4
Druhého dne jsme brzy ráno vyrazili s Timem do Miami, asi tak sto kilometrů od Paradise Palms. Jeli jsme Timovým kabrioletem Mercury a jízda nám trvala sotva jednu a půl hodiny. Zašel jsem do úřadovny FBI a nechal Tima čekat v autě.
Agent FBI se jmenoval Jack Hoskiss a byl to velký, statný chlap s hřívou modročerných vlasů, masitým obličejem a vlhkýma očima. Vstal za stolem a podal mi ulepenou ruku.
Šel jsem rovnou k věci. „Jsem Chester Cain,“ představil jsem se. Přikývl, sdělil mi, že mě poznává, a co že pro mě může udělat?
Vyjeveně jsem na něj zíral. „Měl jsem zabít tři lidi,“ připomněl jsem mu. „Nechcete s tím nic dělat?“
Zavrtěl hlavou. „Až nás zavolá policie z Paradise Palms, tak s tím něco budeme dělat.“ Nabídl mi doutník. „Zatím to není naše věc.“
Prohlížel jsem si ho. „Každopádně máte povinnost mě zatknout.“
„Neztěžujte si to,“ vyzval mě s úsměvem. „A nemusíte mi tady vysvětlovat moje povinnosti. Tak nějak tušíme, po čem jdete.“ Vyhlédl z okna a sám pro sebe se usmál. „Možná paseme po tomtéž.“
Zakřenil jsem se. „Vypadá to, že toho Killeana nikdo dvakrát nemiluje.“
„Nemám tušení, jak to, že ještě nešlápl vedle,“ prohlásil Hoskiss. „Už ho máme v merku pěkných pár měsíců, jenže zatím na to šel chytře. Rád bych na něj něco dostal.“
„Já taky,“ přidal jsem se a přišoupl mu pětidolarovku, kterou mi přinesl Davis. „Tohle by vás mohlo zajímat.“
Podíval se na ni, aniž by ji zvedl, pak přejel očima na mě a zvedl obočí.
„O co jde?“
„Prohlídněte si ji. Nekouše.“
Zvedl ji a důkladně si ji prohlédl. Pak nadskočil a odstrčil židli. Zdálo se, že ho zaujala. „Kde jste k tomu přišel?“ vyštěkl.
„Našel jsem ji,“ odvětil jsem. „Po Paradise Palms jich pobíhá spousta.“
„Jo,“ zavrčel zuřivě, otevřel šuplík a vytáhl krabici plnou bankovek. Porovnal s nimi tu, kterou jsem mu dal, zabručel a položil ji do krabice k ostatním. „Dobře udělaný, co?“ zamumlal. „Už ten gang honíme pár měsíců a zatím ani stopa. Nemáte tušení, kde se tam berou?“
„Tušení bych možná mít mohl,“ připustil jsem.
Vyčkával, ale nijak mě nepobízel. „Tak kde?“ zeptal se, když vytušil, že jen tak mluvit nebudu.
Zatáhl jsem z doutníku a vypustil kouř nad stůl. „Měl bych pro vás návrh.“
Ušklíbl se. „To jsem si moh myslet,“ přikývl. „Tak ven s tím.“
Vypověděl jsem mu celý svůj příběh od svého příchodu do Paradise Palms.
Mitchella a slečnu Wonderlyovou jsem z toho vynechal. Seděl na své židli s prázdným pohledem v očích a naslouchal. Když jsem skončil, hvízdl. „Proč za námi ten kašpar Herrick nezašel,“ poznamenal hořce. „Mohli bychom ho ochránit a pomoct mu s čistkou. Tyhle chlapy, co nás chtějí překvapit vyřešeným případem, prostě zbožňuju.“
„On za vámi nepřišel, ale já jo,“ připomněl jsem mu jemně.
„Takže – co dál?“ zeptal se.
„Už mě nebaví dělat obětního beránka,“ pravil jsem a oklepal popel na zem. „Chci to v Paradise Palms pořádně roztočit.“ Ukázal jsem na něj prstem. „Proto jsem přišel za vámi.“
Zvedl obočí. „Pokračujte,“ vyzval mě.
„Jsou tu dvě věci, obě v pravomoci FBI: pašování cizinců do země a penězokazectví.“
„Co s tím má společnýho Killeano?“
Usmál jsem se. „To nechte na mně. Nechci, abyste za mě udělali celou práci – stačí kousek.“
„Tak dál.“
„Dneska se na Pigeon Key vylodí parta Kubánců. Z Havany odplouvají v devět večer. Loď je patnáct metrů dlouhá, tmavě zelená, bez stěžně a krakorců a má rozbité sklo v kormidelní kajutě. Byl bych rád, kdybyste se o ně postarali.“
„Určitě?“
„Jasně. Je to horkej tip.“
„Dobře, zařídím to.“
„A ještě něco. Chci, aby za ten nájezd slízl slávu Killeano. Davis se postará o reklamu. Souhlasíte?“
Zamračil se. „K čemu to bude?“
„Jenom součást takovýho plánu,“ odpověděl jsem. „Stojí vám za to se mnou spolupracovat, když vám vydám penězokazeckou dílnu a její obsluhu?“
„Možná,“ pronesl opatrně. „Zřejmě o tom dost víte, Caine. Co kdybyste to vysypal? Nerad bych, abyste si myslel, že nás můžete využívat k nějakejm osobním šarvátkám.“
„Teď mluvíte jako policajt,“ opáčil jsem. „Podívejte, strkám vám pod…
