Carrie (Stephen King)

16. Maturitní ples

Carrie ihned po příchodu okouzlila ona zvláštní atmosféra plesu. Kolem ní šustily překrásné postavy v šifónu, krajkoví, hedvábí, saténu. Vzduch byl nasáklý vůní květin, která bez ustání ohromovala chřípí. Dívky v šatech s hlubokými dekolty vzadu, s nabíranými živůtky, které odhalovaly rýhu mezi ňadry, s empírovými pasy. Dlouhé sukně, lodičky. Oslnivě bílé smokinky, šerpy, nablýskané černé boty.

Na parketě bylo jen pár lidí, zatím pouhá hrstka, a v měkkém otáčejícím se světle vypadali jako nehmotné přízraky. Nechtěla v nich vůbec vidět své spolužáky. Chtěla, aby všichni byli nádhernými cizinci.

Tommyho ruka jí pevně spočívala na lokti. „Ta malba je nádherná,“ řekl.

„Ano,“ souhlasila mdle.

V tlumeném světle se nad svým bidlem netečně skláněl gondoliér a vody kanálu odrážely v západu slunce semknuté měšťanské domy. Věděla s náhlou jistotou, že tenhle obraz jí navždy utkví v paměti, že jej bude moci kdykoliv snadno přivolat.

Pochybovala, že to všichni cítí – oni byli světaznalí – ale dokonce i George v tu chvíli ztichl. Celá scenérie se svými vůněmi a orchestrem tiše hrajícím sotva rozeznatelnou filmovou melodii se jí nesmazatelně vryla do paměti a její nitro zaplavil mír. Duše se zmocnila chvilková úleva, jako by někdo její ztrápené záhyby vyžehlil něžnou žehličkou.

„Tak jedééém,“ zaječel znenadání George a odtáhl Friedu na parket. Na starosvětskou bigbandovou muziku začal parodovat jitterbug a někdo poblíž zapískal. George si prozpěvoval, dělal potměšilé grimasy a pak si začal v podřepu přendávat ruce na kolenou, až se zadkem málem dotýkal země.

Carrie se usmála. „S Georgem je legrace,“ řekla.

„To jo. Je to dobrej kluk. Vůbec je tu spousta dobrejch lidí. Nechceš si sednout?“

„Chci,“ souhlasila vděčně.

Vrátil se ke vchodu pro Normu Watsonovou, která si nechala u příležitosti plesu vyčesat vlasy do divoké kreace.

„Máte to na druhé straně,“ řekla a bystrýma očima si změřila Carrie od hlavy k patě, hledajíc odhalené ramínko nebo ostrůvek uhrů na nezakryté kůži, jen aby mohla přinést ke vchodu nějakou novinku, až je uvede ke stolu. „To jsou nádherné šaty, Carrie, kdes je jen vzala?“

Carrie jí to vylíčila, zatímco je Norma vedla kolem parketu k jejich stolu. Voněla mýdlem Avon, parfémem od Woolworthe a ovocnou žvýkačkou.

U stolu byly dvě opřené (a nezbytným krepovým papírem ozdobené) židle a stůl sám byl potažen krepdešínovým ubrusem ve školních barvách. Stála na něm vinná láhev se svíčkou, vedle které ležel taneční pořádek, ostře ořezaná tužka a dva dárečky – gondoly vyplněné oříškovými bonbóny.

„Já se z toho nemůžu vzpamatovat,“ řekla Norma. „Vypadáš tak jinak.“

Vrhla na Carrie kradmý pohled, který ji znervóznil.

„Ty prostě záříš. V čem tkví to tajemství?“

„Jsem tajná milenka Dona MacLeana,“ řekla Carrie. Tommy se uchechtl, ale rychle se ovládl. Normě ztuhl úsměv na rtech a Carrie byla udivena svým vtipem a jeho odezvou. Tak takhle musela vypadat, když vtipkovali o ní. Jako když ji včela štípne do zadku. Carrie zjistila, že se jí Normin výraz líbí. Bylo to nesporně velmi nekřesťanské.

„No, musím se vrátit,“ řekla Norma. „Není to vzrušující, Tommy? Nebylo by vzrušující, kdyby…?“

„Po stehnech mi stýkaj potoky studenýho potu,“ řekl Tommy chmurně.

Norma se vzdálila s podivným, zmateným úsměvem. Neodehrávalo se to podle jejích představ. Každý věděl, jak by se to s Carrie mělo odehrávat. Tommy se znovu uchechtl. „Nechtěla by sis zatancovat?“ zeptal se Carrie.

Nevěděla proč, ale ještě na to nebyla připravena. „Na chvilku si sedneme.“

Když jí přidržoval židli, všimla si svíčky a poprosila ho, zda by ji zapálil. Jejich oči se střetly nad plamínkem. Natáhl ruku a vzal její dlaň do své. A hudba hrála dál.

 

Z knihy EXPLOZE STÍNU (str. 133-134):

 

Až se subjekt Carrie stane ještě akademičtější, přistoupí se snad k důkladnému studiu charakteru její matky. Mohl bych se o to pokusit sám, když pro nic jiného, tak pro nahlédnutí do rodokmenu Brighamovy rodiny. Mohlo by být mimořádně zajímavé zjistit, kolik zvláštností by se dalo objevit jen v předchozích dvou třech generacích…

Víme zcela jistě, že Carrie oné osudové noci odešla domů. Proč? Je těžké posoudit, nakolik logické bylo tehdy její uvažování. Mohla si jít pro rozhřešení a odpuštění, ale také mohla jít zcela cíleně spáchat matkovraždu. V každém případě všechno nasvědčuje tomu, že na ni Margaret Whitová čekala…

 

Dům byl naprosto tichý.

Byla pryč.

V noci.

Z domu.

Margaret Whitová zvolna přešla ze své ložnice do obývacího pokoje. Nejdřív byla krev a špinavé představy, jež na ni seslal Ďábel. Pak ta pekelná síla, kterou ji Ďábel obdařil, samozřejmě v dobách krve a ochlupení. Jí nemusí o Ďáblově síle nikdo nic vykládat. Zná ji od své babičky. Ta dokázala zažehnout oheň v krbu, aniž se hnula ze svého houpacího křesla u okna. V tu chvíli měla v očích

(nenecháš čarodějnice žíti)

jakési čarodějnické světlo. A někdy se při večeři na stole roztančila cukřenka v šíleném tanci derviše. Kdykoliv se to stalo, babička se divoce rozchechtala, až se zalykala nadšením, a vrhala kolem sebe uhrančivé pohledy. Někdy funěla jako pes za horkého dne, a když v šestašedesáti zemřela na infarkt, už v tomto věku senilní až na hranici idiocie, Carrie byl sotva rok. Necelé čtyři týdny po babiččině pohřbu vešla Margaret do dětského pokoje, kde uviděla svou malou holčičku, jak leží v kolébce, usmívá se, vrní a pozoruje kojeneckou láhev, která se jí vznáší nad hlavou.

Margaret ji tehdy málem zabila. Zabránil jí v tom Ralph.

Neměla si v tom nechat zabránit.

Margaret Whitová stála uprostřed obývacího pokoje. Zraněnýma, trpícíma a vyčítavýma očima na ni shlížel Kristus z Kalvárie. Bylo slyšet tikot kukaček. Ukazovaly deset minut po osmé.

Cítila, doslova cítila Ďáblovu sílu, jíž byla obdařena Carrie. Cítila ji fyzicky jako drobné šimrající prstíky zla. Znovu musela zakročit, když přistihla tříletou Carrie, jak v hříchu pozoruje tu Ďáblovu děvku na vedlejší zahradě. Pak přišly ty kameny a její síla ochabla. A po třinácti letech se znovu obnovila.

Nejdříve krev, pak síla,

(polepíš se upiš se krví)

teď ten kluk a tanec a pak nějaký motel nebo parkoviště, položí ji na zadní sedadlo a pak…

Krev, čerstvá krev. Za vším stála krev a jen krví může být smyt hřích.

Margaret Whitová byla mohutná žena se silnými pažemi, na nichž byly lokty pouhými dolíčky, ale její hlava posazená na silném, šlachovitém krku byla překvapivě malá. Kdysi měla krásný obličej. Svým podivným, zaníceným výrazem byl v jistém smyslu stále krásný. Oči však byly těkavé a kolem překvapivě mdlých úst se stahovaly hluboké kruté vrásky. Její vlasy, ještě před rokem téměř černé, byly téměř bílé.

Jediným způsobem jak zabít hřích, skutečný černý hřích, je utopit jej v krvi

(ona musí být spasena)

kajícného srdce. Bůh tomu jistě porozuměl a ukázal na ni prstem. Nepřikázal snad Bůh Abrahamovi, aby vyvedl svého syna Izáka na horu?

Ve svých starých, vyšlapaných pantoflích se došourala do kuchyně a otevřela zásuvku kredence. Nůž, který používaly pro krájení, byl dlouhý, ostrý a uprostřed probroušený do oblouku. Posadila se na vysokou stoličku u kuchyňské pracovní desky, vytáhla z malého hliníkového pouzdra úlomek brousku a s apatickou soustředěností prokletých se jala obtahovat blyštivé ostří.

Kukačky tikaly a tikaly, až pták konečně vylezl a jediným zakukáním oznámil půl deváté.

V ústech ucítila chuť oliv.

 

MATURITNÍ ROČNÍK VÁS ZVE NA PLES

 

27. května 1979

 

Orchestr Billyho Bosnana

Skupina Josie and the Moonglows

 

Z PROGRAMU

Kabaretní vystoupení s holí – Sandra Stenchfieldová

500 Miles

Lemon Tree

Mr. Tambourine Man

Folkové písně zazpívají John Swithen a Maureen Cowanová

The Street Where You Live

Raindrops Keep Falling On My Head

Bridge Over Troubled Water

Vystoupení sboru Ewenovy střední školy

 

PLESOVÝ VÝBOR

Pan Stephens, slečna Geerová, pan a paní Lublinovi, slečna Desjardinoná

Korunovace ve 2200 hod. Pamatujte, je to VÁŠ maturitní ples.

Ať na něj všichni vzpomínají!

 

Když ji požádal potřetí, musela se přiznat, že neumí tancovat. Nedodala už, že při půlhodinovém bloku rockové hudby by se na parketu cítila nesvá,

(a hříšná)

ano, a hříšná.

Tommy přikývl a pak se usmál. Naklonil se k ní a řekl jí, že strašně nerad tancuje. Nechtěla by se projít a navštívit někoho u stolu? Hrdlo se jí sevřelo úzkostí, ale přikývla. Ano, to je dobrý nápad. Skutečně o ni pečoval. Měla by k němu být stejně pozorná (i když to neočekává); to byla součást nepsané dohody. Cítila, jak ji vstřebává kouzelná atmosféra večera. Náhle věřila tomu, že už jí nikdo nenastaví nohu, nikdo zlomyslně nepřilepí na záda cedulku s nápisem „Pořádně mě nakopni“, nikdo ji znenadání nepocáká vodou z umělého karafiátu, propojeného s balónkem v kapse, a nezačne se řehtat a ostatní se nepřidají a nebudou na ni ukazovat a pokřikovat.

A pokud existovalo kouzlo večera, nebylo božské, ale pohanské

(mami pouštím se tvých sukní už jsem dospělá)

a ona to tak chtěla.

„Podívej,“ řekl, když se zvedli.

Dva jevištní technici sunuli na jeviště ze zákulisí trůny pro Krále a Královnu a pan Lavoie, školník, je navigoval gesty rukou na křídové značky na proscéniu. Pomyslela si, že ty trůny vypadají poněkud artušovsky – oslnivě bílé čalounění, pravé květiny, velké krepděšínové praporce.

„Jsou nádherné!“ řekla.

„Ty jsi nádherná,“ řekl Tommy a ona si náhle byla docela jistá, že se toho večera nic špatného nestane – a možná budou právě oni zvoleni Králem a Královnou maturitního plesu. Usmála se nad tím hloupým nápadem.

Bylo devět hodin.

„Carrie?“ zaznělo odněkud váhavě.

Byla tak soustředěná na hudbu a dění na parketě a u ostatních stolů, že neviděla nikoho přicházet. Tommy odešel koupit punč.

Otočila se po hlase a uviděla slečnu Desjardinovou.

Chvíli se na sebe jen dívaly a mezi nimi pulsovala vzpomínka,

(viděla mě viděla mě nahou a řvoucí a zakrvácenou)

která se jim odrážela v očích.

Po chvíli řekla Carrie plaše: „Moc vám to sluší, slečno Desjardinoná.“

Opravdu jí to slušelo. Měla blyštivě stříbrné přiléhavé šaty, které dokonale ladily se vzhůru vyčesanými plavými vlasy. Na krku se jí houpal jednoduchý přívěsek. Vypadala velice mladě, spíš jako studentka, než jako profesorka.

„Díky,“ řekla. Okamžik váhala a pak položila Carrie na předloktí ruku v rukavičce. „Jsi krásná,“ řekla a na obě slova položila zvláštní důraz.

Carrie znovu ucítila, jak červená, a sklopila oči ke stolu. „To je od vás strašně hezké, že mi to říkáte. Já vím, že nejsem… určitě ne… ale stejně vám děkuju.“

„Je to pravda,“ řekla slečna Desjardinová. „Carrie, všechno, co bylo… víš, všechno je pryč. Chtěla bych, abys to věděla.“

„Na to se nedá zapomenout,“ řekla Carrie a vzhlédla. A na jazyk se jí drala slova: Už nikomu nic nevyčítám. Ale spolkla je. Byla to lež. Vyčítala jim to všem a vždycky bude, a přála si víc než co jiného být upřímná. „Ale pro tuhle chvíli o tom nevím. Teď je to pryč.“

Slečna Desjardinová se usmála a v jejích očích se v tekutém třpytu měkce odrážela světla sálu. Podívala se na taneční parketa Carrie sledovala její pohled.

„Vzpomínám si na svůj maturitní ples,“ řekla slečna Desjardinová tiše. „Byla jsem o pět centimetrů vyšší než můj společník, když jsem si vzala boty na podpatku. Dal mi kytičku, která se mi barevně nehodila k šatům. Měl na autě rozbitý výfuk a motor strašně… příšerně řval. Ale bylo to kouzelné. Nevím proč. Už nikdy jsem nic podobného nezažila.“ Podívala se na Carrie. „Taky se cítíš takhle?“

„Je to tu hezké,“ řekla Carrie.

„A to je všechno?“

„Ne. Je tu ještě něco. Ale to nemůžu říct. Nikomu.“

Slečna Desjardinová se usmála a stiskla jí ruku. „Na tenhle ples nikdy nezapomeneš,“ řekla. „Nikdy.“

„Asi máte pravdu.“

„Dobře se bav, Carrie.“

„Díky.“

Tommy se vrátil s dvěma papírovými pohárky punče a slečna Desjardinová odešla kolem parketu k učitelskému stolu.

„Co chtěla?“ zeptal se a opatrně postavil pohárky na stůl.

„Myslím, že se mi chtěla omluvit,“ řekla Carrie s pohledem upřeným na odcházející učitelku.

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF, MOBI):