Vražda na faře (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

Při zpáteční cestě jsem navrhl Griseldě, že bychom mohli udělat okliku a jít kolem té mohyly. Záleželo mi na tom, jestli policie už začala s průzkumem, a když ano, co tam našli. Ale Griselda měla práci doma, a tak mi nezbylo, než abych sám podnikl výzkumnou výpravu.

Objevil jsem konstábla Hursta, který celou akci vedl.

„Zatím nemáme žádnou stopu, pane,“ hlásil. „To dá přece zdravý rozum, že pro úkryt je tohle jediné vhodné místo.“

Slovo úkryt nějak zkomolil, že mě to na chvíli zmátlo, ale okamžitě se mi vybavil správný význam.

„Nevím, pane, kam jinam by mohla ta mladá žena jít, když se dala po stezce do lesa? Stezka vede do Starého zámku a vede sem, tím to končí.“

„Myslím, že tak jednoduché vysvětlení by inspektor Slack odmítl a přímo by se té mladé dámy zeptal,“ řekl jsem.

„Obával se, že by jí tím nahnal vítr,“ řekl Hurst. „Vše, co napíše Stoneovi nebo co on napíše jí, může ten případ osvětlit. Jakmile se dozví, že po ní jdeme, bude mlčet jako hrob.“

Zapochyboval jsem o tom, že by slečna Cramová někdy mlčela jako hrob. Nebylo možné představit si ji jinak než přetékající konverzací.

„Jestliže je někdo hochštapler, potřebujete vědět, proč je hochštapler,“ řekl didakticky konstábl Hurst.

„Přirozeně,“ řekl jsem.

„A odpověď na to by měla být nalezena tady v téhle mohyle. Proč jinak se s tím pořád patlal?“

Raison d’etre, aby se prohledalo okolí,“ podotkl jsem, ale ta trocha francouzštiny byla pro konstábla příliš mnoho. Nepochopil to a pomstil se chladnou odpovědí:

„Tak na to může nahlížet jen amatér.“

„V každém případě jste nenašli ten kufr,“ řekl jsem.

„Najdeme ho, pane. Nemějte obavy.“

„Tím si nejsem tak jistý,“ řekl jsem. „Podle svědectví slečny Marplové uplynula krátká doba, než se ta dívka objevila znovu bez zavazadla. V tom případě neměla dost času, aby přišla až sem a vrátila se zpátky.“

„Nemůžete se spokojit se vším, co řeknou staré dámy. Když je něco podivného zaujme a dychtivě čekají, jak to dopadne, čas pro nejednoduše letí. A vůbec, dámy nemají obvykle pojem o času.“

Často se divím, proč všichni tak rádi generalizují. Generalizace bývají zřídka hodnověrné a obvykle jsou zcela nepřesné. Já sám mám prachšpatný pojem o času (proto mám hodiny seřízené tak, aby šly napřed), ale podle mě je slečna Marplová v tom směru naprosto přesná. Hodiny má seřízeny na minutu a sama je při každé příležitosti nekompromisně dochvilná.

Nechtěl jsem se však o tom přít s konstáblem Hurstem. Popřál jsem mu dobré odpoledne a hodně štěstí a vydal se na cestu.

Už jsem se blížil k domovu, když mě něco napadlo. Nemělo to žádnou logickou souvislost. Problesklo mi to jen tak hlavou jako možné řešení.

Jistě si vzpomenete, že jsem během svého prvého pátrání den po vraždě našel na jednom místě u stezky pošlapané křoviny. Ukázalo se, nebo taková byla moje představa, že byly pošlapány Lawrencem, který se vydal na stejnou pochůzku jako já.

Ale vzpomněl jsem si, že jsme se potom společně dostali na jinou slabě znatelnou pěšinu, kterou, jak se ukázalo, šel inspektor. Když jsem o tom přemýšlel, vzpomněl jsem si s určitostí, že ta první (Lawrencova) pěšina byla mnohem znatelnější než ta druhá, jako by po ní přešlo více lidí. Uvažoval jsem, že asi v prvé řadě to upoutalo Lawrencovu pozornost. Co když jí původně prošel doktor Stone nebo slečna Cramová?

Vzpomněl jsem si také, nebo si vykreslil představu, že na zlámaných větvích bylo pár zvadlých listů. Jestli to tak bylo, pěšina nemohla být prošlapaná to odpoledne, kdy jsme tam pátrali.

Právě jsem se blížil k tomu místu. Našel jsem je docela snadno a ještě jednou se protáhl křovím. Tentokrát jsem si všiml čerstvě zlámaných větví. Někdo tudy šel po Lawrencovi a po mně.

Sotva patrná pěšina však pokračovala a já se po ní vydal dál. Náhle se rozšířila v malou mýtinku, která, jak se zdálo, byla nedávno proklestěná. Říkám mýtinka, protože podrost tu byl prořídlý, ale větve stromů se nahoře dotýkaly a celé to místo bylo jen několik stop široké.

Dále podrost opět zhoustl a bylo celkem jasné, že v nedávné době se tu nikdo neprodíral dál. Přesto mi připadalo, že je na jednom místě porušený.

Přešel jsem tam, poklekl a rozhrnul oběma rukama křoví. Odměnil mě třpyt odrážející se od lesklé hnědé plochy. Rozčilením bez sebe jsem tam strčil ruku a po delší námaze vytáhl malý hnědý kufřík.

Triumfálně jsem vykřikl. Měl jsem úspěch. Potom, co mě konstábl Hurst chladně usadil, dokázal jsem, že moje logické úvahy byly správné. Přede mnou ležel bez jakýchkoli pochybností kufřík, který odnášela slečna Cramová. Snažil jsem se otevřít přezku, ale byla zamčená.

Když jsem vstával, padl mi do oka malý nahnědlý křišťál, ležící na zemi. Téměř automaticky jsem ho zvedl a vsunul do kapsy.

Potom jsem uchopil svůj cenný nález za držadlo a vracel se stejnou cestou.

Když jsem přelézal schůdky, abych se dostal do uličky, ozval se nablízku vzrušený hlas:

„Pane Clemente! Vy jste to našel! To je skvělé!“

V duchu zaznamenávaje fakt, že v umění vidět a nebýt viděn neměla slečna Marplová protivníka, balancoval jsem se svým cenným nálezem na laťkovém plotě, který nás odděloval.

„Je to ten kufřík,“ řekla slečna Marplová. „Poznala bych ho všude.“

Pomyslel jsem si, že je to mírně nadnesené. Existují tisíce levných lesklých kufříků a všechny jsou si zcela podobné. Nikdo nemůže s určitostí tvrdit, že jde o zcela určitý kufřík, jestliže byl viděn z takové dálky za měsíčního svitu, ale napadlo mě, že celá ta záležitost je mimořádný triumf slečny Marplové, a to ji opravňuje k malé omluvitelné nadsázce. „Není zamčený, pane Clemente?“

„Je. Právě ho nesu na policejní stanici.“

„Nebylo by lepší tam zatelefonovat, co myslíte?“ Bylo to v každém případě lepší. Vykračovat si s kufříkem v ruce po vesnici by pravděpodobně vyvolalo nežádoucí pozornost.

A tak jsem otevřel zahradní branku u slečny Marplové, vešel do domu zasklenými dveřmi a z posvátného prostředí salonu jsem do telefonního přístroje nahlašoval novinky.

Výsledkem bylo prohlášení inspektora Slacka, že se okamžitě dostaví.

Když přišel, jeho nálada byla pod psa.

„Tak jsme to našli, co?“ řekl. „Víte, pane, tyhle věci byste si neměl nechávat pro sebe. Jestli jste z nějakého důvodu přesvědčený, že víte, kde se doličný předmět nachází, měl byste to oznámit příslušnému úřadu.“

„Byla to čistě náhoda,“ řekl jsem. „Právě mě to napadlo a bylo to opravdu náhodné.“

„To je moc pravděpodobná historka. Skoro tři čtvrti míle zalesněné krajiny a vy jdete přímo k tomu určitému místu a položíte na to ruku.“

Byl bych se inspektoru Slackovi svěřil, co mě logicky přivedlo na to určité místo, ale on dosáhl jako obvykle toho, že mě dohřál. Neřekl jsem ani slovo.

„No?“ poznamenal inspektor Slack pozoruje kufřík s nechutí a rádoby lhostejně, „snad bychom se mohli podívat, co je uvnitř.“

Přinesl si s sebou hromadu klíčů a drát. Zámek byl běžnou záležitostí. Kufr byl otevřený během pár vteřin.

Nevím, co jsme očekávali, že najdeme – snad něco odporně senzačního. Ale první věcí, na kterou padl náš zrak, byl umaštěný kostkovaný šál. Inspektor ho vytáhl z kufru. Další na řadě byl vyšisovaný tmavomodrý svrchník, hodně obnošený. Následovala kostkovaná čepice.

„Hadrárna,“ řekl inspektor.

Následovaly hodně sešmajdané a odřené boty. Na dně kufříku leželo něco zabaleného v novinovém papíru.

„To bude asi parádní košile,“ řekl inspektor trpce, když to rozbaloval.

O chvíli později zatajil překvapením dech.

Balíček totiž obsahoval několik jednoduchých stříbrných předmětů a kulatý tác z téhož kovu.

Slečna Marplová pronikavě vykřikla, že ty věci poznává.

„To jsou slánky!“ vykřikovala. „Slánky plukovníka Protheroea a šálek Karla Druhého! Už jste něco takového viděl?“

Inspektor zbrunátněl.

„Tak o to tedy šlo,“ zabručel. „Loupež. Ale nemohu to prokázat. Nemáme žádnou hlášku, že by ty věci někdo postrádal.“

„Snad ještě nepřišli na to, že jim chybí,“ podotkl jsem. „Předpokládám, že ty cenné věci nebyly běžně používány. Plukovník Protheroe je měl pravděpodobně zamčené někde v sejfu.“

„Musím to prověřit,“ řekl inspektor. „Zajdu teď rovnou do Starého zámku. Tak proto se náš doktor Stone vypařil. Ta vražda a všechno kolem ní způsobilo, že dostal strach, abychom nezvětřili jeho podnikání. Je dost pravděpodobné, že bychom důkladně prohlédli jeho věci. Získal tu dívku, aby je s vhodným převlečením ukryla v lese. Počítal s tím, že se sem oklikou vrátí a jedné noci s tím zmizí, zatímco ona tu zůstane, aby rozptýlila podezření. Ale jednu věc má tady k dobru. Přestává být podezřelý z vraždy. Nemá s tím nic společného. Hraje si na úplně jiném písku.“

Naskládal věci zpátky do kufříku a odešel, když předtím odmítl sklenku šery, kterou mu slečna Marplová nabídla.

„No tak, zase jsme odhalili jedno tajemství,“ řekl jsem s povzdechem. „To, co řekl Slack, je naprosto spolehlivé; není důvodu ho podezírat z vraždy. Všechno se dostatečně objasnilo.“

„Skutečně to tak vypadá,“ řekl slečna Marplová. „Ale člověk si nikdy nemůže být naprosto jistý, nemám pravdu?“

„Není tu vůbec žádný motiv,“ poznamenal jsem. „Získal to, kvůli čemu sem přišel, a zmizel.“

„A – no.“

Bylo jasné, že ji to neuspokojilo, a já se na ni s trochou zvědavosti podíval. Na můj zvědavý pohled chvatně zareagovala, jako by se už předem chtěla bránit.

„Nepochybuji o tom, že se docela mýlím. V těchto věcech se vůbec nevyznám. Ale bylo mi divné – chci říct, že to stříbro má velkou cenu, nemám pravdu?“

„Myslím, že takový tác onehdy prodali za víc než tisíc liber.“

„Domnívám se – že to není hodnota kovu.“

„Ne, je to hodnota, kterou můžeme nazvat sběratelskou.“

„Právě to mám na mysli. Zorganizovat prodej takových předmětů, to chce trochu času, a když už to bylo zorganizováno, nedá se to provést bez utajení. Myslím tím – kdyby už loupež byla nahlášena a byl vydán zatykač, potom by ty věci vůbec nemohly přijít na trh.“

„Nechápu dobře, co tím míníte,“ řekl jsem.

„Vím, že jsem se špatně vyjádřila.“ Byla nervóznější a ještě víc se omlouvala. „Ale zdá se mi, že – nemohly být prostě odstraněny, abych tak řekla. Jedině vyhovující by bylo nahradit ty předměty kopiemi. Pak by snad loupež nějaký čas zůstala neodhalena.“

„To je geniální nápad,“ řekl jsem.

„Jen tak by to šlo zařídit, nemám pravdu? A samozřejmě, kdyby k tomu došlo a uskutečnila se výměna, nebyl by tu žádný důvod k zavraždění plukovníka Protheroea – spíše naopak.“

„Přesně tak, to jsou má slova,“ řekl jsem.

„Ano, ale teď mi vrtá hlavou – nevím to ovšem jistě – ale plukovník Protheroe toho vždycky spoustu napovídal o tom, co chce udělat ještě dříve, než to udělal, a samozřejmě, někdy to ani neudělal, ale řekl –“

„Ano?“

„Že si chce nechat všechny své věci ocenit – někým v Londýně. Kvůli soudnímu ověření – ne, to je v případě úmrtí – kvůli pojištění. Někdo mu poradil, aby to udělal. Hodně hovořil o tom, jak je to důležité. Nevím ovšem, zda v tom směru podnikl nějaké reálné kroky, ale jestliže ano…“

„Chápu,“ řekl jsem váhavě.

„Samozřejmě, jak by si znalec prohlédl stříbro, poznal by to, a potom by si plukovník Protheroe vzpomněl, že ty věci ukázal doktoru Stoneovi – možná že k té rychlé záměně došlo přitom – neříká se tomu eskamotáž? A pak už by byl oheň na střeše.“

„Chápu, jak to míníte,“ řekl jsem. „Myslím, že bychom si to měli ověřit.“

Ještě jednou jsem šel k telefonu. Za pár minut jsem dostal spojení se Starým zámkem a mluvil s Annou Protheroeovou.

„Ne, není to moc důležité. Už k vám přišel inspektor? Ještě ne? Právě je na cestě. Paní Protheroeová, můžete mi říct, zda to, co obsahuje Starý zámek, bylo někdy finančně ohodnoceno? Co říkáte?“

Dostal jsem jasnou a pohotovou odpověď. Poděkoval jsem jí, položil sluchátko a obrátil se ke slečně Marplové.

„Je to jednoznačné. Plukovník Protheroe se dohodl, že sem v pondělí přijede nějaký člověk z Londýna – to jest zítra – aby provedl kompletní ohodnocení. Vzhledem k plukovníkově smrti byla ta záležitost odložena.“

„Pak tu tedy byl motiv,“ řekla klidně slečna Marplová.

„Motiv,, to ano. Ale to je všechno. Nezapomeňte, že když byla vypálena ta rána, doktor Stone se právě připojil k ostatním, nebo přelézal schůdky přes plot, aby se k nim dostal.“

„Ano,“ řekla zamyšleně slečna Marplová. „Takže to ho vylučuje.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024