Rosemary má děťátko (Ira Levin)

V pondělí dopoledne ukládala Rosemary právě poslední věci z hromady nákupu, když se ozval zvonek. Kukátkem uviděla paní Castevetovou s natáčkami v bílých vlasech pod modrobílým šátkem, hledící vážné přímo před sebe, jako by čekala na cvaknutí fotoaparátu pro snímek na pas. Rosemary otevřela a řekla: "Dobrý den. Jak se vám vede?" Paní Castevetová se chabě usmála. "Děkuju, celkem dobře," odpověděla. "Můžu na chviličku dál?"

"Ale jistě, jen pojďte." Rosemary ustoupila ke zdi a otevřela dveře dokořán. Když sousedka vstupovala, zavanul k ní pronikavý pach, pach Terryina stříbrného talismanu, nacpaného houbovitou hnědozelenou hmotou. Paní Castevetová se nastrojila do přiléhavých tříčtvrtečních kalhot, což přehnala. Měla mohutné boky a stehna, oplácané širokými polštáři tuku. Přes trávově zelené kalhoty si natáhla modrou blůzu. Z kapsy na boku jí vyčuhoval hrot šroubováku. Zastavila se mezi dveřmi do prvních dvou protilehlých místností, obrátila se, nasadila si brýle na řetízku a usmála se na Rosemary. Rosemary se kmitl hlavou sen, který se jí zdál včera nebo předevčírem -cosi o tom, jak jí sestra Agnes nadává, že zazdila okna -, ale zapudila ho a usmála se pozorně, připravena vyslechnout, co jí paní Castevetová přišla říci.

"Chtěla jsem vám jenom poděkovat," řekla paní Castevetová, "za ta hezká slova ten večer, jako že vám chudinka Terry povídala, jak je nám vděčná za všechno, co jsme pro ni udělali. Ani nevíte, jaká to byla útěcha v takové otřesné chvíli, protože nás oba napadlo, že jsme ji možná v něčem zklamali a dohnali ji k tomu. I když z jejího dopisu bylo naprosto jasné, že to udělala z vlastního svobodného rozhodnutí. Ale stejně to byl balzám, slyšet ta slova na vlastní uši od někoho, komu se Terry před samým koncem svěřila."

"Prosím vás, mně přece nemáte za co děkovat," řekla Rosemary. "Vždyť jsem jenom opakovala, co mi pověděla ona."

"Však je moc lidí, co by se s tím neobtěžovali," odporovala paní Castevetová. "Klidně by si šli po svém, ani by je nenapadlo otevřít pusu. Až budete starší, poznáte, že s laskavostí se na tomhle světě setká člověk tuze málokdy. Takže vám ze srdce děkuji a Roman, ten můj, taky."

Rosemary se už nepřela, se skloněnou hlavou se usmála a řekla: "Nemáte zač. Jsem ráda, jestli jsem vám nějak pomohla."

"Včera ráno měla kremaci, bez obřadu," vykládala paní Castevetová, "Tak si to přála. Teď holt musíme zapomenout a táhnout tu káru dál. Nebude to lehké, to je fakt. Byla naše potěšení, hezky jsme spolu vycházeli, protože sami děti nemáme. Vy ano?"

"Ne, nemáme," odpověděla Rosemary.

Paní Castevetová nakoukla do kuchyně. "Jéje, to je hezké, že jste si ty pánve takhle pověsila na zeď," řekla. "A podívejme, kam jste si postavila stůl to ale vypadá zajímavě!"

"Bylo to tak v jednom časopise," vysvětlovala Rosemary.

"A moc pěkně vám to nalakovali," pochvalovala paní Castevetová a ohmatávala zkusmo rám dveří. "To platila správa domu? Ale to jste museli ty chlapy stejně hodně podmazat. Nám to takhle pěkně neudělali."

"Ani ne, dali jsme každému jenom pět dolarů," řekla Rose¦ máry.

"Jenom?" Paní Castevetová se obrátila a nakoukla do kabinetu.

"No to je prima," zvolala, "televizní pokoj!"

"To jenom prozatím," řekla Rosemary. "Aspoň doufám. Časem z toho uděláme dětský pokoj."

"Vy čekáte rodinu?" zeptala se paní Castevetová a prohlížela šiji.

"Ještě ne," odpověděla Rosemary, "ale doufám, že to nebude tak dlouho trvat, jen co se zařídíme."

"Tak se mi to líbí!" řekla paní Castevetová. "Jste mladá a zdravá. Měla byste mít kupu dětí."

"Plánujeme tři," svěřovala se Rosemary. "Nechcete se podívat i na ostatní pokoje?"

"Moc ráda," řekla paní Castevetová. "Jsem strašně zvědavá, co jste z toho udělali. Bývala jsem tu dřív pečená vařená, víte? S tou paní, co tu bydlela před vámi, jsme byly moc zadobře."

"Já vím," přitakala Rosemary a proklouzla kolem paní Castevetové, aby šla napřed. "Terry mi to povídala."

"Jó?" podivila se paní Castevetová, která jí byla v patách. "Mám dojem, že jste tam dole v prádelně spolu probraly živé mrtvé."

"Jenom jednou," řekla Rosemary.

Obývací pokoj paní Castevetovou ohromil. "No to mě podržte!" zvolala. "Vy jste s tím ale hnuli! Je to úplně jinačí, o tolik veselejší! A podívejme to křeslo! To je ale krása!"

"Dodali nám ho teprve v pátek," řekla Rosemary.

"Co vás stálo?"

Rosemary, vyvedená z míry, odpovídala váhavě: "Ani nevím. Něco kolem dvou set dolarů."

"Musíte mi prominout, že se vás tak vyptávám," řekla paní Castevetová a poklepala si na nos. "Proto mi tak narostl. Že ho do všeho strkám."

Rosemary se zasmála. "Mně to vůbec nevadí," ujišťovala sousedku.

Paní Castevetová si prohlédla obývací pokoj, ložnici i koupelnu, vyptávala se, kolik si syn paní Gardeniové řekl za ten koberec a toaletku, kde sehnali ty noční lampičky, kolik let přesně Rosemary je a jestli je elektrický kartáček na zuby opravdu lepší než normální. Rosemary nakonec došla k závěru, že je jí ta otevřená, přímá stará ženská s hlučným hlasem a neomalenými otázkami docela sympatická. Nabídla jí kávu a moučník.

"A copak manžílek?" zeptala se paní Castevetová, když se usadila u kuchyňského stolu a nenucené si prohlížela ceny na plechovkách s polévkou a ústřicemi. Rosemary jí to pověděla a přitom chystala kávu. "Já to věděla!" zvolala paní Castevetová. "Zrovna včera povídám Romanovi: ,On je takový fešák! To bude nejspíš filmový herec!' Pár jich tu v baráku bydlí, víte? V jakém filmu hrál?"

"Ve filmu ne," řekla Rosemary. "Dvakrát hrál v divadle, v Lutherovi a v Nikdo nemá rád albatrosa, a hodně dělá v televizi a v rozhlase."

Posvačily v kuchyni, protože paní Castevetová nechtěla připustit, aby si Rosemary kvůli ní nadělala nepořádek v obývacím pokoji. "Poslyšte, Rosemary," řekla a zhltla naráz kus koláče s douškem kávy, "doma se mi zrovinka rozmrazuje na kredenci flák svíčkové, vysoký na dva prsty, a půlku ho vyhodíme, když jsme na to s Romanem sami. Co kdybyste k nám večer s Guyem zašli a povečeřeli s námi?"

"Ale ne, to je vyloučeno," bránila se Rosemary.

"Jaképak vyloučeno! Proč ne?"

"Ne, vážně, přece byste kvůli nám -"

"Udělali byste dobrý skutek, kdybyste přišli," řekla paní Castevetová. Oči měla sklopené do klína, potom vzhlédla k Rosemary a s přemáháním se usmála. "Včera večer byli u nás známí, i v sobotu," řekla, "ale dneska budeme poprvé sami, od té doby, co - no od té noci."

Rosemary se k ní dojatě naklonila. "Jestli vám tedy zaručené nebudeme na obtíž -" začala.

"Dušinko, kdyby to byla nějaká obtíž, tak vás nezvu," ujišťovala ji paní Castevetová. "Věřte mi, já jsem sobecká bába k pohledání."

Rosemary se usmála. "Tak tohle mi Terry rozhodně neříkala," poznamenala.

"Ale jděte," řekla paní Castevetová s potěšeným úsměvem, "to Terry jen tak plácala."

"Musím se ještě domluvit s Guyem," připomněla Rosemary, "ale skoro jistě s námi můžete počítat."

Paní Castevetová řekla celá šťastná: "Poslyšte! Povězte mu, že nechci slyšet žádné vytáčky! Ať se můžu jednou pochlubit, že jsem ho znávala, když začínal."

Nad kávou a koláči se bavily o vzrušení a riziku herecké kariéry, o televizních hrách v nové sezóně a jejich chabé úrovni a o pokračující stávce. ¦

"Nebude pro vás půl sedmé moc brzo?" zeptala se paní Castevetová na odchodu.

"To se hodí výborně," odpověděla Rosemary.

"Romanovi nedělá dobře, když večeří pozdějc," řekla paní Castevetová. "Má potíže se žaludkem, a když jí na noc, tak nemůže usnout. Kde bydlíme, to víte, že? 7A, v půl sedmé. Budeme se těšit. Á, tady máte poštu, zlatíčko. Počkejte, já vám ji podám. Reklamy. No, lepší něco než nic, že?"

Guy přišel domů kolem půl třetí v mizerné náladě. Od svého agenta se dověděl, že roli opravdu přiklepli tomu chlapovi s tím nemožným jménem, Donaldu Baumgartovi. Však se toho bál. A už ji měl na dosah ruky. Rosemary ho políbila a usadila ho se sýrovým sendvičem a sklenicí piva do nového křesla. Jí se ta hra nelíbila, když ji četla. V New Yorku se nejspíš dlouho neudrží, řekla Guyovi, a po Donaldu Baumgartovi za čas ani pes neštěkne.

"I když hru stáhnou," namítl Guy, "je to taková role, že si jí lidi všimnou. Uvidíš. A jen to hvízdne, dostane další." Nadzvedl cípek sendviče, mrzutě nakoukl, s čím je, slepil ho a pustil se do jídla.

"Dopoledne tu byla paní Castevetová," vykládala Rosemary. "Přišla mi poděkovat, že jsem jim řekla, jak jim Terry byla vděčná. Ale myslím, že byla hlavně zvědavá na byt. V životě jsem neviděla tak ukecanou ženskou. Představ si, že se vyptávala, kolik jsme za co dali!"

"Nepovídej!" řekl Guy.

"Ale ona taky hned bez mučení přizná, že do všeho strká nos. Tak je to nakonec spíš legrační, a člověk se na ni nemůže zlobit. Vlezla mi dokonce i do lékárničky."

"Jen tak? Zničehonic?"

"Zničehonic. A představ si, co měla na sobě."

"Pytel od mouky."

"Ne. Tříčtvrteční přiléhavé kalhoty."

"Tříčtvrteční kalhoty?"

"Trávově zelené."

"No těbůh."

Rosemary klečela na podlaze v arkýři, na balicí papír kreslila pastelkou podle pravítka čáru a potom měřila hloubku arkýřových sedátek. "Pozvala nás, abychom k nim dnes přišli na večeři," řekla a podívala se na Guye. "Pověděla jsem jí, že se musím domluvit s tebou, ale že to asi půjde."

"Propánakrále, Ro," zaúpěl Guy, "o to přece nestojíme, že?"

"Asi je jim smutno," pokračovala Rosemary, "kvůli Terry."

"Koukej, holčičko," řekl Guy, "když se skamarádíme s takovými staroušky, tak je budeme mít v jednom kuse na krku. Máme je tu u nosu, na jedné chodbě, polezou ti sem šestkrát za den. Zvlášť když ona je taková dotěrná."

"Řekla jsem jí, že s námi můžou počítat," přiznala Rosemary.

"Já měl dojem, že ses chtěla napřed domluvit se mnou."

"To ano, ale taky jsem jí řekla, aby s námi počítali." Rosemary pohlédla bezradně na Guye. "Tolik jí na tom záleželo, abychom přišli."

"Heleď, dneska nemám nejmenší náladu dělat dobrodince tatíkovi a matce Rendlíkovým," prohlásil Guy. "To se na mě nezlob, miláčku, ale zavolej jí a řekni, že se nám to nehodí."

"No dobře, tak já jí zavolám," odpověděla Rosemary a narýsovala další čáru.

Guy dojedl sendvič. "Nemusíš být kvůli tomu naštvaná," řekl.

"Já nejsem naštvaná," odporovala Rosemary. "Úplně to chápu, jak to myslíš, že jsme na jedné chodbě. To je důležitá okolnost a máš naprosto pravdu. Já nejsem vůbec naštvaná."

"Hrom do toho," zavrčel Guy, "tak půjdem."

"Ale ne, proč? Vždyť nemusíme. Já jsem si na večeři nakoupila, ještě než přišla, takže jídlo není problém."

"Půjdem," řekl Guy.

"Co bychom chodili, když se ti nechce? Zní to pitomě, já vím, i ale myslím to vážně, fakt."

"Půjdem a bašta. Budu tím mít pro dnešek z krku dobrý skutek."

"Tak dobře, ale jenom jestli opravdu chceš. A dáme jim jasně na srozuměnou, že je to jenom tentokrát, výjimečně, že z toho v žádném případě nemíníme dělat pravidlo. Jasné?"

"Jasné."