5
Druhého dne se zpráva objevila v tisku. Přijeli ještě dřív, než jsme se stačili nasnídat, a úplně nás zaplavili. Ten trpaslík, který se nás snažil vyfotit při odchodu od Joa, se držel pěkně v popředí, vrčel na mě a já s tím nemohl nic dělat. „Nazdar chytráku,“ povídal, „tak tobě se nelíbí bejt v novinách? Za tu desku tě náš šéfredaktor pěkně rozmázne.“
Další hodinu kolem nás vybuchovaly fotoblesky; snažili jsme se zmizet jim z dohledu, jenže nás obléhali jako křižáci mohamedány. Když konečně odešli, zašel jsem nahoru a vyhrabal Batovu osmatřicítku; posadil jsem se na postel, vyčistil ji, namazal a nabil. Vůbec se mi nelíbilo, že mi u boku zase visí pistole, a dělalo mi starosti, že jsem ztratil svou bývalou rychlost. Byly to už skoro čtyři měsíce, co jsem naposled tasil pistoli, a bylo mi jasné, že bez důkladného tréninku se Batovi na kobylku nikdy nedostanu.
Clair mě zastihla, jak cvičím. Přitáhl jsem si ji k sobě na postel. „Asi tě pošlu někam pryč,“ oznámil jsem jí. „Jestli si Bat bude chtít něco začít, dostane se ke mně přes tebe. Budeme si muset rozmyslet, kam pojedeš.“
Zavrtěla hlavou. „Nemá smysl utíkat, miláčku,“ prohlásila. „Třeba za námi vůbec nepřijdou a my bychom byli celé měsíce daleko od sebe a zbytečně bychom čekali. Navíc mě budou chtít vyslýchat u soudu a jestli se má něco stát, tak se to stane pak. Buďme spolu – bez tebe nemám ani chvilku klidu.“
Vrhla se mi kolem krku. „Je mi jedno, co si o tom myslíš. Stejně tě neopustím.“
Chvíli jsem přemýšlel a došlo mi, že má pravdu. „Počkáme si na ně,“ řekl jsem.
Od novin jsem nečekal nic dobrého, ale to, co se objevilo na první stránce Clarionu, kde pracoval můj přítel fotograf, předčilo všechna moje očekávání.
Nějak se jim podařilo vyhrabat celou záležitost s Paradise Palms; uveřejnili ji včetně fotografií, na nichž jsem byl já, Clair, moje pumpa, Killeano a dokonce i malý zázrak Clairbold. Stačilo se mi na to podívat jen jednou a klel jsem, až se hory zelenaly.
Týdny ubíhaly a nic se nedělo, a tak jsme se trochu uklidnili. Ani pak jsme ovšem nezapomínali na bezpečnostní opatření: stále jsem u sebe nosil pistoli, cvičil jsem s ní každý den a nakonec se mi opět podařilo dosáhnout mé bývalé mrštnosti. U domu jsme si drželi pár zlých policejních psů, jenže nikdo nevydrží pořád napjatě čekat na malér, když malér ne a ne přijít.
Zpočátku jsme měli dost nahnáno: naslouchali jsme podezřelým zvukům, přerušovali hovor, kdykoli se ozvaly kroky, a dívali se nejistě jeden na druhého, sotva zazvonil telefon. Takové napětí ovšem nemůže trvat věčně: o čtyři týdny později jsme se skoro vrátili k normálu, i když ani pak jsem se neodvažoval přiblížit k žádnému autu, které mi zastavilo u pumpy, aniž bych viděl řidiče. V takovém případě jsem k němu poslal Bonese. Také jsem nechodil na noční směny.
Senzace, která propukla kolem procesu Lydie Hamiltonové, vydržela přesně tři dny. Kuntz věděl, že nemá šanci přeprat obžalobu, a tak trval na tom, že jeho klientka je sice vinna, ale že čin spáchala v přechodném pomatení mysli. Prokurátor jí šel po krku, a tak mě k soudu nakonec nezavolal, protože moje svědectví by napomohlo tvrzení, že byla střelená.
Po strašlivé bitvě Kuntz dosáhl svého a když utichl obvyklý rozruch v novinách, celá záležitost umřela na úbytě.
Týden po procesu a pět týdnů poté, co mě objevili novináři, ukázala Lois Spenceová drápek. Zrovna jsem skončil s prací a předal stanici Benovi, který měl noční směnu, když v kanceláři zazvonil telefon.
„Já to vezmu,“ řekl jsem Benovi, protože v tu samou chvíli přijel nějaký zákazník. Vrátil jsem se do kanceláře a zvedl sluchátko.
„To je Cain?“ ozval se ženský hlas.
Okamžitě jsem ji poznal a ucítil jsem, jak se mi rty kroutí do neveselého úsměvu. Takže to nakonec přece jen přišlo.
„Ahoj Lois,“ pozdravil jsem ji. „Čekal jsem, kdy zavoláš.“
„Líbilo se ti to čekání?“ ptala se s úsměškem.
„Nebylo to špatný. Aspoň jsem se na tebe mohl připravit. Zastavíš se u nás?“
„To si piš,“ odvětila. „Ale chci tě překvapit. N…
