Vynález zkázy

X
KER KARRAJE

Bydlím v komoře vyhloubené ve skále asi sto kroků od obydlí hraběte d'Artigase, které je poslední v této části Olu. Nebydlím-li s Thomasem Rochem, snad je alespoň někde v sousedství? Jestliže si přejí, aby se ošetřovatel Gaydon dál staral o nemocného z Healthful Housu, musí jim vykázat komůrky vedle sebe. Myslím, že se to brzy dovím.

Kapitán Spade a inženýr Serkö mají své jeskyně také blízko paláce hraběte d'Artigase.

Paláce? Zajisté, proč bychom tomu obydlí tak neříkali, vždyť je upraveno velmi dovedně, ba vkusně. Nějaké zručné ruce vytesaly ve skále celé průčelí s širokým vchodem a se sloupy. Světlo tam vniká okny vyhloubenými ve vápencové skále a opatřenými barevnými skleněnými tabulemi. Uvnitř je několik místností – jídelna a salón s velikými okny, takže se může dobře větrat. Pokoje jsou zařízeny různým nábytkem, francouzským, anglickým i americkým, a to velmi fantasticky. Majitel má patrně rád rozličné styly. Kancelář a kuchyně jsou ve vedlejších jeskyních v zadní části Úlu.

Odpoledne jsem se pevně rozhodl, že požádám hraběte d'Artigase o „audienci“; právě jsem vyšel ven, a tu jsem ho spatřil, jak kráčí od jezera k Úlu. Buď mne neviděl, nebo se mi chtěl vyhnout, zrychlil krok a už jsem ho nedohonil.

A přece mě musí přijmout! řekl jsem si.

Pospíšil jsem si a došel jsem ke dveřím, právě když za ním zapadly.

Jakýsi ohromný ďábel velmi tmavé pleti a patrně malajského původu se objevil na prahu. Vztáhl ruku a hrubým hlasem mi nařídil, abych odešel.

Stál jsem tam dál a dvakrát jsem mu opakoval zřetelně anglicky:

„Vyřiďte hraběti d'Artigasovi, že žádám, aby mě ihned přijal!“

Právě tak dobře bych mohl mluvit se skálou na Back Cupu! Ten divoch asi nerozumí anglicky a jen výhružně pokřikuje.

Což kdybych se vedral do dveří násilím a s hlasitým křikem – tak bych upozornil hraběte d'Artigase! Ale pravděpodobně bych jen tím víc rozzuřil Malajce, který má asi sílu jako Herkules.

Odložil jsem tedy rozmluvu na pozdější dobu; stejně mi to bude musit dřív nebo později vysvětlit.

Jak jsem kráčel kolem Úlu směrem na východ, vzpomínal jsem na Thomase Rocha. Velmi mě překvapuje, že jsem ho celý první den neviděl. Nedostal snad nový nervový záchvat?

Nezdá se, že by tomu tak bylo. Potom by přece hrabě d'Artigas – podle toho, co mi řekl – jistě zavolal k vynálezci ošetřovatele Gaydona.

Sotva jsem ušel nějakých sto kroků, potkávám inženýra Serköa.

Ten ironik se tváří jako obyčejně vlídně, ba usmívá se a nijak se mi nevyhýbá. Kdyby věděl, že jsem jeho kolega inženýr – pokud ovšem i on má tento titul – třeba by byl ke mně vlídnější. Ale dám si dobrý pozor a neprozradím mu ani své jméno, ani svůj titul.

Inženýr Serkö se zastavuje s rozzářenýma očima, s posměšným úsměvem na rtech, a jak mi přeje dobrý den, uklání se co nejzdvořileji.

Na jeho zdvořilosti mu odpovídám chladně – ale jako kdyby to neviděl.

„Nechť vás ochraňuje sám svatý Jonathan, pane Gaydone“, volá svým svěžím a zvučným hlasem.

„Doufám, že si nestěžujete na šťastnou…