MASKA
Na počátku byla tma a studené plameny a neochabující hluk, začouzené článkované háky, které si mě v dlouhých snopech jisker podávaly dál, plazící se kovoví hadi se mě dotýkali zploštělými hlavami, a každý ten dotyk ve mně na okamžik vyvolal silné, skoro slastné rozechvění.
Zpoza kulatých skel se na mě upřel nezměrně hluboký, nehybný pohled a odtrhl se, anebo to já se pohobovalo dál, a dostalo se na dohled dalších očí - vzbuzovaly strnulost, úctu a strach. Nevím, jak dlouho jsem se takto naznak sunulo dál, ale čím víc jsem postupovalo na své pouti, tím víc jsem se zvětšovalo a poznávalo a tušilo své omezení. Nemohu říct, kdy jsem dovedlo zevrubně pochopit tvar vlastního těla a rozeznat každé místo, kde jsem se zastavilo. začínal tam hlučný, plamenný a temný svět. Nato pohyb ustal a tenké článkované nohy, které mě podávaly, se nadzvedly, předaly mě klešťovitým rukám, posunuly k ploché tlamě, z níž sršely jiskry, a zmizely. Zůstalo jsem ležet bez hnutí, třebaže jsem už bylo schopno se pohybovat. Dobře jsem vědělo, že čas ještě nepřišel. Ze strnulosti, v níž jsem spočívalo na nakloněné rovině, mě probudil poslední proudový impuls, bezdeché viatikum, chvějivý polibek. To bylo znamení, že mám vyrazit na další cestu a vlézt do temného, kulatého otovru. Beze spěchu jsem se dotýkalo těch studených, hladkých, klenoucích se plátů a s kamennou úlevou jsem se na nich uložilo. Ale možná, že to byl pouze sen.
O svém probuzení nevím nic. Vzpomínám si na nesroumitelný šum, na chladný soumrak a sebe v něm; přede mnou se širokým světlem otevřel svět v rozptýleném byštění barev.
A rovněž nevím, kolik bylo v mém pohybu údivu, když jsem překročilo prh. Seshora zaplavovalo jasné světlo pestrý shluk vzpřímených trupů, vidělo jsem koule, které ke mně otáčely knoflíky třpytné jao voda, pak šum hlasů ustala v nastalém tichu jsem učinilo ještě krůček.
V tu chvíli jako kdyby ve mně pukla tenká jemná strna - sice neslyšně, leč já to vnímala - ucítila jsem, jak do mě mocn vproudilo pohlví, až se mi z toho zatočila hlava, a já zavřela oči. Jak jsem tu takto stála s očima zavřenýma, odevšad ke mně pronikala slova, neboť s pohlavím jsem nabyla i řeči. Otevřela jsem oči a usmívajíc se, vykročila jem dopředu a moje šaty šly se mnou. Upnutá v krinolíně jsem odměřeně kráčela, aniž bych věděla, kam mám namířeno. Pokračovala jsem v chůzi, neboť jsem se nacházela na dvorním plese, a když jsem si vzpomněla, jak jsem se před chvilkou spletla, že jsem hlavy pokládala za koule a oči za vlhké knoflíky, potěšilo mě to jako holčičku, která vyvede nějakou hloupůstku. Proto jsem se usmívala a ten úsměv platil pouze mně samotné. Svým bystrým sluchem jsem zachytila vybrná slova uznání i to, jak pánové zatjovali dech a dámy se nelibě ptaly: Vaše Milosti, co je to za ženu? Já ale kráčela obrovským sálem pod křišťálovými oustry, od stropu pršely růžové plátky, nalézala jsem svůj obraz v závisti, vkrádající se na pomalované tváře žen, i v žádostivých pohedech snědých velmožů.
Venku, za okny sahajícími od podlahy ke stropu, zela noc, v parku plály ohně v sudech a v jednom výklenku mezi okny u podstavce mramorové sochy stál muž menší postavy, obklopen dvořeny, oděnými v černě a žlutě pruhovaných hávech. Zdálo se, že se tlačí k němu, ale pomyslný kruh nepřekročili. Když jsem se přiblížila, on jediný nevzhédl. Zastavila jsem se, a ač se vůbec mým směrem nedíval, konečky prstů jsem uchopila lemy své krinolíny, jako bych se mu chystala složit hlubokou úklonu. Pohlédla jsem na své útlé ruce a nevím, proč mě tolik vyděsila jejich běl, jež zasvítila na modři krinolíny. Ale on, ten nevysoký pán či velmož vprostřed kruhu dvořanů, za nímž stál bledý rytíř v náprstníku, s obnaženou plavovlasou hlavou a v ruce s tulichem malým jako hračka, ten muž mi vůbec neráčil věnovat pohled. Unuděně něco řkal hlubokým, tlumeným hlasem, jako by hovořil sám pro sebe nebo do ztracena. Neuklonila jsem se, pouze jsem ho krátkou chvíli pozorovala, abych si zapamatovala jeho tvář, můj zrak se m…
