PADESÁT PĚT
“Podívejte se,” řekl Turner Frost, “řekl jsem vám to, o čem jsem si myslel, že by vám mohlo pomoct při vyšetřování. Ale pokud se mnou budete mluvit jako s podezřelým, chci tady mít právníka.”
Polanski řekl: “Jak jsem vám řekl, v tuto chvíli nejste podezřelý. Byli bychom jenom rádi, kdybyste nám odpověděl na několik dalších otázek.”
“Proč jste se rozhodl jít na věž?” zeptal se Mallory.
“Hledal jsem Petera,” řekl Frost. “Sestra mi řekla, že šel nahoru na věž.”
“Jak věděla, že tam šel?”
“Nevím.”
Opět do toho vstoupil Polanski. “Věděl jste, že je nahoře Mac McCall?”
“Ne, nevěděl.”
“Věděl jste,” zeptal se Polanski, “že McCall obviňoval vás, Petera VanSlyka a Austina Delacroix ze zabíjení pacientů?”
“Věděl jsem, že si myslí, že někdo zabíjí pacienty. Každý to věděl. Nevěděl jsem, že podezírá mě.”
Polanski se na to zaměřil. “Podílel jste se na zabíjení pacientů, pane Froste?”
“Rozhodně ne.”
“Byl jste si vědom toho, že by někdo jiný záměrně způsoboval smrt pacientů?”
“Ne.”
Mallory řekl: “Mohl byste nám ještě jednou přesně říct, co jste viděl, když jste se dostal na vrchol věže?”
“Jak jsem řekl, zápasili spolu. Byl to spíš boj. Navzájem se drželi. Stáli blízko okraje.”
“Co jste udělal, když jste se tam dostal?” zeptal se Mallory.
“Zakřičel jsem na ně. Na vteřinu nebo na dvě přestali bojovat. Ale potom hned zase začali.”
“Co se stalo potom?”
“Šel jsem k nim.”
“Šel?” zeptal se Polanski.
“No, spíš jsem běžel. Snažil jsem se k nim dostat co nejrychleji.”
“Proč?”
“Proč? Abych zabránil právě tomu, co se potom stalo.”
“Co se stalo potom?”
Frost se zhluboka nadechl a snažil se to vylíčit. “Oba byli blízko okraje. Všude byl led. Najednou to vypadalo, jako kdyby oba ztráceli rovnováhu. Vypadalo to, že se oba zřítí. Jenom jsem naslepo máchnul rukou a snažil se někoho zachytit.”
Polanski se sklonil velmi blízko Frostovu obličeji. “Jste si jistý, že jste někoho zachytil? Nemohlo to být tak, že jste spíš někoho strčil?”
“Ne. Nikoho jsem nestrčil. A tohle je poslední otázka, na kterou jsem odpověděl bez přítomnosti mého právníka.”
Mallory se podíval, jako kdyby se chystal k dalšímu útoku, potom se ale stáhl. “Dobrá,” řekl, “to je zatím všechno. Můžete jít. Abyste to věděl, právě teď se chystáme promluvit si s vaším kámošem. Pokud nebude moct potvrdit všechno, co jste řekl, ještě o nás uslyšíte.”
V místnosti pro výslechy na konci chodby začal mluvit Mallory. “Myslím, že váš kámoš Frost se už skoro přiznal,” řekl. “Jestli to udělá, a vy budete stále všechno popírat, hodně si tím polepší a vy na tom budete velmi špatně.”
“A k čemu bych se měl přiznat?”
“Že jste do něho vy a Frost trochu strčili. Že jste ho chtěli zabít.”
“Podívejte se, řekl jsem vám, že jsem s Frostem sotva promluvil. Myslel jsem, že je zapletený do těch vražd. Když jsem viděl Turnera, jak stoupá na věž, myslel jsem, že já jsem ten jediný, kdo zemře.”
“Řekněte mi ještě jednou,” řekl Polanski, “jak vás vůbec napadlo jít na věž?”
“Hledal jsem VanSlyka.”
“Proč?”
“Abych mu řekl, že hra skončila.”
“Nebylo to proto, abyste mohl být soudcem, porotou a katem?”
“Ne.”
Mac tomu nemohl uvěřit. Chtěl jim dohodit případ století a oni se neustále snaží na něj něco najít! Vypadalo to, jako by se stal jejich oblíbeným podezřelým a oni by se neustále drželi představy, že je něčím vinen.
“Už jste našli profesora Lawa, pánové?” zeptal se Mac.
Polanski a Mallory zakroutili hlavami.
“Paní Lawová stále žije?”
“Podle posledních zpráv ano,” řekl Mallory.
“Chystáte se ji obvinit?”
“I kdybychom měli svědky,” řekl Mallory, “nebo nějaký důkaz, který by měl šanci obstát u soudu, žádný prokurátor nepodá žalobu - alespoň ne do té doby, než se ona nějakým zázrakem vyléčí z mrtvice.” Mac pokrčil rameny. “Žádný trest by se nemohl rovnat tomu, který jí připravilo její vlastní tělo. A v tuto chvíli není prakticky žádná šance, že by se její stav mohl zlepšit.”
“Myslím, že můžete jít,” řekl Mallory. V jeho hlase bylo cítit zklamání. “Zatím jste se ze smrti…
