11
Hrdost
Roger se neohlížel, ale myšlenky na Findlayovy mu stále v hlavě přetrvávaly, když kráčel po kopci dolů od jejich tábořiště přes husté keře a sešlapanou trávu.
Ti dva chlapci byli hezcí a měli vlasy barvy písku, byli menší – i když pořád větší než jejich matka – ale měli široká ramena. Dvě mladší děti byly tmavovlasé, vysoké a štíhlé s oříškovýma očima po matce. Vzhledem k většímu věkovému rozdílu mezi staršími chlapci a mladšími sourozenci došel Roger k závěru, že měla paní Findlayová dva manžely. A podle toho, jak to vypadalo, je asi opět vdovou.
Napadlo ho, že by se možná mohl o Joan Findlayové zmínit Brianně jako důkazu, že manželství a porody nejsou pro ženu nutně smrtelné. Anebo bude lepší nechat téma chvíli v klidu.
Kromě myšlenek na Joanu a její děti ho pronásledovaly měkké, jasné oči Iaina Mhora. Přemýšlel, jak byl starý, a zachytil se borové větve, aby nesklouzl dolů po kamenité pěšině. Podle vzhledu se to dalo těžko odhadnout; bledá zkroucená tvář byla sešlá – ale bolestí a zápasem, ne věkem. Nebyl větší než tak dvanáctiletý chlapec, ale byl rozhodně starší než jeho jmenovec – a Iainovi Ogovi bylo šestnáct.
Zřejmě byl mladší než Joan; ale možná taky ne. Oddaně se o něj starala a přivedla k němu Rogera takovým způsobem, jako kdyby vedla žena návštěvu k hlavě rodiny. Nebude moc mladší… tak něco přes třicet?
Pane bože, napadlo ho, jak může takový člověk dlouho přežívat v těchto dobách? Ale jak neobratně odcházel od Iaina Mhora, jedna z malých holčiček vlezla zadem pod přístřešek, před sebou tlačila misku s mléčným pudinkem a se lžící v ruce si věcně sedla k hlavě svého strýce. Iain Mhor má končetin a prstů dost – má rodinu.
Při té myšlence bodlo Rogera na hrudi; byl to pocit něco mezi bolestí a radostí – a mnohem níže cítil další, když si vybavil slova Joan Findlayové.
Ať se mi vrátí v pořádku domů. Ano, a pokud se mu to nepodaří, zůstane Joan Findlayová s malými holčičkami a bezmocným bratrem. Přemýšlel, zda má vůbec nějaký majetek.
Od ranního prohlášení už slyšel po kopci dost povídaček a povstalcích. Podle všeho to ani nestálo za to, aby se o tom psalo v učebnicích, takže se zdálo, že celé to bláznění kolem milice vyjde naprázdno. Ale pokud ne, tak si slíbil, že se postará, aby se Iainovi Ogovi a Hughovi Findlayovi nic nestalo. A pokud budou nějaké odměny, dostanou svůj podíl.
A mezitím… zaváhal. Právě míjel tábořiště Jocasty Cameronové, kde to vřelo jako v malé vesnici, byla tam spousta stanů, povozů a přístřešků. V očekávání své svatby – teď to bude dvojitá svatba – s sebou přivedla Jocasta skoro všechny své sluhy a také pár lidí, kteří pracovali na polích. Kromě dobytku, tabáku a dalšího zboží k prodeji s sebou měla spoustu oblečení, ložního prádla, nádobí, skládacích židlí, stolů, sudů s pivem a hory jídla určených pro následnou oslavu. I s Bree snídali dnes ráno ve stanu s paní Cameronovou na porcelánu dekorovaném rážemi: plátky šťavnaté sušené šunky pokryté stroužky česneku, ovesnou kaši se smetanou a cukrem, ovocný kompot, čerstvé kukuřičné placky s medem, jamajskou kávu… při té příjemné vzpomínce se mu stahoval žaludek.
Kontrast mezi touto hojností a chudobou tábořiště Findlayů byl příliš velký, aby to nechalo člověka chladným. Najednou se rozhodl a otočil se na podpatku, vracel se zpět k Jocastině tábořišti.
Jocasta Cameronová byla doma, pokud se to tak dá vyjádřit; viděl její zablácené boty venku před stanem. I když byla slepá, chodila ven mezi přátele a doprovázel ji Duncan nebo její černý majordomus Ulysses. Častěji se ale stávalo, že účastníci Shromáždění chodili za ní a její stan se nadouval návštěvami po celý den a skotská smetánka z Cape Fear i z celé kolonie si přicházela vychutnat její věhlasnou pohostinnost.
V tuto chvíli se zdálo, že je naštěstí sama. Roger ji zahlédl skrz zvednutou klopu stanu, seděla v proutěném křesle, na nohách trepky a hlavu měla opřenou, zřejmě odpočívala. Její osobní služka Phaedre seděla na židli u otevřené klopy stanu, v ruce měla jehl…
