40
Duncanovo tajemství
Otec LeClerc nemluvil anglicky, jen s výjimkou žoviálního „No nazdar!“, které používal jako pozdrav, jako citoslovce pobavení anebo výkřik nesouhlasu. Jocasta byla stále ve své šatně, tak jsem kněze představila Ulyssemu, potom jsem ho odvedla do hlavního salónu, dohlédla na to, aby dostal občerstvení, a usadila jsem ho, aby si popovídal se Sherstonovými, kteří byli protestanti a při spatření jezuity jim lezly oči z důlků, ale byli tak dychtiví předvést svou francouzštinu, že byli ochotni přehlédnout nešťastné vyznání otce LeClerka.
V duchu jsem si při tomto delikátním společenském seznamovacím aktu otřela čelo, omluvila jsem se a odešla jsem na terasu, abych se porozhlédla po Jamiem, zda se mu podařilo najít Duncana. Ani jeden z mužů nebyl na dohled, zato jsem potkala Briannu, jak přichází od trávníku s Jemmym.
„Ahoj, zlatíčko, jak se máš?“ natahovala jsem se po Jemmym, který se zdál neposedný, kroutil se a špulil pusinku jako někdo, kdo si po dlouhé cestě přes Saharu sedne k jídlu o šesti chodech. „Máme hlad, co?“
„Uf!“ řekl, ale asi mu to přišlo nedostatečné, tak tu slabiku ještě několikrát zopakoval a zvyšoval hlasitost, zvedal a klesal při tom s důrazem na písmena.
„On má hlad a já asi brzy exploduji,“ řekla Brianna, ztišila přitom hlas a rozepínala si šněrování na ňadrech. „Vezmu ho nahoru a nakrmím ho. Teta Jocasta říkala, že můžu použít její pokoj.“
„Och? To je dobře. Jocasta je také nahoře – říkala, že si chce trošku odpočinout a převléci se. Svatba bude ve čtyři a kněz je už tady.“ Právě jsem zaslechla hodiny v hale, jak odbíjí; doufám, že už má Jamie bezpečně Duncana pod kontrolou. Možná bychom ho měli někde preventivně zavřít, aby nám zase neproklouzl ven.
Bree se natahovala, aby si vzala Jemmyho zpět a pro jistotu mu do úst dala svůj prst na cumlání, aby zabránila jeho poznámkám.
„Znáš Sherstonovy?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděla jsem ostražitě. „Proč, co udělali?“
Zvedla ke mně jedno obočí.
„Poprosili mě, zda bych nenamalovala portrét paní Sherstonové. Myslím, že za to dostanu odměnu. Teta Jocasta o mně evidentně pěje chválu a ukázala jim některé z mých věcí, které jsem dělala loni na jaře, když jsem tady byla, a teď chtějí obraz.“
„Opravdu? Zlatičko, to je skvělé!“
„No, to by bylo, pokud by měli peníze,“ řekla prakticky. „Co si myslíš?“
To byla dobrá otázka; hezké oblečení a dobré styky nemusí vždy reflektovat aktuální stav majetku a já toho o jejich poměrech moc nevěděla; byli z Hillsborough, ne z Cross Creeku.
„No, jsou trošku prostí,“ řekla jsem pochybovačně, „a příšerní snobi, ale myslím, že si jmění bohatství vydělali počestně. Myslím, že vlastní pivovar. Ale zeptej se Jocasty; ta to bude vědět přesně.“
„Tro-šku pro-stí,“ hláskovala a směšně zdůrazňovala můj přízvuk, potom se usmála. „Takže kdo je snob?“
„Já nejsem snob,“ řekla jsem vážně. „Jsem pozorovatel společenských rozdílů. Neviděla jsi někde svého otce a Duncana?“
„Duncana ne, ale táta je tam u stromů s panem Campbellem.“ Ukázala prstem a já zahlédla Jamieho zářivé vlasy a rudý tartan, které jiskřily na druhé straně trávníku. Ale po Duncanově šarlatovém tartanu ani stopy.
„Zatracenej chlap,“ řekla jsem. „Kde jen sakra může být?“
„Asi šel na latrínu a spadl do ni,“ navrhla Bree. „No jo, vydrž, už jdeme!“ Poslední poznámku směřovala k Jemmymu, jehož stoupající řev napovídal o rostoucím hladu, a zmizela v domě.
Přehodila jsem si šál přes ramena a vydala se přes trávu za Jamiem. Hostům se servíroval oběd v podobě pikniku, a tak když jsem míjela stolek s občerstvením, vzala jsem si sušenku a plátek šunky, abych alespoň provizorně zahnala své vlastní kručení v žaludku.
Vzduch byl stále chladný, ale slunce už bylo vysoko a hřálo mě do ramen. Bylo příjemné připojit se k mužům, kteří se skrývali pod duby, které lemovaly trávník. Duby už začínaly pučet a jejich nerozvinuté listy vykukovaly jako prstíky miminka. Co mi to Nayawenne říkala o dubech? Och, ano; kukuřice se má sázet, když jsou listy dubu velké jako…
