Tlak vzduchu už dávno vyrazil okna v zadních dveřích, takže jsem měl oba obrněné transportéry přímo před sebou. Jeden dál, jeden blíž. Proti našemu stroji zřetelně ztrácely na každém metru, ale co jim chybělo na rychlosti, to doháněly kulomety.
A jedna ze dvou dvojitých řad rozprsků právě přestoupila z asfaltu do chevroletu.
Trvalo to snad jen vteřinu, ale kulky probušily interiér skutečně důkladně. Dvě mi prolétly kolem uší tak těsně, že jsem to snad nezažil, další podélně rozpárala střechu (jako otvírák na sardinky), a co hůř, sladce zavoněla přehřátá chladicí kapalina. Zdánlivě nezničitelný chevrolet začal mechanicky výt, potácet se a trhlina ve střeše jako by dýchala.
Osádky obrněnců ošklivou krátkou hlaveň steyru vidět nemohly, takže jim poslední pohled na svět nezkazila.
* * * * *
Možná trochu zbytečně, ale vypálil jsem celý zbytek zásobníku. Dávkou.
* * * * *
Cesta za námi zmizela v dlouhé, gigantické explozi, ze které létaly obrovské kusy hořícího asfaltu a do ruda rozpálených trosek. Jak nás nabrala tlaková vlna, chevrolet se roztančil od krajnice ke krajnici a Barbar se zase rozječel. S tlakovou vlnou nás dostihl takový žár, že na chevroletu vzplál lak a mně se zakalilo sklo v brýlích.
„Hořej mi vlasy!“ zařval Barbar. V dunění a ryku větru jsem ho i já slyšel jen tak tak.
„Jen se ti z nich trochu kouří,“ řekl jsem si pro sebe; trápila mě zrovna jiná věc: Jeli jsme kolem dvoustovky a chevrolet se nejen rozpadal, ale požár se docela utěšeně šířil - i přes vichřici a déšť.
Oheň burácel a vinul se za námi v ohonu hustého kouře. Tušil jsem, že stroj má docela velkou nádrž. S benzinem. Ale na druhou stranu, zastavit, vylézt a začít pobíhat po polích - to by byla holá sebevražda.
Měkké bláto a moje kila k sobě nepasují.
Pokusil jsem se otočit čelem po směru jízdy, ale ovládání sedačky už nefungovalo. Brzdy podle všeho taky ne a převodovka byla zablokovaná na čtyřce - navíc nějaká kulka urazila řadicí páku těsně nad vodicí kulisou. Klekl jsem si na sedák a zaklepal Barbarovi na rameno. Otočil se a jeho pohled byl trochu šílený, tváře se mu nadouvaly a vlnily tlakem větru, tekl mu po nich déšť, slzy, mejkap a zároveň krev z mnoha malých ranek; mašle vlála a akční ohon ohořel na něco, co vypadalo jako hodně použitá hajzlštětka.
„Nebrzdí to!“ zařval.
„To je dobře! Musíš dojet tu cisternu!“ Spíš než slova pochopil prst, kterým jsem píchl dopředu k lesklé oválné zádi asi dvě stě metrů před námi. GUINNESS - JEDINÉ PRAVÉ ANGLICKÉ PIVO. Byl to také jediný dopravní prostředek v dohledu - za celou dobu nejelo ani jedno auto v protisměru.
K nevíře. Když Barbar chápavě kývl, opět jsem se otočil dozadu. Trhlina ve střeše se rozjela na dvacet centimetrů a s každým „nadechnutím“ se zvětšovala. Dobrá zpráva byla, že požáru se stále nedařilo postupovat proti větru - aspoň ne moc rychle. Mechanické vytí najednou prudce zesílilo, po ostrém řinčivém prásknutí utichlo a na silnici vychrstl proud hořícího oleje a kusy rudě svítících ozubených kol. Že jsme přišli o zadní náhon už asi nikomu nevadilo - naopak, stroj utěšeně zpomalil.
Nebo neutěšeně, to podle toho, zda jsem to hodnotil z hlediska absence brzd, nebo postupu požáru.
* * * * *
Záď cisterny se stále blížila, přestože obrovský tahač chrlil mračna dýmu, aby si nás udržel od těla.
Po explozi transportérů za námi zbyl už jen neprůhledný černý oblak, který těžce lnul k zemi. Prostor bičovala rádiová záplava hysterické francouzštiny, pláče, křiku o pomoc... ale tam dole přežil i někdo od britských speciálních jednotek - jeho angličtina chladně a srozumitelně popisovala situaci a doporučovala opatření. Na navrhované bitevní vrtulníky je naštěstí příliš špatné počasí. Ten klidný hlas se mýlil jen v tom, že náš automobil je nepoškozený - skrz mrak po výbuchu nás jeho majitel nemohl vidět.
Mrkl jsem dopředu a byl nejvyšší čas začít se zabývat brzděním. K cisterně jsme měli sotva dvacet metrů a prudce se blížili. Utrhl jsem opěradlo a hodil ho za se…
