I
(Pracovna profesora Tarantogy. Profesor sedí za psacím stolem a před ním stojí mladík v brýlích, inženýr Sianko. Na stole je velká krabice s přihrádkami, stranou hromádka dopisů. Telefon, opodál koš na papír.)
Tarantotga (prohlíží nějaký papír, který mu podal Sianko): Tak tedy, můj milý... Jak se jmenujete?
Sianko: Siaanko.
Tarantoga: Á, pravda... Vždyť je to tu napsané. Inženýr Kryštof Sianko... Vy se tedy chcete stát mým asistentem, že?
Sianko: Ano, pane profesore.
Tarantoga: To je výborné, výborné! Když jsem však podával ten inzerát, měl jsem na mysli asistenta, který by byl současně vědeckým i osobním tajemníkem... Vyhovuje vám to?
Sianko: Ano, pane profesore.
Tarantoga: To je skvělé. Víte, nedávno jsem se vrátil z Ameriky, ze Spojených států. Tam mají ve zvyku zkoušet kandidáty na každé místo psychologickými testy, ale to není nic pro mě. Já mám svoje starosvětské metody. Jste bystrý? Inteligentní?
Sianko: To mohu těžko posoudit, pane profesore. Poněkud...
Tarantoga: Poněkud... Aha! I kdybyste snad nebyl příliš inteligentní, víte, to nevadí, inteligence se přenáší a já jsem velmi, přímo neobyčejně inteligentní, víte. Vyžaduji pouze tři věci: za prvé diskrétnost, za druhé diskrétnost a za třetí...
Sianko: Diskrétnost. Rozumím.
Tarantoga: Nu, tak jsme se dohodli. Teď vám vysvětlím vaše povinnosti. Nejdřív korespondence. Á, dnešní pošta! (Podá Siankovi ze stolu svazek dopisů.) Podívejte se na ty dopisy a povězte mi, co v nich je. Já vám dám pokyny, podle nichž budete příště rozhodovat už samostatně...
Sianko (otevírá první dopis): To je pozvánka na otevření...
Tagantoga: Do koše.
Sianko (odhodí dopis, vezme druhý a čte): Žádost o přijetí čestného občanství města Supikus v mřelském okrese.
Tarantoga: Proč?
Sianko: Vaše prababička se tam narodila.
Tarantoga: Ze strany otcova dědečka?
Sianko: Ne, matčiny babičky.
Tarantoga: Dejte to sem... (Ukazuje na přihrádku krabice na stole.) Rozhodnu se později. Pokračujte.
Sianko: Pozvánka na ukončení...
Tarantoga: Do koše...
Sianko (odhodí, čte nový dopis): Hm... soukromý dopis...
Tarantoga: To nevadí, jen čtěte!
Sianko (čte): „Velectěný pane profesore! Sem jenom prostej nádeník, hrozně nemocnej, levou plíci mi prostřelili za okupace a já, invalida, tak moc toužim číst vaše kníhy, protože vaše kníhy jsou pro mně šecko, ale nemám peníze, tak mi, velectěný pane profesore, laskavě pošlete...“
Tarantoga: Do koše! To je podvodník. Rozeslal takové dopisy na všechny strany. Další!
Sianko: „Milovaný profesůrku! Vy mě neznáte, ale slyšala jsem, že jste se vrátil ze zahraničí a našla jsem odvahu napsat. Je mi devatenáct, jsem přírodní blondýnka, kolegové v kanceláři říkají, že mám zoubnky jako perličky...“
Tarantoga: Do koše! Okamžik - co je to tam na druhé straně za čísla?
Sianko: To... je uveden obvod v prsou, v pase a v tom, no... 98, 81, 96... mám to hodit do koše?
Tarantoga: Ano! Ano! Dál!
Sianko (čte): „Pane profesore, jste vynálezce stroje na cestování časem...“ Někdo se zbláznil, mám to zahodit?
Tarantoga: Ne! Čtěte dál.
Sianko: „Při pokusech jste se přesvědčil o jistém úkazu, jehož dpodstatu vám mohu objasnit pouze osobně. Bohužel jsem uzavřen v oblęcinském Ústavu pro duševně choré...“ Vždyť jsem říkal, že je to blázen...
Tarantoga: Jen čtěte dál.
Sianko: „...proto mě navštivte pod nějakou záminkou, nejlépe jako vzdálený příbuzný. Tento dopis hodím při vycházce přes zeď, jako jsem to udělal už s pěti, z nichž se k vám zřejmě žádný nedostal. Podnikám opatření, které mi umožní dostat se z ústavu během několika týdnů, ale každé prodlení je nebezpečné. S úctou Kazimír Novák...
Tarantoga: Jaké má datum?
Sianko: Dopis není datován, ale podívám se na razítko. Osmého, to znamená před týdnem. Nemám to zahodit?
Tarantoga: Ne, můj milý! Sebereme se a pojedeme. Kde je ten Oblęcin?
Sianko: U Varšavy. My do toho ústavu pojedeme?
Tarantoga: Ano. Až tam budeme, tak pokud možno mlčte. Budu mluvit a jednat za nás za oba. Souhlasíte?
Sianko: Ovšem, jak si p…
