Zamkl jsem, nechal klíč v zámku a rozsvítil. Standardní holá žárovka, rozvrzaná židle, oprýskaný radiátor, bezbarvé vyšlapané linoleum, špínou žlutohnědé umyvadlo, pach alkoholového potu a sexu. Flekatý slamník. Ale na okně byly neprůhledné žaluzie, a topení se slušně snažilo.
„No príma,“ shodil jsem lodní pytel ze zad a pomalu se podél zdi sesul na zem. Židle ani postel by mne neunesly. Opřel jsem hlavu o radiátor, zakryl si oči a ze zvyku chytil policajty, nejdřív ale místní linku, jestli ten hajzl v recepci někam netelefonuje. Netelefonoval, ale u policajtů panoval bzukot. Zprávy o mrtvolách bloudících po Travemünde potvrdilo několik důvěryhodných policejních důstojníků a někdo zrovna (podivně seškrceným hlasem) vyprávěl, že v kostech cítí průser - jako tenkrát před masakrem v TICKET TO SHIT: „... povídám Hansi, něco se semele, věř mi. Angláni poslali komando, který by vyhrálo druhou světovou, a ještě na něco - nebo spíš někoho čekaj. Jistě si představíš, na koho tak asi můžou ček...“
„Ukončete to, nejste kódovaný!“ vpadl do hovoru štěkavý hlas. Ale na koho může čekat bratrské komando, to si opravdu domyslel každý i daleko méně zasvěcený než já.
Balíček je na cestě.
Brrr.
„No jo,“ odkryl jsem si oči a pomalu vstal. Byl jsem stále prokřehlý, klouby mě bolely, a kůži, tak odolnou proti všemu, jsem měl od šatů prosáklých mořskou vodou nepříjemně opruzenou... V tom okamžiku mi to došlo. „Sakra himl! Zapomněl jsem na šaty!“ bezradně jsem se rozhlédl.
Ale v dohledu nebylo jiné cesty, než jít znovu ven. Při představě ledového deště jsem se roztřásl a na chvíli se musel přitulit k radiátoru.
* * * * *
Po třech dnech jsem si sundal potrhanou a rozstřílenou neprůstřelnou vestu a na prošlapané lino vypadla ta hranatá věc, kterou mi za ni strčila paní na DAS MÄDCHEN:
„Kelly Family - Golden Hits! Pane bože!“
Hodil jsem čtvercový obal na postel vedle palice, z lodního pytle vyndal čtyři zásobníky do glocků, naplnil je průbojnými, dva zarazil do zbraní, natáhl, schoval pistole za opasek pod košili, zbylé dva zásobníky si dal do kapsy, nacpal vestu do pytle a pytel pod postel, nechal rozsvíceno a zase vyšel na smrdutou chodbu. Zamkl jsem sice na dva západy, ale těmi dveřmi by prošlo i dítě a ani by se nemuselo snažit.
Pěvecký dýchánek na osmičce jel dál, čpavou louži jsem překročil a přes recepci se prosmekl - zpoza mříže se ozývalo rádio a hlasité chrápání.
* * * * *
Z telefonní budky na rohu jsem zavolal informace, kde by se teď ve čtvrt na šest ráno daly koupit nějaké šaty. Hovořil příjemně naladěný počítač, takže jsem po chvilce vyptávání dostal adresu, která byla sice nedaleko, ale rozdílem čistoty ulice, počtem svítících lamp a naleštěných výloh tak pět světelných let.
Vybředl jsem ze spleti uliček a medově oranžová zář pouličního osvětlení jako by trochu i hřála. Bohužel, vybředl jsem přímo před policejní hlídkou. Byli tři a měli samopaly. Přilby a těžké neprůstřelné vesty se leskly vodou.
V takovém případě se dá udělat jen jedno.
* * * * *
„Dobrý večer, pánové,“ zastrčil jsem si brýle do rukávu a držel se tak, abych měl obličej ve stínu kšiltovky, „někde na téhle ulici by měl být obchod se šaty, jmenuje se to Das Kleidjederzeit.“
„Ja, Das Kleid, schaty. Dort, tam. Ééé, prominou, váš personalausweis, bitte?“
„Personal co?“ nechápavě jsem natočil hlavu. Příliš pozdě mi došlo, že mluvit anglicky bylo víc než neprozřetelné - i čeština by byla vhodnější.
„Personalausweis,“ druhý policista snaživě naznačil rukama něco malého hranatého a třetí policista svíral pažbičku samopalu a dodal:
„Papír.“
„Aha! Doklady!“ řekl jsem.
„Jááá, toklády!“ prvnímu policistovi se zřetelně ulevilo.
„Bohužel,“ zatahal jsem se za odřený potrhaný pršák, „potřebuju si koupit nový kabát,“ co nejpečlivěji jsem artikuloval, „pak se vrátím do hotelu a tam mám doklady.“
„Aha,“ řekl policista vlevo (přes chápavý význam toho slova silně nechápavě) a posvítil si na mě baterkou. Naštěstí jsem si stihl zakrýt oči. Protože…
