Duna (Frank Herbert)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Zápasíš se sny?
Bojuješ se stíny?
Chodíš jak ve spánku?
Čas proklouzl kolem.
Život ti uloupili.
Vše jsi promarnil.
Tvůj nerozum tě zabil.

PRINCEZNA IRULÁN: PÍSNĚ MUAD’DIBA. ŽALOZPĚV ZA JAMISE NA POHŘEBNÍ PLANINĚ

 

Leto stál ve vstupní hale svého sídla a ve světle jediné suspenzorové lampy pozorně četl vzkaz. Do svítání zbývalo ještě několik hodin, a on cítil, jak ho zmáhá únava. Ten vzkaz předal venkovní stráži nějaký fremenský posel právě nyní, když se vévoda vrátil z velitelského stanoviště.

Vzkaz zněl: »Kouřový sloup za dne, ohnivý sloup za noci.«

Podpis chyběl.

Co to znamená? uvažoval.

Posel odešel, aniž vyčkal odpovědi a dřív, než ho mohli vyslýchat. Splynul s nocí jako neurčitý stín.

Leto zastrčil papír se vzkazem do kapsy v tunice a řekl si, že jej později ukáže Hawatovi. Odhrnul si kadeř vlasů z čela a s povzdechem se nadechl. Tablety proti únavě už přestávaly působit. Dva dny už uplynuly od společenské večeře a od doby, kdy naposledy spal, ještě delší čas.

Kromě všech vojenských problémů ho trápilo nepříjemné jednání s Hawatem, hlášení o jeho setkání s Jessikou.

Neměl bych Jessiku vzbudit? ptal se sám sebe. Teď už není důvod hrát si s ní na tajemství. Nebo je?

Čert aby toho Duncana Idaha vzal!

Zavrtěl hlavou. Ne, Duncan za to nemůže. Já jsem udělal chybu, že jsem se Jessice nesvěřil hned od počátku. Musím to udělat teď dřív, než se nadělá ještě více škod.

To rozhodnutí mu zlepšilo náladu a on spěchal ze vstupní haly do velkého sálu a odtud chodbami do rodinného křídla.

V ohybu, kde se chodby rozdvojují k prostorám pro služebnictvo, se zastavil. Odněkud z druhého konce chodby pro služebnictvo se ozval podivný naříkavý zvuk. Položil levou ruku na spínač na svém štítovém opasku, do pravice nechal vklouznout kinžál. Nůž mu dodal pocit jistoty. Ten podivný zvuk ho naplňoval mrazivým pocitem.

Tiše se vydal chodbou pro služebnictvo a proklínal nedostatečné osvětlení. Nejmenší ze suspenzorových světel zde byla rozmístěna asi osm metrů od sebe a nastavena na nejnižší svítivost. Světlo stačily polknout tmavé kamenné zdi.

Z neduživého světla před ním se vynořila nevýrazná hromádka pohozená na podlaze.

Leto zaváhal, měl sto chutí zapnout štít, ale neudělal to, protože tím by si omezil pohyb, hůře by slyšel..., a protože zadržený náklad laserpalů v něm zanechal plno pochybností.

Pomalu k té šedivé hromádce přistoupil a zjistil, že je to lidská postava ležící obličejem na kamenné podlaze. Obrátil ji nohou a s nožem v ruce se nad ni sklonil, aby si v tlumeném světle prohlédl tvář toho člověka. Byl to pašerák Tuek, na hrudi měl vlhkou skvrnu. V jeho mrtvých očích strnula prázdná temnota. Leto se dotkl skvrny - byla ještě teplá.

Jak ten člověk mohl tady zahynout? ptal se Leto sám sebe. Kdo ho zabil?

Naříkavý zvuk sem doléhal silněji. Přicházel zepředu, z boční chodby vedoucí k místnosti s energetickou rozvodnou, kam nainstalovali hlavní štítový generátor pro dům.

S rukou na spínači štítového opasku a s připraveným kinžálem obešel vévoda mrtvé tělo, opatrně sestoupil chodbou a pozorně vyhlédl za roh směrem k rozvodné místnosti.

Několik kroků od rohu ležel na zemi jiný neforemný tvar a vévoda okamžitě zjistil, že právě ten je původcem naříkavého zvuku. Ten neforemný tvar se k němu plazil, zoufale pomalu a za přerývaného oddechování a sténání.

Leto potlačil strach, který ho náhle sevřel, rychle se rozběhl chodbou a přikrčil se k plazící se postavě. Byla to Mapes, fremenská hospodyně; vlasy měla kolem obličeje zcuchané, oděv potrhaný. Ze zad se jí rozšiřovala k bokům matně lesklá, tmavá skvrna. Dotkl se jejího ramene; zvedla se na loktech, hlavu natočila k němu; oči jí tonuly v černé prázdnotě.

»Ste vy,« vydechla. »Zabil... stráž... poslala... dostal... Tueka... unikne... má paní... vy..., vy... tady... ne...« Upadla dopředu a její hlava zaduněla nárazem o kamennou podlahu.

Leto hmatal po pulsu na jejím spánku. Nenahmatal žádný. Podíval se na skvrnu: Mapes byla bodnuta do zad. Kým? Hlavou mu vířily myšlenky. Chtěla říct, že někdo zabil stráž? A Tuek - poslala pro něho Jessica? Proč?

Začal se zvedat. Varoval ho šestý smysl. Jako blesk sklouzla jeho ruka ke spínači na štítovém opasku - příliš pozdě. Ochromující úder mu odhodil ruku do strany. Ucítil v ní bolest a zahlédl, že z rukávu vyčnívá šipka; cítil, jak se od ní šíří ochrnutí po paži vzhůru. Stálo ho mučivé úsilí, aby pozvedl hlavu a pohlédl do chodby.

V otevřených dveřích do místnosti s generátorem stál Yueh. Obličej mu zářil žlutým odrazem z jediného docela jasného suspenzoru nad dveřmi. Z místnosti za ním se neozýval žádný zvuk - generátory nepracovaly.

Yueh! uvědomil si překvapeně vévoda. Zničil domovní generátory! Jsme jako nazí!

Yueh zamířil k vévodovi, do kapsy schovával včelku.

Vévoda zjistil, že ještě může mluvit, vydechl: »Yuehu! Jak!« Pak mu ochrnuly nohy a on sklouzl k podlaze, jeho hlava zůstala opřená o kamennou zeď.

Když se Yueh skláněl k vévodovi, tvářil se smutně; dotkl se vévodova čela. Vévoda zjistil, že ten dotek ještě cítí, ale nějak vzdáleně..., tupě.

»Ta droga na šipce má selektivní účinek,« řekl Yueh. »Mluvit můžete, ale neradil bych vám to.« Krátkým pohledem zaletěl k dolnímu konci chodby a znovu se sklonil k vévodovi, vytrhl šipku a odhodil ji. Řinčivý zvuk šipky poskakující po kamenné podlaze slyšel vévoda slabě a vzdáleně.

Yueh to být nemůže, napadlo vévodu. Je kondicionován. Zašeptal: »Jak to?«

»Je mi líto, můj milý vévodo, ale existují věci, které jsou silnější než toto.« Dotkl se démantového tetování na čele. »Samotnému mi to připadá divné - ta neutralizace mého pyretického svědomí -, ale chci zabít člověka. Ano, skutečně chci. Nezastavím se před ničím, udělám to.«

Shlédl na vévodu. »Ach, vás ne, můj milý vévodo. Barona Harkonnena. Chci zabít barona.«

»Ba... ro... na Har...«

»Prosím mlčte, můj ubohý vévodo. Nemáte mnoho času. Ten umělý zub, který jsem vám nasadil po pádu u Narcalu - ten zub se musí vyměnit. Za chvíli vás uspím a nasadím vám za něj nový.« Rozevřel ruku, pozorně si něco v dlani prohlížel. »Přesný duplikát, jeho jádro vypadá přesně jako nerv. Běžné detektory ani silné prosvěcování ho neobjeví. Ale když na něj silně skousnete, jeho horní vrstvička praskne. Když pak rychle vyfouknete vzduch z úst, zamoříte okolí jedovatým plynem - velice jedovatým.«

Leto strnule vzhlížel na Yueha a viděl v jeho očích pomatenou divokost, nad obočím a na bradě měl pot.

»Jste už beztak svým způsobem mrtev, můj ubohý vévodo,« řekl Yueh. »Ale než doopravdy zemřete, dostanete se do blízkostí barona. Baron bude přesvědčen, že jste drogami omámen do té míry, že ho nemůžete ani ve smrtelné agónii napadnout. A vy budete drogami omámen - a spoután. Ale útok může mít nejrůznější podoby. A vy si vzpomenete na zub. Na zub, vévodo Leto Atreide. Vzpomenete si na zub.«

Starý doktor se k němu nakláněl níž a níž, až zužující se zorné pole vévody téměř zcela vyplnila jeho tvář a svěšený knír.

»Zub,« pronesl tichým hlasem Yueh.

»Proč?« zašeptal vévoda.

Yueh poklekl na jedno koleno vedle něho. »Uzavřel jsem s baronem šajtánskou dohodu. A musím s určitostí vědět, že splní, co slíbil. Až ho uvidím, dozvím se to. Až na barona pohlédnu, pak to vědět budu. Ale bez trofeje bych se k baronovi ani nedostal. Vy jste ta trofej, můj ubohý vévodo. A já budu znát pravdu, až ho uvidím. Moje ubohá Wanna mě naučila hodně, mezi jiným také to, jak poznat jistotu pravdy, když emocionální zatížení organismu je nadměrné. Nedokážu to vždy, ale až uvidím barona - pak to vědět budu

Leto se pokoušel vzhlédnout na zub v Yuehově dlani. Měl dojem, že to, co prožívá, je noční můra - že to nemůže být skutečnost.

Na Yuehových purpurových rtech se zformoval úšklebek. »Já se dostatečně blízko k baronovi nedostanu, jinak bych to udělal sám. - Ne. Mě budou držet v bezpečné vzdálenosti. - Ale vy... ach ano! Vy, - moje nádherná zbraň! Bude vás chtít mít blízko u sebe - aby vychutnal potěšení, že vás má, aby se vychloubal.«

Leto zjistil, že ho téměř hypnotizuje doktorova levá čelist. Na čelisti se stahoval sval, když Yueh hovořil.

Yueh se sklonil ještě níž. »A vy, můj dobrý vévodo, můj cenný vévodo, vy nesmíte zapomenout na tento zub.« Držel zub mezi palcem a ukazováčkem. »Představuje vše, co vám zbývá.«

Leto pohnul bezhlasně rty. »Odmítám,« dostal pak ze sebe.

»Ach ne! Nesmíte odmítnout. Protože na oplátku za tuto službičku hodlám pro vás udělat jednu věc. Zachránit vašeho syna a vaši ženu. Nikdo jiný to nemůže udělat. Nechám je dopravit na místo, kam žádný Harkonnen nedosáhne.«

»Jak... je zachráníte?« zašeptal Leto.

»Provedu to tak, že budou vypadat jako mrtví, a pak je ukryji u lidí, kteří tasí nůž, jakmile zaslechnou Harkonnenovo jméno, kteří Harkonneny tak nenávidí, že je pálí židle, na nichž Harkonnen seděl, že sypou solí zem v místech, kudy Harkonnen kráčel.« Dotkl se Letovy čelisti. »Cítíte něco?«

Vévoda shledal, že nemůže odpovědět. Ucítil vzdálené škubnutí a spatřil, že Yueh má v ruce vévodský pečetní prsten. »Pro Paula,« poznamenal Yueh na vysvětlenou. »Zanedlouho upadnete do bezvědomí. Sbohem, můj ubohý vévodo. Až se příště setkáme, nebudeme mít na rozhovor čas.«

Chladná nehybnost se rozlévala vévodovi od čelisti vzhůru přes jeho tvář. Šedivá chodba se zúžila na špendlíkovou hlavičku s Yuehovými purpurovými rty uprostřed.

»Nezapomeňte na zub!« sykl Yueh. »Na zub!«

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):

  • 13. 5. 2023