II
(Kabinet profesora Tarantogy. Pracovna vědce: starý psací stůl, křesla, poličky plné knih. Tarantoga a Alfen. Oba sedí.)
Profesor: Mladíku, když jste seděl v předpokoji, viděl jste opouštět můj dům pět kandidátů, kterým se moje podmínky zdály nepřijatelné. Vysvětlím vám svoji představu. Mohu vám nabídnout slávu přesahující věky, stanete se proslulým člověkem, vaše jméno bude známo celým pokolením, ale z druhé strany, říkám to otevřeně, váš život bude těžký a plný odříkání. Nejprve se budete muset vzdát všeho, co nám poskytuje současná civilizace, mimoto budete pronásledován boháči, ale najdete také mocné ochránce. Jedním slovem, ten věnec, který vám osud mým prostřednictvím vloží na hlavu, bude z nádherných růží s ostrými trny. Přijímáte mojí nabídku?
Alfen: Ano, pane profesore. Přijímám.
Profesor: Dobře si to rozmyslete. Jakmile se jednou rozhodnete, nebude návratu. Obrátil jsem už četné vaše vrstevníky na podobné životní dráhy a dosud jsem se nezklamal. Na druhé straně musím být opatrný. Osud mě obdařil dějinným úkolem ve prospěch celého lidstva. Musím ho splnit až do konce. Jste jedním z těch, na nichž bude záviset budoucnost lidstva. Ale pamatujte na ty veliké obtíže... Kromě toho vás ještě podrobím zkoušce...
Alfen: Jaké zkoušce, pane profesore?
Profesor: Nejdřív musíte souhlasit a ujistit mě o své diskrétnosti čestným slovem čestného člověka. Poslouchám.
Alfen: Souhlasím a dávám vám čestné slovo.
Profesor: Tak to bychom měli. A teď tohle. Vyžaduji malířský talent. Říkal jste, že ho máte.
Alfen: Umím malovat. Samozřejmě že umím.
Profesor (vytahuje ze skříně kopii Mony Lisy od Leonarda da Vinci ve skutečné velikosti): Uvidíme. Přesvědčím se. Vezměte si ten portrét a udělejte kopii. Stojany, plátno, štětce i barvy najdete v pokoji, který je pro vás připraven...
Alfen: Mám hned začít?
Profesor: Chvályhodná horlivost. Nechcete si snad ještě něco zařídit?
Alfen: Děkuji. Ovšem, rád toho využiji, dovolíte-li...
(Odchází. Ve dveřích se míjí s kuchařkou Melánií.)
Melánie (k profesorovi po Alfenově odchodu): Pane profesore, on se mi nelíbí.
Profesor: No, no... A proč, milá Melánie?
Melánie: Kouká mu z očí špatnost. Pane profesore, měla jsem vám připomenout, že se máte v jedenáct setkat s panem Kulombem.
Profesor: Ne s Kulombem, Melánie, ale s Kolumbem. S Kryštofem Kolumbem, tím, co objevil Ameriku... Už jdu.
Melánie: Mohu udělat k obědu chřestovou polévku?
Profesor: Můžeš, Melánie... Nechceš se stát Lukrecií Borgií? Žila bys mezi papeži...
Melánie: É, vy pořád melete jednu písničku. A kdo by vám vařil? Pěkně děkuju za ta papežství.
(Oba odejdou. Do pokoje se vkrade Alfen, rychle přistoupí ke stolu a vytočí telefonní číslo.)
Alfen: Haló! To jste vy, Galte? Co? Byl jsem přijat, ano. Buďte klidný. Kdybyste něco potřeboval, řekněte, že volá Tomek, že jste můj kolega ze školy. Ano. Volám v důležité záležitosti. Starý mi dal k okopírování obraz Leonarda da Vinci - Monu Lisu. Ano, chce se přesvědčit, jak maluji... Neznáte. Taková usměvavá bába. Nechte okamžitě namalovat pořádnou kopii! Vezmu si ji ráno. Co? Ne, to musí být čerstvé, mohl by to poznat, barvy musí být ještě mokré... Co? Očkování? To je určitě jen pro zastření stop, pro zmýlení... Poslyšte, něco mě napadlo. Zkontrolujte stav profesorova bankovního konta. Na shledanou. Buďte klidný, přivedu vám ho v želízkách!
(Kabinet. Tarantoga, Alfen, na stojanech dvě Mony Lisy.)
Profesor: No prosím. Není špatná. Opravdu není špatná, mladíku. Jsem s vámi docela spokojen. Je sice vidět jistý spěch, ale to byla jen zkouška. Musím vám totiž říci, že budete sám, ano vy, vlastníma rukama malovat originál. Hehe... Zajímavé, že? Neudivují vás moje slova?
Alfen: Ovšem... Jsem trochu zaskočen...
Profesor: Všechno pochopíte. Pojďte se mnou.
(Odcházejí. Chodba, bílé dveře, potom černé, oba se před nimi zastaví. Profesor postupně odemyká číselné zámky, za ním stojící Alfen se přesvědčuje, kde má kterou pistoli. Jednu vytáhne a opět ji ukryje.)
Profesor: Dveře …
