Ďábel na skřipci

Nejsmutnější úlohu v životě či v románu hraje bez odporu náhoda.

Náhodou přibelhala se tajemná tato dáma s neodbytným odporučením i ke mně, doprošujíc se srdceryvnými slovy skrovného přístřeší.

Nevěřím sice bez přesvědčení se v nic, tím méně v spasitelnou misi náhody, a přece jí popřeju na okamžik z útrpnosti útulek.

Zdáť se mi, že jest nešťastnou, snad věčnou kletbou stiženou soudružkou vrtkavé meteorologie.

Jsem přesvědčen, že lidský důvtip jedenkrát přece rozluští problém zapletených, křižujících se, a přece systematicky pracujících zákonů povětrnosti – ale bude-li s to, aby stanovil zákony psychologie přírody, jest otázka. – – – Leč k věci!

Náhodou obdržel jsem v nejkritičtějším okamžiku list z Ameriky a náhodou vyšel jsem téhož dne podvečer opět jednou na čerstvý vzduch.

Bloudě po delší čas beze cíle ulicemi, octnul jsem se posléze, vraceje se domů, na Hradčanech.

Tichá májová noc byla rozložila šeré své perutě nad Prahou.

Vzduch byl neobyčejně čist; sál jsem jej v sebe s rozkoší v uzdravení věřícího souchotináře, jemuž se bylo na nějaký čas ulehčilo, a dlouho, dlouho jsem stál, dívaje se na město znenáhla usínající.

Tu a tam plála v oknech ještě světla.

Můj zrak, těkající od světla k světlu, utkvěl znenadání na jednom, jež se zdálo přicházeti z okna doktorovy ložnice.

„Jak?“ pomyslil jsem si. „Doktor doma? Věru, to jej musíme navštívit, i kdyby bylo po půlnoci.“

V několika minutách byl jsem před domem.

Vrata byla dosud otevřena.

Po tmě domakal jsem se po chodbě k známým dveřím a vstoupiv spatřil jsem doktora ležícího na loži.

Neznámý jakýsi muž v polovojenském šatu stál u okna. Nejspíše to byl doktorův sluha.

Doktor, poznav mne, pokynul mi, bych se posadil blíže lůžka.

„Dobře, že přicházíš,“ pravil slabým hlasem. „Poslal jsem nedávno k tobě, abys mne navštívil. Tys však buď nebyl doma, anebo sluha tvého bytu nenalezl.“

Po těchto slovech pokynul sluhovi, aby se vzdálil.

„Mám mnoho na srdci a na svědomí,“ pokračoval, když se byl sluha odstranil, „a rád bych se toho zbavil jako zbytečného balastu.“

„Co se stalo?“ tážu se.

„Trochu nepohodlná, ale jinak zcela obyčejná věc – ranila mne mrtvice.“

Doktor mluvil dále.

Nebylo to však pouhé přátelské vypravování rozličných událostí, byla to upřímná, dlouhá zpověď.

Po osudné noční inkvizici odejel do Paříže, a nemoha se zbaviti tížících jej myšlenek, projel takřka celou Evropu.

Hryzen svědomím vrhl se s náruživostí mladíka rozkoši v náruč a následek zoufalé prostopášnosti byla mrtvice.

Zaznamenávám jen poslední jeho slova.

„Naději se, že mi promineš i ty; neboť i na tobě jsem se prohřešil. Miloval jsem vášnivě tvou žínku, odpusť! – A lék, který jsem ti proti návalu krve byl předepsal, obsahoval jed…“

Na moji otázku, jaký druh jedu byl přimíšen, jmenoval doktor název jedu, na nějž se více nepamatuju.

„A protijed?“ tážu se dále.

„Několik gramů santonia stačí – –“

Teprve nyní byla mi noční inkvizice i komisařova slova úplně jasna; byl jsem přesvědčen, že přítelův lis…