Hořící kříž I. (Diana Gabaldon)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

47
Na přání Venuše

Roger vycházel ven ze salonu na terasu a prodíral se hustým davem, který se srotil kolem stolů s jídlem. Bylo mu horko a potil se a chladný vzduch mu příjemně osvěžil tvář. Zastavil se ve stínu na konci terasy, kde si mohl nenápadně rozepnout knoflíky od vesty a trošku si provětrat přední díl košile, aby se ochladil večerním vzduchem.

Borové louče, které ozařovaly terasu a dlážděnou cestičku, ve větru blikaly, až se divoce míhaly stíny po davu oslavujících hostí, kde se náhodně vynořovaly ze tmy ruce a hlavy. Oheň se třpytil ve skle a stříbře, na zlatých stuhách a sponách na botách, náušnicích a knoflících od kabátů. Z dálky to vypadalo, jako kdyby se v davu vznášelo hejno světlušek a různě se schovává a vynořuje v záplavě šustících látek. Brianna na sobě neměla nic, co by odráželo záři, uvědomil si, ale vzhledem k její výšce by neměl být problém ji najít.

Během dne ji zahlédl jen párkrát; buď dělala společnost tetě, nebo nesla Jemmyho nebo si povídala se skupinou lidí, které evidentně znala ze svého dřívějšího pobytu na River Runu. Rozhodně jí tu příležitost nezáviděl; na Fraser Ridge je mnohem menší společnost a on ji rád viděl, jak se baví.

I on sám se mezitím dobře bavil; už pomalu začínal chraptět, jak pořád dokola zpíval. Od Seamuse Hanlona se naučil tři nové písně; teď ale malý orchestr zanechal v salonu, aby utekl z toho mlžného oparu z potu a alkoholu.

A tam stála; zachytil záblesk jejích vlasů, jak vyšla ven dveřmi ze salonu a otočila se, aby řekla něco ženě za sebou.

Když se otáčela zpět, tak si ho všimla a rozzářila se, že se skoro podobala rozehřáté páře, která vycházela z jeho rozepnuté vesty.

„Tak tady jsi! Skoro celý den jsem tě neviděla,“ dodala a pokývla směrem k otevřeným dveřím do salonu.

„Och ano, zní to dobře, ne?“ zeptal se jakoby nic a čekal na pochvalu. Usmála se a poťukala mu na hruď zavřeným vějířem, čímž napodobila gesto dokonalé kokety – kterou nebyla.

„Och, paní MacKenzieová,“ řekla vysokým nosovým hláskem, „hlas vašeho manžela je doslova božský! Kdybych já měla to štěstí, tak bych se celé dny utááápěla v jeho zvuku!“

Poznal v tom slečnu Martinovou, starou slečnu Bledsoeovou a její nehezkou společnici a zasmál se, celé odpoledne kolem něj postávaly s vykulenýma očima a úplně ho hltaly, když zpíval balady.

„Ty víš, že jsi dobrý,“ řekla už zase svým normálním hlasem. „Nepotřebuješ mě, abych ti to říkala.“

„Možná ne,“ přiznal. „Ale to neznamená, že bych to třeba nechtěl slyšet.“

„Opravdu? Patolízalství davů není dostačující?“ Smála se na něj, oči měla pobaveně zúžené do trojúhelníků.

Nevěděl, jak na to má odpovědět, tak se místo toho zasmál a vzal ji za ruku.

„Nechceš si zatančit?“ Pokývl hlavou směrem ke konci terasy, kde byly otevřené dveře do salonu a ze kterých se ozývaly tóny písně Vévody z Perthu, potom na stoly se slovy „Anebo se najíst?“

„Ani jedno. Ráda bych odtud na chvíli vypadla, sotva popadám dech.“ Po krku jí stékala krůpěj potu a než ji stačila setřít, rudě zazářila ve světle louče.

„Výborně.“ Vzal její ruku a založil si ji pod paži a otočil se směrem ke keřům, které lemovaly terasu. „O jednom místě bych věděl.“

„Skvělé. No… počkej. Možná bych si něco k snědku dala.“ Zvedla ruku a zastavili sluhu, který přicházel na terasu od kuchyně s podnosem, ze kterého se linula fantastická vůně. „Co to je, Tommy? Smím si vzít?“

„Můžete, kolik budete chtít, slečno Bree.“ Usmál se a strhl ubrousek, aby jí ukázal výběr dobrot. Blaženě nasála vůni.

„Chci je všechny,“ řekla a k Tomyho pobavení si vzala celý podnos. Roger využil šance a něco chlapci zašeptal, ten přikývl, zmizel a během chvíle se vynořil s otevřenou lahví vína a dvěma poháry. Roger to vzala a oba vyrazili po cestičce, která vedla dolů k dokům, a mezi uďobáváním koláčků si v útržcích sdělovali novinky.

„Našel jsi nějaké hosty tam v křoví?“ zeptala se, ale její slova byla tlumená, protože mluvila s plnou pusou houbové pasty. Polkla a potom už mluvila zřetelně. „Myslím tím, jak nás poslal můj táta hledat.“

Krátce zafuněl a vybíral taštičku s klobáskou a sušenou dýní.

„Víš, jaký je rozdíl mezi skotskou svatbou a skotským pohřbem?“

„Ne, jaký?“

„Na pohřbu je o jednoho opilého míň.“

Zasmála se, až vyprskla drobky, a vzala si skotské vajíčko.

„Ne,“ řekl a manévroval ji obratně doprava k dokům, směrem k vrbám. „To teprve uvidíš těch nohou, jak budou trčet z keře ven, ale odpoledne se tam ještě neváleli jako hovádka.“

„Ty máš takový cit pro slova,“ řekla uznale. „Šla jsem se poptat mezi otroky, všichni byli v pořádku a převážně střízliví. Pár otrokyň přiznalo, že si Betty na oslavách ráda přihne.“

„Ale tvůj táta říkal, že z ní něco táhlo a nebyl to jenom alkohol.“ Něco malého a tmavého se mihlo po pěšině. Žába, slyšel je kvákat v lesíku.

„Mmmm. Máma říkala, že bude v pořádku, i když by ji doktor Fentiman nechal klidně vykrvácet.“ Lehce pokrčila rameny a jednou rukou si pevněji přitáhla šál. „Z toho doktora mi běhá mráz po zádech. Vypadá jako malý skřet nebo tak něco a má takové upocené ruce. A když už mluvíme o pachu, tak šíleně smrdí.“

„Zatím jsem neměl to potěšení,“ řekl Roger pobaveně. „Tak už pojď.“ Odhrnul na stranu závěs z vrbových větví a dával pozor, aby náhodou nevyrušili nějaký zamilovaný pár, který by je předběhl. Zatím bylo všechno v pořádku. Všichni byli nahoře v domě, tančili, jedli a pili a chystali serenádu pro novomanžele. Lepší Duncan a Jocasta než my, říkal si pro sebe, když kroutil očima nad některými návrhy, které slyšel. Později se na ten rámus možná přijde podívat, aby viděl některé ze skotských a francouzských zvyků – ale proboha ne teď.

Pod vrbami to najednou utichlo; většinu hluku z domu přehlušila šumící voda a kvákání žab. Byla tma jako o půlnoci a Brianna nahmatávala lavici, aby na ni mohla položit podnos.

Roger zavřel oči a počítal do třiceti; když je znovu otevřel, byl schopen rozeznat proti matnému světlu, které sem přes vrbové větve dopadalo, alespoň siluetu a horizontální linii lavice. Položil sklenice a nalil víno, až hrdlo sklenice zacinkalo o obrubu pohárů.

Chytil ji za paži a sjel po ní až dolů, aby jí mohl bezpečně dát do dlaně pohár. Pozvedl svou sklenici k přípitku.

„Na krásu,“ řekl a v jeho hlase se dal rozpoznat smích.

„Na soukromí,“ řekla, také pozvedla sklenici k přípitku, a napila se. „Ach, to je výborné,“ řekla o chvíli později a zněla trošku zasněně. „Víno jsem neměla alespoň… rok? Ne, skoro dva. To bylo ještě předtím, než se Jemmy narodil. Ve skutečnosti před tím…“ Její hlas se najednou zlomil, potom začala znovu, mnohem pomaleji. „Během naší první svatební noci, ve Wilmingtonu, pamatuješ?“

„Pamatuji.“ Natáhl ruku a vzal její tvář do dlaní, palcem jí jemně přejížděl po lícních kostech. Není divu, že se ji teď ta noc vybavuje. Všechno to začalo tam, pod mohutnými větvemi kaštanu, které jim byly úkrytem před hlukem a světlem z nedaleké taverny. Současná situace byla podivně a dojemně obdobná, a to tou tmou a soukromím, cítil vůni listů a nedaleké vody – jen místo hluku z taverny je rušil povyk žab.

Předtím to byla horká noc a dost vlhká, aby se tělo vpíjelo do těla. Teď je chladno, takže jeho tělo prahne po teple jejího těla, a vůně, která je obklopuje, je vůní jara a zelených listů a ubíhající vody v řece a ne zatuchlý pach spadaného listí a bláta.

„Myslíš, že budou spolu spát?“ zeptala se Brianna. Zněla trošku udýchaně; možná to bylo tím vínem.

„Kdo? Jo, ty myslíš Jocastu a Duncana? Proč ne? Jsou manželé.“ Dopil sklenici a odložil ji, lehce zacinkala o kámen.

„Byla to krásná svatba, viď?“ Nic nenamítala, když vzal její sklenici a také ji odložil. „Tichá, ale moc pěkná.“

„Ano, moc pěkná.“ Něžně ji políbil a držel jí těsně u sebe. Cítil vzadu šněrování jejího korzetu pod tenkým pleteným šálem.

„Hmmm. Krásně chutnáš.“

„Ano, jako párek a víno. Ty taky.“ Rukou nadzvedl cíp šálu, zalovil rukou a někde dole na zádech nahmatával konec tkanice. Přitiskla se k němu, aby to měl snazší.

„Myslíš, že až budeme tak staří jako oni, tak se stále budeme ještě chtít milovat?“ zamumlala mu do ucha.

„Já ano,“ ujistil ji a vzal do ruky smyčku na konci tkanice. „A doufám, že ty také; nerad bych to dělal sám.“

Zasmála se a zhluboka se nadechla, její hruď se nadmula, jak se jí najednou korzet uvolnil. Ještě pod ním měla šněrovačku, sakra. Pracoval oběma rukama a hledal tkanice, načež se ona natáhla rukama až k zádům a její ňadra vyskočila přímo před jeho bradou. Sundal jednu ruku z jejích zad a spěchal si vychutnat tento nový vývoj věcí.

„Neměla jsem… chci říci, že jsem nevzala…“ Odtáhla se a zněla trošku pochybovačně.

„Vzala sis dneska semínka, ne?“ K čertu s pizzou a toaleťákem, pomyslel si. V ten moment by vyměnil všechny vnitřní rozvody za jeden gumový kondom.

„Ano.“ Pořád ještě zněla pochybovačně. Zatnul zuby a pevně ji sevřel, aby nemohla utéci.

„To je v pořádku,“ zašeptal jí a líbal ji na krku až ke zlomu, který spojoval krk a rameno. Pod jeho rty měla hebkou pokožku, byla chladná jako vzduch, pod vlasy byla teplá a krásně voněla. „Nemusíme… chci říci… nechci… jen mě nech…“

Linie jejího dekoltu byla podle poslední módy dost nízko, když jí sundal šál, a s rozvázaným korzetem byl ještě níž, její ňadra byla v jeho dlaních hebká a těžká. V dlani mu přišly její bradavky tvrdé a velké jako zralá třešeň. Impulzivně se sklonil, aby je políbil.

Ztuhla, potom se s podivným povzdechem uvolnila a on ucítil na jazyku teplou sladkou chuť, potom pulzování a vystříknutí… reflexivně polkl, byl vylekaný. V šoku a strašně vzrušený. Nenapadlo ho to, nechtěl… ale ona si přitáhla pevně jeho hlavu k sobě a držela ji.

Takto povzbuzen pokračoval a jemně ji tlačil dozadu k lavičce, aby se posadila a on si před ni klekl. Najednou si vybavil pichlavou vzpomínku z jejího deníčku snů.

„Neboj se,“ zašeptal jí. „Nebudeme… nic riskovat. Jen mě to nech udělat to pro tebe.“

Zaváhala, ale dovolila mu, aby jí zajel rukama pod sukni, nahoru po hedvábných punčochách na lýtku, po holém stehnu až po křivku jejího zadečku, který byl od kamene i přes vrstvy spodniček chladný. Jedna ze Seamusových písní popisuje muže a jeho dobrodružství „na přání Venuše“. Hlavou mu zněla slova zároveň se zurčením vody a byl odhodlaný tomu přání odolat.

Možná to neuměla popsat, ale chtěl si být jistý, že tomu rozumí. Chvěla se mezi jeho rukama a on jí zajel jednou rukou mezi stehna.

„Slečno Bree?“

Oba sebou trhli a Roger vytáhl ruku, jako kdyby se spálil. Cítil, jak mu v uších pulzuje krev – a ve varlatech také.

„Ano, co se děje? Jsi to ty, Phaedre? Co se děje – týká se to Jemmyho?“

Seděl na patách a lapal po dechu, cítil závrať. Krátce zachytil její bledá ňadra, jak se mu mihla kolem tváře, když vstala a otočila se za hlasem. Rychle se natáhla pro šál a přitáhla si ho kolem ramen přes rozepnuté šaty.

„Ano, madam.“ Hlas Phaedre vycházel zpod vrby, která byla nejblíže k domu; otrokyně nebyla vůbec vidět, ve tmě se míhala jen bledá skvrna jejího bílého čepečku. „Chudák chlapeček, vzbudil se celý rozpálený a vrtí se, nechce ani kukuřičnou kaši ani mléko, a potom začal kašlat, znělo to dost špatně, Teresa říkala, že bychom k němu měli raději zavolat doktora Fentimana, ale já jsem řekla, že…“

„Doktor Fentiman!“

Brianna zmizela a za ní bylo slyšet jen zběsilé šustění vrbových větví a uspěchaný běh, jak jí podkluzovaly nohy na zemi, jak utíkala k domu s Phaedre v patách.

Roger vstal, na chvíli se zarazil s rukou na knoflících u poklopce. Touha byla silná; nebude to trvat déle jak minutu – možná i méně v jeho současné situaci. Ale ne, Bree ho možná bude potřebovat, aby jednal s doktorem Fentimanem. Představa doktora, jak používá jeho zakrvácené nástroje na Jemmyho jemnou kůži, byla dost silná na to, aby za nimi vyletěl z vrboví. Přání Venuše bude muset počkat.

* * *

Bree a Jemmyho našel v Jocastině budoáru, ve středu malého klubka žen, které vypadaly všechny udiveně – nebo dokonce i lehce pohoršeně – při jeho příchodu. Bez ohledu na pozvednutá obočí a nesouhlasné mumlání se prodral přes všechny sukně až vedle Brianny.

Malý chlapeček nevypadal špatně, ale Roger ucítil, jak mu strach svírá vnitřnosti. Kriste, jak se to mohlo tak rychle seběhnout? Jemmyho viděl na svatbě sotva před pár hodinami, byl schoulený ve své provizorní kolébce a celý růžový a před tím byl na oslavě spokojený. Teď leží Brianně na rameni, tváře rudé a těžká víčka, tiše kňourá a z nosu mu teče nudle.

„Jak mu je?“ Natáhl ruku a jemně se hřbetem ruky dotkl jeho rozpálené tváře. Bože, on je horký!

„Je nemocný,“ řekla Brianna stručně. Jako by to chtěl potvrdit, Jemmy začal příšerně kašlat, hlasitě a dusil se, jako kdyby tuleňovi zaskočila ryba. Do jeho i tak rudých tváří se vehnala krev a jeho kulaté modré oči lezly z důlků, jak se mezi záchvaty snažil nadechnout.

„Do prdele,“ zamumlal Roger. „Co budeme dělat?“

„Studenou vodu,“ řekla rezolutně jedna žena vedle něj. „Ponořte ho celého do studené vody, potom se jí ještě musí napít.“

„Ne! Nebesa, Mary, to bys to dítě zabila!“ další mladá matróna se natáhla, aby pohladila Jemmyho po třesoucích se zádíčkách. „To je záchvat kašle, u nás to děti čas od času mají. Nakrájený česnek, ohřát a dát mu ho na nožičky,“ řekla Brianně. „Někdy to pomáhá.“

„A pokud ne?“ řekla skepticky další žena. Nosní dírky první ženy se stáhly a její přítelkyně se jako opora přidala.

„Johanna Richardsová přišla kvůli záchvatům kašle o dvě děti. Bylo to v cuku letu!“ Luskla prsty a Brianna se cítila, jako kdyby zvuk znamenal praskání jejích vlastních kostí.

„Proč se tady tak dohadujeme, když tady máme lékaře? Ty, děvče, běž a přiveď doktora Fentimana! Copak jsem to neříkala?“ Jedna žena tleskla rukama na Phaedre, která se tiskla vzadu u zdi s očima upřenýma na Jemmyho. Než se pohnula, aby splnila příkaz, Brianna prudce zvedla hlavu.

„Ne! Jeho ne, nechci ho.“ Rozhlížela se kolem po ženách, potom se s naléhavou prosbou podívala na Rogera. „Najdi mou matku. Rychle!“

Otočil se a prodral se mezi ženami, strach byl momentálně potlačený tím, že musí něco udělat. Kde by tak Claire mohla být? Pomoz, pomyslel si, pomoz mi ji najít, pomoz mu, ať je v pořádku, směřoval své nesouvislé prosby k někomu, kdo by je mohl vyslyšet – k Bohu, k reverendovi, paní Grahamové, svaté Panně, samotné Claire – nebyl konkrétní.

Proletěl dolů předním schodištěm do foyeru, kde se střetl s Claire, která spěchala obráceným směrem. Někdo jí to řekl; hodila po ním pohledem a s pozvednutou bradou se zeptala: „Jemmy?“ Bez dechu pokývl na souhlas a ona jako blesk vyběhla schody, až za ní ve foyeru zůstala mezi lidmi prázdná mezera.

Dostihl ji až nahoře v chodbě a stihl to jen tak tak, aby jí otevřel dveře – a zachytil nezasloužený, ale velice vítaný vděčný pohled od Bree.

Zůstal stranou, lapal po dechu a divil se. Jakmile Claire vstoupila do místnosti, atmosféra strachu a téměř až paniky okamžitě ustala. Pořád bylo mezi ženami napětí, ale bez zaváhání jí uhýbaly a s respektem ustupovaly dozadu, jak se Claire hnala vpřed k Jemmymu a Bree a vše ostatní nevnímala.

„Ahoj, zlatíčko. Tak copak se děje, necítíme se dobře?“ mumlala k Jemmymu, otáčela jeho hlavičkou a prohmatávala mu žhnoucí tváře a za ouškama. „Chudáčku. Už je to dobré, zlatíčko, maminka je tady, babička je tady, všechno bude v pořádku… Jak dlouho je v tomto stavu? Pil něco? Ano, drahoušku, to bude dobré… Dělalo mu problémy polykání?“

Přeskakovala mezi konejšivým utěšováním dítěte a otázkami na Briannu a Phaedre, v obou případech mluvila klidným utěšujícím tónem a její ruce prohlížely jeho tělíčko, tu a tam se dotkly, pohladily. Roger na sobě cítil, jak to zabírá, a zhluboka se nadechl a měl pocit, že i jeho hruď se trošku uvolnila.

Claire vzala z Jocastina sekretáře list z těžkého poznámkového bloku, srolovala ho do ruličky, a když se Jemmy zase dusivě rozkašlal, přiložila mu ruličku k zádům a k hrudi a pozorně poslouchala. Roger si všiml, že její vlasy se nějak uvolnily a padaly jí na ramena; musela si je shrnout, aby mohla poslouchat.

„Ano, je to samozřejmě záchvat kašle,“ řekla nepřítomně jako odpověď na napůl tázavou diagnózu jedné z přihlížejících žen. „Ale je to jen kašel a zhoršené dýchání. Můžete mít jen samotný záchvat kašle anebo jako symptom spousty dalších věcí.“

„Jako třeba?“ Brianna tiskla Jemmyho k hrudi a její tvář byla skoro stejně tak bílá jako její klouby na prstech.

„Och…“ Claire pozorně poslouchala, ale ne Bree. Spíše co se děje uvnitř Jemmyho, kterému právě skončil záchvat kašle a leží vyčerpaný na rameni své matky a ztěžka oddechuje jako parní lokomotiva. „Hm… třeba rýmu, tedy běžné nachlazení. Chřipku. Astma. Záškrt. Ale to v tomto případě to tak není,“ dodala spěšně a vzhlédla, aby pohlédla Brianně do tváře.

„Jsi si jistá?“

„Ano,“ odpověděla Claire rozhodně, narovnala se a odložila provizorní stetoskop. „Vůbec mi to jako záškrt nepřipadá. A kromě toho tady žádný případ v okolí není, tedy alespoň jsem o ničem neslyšela. A navíc ho pořád kojíš, takže má imunitu…“ Najednou se odmlčela, protože si najednou uvědomila ženy kolem. Odkašlala si, znovu se sklonila, jako kdyby chtěla Jemmyho povzbudit příkladem. Zakňoural a znovu se rozkašlal. Roger to cítil, bylo to jako kámen v hrudi.

„Není to vážné,“ prohlásila Claire rozhodně a narovnala se. „Ale budeme nad ním muset roztáhnout plachty jako stan. Přines ho dolů do kuchyně. Phaedre, nenašla bys někde staré přikrývky?“

Vyrazila ke dveřím a ženy před ní uskakovaly jako hejno slepic.

Roger se podřídil impulzu nezastavovat a neptat se, ale natáhl se k dítěti a po chvilkovém zaváhání mu ho Brianna dala, aby ho vzal. Jemmy nepovykoval, ale bezvládně ležel s ochablými končetinami, což bylo v kontrastu s jeho běžným vrtěním se, jako kdyby byl z gumy. Když nesl po schodišti malého chlapce dolů, i přes látku košile cítil, jak jeho tváře hoří. Bree se ho držela za loket.

Kuchyně byla ve zděném přízemí domu a Roger si připadal, jako když Orfeus scházel do podsvětí s Eurydikou v těsném závěsu, když scházeli zadním schodištěm do temné kuchyně. Ale místo magické lyry s sebou nesl dítě, které sálalo jako žhavé uhlí a kašlalo, jako kdyby měly jeho plíce explodovat. Když se neohlédne, pomyslel si, chlapec bude v pořádku.

„Možná, že trocha studené vody by neuškodila.“ Claire položila Jemmymu ruku na čelo a zkoušela odhadnout teplotu. „Nemáš snad zánět středního ucha, zlatíčko?“ Jemně foukla do jednoho z oušek dítěte, potom do druhého; zamrkal, chraptivě se rozkašlal a zamával buclatýma ručkama, ale necouvl. Otroci měli v rohu kuchyně naspěch, nosili vařící vodu, připevňovali plachty na krokev, aby postavili stan.

Claire vzala Rogerovi dítě z náručí, aby ho vykoupala, a on tam bez něj bezradně stál a zoufale něco chtěl udělat, cokoliv, dokud ho Brianna nevzala za ruku a pevně ji nestiskla, až se mu její nehty zarývaly do dlaně.

„Bude v pořádku,“ zašeptala. „Bude.“ Beze slova jí také stiskl ruku.

Stan už stál a Brianna se zanořila pod natažené pokrývky, natáhla se pro Jemmyho, který střídavě kašlal a plakal a studená voda se mu vůbec nelíbila. Claire poslala otrokyni, aby přinesla její lékařskou brašnu, a teď v ní šátrala, až vytáhla malou fiálu naplněnou bledě žlutým olejem, a sklenici s nažloutle bílými krystaly.

Než s nimi něco stačila udělat, Josh, jeden z čeledínů, seběhl s dusotem dolů po schodech a chvatem skoro nemohl popadnout dech.

„Paní Claire, paní Claire!“

Někteří z gentlemanů začali na oslavu šťastné události střílet z pistolí a zdá se, že jeden měl nehodu, ale zdálo se, že Josh si není úplně jistý, co se vlastně přihodilo.

„Není zraněný,“ ujišťoval čeledín Claire skotským dialektem, který se k jeho černé pleti vůbec nehodil, „ale hodně krvácí a pan doktor Fentiman – no, možná není tak úplně stabilní, jako odpoledne. Mohla byste jít se mnou, madam?“

„Ano, jistě.“ Než by stačil mrknout, vrazila fiálu a sklenici Rogerovi do rukou. „Budu muset jít. Tady. Dej trošku do horké vody; nech ho to vdechovat, dokud nepřestane kašlat.“ Rychle a spořádaně zaklapla svou brašnu a podala ji Joshovi, aby ji vzal, a vyrazila ke dveřím, než se Roger mohl na cokoliv zeptat. Byla pryč.

Otvorem ve stanu vycházely ven obláčky páry; když to viděl, sundal si plášť i vestu, nechal je jen tak pohozené na hromádce na zemi a sklonil se a zanořil do temného stanu, sklenici a fiálu třímal v ruce.

Bree se krčila na židli, Jemmy na jejím klíně, a u nohou měla velkou bílou mísu na puding, ze které se kouřilo. Po tváři se ji mihlo světlo z krbu a Roger se na ni usmál. Chtěl ji pohledem ujistit, než zase cíp přehozu spadl na své místo.

„Kde je máma? Odešla?“

„Ano, je to něco naléhavého. To bude dobré,“ řekl rozhodně. „Podala mi tohle, abych to dal do vody; řekla jen, že ho máme nechat v páře to vdechovat, než přestane kašlat.“

Posadil se na zem vedle nádoby s vodou. Ve stanu bylo šero, ale ne úplná tma. Když se jeho oči šeru přizpůsobily, viděl docela dobře. Bree vypadala pořád ustaraně, ale ne tak vyděšeně jako nahoře. Také se už cítil líp; alespoň ví, co má dělat, a ani Claire nevypadala, že by si s tím dělala nějaké starosti, když opustila svého vnuka; alespoň ona si je jistá, že se teď hned nezadusí.

Ve fiále byl olej z borovice, byl ostře cítit po pryskyřici. Nebyl si jistý, kolik ho má použít, tak ho tam raději nalil pořádnou dávku. Potom vyndal ze sklenice zátku a ven se vyvalila vůně kafru jako džin z láhve. Viděl, že to nejsou čistě krystaly, ale jakési hrudky sušené pryskyřice, byly zrnité a trošku mazlavé. Několik si jich nasypal na dlaň, potom je v dlaních rozdrtil, než je nasypal do vody. Udělal to možná proto, že mu to gesto přišlo zvláštním způsobem povědomé.

„Aha, tak je to,“ řekl, když mu to došlo.

„Co je co?“

„Tohle.“ Mávl rukou kolem na útulnou svatyni, která se rychle plnila provoněnou párou. „Připomnělo mi to, když jsem byl jako malý ve své postýlce a nad hlavou jsem měl rozvěšená prostěradla. Má máma dávala něco do horké vody – vonělo to stejně. Proto mi to přišlo povědomé.“

„Ach.“ Zdálo se, že ji to uklidnilo. „Měl jsi záchvaty kašle, když jsi byl malý?“

„Asi ano, ale nepamatuji si to. Vybavuje se mi jen ta vůně.“ Teď už pára zaplnila celý prostor stanu a vzduch byl vlhký a provoněný. Zhluboka se nadechl, aby naplnil celé plíce vůní, potom pohladil Briannu po noze.

„Neboj se, tohle dokáže zázraky,“ řekl.

Jemmy začal znovu kašlat a vypadalo to, že vykašle plíce, ale teď už to znělo méně znepokojivě. Zda to bylo tím šerem, vůní nebo povědomím hlukem z kuchyně, ale věci se zdály na dobré cestě. Slyšel, jak se Bree zhluboka nadechla a zase vydechla, a spíše cítil než viděl, jak se lehce pohnula, jak se jí ulevilo, a pohladila Jemmyho po zádech.

Chvíli seděli tiše a naslouchali Jemmyho kašli, sípání, lapání po dechu, kašli, až nakonec nabral dech a dostal slabou škytavku. Zdálo se, že když viděl své rodiče blízko, přestal kňourat.

Rogerovi upadl korek z lahvičky s kafrem na zem; začal šátrat rukou po zemi, než ho našel a pořádně ho zarazil nazpět.

„Zajímalo by mě, co tvá matka udělala s prsteny?“ řekl, aby přišel s nějakým lehkým tématem na konverzaci a prolomil to dusné ticho.

„Co by s nimi měla udělat?“ Brianna si shrnula pramínek vlasů; dnes večer je měla vyčesané nahoru, ale padaly jí z vlásenek dolů a lepily se jí na tvář.

„Když mi podávala ty lahvičky, neměla je na ruce.“ Pokývl ke skleničce s kafrem, která byla uložena bezpečně u zdi. Jasně si vybavoval její ruce, dlouhé prsty, bílé a holé. Zarazilo ho to, protože ji bez prstenů nikdy neviděl.

„Jsi si jistý? Ona je nikdy nesundává, jen pokud se chystá dělat něco opravdu odporného.“ Uchechtla se, byl to nervózní a neočekávaný zvuk. „Naposledy to bylo, když spadlo Jemmymu do nočníku ďuďu.“

Roger se pobaveně ušklíbl. Ďuďu by normálně byl dudlík, ale říkali tak železnému kroužku – který se původně používal k tomu, aby se dobytek mohl vést za čumák – ale Jemmy ho rád žužlal. Byla to jeho nejoblíbenější hračka a on bez ní nechtěl chodit do postele.

„Ďuďu?“ Jemmy zvedl hlavu a oči měl napůl zavřené. Pořád ještě ztěžka oddechoval, ale začínal se zajímat i o jiné věci, než byla jeho nemoc. „Ďuďu!“

„Jejda, neměla jsme to vyslovovat.“ Bree ho jemně pohupovala na kolenou a začala tiše zpívat, aby odvedla jeho pozornost.

 

„V kaňonu, v jeskyni, kope důl…

Bydlí jako horník, devětačtyřicátník, a jeho dcera,

Clementine…“

 

Tmavé zákoutí stanu něco Rogerovi připomnělo; uvědomil si, že je zde stejná hradba jako kolem lavičky dole pod vrbami, i když ve stanu bylo mnohem větší horko. Plátno košile se mu už nalepilo na ramena a z vlasů svázaných na krku mu po zádech stékaly čůrky potu.

„Hej.“ Šťouchl Bree do nohy. „Nechtěla by ses jít třeba nahoru převléci ze svých nových šatů? Zničí se, pokud tady s nimi zůstaneš dlouhou dobu.“

„Och. No…“ Zaváhala a kousla se do rtu. „Ne, zůstanu, to je v pořádku.“

Vstal a shrbil se pod přikrývkami, vzal Jemmyho z jejího klína, pokašlával a bublalo to v něm.

„Běž,“ řekl jí pevným hlasem. „A můžeš přinést jeho ď… jeho však-víš-co. A nedělej si starosti. Vidíme, že ta pára pomáhá. Brzy bude v pořádku.“

Chvíli se chtěla přít, potom ale souhlasila a Roger se posadil na volnou židli a Jemmyho měl schouleného v náručí. Tvrdá židle mu připomněla přetlak z děje dole na lavičce pod vrbami, a tak si lehce poposedl, aby mu to nebylo tak nepříjemné.

„To ti nijak trvale neublíží,“ mumlal k Jemmymu. „Zeptej se kterékoliv dívky; poví ti to.“

Jemmy zafuněl a řekl něco nesrozumitelného na „ďu“ a znovu se rozkašlal, ale jen krátce. Roger mu položil hřbet ruky na jeho měkkou kulatou tvář. Myslel si, že je už chladnější. Vzhledem k tomu, jak je tady horko, se to dá jen těžko posoudit. Teď mu stékal pot i po tvářích a on si ho otřel rukávem.

„Ďu-ďu?“ ptal se slabý žabí hlásek u jeho hrudi.

„Ano, za chviličku tady bude. Teď spinkej.“

„Ďu-ďu. Ďu-ďu!“

„Šššš.“

„Ďu –“

Byla lehká, jako víla…“ lovil v mysli slova písně.

„Ďu –“

„A měla nohu velikosti devět!“ Roger najednou zesílil hlas, až ve stanu i mimo něj v kuchyni všichni překvapeně utichli. Odkašlal si a ztišil hlas na úroveň vhodnou pro ukolébavku.

„Ehm… Krabice s herinky bez víček… byly sandálky pro Clementinu… Och, má drahá, och, má drahá, och, má drahá Clementina… Ztratil jsem tě a jsi navždy pryč, och, má drahá, Clementino…“

Zdálo se, že zpěv má úspěch. Jemmy přivřel víčka, dal si palec do pusy a začal ho cumlat, ale pak zase nemohl dýchat ucpaným nosem. Roger mu něžně vytáhl palec a držel tu malou pěstičku ve své dlani. Byla vlhká a ulepená a moc malá, ale uklidňovalo ho, jak je pevná.

 

„Krmila kachňátka, u vody, každé ráno v devět…

Zarazila si do nohy třísku a spadla do pěnící vodní tříště.“

 

Oční víčka se lehce zachvěla, potom vzdala boj a zavřela se. Jemmy si povzdechl a úplně se uvolnil a horko odcházelo ve vlnách z jeho pokožky. Na každé řase se mu chvěla krůpěj vody – byly to slzy, pot a pára.

 

„Rudé rty nad vodou, vypouští jemné bublinky…

Běda ale! Nejsem plavec, tak jsem ztratil svou Clementinu.

Och, má drahá, och, má drahá…“

 

Znovu si otřel tvář, sklonil se a políbil propocenou kštici hedvábných vlásků. Děkuji ti, pomyslel si upřímně směrem k Bohu a všem ostatním na seznamu pod ním.

 

„Och, má drahá… Clementina.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024