11. Telekinetický gen
Ležela
(nebojím se nebojím se jí)
na posteli a předloktím si zakrývala oči. Byl sobotní večer. Jestliže si měla stihnout ušít šaty, které měla v hlavě, musela začít
(nebojím se matky)
nejpozději zítra. Látku už si koupila u Johna ve Westoveru. Ta záplava těžkého sametu ji vyděsila. Neméně ji vyděsila i cena. Necítila se dobře v tom velikém obchodě, kde se procházely elegantní dámy v lehkých jarních šatech a zkoumavě prohlížely štůčky látky. V atmosféře rozlehlého obchodu, na hony vzdálené chamberlainskému Woolworthu, kde obvykle nakupovala látky, jakoby visela ozvěna.
Byla nejistá, ale ne natolik, aby se nechala odradit. Kdyby byla chtěla, mohla je odtud všechny poslat s výkřiky na ulici. Kácející se figuríny, padající inventář, odvíjející se štůčky. Mohla dštít na jejich hlavy zkázu jako Samson v chrámu, kdyby chtěla.
(nebojím se)
Balíček látky byl bezpečně uložen na polici ve sklepě, odkud ho musela přinést. Ještě tu noc.
Otevřela oči.
Pohyb.
Toaletní stolek se vznesl do vzduchu, mírně se zachvěl a pak stoupal dál, až se téměř dotýkal stropu. Snížila výšku. Opět nabrala. Snížila. A teď postel, i s ní. Nahoru. Dolů. Nahoru. Dolů. Jako výtah.
Téměř necítila únavu. Jen mírnou. Nic moc. Schopnost, již před čtrnácti dny málem pozbyla, byla opět plně rozvinuta. Rychlost, s jakou se to stalo, byla téměř…
Ano, téměř úděsná.
Zdánlivě nepozorovaně – asi jako vědomí menstruace – se jí do mysli vloudily vzpomínky, jako by se protrhla nějaká mentální hráz a vyvalily se proudy neznámých vod. Pluly na nich mlhavé, pokroucené vzpomínky malého děvčátka, které však byly podivuhodně živé. Rozhýbávání obrazů na zdech, roztáčení kohoutků přes celou místnost. Matka jí říká
(carrie zavři okna bude pršet)
aby něco udělala, a v tom se zavírají okna v celém domě; slečna Macafertyová před svým volkswagenem na prázdných pneumatikách, vypuštěných naráz současným vyšroubováním všech ventilků; kameny…
(!!!!!!! ne ne ne ne ne!!!!!!!)
… ale paměť už se nedala zastavit, stejně jako se nedal zastavit příchod ženské periody, vzpomínky už nebyly zamžené, ne, tyhle určitě ne; byly ostré a oslnivé jako klikaté kontury blesku: malá holčička
(mami přestaň mami prosím tě nemůžu dýchat můj krk maminko promiň že jsem se koukala maminko můj jazyk mám krev v puse) ubohá malá holčička
(křičí na ni: ty malá flundro já vím jak je to s tebou já si s tebou poradím)
ubohá malá holčička ležící polovinou těla v komoře a polovinou venku, před očima roztančené černé hvězdičky, vzdálený melodický bzukot, naběhlý vyplazený jazyk, kolem krku naběhlou odřeninu, jak ji matka škrtila, a matka přichází zpět, matka s dlouhým řeznickým nožem táty Ralpha
(uříznout musím to zlo uříznout tu nestydatost hříšného masa já o ní vím ty oči odříznout tvé oči)
v pravé ruce, matčina zkřivená a křivící se tvář, slina na bradě, bibli táty Ralpha v druhé ruce
(už nikdy neuvidíš hříšnost nahoty)
a nějaký pohyb, ne pohyb, ale POHYB, něco obrovského a dosud nezformovaného a titánského, pramen síly, která nevycházela a nikdy nebude vycházet z ní, a pak něco spadlo na střechu a matka vykřikla a upustila otcovu bibli, a to bylo dobře, a pak další údery a bušení a pak dům začal metat nábytkem a matka upustila nůž a padla na kolena a začala se modlit, vzpínala ruce a pohupovala se v kleče, zatímco chodbou svištěly židle a postele v patře se převracely a jídelní stůl se pokoušel prolétnout oknem a matčiny oči se zvětšovaly a rostlo v nich šílenství a vylézaly z důlků a matčin prst ukázal na malou holčičku,
(to ty to ty jsi spřažená s ďáblem to všechno je tvoje dílo)
a pak ty kameny a matka omdlela, když střecha duněla a skřípala, jakoby pod tíhou Božích šlépějí, a pak…
Pak omdlela ona sama. A pak už nebyly žádné vzpomínky. Matka o tom nemluvila. Řeznický nůž byl zpět na svém místě v zásuvce. Matka jí ošetřila černé a modré podlitiny na krku a Carrie si myslela, že si vzpomíná, jak se jí ptala, co se jí to stalo, a matka sevřela rty a neřekla nic. Kousek …
