Předmluva
Přestože následujícími slovy pobouřím jistě mnoho čtenářů, považuji za svou povinnost je vyslovit. Knihy tohoto druhu jsem dosud nepsal, a protože nebývá zvykem, aby matematik uváděl své práce osobními výlevy, mohl bych je tedy klidně vynechat.
V důsledku okolností na mně nezávislých jsem se zapletl do událostí, o nichž chci hovořit. Důvody, proč tento popis označuji jako jakési vyznání, objasním později. Když tedy chci hovořit o sobě, je potřebí vybrat si nějaký příklad pro srovnání: budiž jím moje poslední biografie z pera profesora Harolda Yowitta. Yowitt o mně hovoří jako o vynikajícím odborníku největšího formátu, protože jsem se vždy pokoušel řešit nejsvízelnější z dostupných problémů dneška. Zdůrazňuje, že moje jméno se objevovalo pokaždé tam, kde se jednalo o radikální destrukci vědeckého dědictví a tvoření nových pojmů, například v matematické revoluci, ve fyzikalizaci etiky nebo i projektu MAVO.
Když jsem při čtení knihy došel k místu, kde se mluví o destrukci, za slovy o svých ničitelských slovech jsem očekával další a smělejší závěry a pomyslel jsem si, že jsem konečně našel svého životopisce, což mě vůbec nenadchlo, neboť obnažit sebe sama není totéž, jako být někým obnažen. Jenže Yowitt, jako by se zalekl vlastního důvtipu, se pak - nedůsledně - vrací k otřepaným verzím o mé osobnosti, představujemě jako houževnatého a pracovitého génia a neodpouští si ani citaci několika anekdot z klasického repertoáru.
Mohl jsem tedy onu knihu klidně odložit na polici k jiným svým životopisům, protože mě tenkrát ani ve snu nenapadlo, že co nevidět tohoto pochlebného životopisce pěkně setřu. Při té příležitosti jsem si všiml, jak málo místa na polici zůstalo. Připomnělo mi to, že jednou jsem prohlásil Yvorovi Baloynemu, že zemřu, až ta police bude plná. Přijal to jako žert a já mu ani neodporoval, ačkoliv jsem jasně vyjádřil své přesvěsčení, jehož malichernost mu nic neubírá na autenticitě. A tak - abych se vrátil k Yowittovi - se mi zase jednou poštěstilo, anebo, chcete-li, nepovedlo, navzdory osmadvaceti knihám věnovaným mé osobě za dvaašesesát let mého života, zůstat naprosto neznámým. Ostatně, smí se takto vůbec mluvit?
Profesor Yowitt o mně psal v souladu s pravidly, která sám nestanovil. Ne na každou obecně známou osobnost se dá pohlížet stejně. Velké umělce je dovoleno pronásledovat už v jejich dětství a někteří životopisci dokonce míní, že jejich duše musí být nutně ničemná. Vůči velkým vědcům však doposud platí starý stereotyp. Na umělce nahlížíme již jako na duše pevně přikované k tělům a literární vědci proto bez ostychu hovoří o homosexualitě Oscara Wilda. Lze si ovšem stěží představit badatele, který by se analogickým způsobem zabýval koryfeji fyziky. Přece musíme mít někoho nezlomného a dokonalého, jehož historický vývoj je ohraničen změnami v místě jeho působení. Politik může být velký padouch, aniž přestal být velkým politikem, zatímco geniální padouch je contradicio in adiecto: padoušství totiž genialitu yvlučuje. Tak dnes žádají pravidla.
Skupina psychoanalytiků z Michiganu, pravda, se tento stav pokusila změnit, zabředla všdak do triviality. Sklon k teoretizování, známý u fyziků, vysvětlovali tito badatelé sexuálními zábranami. Psychoanalytická doktrína nalézá v člověku zvíře osedlané svědomím s tím nešťastným výsledkem, že zvířeti není valně pod svým ctnostným jezdcem, který na tom není v této pozici o mnoho lépe. Jeho úsilí totiž nesměřuje pouze k tomu, aby zvíře zkrotil, ale aby je navíc učinil neviditelným. Koncepce, podle níž máme v sob staré zvíře, nesoucí bez sedla nový rozum, je slepencem mytologických privitivismů.
Psychoanalýza předkládá pravdy infantilním, to jest středoškolským způsobem: dovídáme se od ní brutálně a zbrkle věci, které nás šokují, a přesto nás nutí k tomu, abychom je vyslechli. Nejednou se stává, jako právě v tomto případě, že zjednodušení, které se sice blíží pravdě, ale nevydařeně, má stejnou cenu jako podvod. Představují nám opět démona i anděla, bestii i…
