Patnáctiletý kapitán

XVIII. KAPITOLA
Strašlivé slovo

Byl už čas, aby dospěli k cíli. Paní Weldonová, které se zmocnila krajní únava, už nechtěla dále snášet útrapy cesty. Vzezření jejího chlapce, který při záchvatu horečky byl velice zarudlý, načež zase neobyčejně zbledl, ji naplňovalo velikým nepokojem. Neponechávala už péči o něj Nan a pořád byla u něho. Držela ho stále na klíně.

Ano, už byl čas, aby dorazili! Američan časně zrána dne 18. dubna ujišťoval, že ještě téhož večera malá četa najde přístřeší v haciendě San Felice.

Dvanáct dní cesty, dvanáct nocí pod širým nebem, to muselo vyčerpat síly paní Weldonové, i kdyby byla i sebestatnější. Ovšem pro dítě to bylo ještě horší a pohled na nemocného malého Jacka, kterému se nedostávalo ani nejnutnější péče, byl pro ni srdcervoucí.

Dick Sand, Nan, Tom a jeho přátelé snášeli únavu cestování lépe.

Co se týče Harrise, zdál se být jak stvořen pro dlouhé pochody lesem a na něm nebylo vidět ani za mák zemdlenost. Ale čím více se přibližovali k haciendě, tím více Dick Sand pozoroval, že jeho chování bylo méně přímé a více zdrženlivé, než dříve. Opak toho by byl přirozenější. Tak soudil aspoň mladý lodní kapitán, který pořád více nabýval nedůvěru k Američanovi. Ale jaký prospěch by na tom mohl Harris mít, aby je klamal? Dick Sand si to nemohl vysvětlit, ale přesto všechno tím bedlivěji Harrise střežil.

Američan nepochybně poznal, že Dick Sand jej stále pozoruje a proto se snad stával zamlklejším ke svému "mladému příteli".

Vydali se opět na pochod.

V lese, který byl méně hustý, byly stromy roztroušeny ve skupinách a netvořily už takřka neproniknutelné spousty. Začíná snad tady pampa, o které Harris mluvil?

Za prvních hodin toho dne žádná příhoda nezvyšovala neklid Dicka Sanda. Jen dvě okolnosti mu byly nápadné. Snad byly obě podřízeného významu, ale za daných poměrů bylo zapotřebí dbát každé maličkosti.

Především vzbudilo chování Dinga zvláštní pozornost mladého kapitána.

Jestliže už dříve pes po celou cestu větří jakousi zdánlivou stopu, nyní, a to skoro náhle, změnil své chování. Až dosud maje svůj čenich u země očichával trávu a keře, ale mlčel anebo jen žalostně kňučel, což svědčilo spíše o výrazu jeho bolesti či lítosti.

Ale toho dne začalo tohle podivné zvíře štěkat a to někdy tak zuřivě, jako kdysi, když se Negoro objevil na palubě Pilgrima.

V mysli Dicka Sanda vzniklo podezření, které bylo utvrzeno také tím, co mu Tom řekl:

"Hleďte, to je podivné, pane Dicku! Dingo už neočichává zem, jako to dělal ještě včera! On zvedá čenich, je rozčilen a kůže se mu ježí!

Člověk by řekl, že něco z dálky větří..."

"Negora, je to tak?" odvětil Dick Sand, a když uchopil starého černocha za rameno, dal mu znamení, aby mluvil potichu.

"Negora, pane Dicku. Nemohlo se stát, že by on sledoval naše stopy?..."

"Ano, Tome, a snad v této chvíli není od nás daleko."

"Ale... proč?" pravil Tom.

"Buď Negoro nezná tuto zemi," začal Dick Sand, "a pak by to bylo k jeho prospěchu, aby nás neztratil z očí..."

"Anebo?..." pravil Tom a úzkostlivě pohlédl na mladého kapitána.

"Anebo," pokračoval Dick Sand, "on ji zná a pak..."

"Ale jak by mohl Negoro znát tuto krajinu? Vždyť ji jakživ neviděl!"

"Že ji nikdy neviděl?" zabručel Dick Sand. "V každém případě je jedna věc nepopiratelná, totiž že Dingo větří, jakoby se muž, kterého nenávidí, k nám přibližoval." Potom Dick Sand přerušil svá slova, aby zavolal psa, který po nějakém váhání k němu přišel.

"Nuže," řekl k psovi, "Negoro! Negoro!" Vzteklý štěkot byl odpovědí Dinga. To jméno u něho vzbudilo obvyklý účinek. Dingo se vrhl kupředu, jako kdyby Negoro byl skryt za některým houštím.

Harris pozoroval celý tento výjev. Maje rty trochu sevřeny, přiblížil se k mladému kapitánovi.

"Co chcete na Dingovi?" pravil.

"Oh! Skoro nic, pane Harrisi," odvětil starý Tom žertem. "Ptalijsme se ho po zprávách o našem dřívějším příteli z lodi, který se tak náhle ztratil." "Ah, tak," odpověděl Američan, "o tom Portugalci, o tom lodním kuchaři, o němž jste mi už vypravovali?" "Ano," odvětil Tom. "Když člověk slyší Dinga štěkat, mohl by si myslet, že je Negoro nablízku." "Jak by mohl přijít až sem?" prohlásil Harris. "Pokud vím, nikdy v této zemi nebyl!" "Jestliže nám to nezatajil..." odpověděl Tom.

"To by bylo podivné," mínil Harris. "Ale jestli chcete, prohledáme houští. Možná, že ubožák potřebuje pomoc, že je v zoufalém stavu..." "To by bylo zbytečné, pane Harrisi," odpověděl mu Dick Sand.

"Když Negoro dovedl přijít až sem, dostane se také dále. On je člověk, který si pomůže sám!" "Jak si přejete," odpověděl Harris.

"Dingo, buď ticho!" doložil Dick Sand, aby Ukončil rozmluvu.

Druhý nápadný objev, který mladý kapitán učinil, se týkal Američanova koně.

Nezdálo se, že by "větřil stáje", jak to činí zvířata jeho druhu. Nevsával do sebe vzduch, neurychloval svůj krok, nerozšiřoval nozdry a radostně neřičel, jak to dělají koně na konci cesty. Zdálo se, jakoby byl zcela lhostejný a jakoby hacienda, kde už několikrát byl a kterou tedy musel znát, byla ještě několik set mil vzdálena.

"Copak by ten kůň nevětřil nablízku stáje?" pomyslel si Dick Sand.

A přece podle včerejších Harrisových slov nebylo už potřeba více než šest mil cesty, a z těch šesti mil malá četa zajisté už čtyři urazila.

A jako kůň nevětřil stáje, po kterých zajisté toužil, tak také nic jiného nesvědčilo o blízkosti veliké plantáže, jakou podle všeho hacienda San Felice musela být.

Paní Weldonová, která byla až dosud úplně lhostejná ke všemu, co se netýkalo jejího synáčka, byla sama překvapena, že dosud viděla kolem dokola lesnatou poušť! Bylo to podivné! Nespatřili dosud ani domorodce, ani čeleď haciendy při tak nepatrné vzdálenosti! - Copak by Harris zabloudil? Ale nikoliv! Zamítal naprosto tuto myšlenku.

Nové opoždění by ale bylo smrtí pro malého Jacka!

Přesto všechno Harris kráčel pořád kupředu, ale zdálo se, že pozoruje lesní hlubiny a že se rozhlíží vpravo i vlevo, jako člověk, který sám sebou nebo svou cestou si není jist!

Paní Weldonová přimhouřila oči, ab…