21
Celý zmatený sešel do haly. Řekli mu, že má návštěvu. Domov odpočinku je povoloval za předpokladu, že měly v pořádku dokumenty a při prohlídce se nenašla žádná zbraň. Nedokázal si však představit, kdo by ho mohl chtít navštívit. Měl podezření, že se jedná o Eliotovu pomstu.
Když však uviděl, kdo to je, sevřel se mu žaludek. Ohromeně se zastavil.
„Eriko, jak jsi...“
Měla na sobě hnědou sukni a žlutou vojenskou blůzu. S úsměvem přešla přes halu a objala ho.
„Díky bohu, jsi naživu.“
Nemohl v jejím náručí popadnout dech. Čas se zastavil.
„Nemůžu uvěřit, že jsi tady,“ řekl. Odtáhl se rozklepaný, celý zmatený. „Orlik... Jak...?“
„Je mrtvý,“ vyhrkla rozrušeně. „Než ho zabili, umožnil mi utéct. Řekl mi, kam jsi šel. Vysvětlím ti to později.“ Zamračila se na jeho obličej a v hlase jí zazněla starost. „Co se ti stalo?“
„Ty spáleniny?“ Lehce se dotkl tváří, pak se rozhlédl po hale a jako ozvěna zopakoval její slova: „Vysvětlím ti to později.“
Usmál se. Těšil se, až jí vylíčí, co všechno už vykonal.
Ona však zavrtěla hlavou a ještě více se zachmuřila.
„Nemyslím jen spáleniny.“
„Co tedy?“
„Tvé oči. Nevím, jak bych to popsala...“
„Pokračuj. Dokonči to.“
„Zestárly.“
Škubl sebou, jako by se dotkl obnaženého elektrického drátu. Celý znepokojený pocítil naléhavou potřebu změnit téma.
„Pojďme.“ Snažil se mluvit nenuceně. „Ukážu ti to tady.“
Slunce pálilo. Cítil v hlavě každý krok, když kráčeli po stezce dlážděné bílými kameny kolem vodotrysku. Ze všech stran je obklopovaly hory.
Její slova mu však stále ležela v hlavě.
„Moc dobře jsem se nevyspal.“
Prudce se k němu otočila, celá ustaraná.
„Tvé tváře jsou...“
„Co je s nimi?“
„Přepadlé. Podívej se na sebe. Zhubl jsi. Jsi jako stěna. Cítíš se dobře?“
„Já jsem...“
„Co.“
„Málem jsem ho dostal. Už jsem skoro zvítězil.“
V očích se mu zablesklo, ale stále zůstávaly temné.
Konsternovaně na něj hleděla.
„Zítra je porada,“ řekl, „má se rozhodnout, jestli nám přikážou odejít. Jakmile bude mimo hranice pozemku...“
Důrazně ho přerušila:
„Nestojí to za to, co to s tebou dělá. Změnil ses. Raději odejdi. Mám tady auto. Mohli bychom...“
„Přece se nevzdám těsně před cílem.“
„Jenže ty do cíle nikdy nedorazíš. Poslouchej mě. Vím, že jsem ti sama navrhla, aby ses pomstil, ale mýlila jsem se.“
„Nemohla ses mýlit, když to ve mně vyvolává tak příjemné pocity.“
„Ale všechno ztratíš.“
„Neztratím, pokud zůstanu naživu.“
„Bez ohledu na to. Tohle už není profesionální. Jde o osobní záležitost a ty na to nejsi citově vybaven. Po celý zbytek života budeš trpět.“
„Za to, že jsem pomstil svého bratra?“
„Za to, že jsi zabil svého otce. Výchova v tobě zapustila příliš hluboké kořeny.“
„Na to on právě spoléhá. Ale získávám nad ním vrch.“
V hlase mu zaznělo špičaté ostří nenávisti.
A Erika si náhle uvědomila, že odsud musí odejít. Jako by na ni sáhla smrt. Hrozné místo. Takový odpor v životě nepocítila.
Doufala jen, že se jí podaří Saula přimět, aby odjel s ní. Plánovala, že zůstane na noc, ale vycítila, že jí zbývá jen odpoledne.
Vzájemně si vylíčili, co se s nimi dělo od té doby, kdy se viděli naposledy. Vrátili se do budovy, vyšli do Saulova pokoje a pomalu se vzájemně svlékli. Nešlo jí o sex. Chtěla ho okouzlit, zachránit jeho duši.
Ale když se objali a jejich nahá těla se k sobě přitiskla, Saul se vylekaně otřásl. Věděl, že to není možné, ale zdálo se mu, jako by vedle něj ležel Chris a jeho mrtvé oči ho mlčky káraly.
Myslí mu projel hluboký pocit viny. Neměl bych být tady. Měl bych číhat na Eliota.
Ale byl už dlouho sám. Spojil se s Erikou a projelo jím poznání, že se na posteli nezmítají dva, ale tři. Nejen on s Erikou, ale také Chris.
„Miluji tě!“ vykřikl. „Ach bože!“
A Erika věděla, že se stalo něco strašného, a věděla také, že ho ztratila.
