Celá e-kniha Carrie ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
10. Pozvání
Z knihy JMENUJI SE SUSAN SNELLOVÁ (New York, Simon & Schuster, 1986), str. I-IV:
Jednu věc, která se stala v Chamberlainu v den maturitního plesu, nikdo nechápe. Nechápe ji tisk, nechápou ji vědci z Dukovy univerzity, nechápe ji David Congress – ačkoliv jeho Exploze stínu je jedinou alespoň zpola seriózní knihou, která byla na toto téma napsána. Nerozuměla jí ani komise Carrie Whitové, která mě použila jako obětního beránka.
Ta věc je zcela základní fakt: Byly jsme děti.
Carrie Whitové bylo sedmnáct, Chris Hargensenové bylo sedmnáct, mně bylo sedmnáct, Tommymu Rossovi osmnáct, Billymu Nolanovi (který opakoval devátou třídu, než se naučil dělat taháky) bylo devatenáct…
Starší děti reagují společensky přiměřeněji než mladší, ale stále ještě dělají špatná rozhodnutí, přehrávají, podceňují.
V první kapitole, která následuje po této předmluvě, se pokusím co nejlépe ukázat tyto tendence sama na sobě. Neboť záležitost, o které chci diskutovat, leží u kořenů mé účasti na událostech plesového večera, a pokud mám očistit své jméno, musím začít vzpomínkou na události, které pro mě byly zvláště bolestné.
Tenhle příběh už jsem vyprávěla, nejčastěji před komisí Carrie Whitové, která mu naslouchala s nedůvěrou. Ve světle dvou set zmarněných lidských životů a zkázy celého města je snadné zapomenout na jednu věc: Byly jsme děti. Byly jsme děti. Byly jsme děti, které se úporně snažily dělat to nejlepší…
„Ty ses zbláznila.“
Zamrkal, jako by nevěřil vlastním uším. Byli u něj doma, televize byla puštěná, ale nedívali se na ni. Jeho matka šla navštívit naproti přes ulici paní Kleinovou. Jeho otec vyráběl ve sklepní dílně ptačí budku.
Sue se necítila dobře, ale byla odhodlaná. „Přesně takhle to chci, Tommy.“
„Ale já to takhle nechci. Myslím, že nic praštěnějšího jsem v životě neslyšel. Připadá mi, jako by ses s někým vsadila.“
Její tvář dostala sveřepý výraz. „Fakt? A kdo měl včera silný řeči? Ale když přijde na věc, skutek utek.“
„Počkej, brzdi trochu.“ Nebyl nijak dotčený a usmíval se. „Neřekl jsem ne, nebo jo? Ještě jsem neřekl ne.“
„Ty.“
„Počkej. Momentíček. Nech mě mluvit. Ty chceš, abych pozval Carrie Whitovou na ples. Dobrý, tomu rozumím. Ale několika věcem nerozumím.“
„Povídej,“ naklonila se k němu.
„Tak za prvé, k čemu to bude dobré?.A za druhé, proč si myslíš, že se nechá pozvat zrovna ode mě?“
„A proč by nenechala?“ Zarazila se. „Ty… tebe má každý rád a…“
„Oba dva dobře víme, že Carrie nemá důvod zabývat se lidma, který má každej rád.“
„S tebou půjde.“
„A proč‘?“
Jeho otázky v ní vyvolávaly vzdor a hrdost zároveň. „Viděla jsem, jak se na tebe dívá. Je do tebe pitomá. Jako polovina holek ze školy.“
Obrátil oči v sloup.
„Jen ti to povídám,“ řekla Sue téměř omluvně. „Nebude schopná ti odmítnout.“
„Řekněme, že ti věřím,“ podíval se na ni. „Ale co ta další věc?“
„Myslíš, k čemu to bude dobré? No… vytáhne ji to z té její ulity, samozřejmě. Přinutí ji to…“ Zarazila se.
„Sžít se s lidmi? Ale jdi, Suze. Takovému nesmyslu sama nevěříš.“
„No dobře,“ řekla. „Třeba nevěřím. Ale třeba taky vím, proč to dělám.“
„Abys jí vynahradila ten incident ve sprchách?“
„Mnohem víc. Kdyby šlo jen o tu jednu věc, tak to asi nechám být, ale ty špinavosti už se táhnou dlouho. Mnoha z nich jsem se nezúčastnila, ale některých přece. Kdybych ale bývala byla zrovna s Carrie ve skupině, určitě bych toho měla na svědomí víc. Bylo to jako… obrovský a nekonečný výsměch. Holky dokážou být v takových věcech strašný potvory a kluci v podstatě nevědí, oč jde. Kluci si z Carrie stříleli chvilku a vzápětí na to zapomněli, ale holky… táhlo se to dál a dál a já už si vůbec nemůžu vzpomenout; kdy to vlastně začalo. Kdybych byla na jejím místě, nedokázala bych se vůbec ukázat světu. Našla bych si nějakej velkej kámen a zahrabala bych se pod něj.“
„Byly jste děti,“ řekl. „A děti nevědí, co dělají. Děti ani nevědí, že by něčím mohly ublížit ostatním. Nedokážou se vcítit do druhýho. Chápeš to?“
Zjistila, že se snaží v duchu vyjá…
