Patnáctiletý kapitán

XIX. KAPITOLA
Opět S. V.

Herkules mocnými údery vesla zatočil člunem k levému břehu. Ostatně proud na tomto místě se ještě nezrychloval, protože řečiště zachovávalo svůj pravidelný sklon až k sráznému svahu vodopádu. Tam teprve, takřka náhle, se řečiště ocitlo před hlubokou propastí, jejíž přitažlivost byla patrná teprve tři nebo čtyři sta stop nad vodopádem.

Na levém břehu se zvedal veliký, velmi hustý prales. V něm bylo pološero, protože sluneční svit nepadal do neproniknutelných lesních stěn. Dick pohlížel nikoliv bez hrůzy na toto území, obydlené lidojedy, spodního toku Konga, jehož území bylo nyní potřeba proputovat, protože člun už nemohl sledovat běh řeky. Na přenesení člunu pod vodopády nebylo ani pomyšlení. To byla skutečně strašná rána, která postihla tyto ubohé lidi, snad den před tím než by mohli dorazit do portugalských osad ležících při ústí. Až dosud si pomáhali sami.

Copak jim tentokrát nepřijdou nebesa sama na pomoc?

Brzy dorazil člun k levému břehu. Ale čím více se mu blížili, tím nápadnější známky bolesti a netrpělivosti projevoval Dingo.

Dick Sand, který jej pozoroval, - neboť kolem dokola hrozilo všechno nebezpečím, - se ptal sám sebe, jestli není snad nějaká dravá šelma nebo domorodec ukryt v hustém třtinoví papyrusu na břehu.

Ale brzy poznal, že to není pocit hněvu, kterým bylo zvíře zmítáno.

"Zdá se, jakoby plakali" zvolal malý Jack a objal Dinga svýma rukama.

Dingo se mu však vytrhl a vyskočiv do vody, když člun byl ještě dvacet kroků vzdálen od břehu, doplul k břehu a zmizel v trávě. Ano - paní Weldonová, ani Dick Sand, ani Herkules si nedovedli jeho jednání vysvětlit.

Po několika okamžicích přistáli uprostřed zelené pěny, která byla pokryta řasami a jinými vodními rostlinami.

Několik ledňáčků, kteří ze sebe vyrazili ostrý pískot, a několik sněhobílých volavek vzlétlo. Herkules upevnil člun u kmene magnolie a všichni vystoupili na břeh, nad nímž se nachylovaly vysoké stromy.

V lese nebylo vidět stezku, ale pošlapaný mech svědčilo tom, že tímto místem se nedávno ubírali domorodci nebo zvěř.

Dick Sand maje nabitou pušku a Herkules maje v ruce sekyru neučinili ani deset kroků, když spatřili zase Dinga. Pes maje nos k zemi skloněný sledoval jakousi stopu a pořád kňučel. První nevysvětlitelný pocit jej vábil na tuto část břehu, jiný jej lákal do hloubi lesa. To bylo všem zřejmé.

"Pozor!" pravil Dick Sand. "Paní Weldonová, pane Benedikte, Jacku, nespouštějte se nás! - Pozor, Herkule!" V tom okamžiku pozvedl Dingo hlavu a malými skoky, při kterých se stále otáčel, je vyzýval, aby jej následovali.

Za malou chvíli paní Weldonová a její průvodci se ocitli pod starou sykomorou, skrytou v nejhustším pralese.

Tam spatřili polozbořenou chýši, jejíž trámoví již bylo rozpadlé.

Dingo se zde dal do žalostného vytí.

"Co to zde Dingo má?" zvolal Dick Sand.

Vešel do chýše.

Paní Weldonová a ostatní jej následovali.

Země byla pokryta kostmi, už zbělenými působením vzduchu.

"V této chýši zemřel člověk!" pravila pohnutě paní Weldonová.

"A Dingo znal tohoto člověka!" odvětil Dick Sand. "To byl, to musel být jeho pán! Podívejte se!" Dick Sand ukázal v pozadí chýše na kmen sykomory, zbavený kůry.

Tam bylo vidět velká, červená písmena, už vybledlá, ale dosud bylo možné je rozeznat.

Dingo opřel přední pravou tlapu o strom, jakoby je chtěl ukázat... "S. V.!" zvolal Dick Sand. "To jsou ta písmena, která Dingo poznal mezi ostatními! To jsou začáteční písmena, která má na obojku!"

Nedokončil svá slova, ale shýbnul se a zvedl malou měděnou skříňku, která už byla celá potažena měděnkou a kterou spatřil v koutě chýše.

Tato skříňka byla otevřena a Dick Sand z ní vytáhl kus papíru, ze kterého přečetl tato slova:

Byl jsem zabit - okraden - mým průvodcem Negorem - 3. prosince 1871 - zde - 120 mil od pobřeží - Dingo! - ke mně!

S. Vernon

Lístek řekl vše. Samuel Vemon odejel se svým psem, aby prozkoumal střední Afriku a vzal si za průvodce Negora. Peníze, které u sebe měl, podněcovaly hrabivost darebáka, který se odhodlal se jich zmocnit. Francouzský cestovatel, když dorazil na tohle místo na břehu Konga, se utábořil zde v této chýši.

Zde byl smrtelně poraněn, okraden, opuštěn... Negoro, který vykonal vraždu, se dal podle všeho na útěk a přitom padl do rukou Portugalců. Poznán jako agent obchodníka s otroky Alveze, byl dopraven do Sao Paulo de Loanda a byl odsouzen strávit dny svého života v osadní káznici. Čtenářům je už známo, že se mu podařilo uprchnout, že se dostal, ukryt v podpalubí anglické lodi, na Nový Zéland, kde vstoupil na loď Pilgrim k neštěstí všech, kteří na této lodi pluli.

Ale co se stalo po zločinu? Nic, co by se nedalo snadno pochopit!

Nešťastný Vernon, než zemřel, mohl ještě napsat lístek, na kterém udal nejen den a pohnutku zločinu, ale i vrahovo jméno. Tento lístek vložil do skříňky, ve které se nepochybně dříve nalézaly ukradené peníze a s vypětím posledních sil zakrvácenými prsty narýsoval jako náhrobní nápis na kmen stromu začáteční písmena svého jména...

Dingo asi zůstal několik dní zde u těch rudých písmen! Proto se mu tak vryla do paměti! Nemohl je zapomenout! Potom, když se vrátil na pobřeží, byl přijat kapitánem Waldecka na palubu a konečně se dostal na palubu Pilgrima, kde našel opět Negora. Za této doby kosti cestovatele měnily stále svou podobu a zbělely v hlubokém pralese střední Afriky, a na ubohého cestovatele nevzpomínal už nikdo jiný, než jeho pes. Ano! Tak se asi všechno událo a Dick Sand a Herkules se už chystali pozůstatky Samuela Vernona křesťanským způsobem pohřbít, když náhle Dingo ze sebe vyrazil strašný skřek a vyběhl z chýše.

Skoro ihned zaslechli naši cestovatelé nedaleko odtud děsný výkřik. Patrně se mohutné zvíře vrhlo na nějakého člověka.

Herkules učinil totéž, co Dingo dříve. Jedním skokem vyskočil z chýše a Dick Sand, paní Weldonová, Jack i Benedikt hledíce za ním spatřili, že se vrhl na člověka, který se svíjel na zemi a kterému pes své strašné zuby zaťal do hrdla.

Byl to Negoro.

Na cestě k ústí Zaire, odku…