13
Fazole a barbecue
Odnášela jsem kotlík zpět do tábora, který byl ovšem v tuto chvíli liduprázdný. Vzdálené hlasy a smích naznačovaly, že Lizzie, Marsali a paní Bugová – pravděpodobně s dětmi v závěsu – byly na cestě na dámskou latrínu, která byla vykopaná a skrytá za jalovcem a stranou od tábořišť. Pověsila jsem plný kotlík nad oheň, abych uvařila vodu, potom jsem chvíli tiše stála a přemýšlela, kterým směrem bych měla svou snahu nejlépe upřít.
Zatímco situace otce Kennetha mohla být z dlouhodobého hlediska nejvážnější, nebyla to situace, kde by má přítomnost nějak pomohla. Ale byla jsem lékařkou – a Rosamund Lindsayová má sekeru. Uhladila jsem si rukou mokré vlasy a oblečení, aby to alespoň nějak vypadalo, a vyrazila jsem dolů z kopce k potoku, čepec jsem ponechala jeho osudu.
Jamie měl evidentně stejný názor ohledně relativity priorit. Když jsem se prodrala vrbovým porostem kolem řeky, zahlédla jsem ho, jak stojí u ohniště v mírumilovném rozhovoru s Ronnie Sinclairem – a jen tak mimoděk se opíral o rukojeť sekery, kterou se mu nějak záhadně podařila ukořistit.
Když jsem to uviděla, trošku se mi ulevilo a přidala jsem se k nim. I kdyby se Rosamund rozhodla uškrtit Ronnieho holýma rukama nebo ho utlouct k smrti šunkou – ani jedna z variant není nemyslitelná – tak tady mých lékařských služeb nebude zapotřebí.
Ohniště bylo veliké, byla to v podstatě vyhloubená jáma dávnou povodní v jílovitém břehu a potom ještě záměrně prohloubená. Soudě podle zčernalých kamenů a rozházeného uhlí kolem bych řekla, že je hojně využívané. Vlastně i teď využívalo ohniště několik různých lidí; cítila jsem smíšenou vůni slepice, vepřového a skopového se vznášela v oblacích jabloňového dřeva a bílého ořechu a bylo to tak intenzivní, až se mi začaly sbíhat sliny.
Při pohledu na ohniště jsem ale už tolik chutí k jídlu neměla. Z ohně se valila oblaka bílého kouře z mokrého dřeva a odhalovala nesčetné postavy, které se skláněly nad čoudící hranicí – mnozí z nich mi v mlze naháněly hrůzu. Najednou mi to připomnělo hranice ke spalování mrtvol na Jamaice, kde se spalovala těla těch otroků, kteří nepřežili zimnici na Střední cestě.
Ztěžka jsem polkla a snažila se nevzpomínat na ten hrůzný puch z pohřebních ohňů.
Rosamund v tuto chvíli pracovala dole u ohniště, sukni měla vyhrnutou až ke kolenům a rukávy vyhrnuté, takže silná ramena měla holá. Nabírala načervenalou omáčku a polévala s ní žebra mohutného vepře. Kolem ní leželo dalších pět gigantických těl skrytých v mokré pytlovině, kolem kterých kroužil voňavý kouř a mizel v jemném mrholení.
„Je to jed, tak je to!“ říkal rozrušeně Ronnie Sinclair, když jsem došla až k nim. „Úplně to zničí – pak už to nebude žrát ani prase!“
„Ale Ronnie, ono to je prase,“ řekl Jamie s velkou trpělivostí. Pohlédl na mě, potom na oheň, kde prskající tuk kapal do hromady uhlí z bílého ořechu. „Podle mého názoru se praseti nemůže nic stát – tedy po stránce vaření – aby se to potom nedalo jíst.“
„To je pravda,“ přispěchala jsem na pomoc a usmála se na Ronnieho. „Uzená slanina, grilované kotlety, pečené ledvinky, pečená šunka, tlačenka, párky, brzlík, jelítka… někdo mi jednou říkal, že se z prasete dá všechno zužitkovat, snad jen kromě jeho kvičení.“
„Ano, ale toto je barbecue, ne?“ řekl Ronnie tvrdohlavě a přehlédl můj pokus o vtip. „Každý ví, že opékané prase se dělá s octem – a tak se to má správně dělat! Koneckonců, do párku byste si také nedala kamení, nebo snad ano? Slaninu byste také nevařila s odpadky ze slepičárny, že ne? Pcha!“ Pohodil hlavou směrem k bílé kameninové míse, kterou Rosamund držela, a dal jasně najevo, že její obsah spadá do stejné kategorie jako nepoživatelné příměsi, tedy alespoň podle jeho názoru.
Když se otočil vítr, zachytila jsem vůni saturejky. Co bych mohla říci alespoň podle vůně samotné, tak v omáčce Rosamundy byla rajčata, cibule, červený pepř a dost cukru na to, aby to zanechávalo na mase silnou křupavou krustičku a ve vzduchu omamné aroma.
„Myslím, že když se maso připrav…
