18
Než mi předali vzkaz, byly tři ráno italského času. Vycházel jsem ale z předpokladu, že zákon nikdy nespí ani nedřímá, a zavolal jsem přímo ke karabiníkům. Zdvihl to nějaký zívající Ital, který neuměl anglicky.
Prý tam Pucinelli není.
Prý se neví, kdy tam bude.
Prý se neví, jestli je doma.
Řekl jsem mu své jméno, pečlivě jsem slabikoval, protože pro běžného Itala bylo nevyslovitelné.
Řekl jsem, že ještě zavolám, a on řekl že dobře.
V jednu hodinu ráno washingtonského času jsem zavolal Pucinellimu domů, předpokládal jsem, že by se v tu dobu mohl chystat na snídani. Zdvihla to jeho žena a z pozadí se ozývaly dětské hlasy. Poprosil jsem italsky, že bych chtěl mluvit s panem Pucinellim.
"Enrico je v Miláně," mluvila pomalu a zřetelně, abych jí rozuměl. "Mám vám něco vyřídit, moment." Zašustil papír. "Máte zavolat na toto číslo dnes ve čtrnáct hodin, muž se do té doby vrátí. Říkal, že je to velmi naléhavé, protože našel vašeho přítele."
"V Miláně?" zeptal jsem se.
"To já nevím. Enrico jen vzkazuje, že máte zavolat."
Poděkoval jsem jí a zavěsil. Spal jsem neklidně, zatímco asi šest tisíc kilometrů na východ Pucinelli putoval domů. Ve čtrnáct hodin jeho času, v osm hodin ráno washingtonského času, jsem mu znovu zavolal do bytu, a zjistil jsem, že ho ihned po návratu odvolali do služby.
"Enrico moc lituje, máte mu zavolat do kanceláře v sedmnáct hodin."
Do té doby si asi okoušu nehty až na kost. Z netrpělivosti mě rozbolel žaludek. Abych si ho trochu usmířil, objednal jsem si na pokoj snídani. Četl jsem si nedělní noviny a byl jsem nervózní. V jedenáct jsem se konečně dovolal.
"Jak se máte, Andrewe?" zeptal se.
"Umírám napětím."
"Co prosím?"
"Ale nic."
"Kde vlastně jste? U vás v kanceláři mi řekli, že jste v Americe."
"Ano, jsem ve Washingtonu. Vy jste opravdu odkryl toho Giuseppa-Petera?"
"Ano i ne."
"Jak to myslíte?"
"Pamatujete se ještě, jak jsme se poptávali mezi lidmi z dostihového světa a že jsme se chystali taky se poptat při nějakých studentských sjezdech, jestli by ho třeba někdo nepoznal podle té kresby?"
"Samozřejmě."
Automaticky jsme začali mluvit tak jako obvykle, každý svou řečí. Vyhovovalo to oběma stranám.
"Měli jsme úspěch na obou frontách," pokračoval Pucinelli. Mluvil s velkým zadostiučiněním. "Žije poblíž Milána a je mu teď třicet čtyři. Studoval na milánské univerzitě a vstoupil do Rudých brigád. Prý byl jejich aktivista, všichni to tvrdí, ale důkazy pro to nemají. Když odešel z fakulty, v politické činnosti nepokračoval. Odešel před závěrečnými zkouškami, protože odejít musel, nevyhodili ho pro extrémní politické názory, ale prý proto, že falšoval nějaké šeky. Nestíhali ho ale, což asi byla chyba."
"Ano." Napjatě jsem poslouchal.
"Takže takhle jsem se dozvěděl, jak se jmenuje. Týž den jsem získal informace od lidí od koní. Prý v dostihovém světě moc známý není, protože na dostihy nikdy nejezdí, ale je prý to černá ovce z jedné vysoce vážené rodiny. Rodina ho údajně zavrhla a vyhnala z domu. Nikdo sice neví přesně proč, ale říká se, že v tom taky byly nějaké falšované šeky. Taky se říká, že jeho otec všechno zaplatil, aby zachránil čest rodiny."
"Tohle všechno jste se dozvěděl od lidí od dostihů?"
"Ano. Někdo ho přece jen poznal na tom obrázku. Moji lidé byli pilní a vytrvalí."
"Zaslouží si velkou pochvalu."
"To jistě."
"Jak se tedy jmenuje?" zeptal jsem se. Ne že by mi to připadalo důležité, spíš tak pro pořádek, abych věděl, jak tomu člověku vlastně říkat.
"Jeho otec je majitelem dostihových koní," řekl Pucinelli. "Patří mu ten vynikající Brunelleschi. Giuseppe-Peter se ve skutečnosti jmenuje Pietro Goldoni."
Ve Washingtonu D. C. se zastavil čas. Na chvíli jsem doslova přestal dýchat. Dusil jsem se.
"Jste tam, Andrewe?"
Vydechl jsem. "Ano..."
"Toho Pietra Goldoniho od léta nikdo neviděl. Lidé si myslí, že odjel do ciziny a ještě se nevrátil. To by sedělo, že? Vyhnali jsme ho z Itálie, a on odjel do Anglie."
"Já... Víte vy vůbec o Morganu Freemantlovi? Četl jste vč…
