WASHINGTON D. C.
16
Náš předseda mě vyslal do Jockey Clubu. Tam byli všichni zkamenělí šokem, jako v zakletém zámku.
Bylo tam v tu dobu vůbec málo lidí, a nikdo vlastně nevěděl, kdo má velení. Stádečko bez vůdce. Když jsem se zeptal, kdo z pracovníků klubu přijal první zprávu od únosců, zavedli mě do kanceláře, ve které rovně jako pravítko seděla žena středních let v bílé hedvábné halence a tvídové sukni. Tupě se na mne zadívala a řekla, že jsem přišel ve špatnou chvíli.
"Vy jste paní Berkeleyová?" zeptal jsem se.
Přikývla s nepřítomnýma očima a myšlenkami byla bůhví kde. Páteř držela vzpřímenou.
"Přišel jsem kvůli panu Freemantlovi." Najednou mi připadlo, že jsem to řekl jako "přišel jsem kvůli tomu vodovodu", a měl jsem co dělat, abych se nedal do smíchu. Paní Berkeleyová se na mne částečně soustředila a řekla: "Vy ale nejste od Liberty Market, nebo ano?"
"Ano."
"Ach tak." Prohlédla si mne. "Jste vy ten člověk, který byl minulý týden u pana Freemantla?"
"Ano."
"Co hodláte dělat?"
"Dovolíte, abych se posadil?" ukázal jsem na křeslo vedle velkého, naleštěného psacího stolu.
"Ale samozřejmě, prosím, sedněte si." Mluvila jako dáma z horních deseti tisíc. "Obávám se, že jste nás našel poněkud... v rozkladu."
"Mohla byste mi laskavě říct, jaké jste vlastně převzala zprávy?" zeptal jsem se.
Dívala se na telefon, jako by se i ten dopustil zločinu. "Beru všechny hovory na soukromé lince hlavního stewarda, pokud je mimo kancelář. Vzala jsem hovor..., ozval se hlas s americkým přízvukem, řekl, že mám dobře poslouchat..., připadalo mi to neskutečné, absolutně neskutečné!"
"Pamatujete si, jak to řekl?" zeptal jsem se trpělivě. "Doslova?"
"Samozřejmě. Řekl, že hlavní steward byl unesen. Řekl, že bude propuštěn, když zaplatíme deset milionů liber. Řekl, že výkupné musí zaplatit Jockey Club." Tupě se na mne zadívala. Byla ještě stále v šoku. "To je vyloučené, rozumíte? Jockey Club nemá takovou hotovost. Jockey Club je úřad. Nemá... majetek." Mlčky jsem se na ni díval.
"Pochopte," pokračovala, "Jockey Club, to jsou jen lidé, členové, je to prostě klub."
"Bohatí členové?" Ohromeně pootevřela ústa.
"Obávám se, že únoscům obecně je srdečně jedno, kde se peníze vezmou a koho postihne ztráta," řekl jsem suše. "Výkupné samozřejmě srazíme hluboko pod deset milionů, ale příspěvky na konečnou částku asi bude nutné získat od lidí z dostihového světa." Odmlčel jsem se. "Nezmínila jste se o žádných výhrůžkách. On nevyhrožoval?"
Zvolna kývla. "Nezaplatíme-li výkupné, pana Freematla zabijí."
"Stručné a jasné."
"Ten člověk řekl..., že se ještě dnes ozve."
"Zatím se ale neozval?"
Paní Berkeleyová se podívala na nástěnné hodiny. Bylo půl páté. "Volal asi kolem druhé," řekla. "Ohlásila jsem to plukovníku Tensingovi. Ten se domníval, že by mohlo jít o špatný žert, tak jsme zavolali Washington. Pan Freemantle nebyl v hotelu. Spojili jsme se tedy s firmou pro styk s veřejností, která se o pana Freemantla stará. Tam nám řekli, že se včera nezastavil v recepci a že nikdo neví, kde je. Plukovník Tensing jim pak řekl o tom výkupném a oni mu zase řekli, že to sdělí panu Eriku Rickenbackerovi..., to je prezident tamního závodiště..., on že se ihned spojí s policií."
"Ten únosce se nezmínil o tom, že se nemáte spojovat s policií?" Pomalu zavrtěla hlavou. "Ne."
Měla energický, úhledný obličej a prošedivělé kaštanové vlasy. Takové dámy zahajují tisíce dobročinných bazarů a organizují tisíce dětských jezdeckých klubů. Důstojná tvář, plná dobrých úmyslů, a dobře finančně zabezpečená. Takovou ženu vyvede z míry jen něco tak obludného jako to, co se stalo teď. To se ale určitě brzy spraví a paní Berkeleyová bude zase plná činorodé energie.
"Vyrozuměl už někdo britskou policii?" zeptal jsem se.
"Plukovník Tensing usoudil, že nejlepší bude nejdříve se spojit s vaším předsedou. Plukovník Tensing, abyste rozuměl, je...," hledala vhodná slova. "Plukovník Tensing je zástupce licenčního referenta, stará se o registraci majitelů dostihových kon…
