Patnáctiletý kapitán

XII. KAPITOLA
Země na obzoru

Téhož dne bouře nabyla nejstrašnějších rozměrů, byl to už uragán. Vítr vál jihozápadně a hnal před sebou vzduch rychlostí devadesát mil za hodinu (asi 166 kilometrů).

To byl jeden z těch uragánů, z těch strašlivých větrných bouří, které všechny lodi v přístavech vrhají na břeh a kterým na pevné zemi ani nejpevnější stavby nemohou odolat. Podobný uragán zpustošil dne 23. července 1825 ostrov Guadeloupe. Když tehdy byla těžká děla pro čtyřiadvacetiliberní koule zvednuta z lafet, opory se ocitly na rozpoutaném moři! Přece ale právě pohyblivost lodi se mohla stát její spásou! Loď je odolná všem úderům větru a jestli je jinak dobře a spolehlivě stavěna, může odolat nejstrašnějším úderům moře. Tak bylo i s Pilgrimem.

Jenom několik minut po roztržení plachty nad košem na kusy, stihl stejný osud malou třírohou plachtu. Dick Sand se musel vzdát dokonce i myšlenky vyvěsit plachtu na trámci čelního stěžně, malou plachtu ze silného plátna, která by silně spolupůsobila při řízení lodi za bouře.

Pilgrim tedy plul bez plachtoví, ale vichr se tak prudce opíralo jeho kostru, jeho stěžňoví, jeho lanoví, že to úplně stačilo, aby loď plula nesmírnou rychlostí. Často se dokonce zdálo, že se Pilgrim vynořuje úplně z vln a že se jich už sotva dotýká.

Za těchto okolností byla loď strašně pohazována a sem tam zmítána na nesmírných vlnách, které bouře rozčeřila. Hrozilo nebezpečí, že nějaká strašná vlna zasáhne loď na zádi.

Tyto vodní hory se hnaly prudčeji než loď, a bylo nutné se obávat, že se zezadu překlopí, kdyby se dost rychle nepozvedla. To je obyčejně největším nebezpečím pro loď, která prchá před bouří.

Ale jak se mělo čelit této možnosti? Větší rychlost se nemohla Pilgrimovi dát, protože ani kousek plachtoví nemohl zůstat napjatý. Zbývalo tedy jen to, snažit se, aby loď byla udržována v příznivém směru kormidlem, které ale často bylo také bezmocné.

Dick Sand už řídidlo neopouštěl. Uvázal si provaz kolem těla, aby nemohl být vlnou stržen. Tom a Bat kteří byli také uvázáni, byli stále připraveni, aby mu přispěli na pomoc. Herkul a Akteon držíce se křečovitě lodních kybylic pro kotevní lana konali hlídku na přídi.

Paní Weldonová, malý Jack, bratranec Benedikt a Nan zůstali podle nařízení mladého kapitána ve svých kabinách na zadní části lodi. Paní Weldonová by raději zůstala na palubě, ale Dick Sand se tomu se vší rozhodností vzepřel, protože by se zbytečně vydávala všanc nebezpečí.

Všechny záklopky, kterými se vzduch uvádí do podpalubí, byly neprostupně uzavřeny. Muselo se doufat, že odolají, i kdyby nějaká strašná vlna se se vzteklou divokostí vrhla na palubu. Kdyby však záklopky tlakem a tíhou těch přívalů povolily, pak by se loď mohla snadno naplnit vodou a překotit. Štěstím také bylo, že náklad v podpalubí byl dobře rozdělen a upevněn a že brigga-goeletta se přes strašné vlnobití nenachylovala na stranu.

Dick Sand změnil ještě počet svých hodin spánku. Paní Weldonová dostala strach, že onemocní. Trvala proto na tom, aby si občas nějakou chvíli odpočinul.

Ale v noci ze dne 13. na 14., když ulehl, udála se nová příhoda.

Tom a Bat byli právě na zádi lodi, když Negoro, který se na této části paluby zřídkakdy objevoval, se k nim přiblížil jak se zdálo, chtěl s nimi zapříst rozmluvu, ale Tom a jeho syn mu neodpovídali.

Pojednou při prudkém pohybu lodi spadl Negoro na záď, a nepochybně by byl smeten do moře, kdyby se nechytil kompasové budky.

Tom vykřikl ze strachu, aby kompas nebyl zničen.

Dick Sand, který ležel v polospánku, zaslechl tento výkřik a když vyskočil, spěchal ke kormidelnímu řídidlu.

Negoro zatím už vstal, ale držel v ruce železo, které rychle zpod kompasu vytáhl, a schoval je, než to Dick Sand mohl zpozorovat.

Záleželo Negorovi na tom, aby magnetická střelka opět ukazovala pravý směr? Ano, protože vítr z jihozápadu mu byl nyní velice vítán!...

"Co se zde děje?" ptal se mladý kapitán.

"Kuchař právě padl na kompas!" odpověděl Tom.

Při těchto slovech Dick Sand nesmírně spokojen se naklonil k budce... Byla neporušena a kompas ozářený svítilnami ležel jako vždy mezi oběma kruhy.

Mladý kapitán si volněji vydychl. Kdyby se jediný kompas na palubě porouchal, bylo by neštěstí nenapravitelné.

Ale Dick Sand nemohl zpozorovat, že střelka, když kus železa byl zespodu vytažen, opět ukazovala pravidelný směr a přímo tak mířila k magnetickému severnímu pólu.

I když nebylo možné Negora dělat zodpovědným za to, že byl otřesem lodi povalen, přece se Dick Sand musel divit tomu, že v tuto chvíli meškal na zádi lodi.

"Co tu děláte?" ptal se ho ostře.

"Co se mi líbí," odvětil Negoro drze.

"Co to říkáte!..." vykřikl Dick Sand, který se nemohl zdržet hněvu.

"Říkám," prohlásil lodní kuchař, "že žádný předpis nezakazuje, abych se neprocházel po zadní části paluby." "Nuže, tento předpis nyní vydávám," odvětil Dick Sand, "a zakazuji vám vůbec ukázat se na zádi lodi." "Opravdu? Aj aj aj!" odvětil Negoro.

A mimovolně, ačkoliv se dovedl ovládat, udělal výhružný posunek.

Dick Sand vytáhl z kapsy revolver, namířil jej na kuchaře a zvolal:

"Negoro, vy dobře víte, že tento revolver nosím stále u sebe a že při prvním vzepření vám vpálím kulku do hlavy!" V tom okamžiku byl Negoro uchopen a neodolatelnou silou přitlačen na palubu.

Byl to Herkules, který prostě svou širokou ruku položil na jeho rameno.

"Kapitáne Sande," pravil obr, "přejete si, abych toho ničemu hodil do moře? To by bylo dobré nakrmení pro ryby, které nejsou vybíravé."

"Ještě ne," odpověděl Dick Sand.

Negoro se zvedl, když už na něm černochova ruka nespočívala. Ale kráčeje kolem Herkula zabručel:

"Proklatý černochu, za to se ti odsloužím!"

Zatím se vítr změnil či aspoň se zdálo, že přeskočilo čtyřicet pět stupňů. A přece - byla to věc podivná, která překvapovala mladého kapitána - nic neoznačovalo, že by se situace na moři změnila. Loď pořád ještě plula stejným směrem, ale vítr a vlny místo aby přicházely jako dříve přímo zezadu, bily do lodi z levého boku, - až byl stav dost nebezpečný, který loď vydával všanc nejhorším útokům vln ze strany. Dick Sand byl nucen otočit kormidlo o čtyři čtvrtiny, aby loď opět mohla prchat před bouří.

Ale jeho mysl se zaměstnávala ještě jinou věcí. Ptal se sám sebe, jestli není mezi Negorovým pádem u kompasové budky a zničením prvního kompasu jistá vnitřní souvislost. Co chtěl kuchař u řídidla?

Záleželo mu snad na tom, aby i druhý kompas zničil? Jaký úmysl mohl přitom mít? To se nedalo žádným způsobem vysvětlit. Nemusel si Negoro stejně jako ostatní přát, aby se co nejdříve dostali k americkému pobřeží?

Když Dick Sand paní Weldonové o této příhodě vypravoval, nemohla ona, i když sdílela do jisté míry jeho nedůvěru, vypátrat žádný rozumný důvod, podle kterého by se mohlo soudit, že lodní kuchař by měl nějaký zločinný záměr.

Přes tohle všechno byl od nynějška z obezřelosti Negoro přísně střežen. Ostatně choval se nyní podle rozkazu mladého kapitána a neodvažoval se už přijít na zadní palubu, kde neměl naprosto co dělat.

Kromě toho byl tam Dingo stále držen na stráži a kuchař se chránil k psovi se přiblížit.

Po celý týden se bouře ani za mák nezmírnila. Barometr pořád ještě klesal. Od 14. do 26. března nebylo možné využít chvi1kového utišení k napnutí několika plachet. Pilgrim se stále hnal severovýchodně rychlostí, která zajisté obnášela aspoň dvě stě mil za dvacet čtyři hodiny, ale pořád nebylo vidět žádnou zemi! A touto toužebně očekávanou zemí musela být přece Amerika, která tvoří ohromnou hráz mezi Atlantickým a Tichým oceánem v délce více než sto dvaceti stupňů.

Dick Sand se sám sebe ptal, jestli není pomaten na rozumu, jestli má ještě smysly pohromadě, a jestli už tolik dní bez jeho vědomí loď nepluje nepravým směrem! Ne! V té příčině se nemohl nijak klamat!

Slunce, pokud je mohl vidět skrze hustý závoj mlh, vycházelo pořád před ním a zapadalo za ním! Kde je Amerika, o jejíž skaliska se mohla jeho loď roztříštit? Kde je, není-li zde před ním? Ať je to ale jižní nebo severní pevnina - protože všechno bylo možné v tom zmatku - Pilgrim musel přece k některé z nich dorazit! Co se tedy stalo od propuknutí strašné bouře? Něco se stát muselo, protože pobřeží, které mohlo být jejich spásou či pohromou, se pořád ještě neobjevovalo.

Neměl Dick Sand předpokládat, že byl oklamán střelkou kompasu, kterou nemohl kontrolovat od té chvíle, co se rozbil druhý kompas?

A skutečně bázeň před touto obavou se ho zmocňovala, protože si jinak nemohl vysvětlit, proč dosud před sebou nevidí pobřeží.

Jestliže Dick Sand nestál u řídidla, pohlcoval očima mapu! Ale ať jí pozoroval sebevíc, ona mu nemohla dát vysvětlení k záhadě, která tím, co Negoro způsobil, byla pro něj tak nepochopitelná, jakoby byla pro každého jiného.

Ale tohoto dne 21. února, kolem osmé hodiny ranní nadešla příhoda největšího významu.

Herkules, který byl na přídi na stráži, zvolal najednou silným hlasem:

"Země! Země!" Dick Sand letěl na příď. Chtěl se přesvědčit, jestli Herkules, který neměl oči námořníka, se nemýlil.

"Kde je země?" zvolal Dick Sand.

"Tam!" odpověděl Herkules ukazuje na bod, který bylo možné stěží rozeznat na severovýchodním obzoru.

Za velikého hukotu větru i vln nebylo slyšet zřetelně rozmluvu.

"Vy jste spatřil zemi?.." ptal se mladý kapitán.

"Ano," odpověděl Herkules kývaje hlavou.

A jeho ruka byla vztyčena směrem za levý lodní bok.

Dick Sand se tam díval... Neviděl ale nic.

V tu chvíli paní Weldonová, která také zaslechla výkřik Herkula, vstoupila na palubu, ačkoliv slíbila, že se tam neukáže.

"Paní!..." zvolal Dick Sand.

Protože také slova paní Weldonové v hukotu vichru a moře zanikala, pokusila se také ona spatřit zemi, kterou černoch ohlásil, a napínala svůj zrak.

Muselo se soudit, že Herkulova ruka špatně ukazuje na tečku na obzoru, protože ani paní Weldonová ani mladý kapitán nechtěli nic vidět.

Ale najednou vztáhl Dick Sand sám ruku a zvolal:

"Ano! Ano! Jeto země!" Jakýsi vrchol se objevil mezi trhlinou mračen. Jeho oči se nemýlily.

"Konečně!" zvolal, "konečně!" Držel se křečovitě lodního zábradlí. Paní Weldonová, kterou Herkules držel, pohlížela upřímně na zemi, která takřka nenadále se jim objevila.

Pobřeží, které tvořil vysoký vrchol hory, se zvedalo asi deset mil pod větrem na levém boku. Když se trhlina v mračnech ještě více rozšířila, bylo vidět zemi zřetelněji. Nepochybně to bylo nějaké předhoří americké pevniny. Pilgrim, který neměl plachty, nemohl přímo zamířit k tomuto místu, ale nebylo pochyb, že k němu dorazí.

V několika hodinách musela loď přistát. Protože teď bylo osm hodin ráno, mohlo se soudit, že před polednem Pilgrim přistane.

Na pokyn Dicka Sanda dovedl Herkules paní Weldonovou opět na zadní část paluby, protože by ona sotva mohla dlouho snést prudké kymácení se lodi na přídi.

Mladý kapitán zůstal ještě chvíli na přídi, načež se vrátil k řídidlu, k starému Tomovi.

Konečně viděl toto pobřeží, které bylo tak pozdě spatřeno a které si tak vroucně přál vidět! Ale viděl zemi ne bez pocitu hrůzy!

Opravdu, za okolností, za jakých Pilgrim plul, který stále prchal před bouří, bylo přistání pod větrem téměř totožné se ztroskotáním a všemi jeho strašnými důsledky!

Dvě hodiny uplynuly. Hora vystupovala už zcela určitě před nimi.

V tu chvíli vstoupil Negoro na palubu. Tentokrát se díval na pobřeží s velkou bedlivostí, pokývl hlavou jako člověk, který ví, na čem je, a opět odešel, když pronesl jediné slovo, které ale nikdo nemohl slyšet.

Dick Sand se snažil spatřit pobřeží, které by se táhlo vzadu za předhořím.

A opět minuly dvě hodiny. Loď ale už nechávala předhoří vzadu za svým levým bokem, ale po pobřeží dosud nebylo ani stopy.

Protože se zatím obloha na obzoru vyjasnila, bylo by vysoké pobřeží, jako je americké, které je vroubeno obrovským pohořím And, patrné i z větší dálky než dvaceti mil.

Dick Sand vzal dalekohled a prohlížel si bedlivě obzor na východě.

Nic! Neviděl už nic, vůbec nic.

Kolem druhé hodiny odpolední zmizela už celá země za Pilgrimem.

Dalekohledem nebylo možné vpředu spatřit ani nejmenší stopy po nějakém vysokém nebo nízkém pobřeží.

Dick Sand mimovolně vykřikl zklamáním a rychle opustil palubu, aby se odebral do kabiny, kde meškala paní Weldonová s malým Jackem, Nan a bratranec Benedikt.

"Byl to jen ostrov!" říkal.

"Ostrov, Dicku! Ale jaký?" ptala se paní Weldonová.

"To nám řekne mapa!" odpověděl mladý kapitán.

Potom spěchal pro lodní mapu.

"Zde to je, paní Weldonová!" řekl. "Země, kterou jsme spatřili, může být jen tento ztracený bod uprostřed Tichého oceánu. To může být jedině Velikonoční ostrov! V těchto končinách není žádný jiný." "A tento ostrov jsme už minuli?" ptala se paní Weldonová.

"Ano, leží už za námi." Paní Weldonová se dívala velmi bedlivě na Velikonoční ostrov, který tvořil sotva viditelný bod na mapě.

"Jak vzdálen je ostrov od amerického pobřeží?" "Třicet pět stupňů." "Kolik je to mil?" "Asi dva tisíce." "Ale pak by se Pilgrim vlastně ani nepohnul z místa, když jsme ještě tak daleko od pevniny?" "Paní Weldonová," odvětil Dick Sand, přetíraje si rukou čelo, jakoby chtěl své myšlenky soustředit, "nevím, čím to je... nemohu si naprosto vysvětlit toto neuvěřitelné opoždění!... Ne! Nemohu... jestli neukazuje kompas špatně... Ale tento ostrov nemůže být ničím jiným než Velikonočním ostrovem, protože jsme museli před větrem prchat severovýchodním směrem, a děkujme Bohu, že můžeme aspoň nyní zjistit, kde jsme. Ano, je to Velikonoční ostrov! Ano, a tento ostrov leží dva tisíce mil od pobřeží! Konečně víme, kam nás bouře zahnala, a až se utiší, budeme moci přistát s nějakou nadějí na zachránění u amerického pobřeží! Nyní už aspoň naše loď není ztracena v nesmírnosti Tichého oceánu!" Všichni, kteří slyšeli mladého kapitána takto mluvit, sdíleli jeho důvěru. I paní Weldonová byla těmito slovy poněkud upokojena. Zdálo se nyní, jakoby utrpení těchto ubohých lidí bylo u konce a jakoby Pilgrim plul za příznivého větru k svému přístavu a jakoby už jen očekával přístav, aby do něho veplul.

Velikonoční ostrov - vlastně Vai Hou - objevil David roku 1686.

Cook a Lapérouse jej rovněž navštívili. Leží na 27° jižní šířky a 112° východní délky. Jestliže byla brigga-goeletta zahnána na sever o patnáct stupňů, byla tím podle všeho vinna jihozápadní bouře, před kterou loď byla nucena prchat.

Pilgrim podle toho byl ještě dva tisíce mil vzdálen od pobřeží. Hnán prudkým větrem mohl tedy do deseti dnů dorazit na některé místo jihoamerického pobřeží.

Kromě toho se dalo doufat, jak to řekl Dick Sand, jakmile bude povětří příznivější, že bude možné napnout nějaké plachty.

Dick Sand v to aspoň doufal. Řekl sám sobě, že tento uragán, který už trval tolik dní, konečně vezme za své. A protože nyní když spatřil Velikonoční ostrov, přesně poznal pozici své lodi, měl odůvodněnou naději, že když se zase stane pánem své lodi, bude ji moci dopravit na bezpečné místo.

Ano! Zpozorování zmíněného osamělého ostrůvku uprostřed moře, ve kterém viděl zvláštní přízeň nebes, vrátilo Dicku Sandovi opět všechnu jeho důvěru, že plavba dobře skončí. Ačkoliv dosud závisel na rozmaru vichřice, kterou nemohl ovládat, přece už neplul jako slepý.

Ostatně Pilgrim, pevně stavěn a vystrojen, málo utrpěl strašnými útoky bouře. Ztratil jen vrcholovou plachtu a malou plachtu na předním stěžni. Tato ztráta se ale dala dobře nahradit. Ani krůpěj vody nevnikla do lodi spárami kostry paluby a lodní kostry, které byly dobře ucpány. Čerpadla byla v nejlepším stavu. Co se těchto věcí týče, nebylo tedy nutné se ničeho obávat.

Zbýval jen tento nekonečný uragán, jehož zběsilost nic, jak se zdálo, nemohlo zkrotit. Dick Sand mohl jen svou loď řídit tak, že vzdorovala bouři, ale nemohl rozkázat, aby se vítr zmírnil, aby se vlny utišily a aby se nebesa vyjasnila. Když byl na palubě "pánem po Bohu", mimo palubu jediný Bůh řídil vítr a vlny.