Sklenice limonády byla chladná a lahodně orosená. Led uvnitř cinkal a limonáda byla právě dost kyselá a právě dost sladká na jazyku. Usrkával, ochutnával, opřel se zády v proutěné houpací židli na setmělé verandě, oči zavřeny. Cvrčkové na pažitu vyzpěvovali. Cynthie, která naproti němu na verandě pletla, si ho zvědavě prohlížela. Cítil ten tlak její pozornosti.
„Co se děje?“ řekla posléze.
„Cynthie,“ řekl, „máš v pořádku intuici? Vypadá počasí na zemětřesení? Potopí se s námi země? Bude válka? Nebo nám jenom zmrzne delphinium?“
„Počkej, to já poznám v kostech.“
Otevřel oči a viděl, jak Cynthie právě zavírá oči a sedí naprosto nehybně jako socha, ruce na kolenou. Nakonec zavrtěla hlavou a usmála se.
„Ne. Žádná válka, nic se nepotopí, ani mráz nebude. A proč?“
„Strašná spousta lidí mě dnes děsila posledním soudem. Tedy přesně řečeno dva a –“
Skleněné dveře se rozletěly. Fortnumovo tělo sebou trhlo, jako kdyby dostalo ránu. „Co je?“
Tom se zahradnickou lískou v rukou vykročil na verandu.
„Promiňte,“ řekl. „Co se děje, tati?“
„Nic.“ Fortnum vstal. Byl rád, že se může pohnout. „Tak to je ta tvoje úroda?“
Tom se nadšeně hrnul k němu. „Jenom troška, člověče tati, ty vyvádějí! Je to sotva sedm hodin. Ovšem chtělo to spoustu vody, ale podívej se, jak ty potvory vyrostly.“
Položil lísku na stolek mezi rodiče.
Úroda to byla skutečně hojná. Na vlhké půdě vybujely stovky malých šedohnědých houbiček.
„To jsem tedy blázen,“ řekl Fortnum s úctou.
Cynthie natáhla ruku, aby si na lísku sáhla, ale pak ji zas nejistě odtáhla.
„Já bych strašně nerada, abyste mě měli za kazimíra, ale… nemůže to opravdu být nic jiného než jedlé houby, že?“
Na Tomovi bylo vidět, že ho to urazilo. „A čím myslíš, že vás budu krmit, prašivkami?“
„No právě,“ řekla Cynthie rychle. „Jakpak se poznají jedlé houby od prašivek?“
„Když je sníš,“ řekl Tom. „Když to přežiješ, tak to byly jedlé houby. Když ne –“
Prudce se rozchechtal, Fortnuma to pobavilo, ale Tomova matka sebou jen cukla. Posadila se zpátky do židle.
„Já – já je nechci,“ řekla.
„Á!“ Tom popadl vztekle lísku. „Kdypak budou mít kazimíři v tomhle baráku svátek?“
Loudal se zamračeně pryč.
„Tome!“ řekl Fortnum.
„No bože,“ řekl Tom. „Tady si každý myslí, že ho trocha chlapeckého kšeftu zruinuje. Jděte s tím někam!“ Fortnum právě vstupoval do domu, když Tom mrskl houbami i s lískou a se vším všudy dolů po schodech do sklepa. Přibouchl dveře a vyběhl vztekle zadním vchodem.
Fortnum se otočil na svou ženu, která se dotčeně otočila. „Mrzí mě to,“ řekla. „Nevím, proč se to muselo stát. Prostě jsem to Tomovi říct musela.“
Zazvonil telefon. Fortnum vynesl přístroj ven, pokud stačila šňůra.
„Je to Hugh?“ Byl to hlas Dorothy Willisové. Zněl pojednou strašně staře a vyděšeně. „Hughu… není u vás náhodou Roger?“
„To je Dorothy? Není.“
„Je pryč,“ řekla Dorothy. „A zmizely všechny jeho šaty ze skříně.“ Začala tiše plakat.
„Vzchop se, Dorothy, za minutu jsem u tebe.“
„Musíš mi pomoct! Musíš mi prostě pomoct. Něco se mu stalo, já to vím,“ naříkala. „Jestli něco neuděláš, tak už ho nikdy neuvidíme živého.“
Velice pomalu zavěsil sluchátko do vidlice. Její hlas v něm stále ještě plakal. Noční cvrkot docela najednou zazněl hrozně silně. Ucítil, jak se mu ježí vlasy, jeden po druhém, na zátylku.
To přece vlasy nemohou dělat, pomyslel si. Je to pitomost, pitomost je to! Nemohou to přece dělat, v opravdovém životě to nemohou dělat!
Ale vlasy to dělaly, jeden po druhém se mu vlasy s pomalým bodáním vzpřimovaly.
