Patnáctiletý kapitán

IX. KAPITOLA
Kapitán Sand

První dojem, který cestující na palubě Pilgrima měli, hleděli na tuto děsnou pohromu, byl směsí soucitu a hrůzy. Nejprve nemysleli na nic jiného, jen na strašnou smrt kapitána Hulla a jeho pěti lodníků. Úžasně strašný výjev se udál takřka před jejich očima, aniž mohli něco vykonat k jejich záchraně! Ano, nemohli ani včas dorazit, aby přijali nešťastně poraněné přátele a aby proti strašným úderům a skokům rozvztekleného jubarta postavili pevnou kostru Pilgrima! Po kapitánu Hullovi a jeho lodnících bylo veta, zmizeli, zmizeli navždy!

Když brigga-goeletta dorazila na místo neštěstí, klesla paní Weldonová na kolena a pozvedla ruce k nebesům.

"Modleme se!" říkala zbožná žena.

Za těchto slov přitáhla svého malého Jacka k sobě, který s pláčem klekl vedle své matky. Ubohé dítě chápalo vše. Dick Sand, Nan, Tom a ostatní černoši stáli s nachýlenou hlavou kolem paní Weldonové.

Všichni po ní opakovali její modlitbu, ve které vzývala nekonečné milosrdenství Boží pro ty, kteří se právě před soudnou stolicí Boží objeví.

Potom se obrátila paní Weldonová k ostatním a řekla:

"A nyní, přátelé, žádám nebesa, aby nám samým dala sílu a odvahu." Nemohla zajisté ani dost vroucně vzývat za tohoto přispění toho, který vše může, protože jejich situace byla bez odporu nesmírně těžká!

Loď, která je nesla, postrádala nyní kapitána, který ji řídil, a mužstvo, které by ji obsluhovalo. Nacházela se téměř uprostřed obrovského Tichého oceánu a vzdálena stovky mil od jakékoliv země, byla zde hříčkou vln a větrů.

Jaký osud přivedl tuto velrybu do cesty Pilgrima? Jaký neblahý osud svedl nešťastného kapitána HuBa, který býval obyčejně tak moudrý a prozřetelný, aby dal všechno všanc kvůli doplnění svého nákladu?

Katastrofa byla taková, že se jich málo vyskytuje v letopisech lovců velryb, protože při ní nebylo možné ani jediného lodníka zachránit.

Ano, zde zavládlo strašné řízení osudu!

Nyní nebyl na palubě Pilgrima už ani jediný skutečný námořník!

Ale přece - jeden tam byl. Dick Sand, ale to byl jen lodní plavčík, mladý patnáctiletý člověk!

Kapitán, kormidelník, lodníci, slovem celé mužstvo lodi se nyní spojovalo v jeho osobě.

Na palubě byla navíc dáma, matka se synem, jejíž přítomnost dělala stav věcí ještě obtížnějším.

Vedle toho tady bylo několik černochů, statečných a horlivých, odhodlaných zajisté poslechnout toho, kdo jim bude rozkazovat, ale naprosto neznalých námořnického řemesla!

Dick Sand zastavil se založenýma rukama strnule se dívaje na místo, kde vlny pohltily kapitána HuBa, jeho ochránce a pozorovatele, ke kterému lnul s pravou synovskou láskou a oddaností. Potom jeho oči zabloudily k obzoru, pátrajíce po nějaké lodi, od které by mohl žádat přispění anebo které by aspoň mohl svěřit paní Weldonovou.

On sám nechtěl Pilgrima děj se co děj opustit. Naprosto ne, dokud by se nepokusil, aby jej dopravil do některého přístavu. Ale především si přál, aby paní Weldonová a její syn byli v bezpečí. Tyto dvě bytosti, kterým byl oddán tělem i duší, si přál mít stůj co stůj mimo veškeré nebezpečí.

Moře však bylo široko daleko opuštěno. Od té chvíle, co jubart zmizel, nic už neznepokojovalo vodní povrch. Kolem Pilgrima bylo jen nebe a voda. Mladý plavčík věděl až příliš dobře, že je v končinách, do kterých obchodní lodi nezabloudí, a že lovci velryb ještě meškají daleko odtud na místech lovu.

Nezbývalo tedy nic jiného než dívat se stavu věcí směle do tváře a uvažovat o věcech tak, jak toho za daných poměrů bylo zapotřebí.

To také Dick Sand učinil a zároveň z celého srdce prosil Hospodina za jeho pomoc a přispění.

Jaké rozhodnutí asi patnáctiletý chlapec udělá?

V tomto okamžiku se objevil Negoro opět na palubě, kterou ve chvíli katastrofy opustil. Jaké pocity při katastrofě asi měl ten člověk, tak záhadný, nemohl nikdo říci. Díval se na pohromu, aniž učinil jediný pohyb rukou, aniž přerušil své obvyklé mlčení. Jeho zrak ale hltavě stopoval všechny podrobnosti. Ale kdyby měl někdo čas, aby jej v té chvíli pozoroval, užasl by nad tím, že ani sval se při tomto neštěstí nezachvěl v jeho lhostejné tváři. Také se tvářil, jakoby ani neslyšel, když zbožná paní Weldonová všechny lidi na palubě vyzvala, aby se modlili za utonulé mužstvo.

Negoro se odebral na záď lodi, kde nepohnutě stál Dick Sand. Zastavil se na tři kroky od plavčíka.

"Chcete mi něco říci?" ptal se Dick Sand.

"Jsem povinen mluvit zde jen s kapitánem Hullem," odpověděl Negoro, "a v případě, že by zde nebyl, s lodním mistrem Howickem."

"Víte přece dobře, že oba zahynuli!" zvolal nevrle plavčík.

"Kdo tedy nyní velí na palubě?" ptal se velmi drze Negoro.

"Já," odpověděl bez rozpaků Dick Sand.

"Vy!" řekl Negoro posměšně a krčil rameny. "Patnáctiletý kapitán!"

"Ano, kapitán, kterému je patnáct let!" odpověděl Dick Sand a udělal krok proti lodnímu kuchaři.

Ten před ním ucouvl.

"Nezapomeňte na to!" prohlásila paní Weldonová pevně. "Je zde pouze jeden kapitán... kapitán Sand, a každý ať ví, že si dovede zjednat poslušnost!" Negoro se uklonil, ironicky zamumlal několik slov, kterým nebylo rozumět a vrátil se do své kuchyně.

Jak bylo vidět, Dick Sand učinil své rozhodnutí.

Zatím brigga-goeletta vlivem svěžího větru, který plachtoví nadouval, opustila rozsáhlou plochu, pokrytou korýši.

Dick Sand prozkoumal stav plachtoví. Potom jeho oči pátravě přelétly palubu. Zmocnil se ho pocit, že musí vzhledem k ohromné zodpovědnosti, která v budoucnosti bude spočívat na něm, mít také sílu, aby ji nesl. Odvážil se pohlédnout na pozůstalé osoby na Pilgrimu, jejichž pohledy se na něj upíraly. A on v jejich očích četl, že na ně může spoléhat, proto jim také krátce řekl, že i oni na něj mohou spoléhat.

Dick Sand zcela upřímně své nitro podrobil vlastnímu zkoumání.

I když i nyní chtěl, aby s pomocí Toma ajeho přátel plachty podle okolností správně napjal, přece ještě patrně neměl všechny potřebné vědomosti, aby mohl každou chvíli vypočítat, kde se loď právě nachází.

Po čtyřech až pěti dalších letech by se s určitostí Dick Sand v…