15. Past
Tommy zajel na parkoviště vedle nově přistavěného křídla školy, nechal motor ještě okamžik běžet a pak vypnul zapalování. Carrie seděla na sedadle spolujezdce a k ramenům si přitahovala šál. Náhle se jí zazdálo, že se ocitla v nějakém snu plném skrytých zámyslů. Co mohla dělat? Nechala matku samotnou.
„Nervózní?“ zeptal se a ona nadskočila.
„Ano.“
Zasmál se a vystoupil. Už už si chtěla otevřít dvířka, když ji zvenčí předešel. „Nebuď nervózní,“ řekl. „Jsi jako Galatea.“
„Kdo?“
„Galatea. Učili jsme se o ní na hodině s panem Eversem. Proměnila se z otrokyně v krásnou ženu a nikdo ji nepoznal.“
Chvíli o tom uvažovala. „‚Ale já chci, aby mě poznali,“ řekla nakonec.
„Já už nic neříkám. Pojď.“
U automatu s kolou stáli George Dawson a Frieda Jasonová. Frieda na sobě měla jakousi oranžovou tylovou kreaci a vypadala tak trochu jako tuba. Donna Thibodeauová s Davidem Brackenem kontrolovali u vchodu lístky. Byli oba členy National Honor Society, která byla součástí osobního gestapa slečny Geerové. Oba měli bílé kalhoty a červené blejzry. Červená a bílá byly školní barvy. Tina Blaková a Norma Watsonová rozdávaly programy a usazovaly příchozí na místa podle zasedacího pořádku. Obě byly v černém a zřejmě si myslely, že jsou velice elegantní, ale podle Carrie vypadaly jako prodavačky cigaret ve starém gangsterském filmu.
Když Tommy s Carrie vešli, všichni se na ně otočili a na chvíli zavládlo strnulé, trapné ticho. Carrie pocítila nutkání olíznout si rty, ale potlačila je. Pak promluvil George Dawson:
„Bože, Rossi, ty vypadáš komicky.“
Tommy se usmál. „Kdy jsi slezl ze stromu, Bombo?“
Dawson se k nim přiklátil se zdviženými pěstmi a Carrie se zachvěla hrůzou. Byla tak strnulá, že by ho v tu chvíli ani nedokázala vrhnout přes sál. Pak si uvědomila, že jde o starou hru, kterou mezi sebou chlapci s oblibou hrají.
S vrčením obcházeli v kruhu a předstírali, že boxují. Pak George, který dostal dva šťouchance do žeber, začal láteřit a ječet: „Zabte ty vietnamčíky! Vzhůru na ty žlutý držky! Jdeme na hole! Přineste tygří klece!“ a Tommy spustil gard a rozesmál se.
„Nenech se tím vyvést z míry,“ řekla Frieda a zdvihla svůj ostrý nos. „Jestli se vzájemně zabijou, budu s tebou tancovat já.“
„Na to jsou moc pitomí, aby se zabili,“ odvážila se Carrie. „Jako dinosauři.“ Když se Frieda zasmála, pocítila Carrie, že se v ní uvolnilo něco velmi starého a zrezivělého. Zároveň s tím se dostavil pocit vřelosti. Úlevy. Uvolnění.
„Kde jsi koupila ty šaty?“ zeptala se Frieda. „Strašně se mi líbí.“
„Ušila jsem si je.“
„Ušila?“ Frieda otevřela oči v nepředstíraném údivu. „No nekecej.“
Carrie cítila, jak prudce rudne. „No fakt. Já… strašně ráda šiju. Látku jsem koupila u Johna ve Westoveru. Byl to úplně jednoduchý střih.“
„Tak jdeme,“ vyzval všechny George. „Za chvíli začne hrát kapela.“ Obrátil oči v sloup a čile předvedl parodii na sólový tanec. „A kmitám, kmitám, kmitám. My žluťasové jsme v rytmu zrozený.“
Pak začal George dělat grimasy jako Flash Bobby Pickett a Carrie vyprávěla Friedě o svých šatech a Tommy se smál, ruce vražené do kapes. Sue by mu řekla, že si zdeformuje smokink, ale to mu teď bylo jedno. Cítil se dobře.
S Georgem a Friedou měli před sebou ještě dvě hodiny života.
Z knihy EXPLOZE STÍNU (str. 132):
Stanovisko komise Carrie Whitové, že spouštěcím mechanismem celé tragédie byly dva kbelíky prasečí krve zavěšené nad jevištěm, je postaveno na příliš vratkých základech, byť je na jeho podporu uváděn jistý (nepříliš přesvědčivý) konkrétní důkaz. Jestliže se rozhodneme uvěřit svědecké výpovědi o okruhu tehdejších Nolanových přátel (a upřímně řečeno, nebyli zřejmě natolik inteligentní, aby dokázali přesvědčivě lhát), pak Nolan vzal tuto fázi spiknutí zcela do svých rukou a jednal z vlastní iniciativy bez ohledu na úmluvy s Christine Hargensenovou…
Když řídil, nemluvil; řídil rád. Tahle operace mu dávala pocit moci, jakému se nedokázalo vyrovnat vůbec nic, ani soulož.
Silnice se před nimi odvíjela ve foto…
