Modrá ruka

16. KAPITOLA

Příštího jitra se Eunika vzbudila s nejasným pocitem zklamání. Teprve když byla úplně vzhůru, seděla na posteli a popíjela vonný čaj, který jí přinesla služebná, začala rozebírat případ. Pak se sama sobě vysmála.

„Euniko Weldonová,“ řekla si, „jsi pošetilá žena! Trápíš se proto, že tě nejlepší muž na světě nepolíbil, protože je buď příliš slušný, nebo dětinský, nebo bázlivý. Předně jsi mu, Euniko Weldonová, neměla činit nabídku. Tak se dáma nechová a jistě to vede k podceňování. Měla jsi být spokojena a počkat na krásné koberce pod nohama a na dům nad hlavou a měla jsi opovrhovat nájemní podkrovní světnicí vedoucí na trať. Nemysli si, Euniko, že by tam byly čtyři holé stěny – jsou jistě pokryty všelijakými vzpomínkami na Jimovy druhy, připevněnými ke zdi nebo stojícími na malých podivných poličkách. A jsem přesvědčena, že vyhlídka je pěkná, nejede-li právě kolem vlak – ostatně bys ani neměla čas dívat se z okna. Musela bys zašívat Jimovo prádlo, látat jeho punčochy a – Euniko Weldonová, vstávej!“ řekla spěšně a vyskočila z postele.

Digby Groat šel po chodbě, uslyšel z koupelny její svěží hlas a usmál se.

Dívčina zralá krása jej prudce uchvátila. Nebyla už jen vytouženou, ale i nepostradatelnou. Myslel si, že bude jeho hračkou, ale uznal, že by byla jeho ozdobou. Zasmál se tomuto nápadu. Ozdobou! Něčím, co by ho pozvedlo v očích jeho druhů. I sňatek by byl malou cenou k zaplacení tohoto šperku.

Jackson viděl, jak se usmíval, když sestupoval ze schodů.

„Došla nová krabička čokolády,“ řekl potichu, jako by sděloval velké tajemství.

„Vhoď ji do krbu, nebo ji dej mé matce,“ řekl Digby nedbale.

Jackson na něho udiveně pohlédl.

„Copak nejsou –“ začal.

„Neptej se tolik, Jacksone!“ Digby upřel zlý pohled do služebníkovy tváře. „Začínáš se nějak plést do mých věcí, příteli. Když už však o tom mluvíme, chci ti říct, Jacksone, že si přeji, aby ses tak proklatě nešklebil, mluvíš-li se slečnou Weldonovou, a choval se k ni jako sloužící k – dámě, rozumíš?“

„Nejsem sluhou,“ namítal muž zlověstně.

„To je tvoje nynější role, tak ji hřej,“ řekl Digby, „a nežertuj se mnou, nebo –“

Vztáhl ruku k nástěnnému věšáku, kde byla sbírka loveckých zbraní, a jeho prsty jednu sevřely.

„Nic jsem tím nemyslel,“ fňukal Jackson. „Pokusím se s ní jednat zdvořile.“

„Jdi pro dopisy a dej mi je do jídelny,“ řekl Digby suše.

V tomto okamžiku vstoupila do místnosti Eunika.

„Dobré jitro, slečno Weldonová,“ pozdravil Digby a odtáhl její židli od stolu. „Jak jste se měla při včerejší večeři?“

„Výtečně,“ odpověděla, ale hned změnila předmět hovoru.

Děsila se možnosti, že by se mohla rozmluva obrátit na události minulé noci, a byla velice ráda, když dojedli.

Nicméně Digbyovo chování bylo nanejvýš bezvadné. Mluvil o všedních věcech a o její vycházce se už nezmínil. Když potom odešla do pokoje paní Groatové pohrát si s prací, bylo to opravdu jen hraní, nešel za ní, jak se obávala.

Digby čekal, až přijde lékař. Počíhal si na něj na chodbě a dozvěděl se, že se jeho matka úplně zotavila a že i obvyklá recidiva záchvatu je vyloučena.

Chtěl by jí říci několik slov.

Stará paní Groatová se choulila v křesle u okna, tvářila se nelaskavě a její tmavé oči se dívaly bez zájmu na husté listí stromů na vznešeném náměstí. Změna ročního období pro ni byla pouze změnou oděvu. Bouřlivé srdce, které kdysi poskočilo na zavolání jara, tlouklo chabě v těle spáleném vášněmi na prach. A přece byly kloubovité, nemocí znetvořené prsty sevřené na klíně kdysi hlazeny a žehnány.

Jednou nebo dvakrát se vrátila v mysli ke své nové společnici, k Eunice Weldonové. V jejích myšlenkách nebyla stopa po slitování. Kdyby chtěl Digby dívku mít, vezme si ji a její osud zajímal starou Janu Groatovou právě tak málo jako osud mouchy, která bzučela na okně a kterou právě mávnutím kapesníku zabila. Novým důvodem k propuštění by bylo – kdyby byla jizva na zápěstí mnohem menší než šestipence. Snad to je jen shoda okolností.

Doufala, že se Digby soustředí na svůj nový zájem a ji nechá na pokoji. Smrtelně se ho hrozila. V hloubi srdce se obávala, jak daleko půjde za svým přáním. Věděla, že by Digby zhasil její život jako svíčku, kdyby ji potřeboval odstranit. Její první myšlenkou, když nabyla vědomí a viděla, že o ni pečuje ošetřovatelka, byl údiv, že jí Digby dovolil, aby zase ožila. Myslela si, že neví nic o&…