“A vlastně, máš pas?” zeptal se Ten druhý, když jsem zároveň balil přilbici do kusu látky (marně) a kdy příď člunu křupavě narazila do betonového mola a kdy se ke mně vydaly dvě velmi důležitě vypadající uniformy. Člun se zase odrazil a rána to byla taková, že to i krysám podrazilo nohy.
“Možná jsi měl vypnout motor,” poučil mě Ten druhý.
Uniformy začaly naprosto nesrozumitelně, ale o to hlasitěji hulákat.
“Co mám sakra dělat?!” zdivočele jsem se rozhlédl.
“Nedokáže přistát s lodí, a to přitom chce útočit na...”
“Mlč!” sevřel jsem přilbu a ze zoufalství udělal to jediné, co zbývalo.
* * * * *
“Superman!” zavýskl Ten druhý, ale musím se pochlubit, že můj vzlet byl mnohem prudší - vítr mi zaburácel v uších a během vteřiny jsem byl na sto metrech. Roucho mi vlálo kolem nohou.
“Kam...?! Tam!” odpověděl jsem si sám a sestoupil na střechu pětipatrové kancelářské budovy tyčící se nad dlouhými skladišti. Pod nohama mi zaduněly betonové překlady polité asfaltem, ale to už jsem se díval, co mému výstupu říkají ramena zákona.
“Oni si mě snad nevšimli!” zašeptal jsem, protože obě uniformy stále ječely na člun chaoticky odplouvající do tmy - jeden z nich už trápil vysílačku.
Že bych byl až tak rychlý?
“Možná tě viděli, jenže kdo by věřil vlastním očím... Ostatně, jak se cítíš?” Tomu druhému (i mně) před očima vyrostl mangrovový prales a mezi prsty zalepkaly ptačince.
“Nic,” docela užasle jsem zkusil poskočit, “pohoda!”
“Asi ses přece jen něco naučil... Jenže co dál?”
“Co dál, co dál, taky pořád! Dej pokoj!”
“Jde mi o krk, co bych ti měl dávat pokoj?!”
* * * * *
Střecha se ukázala docela vhodným místem (pravda, pár ptačinců smrdělo i tady), ale rackové spali a moc si mě nevšímali.
Taška na hřbetě nebyla dvakrát pohodlná, tak jsem si pistole a plamenomet různě pozastrkoval za krunýř (s automagem v ruce vypadá budoucnost docela růžově; docela rudě), pásy pro Red Barona a popruhy se zásobníky navrch, kulomet na bok (hezky, abych ho mohl pravou paží zhoupnout dopředu) - meč jsem si zavěsil na záda a jílec mi trapně trčel nad ramenem.
“Co ale s tebou?” Přilbice opět zbyla.
“Mohl bys třeba zkusit somrovat a používat ji jako žebrací misku,” řekl Ten druhý.
Problém helmy jsem zatím odsunul a nožem si ze svého obalovacího roucha vyrobil něco poněkud praktičtějšího - kupodivu - vyšlo mi opět pončo, tentokrát až na paty.
“Ještě sombrero, a přichází sám mistr La Bamba!”
“Tady snad někdo vtipkuje?!”
Pončo se mi náhodou povedlo tak, že skrylo nejen zbroj, ale i všechny zbraně (až na ten prokletý jílec a rohy trčící z ramen), jenže já už jsem to měl vymyšlené - ze střechy byl výborný rozhled.
* * * * *
Jeden tokijský bezdomovec měl k ránu ošklivý sen: zdálo se mu, že z nebe sestoupil Démon smrti. Bylo to sice velmi živé, ale musel to být jen sen, protože proč by Démon smrti kradl...
* * * * *
“... pročs ukradl... to?” ani Tomu druhému nebylo vše jasné.
“Nech se překvapit.” Hřebíky a lajsnu jsem měl připravené, dvě rány dlaní, a stal jsem se vlastníkem poutavého oboustranného transparentu, který jsem si zastrčil za flígr, takže mi trčel vysoko nad hlavu. Na hruď jasně červený kastlík a...
... a Coca-Cola měla nového superdynamického reklamního pracovníka.
* * * * *
Se svojí helmou, výškou, pončem a transparentem COCA - COLA - TO JE ONO! jsem v ranní dopravní špičce budil zaslouženou pozornost - co na tom, že jsem rozdával plakátky na novou LIGHT verzi s příchutí bůhví čeho, které si každý mohl nabrat u každého z desítek pouličních poutačů (z přesně jednoho takového jsem si vyrobil “převlek”): osobní přístup - to je to, co si žádá japonský konzument. I jinak to bylo docela dobré - vzhledem k absenci japonštiny jsem nemohl mluvit, tak jsem jako pravý démon jenom chrčel a černovlasá děvčata nádherně ječela, a přestože všichni spěchali do práce, tolikrát se se mnou nikdo nevyfotil ani za mé spisovatelské kariéry.
Když kolem půl deváté začaly chodit děti, teprve se strhl ten pravý halas a ta…
