ČTYŘICET PĚT
Karen Andersonová dohonila Maca o půl hodiny později na JIP a vítězoslavně ho zdravila.
“Nikdy jsem neviděla Lawa, že by tak těžce hledal slova,” řekla.
Mac pokrčil rameny. “Nemyslel jsem to tak, že bych se ho snažil znemožnit. Nepotřebuji ho mít nepřítele.”
“Ty víš,” řekla Kacen, “že Law nikdy nikomu nestraní. Takže si nemyslím, že by mu zas až tak moc záleželo na výsledku.”
“Myslím, že máš pravdu.”
“Jen tak mimochodem, co se děje s Georgem Williamsem?”
“Co myslíš?”
“Vypadá to, jako kdyby se přestěhoval na JIP.”
“Ach tak.” Mac uvažoval, kolik toho může Karen říct. “Pomáhá dohlížet na Marii Valenzuelovou.”
“Myslíš, že je v nebezpečí?”
“Ona je jenom ten typ pacienta, který umírá neočekávaně. Dlouhotrvající zásadní onemocnění. Velmi nákladná léčba. Její jedinou nadějí je transplantace. Pokud je tady někde v okolí nějaká úderná skupina, ona je číslem jedna na jejich seznamu.”
“Takže kdy dokončíme naší malou analýzu úmrtnosti?” zeptala se Karen.
“My nebudeme nic dokončovat,” řekl Mac. “Cítím se už takhle dost provinile, že jsem tě do toho zatáhl.”
“Opravdu už se nemůžu dočkat, až se podíváme do těch karet, Macu, abychom zjistili, jestli skutečně současní pacienti ze semináře etiky mají vyšší úmrtnost než ti předtím. Vsadím se, že to bude zajímavé.”
Mac zakroutil hlavou. “Karen, já tě prostě jenom nechci do toho ještě víc zatáhnout. Už jsi kvůli tomu příliš riskovala. Nechceš přece skončit před disciplinárním výborem jako já.”
“Připadá mi, že jsi je právě teď pěkně zahnal do úzkých, Macu. Jestli se dostanu do nějakých problémů, jenom mě prostě budeš zastupovat před výborem. Budou mít pěkně nahnáno.”
“To ti nemůžu dovolit,’ řekl Mac a doufal, že to je definitivní. “Ani nevím, jestli budu schopen projít tolik karet. Někdo je odhodlán zjistit, co všechno jsem schopen unést. Vypadá to, že se to potáhne několik týdnů, je třeba získat mnoho údajů a snažit se nevzbudit pozornost.”
“To je ono, Macu. Já už provádím kontrolu karet pro plicní oddělení. Obvykle jim dávám seznam padesáti pacientů. Stačí jim jenom dát seznam pacientů ze semináře etiky. Nikomu to nebude divné.”
Opravdu to nevypadá jako špatný nápad. Karen se při tom nemůže dostat do žádných problémů. Nikdo nebude mít ponětí, že něco hledají. Ač nerad, musel s ní Mac souhlasit.
Z dlouhého seznamu pacientů, který opsali z Lawových spisů, se rozhodli zaměřit na dvě skupiny: na současné pacienty a na pacienty z doby před pěti lety. Mac posuzoval nové pacienty. Karen si vzala na starost staré pacienty. Pouze počítali úmrtí, ke kterým došlo v nemocnici během šesti týdnů od prezentace pacienta na semináři etiky.
Pracovali odděleně, aby se při počítání navzájem nerušili, a potom se sešli v Macově bytě, aby porovnali výsledky.
Mac cítil velké zadostiučinění. Osmdesát procent pacientů prezentovaných na semináři etiky v posledních dvou letech zemřelo během šesti týdnů.
“A máme je!” řekl jí. “Není přece možné, aby byla před pěti lety osmdesátiprocentní úmrtnost.”
Karen se ale netvářila tak nadšeně, jak doufal. “Sedmdesát pět procent,” řekla.
“Děláš si legraci.” Macův balón najednou splaskl. Bráno statisticky, sedmdesát pět a osmdesát procent bylo vzhledem k velikosti zkoumaného vzorku v podstatě stejné číslo.
“Přála bych si, abych si dělala legraci. Nemohu tomu uvěřit.”
Pokud nikdo z nich neudělal žádnou chybu, úmrtnost v těchto dvou obdobích byla přibližně stejná. To znamenalo, že jejich vyšetřování neposkytlo žádný důkaz proti Delacroixovi, Frostovi a VanSlykovi.
Naopak tato čísla mohla být brána jako očištění toho tria.
Během následující hodiny Mac a Karen znovu procházeli údaje a snažili se najít nějakou zásadní chybu. Na nic nepřišli. Jejich malá studie nic neobjevila.
Když skončili, seděli spolu na gauči a najednou si oba uvědomili přítomnost toho druhého.
Potom si pohlédli přímo do očí.
Karen se usmála.
Mac se usmál.
Karen řekla: “Chystáš se mě políbit?”
“Snad,” odpověděl Mac.
“Brzy?”
“Snad.”
“Dnes?”
Políbil ji. Je třeba ř…
