Celá e-kniha Duna ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
»Yueh! Yueh! Yueh!« zpívá se v refrénu. »Zasloužil by víc než milión smrtí.«
PRINCEZNA IRULÁN: DĚTSKÁ MINULOST MUAD’DIBA
Dveře byly otevřené dokořán a Jessica jimi vkročila do místnosti se žlutými stěnami. Po její levici stála u stěny nízká pohovka z černé kůže a dvě prázdné knihovny, visela tam i láhev na vodu s prachem na vyboulených stranách. Po její pravici stály další prázdné knihovny a blokovaly další dveře, psací stůl z Caladanu a tři křesla. Přímo před ní stál u oken doktor Yueh. Byl k ní otočen zády a jeho pozornost zcela patřila venkovnímu světu.
Jessica udělala další nehlučný krok směrem do místnosti. Povšimla si, že Yuehův plášť je pomačkaný, že u levého lokte má bílou skvrnu, jako by se jeho majitel otřel o křídu. Zezadu vypadal jako figurína z rovných kostí zahalená do nadměrně velkého černého hábitu, jako loutka připravená pohnout se tak, jak přikážou principálovy vodicí drátky. Trochu života připomínala pouze jeho hranatá hlava s dlouhými, ebenově černými vlasy provlečenými nad ramenem stříbrným prstencem Sukovy školy - nepatrně se otáčel za něčím, co bylo venku.
Znovu letmo přehlédla místnost. Nic nepřipomínalo, že tu její syn je, ale věděla, že zavřené dveře po její pravici vedou do malé ložnice, která se Paulovi velice zamlouvala.
»Dobré odpoledne, doktore,« pozdravila. »Kde je Paul?«
Přikývl, jako by zdravil někoho za oknem, odpověděl jako duchem nepřítomný, aniž se otočil: »Vašeho syna, Jessiko, zmohla únava. Řekl jsem mu, aby si šel do vedlejšího pokoje odpočinout.«
Náhle ztuhl, otočil se tak rychle, že se mu knír nad purpurovými rty rozevlál. »Odpusťte, má lady! Byl jsem v myšlenkách někde daleko... já... nechtěl jsem se vyjádřit tak familiárně.«
Usmála se, napřáhla pravici. Na chvíli měla strach, že Yueh snad klesne na kolena. »Wellingtone, ale jděte.«
»Dovolit si vám tak říkat... já...«
»Známe se již šest let,« řekla. »Za tu dobu jsme si již dávno měli formality mezi sebou odpustit - v soukromí.«
Yueh se odvážil mírně pousmát a pomyslel si: Věřím, že to zabralo. Teď si bude myslet, že cokoli neobvyklého v mém chováni je způsobeno rozpaky. Nebude pátrat hlouběji, když už odpověď zná.
»Asi jsem se zasnil,« řekl. »Pokaždé, když... když je mi vás moc líto, asi vám v duchu říkám... nu... Jessiko.«
»Vy mě litujete? Kvůli čemu?«
Yueh pokrčil rameny. Už dávno si uvědomil, že Jessica není tak nadaná rozpoznat lež, jako byla jeho Wanna. Ale pokud to nebylo nevyhnutelné, nikdy se v rozhovorech s Jessikou ke lžím neuchyloval. Bylo to nejjistější.
»Viděla jste, jak to tu vypadá, má... Jessiko.« S námahou se dostal přes její jméno, pak pokračoval rychle: »Po Caladanu taková pustina. A ti lidé! Ty ženy z města, které jsme cestou sem potkávali, jak pod svými závoji naříkaly. A jak se na nás dívaly.«
Složila ruce na prsou tak, že se sama objímala, a vychutnávala dotyk krispelu, dýky vybroušené prý ze zubu písečného červa, pokud pověst o tom nelhala. »Je to jen proto, že jsme pro ně cizí - jsme jiní, máme jiné zvyky. Dosud zde znali jenom Harkonneny.« Pohlédla přes něho oknem. »Na co se tak upřeně díváte?«
Otočil se opět k oknu. »Na lidi.«
Jessica přistoupila k jeho boku a zamířila pohledem na levou stranu, kam se Yueh díval. Rostlo tam v řadě dvacet palem. Půda pod nimi byla čistě zametená, holá, drátěný plot je odděloval od ulice, kudy procházeli lidé v dlouhých pláštích. Rozpoznala, že vzduch mezi plotem a ulicí se tetelí - od ochranného štítu domu - pak zaměřila svou pozornost na davy lidí, kteří procházeli kolem, a divila se, co na nich Yueh shledává tak pozoruhodného.
Pak se vynořil obrazec pocitů a Jessica si přiložila dlaň na skráň. Jak se ti procházející lidé dívali na palmy! Rozpoznala závist, trochu nenávisti... a dokonce náznak naděje. Ale všichni probodávali ty palmy očima s nehybným výrazem.
»Víte, co si myslí?« zeptal se Yueh.
»Chcete tvrdit, že čtete myšlenky?« oplatila otázkou.
»Tyto myšlenky ano,« řekl. »Lidé se dívají na palmy a myslí si: “Je nás tady stovka.” Právě to…
