Patnáctiletý kapitán

XV. KAPITOLA
Harris

Následujícího dne, 7. dubna, spatřil Austin, který byl za svítání na stráži, že Dingo štěkaje hnal se k říčce. Skoro ihned poté vyšli paní Weldonová, Dick Sand a černoši z jeskyně.

Něco se patrně dělo.

"Dingo zvětřil nějakou živou bytost, člověka nebo zvíře," pravil mladý kapitán.

"Negoro to ale není," mínil starý Tom, ,jinak by Dingo štěkal zuřivěji." "Jestliže to není Negoro, kdo by to tedy byl?" ptala se paní Weldonová a významně se podívala na Dicka Sanda, "a když to není on, kdo to tedy je?" "To se ihned dozvíme, paní Weldonová," odpověděl mladý kapitán.

Potom se obrátil k Batovi, Austinovi a Herkulovi, a řekl:

"Ozbrojte se, přátelé, a pojďte!" Každý z černochů si vzal pušku a nůž, což rovněž učinil Dick. Když pušky nabili, zamířili všichni čtyři k břehu říčky.

Paní Weldonová, Tom a Akteon stanuli u vchodu do jeskyně, ve které zůstali jen malý Jack a Nan.

Slunce vyšlo. Jeho paprsky, které zachycovaly vysoké hory na východě, nepadaly přímo na pobřežní skály, ale až k západnímu obzoru se moře lesklo ranními červánky.

Dick Sand a jeho průvodci postupovali podél pobřeží až k zátočině, která vedla k ústí řeky.

Tam stál Dingo nepohnutě a pořád ještě štěkal. Bylo patrné, že viděl nebo větřil nějakého domorodce.

A skutečně tentokrát jeho štěkot nepatřil Negorovi, jeho nepříteli z paluby, kterého pes nemohl vystát.

Nějaký muž sestupoval v té chvíli z posledního skalního svahu. Kráčel velice opatrně k břehu a snažil se důvěrnými posunky Dinga upokojit. Nedbaje příliš vzteku silného zvířete, přibližoval se muž k družině.

"To není Negoro!" řekl Herkules.

"Nemůžeme při výměně nic ztratit!" odpověděl Bat.

"Zajisté ne," potvrzoval mladý kapitán. "To je podle všeho domorodec, který nás ušetří jinak nezbytné rozluky. Budeme tedy konečně přesně vědět, kde jsme!" A všichni čtyři, kteří přehodili pušky přes ramena, spěchali vstříc neznámému.

Muž který se blížil, nejprve, když je spatřil, se tvářil, jakoby byl nesmírně překvapen. Nebylo pochyb, že neočekával, že by v této části pobřeží se setkal s cizinci. Patrně také ještě nezpozoroval vrak Pilgrima, čímž by si přítomnost trosečníků zcela přirozeně vysvětlil.

Ostatně příboj za noci dokončil dílo zkázy na kostře lodi, ze které zbyly už jen trosky, které moře sem tam pohazovalo.

V prvním okamžiku se chtěl neznámý obrátit, když viděl, že k němu jdou čtyři ozbrojení muži. Nesl pušku zavěšenou přes rameno a rychle ji uchopil do ruky, ale pak ji zase zavěsil přes rameno.

Dick Sand udělal přátelský posunek, kterému neznámý podle všeho porozuměl, protože po nějaké chvíli váhání kráčel dále kupředu.

Dick Sand si ho nyní mohl prohlédnout.

Byl to silný muž, nanejvýš čtyřicetiletý, bystrého zraku a vlasů i prošedivělých vousů, osmahlé tváře, jako člověk, který stále žije na vzduchu, v lese nebo v polích. Oděn byl do kabátu z vydělávané kůže a na hlavě měl širák, na nohou kožené boty, které mu sahaly až po kolena a na jejichž opatcích byly připevněny ostruhy s velkými vroubkovanými kolečky.

Dick Sand nejprve poznal, a bylo tomu skutečně tak, že před sebou nemá jednoho z těch Indiánů, kteří žijí v pampách, ale jednoho z těch dobrodruhů, cizího původu, kteří často vzbuzují málo důvěry a kteří se potulují po těchto vzdálených končinách. Jeho dosti hranatá postava a trochu ryšavých chloupků v jeho vousech prozrazovalo, že neznámý by mohl být anglosaského původu. Jisté ale bylo, že to nebyl ani Indián ani Španěl.

Tato domněnka byla potvrzena tím, když jej Jack oslovil anglicky:

"Buďte nám vítán!" Cizinec odvětil stejným jazykem a bez cizího přízvuku ve výslovnosti.

Na černochy jen pokývl rukou, aniž je oslovil.

"Jste Angličan?" ptal se Dicka Sanda.

"Buďte vítán také vy, mladý příteli," pravil neznámý, a když přistoupil k mladému kapitánovi, stiskl mu ruku.

"Američan," odvětil Dick Sand.

"Z jihu?" "Ze severu." Tato odpověď, jak se zdálo, se zamlouvala neznámému, který ještě jednou potřásl rukou mladému kapitánovi a to silněji, jak to Američané mají ve zvyku.

"A mohl bych se dozvědět, mladý příteli," ptal se dále, ,jak jste se ocitli na tomto pobřeží?" Ale v tom okamžiku, aniž očekával, co mu mladý kapitán odpoví, neznámý smekl svůj klobouk a pozdravil.

Paní Weldonová se totiž sama odebrala ke břehu říčky a stála před cizincem.

Ona sama odpověděla na jeho otázku.

"Pane," pravila, "jsme trosečníci, jejichž loď se rozbila o zdejší skaliska! " Přes tvář neznámého přeletěl výraz soucitu, zatímco jeho oči hledaly loď, která uvázla na mělčině.

"Nezbylo z ní už nic!" doložil mladý kapitán. "Příboj za noci dokončil na vraku své zhoubné dílo." "Naši první otázkou k vám je," pravila paní Weldonová, "abyste nám řekl, kde vlastně jsme." "Jste na pobřeží Jižní Ameriky," odpověděl neznámý, který, jak se zdálo, byl překvapen touto otázkou. "Mohli jste mít o tom nějaké pochybnosti."

"Ano, pane, protože bouře nás mohla zanést na místo, které jsem určitě nemohl zjistit," odvětil Dick Sand. "Ale prosím vás, řekněte mi přesněji, kde jsme. Myslím, že na pobřeží Peru?"

"Ne, mladý příteli, nikoliv! Trochu více na jihu. Vaše loď ztroskotala na pobřeží Bolívie." "Ah tak!" divil se Dick Sand.

"A nacházíte se v jižní části Bolívie, která sousedí s Chile." "Jak se jmenuje tento výběžek?" ptal se Dick Sand ukazuje na severní předhoří.

"Jak se jmenuje," odvětil neznámý, "vám nemohu říci, znám sice vnitřek země dobře, protože jsem ji často procestoval, ale na tomto pobřeží jsem dnes poprvé." Dick Sand přemýšlelo tom, co se dozvěděl. Divil se jen z poloviny tomu, co slyšel, protože jeho počty mohly a musely jej oklamat, pokud se týkaly mořských proudů, ale jeho omyl nebyl příliš veliký. Domníval se, že je to mezi dvacátým sedmým a třicátým rovnoběžníkem, jak to soudil podle polohy Velikonočního ostrova, a zatím to tedy bylo na dvacátém pátém rovnoběžníku, na kterém loď ztroskotala. Pilgrim se tedy odchýlil poměrně dost slabě při tak dlouhé plavbě, od své dráhy.

Ostatně nic ho neopravňovalo, aby pochybovalo údajích neznámého muže, protož…