Hrdina Nik

Kapitola 2. – Franský kupec

Na pravém břehu vltavském, tam, kde se odedávna říká Na Moráni, je roztroušeno směrem k Vyšehradu několik chalup. Největší mezi nimi je dvorec stařičkého Svatoslava, slovutného vladyky zdejšího rodu.

Chalupy jsou vystavěny nepříliš úhledně z hrubě přitesaných trámu; na štítech jsou pečlivě natřeny černou barvou, tak čistou a lesklou, že jsou jako malované. Mezery mezi trámy jsou vymazány žlutou hlínou cihlářskou. Některé chaty jsou sešlé, jako by v nich ani hospodáře nebylo.

Ve dvorci je dnes však živo. Vševlad, nejstarší syn vladykův, hostí četnou společnost. Asi patnáct mužů sedí na lavicích a na sedátkách ve světnici. Je tu znamenitý Lubigoj, vladyka sousedního rodu Vršovců, s Klenem a Sokolem, silný Vojislav a Budimír, na levou ruku chromý, z rodu nad Rokytkou, a jiní čelní muži z okolí.

Rozohněný Vševlad k nim právě mluví:

„Věru, přátelé, necháváme se vésti jak ovce k stříži! Mlčíme, poplatky odvádíme a ‚dobrých‘ pánů posloucháme. Všecka země je v skrytu plna nářků a bědování, avšak zjevně se postavit proti sveřepým krkavcům nikdo nemá odvahy. Pamatujete všichni, jak se před dvěma lety motolský Vlk opovážil ztrestat zbujného Avara, který mu odvlekl dceru. Krkavci se mu hrozně pomstili, dvůr vypálili a vše, co živé, pobili nebo odvlékli do otroctví. A snad byl i u vás starý guslar, který teď o svátcích rusalek dlel v našem dvorci, a snad vám vypravoval, jak v Charvátech i Zličanech krkavci po dědinách táhnou, berou dobytek, drancují statky, a kde se jim postaví na odpor, vše na prach spálí. Ze zbylého lidu činí otroky, které v svých opevněných hryncích prodávají kupcům jako dobytek… “

Při této žalobné řeči hleděli přítomní muži zasmušile na tvrdě udupanou zem a malomocně věšeli hlavy. Proti Avarům, zlým krkavcům, nelze se bránit, nelze povstat.

Každý pokus o vzpouru je vždy krutě zlomen…

Příběh nešťastného Vlka z Motola otřásl jejich statečností a zdusil odvahu. Věru, nikdo se neopováží vzepřít se Avarům! Marné pokusy hrdinských přátel jsou jim výstrahou. Prudký a ohnivý Vševlad čte z očí všech mužů, že je nadarmo podněcuje k odhodlaným činům. Ach, lidské srdce je už takové, že koho jednou uštkl had, ten se bojí i žížaly, a koho spálila kaše, ten opatrně fouká i na podmáslí. Nikdo neuvěří, že by bylo možno osvobodit se od tyranů, neboť jsme-li jednou uvrženi do neštěstí, byť jsme se i břehu chytili, utrhne se s námi, a třeba si kdo z nás jen nos utíral, vymkne si palec.

I silný Vojislav, jenž se sám odvážil na medvěda a zvítězil, beznadějně mávl rukou.

„Nadarmo bouříš, statečný Vševlade! Bohové nás vydali v ruce nepřátel a proti sudbě bohů nelze se nám vzpírat!“

„Pravdu díš!“ promluvil starý Svatoslav a vstal ze svého čestného místa v koutě za stolem pod zavěšenými soškami dědů. .Srovnávám se s tebou, Vojislave, že bychom sami sobě zhoubu strojili, kdybychom Avarům teď po žních odepřeli plodiny odvádět. Třeba dobře změřit síly. Jsme-li slabí, nemůžeme si hned troufat na obecnou vzpouru. Skonči…