Doktor Sapirstein byl ohromen. "No to je fantastické," žasl. "Přímo fantastické. Jak že se jmenuje? Machado?"
"Marcato," opravila ho Rosemary.
"Fantastické," opakoval doktor Sapirstein. Já o tom neměl nejmenší tušení. Kdysi mi, mám dojem, říkal, že jeho otec byl dovozcem kávy. Ano, vzpomínám si, jak mi vykládal o různých druzích a různých způsobech mletí zrn."
"Guyovi zase napovídal, že byl divadelním producentem."
Doktor Sapirstein zavrtěl hlavou. "Není divu, že se stydí za pravdu," řekl. "A není divu, že vás to rozrušilo, když jste na to přišla. Vzal bych na to jed, že Roman ani v nejmenším otcovu víru nevyznává, ale zcela chápu, jak vás asi rozčiluje, když ho máte za nejbližšího souseda."
"Nechci už mít s ním ani s Minnie nic společného," řekla Rosemary. "Jsem možná nespravedlivá, ale rozhodně nechci nijak ohrozit bezpečnost děťátka."
"Samozřejmě," dával jí doktor Sapirstein za pravdu. "Tak by se na to dívala každá matka."
Rosemary se naklonila kupředu. "Co myslíte," ptala se, "nemohla mi Minnie míchat do toho nápoje nebo do těch koláčků něco škodlivého?"
Doktor se zasmál. "Promiňte, maminko," omlouval se, "nechci se smát, ale ona je vážně takové dobrotisko a tolik jí záleží na zdravém vývoji vašeho děťátka... Ne, není tu absolutně žádné nebezpečí, že by vám tam byla dala něco škodlivého. Už dávno bych byl pozoroval následky, buď na vás nebo na dítěti."
"Zavolala jsem jí domácím telefonem a omluvila jsem se, že mi není dobře. Já už si od ní nic nevezmu."
"Však to nebude třeba," řekl doktor. "Dám vám nějaké pilulky a ty vám budou na těch posledních pár týdnů bohatě stačit. Tím se možná vyřeší i problém Castevetových."
"Jaký problém?" zeptala se Rosemary.
"Chtějí odcestovat," řekl doktor Sapirstein, "a to dost brzy. Roman na tom není dobře, víte? Vlastně - ovšem ve vší důvěrnosti - mu už zbývá jenom tak měsíc nebo dva. Chce ještě naposled navštívit pár svých oblíbených měst a báli se, abyste se neurazila, že vás opouštějí takříkajíc v předvečer narození dítěte. Přišli s tím na mě předevčírem a vyptávali se mě, jak se na to asi budete dívat. Nechtějí vás rozrušit, takže vám skutečný důvod cesty neprozradí."
"To je mi líto, že Romanovi není dobře," řekla Rosemary.
"Ale jste ráda, že odjede, že?" Doktor se usmál. "Naprosto pochopitelná reakce, když se vezmou v úvahu všechny okolnosti," řekl. "Co kdybychom to udělali takhle, Rosemary: já jim povím, že jsem vás oťukal a že se vás jejich odjezd vůbec nedotkne. A než opravdu odjedou - jako možnost uváděli neděli -budete se chovat jako dřív a Romanovi nedáte najevo, že jste odhalila jeho pravou totožnost. Určitě by mu to bylo strašné trapné a byl by celý nešťastný, kdyby to věděl, a proč ho zbytečně rozčilovat, když už je to záležitost tří čtyř týdnů."
Rosemary se na chvíli odmlčela a potom se zeptala: "Můžete mi zaručit, že v neděli odjedou?"
"Vím, že by chtěli," odpověděl doktor.
Rosemary uvažovala. "Tak dobrá," řekla. "Budu se chovat jako by se nic nestalo, ale jenom do neděle."
"Jestli chcete, tak vám můžu ty pilulky poslat hned zítra ráno," nabídl jí doktor. "Ať vám tam Minnie ten nápoj a koláček nechá, a až odejde, klidně to vyhoďte a vezměte si místo toho pilulku."
"To by bylo báječné," zaradovala se Rosemary. "Hned bych byla mnohem klidnější."
"A to je v tomhle stadiu nejdůležitější," řekl doktor. "Musíme dělat, co se dá, jen abyste byla klidná a spokojená."
Rosemary se usmála. "Když to bude kluk," řekla, "tak je dost možné, že se bude jmenovat prostě Abraham Sapirstein Woodhouse."
"Chraň pánbůh," zděsil se doktor.
Když se tu novinu dověděl Guy, měl stejnou radost jako Rosemary. "Je mi líto Romana, že mele z posledního," řekl, "ale kvůli tobě jsem rád, že odjíždějí. Určitě se ti uleví."
"Určitě, uvidíš," slibovala Rosemary. "Už teď je mi lip, jen když to vím."
Doktor Sapirstein zřejmě neztrácel čas a okamžitě Romanovi sdělil, jak se na to Rosemary dívá, protože ještě týž večer se u nich Roman s Minnie zastavili a oznámili jim, že se chystají d…
