DEVATENÁCT
“Opravdu jsi to udělala, Sharon Baileyová,” řekl Mac.
Neslyšela ho. Byla někde jinde. Různí technici, doktoři a sestry byli namačkáni okolo její postele a přikyvovali na znamení souhlasu.
Tentokrát už mohlo být příliš pozdě.
Byla v bezvědomí a nereagovala na bolestivé podněty. Její dýchání bylo mělké jako v agónii. Rozhodovali se, že jí připojí na respirátor. Přestaly jí fungovat ledviny. A samozřejmě neměla žádný zjistitelný tlak krve.
Tentokrát to opravdu udělala.
A bylo tam ještě něco dalšího. Mac byl první, kdo si toho všiml. Nejprve to vypadalo bezvýznamně. Jenom malé červené znaménko na její levé ruce. Ale zvětšené pod lupou vypadalo hrozivě. Navíc měla ještě poškozenou kůži na pravé noze. Opět to nejprve vypadalo docela neškodně, ale stále rychleji to postupovalo.
Zjistili, že po hodině se malé červené oděrky změnily ve velké nachové skvrny, potom v puchýře. Bylo jasné, že jsou postupně poškozovány hlubší a důležitější tkáně. Bylo to opět deja vu. Začínala vypadat jako Ivar Bergstrom, pacient, který zemřel na gangrénu.
Infekce byla zdrcující. Nic nepomáhalo. Byli zavoláni chirurgové, ale nemohli už pomoci. Šest hodin potom, co byla převezena na JIP, Sharon Baileyová zemřela.
Psychiatrie, kde byla hospitalizována Sharon Baileyová, byla takzvané uzavřené oddělení. Každý, kdo vcházel do oddělení, nebo ho opouštěl, musel požádat o svolení toho, kdo měl službu a klíče na starosti. Vždycky to Maca trochu znervózňovalo, když slyšel, jak za ním někdo zamyká.
“Ahoj, Lois. Doufal jsem, že tě tady najdu.”
Lois Brownová, psychiatricko-sociální pracovnice, seděla za psacím stolem a skláněla se nad svojí kartotékou. Usmála se na Maca. “Jak se daří Sharon?”
Mac zakroutil hlavou. “Konečně má, co chtěla.”
“Ale ne. Ona umřela?”
Mac přikývl. “Nijak jsme jí nemohli pomoct.”
“Ty víš, že to nebylo to, co chtěla,” řekla Lois. “Ona nechtěla zemřít. Ona jenom chtěla, aby si jí někdo všímal.”
“Samozřejmě. Pěkně nebezpečný způsob jak získat něčí pozornost.”
Mac si povzdechl. “Jediný, kdo teď potřebuje pozornost, je Tiffany.”
První, co Maca napadlo po smrti Sharon Baileyové, bylo, jak velmi těžké to musí být pro její malou dceru: Nejenom kvůli ztrátě matky, ale hlavně kvůli intenzivnímu pocitu viny, který jí vštípila.
Mac nejprve prohlédl čekárnu před vchodem do JIP, aby se přesvědčil, že tam nesedí sama. Nebyla tam: Potom zamířil na psychiatrické oddělení, doufal, že zaskočí k Lois Brownové, protože věděl, že malá Tiffany bude vyžadovat velkou podporu po velmi dlouhou dobu.
“Byla tady dneska Tiffany?”
“Ne,” řekla Lois, “myslím, že je ve škole:’ Chvíli přemýšlela. “Zjistím, kdo se o ní bude teď starat, a začnu přemýšlet, jak jí tu zprávu řekneme. Nebude to jednoduché.”
“Ještě něco,” řekl Mac, “mohl bych vidět pokoj Sharon Baileyové?”
Lois musela najít klíče. Nejenom hlavní vchod, ale i mnoho pokojů bylo zamknuto. V případě Sharon Baileyové to bylo kvůli její vlastní ochraně.
Prohlídka malého pokoje netrvala dlouho. Mac se nejprve podíval pod umyvadlo. Stejně jako předtím našel injekční stříkačku.
“Jak myslíš, že se sem dostala?” zeptal se. Lois pokrčila rameny. “Zdálo se, že se jí daří dobře. Nechali jsme jí jít na procházku. Předpokládali jsme, že na ni dohlédnou její přátelé, ale když má někdo sklon k sebepoškozování, moc toho udělat nemůžeš - pokud je nepřipoutáš k posteli a nepostavíš k ním hlídače. Tímto způsobem jsme to ale nikdy nedělali.”
Mac jí poděkoval za pomoc a nechal ji napospas těžké práci provést Tiffany Baileyovou hrozící psychickou krizí. Mac, s injekční stříkačkou v ruce, zamířil do mikrobiologické laboratoře.
Jake, vedoucí mikrobiolog, vypadal, jako když je na odchodu.
“Měl bych tady pro tebe něco zajímavého, Jaku.” Mac mu sdělil něco o minulosti Sharon Baileyové.
“Zase hledáš klostridii?”
Mac přikývl.
“Blesk neuhodí dvakrát v jednom týdnu, Macu.”
Ale Jake už se chytil. Dal zbytky látky ze stříkačky pod mikroskop a začal pozorovat příslušné kultury, aby zjistil, která bakter…
