Přestěhoval jsem kapry do kýblů a umyl z vany sliz (za velmi vtipných poznámek Toho druhého) a zatímco se Voloďa koupal, nakrmil jsem Karolínu a zuby zmizely.
Kocour seděl na stole a loudivě mával packou - od okamžiku, kdy ucítil rybí krev, hladově zmodral, přestože předtím spolykal celou velkou konzervu. Dal jsem mu tedy čtvrtku kapra a on nepřestal mlaskat, dokud ji nesnědl - pak jen škytal, olizoval se a nemohl dát nohy k sobě. Dokutálel se k radiátoru, převalil na záda a usnul.
Protože se z koupelny už podezřele dlouho nic neozývalo, mrkl jsem tam a Voloďa spal ve vaně. Vzbudil jsem ho, čištění zubů že tedy bude stačit až ráno, dal jsem mu obrovskou flanelovou košili jako pyžamo a zastlal ho do postele.
“Dobrou noc,” zhasl jsem.
“Dobrou noc... Tobiáš?”
“Ano?”
“Ty tóže vampyr?”
“Hm...Hmmmm... Jo.”
“Proto ty uneseš auto?”
“Přesně tak.”
“Já tóže chóču byť vampyrom.”
“Když budeš hodně jíst, poslouchat a čistit si zuby...,” tlumeně jsem se zachechtal, ale to už spal.
* * * * *
“Tak jo,” podíval jsem se na spoušť, uprostřed které stál prohnutý stůl, uložil smetánky, mléko a zbytek kapra do lednice a začal uklízet. Mazlík a spící Kocour se mi sice neuvěřitelně pletli, ale kolem půl jedenácté jsem slavně zvítězil.
Jako bonus jsem pod troskami “stylových okrasných předmětů” našel Hanačin notebook: byl otevřený, přes displej hluboký škrábanec, v klávesnici napatlaného něco neidentifikovatelného a na krytu otisk boty. Naštěstí to ale je Toshiba, takzvaný armádní model, takže stačilo prolít klávesnici vodou, trochu kartáčku na ruce, nechat okapat, strčit do zásuvky a disk se poslušně rozpištěl.
“No výborně,” zhasl jsem a sinavé světlo přihlašovací obrazovky naředilo tmu. Přitáhl jsem si židli, a protože miHanako řekla heslo, v pohodě se přilogoval. Jelikož jsem (najednou) neměl co dělat, chtěl jsem pokračovat v knize, jenže Hanako notebook na něco musela mít, a tak co kdybych... Není to hezké, šťourat někomu v soukromí, ale třeba mi to pomůže, nějak, s něčím. Chvíli jsem pátral, chvíli z internetu stahoval louskáčky na tajemství, a Ulrich mě přece jen něco naučil, protože jsem se dostal nejen do Hanačina soukromého adresáře, ale docela snadno jsem rozšifroval i její soubory... na okamžik mne (japonsky) zamrazilo, ale naštěstí to bylo v angličtině.
Byly to sice soubory, ale dohromady to byla jedna zpráva - přesněji řečeno jediná zpráva; že bych našel nějaké zbytky po starších dokumentech, jsem nemohl doufat - měla nainstalovaný speciální mazací program, který dokáže fajly rušit tak dokonale, že je nezrekonstruuje ani FBI. Ale ono jediné - byť rozpracované - sdělení docela stačilo: Hanako v něm líčila, jak se podařilo lokalizovat jakousi “základnu námořní výcvikové jednotky” - líčila to sice suchými slovy, ale občas jí do toho probleskla nezadržitelná radost; a asi nebylo divu, protože to končilo: ... tedy po více než čtyřech stoletích - bez sebemenších pochyb - víme, kam vést první úder. Dalším z dokumentů byla mapa, barevná, podrobná, Jihočínského moře. A ta šipečkou označená zelená tečka ve složitém archipelu tisíců jiných zelených teček nemohla být nic jiného než ostrov paní Dao.
* * * * *
Podle data Hanako na zprávě pracovala naposledy v den, kdy mne zachránila před Van Vrenem. Přimhouřil jsem oči a cítil, jak na mne dosedl osud: “Protože to nedokončila, tak to neodeslala, a já nevím, komu je to určené. Takže...,” zašeptal jsem a Kocour zakručel ze sna.
“... takže o ostrově paní Dao teď víš jen ty,” řekl Ten druhý.
“Jsi podezřele bystrej, poslyš. Ještě to ale někdo musel říct Hanako...,” to už jsem otevíral další soubor. Byl to přepis výslechu psaný v první osobě (mužem-vyslýchajícím) a nebyla v tom žádná jména: Vyslýchaný potvrdil předchozí výsledky a zemřel,zněl lakonický závěr.
Další dokument byl od Hanako, a tentokrát byl o smrti autora předchozího textu: před týdnem ho v Hamburku zabil někdo, kdo se jmenuje Moon, a podle všeho pěkně nechutně. Hanako se do detailů příliš nepouštěla, ale …
