44
Intimní místa
Zanechala jsem Jamieho v salonu a vyrazila jsem po schodech nahoru a přes chodbu a k pokoji Jocasty, nepřítomně jsem přitom pokyvovala hlavou na přátele a známé, které jsem míjela. Byla jsem rozrušená, naštvaná – ale zároveň jsem se i jistým způsobem bavila. Asi tak od šestnácti jsem netrávila tolik času jako teď zmateným uvažováním o penisu. A teď tady najednou byly ty věci hned tři.
Když jsem zjistila, že jsem v hale sama, rozevřela jsem vějíř a koukala se do malého zrcadla, které vypadalo jako jezero na venkově, který tam byl vymalován. Zrcadlo ale bylo spíše určeno k tomu, aby se kuli pikle než aby se před ním někdo upravoval, takže jsem nikdy pořádně naráz neviděla víc než sotva pár palců čtverečních z mé tváře – žertovně mě zdravilo jedno oko a pozvednuté obočí.
Musím uznat, že to bylo pěkné oko. Jistěže kolem něj byly vrásky, ale bylo pěkně tvarované, s hezkým víčkem a dlouhými zatočenými řasami, jejichž temná barva se doplňovala s černou zornicí a ostře kontrastovala s jantarovým nádechem duhovky.
Trošku jsem posunula vějíř, abych viděla i svá ústa. Měla plné rty, teď byly trošku plnější než obvykle, a to nemluvím o jejich tmavé vlhké růžové barvě. Rty vypadaly, jako kdyby je někdo drsně líbal. A také vypadaly, že se jim to líbilo.
„Hm!“ řekla jsem a zavřela jsem vějíř.
Když už mi nevřela krev v žilách, musela jsem připustit, že měl možná Jamie pravdu ve věci nároků Phillipa Willieho na mě. Ale možná také ne. A bez ohledu na skryté motivy mladého muže, jsem si nezvratně jistá, že jsem pro něj fyzicky přitažlivá, ať už bych mohla být jeho babičkou nebo ne. Ale myslím, že to raději Jamiemu říkat nebudu, pomyslela jsem si; Phillip Wyllie byl velice otravný mladý muž, ale při chladné úvaze jsem se raději rozhodla nevykuchat ho uprostřed trávníku.
Nicméně dospělost jistým způsobem mění pohled na věc. Bez ohledu na všechny implikace, které s sebou vzrušení mužů přináší, musím se teď zaměřit na to nejochablejší. Svrběly mě prsty, abych se dotkla intimních míst Duncana Innese – tedy alespoň obrazně.
Nebylo zase tolik příčin, tedy kromě přímé kastrace, aby způsobily fyzickou impotenci. I když současná chirurgie není na bůhvíjaké úrovni, a doktor, který byl u původního zranění – tedy pokud tam nějaký doktor byl – mohl odejmout obě varlata. Ale pokud by se tak stalo, proč by to Duncan neřekl?
No, třeba ne. Duncan byl velice stydlivý a zdrženlivý muž a i mnohem více otevřenější povaha by mohla zaváhat při svěřování se s takovými detaily, dokonce i tak blízkému příteli. Mohl takové zranění skrýt před někým v tak těsných prostorách, jaké ve vězení byly? Bubnovala jsem prsty na vykládaný stolek před dveřmi do Jocastina pokoje a přemýšlela jsem.
Bylo běžné, že se muži i dlouhá léta nemyli; viděla jsem jich pár, co to rozhodně nedělali. Na druhou stranu byli vězni v Ardsmuiru nuceni pracovat venku, těžili rašelinu a lámali kámen; měli tedy venku pravidelný přístup k vodě a je pravděpodobné, že se pravidelně myli, minimálně aby se zbavili dotěrného hmyzu v mokřinách. Myslím, že se někdo mohl mýt i bez toho, aniž by se svlékal úplně donaha.
Stále více jsem byla přesvědčená, že Duncan je po fyzické stránce v pořádku a jeho potíže jsou od začátku psychického rázu. Pokud si nějaký chlap narazí koule a má je bolavé, chce to jistou pauzu, a tak jakýkoliv brzký pokus mohl Duncana přesvědčit, že je všechno ztracené.
Než jsem zaklepala, na chvíli jsem se zarazila, ale byla to jen chvilka. Koneckonců, jsem už měla nějaké zkušenosti s tím říkat lidem špatné zprávy a naučila jsem se jedno – že nemá smysl se jakkoliv připravovat anebo si dělat starosti s tím, jak se to řekne. Povídání zeširoka ničemu nepomůže a neomalenost zase nebudí sympatie.
Silně jsem zaťukala na dveře a na Jocastin pokyn jsem vstoupila.
Byl tam i otec LeClerc, seděl u malého stolku v rohu a probíral se zručně jako řemeslník pochutinami. Také tam stály dvě lahve vína – jedna už byla prázdná – a když jsem vstoupila, kněz se rozzářil, až to …
