II
Roughton zařídil operační základnu v malém hotýlku a jal se obcházet budovy univerzity. Nejdříve si pečlivě našil do klopy několik řádových stužek a do knoflíkové dírky zastrčil odznak proslulého basketbalového týmu. Pomáhalo mu to při navazování styků se studenty a s personálem.
Školní rok nedávno začal a komplex starých cihlových budov, obklopených korunami letitých modřínů, byl zaplněn spoustou mladýchlidí. Reportér soustředil veškerou pozornost na budovu Fyzikálního ústavu. Zakoupil si seznam přednášek, a dokonce - ač se to zdá k nevíře - se připravoval k zápisu do prvního ročníku matematické fakulty. Rovněž pečlivě pročetl všechny vývěsky na stěnách včetně těch, kde někdo hledal pokoj se zvláštním vchodem nebo žádal o navrácení skript, zapůjčených před prázdninami.
Podobnou činností se zabýval už dva dny, aniž narazil na nějakou stopu. Předpokládal, že až se bude ta konference konat, odvolá profesor přednášky nebo cvičení. Zasedání se ovšem mohlo konat o některém volném dni nebo v neděli, vypadalo to na to, protože se mu žádnou vyhlášku o odvolání přednášek nepodařilo objevit. A co horšího, shledal, že Farragus přednáší pouze v úterý a ve čtvrtek. Roughton navštívil jeho veřejnou přednášku o vlnové mechanice a jen díky pevné vůli vydržel dvě hodiny poslouchat naprosto nesrozumitelné plkání (jak v duchu charakterizoval profesorův výklad) jenom proto, aby z první lavice mohl upírat na starého vědce bystré oči planoucí zájmem a do sešitu, který si pro tento účel přinesl, zapisovat matematické vzorce, zhusta v poměrně volné interpretaci.
A po přednášce přistoupil ke katedře a nesměle se otázal (dobrý reportér musí být schopen dokonce i ostychu, pokud to je zapotřební), zda by ho profesor mohl přijmout zítra odpoledne; jde mu o jistý teoretický problém, který mu nedávno přišel na mysl.
„Napadlo mě to při studiu vaší Transmutace stereometrických invariantů obecné teorie pole,“ vysypal ze sebe bez zajíknutí název Farragusovy práce, již držel v univerzitní knihovně před několika hodinami v ruce.
Starého profesora snaživý posluchač zaujal, a přestože měl očividně naspěch, začal se omlouvat: zítra ho nemůže přijmout, má mít opravné zkoušky.
„Tak snad v pátek?“ zeptal se Roughton a celým svým vzezřením dával najevo hluboké rozčarování a zklamání.
„Bohužel, ani v pátek to nejde... ráno se musím připravit... mám takový malý... totiž, hem, nemám čas a rovněž po celé odpoledne nebudu mít volnou chvíli. Možná až pozdě večer, ale nemohu se zaručit, kdy zasedá... kdy se vrátím domů. Nemůžete přijít v sobotu ke mně do pracovny?“
Rozzářený Roughton poděkoval, domluvil se na sobotu a pohvizduje si, ztratil se v zástupu studentů, dusajících po schodech.
Znamenitý stařík, má to všechno pěkně jako na talíři, říkal si v duchu. Sázím krk, že to zasedání je v pátek odpoledne. Je to skoro škoda, že to šlo tak snadno. No, jen tak dál. V každém případě si to musím ještě ověřit.
Jako kometa obletěl všechna pracoviště a budovy katedry fyziky. Ukázalo se, že všechny přednášky stanovené na páteční odpoledne byly přeloženy buď na sobotu, nebo na pondělí. Co to mohlo znamenat? Jenom to, že docenti a profesoři byli zaneprázdněni - ale čím?
Buď se koná ta konference, anebo já ujsem záď remorkéru, pomyslel si Roughton a za svůj důvtip se odměnil výtečným obědem na Sullivanův účet. Stejně se už dost našetřil, když se neubytoval v hotelu, ale pronajal si pokoj u vdovy po jistém mexickém politikovi. Byl to kutloch zaplněný starým nábytkem, hlavně rozvrzanými klubovkami, v nichž se to hemžilo štěnicemi. Ale o tom Roughton při pronájmu nevěděl. Trávil teď bezesné noci, což mu usnadňovalo vypracovat akci. Neúnavný zmyz, s nímž sdílel lože, ho doháněl k zoufalství, a tak se v měsíčním světle procházel po pokoji a mručel:
„Budou tam tři matematici, osm fyziků a jeden chemik. Mimoto určitě přijedou ještě odborníci odjinud. A teď - jak se mezi ně připlést?“
Nejdřív se vážně zabýval tím, že se ukáže váženému shromáždění v turbanu jako vážený indi…
