3
Zavezl jsem Cenciho do kanceláře a zanechal ho tam u telefonu, při neveselých rozhovorech s bankéři. Pak jsem se převlékl z šoférské uniformy do nenápadných kalhot a svetru a vydal se autobusem a pěšky k ulici, kde ještě trvalo obléhání.
Na pohled se tam nic nezměnilo. Sanitka s tmavými okny ještě stále parkovala proti velkému činžovnímu domu, policejní vozy stály na stejných místech, kolem nich hloučky mužů ve světle hnědých uniformách, vůz televize byl taky na stejném místě, kolem něj spousta kabelů a antény. Komentátor stál u kamery a vytrvale mluvil.
V denním světle nevypadala situace tak dramaticky a dlouhá doba, po kterou se nic neměnilo, vnesla do všeho trochu klidu. Celé to divadlo už člověka tak neděsilo, vypadalo skoro mírumilovně. Lidé přecházeli sem a tam klidným krokem, už neutíkali přikrčení od jednoho úkrytu ke druhému. Dav diváků přihlížel tupě a trochu znuděně.
Okna bytu ve třetím poschodí byla zavřená.
Stál jsem stranou, ruce v kapsách, vlasy rozcuchané, pod paží italské noviny. Tiše jsem doufal, že nevypadám jako Angličan. Někteří z mých společníků z Liberty Market byli přímo skvělí, pokud jde o přestrojení, já ale věřil, že když se člověku podaří tvářit znuděně a trochu hloupě, je nejmíň nápadný.
Ještě chvíli jsem tam postál. Nic se nedělo. Vydal jsem se k telefonní budce a vytočil číslo zvláštní linky do sanitky.
"Je tam prosím Enrico Pucinelli?" zeptal jsem se.
"Moment." Slyšel jsem z dálky nějaké mumlání. Pak se ozval znavený Pucinelliho hlas.
"Andrewe? Jste to vy?"
"Ano. Tak jak to jde?"
"Nic se neděje. Od deseti budu mít hodinu volno."
Podíval jsem se na hodinky, bylo devět hodin třicet devět minut. "Kam se půjdete najíst?"
"K Ginovi."
"Dobře," přikývl jsem a zavěsil.
Čekal jsem na něho v jasně osvětlené, prosklené, kachlíčky vykládané jídelně, kde si člověk může objednat špagety ve tři hodiny ráno a kde vám ty špagety dokonce donesou s ochotou a úsměvem. V jedenáct dopoledne tam bylo skoro plno, mnoho lidí chodí na oběd brzy. Udržel jsem stůl pro dva jen díky tomu, že jsem si objednal celý kopec fettucine. Přišel Pucinelli, s odporem odstrčil talíř s chladnoucím jídlem a objednal si vajíčka.
Jak jsem správně očekával, dostavil se v civilních šatech. Měl unavené kruhy pod očima a skleslá ramena.
"Doufám, že jste se dobře vyspal," řekl jedovatě.
Pohnul jsem hlavou, mohl si vybrat, jestli to znamená ano, nebo ne.
"Celou noc jsem měl v sanitce na krku dva velký šéfy," řekl. "Nedokázali se rozhodnout, pokud jde o to letadlo. Ted se dohadují s Římem. Musí to rozhodnout někdo z vlády, jenže nikdo z vlády nebyl ochotný té věci obětovat spánek. Vy byste se z nich zaručeně zbláznil, kamaráde. Kecy, kecy, samý kecy a akce žádná."
Zatvářil jsem se soucitně a v duchu si říkal, že čím déle bude trvat obležení, tím líp pro Alessii. Kéž to vydrží, dokud nebude na svobodě. Kéž On nepřestane uvažovat realisticky.
"Co říkají ti únosci?" zeptal jsem se.
"Vyhrožují pořád stejně. Že to děvče zabijí, když jim nezaručíme bezpečný odchod i s výkupným."
"Jinak nebylo nic nového?"
Zavrtěl hlavou. Přinesli mu vajíčka, housky a kávu. Jedl beze spěchu. "To dítě plakalo celou noc," řekl s plnými ústy. "Ten s tím hlubokým hlasem pořád tu matku strašil, že dítě zaškrtí, když nepřestane ječet. Jde mu na nervy." Podíval se na mne. "Vy pořád tvrdíte, že se to s výhrůžkami nemá tak brát. Doufám, že se nepletete."
To jsem taky doufal. Křičící dítě může dohnat k šílenství i klidného člověka. "Copak to děcko nekrmí?" zeptal jsem se.
"Bolí ho bříško."
Bylo znát, že s takovými potížemi má zkušenosti. Najednou jsem si uvědomil, že o jeho soukromém životě nevím nic. Jednali jsme spolu vždy jen úředně, pracovně, a z jeho uniformy jen občas probleskl obyčejný člověk, jako právě při té snídani.
"Máte děti?" zeptal jsem se.
Zajiskřilo mu v očích. "Mám tři syny, dvě dcery, a teď čekáme..." Odmlčel se. "A vy?"
"Já nic. Nejsem ženatý."
"Vaše škoda. Vaše štěstí."
Dal jsem se do smíchu. Pucinelli vzdychl a hned …
