17
Strážní oheň
Z místa, kde leželi, viděl spárou mezi kameny celou cestu až ke strážnímu ohni, který hořel před Hayesovým stanem. Velký oheň Shromáždění už vyhořel na malé uhlíky, zbyly jen matné vzpomínky na mohutné plameny deklarace, ale pořád tam ještě hořel malý plamínek jako hvězda na noční ledové obloze. Sem tam povstala temná postava v kiltu, aby na oheň přiložila, stála strnule proti jasným plamenům a zase znovu zmizela do noci.
Sotva si všiml mraků, které se utvořily a zakryly měsíc, třepotání se stanu nad jeho hlavou a stínů černých jako kámen na kopci, oči měl jen pro oheň dole a pro bílou skvrnu stanu za ním, která byla beztvará jako duch.
Zpomalil dech, povolil svaly na ramenou a hrudi, zádech, zadku a nohách. Ne proto, aby spal; na to teď neměl vůbec pomyšlení.
Ani se nepokoušel obalamutit Claire, že spí. Byli si natolik blízcí tělem i duší, že musela vědět, že je vzhůru. Ne, byl to pro ni jen signál; jen to předstíral, aby si nedělala starosti a nemusela mu věnovat pozornost. Možná spala, protože si myslela, že si s něčím láme hlavu, a ona s tím nemusí nic dělat.
Napadlo ho, že dnes večer na kopci bude spát jen málo lidí. Zvuk větru přehlušil hlasy, šumění pohybů, ale jeho smysly lovce vnímaly neklid, uměl identifikovat věci, i když je slyšel jen napůl a uměl pojmenovat pohybující se stíny. Zadrhnutí kožené boty o skálu, mlasknutí vytřepávané deky. To budou Hobsonovi nebo Fowlesovi, tiše odjíždí sami do tmy, protože se bojí čekat do rána pro případ, že by je v noci někdo prozradil.
Shora sem vítr donesl několik útržků hudby; tahací harmonika a housle. Jsou to Jocastini otroci, kteří se nehodlají vzdát této vzácné oslavy bez ohledu na potřebu spánku a požadavků počasí.
Slabý nářek dítěte. Malý Jemmy? Ne, jde to zezadu. Malá Joan a hlas Marsali, tichý a sladký, který zpíval francouzsky.
„…Alouette, gentille alouette.“
Potom zvuk, který očekával; ozývaly se kroky podél skal, které lemovaly jejich rodinné útočiště. Byly rychlé a lehké, směřovaly dolů. Čekal s očima otevřenýma a o pár chvil později slyšel slabý pozdrav hlídky poblíž stanu. U ohně dole nebyla vidět žádná postava, ale okraj stanu, do té doby zcela otevřený, se zachvěl a zavřel.
Přesně jak očekával, lidé se vzbouřenci necítili. Nebylo to vnímáno jako zrada přátel, ale spíše jako nezbytnost vydat zločince jako ochranu pro ty, kdo se rozhodli žít podle práva. Mohli váhat – svědkové čekali až na tmu – ale rozhodně nebudou mlčet.
„…je te plumerai la tête.“
Uvědomil si, že se zamýšlí nad tím, proč jsou písně pro malé děti tak ohavné nebo vůbec nedávají smysl, když je přijímají zároveň s mateřským mlékem. Melodie byla v podstatě bezezvučný popěvek… snad proto věnoval více pozornosti slovům.
Dokonce i Brianna, která sem přišla pravděpodobně z mnohem mírumilovnějších časů, zpívala malému Jemmymu písničky o strašidelné smrti nebo tragické ztrátě. Na tváři měla přitom výraz tak něžný, jako když Marie kojila malého Krista. Ta píseň o havířově dceři, která se utopila uprostřed svých kachňátek…
Přišlo mu zvrhlé přemítat o písních, které mohla zpívat nad kolébkou i blahoslavená Matka; soudě podle Bible nebyla Svatá země mírumilovnější než třeba Francie nebo Skotsko.
Pokřižoval se jako výraz pokání za myšlenky, ale Claire ležela po jeho pravém boku.
„Nebylo to správné?“ Zpod jeho brady se ozval tichý hlas Claire, trhl sebou.
„Co?“ sklonil hlavu k její a políbil její husté jemné kudrny. Její vlasy voněly po kouři ze dřeva a ostrou pronikavou vůní kuliček jalovce.
„Co udělali muži v Hillsborough.“
„Asi ne.“
„Co bys udělal ty?“
Povzdechl si a pokrčil jedno rameno.
„Co bych udělal já? No, pokud bych to byl já na místě toho, koho podváděli, a nebyla by šance na nápravu křivdy, asi bych vlastníma rukama ztrestal toho, kdo mi to provedl. Ale co se dělo tam… sama jsi to slyšela. Domy rozbité a zapálené, muže vytáhli ven a jako smyslů zbavení je mlátili jen proto, že zastávají nějaký úřad… ne, Sassenachová. Nedokáži říci, co bych udělal, ale toh…
