19. Chuť pomsty
Z místopřísežně svědecké výpovědi Thomase K. Quillana před Vyšetřovacím úřadem státu Maine v souvislosti s chamberlainskými událostmi noci z 27. na 28. květen (následující zkrácená verze je převzata z knihy ČERNÝ MATURITNÍ PLES: ZPRÁVA KOMISE CARRIE WHITOVÉ, Signet Books, New York 1980):
Ot.: Pane Quillane, máte stálé bydliště v Chamberlainu?
Od.: Ano.
Ot.: Můžete udat adresu?
Od.: Mám pokojík nad hernou. Tam taky pracuju. Vytírám podlahy, luxuju stoly, opravuju automaty, teda hrací automaty.
Ot.: Kde jste byl 27. května v půl jedenácté večer, pane Quillane.
Od.: No, víte, byl jsem v cele předběžnýho zadržení na policejní stanici. Vždycky ve čtvrtek dostávám vejplatu. A tak si vždycky vyjdu a užiju si. Jdu do Kavalíra, vypiju nějaký to pivko a prohraju nějakej ten cent v pokeru. Jenže když se namažu, nebejvá se mnou moc velká sranda. Jako by mi v hlavě jezdili na kolečkovejch bruslích. Průser, co? Jednou jsem vzal jednoho chlápka židlí přes hlavu a…
Ot.: Měl jste ve zvyku chodit na policejní stanici, když vás přepadla podobná nálada?
Od.: Jo, za Velkym Otisem, to je můj kámoš.
Ot.: To mluvíte o místním šerifovi Otisu Doylovi?
Od.: Jo. Říkal, ať se za ním zastavím, až to na mě poleze. Tu noc před tím bálem jsme s pár kumpánama hráli v Kavalírovi stud poker a já začínal mít takovej pocit, že Rychlík Marcel Dubay fixluje. Kdybych byl střízlivej, tak to poznám bezpečně – po francouzským způsobu bych se mu mrkl do karet – ale takhle mě to hned nadzvedlo. Měl jsem v sobě pár kousků, a tak jsem zaťal pěsti a šel na stanici. Plessy měl službu, a tak mě hned zavřel do cely číslo jedna. Plessy je dobrej kluk. Znal jsem jeho mámu, ale to už je moc let.
Ot.: Pane Quillane, myslíte si, že bychom si mohli pohovořit o večeru sedmadvacátého? O tom, co jste dělal o půl jedenácté?
Od.: A nehovoříme snad o tom?
Ot.: Doufal jsem, že ano. Pokračujte, prosím.
Od.: Takže Plessy mě kolem čtvrt na dvě zamk a já v tu ránu usnul. Úplně jsem ztvrdnut, řekl bych. Probudil jsem se v pátek ve čtyři odpoledne, kopl do sebe tři alka-seltzery a znovu skočil do postele. Tak člověk nejlíp přijde k sobě. Chce to spát, dokud kociáš nezmizí. Velkej Otis říká, že bych měl pořádně zjistit, jak to dělám, a nechat si to patentovat. Že prej bych tím ušetřil světu hromadu bolestí.
Ot.: Tím jsem si jist, pane Quillane. Takže kdy jste se znovu probudil?
Od.: V pátek večer kolem desátý. Měl jsem řáckej hlad, a tak jsem si říkal, že dojdu do města něco skousnout.
Ot.: Oni vám nechali otevřenou celu?
Od.: No jasně. Když jsem střízlivej, jsem úplně fantastickej. No, vlastně jednou…
Ot.: Řekněte nám, co se stalo, když jste opustil celu.
Od.: Rozeřvala se siréna, to se stalo. Málem jsem se posral. Tuhle sirénu jsem neslyšel v noci houkat od konce vietnamský války. A tak běžím nahoru a koukám, nikdo tam. Říkám si, nějakej průser a Plessy musel ven. Jenže v kanclu vždycky musí někdo zůstat, kdyby náhodou někdo volal. A tak skočím k oknu a kouknu ven.
Ot.: Je z toho okna vidět škola?
Od.: Jasně, je na opačný straně ulice, půldruhýho bloku odtud. Kolem lítali lidi a ječeli. A vtom jsem uviděl Carrie Whitovou.
Ot.: Už jste Carrie Whitovou někdy předtím viděl?
Od.: Ne.
Ot.: Jak jste tedy věděl, že je to ona?
Od.: To je těžký vysvětlit.
Ot.: Viděl jste ji zřetelně?
Od.: Stála pod lucernou u hydrantu na rohu Main a Spring.
Ot.: Stalo se něco?
Od.: To bych pisk. Hydrant začal cákat na tři strany. Jeden proud nalevo, druhej napravo a ten poslední přímo do nebe.
Ot.: Kolik bylo hodin, když došlo k téhle… nehodě.
Od.: Něco před tři čtvrtě na jedenáct. Pozdějc to bejt nemohlo.
Ot.: Co se stalo potom?
Od.: Rozběhla se do města. Pane, ta vypadala. Měla nějaký společenský šaty, nebo to co z nich zbylo, a byla celá mokrá od toho hydrantu a taky celá od krve. Zrovna jako by prodělala bouračku. Jenže ona se usmívala. Takovej úsměv jsem v životě neviděl. Usmívala se jak smrtka. A pořád se koukala na ruce a otírala si je o šaty, aby z nich dostala tu krev, a asi si myslela, že ji nikdy dolů nedostane a že teda zaplaví krví celý město a pomstí se. Bylo to děsný.
Ot.: Jak můžete vědět, co si myslela?
Od.: Nevím. Nedokážu to vysvětlit.
Ot.: Rád bych vám připomněl, že byste se jako svědek měl držet toho, co jste viděl, pane Quillane.
Od.: Oukej. Tak teda na rohu Grass Plaza byl taky hydrant a ten taky začal stříkat. Tentokrát jsem to viděl ještě líp. Ty velký ucpávky po stranách se samy vyšroubovaly. Viděl jsem to na vlastní oči. Úplně zčistajasna začal cákat, jako ten první. A ona byla šťastná. Drmolila si pod fousy, tohle je zkropí, tohle… ajaj, už zas začínám. Pak teda začaly jezdit hasičský auta a ona mi zmizela z očí. Pak přijeli další hasiči a hned zjistili, že ty hydranty jsou jim na houby, že z nich žádnou vodu nevydolujou. Náčelník Burton na ně hulákal a v tu chvili vylítla do povětří škola. Ježíšmarjá.
Ot.: Odešel jste z policejní stanice?
Od.: Jo. Chtěl jsem najít Plessyho a říct mu o tý šílený buchtě a těch hydrantech. Podíval jsem se k benzínový pumpě a uviděl jsem něco, při čem mi ztuhla krev v žilách. Hadice od všech šesti stojanů byly vyháknutý. Teddy Duchamp byl mrtvej od osmašedesátýho roku, dej mu Pámbů věčnou slávu, ale jeho kluk zamykal na noc stojany zrovna tak, jako to dělával Teddy sám. A teď byly všechny zámky odemčený a hadice ležely na betonu a všechny měly nastavený automatický plnění. Benzín tekl po ulici. Matko Boží, když jsem tohleto uviděl, úplně mi ztuhly kulky. A do toho běží ten chlápek s cigárem.
Ot.: Co jste udělal?
Od.: Zařval jsem na něj. Něco jako Bacha na to cigáro! To je benzín! Už mě neuslyšel. Všecky ty sirény a do toho ty auta, ani se tomu nedivím. Viděl jsem, že se chystá to cigáro típnout, a tak jsem nacouval dovnitř.
Ot.: A co se stalo potom?
Od.: Potom? No potom se z Chamberlainu stalo peklo…
Když spadly kbelíky, uvědomila si zpočátku jen hlučný třeskot kovu, který se zařízl do hudby, a pak byla zaplavena teplým vlhkem. Instinktivně zavřela oči. Vedle sebe uslyšela tlumený výkřik, a onou částí mysli, která se tak nedávno probudila, ucítila krátkou bolest.
(tommy)
Hudba neuspořádaně a jaksi kakofonicky zmlkla. Pár hlasů ještě doznívalo jako přetržené struny a do nastalého mrtvého ticha očekávání věcí příštích, jež vyplnilo mezeru mezi událostí a jejím uvědoměním, slyšela někoho zřetelně říct:
„Panebože, to je krev!“ a znělo to jako rozsudek.
Za chvíli nato někdo zcela zřetelně vykřikl, jako by se pravda drala na světlo.
Carrie seděla se zavřenýma očima a cítila, jak jí v mozku bobtná hrůza. Tak matka měla nakonec pravdu. Znovu ji dostali, napálili, udělali si z ní terč. Ta hrůza už ji nemusela překvapit, ale překvapila. Dostali ji sem, před oči celé školy, a zopakovali si s ní scénu ze sprch… ten hlas přece řekl
(panebože to je krev)
něco tak příšerného, že se na to nedalo podívat. Kdyby otevřela oči a byla by to pravda, co potom? Co potom?
Někdo se začal smát osamělým poděšeným hyením smíchem a ona přece jen otevřela oči, aby se podívala, kdo to je, a všechno to byla skutečnost, závěrečná noční můra, byla rudá a kapalo z ní, smáčeli ji ve skutečné krvi, tady přede všemi, a její myšlenky
(jsem… celá… ZALITÁ… krví)
byly zbarveny příšerným purpurem odporu a studu. Cítila se a byl to pach krve, ten příšerně vlhký, mědnatý pach. V kaleidoskopu představ a vzpomínek viděla krev, která jí v potůčcích zvolna stéká po holých stehnech, slyšela šum vody dopadající na dlaždice, cítila na své kůži měkké dopady vložek a papírových ubrousků a hlasy, které ji nabádaly, ať si dá vložku, a ona ucítila zbytnělou, plnou hořkost hrůzy. Konečně jí dali takovou sprchu, jakou chtěli.
K prvnímu hlasu se připojil druhý, který byl následován třetím dívčím sopránovým smíchem – a čtvrtým, pátým, šestým, pak bylo těch hlasů tucet a nakonec se smáli všichni. Vic Mooney se smál. Viděla ho. Jeho výraz byl dočista ztrnulý a překvapený, ale přesto se smál.
Seděla klidně a nechala přes sebe přelévat hluk jako příboj. Stále byli všichni nádherní a stále tu bylo to okouzlení a kouzlo, ale ona už se dostala přes hranici a pohádka byla zabarvená dozelena mravní zkázou a zlem. V téhle ji čekalo kousnutí do otráveného jablka, útok zlých skřítků, sežrání tygry.
Znovu se jí smáli.
A náhle se to v ní zlomilo. Dolehlo na ni příšerné vědomí toho, jak ošklivě si s ní zahráli a z hrdla se jí dral
(DÍVAJÍ se na mě)
strašlivý bezhlasý výkřik. Zakryla si tvář dlaněmi, aby jej potlačila, a zakymácela se na židli. Měla jedinou myšlenku – utéct, dostat se pryč ze světla, nechat se pohltit a ukrýt tmou.
Připadala si však, jako by se brodila sirupem. Její zrádná mysl zpomalila běh času; jako by Bůh přehodil otáčky ze 78 na 33 1/3. I smích se zpomalil ve zlověstné hluboké hřmění.
Nohy se jí zapletly a málem spadla z okraje jeviště. Nabrala rovnováhu, sehnula se a seskočila na parket. Obrátky smíchu se ještě zpomalily. Zněl, jako by se o sebe třely skály.
Chtěla nevidět, ale přesto viděla. Světla jasně plála a v jejich záři viděla všechny ty obličeje. Jejich ústa, jejich zuby, jejich oči. Viděla před sebou vlastní ruce umazané sraženou krví.
Běžela k ní slečna Desjardinová a její obličej vyzařoval falešnou účast. Carrie viděla, jak se skutečná slečna Desjardinová uvnitř směje a zalyká žluklou staropanenskou oplzlostí. Ústa slečny Desjardinové se otevřela a řekla příšerným, pomalým a hlubokým hlasem:
„Pomůžu ti, drahoušku, tolik mě to mr…“
Zaměřila se na ni
(pohyb)
a slečna Desjardinová odlétla vzduchem, rozbila se o zeď po straně jeviště a sesula se na zem.
Carrie se dala do běhu. Utíkala jejich středem. Obličej měla zakrytý dlaněmi, ale viděla mřížovím svých prstů, viděla je, jak tam stáli, nádherní, ozáření světly, zahalení do třpytných andělských rób Souhlasu. Nablýskané boty, vyžehlené tváře, pečlivě vyvedené účesy ze salónů krásy, blyštivé šaty. Ustupovali před ní, jako by byla prašivá, ale nepřestávali se smát. Pak se před ní objevila lstivá noha
(už je to tu zase)
a ona upadla na ruce a kolena a začala se plazit, plazit po parketu s krví slepenými vlasy, které jí padaly přes obličej, plazit jako svatý Pavel po damascénské silnici, s očima oslepenýma světlem. Za chvíli ji někdo nakopne do zadku.
Nikdo ji však nenakopl, a tak se znovu vyškrábala na nohy. Všechno se začalo zrychlovat. Náhle byla za dveřmi, na chodbě, pak letěla dolů po schodech, po nichž před dvěma hodinami s Tommym tak velkolepě stoupali.
(tommy je mrtvý plnou cenu zaplatil plnou cenu za to že vnesl prašivinu do tohoto světlého místa)
Skákala po schodech velkými, nemotornými skoky a smích kolem ní plácal křídly jako hejno havranů.
A pak, tma.
Vyběhla na široký travnatý pás před školou, ztratila oba plesové střevíčky a letěla dál bosa. Nakrátko ostříhaný trávník působil jako lehce orosený samet. Smích už byl někde za ní. Začala se zvolna uklidňovat.
Pak přece jen zakopla a natáhla se u vlajkového stožáru. Ležela nehybně a přerývaně dýchala, svou netvář zabořenou do chladné trávy. Vytryskly jí slzy studu, stejně horké a hutné jako byla první menstruační krev. Porazili ji, zvítězili nad ní jednou provždy. Měla to za sebou.
Měla by se teď co nejdřív zvednout, postranními uličkami se plížit domů, držet se ve stínu pro případ, že by ji někdo zahlédl, vyhledat matku, přiznat vlastní omyl
(!! NE!!)
Její vnitřní síla – a měla jí ještě hodně – náhle povstala a mocně vykřikla. Komora? Nekonečné bludné modlitby? Traktáty a kříž a mechanický pták v kukačkách odpočítávající zbytek jejích hodin a dní a let a desetiletí?
Náhle, jakoby jí někdo v hlavě zapnul videopřehrávač, uviděla proti sobě běžet slečnu Desjardinovou, viděla, jak je silou její mysli odmrštěna jak hadrová panenka. A to nešlo o vědomé úsilí.
Převrátila se na záda a očima ve zmalované tváři divoce pozorovala hvězdy. Zapomínala.
(!! SÍLU!!)
Nadešel čas uštědřit jim lekci. Něco jim předvést. Hystericky se zahihňala. Přesně takhle se s oblibou vyjadřovala matka.
(matka přichází domů pokládá tašku blýská brýlemi tak jsem té čúze v krámě dneska zase něco předvedla)
Byl tu ten samočinný hasicí systém. Velice snadno by jej dokázala uvést do chodu. Znovu se zahihňala a vstala. Vydala se bosky zpátky ke dveřím. Spustí hasicí systém a zavře všechny dveře. Podívá se dovnitř a nechá se vidět a oni se na ni budou dívat a smát se, zatímco voda bude ničit jejich šaty a účesy a zmatní lesk jejich bot. Škoda, že místo vody nemůže téct krev.
Chodba byla prázdná. Zastavila se uprostřed schodiště.
(POHYB)
Všechny dveře se s prásknutím zavřely pod vlivem její soustředěné síly. Panty automatického zavírání se utrhly. Slyšela, jak někteří z nich vykřikli, a znělo jí to jako hudba, báječná soulová hudba.
Chvíli se nic nedělo a pak ucítila, jak se tlačí na dveře ve snaze je otevřít. Byla to marná snaha. Byli uvězněni
(uvěznění)
a to slovo jí nakažlivě doznívalo v mysli. Měla je pod palcem, byli v její moci. Moci! To bylo slovo!
Vystoupila na schodiště a podívala se dovnitř a uviděla George Dawsona nalepeného na skle, jak se usilovně snaží otevřít dveře, obličej zkřivený námahou. Za ním byli další a všichni vypadali jako ryby v akváriu.
Podívala se nahoru, ano, postřikovače s jemnými tryskami se tam třpytily jak kovové sedmikrásky z děr v zeleném betonovém stropě. Bylo jich tam mnoho, jak ukládaly protipožární předpisy.
Protipožární předpisy. V okamžení si vybavila
(černé tlusté kabely jako hadi)
elektrické kabely natažené na jevišti. Z parketu nebyly přes pozemní světelnou rampu vidět, ale ona je musela opatrně překračovat, když šla k trůnu. Tommy ji držel za ruku.
(oheň a voda)
Sáhla myslí po rozvodu vody, ucítila trubky, prozkoumala je. Chladné, naplněné vodou. Cítila v ústech chuť kovu, chuť vody ze zahradní hadice.
Pohyb.
Chvíli se nic nedělo. Pak začali couvat ode dveří a rozhlížet se kolem sebe. Došla až ke dveřím a podívala se dovnitř malou obdélníkovou tabulkou.
V tělocvičně pršelo.
Carrie se začala usmívat.
Nedostala je všechny, jen některé. Zjistila, že když se dívá nahoru, lépe se jí ovládá myšlení. Začala roztáčet další a další postřikovače. Stále to nestačilo. Ještě nekřičeli, takže to nestačilo.
(ublížit jim aspoň jim ublížit)
Na jevišti stál u Tommyho nějaký chlapec, divoce gestikuloval a něco křičel. Pak slezl dolů a běžel k aparatuře rockové skupiny. Uchopil jeden stojan s mikrofonem a zůstal ochromeně stát. Carrie se udiveně dívala, jak se jeho tělo začíná svíjet v téměř nehybném elektrickém tanci. Nohy mu klouzaly ve vodě, vlasy se naježily a ústa strnule otevřela jako rybí tlama. Vypadal legračně. Carrie se dala do smíchu.
(ať proboha vypadají všichni směšně)
Z náhlého slepého popudu napřela veškerou svou sílu.
Několik světel se rozlétlo a zhaslo. Někde se oslnivě zablesklo, jak kabel spadl do vody. V mysli jí temně dunělo, jak se elektrické jističe pouštěly do nerovného boje. Chlapec s mikrofonem upadl na jeden reproduktor a rudé jiskry se rozlétly do všech stran a pak chytl krepový papír, který zdobil jeviště.
Hned za trůny začal jiskřit na podlaze kabel a vedle něj se v křečovitém tanci zmítala Rhonda Simardová oděná do zeleného tylu. Nabíraná sukně na ní náhle vzplála a ona spadla na zem a stále sebou škubala.
V tom okamžiku Carrie zřejmě dospěla na okraj svých sil. Opřela se o dveře, srdce jí divoce bilo, a tělo bylo přesto chladné jako led. V sinalém obličeji kontrastně vystupovaly rudé horečnaté skvrny na tvářích. Hlava jí duněla a ona přestala ovládat své vědomí.
Odlepila se ode dveří, ale stále je podvědomě nechávala zavřené. Uvnitř byl oheň stále jasnější. Mlhavě si uvědomila, že musela chytnout malba.
Zhroutila se na horním schodu a položila si hlavu na kolena ve snaze zklidnit dýchání. Znovu se pokusili dostat se dveřmi z tělocvičny, ale držela je pevně zavřené, aniž musela vynakládat nějaké zvláštní úsilí. Nějakým dalším smyslem cítila, že někteří unikají nouzovým východem, ale nechala je. Dostane je později. Dostane je všechny. Do jednoho.
Pomalu sešla se schodů k hlavnímu vchodu. Dveře tělocvičny držela stále zavřené. Bylo to snadné. Stačilo je sledovat v mysli.
Náhle se rozezněla poplašná siréna. Carrie vykřikla a zakryla si na chvíli
(ta siréna to je jen požární siréna)
rukama obličej. Z vnitřního zraku se jí vytratila tělocvična a někteří málem unikli. Ne, ne, nemravní. Znovu pevně přibouchla dveře. Někomu v nich zůstaly prsty – asi Norbertu Dalovi. Jeden prst dveře utrhly.
Potácivě se rozběhla po trávníku k Main Street, příšerná postava s vyvalenýma očima. Po pravé ruce měla střed města – obchodní dům, salón krásy a holičství, benzínovou pumpu, policejní stanici, hasičskou stanici
(uhasí můj oheň)
Ale zatím hoří. Začala se smát a znělo to šíleně; byl to triumfální, ztracený, vítězný, vyděšený smích. Když se dostala k prvnímu hydrantu, pokusila se vyšroubovat velkou natřenou ucpávku po straně.
(ufuf)
Byla těžká. Strašně těžká. Kov se vzpíral. Nevadí.
Přidala a ucítila, jak se ucpávka pootočila. Pak povolila druhou stranu. Potom vršek. Nakonec vyšroubovala všechny tři ucpávky téměř na poslední závit, poodstoupila a dokončila dílo. Voda vytryskla. Jedna ucpávka přeletěla vražednou rychlostí půdruhého metru od ní. Narazila na vozovku, odskočila vysoko do vzduchu a zmizela. Voda bíle tryskala, vytvářejíc znamení kříže.
Srdce jí bušilo dvěma sty údery za minutu. S úsměvem se vrávoravě vydala na cestu ke Grass Plaza. Nebyla si vědoma toho, že si otírá zkrvavělé ruce o šaty jako Lady Macbeth, že ve smíchu pláče, že jedna skrytá část její mysli běduje nad jejím konečným a celkovým zničením. Neboť ona je hodlala vzít s sebou za plápolu obrovského požáru, jenž nasytí zemi svým pachem.
Otevřela hydrant na Grass Plaza a vydala se k Teddyho benzínové pumpě. Ta byla první, kde se něco podobného stalo za její přítomnosti, ale ne poslední.
