Modrá ruka

4. KAPITOLA

„Jsem k smrti unaven tvými názory o téhle věci, matko,“ řekl Digby Groat a naléval si sklenku vína. „Musí ti stačit, že si přeji, abys přijala nějakou dívku jako tajemnici. Je mi lhostejné, dáš-li jí něco na práci, nebo ne. Ale ať uděláš cokoliv, nesmíš v ní vzbudit dojem, že je zde k jinému účelu než k psaní a zařazování dopisů.“

Žena, která seděla na druhém konci stolu, vypadala mnohem starší, než ve skutečnosti byla. Janě Groatové bylo něco přes šedesát let, ale lidé si mysleli, že je o dvacet let starší. Její žlutá tvář byla scvrklá a vrásčité, žilnaté ruce, v této chvíli složené v klíně, byly kostnaté a ošklivé. Pouze tmavé oči si zachovaly lesk. Její tělo bylo zkřivené a podlézavý, vyděšený pohled budil spíše soucit. Nedívala se na syna – velmi zřídka se na někoho podívala.

„Bude to vyzvědačka, bude to vyzvědačka,“ mumlala.

„Přestaň s tím děvčetem,“ zavrčel, „ať máme také chvilku pro sebe. Rád bych ti, matko, něco řekl.“

Její rozpačitý pohled bloudil zleva doprava, ale synovi se vyhýbal. V jeho tónu byla výhrůžka, na kterou byla až příliš zvyklá.

„Podívej se na tohle!“

Vyňal z kapsy věc, jež se ve svitu lampy leskla a třpytila.

„Co je to?“ fňukala, ale nepodívala se na to.

„Je to diamantový náramek,“ řekl přísně, „a patří lady Waltha-mové. Byli jsme u Walthamů minulý týden. Podívej se na něj!“

Jeho hlas zněl ostře a skřípavě, dopadal na její hlavu tak, že se dala do pláče.

„Našel jsem jej ve tvém pokoji.“ Jeho mírný způsob řeči zmizel. „Jsi zlodějka!“ syčel přes stůl. „Copak nemůžeš přemoct svůj zvyk?“

„Tolik se mi líbil,“ kňourala a po vrásčité tváři jí tekly slzy.

„Snad víš, že služebná lady Walthamové byla zatčena pro krádež tohoto šperku a že bude pravděpodobně na půl roku uvězněna?“

„Nemohla jsem odolat pokušení,“ fňukala a kroužila náramkem po stole.

„Posílám jej zpátky a musím jim říct, že byl asi nedopatřením dán do tvé kabelky. Nedělám to pro záchranu toho děvčete, ale proto, abych se vyhnul řadě nepříjemností.“

„Vím, proč jsi sem povolal to děvče,“ štkala, „bude mě sledovat.“

Jeho rty se zkroutily v posměch.

„Bude tě sledovat,“ řekl pohrdavě a vstal. „Teď poslouchej,“ jeho hlas se znovu přiostřil, „zanecháš svého zvyku, brát si věci, které se ti líbí. Očekávám, že v příštích volbách budu zvolen do parlamentu, a nechci mít své postavení ohroženo starou, bláznivou kleptomankou. Není-li ve tvém mozku všechno v pořádku,“ dodal významně, „mám blízko za domem malou laboratoř a mohu ti pomoct.“

Hrůzou klesla zpátky a její tvář zpopelavěla.

„Snad – snad bys to neudělal – můj vlastní syn?“ koktala. „Už budu hodná. Už je všechno v pořádku, Digby… To jenom…“

Usmál se, ale nebyl to úsměv, který by působil radost.

„Snad je to slabý nával,“ řekl konečně, „nějaký nepatrný tlak kosti na některou buňku. To bychom mohli dát snadno do pořádku, matko!“

Ale stará paní odstrčila židli a utekla z místnosti dřív, než skončil. Vzal šperk, pohrdavě si jej prohlédl a dal do kapsy. Věděl už dávno o jejích podivných sklonech ke krádeži a snažil se je – jak si myslel – úspěšně potlačit.

Odešel do knihovny, krásného pokoje, kde byla kolem krbu stříbrná mříž, drahocenné skříně na knihy z palisandrového dřeva a vzácný nábytek, a napsal lady Walthamové dopis. Otočil jej kolem náramku, dopis i šperk pečlivě zabalil do malé krabičky a zazvonil. Objevil se muž středního věku s chmurnou, odpornou tváří.

„Ihned toto odevzdej, Jacksone,“ řekl Digby. „Stařena jde dnes večer na koncert a přeji si, abys důkladně prohledal její pokoj, až odejde.“

Muž přikývl.

„Už jsem všechno bedlivě prohledal, pane Groate,“ řekl, „ale nic jsem nenašel.“

Byl již na odchodu, když jej Digby zavolal zpátky.

„Řekl jsi hospodyni, aby připravila pokoj pro slečnu Weldo-novou?“

„Ano, pane,“ zněla odpověď. „Chtěla jí vykázat pokoj v horním patře mezi služebnictvem, ale zakázal jsem jí to.“

„Chci, aby dostala nejlepší pokoj v celém domě,“ řekl Groat. „Dohlédni, aby měla v pokoji hodně květin, a přenes tam skříň na knihy a čínský stolek z mého pokoje.“

Muž přisvědčil.

„A co klíč, pane?“ tázal se po chvilce váhání.

„Klíč?“ opakoval Digby a pohlédl na muže. „Klíč od jejího pokoje?“

Sluha přikývl.

„Přejete si, aby se dveře zavíraly?“ zeptal se významně.

Groatovy rty se stáhly v posměšek.

„Ty jsi ale blázen!“ řekl. „Ovšem, že potřebuji, aby se dveře zavíraly. Dej tam třeba i závoru.“

Muž se díval udiveně. Mezi oběma bylo zřejmě něco víc než obyčejné styky, jaké bývají mezi zaměstnavatelem a sluhou.

„Nikdy ses nesetkal s mužem jménem Steele?“ změnil Digby téma rozhovoru.

Jackson zavrtěl hlavou.

„Kdo je to?“ zeptal se.

„Je to advokátní koncipient. Podívej se trochu na něho, budeš-li mít chvíli času… Ne, raději řekni – řekni Bronsonovi. Bydlí ve Featherdale Mansions.“

Muž přisvědčil a Digby sestoupil dolů ze schodů k čekajícímu automobilu.

Eunika Weldonová složila svých několik věcí; vůz na ni čekal přede dveřmi. Nelitovala, že opouští ztuchlý, neúhledný byt, který byl dva roky jejím domovem, a její loučení s rozcuchanou domácí, jež se asi vždy upravovala s šíleným spěchem, bylo rychle odbyto. Necítila jako Jim Steele odpor ke svým novým zaměstnavatelům. Byla příliš mladá, než aby tušila v novém místě začátek dobrodružství zahrnujícího všechny druhy překvapujících možností. Povzdechla si, když si uvědomila, že drobná setkání u čajového stolku, která byla tak milou stránkou jejího života, nyní skončila. Pokusí se ji znovu spatřit?

Jistě bude mít určité hodiny nebo celé odpoledne volno, ale teď si se zděšením vzpomněla, že nezná jeho adresu. Ale snad zná on její. Tato myšlenka ji posilnila, protože by ho ráda znovu spatřila. Stačilo zavřít oči a jeho pěkná tvář, jeho pravdivé, usměvavé oči se na ni dívaly. Jeho pohyby ramen při chůzi, zvuk jeho hlasu, všechny jeho charakteristické znaky si dovedla představit.

A myšlenka, že by ho už nikdy neměla spatřit…

„Chci ho vidět – chci,“ šeptala si, když vůz zastavil před výstavním portálem čísla 409 na Grosvenor Square.

Byla trochu poplaše…