Rád bych vám představil prvotinu SF autora, který měl z pekla štestí. Kurt Vonnegut, jr. je totiž SF autor, kterého, alespoň v USA, kupují hlavně čtenáři hlavního proudu. Právě v souvislosti s tím se často uvádí, že “překročil hranice SF”. Oni tím chtějí říct, že píše něco víc než jen SF, já si ale myslím, že hranice existují jen na straně čtenárů.
Mechanické piano je antiutopie stavějící na podobných základech jako například Limes inferior Janusze Zajdela. Opět stejný problém: Práce je málo, průmysl i zemědělství jsou automatizované. Pracují jen lidé s vysokoškolským vzdeláním, ostatní by mohli leda tak neco pokazit.
Hlavní hrdina, mladý vzdělanec Paul Proteus, je zařazen do řídící funkce a má velké naděje na postup. Paul má navíc výbornou podporu na nejvyšších místech, kde sedí mnoho přátel jeho otce. Paul přesto není štastný. Jeho prací je hlavně chránit továrnu před sabotážemi, zbytek řídí počítač. To, že je jen otázkou času, kdy i on bude nahrazen stále dokonalejší automatikou, mu pomůže si uvědomit jeho přítel ze školy Ed Finnerty. Ed ukáže Paulovi život lidí bez diplomu a ten není nijak pěkný. Človek, který nevystudoval univerzitu se muže stát jen vojákem, nebo metařem. Vojáci jsou jen komické figurky v uniformách, pochodující po přehlídkách, válek se účastní jen roboti. Metaři nemají co na práci, je jich totiž příliš mnoho. Ti, kdo se pokoušejí najít si jiné uplatnění, narážejí na tvrdou konkurenci strojů. Lidé si připadají zbyteční a traví většinu času po barech. Velmi nenávidí stroje, které jim vzaly práci.
Když se Paul seznámí s životem nezaměstnaných opilců žijících za řekou, rozhodne se najít si nový smysl života. Koupí si malou farmu a chce na ní hospodařit. Jeho manželka je nápadem nadšená, pokládá to za druh dovolené, zábavné povyražení. Když má začít vážně pracovat na farmě, začíná premýšlet o rozvodu.
Paul dostane dvě nabídky: Na povýšení a na vstup do sabotérské odbojářské skupiny. Zvolí druhou možnost a podaří se mu uskutečnit rozsáhlou revoluci - vzpouru proti strojům. Revoluce se mu ale vymkne z rukou a všechno končí tragicky. Jak moc tragicky psát nebudu, konec knížky je moc dobrý a radeji si ho přečtěte sami.
S ohledem na rok vzniku (1952), je Mechanické piano velmi podařená záležitost. I dnes má co sdělit, i když mnoho technických podrobností poplatných době je dnes už k smíchu. Na druhou stranu, například autorova představa CNC soustruhu je relativně přesná.
Přestože je autor američan, stylem vyprávení a tématicky je snad ze všech autorů mě známých nejbližší Stanislawu Lemovi. Proto vám mužu doporučit návštevu knihovny, kde jeho knížky určitě najdete. Jak jsem už napsal, ten človek má to štestí, že se vetřel do mainstreamu.
Jaroslav Houdek, 20.3.2001, ScifiWorld
— 1 —
Mechanické piáno Kurta Vonneguta, Jr. přineslo do sf v době svého vydání (1952) nepříliš veselou vizi dob budoucích a zařadilo se k dalšímu podobnému dílu, kterým byl román 1984 George Orwella (E. Blair). Mechanické piáno ovšem nepoukazuje na zhoubu jakéhokoliv (ne)totalitního systému, ale i na zhoubu společnosti, která přenechala veškerou námahu v rukách strojů.
A opravdu, pokud jste měli možnost číst román 1984, pak je pro vás Mechanické piáno tím pravým ořechovým. Oba romány jsou vizí společnosti, která sice funguje, ale hlavním hrdinům se přestavá líbit, protože potlačuje jejich člověčenství - zejména představu o lidskosti.
Paul Proteus je významným inženýrem ve městě Ilium, které je jakýmsi prototypem amerického velkoměsta. Dá se rozdělit na tři nesourodé části.
Na jednom břehu řeky žije smetánka, za kterou jsou považováni inženýři a manažeři. Na stejném břehu nalezneme i komplex továren, ovládaných stroji. Protější břeh se nazývá Domovina a "spokojeně" na něm žijí "obyčejní" lidé.
Paul jednoho dne procitne a uvidí skutečnou realitu. Jejich život je založen na neúprosné byrokracii, kteroutož ovládají stroje v čele s počítačem EPICACem. Strojová kultura jedná pouze na základě známých faktů a uznávaných norem. Proto nás nemůže překvapit, že budoucnost člověka je předurčena již od mládí, kdy coby dítě složí testy svého IQ a dosažené výsledky jsou bezpečně a navždy vyděrovány v jeho osobním štítku.
Spojené státy jsou prosperující zemí. Vše funguje, každý má všeho dostatek, ale s prací je to těžší. Pokud nejste dostatečně inteligentní, abyste se mohli stát inženýry nebo manažery, pak nezbývá než pracovat pro armádu (úvazek na 25 let, ale moc si nezabojujete) nebo u "krumpáčů a lopat" (tedy jako opravář komunikací, což znamená postávat u lopaty). Ale ani pokud už jste ing. nebo manažer, nemáte nic jistého. Vysoké posty jsou bezpečně obsazeny těmi nejinteligentějšími a nižší mohou být prohlášeny za neužitečné, pokud nějaký inženýr vymyslí stroj, který vaši práci může zastávat efektivněji.
Paul občas jezdí do Domoviny pro nějaký ten alkohol a zjišťuje, jak jsou lidé nespokojení v této éře blahobytu. Vše vyvrcholuje, když ho přijede navštívit úspěšný, ale rebelantský inženýr a Paulův přítel, Ed Finnerty. Paul Proteus i přes všechen nesouhlas se systémem nemůže odhodit veškeré hodnoty jen tak, má milující manželku Anitu, šanci na postup a přízeň otcovského nadřízeného Kronera.
Bohužel fungující systém není vše, protože lidem bere sebeúctu, možnost tvůrčí činnosti, budoucnost. Zvláště silně zapůsobí scéna, kdy průměrný "Krumpáč a lopata" nadhodí, že jeho syn dělá postupové inteligenční testy. O den později mezi řečí sdělí, že neuspěl a musí si zvolit, zda jít do armády nebo dělat údržbáře silnic. Paul se muže snaží utěšit, aby se záhy dozvěděl, že kluk zvolil sebevraždu. Takovýchto vsuvek plných beznaděje a nenávisti obyčejných lidí vůči strojům a inženýrům (stav opětovaný) nalezneme více.
Paul se rozhodne, že skončí s prací inženýra, peněz má dost. Koupě malého statku se zalíbí i jeho ženě, jako velice romantický nápad, ale po zjevení Proteových vizí se zděsí. Manželka se začíná chovat divně a nevyrovnaný podřízený Shepard s velkými ambicemi toho "čestně" zneužije. Vonnegut taktně naznačil, že i manželské soužití dvou lidí se po letech stává rutinou: "Miluji tě, Anito." "Já tebe taky, Paule."
Shoudou okolností je Paul vedením požádán, aby se pokusil infiltrovat do odbojného hnutí. To se mu samozřejmě podaří, ale...
Další shodou okolností je hnutí na jednom jednání překvapeno policii a Paul zatčen, ovšem stále ještě má na výběr se vrátit do společnosti inženýrů (je tajný agent vyslaný vedením) nebo stát za svými novými idejemi (plán rebelů nezná chyb). Podle našich měřítek se rozhodne "správně" a je rozpoutána revoluce.
Román končí podobně jako kniha 1984, ale přesto optimističtěji, což nakonec posoudíte sami.
Celá kniha je prokládána cestou Šáha z Bratpúru, jeho ochránce a tlumočníka Kašdára Miasmuse a americkým průvodcem doktorem Ewingem J. Halyardem. Tyto scény nám usnadňují pohled z druhé strany. Pro oči Šáha jsou obyčejní lidé otroci společnosti v níž žijí (stejně jako v Bratpúru existují jen bohatí a jejich sluhové) i přes marný odpor ze strany Halyarda. Padne zde dokonce slůvko komunismus, ale doktor nám přesvědčivě vysvětlí, že obyvatelé USA jsou svobodní.
Kurt Vonnegut v této své prvotině vkročil do vod velké literatury a mezi čtenáři mainstreamu je velmi oblíben, přestože píše sf. V Mechanickém pianu jasně zobrazil obavy lidí z technického pokroku a možné dopady techniky na společnost. Ačkoliv jsou některé technické zázraky pro dnešního člověka velice zastaralé, přesto má kniha co sdělit i po více než půl století.
Kniha nejenom varuje před automatizací postupů a ubíjení lidské tvůrčí přirozenosti, ale zároveň dokáže pobavit (i když humor je smutnějšího rázu a vyplývá z kontrastu a nepochopení mezi hrdiny knihy a pro mladé čtenáře i dobových rozdílů).
Poselství knihy vám ale nemůže uniknout a nejen pro úvodní slova autora. Pokud budete mít možnost, pak po románu Mechanické piano šáhněte, nebudete zklamáni, ať už čtete cokoli.
Jan Pechanec, 6.2.2003, ScifiWorld
— 2 —
