Odhodil jsem prázdnou zbraň a tasil meč.
Upír proti mně neměl šanci, pan Wries, který se hnal těsně za ním, ano. Nejprve mne bodl do hrudi (marně), ale druhou ranou mi zarazil čepel pod neprůstřelnou vestu a nepříčetný vzteky mne přibodl k prostřílené stěně nástavby.
“Jau,” řekl jsem.
* * * * *
Můj plán má trochu mouchy.
“Ty!” strhl mi pan Wries nindža-masku a (skoro jsem nevěřil vlastním uším) zaskřípal zuby; být jen o kousek naštvanější, dalo by se říci, že jimi dokonce zaskřípěl; jak se tak psává v českých příbězích o velkých válečnících s velkými meči.
“Taky vás rád vidím,” řekl jsem, a protože jsem nedosáhl nohama na palubu, protočil jsem se na meči jako buřt na rožni. Taky jsem měl chuť skřípět.
“Ty!” zasyčela paní Dao, a ta už naštvanější být nemohla.
“Potřebovali byste rozšířit slovní zásobu, vy dva,” zazubil jsem se. Můj plán je geniální, žádné mouchy: Tak se nechali unést radostí z našeho shledání, že ničemu jinému nevěnovali pozornost.
“Potřebujeme stříbro, stříbrné řetězy, hodně stříbrných řetězů,” řekla paní Dao a hlas jí přeskakoval. Asi vážně ví, že jsem jí potopil starou loď.
Za zády se jim ozvalo dupnutí.
* * * * *
“Co radši dietu, bedno kytu!” řekla Karolína a naprosto přesným sekem jí přeťala páteř nad lopatkami.
Chcete-li vyhrát, musíte občas zaútočit i zezadu.
Wries se bleskurychle otočil, ale meč si zapomněl v mých ledvinách. Ale stejně by neměl šanci: pan Ho mu usekal ruce i nohy, než se vůbec stačil leknout.
* * * * *
To byla ta druhá důležitá věc, kterou nám pan Ho přibodnutý k posteli pověděl: Oni ho totiž zradili.
“Už podruhé - poprvé se spikli proti Starým rodiny, nyní, když mne opustili,” řekl pokojně. “Je čas zemřít, neboť můj život ztratil smysl,” zavřel oči a po obličeji se mu rozlil mírný úsměv.
Karolína nad ním stála s blafající pilou a nerozhodně se na mě dívala. Zavrtěl jsem hlavou a ona cvakla chcípákem. Motor zmlkl.
Pan Ho otevřel oči: “Ano?”
“Víte, já proti vám osobně nic nemám,” odmlčel jsem se, “staral jste se o mě hezky a jen jste plnil rozkazy... To se dá pochopit. Jakž takž,” promnul jsem si krk kousek nad místem, kde mne tlačívávala nálož dálkového ovládání. “A abych pravdu řekl, muž jako vy by se nám hodil... přátelství muže, jako vy, by se nám hodilo,” opravil jsem se.
Pan Ho dlouho mlčel a díval se na mě.
“Přátelství... Jsme jiné rasy - ta má tou vaší pohrdá.”
“Já ho přefiknu!” mávla pilou Karolína. Zdviženou rukou jsem její dětské řeči zarazil:
“Pohrdá, to jistě ano. Ale nevšiml jsem si, že byste námi pohrdal zrovna vy.”
“Nemluvil jsem o sobě, mluvil jsem o své rase.”
“Víte, vy orientálci... Já se ve vás nevyznám,” povzdechl jsem si: “Co jste tím mínil? Nebo mínil mínit?”
“Přátelství... Myslel jste to vážně, pane Tobiáši?” neprůhledně mi pohlédl do průzoru masky.
“Asi ne se všemi z nás, to slíbit nemohu, ale nakonec záleží jen na vás, kolik přátel si získáte.”
“Mě rozhodně ne,” řekla Karolína.
Pan Ho mi dál hleděl do očí a já se více než střehl, aby se mi v nich objevily černé blesky.
“Jestli mne zradíte, zabiju vás. Všechny,” řekl.
“Nápodobně, žluťasi,” řekla Karolína.
“Ano. Na podobných vztazích se dá stavět,” řekl jsem já. “Nyní...”
“Nyní bych se oblékl,” naprosto bez problémů si vytrhl meč z hrudi, švihem ho otočil a pleskl mi jílec do dlaně.
* * * * *
Zatímco se čínský zabiják sprchoval, položil jsem omráčenou dívku na postel a přikryl ji.
“Kdo bude můj velitel?” vrátil se pan Ho do ložnice, vázal si pás kimona a na holé hlavě měl kapičky vody. Ach jo, asijská hierarchie, a místo v ní - základ života kaidého orientálce.
“My všechno řešíme spíš dohodou... Já,” řekl jsem.
“Dobře, pane Tobiáši,” kývl a otočil se ke Karolíně: “Vyvážená postava, mohl by z vás být kvalitní bojovník, slečno.”
“Do mý postavy ti nic není a...!”
“Brzdi, prosím,” řekl jsem.
“Brzdi?! Už mě jednou sejmul! Tam u toho zelenýho táboráku!”
“Aspoň se znáte.”
“Proto také říkám, že by z vás mohl být kvalitní bojovník, ne že jste.”
Z K…
