Stál jsem na zastávce a tramvaj samozřejmě nejela - to už je taková základní vlastnost všech tramvají: buď vám ujedou před nosem, nebo čekáte - čím víc pospícháte, tím déle.
Ranní dopravní špička pomalu prokulminovala, ale aut i lidí bylo pořád víc než dost. Koupil jsem si Respekt a dokud moje jednička nepřiřinčela, maskoval se za ním. Vlastně jsem ani nevěděl, kam spěchám, ale věděl jsem, že nejlépe je nejdále, a čím rychleji, tím vůbec nejlépe.
Takže jsem přišel o veřejný byt, o svou trvalou adresu, bez které nemůžete chodit do školy, nemůžete mít účet v bance, účet, na který vám chodí honoráře, které z vás dělají bezúhonného pracujícího občana, nemůžete...
Tramvaj zastavila a já se s miliardou ostatních nacpal do prvního vozu.
* * * * *
“Kam se dereš?!”
“Omlouvám se,” zasadil jsem mlaďochovi s kšiltem dozadu druhou ránu loktem, ještě jeden omluvný úsměv a protlačil jsem se na strategické místo těsně za řidičem.
“Příští zastávka Větrník,” řekla tramvaj melodickým hlasem a dveře se zavřely.
* * * * *
Po dvou stanicích smrkání, kašlání a mobilních hovorů se k všeobecnému ruchu přidal i řidič:
“Kurva!!!” ozvalo se z kabinky docela nahlas a souprava začala ostře brzdit. Mé strategické místo se sice ukázalo strategickým, ale ne až tak pohodlným, protože všichni se káceli na mě.
Brzdné elektromagnety hoblovaly koleje a vozem zavoněl hořící kov. Byť jsem na svých cestách pražskou hromadnou dopravou zažil ledacos, podobné manévry nejsou dvakrát běžné.
“Kurva!!!” Znova řidič.
Lidé ječeli, pán v šedém klobouku poulil oči, dusil se, u rtů se mu dělaly bubliny, a s každým vyděšeným lapnutím po dechu mi jich několik prasklo do obličeje - pán se mne ke všemu pokoušel probodnout aktovkou, a navíc byl nalisovaný tak blízko, že jsem mu mohl počítat bakterie v pórech na nose. Když jsem se napřel do nejhustší skupiny u předního skla, ječeli ještě trochu víc, ale já ven prostě vidět musel.
Pán s bublinami přestal dýchat.
“A kurva,” řekl jsem tentokrát já.
A ne že by mě mrzelo, že ty bakterie nedopočítám.
* * * * *
Přes koleje stál černý mercedes a kolem stáli čtyři muži v černých kuklách, na sobě tradiční špatně padnoucí parkery z lesklé černé kůže plus světle rezavé tesilky - Rusové to nosí jako uniformy.
Navíc měli stejně tradiční kalašnikovy a mířili na tramvaj. Takže paní sousedka se dovolala, někdo pozoroval, do které soupravy nasedám, a pánové se mnou asi chtějí mluvit docela dost.
“Šlápni nato, modrá vesto!” vytrhl jsem dvířka k řidičovi. “Teda spíš VOLUME doprava, nebo jak se tu přidává proud.”
Protože jsem mu mířil do ucha, začal kvičet, ale poslechl.
“Pořádně!” přidupl jsem mu koleno, takže jeho pravá podrážka sešlápla pedál až k podlaze. Elektromotory se nádherně rozkvílely a tramvaj se rozezmítala jako lochneska.
Rusové pochopili, že asi nezastavíme, tak začali střílet.
“K zemi!” zařval jsem do davu, ale dokud si v nich kulky nezačaly razit krvavé tunely, nikdo mne neposlechl.
* * * * *
Glock desítka je výborná zbraň.
Sundal jsem tři střelce, ještě než tramvaj narazila do mercedesu - ten čtvrtý měl zřejmě největší mozek, takže včas přestal pálit a pokusil se s autem ujet - smrtící traverza zachytla jen zadní nárazník, vůz se s vytím pneumatik roztočil a zmizel mi z pistolnického úhlu.
Vyměnil jsem zásobník a řidič zbaběle ubral.
“Spěchám. Pořád,” znovu jsem mu přidupl koleno. Řidič zaťal pěsti do madla a zavřel oči.
* * * * *
“Lepší než Matějská, co?” řekl jsem, když jsme další zatáčku řízli po dvou, nebo kolik má tramvaj na jedné straně kol. Přesto se v proudu aut napravo objevil černý čumák německého vozu.
Potřeboval jsem střílet, jenže kolem kabinky byla pořád nalisována spousta lidí. Pravda, někteří už byli po smrti, ale někteří ještě ne - pán s aktovkou se zas rozbublal, a navíc jsem nechtěl, aby nám krev vyzkratovala motory.
“Jedna-dvě-tři, tady orel,” foukl jsem do mikrofonu palubního rozhlasu: “Prosíme cestující, aby si neprodleně lehli na zem.” Protože m…
