Hrdina Nik

Kapitola 16. – Mohyla na Vyšehradě

Darmo se koroptvičky k syré zemi tisknou, dravý jestřáb pole oblétá a kořist obhlíží. Má ostrý zobák, ostré drápy a mocné perutě ho nesou šířit krutost, kam jen vzhlédne. Aj, větrové, děti Stribogovy, vějí od hor do roviny! Země duní, řeky kalně tekou, prach přikrývá pole, praporce se třepetají: Frankové táhnou od hor na půlnoci, Frankové táhnou od hor na poledni, sám Dagobert v čele vojska středem od Mohanu křivotokého.

Obstoupili Frankové zemi slovanskou, záhubu jí strojíce.

Duje na roh mužný Sámo, volá svůj lid proti vrahům.

Otvírá se země a vypouští zástupy bojovného lidu. Každý zástup za svým vojevodou, všichni pak za jasným sluncem, bohatýrským Sámem. Černá mračna táhnou od západu, chtějí zastřít jasné slunce; v nich se třepetají světlé blesky. Bude hromobití, déšť bude pršet střelami kalenými. Budou se tu přelamovat kopí, budou se ostré meče otupovat o franské přílby, oj, bude bojování veliké!

„Reku Sámo, posel nese zprávu, která tě nepotěší, nýbrž smutkem stiskne srdce hrdinské.“

Junácký Slavoj koněm trhá, pěnou ztřísněn:

„Naši bratři na půlnoci zle pobiti na krvavém poli leží, na pomoc nám nepřitáhnou!“

„Děkuji ti, bratře Niku, za tu ránu tvou. Za ránu ti děkuji, která protkla mé srdce! Za mne se postav, na čerstvého koně sedni a meč do výše vytas! Ještě jsou muži za mnou, ještě nezaplavil příval všechna naše pole!“

„Reku Sámo, druhý posel zprávu nese, zprávu přetesklivou. Na poledni franské pluky zhoubu rozlily po všem kraji. Polapaly krásné panny, pochytaly všecko zboží, zlato i kmenty i drahé aksamity. Závoji i pláštíky i kožichy i tkaninami stelou si cestu do hvozdů našich, i hatě si dělají po bahnech a blatech. Volání lidu ozývá se polem, o pomoc tebe žádají krajané naši, abys zahnal zpupné vrahy.“

Jasný Sámo k slunci hledí a slunce rozervalo mraky bouřkonosné, prodralo se jimi slavně a paprsky své lije na zem.

„Nehořekuj,“ praví Sámo, „důvěra je v našich srdcích. Bohové nám dají spasit krajany věrné. Dosud ostré meče v našich dlaních a přilbice na hlavách!“

Vyzvědač přichází, aby dal zprávu, co viděl v zemi napadené. Kloní se před králem, slzami trávu kropí. Jeho hlas láme bol:

„Viděl jsem dědiny spálené,
dým zahalil všecku zemi,
viděl jsem děti pobité
a háje naše vyvrácené.

Nepřítel nás pomstou děsí,
vyhání z hájů svaté krahujce
a ničí naše bohy lítě,
svým pak bohům nutí klaněti se
a jim obětovat.

Nesmíme se už kořit bohům,
ani v soumraku jim dávat pokrm,
jak otec i děd vždycky činil,
jak se modliti k nim chodil.
Posekaliť všecky háje.
A rozdrtili naše bohy…“

„Nuže, ukáže se zjevně, kdo je mocný, kde je silnější Bůh! S námi Perun hromovládný, s námi Svantovít i Radegast – proti nám Bůh Dagobertův! Za mnou, muži silných srdcí!“

Na Dagoberta míří jasný Sámo. Tam je síla vojska franského. Kdo chceš hada potřít, na hlavu nejjistěji! Vprostřed vojska hlava Dagobertova.

Sámo vpředu, za ním čacký Slavoj a všichni jejich zbrojní muži. Cesty jsou jim povědomy, úžlabiny známy, l…