Celá e-kniha Duna ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Říká se, že vévoda Leto nechtěl vidět nebezpečí Arrakisu. že neopatrně upadl do léčky. Nebylo by pravdě bližší uvést, že tak dlouho žil v blízkostí krajního nebezpečí, až chybně odhadl změnu jeho velikostí? Nebo je možné, že se záměrně obětoval, aby se jeho syn mohl dočkat lepšího života? Všechno však nasvědčuje tomu, že vévoda byl člověk, kterého nebylo možné snadno oklamat.
PRINCEZNA IRULÁN: MUAD’DIB, RODINNÉ ZÁPISKY
Vévoda Leto Atreides se opřel o zábradlí dispečerské přistávací věže za Arrakénem. Noční První měsíc, zploštělá stříbrná mince, visel vysoko nad jižním obzorem a pod ním v prachovém oparu svítily rozeklané útesy Štítového valu jako okoralá cukrová poleva. Po vévodově levici doutnala oparem světla Arrakénu - žlutá..., bílá..., modrá.
Myslel na oznámení jím podepsaná, která se nyní rozesílala do všech obydlených míst planety: »Náš vznešený padišáh imperátor mě pověřil, abych převzal do držení tuto planetu a ukončil veškeré spory.«
Obřadná formálnost textu v něm vyvolávala pocit osamělosti. Koho ta nesmyslná legalizace ošálila? Fremeny určitě ne. Ani malorody, které měly v rukou vnitřní obchod na Arrakisu... a přisluhovaly Harkonnenům téměř do posledního příslušníka.
Pokusili se vzít život mému synovi! Ten vztek se dal potlačit jen obtížně.
Zahlédl světla vozidla, které přijíždělo směrem k přistávací ploše od Arrakénu. Doufal, že je to strážní vojenský transportér a že přiváží Paula. To zdržení ho znervózňovalo, i když věděl, že si je vynutila opatrnost Hawatova poručíka.
Pokusili se připravit mého syna o život!
Potřásl hlavou, aby ze sebe setřásl hněv. Krátce se ohlédl na přistávací plochu, po jejímž obvodu čnělo pět jeho vlastních fregat jako monolitické hlídky.
Lepší zdržení kvůli opatrnosti, než... Poručík je schopný, připomenul si. Člověk naprosto loajální, určený k povýšení.
Náš vznešený padišáh imperátor...
Kdyby tak lidé tohoto dekadentního posádkového města viděli imperátorovo soukromé sdělení svému »urozenému vévodovi« - pohrdavé poznámky o mužích a ženách zahalených do dlouhých plášťů: »...co však jiného může člověk očekávat od barbarů, jejichž největším snem je žít mimo nařízenou jistotu fuediktu?«
Vévoda si v té chvíli uvědomil, že jeho největším snem je skoncovat s veškerými třídními rozdíly a už nikdy ani nepomyslet na ten strašný řád. Zaletěl pohledem nahoru, nad prach, na nehybné hvězdy, pomyslel si: Kolem jednoho z těch světýlek krouží Caladan..., ale já už nikdy svůj domov nespatřím. Touha po Caladanu se probudila náhlou bolestí v hrudi. Cítil, že nevychází z něho samotného, ale že k němu dosáhla až z Caladanu. Nedokázal se donutit, aby tuto vyprahlou pustinu nazýval svým domovem, a pochyboval, že se kdy donutí.
Musím svoje pocity skrývat, uvědomil si. Kvůli chlapci. Jestli má mít kdy nějaký domov, musí jím být Arrakis. Já si mohu o Arrakisu myslet, že je peklem, do kterého jsem se dostal před smrti, ale on zde musí nalézt to, pro co se nadchne. Něco takového zde musí existovat.
Zaplavila ho vlna sebelítosti, kterou okamžitě odvrhl a potlačil, a zjistil, že z nějakého důvodu se rozpomenul na dva řádky z básně, kterou tak často opakoval Gurney Halleck:
»Plícemi vychutnávám vzduch Času
unášený nad padajícím piskem...«
Což o to, tady Gurney najde spoustu padajícího písku, napadlo vévodu. Střed pustiny za těmi srázy orosenými měsícem představuje poušť - holé skály, duny a vanoucí prach, nezmapovaná vyschlá divočina na jejímž okraji tu a tam žijí skupinky fremenů, a snad jsou někteří roztroušeni i v ní. Jestliže něco může vykoupit budoucnost rodu Atreidů, pak by to mohli být fremeni.
Za předpokladu, že se Harkonnenům nepodařilo nakazit je svými zhoubnými intrikami.
Pokusili se vzít život mému synovi!
Věž se zachvěla kovově skřípajícím zvukem, zábradlí pod jeho pažemi se roztřáslo. Před ním se spustily protirázové kryty a zakryly mu výhled.
Přistává raketoplán, uvědomil si. Je čas jít dolů a dát se do práce. Otočil se ke schodům za sebou, zamířil dolů k velké hale, a …
