V pondělí dopoledne ukládala Rosemary právě poslední věci z hromady nákupu, když se ozval zvonek. Kukátkem uviděla paní Castevetovou s natáčkami v bílých vlasech pod modrobílým šátkem, hledící vážné přímo před sebe, jako by čekala na cvaknutí fotoaparátu pro snímek na pas. Rosemary otevřela a řekla: "Dobrý den. Jak se vám vede?" Paní Castevetová se chabě usmála. "Děkuju, celkem dobře," odpověděla. "Můžu na chviličku dál?"
"Ale jistě, jen pojďte." Rosemary ustoupila ke zdi a otevřela dveře dokořán. Když sousedka vstupovala, zavanul k ní pronikavý pach, pach Terryina stříbrného talismanu, nacpaného houbovitou hnědozelenou hmotou. Paní Castevetová se nastrojila do přiléhavých tříčtvrtečních kalhot, což přehnala. Měla mohutné boky a stehna, oplácané širokými polštáři tuku. Přes trávově zelené kalhoty si natáhla modrou blůzu. Z kapsy na boku jí vyčuhoval hrot šroubováku. Zastavila se mezi dveřmi do prvních dvou protilehlých místností, obrátila se, nasadila si brýle na řetízku a usmála se na Rosemary. Rosemary se kmitl hlavou sen, který se jí zdál včera nebo předevčírem -cosi o tom, jak jí sestra Agnes nadává, že zazdila okna -, ale zapudila ho a usmála se pozorně, připravena vyslechnout, co jí paní Castevetová přišla říci.
"Chtěla jsem vám jenom poděkovat," řekla paní Castevetová, "za ta hezká slova ten večer, jako že vám chudinka Terry povídala, jak je nám vděčná za všechno, co jsme pro ni udělali. Ani nevíte, jaká to byla útěcha v takové otřesné chvíli, protože nás oba napadlo, že jsme ji možná v něčem zklamali a dohnali ji k tomu. I když z jejího dopisu bylo naprosto jasné, že to udělala z vlastního svobodného rozhodnutí. Ale stejně to byl balzám, slyšet ta slova na vlastní uši od někoho, komu se Terry před samým koncem svěřila."
"Prosím vás, mně přece nemáte za co děkovat," řekla Rosemary. "Vždyť jsem jenom opakovala, co mi pověděla ona."
"Však je moc lidí, co by se s tím neobtěžovali," odporovala paní Castevetová. "Klidně by si šli po svém, ani by je nenapadlo otevřít pusu. Až budete starší, poznáte, že s laskavostí se na tomhle světě setká člověk tuze málokdy. Takže vám ze srdce děkuji a Roman, ten můj, taky."
Rosemary se už nepřela, se skloněnou hlavou se usmála a řekla: "Nemáte zač. Jsem ráda, jestli jsem vám nějak pomohla."
"Včera ráno měla kremaci, bez obřadu," vykládala paní Castevetová, "Tak si to přála. Teď holt musíme zapomenout a táhnout tu káru dál. Nebude to lehké, to je fakt. Byla naše potěšení, hezky jsme spolu vycházeli, protože sami děti nemáme. Vy ano?"
"Ne, nemáme," odpověděla Rosemary.
Paní Castevetová nakoukla do kuchyně. "Jéje, to je hezké, že jste si ty pánve takhle pověsila na zeď," řekla. "A podívejme, kam jste si postavila stůl to ale vypadá zajímavě!"
"Bylo to tak v jednom časopise," vysvětlovala Rosemary.
"A moc pěkně vám to nalakovali," pochvalovala paní Castevetová a ohmatávala zkusmo rám dveří. "To platila správa domu? Ale to jste museli ty chlapy stejně hodně podmazat. Nám to takhle pěkně neudělali."
"Ani ne, dali jsme každému jenom pět dolarů," řekla Rose¦ máry.
"Jenom?" Paní Castevetová se obrátila a nakoukla do kabinetu.
"No to je prima," zvolala, "televizní pokoj!"
"To jenom prozatím," řekla Rosemary. "Aspoň doufám. Časem z toho uděláme dětský pokoj."
"Vy čekáte rodinu?" zeptala se paní Castevetová a prohlížela šiji.
"Ještě ne," odpověděla Rosemary, "ale doufám, že to nebude tak dlouho trvat, jen co se zařídíme."
"Tak se mi to líbí!" řekla paní Castevetová. "Jste mladá a zdravá. Měla byste mít kupu dětí."
"Plánujeme tři," svěřovala se Rosemary. "Nechcete se podívat i na ostatní pokoje?"
"Moc ráda," řekla paní Castevetová. "Jsem strašně zvědavá, co jste z toho udělali. Bývala jsem tu dřív pečená vařená, víte? S tou paní, co tu bydlela před vámi, jsme byly moc zadobře."
"Já vím," přitakala Rosemary a proklouzla kolem paní Castevetové, aby šla napřed. "Terry mi to povídala."
"Jó?" podivila se paní Castevetová, která jí byla v patách. "Mám dojem, že jste tam dole v pr…
