IX
Koncem srpna jsem se cítil myšlenkově tak sterilní jako snad ještě nikdy předtím. Tvůrčí otenciál a schopnost překonávat problémy se mění jako příliv a odliv a človk si s tím těžko poradí sám. Naučil jsem se používat testu - čestl jsem si své práce, které pokládám za nejlepší. Pokud v nich zaznamenám klopýtnutí, mezery, jestliže vidím, že se to dalo vyjádřit lépe, zkouška dopadla dobře. Ale přečtu-li vlastní text bez podivení, znamená to, že se mnou není všechno v pořádku. A tak tomu bylo i na sklonku léta. Z dlouholeté zkušenosti vím, že nepotřebuji odpočinek, ale rozptýlení. Proto jsem stále častěji navštěvoval svého souseda doktora Rappaporta a nejednou jsme mluvili dlouhé hodiny. O hvězdném kódu jsme rozprávěli málo a zřídkakdy. Jednou jsem ho zastihl u velikých balíků, z nichž se sypaly hezké brožury s pestrobarevnými přebaly. Jako „generátoru různorodosti“, kterou jsme postrádali v našich koncepcích, se pokoušel využít tohoto žánru, populárního především ve Spojených státech, jemuž se díky zatvrzelému nedorozumění říká science fiction. Knížky toho ruhu nikdy předtím nečetl: byl znechucen, a dokonce se vztekal, protože ho rozčarovaly svou jednotvárností. Je v nich všechno, kromě fantazie, řekl. Pochopitelně že došlo k nedorozumění. Autoři pseudovědeckých pohádek dodávají konzumentům to, co si oni žádají: banality, obecné pravdy, stereotypy dostatečně bizarní a tak kamuflované, že u čtenáře zaručeně vzbudí údiv, a při tom ho nevyvedou z jeho životní filozofie. Pokud existuje v kultuře pokrok, je to především ve způsobu nazírání, avšak literatur, zejména fantastická, k tomu nepřispívá.
Rozhovory s doktorem Rappaportem byly pro mne velice cenné. Vyznačoval se charakteristickou dravostí a bezohledností svých formulací, které bych velmi rád byl pronesl sám. Témata našich diskusí byla poučná: hovořili jsme o člověku. Rappaport byl tak trochu „termodynamický psychoanalytik“ a tvrdil například, že všechny základní hnací síly lidské činnosti lze prostě odvodit z fyziky - pokud ji pojímáme dostatečně široce.
Puzení k destrukci lze vyvodit přímo z termodynamiky. Život je podvod, pokus o zpronevěru, úsilí o obcázení nevyhnutelných a neochvějných pravd. Izolován od ostatního světa se okamžitě dává cesou rozpadu, a ta nakloněná rovina vede k normálnímu stavu hmoty a trvalé rovnováze, která znamená smrt. Aby přetrval, potřebuje mít řád, protože řád ve vysoce organizované podobě nikdy kromě života neexistuje, je odsouzen k tomu, aby se sám stravoval: musí ničit, aby mohl žít, krmit se pořádkem, který je do té míry pokrokem, do jaké míry dovolí, aby byl zničen. Nikoli etika, nýbrž fyzika určuje tuto zákonitost.
První si toho patrně povšiml Schrödinger, ale byl natolik zahleděn do svých Řeků, že mu ušlo něco, co by se podle Rappaporta dalo nazvat pohaněním života, imanentní zkázou, zakořeněnou v samotné struktuře reality. Oponoval jsem mu, odvolávaje se na fotosyntézu rostlin. Neničí, přinejmenším nemusí ničit jiné živé organismy, díky asimilaci slunečních kvant. Rappaport mi odpověděl, že na rostlinném světě cizopasí celá živočišná říše. Druhou charakteristickou vlastnost člověka, tu, o niž se dělí takřka se všemi živočichy, totiž pohlaví, také odvodil svérázným filozofickým způsobem z termodynamiky, i informační statistiky. Neuspořádanost číhající na každý organizovaný stav, vede k tomu, že informace bývá vždycky ochuzena - aby se mohla postavit proti smrtícímu šumu, aby chvilkově získaný pořádek rozšířila, musí vytvářet „dědičné texty“ - genetický kód - obsahující „přepisy pořadí“, k odstranění „omylů“ - to vlastně tvoří ospravedlnění dvoupohlavnosti a je příčinou jeho vzniku. A tak pohlaví určují zákonitosti, které zkoumá teorie informace. Genetický kód a variabilita genotypu byly conditio sine qua non, aby se život mohl udržet, a to ostatní - aspekty biologické, algedonické, psychické, kulturní jsou odvozené, jsou leskem důsledků, vyrůstajícím z onoho tvrdého, vyzikálními pravidly utvářeného zrna.
Poukázal jsem na to, …
