Ve věku patnácti let se již naučil mlčení.
PRINCEZNA IRULAN: DĚTSKÁ MINULOST MUAD’DIBA
Ve chvílích, kdy Paul zápolil s řízením toptéry, si stále více uvědomoval, že rozlišuje síly, z nichž bouře sestává - že jeho nadmentatské vědomí kalkuluje na základě zlomkových detailů. Začal cítit prašné fronty, vlnění, prolínání turbulencí, občasný vír.
Z interiéru kabiny se již dávno stala zmítající se skříňka, osvětlená zeleným leskem palubních přístrojů. Venkovní proud světle hnědého prachu se zdál být beztvarý, ale Paul svým vnitřním smyslem začínal přes tu oponu vidět.
Musím najít správný vír, řekl si.
Nyní již dlouhou dobu cítil, že bouře slábne, i když s nimi dosud silně otřásala. Vyčkával na další turbulenci.
Vír začal jako náhlé zavlnění, které zalomcovalo celou toptérou. Paul potlačil strach a naklonil stroj doleva.
»Paule!« vykřikla.
Vír se obrátil, otáčel je ve spirále a překuloval. Pak toptéru nadzvedl jako balónek na gejzíru, vyvrhl ji vzhůru a ven - okřídlenou skvrnu, kterou obklopoval větrem unášený prach, osvětlený Druhým měsícem.
Paul se podíval dolů, kde spatřil prachem vymezený sloup horkého větru, který je právě vychrlil, spatřil utichající bouři, jež se vytrácela jako vyschlé řečiště v poušti - měsíční stín pohybu, jenž se pod nimi neustále zmenšoval, jak je unášel vzdušný proud vzhůru.
»Jsme z toho venku,« zašeptala Jessica.
Paul několika oblouky vyvedl toptéru z prachu a přitom si bedlivě prohlížel noční oblohu.
»Unikli jsme jim,« poznamenal.
Jessica cítila, jak jí buší srdce. Nutila se do klidu a pozorovala utichající bouři. Časový smysl ji informoval, že s tou směsicí primitivních sil letěli téměř čtyři hodiny, ale pro část jejího vnímání představoval ten let délku celého života. Cítila se znovuzrozená.
Bylo to jako v té litanii, napadlo ji. Postavili jsme se jí čelem, ale nevzdorovali. Bouře prošla skrze nás a kolem nás. Zanikla, ale my zůstáváme.
»Nelíbí se mi, jaký zvuk vydávají při mávání křídla,« ozval se Paul. »Jsou nějak poškozená.«
Ruce na řízení mu sdělovaly, že toptéra letí trhaně, neklidně. Z bouře se dostali, ale nedostali se dosud na dohled jeho jasnozřivé vize. Unikli však a Paul cítil, že je na pokraji nějakého vyjevení pravdy a že se chvěje.
Otřásl se.
Ten pocit přitahoval a děsil, ale Paul zjistil, že ho zcela zaujala otázka, co toto chvějivé vědomí působí. Měl dojem, že zčásti za to může arrakiská strava prosycená kořením. A napadlo ho, že zčásti by za to mohla ta litanie, jako by její slova měla svou vlastní moc.
»Nebudu se bát...«
Příčina a důsledek: navzdory zhoubným silám zůstal naživu a cítil, že se nachází na pokraji vědomí sama sebe, kde by nebyl, nebýt kouzelné litanie.
V jeho paměti zazněla slova z Oranžsko-katolické bible: “Jaké smysly to vlastně postrádáme, že nemůžeme vidět ani slyšet kolem sebe jiný svět?”
»Všude kolem jsou skály,« zjistila Jessica.
Paul se soustředil na to, aby s toptérou přistál. Zatřásl hlavou, aby se zbavil jiných myšlenek, pohlédl směrem, kam ukazovala jeho matka, a spatřil, že před nimi a vpravo vyčnívají z písku černé skalnaté tvary. U kotníků ucítil průvan, zvířený prach v kabině. Někde byla proražená díra, další z následků bouře.
»Bude lepší, když přistaneme na písku,« řekla Jessica. »Křídla by nemusela zbrzdění vydržet.«
Pokynul hlavou k místu před nimi, kde se nad přesypy zvedaly v měsíčním svitu skalní hřbety. »Přistanu poblíž těch skal. Překontroluj si bezpečnostní pásy.«
Poslechla a pomyslela si: Máme vodu a filtršaty. Když se nám podaří najít něco k jídlu, můžeme v této poušti vydržet dlouho. Žiji zde fremeni. Co dokážou oni, dokážeme taky.
»Jakmile zastavíme, utíkej k těm skalám,« řekl Paul. »Já vezmu vak.«
»Utíkat...« Zmlkla, přikývla. »Červi.«
»Naši přátelé červi,« opravil ji. »Zničí naši toptéru. Nezůstane žádný důkaz o tom, kde jsme přistáli.«
Jak přímočaře uvažuje, uvědomila si.
Klouzali níže..., níže...
Jejich let dostal podobu šíleného pádu - rozmazané stíny dun, skály vyčnívající jako ostrůvky. Topté…
