18. Podivné události
Billy se pokrčil v kolenou, až mu zapraskaly klouby. Chris Hargensenová stála vedle něj a byla stále nervóznější. Rukama si bezcílně přejížděla po švech džín a kousala se do měkkého spodního rtu.
„Myslíš, že pro ně budou hlasovat?“ zeptal se Billy tiše.
„Určitě,“ řekla. „Zařídila jsem to. Nemůže to být ani těsně. Proč pořád tleskají? Co se to tam děje?“
„To se mě neptej, holčičko. Já…“
Náhle zazněla školní hymna, která břeskně rozřízla májový vzduch, a Chris nadskočila, jako by dostala žihadlo. Tiše vydechla leknutím.
Povstaňme na počest Thomase Ewena…
„No tak,“ řekl. „Už jsou tam.“ Jeho oči žhnuly do tmy. Neurčitě se pousmál.
Chris si olízla rty. Oba civěli na konec jutového provázku.
K nebi ať letí píseň ta nadšená…
„Drž hubu,“ zašeptala. Byla rozechvělá a on si pomyslel, že ještě nikdy nevypadala tak nádherně a přitažlivě. Až to bude za nimi, udělá jí to tak, že každá předchozí soulož s někým jiným jí bude připadat jako dvouvteřinová rychlovka s nedomrlým teploušem.
„Nejsi podělaná, holčičko?“
Naklonil se k ní. „Já to za tebe neudělám, děvče. Ať to tam klidně zůstane až do zimy.“
… k nebi kde plápolá bílá a červená…
Z úst se jí vydral tlumený výkřik. Naklonila se dopředu a oběma rukama prudce zatáhla za provázek. V první chvíli, než se vypnul průvěs, si myslela, že si ji Billy celou tu dobu vychutnával, že provázek nechal jen tak volně ve vzduchu. Pak však ucítila odpor; znovu zatáhla, až se jí provázek zařízl do dlaní.
„Já…“ začala.
Hudba uvnitř ustala v hřmotném disonantním akordu. Ještě okamžik bylo slyšet ojedinělé hlasy, až náhle udeřilo ticho. Pak někdo vykřikl. A znovu ticho. Strnule na sebe zírali ve tmě, jako by nevěřili tomu, co udělali. Chris měla pocit, že vdechuje skleněnou drť.
Pak se uvnitř rozesmála.
Bylo deset dvacet pět a Sue měla stále horší a horší pocit. Stála na jedné noze před plynovým sporákem a čekala, až se začne vařit mléko, aby si mohla polít Nestlé. Dvakrát se vydala do patra a dvakrát se zarazila, přitahována bezdůvodně kuchyňským oknem, které vedlo na Brickyard Hill a spirálu Route 6, která vedla do města.
Když náhle začala houkat siréna na střeše radnice na Main Street v divokých kaskádách paniky, neotočila se hned k oknu, ale zhasla plyn pod mlékem, aby neuteklo.
Siréna na radnici houkávala každý den v poledne, a to bylo všechno, kromě několika požárních poplachů dobrovolného hasičského sboru během sklizně v červenci a srpnu. Byla určena výhradně k oznamování velkých pohrom a její zvuk doléhal k prázdnému domu jako z hrůzného sna.
Vydala se k oknu, ale šla pomalu. Hlas sirény stoupal a klesal, stoupal a klesal. Někde se rozezněly klaksony, jako když jede svatba. Sue viděla svůj odraz na temném skle; pootevřené rty, doširoka otevřené oči. Odraz se vzápětí zamžil jejím vlastním dechem.
Vynořila se jí polozasutá vzpomínka. Na základní škole mívali občas nácvik na letecký poplach. Když učitelka tleskla rukama a řekla „Houká siréna“, měli si všichni zalézt pod lavice, dát si ruce přes hlavu a čekat, ať už na konec poplachu, nebo na ničivé účinky nepřátelských bomb. Náhle jí zcela zřetelně
(houká siréna)
vytanula na mysli tahle učitelčina slova.
Daleko pod ní, trochu nalevo, tam, kde bylo školní parkoviště kruh sodíkových lamp je jasně ohraničoval, i když školní budova sama o sobě tonula ve tmě – zajiskřilo, jako když Bůh křísne křesadlem.
(tam jsou ty nádrže s palivovým olejem)
Jiskra váhala, ale pak oranžově vykvetla. Teď už bylo vidět školu. Hořela.
Už byla na cestě ke skříni pro kabát, když se jí pod nohama rozechvěla podlaha prvním tlumeným dunivým výbuchem, který roztřásl matčin porcelánový servis v příborníku.
Z článku PŘEŽILI JSME ČERNÝ MATURITNÍ PLES od Normy Watsonové (otištěno v srpnu 1980 v rubrice Reader’s Digestu „Dramata ze skutečného života“):
… a přihodilo se to tak rychle, že nikdo ve skutečnosti nevěděl, co se děje. Všichni jsme stáli a tleskali a zpívali školní hymnu. Pak – byla jsem u stolu uvaděček hned vedle…
