36
Nespatřené světy
Všude už bylo ticho, což byla dobrá příležitost pro mé experimenty. Pan Bug odjel do Woolam Millu a vzala s sebou i Beardsleyova dvojčata; Lizzie a pan Wemyss odjeli pomoci Marsali s mletím; paní Bugová nechala v kuchyni na stole talíř s ovesnou kaší a talíř s toastem. Byla venku, pročesávala les, aby pochytala polodivoké slepice, po jedné je pochytala a za nohu je dotáhla do nového kurníku, který postavil její manžel. Roger s Bree někdy chodili do Velkého domu na snídani, ale mnohem častěji se rozhodli jíst u svého stolu, což byl i dnešní případ.
Užívala jsem si klidu tichého domu, nachystala jsem si podnos s hrnečkem, konvicí čaje, cukrem a vzala jsem si to k sobě do ordinace. K tomu jsem přibrala i své vzorky. Ranní světlo bylo dokonalé, pronikalo do pokoje ve zlatavých sloupcích. Odložila jsem čaj, aby se vyluhoval. Potom jsem si vzala pár skleněných láhví z almary a vyšla ven.
Den byl ledový, ale krásný, obloha byla jasná a bledá a slibovala později dopoledne vyšší teploty. Teď ale bylo chladno a já byla ráda, že mám na sobě teplý šál, voda v koňském žlabu byla ledová a pokrytá drobnými úlomky ledu. Ale předpokládám, že nebyla dost ledová, aby zabila mikroby; viděla jsem řetězce řas, které pokrývají stěny koryta a zlehka poletují, jak jsem rozbila slabou krustu ledu a rozčeřila vodu a jednou lahvičkou jsem seškrabávala povrch koryta.
Další vzorky jsem nabrala u palírny a z blátivé louže nedaleko záchodu a spěchala jsem rychle do domu, dokud bude ještě vhodné světlo.
Mikroskop jsem měla postavený u okna, kde jsem ho nechala včera, mosaz a zrcadla jen zářila. Během několika vteřina jsem nanesla kapky vody na skleněné podložky a položila jsem je na mikroskop, potom jsem se nad ně v dychtivém očekávání sklonila.
Světlý ovál se vypoukl, zmenšoval se, až zmizel úplně. Přimhouřila jsem oko a otáčela šroubkem pomalu dál, dokud jsem… bylo to tam. Zrcadlo se zastavilo a světlo vytvořilo perfektní bledý kruh, bylo oknem do jiného světa.
Okouzleně jsem sledovala zběsilý hon trepky, která se hnala za neviditelnou kořistí. Potom přišel slabý pohyb, jako kdyby v kapce vody na mé podložce nastal mikroskopický příliv. Chvíli jsem počkala a doufala, že spatřím hbitou a elegantní krásnoočku, ale neměla jsem štěstí; byly tam jen útržky nějaké záhadné černozelené hmoty, buněčné zbytky a popraskané buňky řas.
Posouvala jsem podložkou na všechny strany, ale nic zajímavého jsem tam už nenašla. Ale to nevadí, měla jsem na koukání spoustu dalších věcí. Strčila jsem skleněnou destičku do sklenice s alkoholem, na chvíli jsem ji nechala usušit, potom jsem namočila kapátko do jednoho z malých pohárků, které jsem si vyskládala vedle mikroskopu, a nechala dopadnout kapku tekutiny na čistou podložku.
Dalo mi to dost práce, než jsem správně poskládala mikroskop; nevypadal jako jeho moderní verze, obzvláště když se rozebral, aby se vešel kvůli uskladnění do šikovného kufříku doktora Rawlinga. Ale čočky se daly pořád rozeznat, s nimi jsem začala a od toho se odvíjel zbytek součástí, které jsem už hravě smontovala. Mnohem složitější potom bylo čekat na to správné světlo a já byla nadšená, že to nakonec všechno funguje.
„Co děláš, Sassenachová?“ Jamie se zastavil s kusem toastu v jedné ruce ve dveřích.
„Prohlížím si jisté věci,“ řekla jsem a zaostřila.
„Ano? A jaké věci?“ Vstoupil do místnosti a usmál se. „Doufám, že to nejsou duchové. Těch už bylo dost.“
„Pojď se podívat,“ řekla jsem a odstoupila od mikroskopu. Byl trošku zaskočen, sklonil se a pohlédl dovnitř, druhé oko přivřel.
Chvíli mhouřil oko, potom nadšením vykřikl.
„Já je vidím! Malé věci s ocáskem, jak plavou všude kolem!“ Narovnal se, potěšeně se na mě usmál a potom se ještě jednou sklonil, aby se podíval.
Pocítila jsem pýchu na svou novou hračku.
„Není to báječné?“
„Ano, báječné,“ řekl zcela pohlcen pozorováním. „Podívej se na ně. Takoví malí bojovníci, kroutí se a strkají do sebe… a kolik jich je!“
Ještě chvíli je pozoroval a vykřikoval si pod vousy…
