KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
„Mám radost, že vás potkávám,“ řekl Lawrence. „Pojďte ke mně.“
Zabočili jsme, prošli selskou brankou a dali se po vyšlapané cestě. Vytáhl z kapsy klíč a vsunul ho do zámku.
„Jak vidím, necháváte teď dveře zamčené,“ poznamenal jsem.
„Ano,“ zatrpkle se usmál. „Jako vrata do stáje, když se vám zaběhne kůň, že? Tohle je stejný případ. Víte, padre,“ otevřel dveře a já vstoupil do domu, „na celé té záležitosti je něco, co se mi nelíbí. Je to až příliš – nevím, jak to mám vyjádřit – zločin spáchaný někým důvěrně se vším obeznámeným. Někdo věděl o mém revolveru. To znamená, že vrah, ať je to kdokoli, musel být opravdu v tomto domě – dokonce tu snad se mnou popíjel.“
„Nebylo to nezbytně nutné,“ namítl jsem. „Pravděpodobně všichni v St. Mary Mead vědí přesně, kde máte svůj kartáček na zuby a jakou zubní pastu používáte.“
„Ale proč by se o to měli zajímat?“
„To nevím, ale zajímá je to. Když se začnete holit jiným krémem, bude to pro ně konverzační téma,“ řekl jsem.
„Zajímají se asi strašně moc o novinky.“
„To ano. Málokdy tu dojde k něčemu vzrušujícímu.“
„Ale teď došlo – a jaký to má dopad.“
Přitakal jsem mu.
„A kdo jim o tom všem vypráví? O krému na holení a ostatních věcech?“
„Pravděpodobně stará paní Archerová.“
„Ta babizna? Nemá prakticky všech pět pohromadě, pokud to mohu posoudit.“
„Pro tu ubožačku je to jen kamufláž,“ vysvětloval jsem. „Hledá útočiště v tom, že si nasadí masku hlouposti. Pravděpodobně však zjistíte, že ta dáma je zcela při smyslech. Mimochodem, zdá se, že si je teď zcela jista, že ten revolver byl ve čtvrtek v poledne na svém místě. Co ji k tomu sebejistému tvrzení tak zcela náhle přivedlo?“
„To opravdu nevím.“
„Myslíte, že má pravdu?“
„Opět vám musím říct, že nevím. Nechodím každý den sepisovat svůj inventář.“
Rozhlédl jsem se po malém obývacím pokoji. Všechny přihrádky a všechny stoly byly zaneřáděny nejrůznějšími předměty. Lawrence žil uprostřed uměleckého nepořádku, což by mě dohnalo k naprostému šílenství.
„Někdy to dá trochu práce, než člověk něco najde,“ řekl pozoruje můj pohled. „Na druhé straně všechno je při ruce – nic není schované.“
„Skutečně nic není schované,“ souhlasil jsem. „Možná že by bylo lépe, kdyby ten revolver byl schovaný.“
„Víte, spíše jsem očekával, že něco takového řekne koroner. Koronerové bývají takoví hlupáci. Počítal jsem s tím, že za to dostanu výtku, nebo jak tomu říkají.“
„Mimochodem, byl nabitý?“ zeptal jsem se.
Lawrence zavrtěl hlavou.
„Zase takový lajdák nejsem. Nebyl nabitý, ale krabička s náboji ležela vedle.“
„V nábojnici zřejmě bylo všech šest nábojů, z nichž jeden byl vypálen.“
Lawrence přikývl.
„A čí rukou byl vypálen? Všechno je to moc hezké, ale dokud nebude odhalen pravý vrah, budu podezřelý z toho zločinu až do dne své smrti.“
„To netvrďte, chlapče.“
„Ale já to tvrdím.“
Ztichl a seděl zahleděný sám do sebe. Nakonec se z toho probral a řekl:
„Rád bych vám vyprávěl, jak jsem pořídil včera večer. Víte, stará slečna Marplová se ve věcech vyzná.“
„Myslím, že z toho důvodu je dost nepopulární.“
Lawrence dále podrobně líčil, co ho potkalo.
Na radu slečny Marplové zašel do Starého zámku. Anna mu umožnila, aby si promluvil s panskou. Řekla prostě:
„Rózo, pan Redding se vás na něco zeptá.“
Potom opustila pokoj.
Lawrence nebyl nějak ve své kůži. Róza, hezká pětadvacetiletá dívka, na něho hleděla průzračně čistým pohledem, který ho dost přiváděl do rozpaků.
„Týká se to – týká se to smrti plukovníka Protheroea.“
„Ano, pane.“
„Víte, dělám všechno pro to, abych se dobral pravdy.“
„Ano, pane.“
„Možná že tu mohlo být – někdo snad mohl – že – že tu mohlo dojít k nějaké události –“
V tu chvíli Lawrence cítil, že si neodnese vavřín, a ze srdce proklínal slečnu Marplovou za její nápady.
„Tak nevím, můžete mi nějak pomoct?“
„Ano, pane.“
Róza se chovala stále jako vzorná služebná, byla zdvořilá, snažila se být nápomocná a byla zcela bez zájmu.
„Zpropadeně,“ ulevil si Lawrence, „nehovořili jste o tom v jídelně pro sl…
