Od člověka k člověku I

EMIL SVOBODA: MYŠLENKY O PRÁVU, ETICE A NÁBOŽENSTVÍ

Kniha Svobodova mohla by se spíše jmenovati “etika práva, veřejného života a náboženství”; neboť nehledá, co je v právech právnického, nýbrž co je v nich etického, neptá se, co je to náboženství, nýbrž co je v něm mravního. Jediný mravní zájem, jediná etická víra sjednocuje tyto rozptýlené kapitoly v pevný celek morálního vyznání, v soustavu osobního idealismu, který se právě nejnázorněji osvědčuje ve svém užití na nejrůznější oblasti života. Chcete podati jeho nástin. Nemohu sledovati všechny jeho aplikace na různé otázky veřejného života, na politiku, manželství, prostituci, sociální péči, výchovu atd.; ale upozorňuji na to, že právě v nich najde čtenář prubířský kámen ryzosti a účinnosti morální víry, kterou autor filozof neustává vřele a důrazně hlásati.

Myšlení Emila Svobody je napojeno Schopenhauerem a ruskými básníky-mysliteli Dostojevským a Tolstým, duchem buddhismu a vřelostí evangelia; specifického zabarvení dává mu právnické povolání autora, profesora juris civilis, v jehož rukou se etika prakticky přeměňuje v občanskou nauku. Avšak nic není učenému právníkovi cizejší než právnický racionalismus; právo je mu příliš úzkým rámem pro potřeby lidského srdce, nebo abych užil jeho obrazu, jenom sochařským lešením, jež má pokrýti živá a bohatá modelace lidského života. Tvůrčí práce, praví, není na poli právním, nýbrž v mravním obrození, bez něhož ani právo nesplní svého poslání. Právo a etika se stýkají v tom, že v obou koná se soud nad činností lidskou; avšak soud etiky je vnitrný, jeho měřítkem je svědomí; soud právní je zevní, jeho měřítkem jsou životní zkušenosti a kategorické příkazy povahy čistě praktické. Nemohou se oba ty soudy ocitnouti v rozporu? Odkud čerpá právo své mravní oprávnění, k jakému etickému ideálu tíhne? Tu ukazuje Emil Svoboda na klasických příkladech z literatury, že právně nezávadný skutek může býti hluboce nemravný, nebo že čin protiprávní může býti mravním hrdinstvím. Právo nelze ztotožniti se spravedlností a mravností; etika konečně je příliš soucitná, než aby se omezovala na souzení. Nemá-li však právo kladné hodnoty etické, nemá-li hodnoty tím, co uskutečňuje, má zato velkou hodnotu mravní i životní tím, čemu zabraňuje. Ne že by mohlo zabrániti svými tresty všemu zlu; potlačuje však pomstu, spoutává pud po odvetě a uvádí jej v meze lidskosti. Trestá, aby netrestal poškozený; uvádí rovnováhu mezi křivdou a odvetou. “V tomto pojetí není obrácen hrot práva proti křivdě. Jinému soudci je ponecháno, aby zvážil vnitřní etickou hodnotu činu. Právo obrací se proti odvetě a určuje, zda a pokud je v daném případě srovnatelno s jeho vlastním, relativním, na životní zkušenosti založeným pojmem spravedlnosti, aby se poškozený hojil na škůdci.” Proto se právo omezuje na případy významu praktického, jen “těch otázek se… dotýká, jež samo pojalo ve svůj dosah”. Proto dále musí býti nadáno mocí výkonnou, musí dávati záruku, že samo obhájí ohrožený životní zájem; konečně tíhne přirozeně k nenáhlému vývoji, k jisté konzervativnosti, aby posílilo vědomí práva a důvěru k němu.

Posléze potřebuje nedotknutelného dodržování jistých forem. To jsou nutné zevní znaky práva; ideálem jeho jest, aby ti, kdo jsou mu podrobeni, žili ve znamení příkazu: Neubližuj nikomu. Ideálem práva jest tudíž etická spravedlnost a celý vývoj právních řádů děje se v tom směru, aby se právo přiblížilo skutečné, materiální, etické, ne pouze formální spravedlnosti. Až bude násilí nahrazeno láskou, až na místo práva nastoupí etická spravedlnost, tehdy nebude třeba ani státu, ani práva to jest idealistický anarchismus, který až překvapuje v ústech právníka. Právo není ideálem mravním, ale směřuje k němu s tím jasným uvědoměním, že se stane zbytečným a samo sebou odpadne, bude-li dosaženo toho, aby mravní zákon panoval svrchovaně a nezrušitelně mezi lidmi a mezi národy. Zákon právní nesmí se postavit místo zákona mravního; nesmí se porušiti úcta k zákonu, ale to nestačí k životu mravně hodnotnému. Právo je stejně tak dobrem i zlem jako sám život, i právo možno ctíti, milovati v něm to, co velikého a krásného vyjadřuje, je možno chápati je jako nástroj…