Carrie (Stephen King)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

15. Past

Tommy zajel na parkoviště vedle nově přistavěného křídla školy, nechal motor ještě okamžik běžet a pak vypnul zapalování. Carrie seděla na sedadle spolujezdce a k ramenům si přitahovala šál. Náhle se jí zazdálo, že se ocitla v nějakém snu plném skrytých zámyslů. Co mohla dělat? Nechala matku samotnou.

„Nervózní?“ zeptal se a ona nadskočila.

„Ano.“

Zasmál se a vystoupil. Už už si chtěla otevřít dvířka, když ji zvenčí předešel. „Nebuď nervózní,“ řekl. „Jsi jako Galatea.“

„Kdo?“

„Galatea. Učili jsme se o ní na hodině s panem Eversem. Proměnila se z otrokyně v krásnou ženu a nikdo ji nepoznal.“

Chvíli o tom uvažovala. „‚Ale já chci, aby mě poznali,“ řekla nakonec.

„Já už nic neříkám. Pojď.“

U automatu s kolou stáli George Dawson a Frieda Jasonová. Frieda na sobě měla jakousi oranžovou tylovou kreaci a vypadala tak trochu jako tuba. Donna Thibodeauová s Davidem Brackenem kontrolovali u vchodu lístky. Byli oba členy National Honor Society, která byla součástí osobního gestapa slečny Geerové. Oba měli bílé kalhoty a červené blejzry. Červená a bílá byly školní barvy. Tina Blaková a Norma Watsonová rozdávaly programy a usazovaly příchozí na místa podle zasedacího pořádku. Obě byly v černém a zřejmě si myslely, že jsou velice elegantní, ale podle Carrie vypadaly jako prodavačky cigaret ve starém gangsterském filmu.

Když Tommy s Carrie vešli, všichni se na ně otočili a na chvíli zavládlo strnulé, trapné ticho. Carrie pocítila nutkání olíznout si rty, ale potlačila je. Pak promluvil George Dawson:

„Bože, Rossi, ty vypadáš komicky.“

Tommy se usmál. „Kdy jsi slezl ze stromu, Bombo?“

Dawson se k nim přiklátil se zdviženými pěstmi a Carrie se zachvěla hrůzou. Byla tak strnulá, že by ho v tu chvíli ani nedokázala vrhnout přes sál. Pak si uvědomila, že jde o starou hru, kterou mezi sebou chlapci s oblibou hrají.

S vrčením obcházeli v kruhu a předstírali, že boxují. Pak George, který dostal dva šťouchance do žeber, začal láteřit a ječet: „Zabte ty vietnamčíky! Vzhůru na ty žlutý držky! Jdeme na hole! Přineste tygří klece!“ a Tommy spustil gard a rozesmál se.

„Nenech se tím vyvést z míry,“ řekla Frieda a zdvihla svůj ostrý nos. „Jestli se vzájemně zabijou, budu s tebou tancovat já.“

„Na to jsou moc pitomí, aby se zabili,“ odvážila se Carrie. „Jako dinosauři.“ Když se Frieda zasmála, pocítila Carrie, že se v ní uvolnilo něco velmi starého a zrezivělého. Zároveň s tím se dostavil pocit vřelosti. Úlevy. Uvolnění.

„Kde jsi koupila ty šaty?“ zeptala se Frieda. „Strašně se mi líbí.“

„Ušila jsem si je.“

„Ušila?“ Frieda otevřela oči v nepředstíraném údivu. „No nekecej.“

Carrie cítila, jak prudce rudne. „No fakt. Já… strašně ráda šiju. Látku jsem koupila u Johna ve Westoveru. Byl to úplně jednoduchý střih.“

„Tak jdeme,“ vyzval všechny George. „Za chvíli začne hrát kapela.“ Obrátil oči v sloup a čile předvedl parodii na sólový tanec. „A kmitám, kmitám, kmitám. My žluťasové jsme v rytmu zrozený.“

Pak začal George dělat grimasy jako Flash Bobby Pickett a Carrie vyprávěla Friedě o svých šatech a Tommy se smál, ruce vražené do kapes. Sue by mu řekla, že si zdeformuje smokink, ale to mu teď bylo jedno. Cítil se dobře.

S Georgem a Friedou měli před sebou ještě dvě hodiny života.

 

Z knihy EXPLOZE STÍNU (str. 132):

 

Stanovisko komise Carrie Whitové, že spouštěcím mechanismem celé tragédie byly dva kbelíky prasečí krve zavěšené nad jevištěm, je postaveno na příliš vratkých základech, byť je na jeho podporu uváděn jistý (nepříliš přesvědčivý) konkrétní důkaz. Jestliže se rozhodneme uvěřit svědecké výpovědi o okruhu tehdejších Nolanových přátel (a upřímně řečeno, nebyli zřejmě natolik inteligentní, aby dokázali přesvědčivě lhát), pak Nolan vzal tuto fázi spiknutí zcela do svých rukou a jednal z vlastní iniciativy bez ohledu na úmluvy s Christine Hargensenovou…

 

Když řídil, nemluvil; řídil rád. Tahle operace mu dávala pocit moci, jakému se nedokázalo vyrovnat vůbec nic, ani soulož.

Silnice se před nimi odvíjela ve fotografické černoběli a ručička tachometru se chvěla za stodesítkou. Pocházel z rozvrácené rodiny; otec odešel z domova po krachu vlastní, špatně řízené benzínové pumpy, a matka měla v současné době už čtvrtého přítele. Jmenoval se Brucie a jeho značkou byla Seagrams 7. S matkou to šlo taky pěkně z kopce.

Ale auto, auto svými mystickými silokřivkami dodávalo Billymu pocit moci a slávy. Činilo z něj někoho, s kým se musí počítat, člověka nadpřirozené fyzické a duchovní síly. Nebylo náhodou, že většinu dívek dostal právě na zadním sedadle. Vůz byl jeho otrokem i bohem. Mnohé mu dával a mohl jej odvézt od skutečnosti. Této jeho vlastnosti Billy často využíval. Za dlouhých, bezesných nocí, když se matka s Bruciem hádali, upražil si Billy kukuřici a vyjel si autem honit toulavé psy. Někdy se vracel až ráno, a když s vypnutým motorem vjížděl do vlastnoručně postavené garáže za domem, z předního nárazníku mu ještě kapala krev.

Znala už dobře jeho zvyky, a tak se ani nepokoušela s ním mluvit, protože by ji stejně ignoroval. Seděla vedle něj s jednou nohou zkroucenou pod sebou a ohryzávala si klouby. Světla vozů, které je na 302. silnici míjely, jí barvily vlasy do stříbrna.

Přemýšlel, jak dlouho spolu vydrží. Třeba mají před sebou poslední večer. Všechno směřovalo k rozchodu, dokonce už od samého začátku akce, a až všechno skončí, až se rozpustí lepidlo, které je drželo pohromadě, budou se možná divit, jak se mohli tak milovat. Pomyslel si, že ona asi přestane vypadat jako bohyně a začne znovu vypadat jako typická kurvička z vyšší společnosti, takže možná dostane chuť ji trochu pokořit. Nebo hodně pokořit. Vymáchat jí v tom rypák.

Vyjeli na Brickyard Hill a dole viděli svou školu. Parkoviště bylo plné procovských nablýskaných vozů úspěšných otců. Cítil, jak se mu do krku dere známý pocit znechucení a nenávisti. Něco jim předvedem,

(tenhle večer si zapamatujou)

to teda jo. My to dokážem.

Okna tříd byla temná, tichá a opuštěná; hala se topila ve standardní žluti a prosklená východní strana tělocvičny plála měkkým, naoranžovělým světlem, které působilo nadpozemsky přízračně. A znovu ta hořká pachuť, nutkání metat kameny.

„Vidím světla, vidím světla mejdanu,“ zamumlal.

„Cože?“ Obrátila se k němu, vyrušena z vlastních myšlenek.

„Ale nic.“ Dotkl se jejího zátylku. „Myslím, že tě nechám za ten provaz tahat.“

 

Billy to provedl sám, protože naprosto jistě věděl, že nemůže důvěřovat nikomu. Byl to těžký úkol, mnohem těžší, než dostávali ve škole, ale on na něj byl dobře připravený. Chlapci, kteří s ním předešlého večera jeli na Hentyho farmu, neměli ani ponětí, na co potřebuje tu krev. Mohli mít podezření, že v tom má prsty Chris, ale jisti si být nemohli.

Dojel ke škole pár minut poté, co se čtvrteční noc proměnila v páteční ráno, a raději nejdřív dvakrát projel kolem, aby se ujistil, že je tam pusto a že v blízkostí nejsou ani dva chamberlainské policejní vozy.

Na parkoviště vjel se zhasnutými světly a odtud zamířil k zadnímu traktu školy. O kousek dál se pod příkrovem přízemního oparu skrývalo školní fotbalové hřiště.

Otevřel kufr a odemkl přenosnou lednici. Krev byla zmrzlá, ale to bylo v pořádku. Měla dvaadvacet hodin na to, aby roztála.

Položil vědra na zem a vytáhl z bedny s nářadím několik potřebných nástrojů. Nacpal si je do zadní kapsy a ze sedadla vzal hnědý pytlík. Uvnitř zacinkaly šrouby.

Pracoval beze spěchu, s klidným soustředěním člověka, který si nepřipouští, že by mohl být vyrušen. Tělocvična, kde se měl konat ples, sloužila také jako aula, a řada oken, pod nimiž zaparkoval, vedla do skladovacích prostor za jevištěm.

Vybral si plochý nástroj podobný špachtli a vsunul jej mezi vrchní a spodní křídlo. Byl to dobrý nástroj. Taky si ho sám udělal. S jeho pomocí se mu brzy podařilo uvolnit závěr. Vytáhl okno a vklouzl dovnitř.

Pohltila jej temnota. Billy ucítil vůni starých malovaných kulis dramatického klubu. Ponuré obrysy stojanů na noty a pouzder s hudebními nástroji připomínaly rozestavěné hlídky. V rohu stálo piano pana Downera.

Billy vyndal z pytlíku malou baterku a zamířil k jevišti. Když prošel rudými sametovými závěsy opony, zazářila na něj z temnoty nablýskaná podlaha s nalajnovaným basketbalovým hřištěm jako jantarová laguna. Posvítil si baterkou na proscénium. Křídou tu někdo narýsoval obrysy trůnů Krále a Královny, které sem měly být umístěny následujícího dne. Nato mělo být celé proscénium poházeno papírovými květinami… proč, to věděl jen Bůh.

Zdvihl hlavu a posvítil si na strop; kde se temně rýsovala spleť ocelových nosníků. Ty nad parketem byly obaleny krepovým papírem, ale nad jevištěm už zůstaly holé. Byly kryty krátkým závěsem, takže na ně nebylo z parketu vidět. Závěs kryl také řadu světel, která měla nasvítit namalovanou gondolu.

Billy zhasl baterku, došel na levý okraj proscénia a nadzdvihl žebřík s ocelovými příčkami, zavěšený na zdi. Obsah hnědého pytlíku, který si pro jistotu zastrčil za košili, zacinkal v prázdné tělocvičně podivným, hluchým veselím.

Na vrcholu žebříku byla malá plošinka. Když na ni vystoupil, měl provaziště po pravé ruce, tělocvičnu po levé. V provazišti dramatického klubu se skladovaly rekvizity, některé od dvacátých let. Prázdnýma očima tu na Billyho ze zrezivělého lože civěla busta Pallas Athény, která snad kdysi vystupovala v nějaké starodávné dramatizaci Poeova Havrana. Přímo před sebou měl ocelový nosník, na němž byly zavěšené reflektory k nasvícení obrazu.

Lehce a beze strachu přestoupil z žebříku na nosník. Tiše si pohvizdoval nějakou populární melodii. Na nosníku byla silná vrstva prachu, v níž zanechával dlouhé, šouravé stopy. V polovině cesty se zastavil, klekl si a podíval se dolů.

Ano. Ve světle baterky rozeznal přímo pod sebou křídové obrysy. Bezhlasně hvízdl.

(v dáli zaduněly bomby)

Označil si místo křížkem v prachu a vrátil se po nosníku na plošinku žebříku. Sem se nikdo až do plesu nedostane; světla, která měla nasvítit Benátky i místo korunovace

(bude to korunovace jaksepatří)

byla ovládána z kabiny za jevištěm. A tahle světla by oslnila i toho, kdo by se z proscénia zahleděl přímo nad sebe. Nachystané rekvizity mohly být odhaleny jen přímo z provaziště. Billy pochyboval, že by sem někdo lezl. Riziko odhalení bylo přijatelné.

Otevřel hnědý pytlík a vyndal gumové rukavice. Nasadil si je a vytáhl dvě malé kladky, které včera koupil. Pro jistotu pro ně zajel až do Lewistonu. Mezi rty sevřel množství hřebíků a vytáhl kladivo. Ani přes hřebíky si nepřestával broukat. Kousek nad plošinku žebříku přibil jednu kladku. Vedle ní zašrouboval očko.

Pak slezl ze žebříku, přešel zákulisí a vyšplhal po jiném žebříku nedaleko od místa, kudy se sem dostal. Ocitl se na půdě, kam škola odkládala všechno nepotřebné. Byly tu staré ročenky, moly prožrané atletické dresy, starodávné učebnice, které ohlodaly myši.

Když si posvítil baterkou nalevo, viděl provaziště i kladku, kterou tam upevnil. Zprava mu do obličeje povíval větřík z ventilátoru ve zdi. Za stálého broukání vyndal druhou kladku a přibil ji.

Znovu slezl dolů a otevřeným oknem se vrátil pro vědra s prasečí krví. Ačkoliv byl pryč dobrou půlhodinu, krev stále netála. Uchopil kbelíky a došel s nimi k oknu, připomínaje ve tmě farmáře, který se vrací z prvního dojení. Uložil je dovnitř a protáhl se oknem za nimi.

Cesta po traverze byla s vědry snazší. Když došel k označenému místu, položil kbelíky, ještě jednou se pro kontrolu podíval dolů na křídové obrysy, pokýval hlavou a vrátil se na plošinku. Pomyslel si, že mohl vědra otřít – určitě na nich byly otisky Kennyho, Dona i Steva – ale bylo možná lepší je tam nechat. Třeba jim tak uchystá na sobotní ráno malé překvapení. Rty se mu tím pomyšlením zavlnily v pobaveném úšklebku.

Posledním předmětem v pytlíku bylo klubko jutového provázku.

Vrátil se ke kbelíkům a přivázal jejich držadla běžnými zátažnými uzly. Pak provlékl provázek očkem a přes kladku. Poté hodil odvíjející se klubko na půdu, kde je přehodil přeš druhou kladku. Asi by ho příliš nepobavilo, kdyby věděl, že v ztemnělé aule, potřísněný mnohaletým prachem, s šedivými pavučinkami v rozcuchaných vlasech, vypadá jako shrbený, pološílený Rube Goldberg, který se snaží vynalézt dokonalejší pastičku na myši. Uložil konec provázku na navršené bedny u dosahu ventilátoru, naposledy slezl dolů a oprášil si ruce. Přípravy byly ukončeny.

Vyhlédl z okna, protáhl se a seskočil na zem. Zavřel okno a za použití svého nástroje zamkl uzávěr. Pak se vrátil k vozu.

Chris prohlásila, že je velice pravděpodobné, že pod kbelíky usednou Tommy Ross a ta Whitovic kráva; už pro to mezi svými přáteli leccos udělala. Bylo by dobré, kdyby k tomu došlo, jenže Billymu bylo celkem jedno, kdo tam bude sedět.

Začínal si dokonce myslet, že by tam klidně mohla sedět Chris.

Nastartoval a odjel.

 

Z knihy JMENUJI SE SUSAN SNELLOVÁ (str. 48):

 

Carrie přišla za Tommym den před plesem. Počkala si na něho před třídou. Říkal, že vypadala opravdu zbědovaně, jako by si myslela, že na ni začne řvát, ať za ním neleze a přestane ho otravovat.

Řekla mu, že musí být z plesu doma do půl dvanácté, jinak by o ni matka měla starost. A že ho nechce připravovat o čas a tak, ale hlavně nesmí přidělávat starosti matce.

Tommy jí navrhl, že se cestou z plesu mohou ještě zastavit na sassafrasovou limonádu a hamburgera. Všichni se prý rozjedou do Westoveru a Lewistonu, takže budou mít s Carrie čas jen pro sebe. Po těch slovech prý zrudla, ale říkala, že by šla ráda, hrozně ráda.

A téhle holce stále říkali zrůda. Ráda bych vám to znovu připomněla. Tohle říkali holce, která po svém jediném plese vezme zavděk lacinou limonádou a hamburgerem a pospíchá domů, aby o ni matka neměla starost…

 

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF, MOBI):

  • 8. 2. 2024