Celá e-kniha Duna ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Při šíření jakékoliv teorie se nelze vyhnout politickému doprovodu. To se odráží ve výchově, vzděláni a zákonech příslušné komunity. Vzhledem k tomuto tlaku stojí její vůdcové před nevyhnutelným interním problémem: zařídit se tak, aby si udrželi svoje vládnoucí postaveni, nebo riskovat, že se stanou obětí kvůli ortodoxní etice.
PRINCEZNA IRULÁN: MUAD’DIB: NÁBOŽENSKÉ PROBLÉMY
Paul čekal na písku vně předpokládané dráhy přibližujícího se gigantického tvůrce. Nesmím čekat jako pašerák - netrpělivě a nervózně, připomenul si. Musím být součástí pouště.
Nyní byl ten kolos vzdálený pouze minuty, na své pouti vyplňoval ráno sykotem z tření. Jeho ústa velikosti jeskyně s obrovskými zuby uvnitř se roztáhla jako nějaká nesmírně rozměrná květina. Vzduch byl prosycen pachem koření, který z nich vycházel.
Filtršaty obepínaly Paulovi tělo docela příjemně a on si nezřetelně uvědomoval pouze filtvaty v nose a dýchací roušku. Všechno ostatní zatlačila do pozadí Stilgarova výuka, usilovné vyučovací hodiny na písku.
»Jak daleko od obvodu tvůrce musíš stát na sypkém písku?« ptal se ho tehdy Stilgar.
A Paul odpověděl správně: »Půl metru na každý metr průměru tvůrce. «
»Proč?«
»Abych se vyhnul víru, který při svém pohybu vytváří, ale zároveň měl čas přiskočit a zachytit se na něm.«
»Zatím jsi jezdil na malých červech, pěstovaných pro semeno a Vodu života,« upozorňoval Stilgar. »Ale ty si při zkoušce přivoláš divokého tvůrce, veterána pouště. K takovému musíš mít pořádnou úctu.«
Hluboké bubnování tlouku se nyní mísilo se sykotem přibližujícího se červa. Paul dýchal zhluboka a minerální hořkost písku cítil i přes filtry. Divoký tvůrce, veterán pouště, mířil jako přízrak téměř přímo na něho. Jeho vyklenuté přední články vrhaly pískovou vlnu, která by se mu převalila přes kolena.
Tak pojď, ty nádherná nestvůro, vyzýval ho v duchu. Pojď! Slyšíš, že tě volám? Tak pojď! Tak pojď!
Písková vlna ho nadnesla. Přehnal se přes něho závoj povrchového prachu. Obnovil rovnováhu, jeho svět ovládla proplouvající zakřivená stěna, zahalená do písku, útes z článků, v němž byly zřetelně vyznačeny kruhové linie.
Paul pozvedl háky, zaměřil je a přitlačil. Ucítil, jak se zaklesly a jak zatáhly. Vyskočil a opřel se nohama o tu zeď a rukama o zaklesnuté háky. Toto byl kritický moment celé zkoušky: kdyby nezasadil háky přesně do předního okraje kruhového článku, kde se článek rozevíral, červ by se s ním otočil k písku a rozdrtil by ho.
Červ zvolnil. Klouzavě přeplul přes tlouk a umlčel jej. Pomalu se začal otáčet - nahoru a nahoru , aby posunul ty obtěžující háky co nejvýš, co nejdále od písku, který ohrožoval měkké blány uvnitř kruhového článku.
Paul zjistil, že jede na červu a že přitom stojí zpříma až úplně nahoře. Zaplavila ho jásavá radost, připadal si jako imperátor přehlížející svůj svět. Potlačil náhlou nutkavou touhu vyvádět tam jako malý kluk, obrátit červa, předvádět, jak mistrovsky to stvoření ovládá.
Najednou pochopil, proč ho jednou Stilgar varovně upozorňoval na ztřeštěné mladíky, kteří tančili a hráli si s těmi giganty, dělali stojky na jejich hřbetech, vytahovali oba háky a znovu je zaklesávali, než je stačil červ shodit.
Jeden hák nechal Paul zaklesnutý a druhý vytáhl, aby jej zasadil o něco blíž k boku červa. Když překontroloval, že tento druhý hák pevně drží, přemístil první vedle něj a takto se propracovával dolů do strany. Tvůrce pootočil trup, a jakmile to udělal, změnil směr a plul kolem nepravidelného ostrůvku prachového písku, kde vyčkávali ostatní.
Paul zahlédl, že naskakují na červa a háky používají ke šplhání vzhůru. Nakonec se seřadili do trojstupu za něho a tak jeli. Stilgar prošel mezi ostatními do čela, zkontroloval zaklesnutí Paulových háků a pohlédl do Paulovy rozesmáté tváře. »Dokázal jsi to, že?« začal Stilgar zvýšeným hlasem, aby přehlušil syčení doprovázející červa pískem. »Právě to si myslíš? Že jsi to dokázal?« Narovnal se. »Tak ti povím, že jsi to provedl hodně lajdácky. U nás jsou dvanáctiletí, kteří si ve…
