PATNÁCT
Tu noc, kdy zemřela Annie Williamsová, byl na JIP typický zmatek. Příliš mnoho pacientů a všichni se snažili zemřít ve stejnou chvíli.
Mac věděl, že se v kóji Annie Williamsové děje něco závažného, ale sotva měl čas, aby o tom přemýšlel. Macovo úsilí bylo zaměřeno na jiného pacienta v kritickém stavu, a kromě toho byl až po kolena v chirurgii. Ne, byl až po uši v chirurgii.
“Budeš tam jenom tak stát, nebo zavedeš novou hlavní hadičku?” Hlas ošetřujícího chirurga povzbuzující operačního asistenta, aby to udělal, jak nejlépe umí.
“Kdyby sis pospíšil a zavedl hadičku do tepny, nemusel bych obsah plynů v krvi pacienta odhadovat.” Asistent poučuje internistu o lepším provedení operační techniky.
“Kde jsou ksakru ty výsledky z laboratoře, o které jsem tě žádal před deseti minutami?” Internista se trpělivě ptá svých studentů.
“Macu, přines ty výsledky.” Dva studenti, Peter VanSlyke a Turner Frost, napodobují chování chirurgů.
“Polibte mi něco.” Mac se snažil, jak nejlépe mohl, aby přispěl k morálce kolektivu.
Pacient se jmenoval Ivar Bergstrom. Přišel na pohotovost kvůli bolestem nohy a jeho stav se neustále zhoršoval. Byl to muž kolem šedesátky, který v minulosti trpěl poruchami srdce. Barevné skvrny na jeho noze napovídaly, že má něco s cévami, asi nějaký druh okluze.
V době, kdy pan Bergstrom přišel na JIP, byla zřejmě postižená i druhá noha. Začalo se mluvit o okluzi na úrovni břišní aorty.
“Teplotu má ale 104 a množství bílých krvinek je třicet tisíc,” upozornil Mac. Tím si zasloužil shovívavý smích Petera VanSlyka. Mac se divil, že mu Peter rovnou nezaťukal na hlavu.
Když byla Bergstromova levá paže zasažena stejným procesem, řekl Mac Peterovi, že okluze se musí posunout do Bergstromova srdce. Mezitím každý pochopil, že mají co do činění s rychle postupující gangrénou - určitý druh toho, čemu v populárním tisku říkají “maso požírající baktérie”.
“Myslím, že bychom asi měli zavolat “infekční” tým,” navrhnul Mac.
“To by nám ještě tak scházelo, několik dalších blech poskakujících kolem pacienta,” odpověděl asistent.
Mac nikdy přesně nepochopil, proč chirurgové mluví o internistech jako o blechách. Možná to bylo kvůli představě, že internisté mají sklon provádět příliš mnoho krevních testů (flebotomie - chirurgové nebyli mistry světa ve výslovnosti). Nebo si možná chirurgové jenom všímali toho, že internistů je příliš mnoho, nebo jim jenom lezli na nervy. Ať je to, jak chce, toto označení se všeobecně používalo, aniž vyvolávalo napětí nebo narušovalo přátelskou atmosféru.
“Ten muž musí jít hned na operační sál,” řekl hlavní lékař.
Kolotoč se rozběhl. Zavolali na sál, byla naplánována operace. Začalo se s podáváním antibiotik. Všechny příslušné nitrožilní a nitrotepenné transfuze byly zapojeny. Ivar Bergstrom byl sotva pryč, když se asistent vrátil z rozhovoru s Bergstromovou rodinou.
“Hovořil jsem s nimi o tom, že mu pravděpodobně budeme muset amputovat končetiny, a taky že vyhlídky jsou velmi, velmi špatné. Mysleli si, že kdyby byl pan Bergstrom schopen se sám rozhodnout, nevybral by si takový druh operačního zákroku. I kdyby zůstal naživu, nechtěl by takový život, který by po zákroku následoval. Nemůžu říct, že s ním nesouhlasím.”
Pravděpodobnost přežití bez operace byla absolutně nulová. Přes všechny pokroky moderní medicíny, přes velkou účinnost nejnovějších antibiotik, operace zůstává základním kamenem při léčbě gangrény. Zasažená tkáň musí být odstraněna. Ale rozsah operace, která je nutná v případě pana Bergstroma, je úděsný.
Trvalo dlouho, než pacient upadl do bezvědomí. Narkotika by měla zaručit, že pacient nebude cítit žádnou bolest při postupu infekce nevyhnutelným směrem. Teď už je to jen otázka času.
V kójí zavládlo ticho, rušené jenom pravidelným pípáním monitoru, který sleduje činnost srdce, a občasnými kroky truchlících pozůstalých. Slabá, ale typická vůně penicilinu se držela ve vzduchu jako mlčící svědectví časté neúčinnosti moderní medicíny.
Poprvé po více než dvou hodinách si…
