Dostali balík od firmy Bonniers, který jim dal poslat Hutch: vysoký týkový kbelík na led, uvnitř jasně oranžový. Rosemary mu hned zavolala a děkovala mu. Viděl už jejich byt, hned jak odešli malíři, ale od té doby, co se tam s Guyem nastěhovali, u nich ještě nebyl. Vysvětlila mu, že židle jim dodají teprve za týden a pohovku asi až za měsíc. "Prosím tě, s návštěvami si zatím vůbec nelámej hlavu," řekl. "Jen mi pěkně pověz co a jak."
Rosemary mu celá šťastná všechno vyprávěla do nejmenších podrobností. "A sousedi rozhodně nevypadají nijak nenormální," řekla. "Leda normálně nenormální, jako třeba homosexuálové. Bydlí tady dva a přes chodbu od nás jsou milí staří manželé, Gouldovi, mají prý nějaký domek v Pensylvánii a tam chovají perské kočky. Můžeme nějakou dostat, kdykoli budeme chtít."
"Pelichají," řekl Hutch.
"A pak jsou tu ještě jedni manželé, ale s těmi jsme se ještě doopravdy nesetkali, a ti si vzali k sobě děvče, těžkou narkomanku, tu už znám, a úplně ji z toho dostali a teď ji dají na školu pro sekretářky."
"Tak mám dojem, že jste se nastěhovali mezi anděly," řekl Hutch. "To rád slyším."
"Suterén mi ovšem nahání trochu strach," přiznala Rosemary. "Vždycky když jdu dolů, tak tě posílám ke všem čertům."
"Proč proboha mě?"
"Pro ty tvoje historky."
"Jestli myslíš ty, co spisuju, tak kvůli nim si taky nadávám. Jestli myslíš ťy, co jsem ti vykládal, tak to bys mohla stejně dobře nadávat hasičům za to, že hoří, a meteorologům, když je tajfun."
"Teď už to nebude tak zlé," řekla Rosemary zkrotle. "Ta dívka, jak jsem ti o ní povídala, tam bude chodit se mnou."
"Je nad slunce jasné," prohlásil Hutch, "že se už začíná projevovat váš zdravý vliv, jak jsem to předpověděl, a dům už nebude dějištěm hrůzných činů. Užijte si ve zdraví toho kýble a že pozdravuju Guye."
Konečně se objevili taky manželé Kappovi z bytu 7D, tělnatí třicátníci, se zvědavou dvouletou dceruškou Lisou. "Jak se jmenuješ?" ptala se Lisa, sedící ve sporťáčku. "Spapala jsi vajíčko? A spapala jsi kapitána Chrupku?"
"Jmenuju se Rosemary. Vajíčko jsem snědla, ale kapitána Chrupku vůbec neznám. Kdopak je to?"
V pátek 17. září večer šli Rosemary a Guy s dvěma dalšími manželskými páry na předpremiéru Paní Dallyové a potom na večírek, který pořádal fotograf Dee Bertillon ve svém ateliéru na Západní čtyřicáté osmé ulici. Guy a Bertillon se pohádali o politiku Svazu herců, který blokuje angažování zahraničních herců - Guy to považoval za správné, Bertillon s tím nesouhlasil -, a i když ostatní zahladili toto střetnutí překotným přívalem vtipů a klípků, Guy brzy nato Rosemary odvedl, pár minut po půl jedné.
Noc byla vlahá a konejšivá, a tak šli pěšky. Když se přiblížili k obrovité siluetě Bramfordu, spatřili na chodníku před ním shluk asi dvaceti lidí, stojících v půlkruhu u zaparkovaného auta. Vedle sebe tam parkovaly dva policejní vozy s rudými světly na střeše, která se neustále otáčela a blikala.
Rosemary a Guy zpozorněli a ruku v ruce přidali do kroku. Projíždějící auta tázavě zpomalovala. V Bramfordu se skřípavě otvírala okna a vedle štukových hlaviček se vynořovaly hlavy nájemníků. Z domu vyšel noční vrátný Toby a nesl světle hnědou deku. Tu od něho převzal jeden policista.
Střecha zaparkovaného volkswagenu byla zmáčknutá k jedné straně a přední sklo popraskané na bezpočet střípků. "Mrtvá," řekl někdo a jiný dodal: "Kouknu nahoru a pomyslím si, že je to nějakej obrovskej pták, co padá střemhlav dolů, jako orel nebo tak."
Rosemary a Guy se vytahovali na špičky a snažili se zahlédnout něco lidem přes ramena. "Ustupte, prosím," vyzval shromážděné policista, stojící uprostřed toho shluku. Ramena se rozestoupila, záda v kostkované košili se posunula kousek dál.
Na chodníku ležela Terry a jedním okem vzhlížela k nebi. Půlku obličeje měla rozbitou na rudou kaši. Snesla se na ni hnědá deka. Jak přilehla k tělu, začala postupně na různých místech rudnout.
Rosemary se prudce otočila, semkla oči a pravou rukou se automaticky pokřižovala. Křečovitě svíral…
