Modrá ruka

20. KAPITOLA

Časně ráno přinesl listonoš dopis od Euniky a Jim povzdechl, než jej otevřel.

Napsala ho v prvním návalu zlosti a byly v něm věty, s nimiž nebyl spokojen.

„Nikdy jsem si nepomyslela, že jste to Vy a že mne necháte v domněnce, že je to žena. To od Vás nebylo pěkné, Jime. První noc jste mne vyděsil k smrti, abyste si zajistil dojem, a zesměšnil jste mne, abych padla do Vaší čekající náruče. Nyní tomu všemu rozumím. Nemáte rád pana Groata a umínil jste si, že musím jeho dům opustit, a proto jste použil tuto metodu. Stěží Vám to mohu odpustit a snad by bylo lépe, kdybyste mne nevyhledával, dokud o mne neuslyšíte.“

„Proklatě,“ řekl Jim už po čtyřicáté a odložil dopis.

Co podnikne? Napsal půl tuctu dopisů a každý roztrhal. Nemohl jí přece vysvětlit, jak se klíč dostal do jeho rukou – tím by zradil tajemství lady Mary. A nyní ji mnohem nesnadněji přesvědčí, že Digby Groat je nesvědomitým darebákem. Jeho postavení bylo beznadějné. Znovu si povzdechl. Pak ho však něco napadlo a přešel chodbou k protějšímu bytu.

Otevřela mu Madge Bensonová a tentokrát se na něho dívala poněkud přívětivěji.

„Milostivá spí,“ řekla. Věděla už, že Jim rozluštil záhadu totožnosti paní Faneové.

„Nemohla byste ji probudit? Je to velmi důležité.“

„Podívám se,“ odpověděla Madge Bensonová a zmizela v ložnici. Za okamžik se vrátila. „Madame je vzhůru. Slyšela vaše klepání. Vejděte.“

Lady Mary ležela na lůžku úplně oblečena, zahalena do županu. Vzala z Jimovy ruky dopis, který jí beze slova podal, a četla.

„Buďte trpělivý,“ radila mu, když mu jej vracela. „Zakrátko porozumí.“

„Ale než porozumí, může se jí ledacos přihodit,“ řekl Jim s těžkým srdcem. „A to bych si nepřál.“

„Byl jste v tom domě? Vypátral jste něco?“

Zavrtěl hlavou.

„Nevšímejte si toho a netrapte se,“ řekla lady Mary, ulehla a zavřela oči. „A teď vás prosím, pane Steelei, nechtě mne spát – nespala jsem čtyřiadvacet hodin.“

Pět minut po odeslání dopisu Eunika litovala, že jej napsala v prvním návalu zloby. Napsala v něm hořká slova, které ani doopravdy nepociťovala. Provedl hloupý kousek, který mu však měla odpustit, protože to vlastně udělal z lásky k ní. Velice pochybovala o své moudrosti, když se později v knihovně setkala s Digbym Groatem, prohlížejícím si velkou fotografii.

„Je velmi dobrá, uvážíme-li, že byla zabrána při umělém osvětlení,“ řekl. Byla to zvětšená fotografie dveří laboratoře s otiskem a byla provedena tak pečlivě, že ukazovala každou čárku, každý závitek na konečcích prstů. „Jistě je to ženská ruka,“ dodal.

„Ženská?“ zašeptala. „Jste si tím jistý?“

Udiveně na ni pohlédl.

„Ano, jsem si tím jistý,“ odpověděl Digby. „Podívejte se na její velikost. Je mnohem menší než mužská ruka.“

Těžce Jimovi ublížila. Ale co tedy dělal v domě? Jak se sem dostal? Celá záležitost byla tak nevysvětlitelná, že na ni raději nebude myslet – jenom Jima požádá, aby jí odpustil.

Zatelefonovala Jimovi při první volné chvilce, ale nebyl v kanceláři.

„Kdo volá?“ zeptal se písař.

„Na tom nezáleží,“ odpověděla dívka a zavěsila sluchátko.

Celý den ji štvala myšlenka, že ublížila milovanému muži. Snad jí napíše, snad jí zatelefonuje. Krev se jí nahrnula do tváře, kdykoliv uslyšela zazvonit telefon, a zbledla, když se dozvěděla, že volá někdo, na kom jí nezáleželo.

Byl to nejdelší den jejího života. Neměla vlastně nic na práci a pochybná služba u Digbyho ji zarážela. Odešla z domu ráno a vrátila se až pozdě odpoledne. Převlékla se a znovu odešla.

Povečeřela a utěšovala se myšlenkou, že svoje místo brzy opustí. Napsala bývalému zaměstnavateli a ten jí odpověděl, že bude rád, vrátí-li se zpátky. Myslela si, že potom budou chodit s Jimem zase na čaj, a pokud se Jim nebude obávat Digbyho, bude zase starým, milým kamarádem.

Večer měla ošetřovatelka volno a paní Groatová poslala pro Euniku. Nenáviděla dívku, ale mnohem více nenáviděla samotu.

„Přeji si, abyste se zde posadila, dokud se ošetřovatelka nevrátí,“ řekla. „Vezměte knihu a čtěte mi, ale pomalu.“

Eunika se v duchu usmála a šla pro knihu.

Když se vrátila, zastihla paní Groatovou, jak schovává něco pod podušku, Asi hodinu seděly klidně. Stařena si pohrávala se svými prsty a sklonila hlavu, hluboce ponořena do myšlenek. Dívka se snažila číst, ale připadalo jí to trochu obtížné. Jimova tvář se neustále objevovala před potištěnými stránkami, takže by s radostí uvítala jakoukoliv změnu nebo jakýkoliv důvod, aby mohla knihu odložit.

Paní Groatová ji z této nudy vysvobodila.

„Od čeho máte tu jizvu na zápěstí?“ zeptala se, dívajíc se na Euniku.

„Neví…