43
Koketování
Po naší krátké epizodě mě Jamie na povzbuzení letmo políbil a vyrazil křovinatým podrostem vpřed. Měl v úmyslu dohnat Niniana Bella Hamiltona a zeptat se ho na Povstalce v táboře, o kterých se zmiňoval Hunter.
S krátkým odstupem, který jsem považovala za společensky přijatelný, jsem ho následovala, ale na kraji lesíka, než jsem se objevila na veřejnosti, jsem se zastavila, abych se ujistila, že je můj vzhled v pořádku.
Ještě se mi trošku motala hlava a měla jsem rudé tváře, ale myslím, že to samo o sobě nebylo inkriminující. Stejně tak nebudou soudit nikoho, kdo vychází z hájku; muži i ženy často jdou do stínu stromů podél trávníku jen proto, aby si odpočinuli, není to proto, že by tam chtěli vykonat potřebu. Pokud vyjdu z lesíku zadýchaná a budu ztěžka oddechovat, navíc budu mít ve vlasech listí a na sukni skvrny, tak to povede k pár komentářům zpoza vějířů.
Na sukni jsem měla nalepených několik bodláků a prázdnou schránku cikády, jako nějaký výrůstek, který jsem s nechutí sundala. Na ramenou jsem měla okvětní lístky svídy; setřepala jsem je a stejně opatrně jsem zatřásla vlasy, ze kterých vypadlo ještě několik dalších lístků jako útržků voňavého papíru.
Jen jsem vykročila z úkrytu stromů, došlo mi, že bych si měla zkontrolovat sukni i zezadu, zda na ní nemám fleky nebo kousky kůry. Zrovna jsem otáčela hlavu dozadu, abych se podívala přes rameno, když jsem vrazila do Phillipa Wyllieho.
„Paní Fraserová!“ Chytil mě za ramena, abych nespadla dozadu. „Jste v pořádku, má drahá?“
„Ano, jistě.“ Tváře mi teď žhnuly zcela oprávněně, tak jsem udělala krok vzad a zatřásla jsem se. Proč pořád narážím do Phillipa Wyllieho? Snad mě ten malý otrapa nepronásleduje? „Omlouvám se.“
„Nesmysl, nesmysl,“ řekl srdečně. „Byla to zcela má vina. Byl jsem velice nemotorný. Smím vám něco přinést na spravení nálady? Třeba sklenici cideru? Vína? Rumového punče? Kalvádosu? Nebo – ne, brandy. Ano, dovolte mi, abych vám donesl trošku brandy na probrání se z toho šoku!“
„Ne, nic nechci, děkuji!“ Nemohla jsem si pomoci, abych se této absurdní situaci nesmála, on se usmál zpět, protože si pochopitelně myslel, jak je vtipný.
„No, pokud jste se tedy již vzpamatovala, drahá, musíte jít se mnou. Trvám na tom.“
Zasunul si mou ruku pod svou paži a táhl mě odhodlaně směrem ke stájím, i když jsem protestovala.
„Bude to jen chvilička,“ ujišťoval mě. „Těšil jsem se celý den, že vám ukáži své překvapení. Budete úplně nadšená, na to vám dávám slovo!“
Pomalu jsem se vzdávala; bude jednodušší s ním jít a podívat se znovu na ty proklaté koně než se s ním dohadovat – a v každém případě je ještě dost času na to, promluvit si před svatbou s Jocastu.
Obešli jsme výběh, kde se Lucas a jeho společníci tolerantně poddali prohlídce hloučku troufalých gentlemanů, kteří přelezli plotek, aby lépe viděli.
„To je ale vynikající hřebec,“ řekla jsem souhlasně a v hlavě jsem si srovnávala Lucasovo klidné chování s dravou povahou Gideona. Jamie si ještě pořád nenašel čas toho koně vykastrovat, což mělo za následek, že pokousal téměř každého, lidi i koně, na cestě do River Runu.
„Je to vlastnost plemene,“ odpověděl Wyllie a zatlačil na dveře do hlavní stáje, aby otevřel. „Z koní jsou nejpřátelštější, ale jejich mírná povaha nijak nesnižuje jejich inteligenci, to vás ujišťuji. Tudy, paní Fraserová.“
Venku byl jasný den, ale vevnitř ve stájích bylo šero; tak temné, že jsem zakopla o vysunutou dlaždici na podlaze a pan Wyllie mě chytil za paži, když jsem s překvapeným výkřikem letěla vpřed.
„Jste v pořádku, paní Fraserová?“ zeptal se a pomohl mi narovnat se.
„Ano,“ řekla jsem trošku bez dechu. Ve skutečnosti jsem si zle nakopla palec a podvrkla kotník; mé nové boty na podpatku byly krásné, ale ještě jsem si na ně nezvykla. „Jen postojím chvíli na místě, než si oči zvyknou na šero.“
Dal mi chvíli čas, ale stále mě držel za paži. Navíc si vložil mou ruku pod paží a pevněji sevřel, aby mi byl oporou.
„Opřete se o mě,“ řekl prostě.
To jsem udělala. Chvíli…
