Držel jsem upíra v černém obleku tak, aby na mě neviděly alespoň ty kamery, které jsem viděl já. Mé kroky duněly halou (opět samý mramor), hrála tichá hudba, i tady zurčely fontánky, a do hudby pouštěli šumění větru v korunách stromů. Pravda, palem v květináčích i vnitřních záhonech tu bylo mnoho, také tu byly takové zvláštní přerostlé bonsaje, nebo jak nazvat kouzelně zkroucené, ale tak dvoumetrové borovice. Diskutující a popíjející businessmani se na mě zvědavě dívali - považovali můj výstup za reklamní akci.
Jen ať vám to vydrží, hoši.
“Hledám paní Dao, příteli,” došel jsem k mahagonovo-mramorové recepci (divné, chce-li někdo ukázat, že má fakt na rozhazování, oplácá mramorem úplně všechno). Prostředí bylo klimatizované, tak už se nedalo tak snadno poznat, kdo je kdo. Recepční (nebyl mramorový) se mi automaticky uklonil, vycvičeně se usmál, ale přitom zíral ke vchodu a zřejmě nemohl pochopit, co přesně se tam stalo. Nebo že by ho tak znepokojovala ta špinavá skla? Otočil se na upíra a něco se zeptal vzrušenou japonštinou.
Upír se v odpověď jen zatřásl.
“Ten vám hned tak neodpoví,” sesmekl jsem ho z transparentu, kterým jsem mu prorazil hrudní koš a rozdrtil několik obratlů; bezvládně se složil na recepci. “Já ale čekám, příteli,” netrpělivě jsem poklepal na pult a špičky mých prstů nechaly na vyleštěném mahagonu krvavá kolečka.
“Ří...,” zajíkl se, “říkal jste paní Dao, pane? Nikoho takového bohužel neznám.”
“Teď jste mě ale vážně ranil,” naklonil jsem se přes pult a zvedl ho za uzel vkusné kravaty.
Od businessmanů se rozlehly rozčilené hlasy a rychlé kroky, jak znenadání začali odcházet.
“Nějaké problémy, pane Ikedo?” ozvalo se za mnou, a dusícímu se recepčnímu až vytryskly slzy štěstí - zřejmě stiskl alarm nebo se tu někdo dívá na monitory bezpečnostního okruhu.
“Problémy?” otočil jsem se, a jak pan Ikeda přelétl pult, bolestivě si narazil levou kyčel. Pořád jsem ho držel za uzel kravaty. Za mnou stáli tři muži, a vzhledem k tomu, že přišli velmi tiše, vytušil jsem, že problémy právě začínají:
“Váš recepční se ke mně chová neuctivě.”
“Ano?”
“Vy také neznáte paní Dao?” tak mimochodem jsem recepčního hodil zpátky - cítil jsem, že brzy budu potřebovat obě ruce.
“Známe paní Dao, ale obávám se, že...,” muž švihl paží - byl dobrý, ale zase jen člověk. Divné, že ho před podobnými nerozvážnostmi nevaroval upír se zlomenou páteří.
Chytil jsem letící pěst a stiskl. Přestože mu nemohla zůstat kost celá, nevydal ani hlásku (krom křupání) a druhou rukou se mi pokusil zabodnout do břicha nůž. Když jsem mu zbraň vytrhl, omdlel.
Vytrhl jsem mu ji i s předloktím.
Ti druzí dva poodstoupili.
“Taková patálie,” rozpačitě jsem pokrčil rameny, nůž zazvonil o podlahu, ale během následujícího okamžiku jsem pochopil, co měli za úkol - odvést mou pozornost.
* * * * *
Do zad mi narazilo něco jako buchar.
* * * * *
Letěl jsem dlouho a daleko a při přistávání můj levý loketní trn vyryl do podlahy hlubokou rýhu; zavoněl pálící se kámen. Nestačil jsem se dohrabat ani na kolena, když jsem dostal druhou ránu - kop - tentokrát jsem alespoň zahlédl, kdo to je.
Tedy ne že bych ho znal.
Zato Van Vrena, řítícího se od výtahu, jsem znal bezpečně.
* * * * *
“Dost!” tentokrát jsem nohu trefil ořetězovaným zápěstím do kotníku. Sice nepraskla, ale holohlavého chlapíka v tradičním černém kimonu to vymrštilo do výšky, a když klesal, dal jsem mu příšernou ránu pěstí do hrudi. Přelétl půl haly a pleší bouchl o mramorové schody do mezipatra.
“To muselo bolet,” horečně jsem vstával a pončo mi ovíjelo nohy jako vzteklá chobotnice.
Totiž:
Krom Van Vrena se od všech vchodů a výtahů hnaly desítky mužů s pistolemi, samopaly, meči...
* * * * *
Sáhl jsem za opasek, a přestože jsem měl prsty od krve, navlékl si tenké, (ale doufejme že dostatečně pevné) rukavice z ocelových kroužků.
* * * * *
To už kolem svištěly první střely, a neprůstřelná skla za mnou je odrážela zpět.
“Sprechen Sie Deutsch?” usmál jsem se, …
