“Co se to tady...?! Panebože!” vykřikl doktor Hrůza, když přehlédl situaci. Já jsem si zrovna zkoušel své první zvracení po velmi dlouhé době a dítě se po Hrůzově vstupu hlasitě rozplakalo.
“Co je vám, člověče?” druhý muž se ani nezdržoval svlékáním bundy a bez váhání se ke mně sklonil. Byl obtloustlý, měl šedý plnovous a za brýlemi se silnými obroučkami chytré oči.
“To je ten...!!! Ani hnout!!!” namířil na mě třetí muž pistoli a třásly se mu ruce.
Dítě se rozkřičelo ještě hlasitěji.
“Blééé!” odpověděl jsem. Když člověk zvrací, je igelitové oblečení víc než praktické.
“Dejte to dolů!” řekl muž s brýlemi a z jeho hlasu bylo zřetelné poznat, že není zvyklý na odmlouvání.
“To je ten vrah!”
“Teď je to nemocný člověk,” se zafuněním si vedle mě klekl: “Moji pacienti se sice obvykle nehýbou, ale když se někdo nedokáže postavit, to ještě poznám.”
“Opatrně, pane profesore, co když to zase hraje!” řekl doktor Hrůza.
“Viděl jste někoho, aby hrál, jak zvrací vlastní žaludek? Postarejte se tady o maminku - a to dítě zabalte aspoň do ručníku! Vy, pomozte mi s ním, no vy, kapitáne, musím ho vyšetřit!”
“Ale...!”
“Ihned!”
Pistole zmizela.
“Bléééé! Vodu,” zachroptěl jsem.
“Co vás bolí?” brýle se mi zaleskly proti očím.
“Břicho... Všechno...”
“Sakra, je tu houbelec vidět - támhle, dáme ho na světlo!” profesorovi zapraskalo v kloubech, a když mne táhli pod lustr, hlasitě funěl. “Dobře,” sáhl mi na čelo a zatvářil se zachmuřeně: “Člověče, tuhle teplotu dobře znám, jenže já pracuju na patologii... Klid, klid, to byl jen žert.”
“Bléééé! Vodu, prosím,” začal jsem se třást a profesor mi ke rtům přiložil hrneček. Bolest na okamžik polevila. Bohužel na velmi krátký.
“Jasně, už chápu,” objevil se mi v zorném poli doktor Hrůza, “tím se to vysvětluje - žádné průstřely, minimum krve - nahrál to. Předem si připravil díry do oblečení a vzal si nějakou drogu, která ho uvedla do katalepsie. Žádný dech, žádný tep, dvacet tři stupňů per rectum...”
“Ano? Je to tak?” profesor se na mne přísně zahleděl a policajt zase vytáhl pistoli.
“Bléééé!”
“Jestli je to tak, co jste si vzal? Pokud nám to neřeknete, nemůžeme vám pom...”
“Blééé!”
Zvracel jsem sice jen vodu, ale byla trochu nažloutlá, profesor obratně trochu zachytil do hrnečku:
“Rychle, zařiďte rozbor... Kde sakra jsou pro tady ty dva?!” Přesně v té chvíli se rozlétly dveře a vpadlo tam klubko lidí s nosítky, inkubátory a povijany.
* * * * *
Zavřel jsem oči a otevřel je, až když mne donesli na pohotovost a položili na vyšetřovací stůl; tehdy jsem začal ze všech sil bojovat, aby mi nevzali krev a nenapíchali do mne infuze. Přestože jsem měl pocit, že by mne přemohl i ten novorozenec, nakonec mi dali pokoj.
* * * * *
“... takže je to vaše konečné slovo, pane profesore?”
“Ano, kapitáne, je to s největší pravděpodobností, jak řekl kolega Hrůza.”
“A vy, doktore?”
“Jak říká pan profesor - jinak si jeho stav nedovedu vyložit,” ozval se hlas službukonajícího lékaře, “ta teplota, bledost, absence potu... vypadá to na nějakou drogu, ale víc vám řekneme až po rozboru toho, co zvrací.
“Blééé!”
Sestřička mi trpělivě dala před pusu misku, a když jsem skončil, otřela mi bradu. Kdybych to zvládl, usmál bych se na ni - obsah mého žaludku jí stékal až z předloktí.
Sestřičky jsou nedoceněné.
“... musíme ho převézt,” zase jsem začal vnímat.
“Nedoporučuju,” profesorův hlas zněl pevně.
“Je to mnohonásobný vrah, nezapomeňte, profesore. Navíc...,” policista si odkašlal, “navíc už jednou vyskočil z letadla, asi ze tří kilometrů, a přežil to; pak dokázal to, co dnes dopoledne... Ti mrtví policisté byli ze zásahové jednotky - elita. Navíc po něm jdou snad všechny ruské gangy, co jich v Čechách je...”
“Takže se o něm nesmí mluvit.”
“To v žádném případě!” kapitán si znovu odkašlal, “nemáte nějaký aspirin? Něco na mě... Každopádně, nechtěl bych ho na Pankráci ve Vězeňské, Ruzyň bude lepší, je tam víc soukromí... Od vás chci vědět, jestli to přežije.”
“Vyskočil z letadla... bez padáku,…
