Vynález zkázy

XV
ČEKÁNÍ

Když jsem nabyl vědomí, zpozoroval jsem, že ležím na lůžku ve své komůrce. Ležím prý tak už třicet hodin.

Nejsem sám. Je u mne inženýr Serkö. Postaral se o to, abych dostal všechno, co jsem potřeboval, ba dokonce mě sám ošetřoval. Ale domnívám se, že to nedělal z přátelství, nýbrž staral se o mne jako o člověka, od kterého čeká důležitou výpověď; jinak by byl hotov zbavit se mne, kdyby to vyžadoval zájem celku.

Jsem ještě velmi sláb a nemohl bych udělat ani krok. Jen málo chybělo a byl bych se zadusil v těsné komoře Swordu, když ležel na dně jezera. Jsem v takovém stavu, abych mohl odpovídat na otázky inženýra Serköa, který hoří netrpělivostí, aby na mně mohl vyzvídat? Snad ano, ale musím být velmi opatrný.

Nejdříve bych chtěl vědět, kde je poručík Davon a posádka Swordu? Zahynuli ti stateční Angličané při srážce? Jsou živi a zdrávi jako my? Domnívám se totiž, že Thomas Roch právě tak jako já přežil boj Swordu s Ker Karrajovým podmořským člunem.

Inženýr Serkö se mě nejdříve zeptal:

„Vysvětlete mi, co se vlastně stalo, pane Harte!“

Napadlo mě, abych se ho také jen zeptal: „A Thomas Roch?“

„Je zdráv, pane Harte. Ale co se stalo?“ opakuje rozkazovačným tónem.

„Nejdříve mi povězte, co je s těmi lidmi?“

„S kterými lidmi?“ opakuje Serkö a dívá se na mne chladně a podezíravě.

„S těmi lidmi, kteří se vrhli na mne a na Thomase Rochá, srazili nás k zemi, dali nám roubíky do úst, spoutali nás, odnesli a někde nás zavřeli…“

Když jsem to rychle uvážil, shledal jsem, že bude nejlepší předstírat, že jsem ten večer byl znenadání přepaden a neměl jsem čas zahlédnout útočníky.

„Co se stalo s těmi lidmi, to se dozvíte později, ale nejdříve chci vědět, co se přihodilo!“

Z výhružného tónu jeho hlasu, kterým mi už potřetí dává touž otázku, poznávám, z čeho mě podezírají. Aby mě mohli mít v podezření, že mám nějaké styky se světem tam venku, to by se byl musil soudek se zprávou dostat do Ker Karrajových rukou. To se nestalo, když jej mají úřady na Bermudách, a proto piráti proti mně nemají žádné vážné důkazy.

Proto jsem mu jen krátce sdělil asi tolik: ten večer jsem se k osmé hodině procházel na břehu a zahlédl jsem Thomase Rocha, který patrně šel do své laboratoře. V té chvíli se na mne zezadu vrhli tři muži… S ucpanými ústy a se zavázanýma očima mě někam nesli a pak spouštěli dolů, a to ještě s někým: podle vzdychání a sténání jsem poznal svého bývalého ošetřovance. Domníval jsem se, že jsme v ponorce, která se už zatím vrátila. Pak jsem cítil, jako kdyby se člun ponořoval, a konečně došlo k nárazům, při nichž jsem se svezl na onu druhou osobu – pak jsem už nemohl dýchat, ztratil jsem vědomí a víc nevím…

Inženýr Serkö mě poslouchá s napjatou pozorností, čelo má svraštěné a dívá se na mne tvrdým pohledem; nevím, proč by mě měl podezírat, že jsem mu neřekl pravdu.

„Vy tedy tvrdíte, že se na vás vrhli tři muži zezadu?“ ptá se.

„Ano, myslil jsem, že to jsou vaši lidé… ale neviděl jsem je. Kdo to tedy byl?“

„Byli to přece cizinci a mu…