Ďábel na skřipci

Mrzut nad nezdarem literárního podniknutí – byltě jsem marně hledal nakladatele – ležel jsem zamyšlen doma na pohovce.

Poněkud rozehřátým mozkem táhly myšlenky parádním krokem světoznámé tělesné stráže „velkého Fricka“. Maje hlavu opřenou o Lamartineova „Jocelyna“ díval jsem se snivě pootevřeným oknem v poeticky šeré prázdno pozdní říjnové noci.

Žínka seděla u psacího stolku. Levou rukou kolébala v kolébce ležícího buclatého klučinu, pravou čmárala na kousky papíru rozmarné karikatury k jakési milostné létací písni.

Mlčeli jsme.

Jenom temné jednotvárné rupání kolébadel a časem melancholické zahučení větru rušilo noční ticho.

Bylo mi nevýslovně teskno.

Povlovně, aniž bych si toho býval vědom, zavřel jsem oči, a jasný proud myšlenek, stávaje se vždy kalnějším, rozplynul se posléze v mlhavý chaos mdlých a zhasínajících jisker podřimující duše.

I zdálo se mi, že z podlahy vystoupila ženská postava, z jejíhož zdravého červeného obličeje zářila spokojenost a poklid až homérický. Stojíc přede mnou, dlouho se na mne upřeně dívala a přívětivý pohled její spočíval s neobyčejným zalíbením na mém čele.

Po chvíli, nedbajíc, že svárlivá a hašteřivá moje žena je přítomna, rozevřela náruč, šepotajíc hlasem nejlákavější Sirény:

„Ó, pojď, miláčku, v sladké mé lokty, pojď a odpočiň si po klopotné duševní práci! Jsem bohyní bohů a zovu se literární nádenictví…“

Ve mně vzkypěla krev i žluč.

Chtěl jsem drzou bohyni po lidsku pohladit po nebožské tváři, ruka však mi zdřevěněla; neboť v tom okamžiku zazněly loretánské zvonky, a já se probudil.

Žínka seděla dosud u stolku kolébajíc.

Zamyšleně naslouchala truchlivým zvukům. Když pak poslední tón v nočním tichu dozněl a jedenáctá hodina odbila, počala pološeptem jako nějakou ukolébavku zpívati starou jakousi píseň o loretánských zvoncích.

Sotva skončila první sloku, přestala náhle kolébat a sehnula hlavu, jako by napjatě naslouchala.

Po chvíli obrátila se ke mně a vidouc, že se na ni dívám, tázala se:

„Nezdá se ti, jako bys z daleka slyšel temné dunění vod?“

Naslouchaje několik okamžiků pozorněji, nezaslechl jsem ani nejjemnějšího šelestu.

Vtom zavrčel náhle pod stolem ležící buldok, a mně samému se zdálo, že mne někdo z ulice volá jménem.

Seskočiv z pohovky, otevřel jsem přivřené okno dokořán a zadíval se na ulici.

Měsíc byl za mraky. V nočním pološeru spatřil jsem na ulici státi mužskou postavu.

„Kdo to?“ volám dolů.

Postava cosi zabručela; avšak drsný chraplavý baryton byl mi předobře znám.

„Jsi ty to, doktore?“ tážu se, bych nabyl úplné jistoty.

„Jsem!“ zachraptil z temna hlas.

„Pojď nahoru!“

„Nepůjdu!“ zněla odpověď zřetelněji. „Ty musíš se mnou!“

Přivíraje okno slyšel jsem ještě doktora volat:

„Felicissima notte, signora, felicissima notte!“

Platilo to mé ženě, která byla stála u druhého okna a právě odstupovala.

Boje se, aby doktor, náruživý to ctitel Itálie a jejích zastaveníček, nespustil nějakou vřískavou serenádu, která by byla obyvatele takřka nejtišší čtvrti pražské v …