Těžký terénní vůz se do osobáků zakousl jako torpédo. Vzduchem zavířila urvaná kola, kusy plechu a kusy lidí. Zhoupl jsem se do kabinky, tak jsem detonaci paliva zahlédl jen v zrcátku. Byla tak silná, že se i tramvaj málem převrátila.
Protože jsme jeli z kopce, souprava stále zrychlovala. Pochvalně jsem poplácal řidiče (ječel do vysílačky, ať před náma sakra kurva vykliděj koleje!), nasadil si černé brýle a vzal z hromady těl tmavofialovou kšiltovku - kameře televizního přenosového vozu jsem zamával až pak.
“Jste blázen!” zařval do vytí větru řidič.
“Vyléčili mě!” I když, pravda, i mě trochu znepokojovala další křižovatka. Policajti se jí sice pokoušeli uvolnit, ale kdo kdy viděl pražského taxikáře, aby se nenacpal, kam chce.
Blížili jsme se fakt víc než rychle.
* * * * *
Vypadalo to tak ošklivě, že se ruské vozy stáhly za tramvaj - místo aby jich ubylo, kupodivu naopak - přidržel jsem si uvolněné zrcátko: ale ne, naštěstí ne všechny byly ruské - byla tam i dvě neoznačená policejní auta, teď s magnetickými majáčky na střechách.
Jak uklidňující.
Vzápětí chytla nádrž již téměř ubroušené toyoty, tramvají prošlehly plameny a naplnil ji kouř.
* * * * *
Na křižovatce jsme o japonský vrak přišli: Předváděl spolu s několika (mnoha) dalšími vozy, které rozdováděl náš průlet, nádherné synchronní kotrmelce a ničil auta zaparkovaná u chodníků. Střepy z výloh tryskaly jako horizontální gejzíry, lampy se kácely, jiskry létaly, hořící benzín stříkal, ženy lomily rukama...
Disneyland hadr.
Pak nám nějaká nepřející svině vypnula proud.
* * * * *
Tramvaj začala automaticky brzdit, a zastavila, ještě než jsme narazili do pětadvacítky stojící na zastávce.
V tichu bylo slyšet vytí sirén, nesmělé hlasy pasažérů (spodní vrstva se ozývala hlasitěji) a hukot zkázy za námi.
“Strossmayerovo náměstí. Vzhledem k drobným technickým potížím prosíme cestující, aby si vystoupili - a to tak, že rychle,” zvedl jsem hlas, protože změť plechu a ohně se ulicí Milady Horákové valila jako lavina.
* * * * *
Sám jsem nelenil a uposlechl své výzvy - v chaosu si mne nikdo nevšímal.
* * * * *
Zahodil jsem kšiltovku do koše a rychlým krokem došel na Vltavskou, kde jsem u bankomatu nejprve zakryl kameru a pak se proklel, že jsem si dal jen pětitisícový limit na jednorázový výběr.
Potřeboval jsem se dostat za řeku, přičemž metrem to stihnu, ještě než poldové uzavřou okolí. Lidé se na mě dívali divně, když jsem obcházel halou, abych se nedostal do zorného pole objektivů - při sjezdu na eskalátoru se musíte za někoho schovat.
Vystoupil jsem na Muzeu a koupil si telefonní kartu. Nahoře se všichni tlačili na pravé straně Václaváku a dívali se na černý sloup kouře stoupající nad střechami - musí to být vidět z celé Prahy. Na všech televizích v obchodě s elektronikou běžel přímý přenos, a pohotoví reportéři už vymysleli i neotřelý název: PRAŽSKÁ APOKALYPSA.
Z nízkých šedých mraků začalo mrholit a dlažba, se studeně zaleskla. Zaklínil jsem se v budce a našel ve Zlatých stránkách rubriku RÁDIA.
“Rádio l?” ozvalo se po osmi zazvoněních.
“Dobrý den, Havelka. Mám takovou... takovou zvláštní prosbu.”
“Od toho tu jsme.”
“Nejde o hudbu... nemluvíme k národu, náhodou?!”
“Žádnej strach.”
“Víte, jak vám volá - vždycky večer - jmenuje se Nočník, vždycky chce zahrát pro veselý pumprlíky... Není tam někde nějakej vzkaz pro někoho, kdo by se o to zajímal? Nebo tak něco?”
“Sto padesát lidí denně se zajímá o veselý pumprlíky, žádná soutěž to ale není,” mladý hlas zazněl unaveně.
“To je jasný, ale není u toho nějaký jméno, telefon, nebo tak?”
“Hele, takovejchhle dotazů máme fakt stovky, já...”
“Co noční klub!” řekl jsem.
Překvapené ticho.
“A sakra - vy to víte! Už skoro rok nám to tady visí!”
Pochopil jsem, že za tím musely být nějaké značně emocionální pohnutky, aby si to moderátoři pamatovali takovou dobu.
“Takže?”
“Moment, momentíček,” v sluchátku se rozcvakala klávesnice počítače, “momentíček... kde to jen...…
