3
Jel jsem po Ocean Drive – vlastně jsem se spíš plazil, protože provoz byl docela hustý. Nasával jsem slanou vůni moře a poslouchal šum příboje…
O takových večerech si člověk čte v knížkách: hvězdy vypadaly úplně jako diamantový prach na modrém sametu.
O dva bloky dál jsem zabočil na příjezdovku, která vedla k velkému baráku s takovým tím luxusním průčelím z mramoru, skla, porcelánu nebo bůhvíčeho – prostě, bylo to šmolkově modré a neslo to nápis „CASINO“. Díky nepřímému osvětlení vypadal ten dům dost pěkně.
Černý vrátný zablýskal knoflíky a otevřel mi dveře, zatímco se objevil další, aby mi odvezl vůz do garáže. Prošel jsem dveřmi a ocitl se v chodbě, po jejíchž stranách vedly dveře do salónků označených čísly. Na konci chodby stál pultík a za ním blonďatá šatnářka.
„Odložíte si, pane?“ zeptala se mě nosovým hlasem.
Hltal jsem ji očima. Byla oblečená do těsného živůtku s hlubokým výstřihem, volně sepnutého černými hedvábnými šňůrkami. Pod ním už zřejmě nenosila nic: byl to ten typ oděvu, který zahřeje každého kromě toho, kdo ho má na sobě.
Podal jsem jí klobouk a mile se na ni usmál. „Máte tu hezký výhled,“ povídám dvorně.
„Až mi to jednou někdo neřekne, tak asi umřu,“ povzdechla si. „Ten výhled je holt součást mojí profese.“
Zapálil jsem si cigaretu. „Jde o to, na co se člověk dívá.“
„Bohužel. Ten vtip už dávno umřel na sešlost věkem.“
„To je smůla,“ opáčil jsem. „Já do takovýchhle podniků tak často nechodím, spíš sedím doma, a to je pak člověk vždycky trochu staromódní.“
Prohlédla si mě a napadlo ji, že nejspíš budu neškodný. „Mně to nevadí, já mám změnu ráda. Problém je, že tady se mi zdá, že všichni mužští jsou z jednoho těsta.“
„A někteří ještě těstovitější než ostatní, co?“
Zasmála se. Pak si někdo přišel vyzvednout klobouk, a tak jsem odplul průchodem do nejkrásnějšího nočního klubu, jaký jste kdy viděli: všechno tu bylo vyvedeno v pastelových barvách, s nepřímým osvětlením a s nádherným barpultem ve tvaru půlměsíce po straně. Bylo tu pódium pro orchestr a malý parket vykládaný něčím, co vypadalo jako černé sklo. U dveří stály kbelíky s banánovníky, z nichž visely trsy zelených banánů a jejichž kmeny byly obtočeny pnoucími rostlinami s růžovými, oranžovými a bronzovými květy. Půlka místnosti nebyla zastřešená, takže nad hlavou člověk viděl hvězdy.
Přihopsal ke mně nějaký tlouštík a zazubil se, což mělo zřejmě znamenat, že mě rád vidí. Na sobě měl lakovky, tmavé kalhoty, vínově rudou šerpu a bílý keprový rondon.
„Sežeňte mi Speratzu,“ požádal jsem ho.
Ukázal mi zbytek svých zubů včetně zlatých plomb.
„Já jsem ředitel, když dovolíte,“ prohlásil. „Čím mohu posloužit?“
„Tím, že mi splašíte Speratzu. Povězte mu, že přišel Chester Cain.“
Kdybych mu řekl, že jsem Jiří VI., nemohl by změknout rychleji.
„Tisíckrát prosím za prominutí, že jsem vás hned nepoznal, pane Caine,“ mumlal a ukláněl se. „Seňor Speratza bude nadšen. Hned mu dám vědět, že jste tady.“ Otočil se a zoufale zamával na jakéhosi manekýna opřeného o bar; manekýn vystřelil, jako by mu za patami hořelo. Měli to všechno předem připravené a mě potěšilo, že se tím snažili udělat dojem na mne.
„Máte to tu hezké,“ pochválil jsem je, aby se neřeklo. Vnímal jsem ho stejně jenom napůl: druhou půlku své pozornosti jsem věnoval ženským okolo.
Stály za to; i kůň by se za nimi ohlédl. Zrovna, když jsem se chystal mu namazat další med kolem huby, proplula kolem mě bruneta v červených šatech s tou nejkrásnější chůzí, jakou jsem kdy viděl. Stehna se jí pod lesklým rudým hedvábím přelévala jako roztavený kov.
„Doufáme, že se vám tu bude líbit, pane Caine,“ povídal ten tlusťoch, jako by to tady celé postavil sám, sotva se doslechl, že přijedu. „Mohu se představit? Guillermo, k vašim službám. Dáte si něco k pití?“
Odtrhl jsem pohled od kouzelných stehen a odvětil, že ho rád poznávám a že se s chutí napiju.
Stoupli jsme si k barpultu a opřeli si nohy o mosaznou tyč dole. Pult se čistotou jen leskl, ale barman ho přesto před námi ještě přetřel.
„Co…
