9.
Ustlala další postel, ale tentokrát to bylo v pořádku. Byla to jiná postel, v jiném pokoji, v jiném městě. Nejlepší na tom bylo, že to byla postel, ve které nikdy nespala a také nikdy spát nebude.
Od té chvíle, co opustila svůj dům osm set mil odsud, uběhl měsíc a ona na tom byla daleko lépe. V současné době byly jejím nejhorším problémem záda, ale byla si jistá, že i ty se už dávaly do pořádku. Nutno říct, že právě teď ji silně a nepříjemně bolely ledviny, ale byl to dnes už její osmnáctý pokoj, a to když ve Whitestonu začínala, po dvanácti pokojích byla na omdlení a po čtrnáctém už nemohla dál – musela požádat Pam o pomoc. Rosie přicházela na to, že čtyři týdny mohou člověku zatraceně změnit názor na svět, zvlášť když se obejdou bez ran pěstí do ledvin nebo do břicha.
V každém případě, prozatím udělala dost.
Šla ke dveřím na chodbu, vystrčila hlavu ven a rozhlédla se v obou směrech. Neviděla nic jiného než několik podnosů se zbytky snídaně, Pamin vozík u Michiganského apartmá na konci chodby a její vlastní vozík tady, před číslem 624.
Rosie zvedla hromádku složeného čistého prádla na kraji vozíku a odkryla banán. Sebrala ho, vešla zpátky do pokoje k čalouněné židli u okna pokoje 624 a posadila se na ni. Banán oloupala a začala ho pomalu jíst a dívala se přitom na jezero, které se v tomto časném květnovém deštivém odpoledni lesklo jako zrcadlo. Její srdce i mysl byly naplněné jediným silným a prostým pocitem – vděčností. Její život nebyl dokonalý, alespoň ne prozatím, ale byl lepší než by vůbec kdy mohla uvěřit, když toho dne uprostřed dubna stála před vchodem k Dcerám a Sestrám a dívala se na bzučák a zavařenou klíčovou dírku. V té chvíli viděla svou budoucnost temnou a bídnou. Teď ji sice bolely ledviny a také nohy a byla si velmi dobře vědoma toho, že nechce strávit celý zbytek svého života jako pokojská v hotelu Whitestone, ale banán jí chutnal a židle, na které seděla, byla velice pohodlná. V této chvíli by s nikým neměnila. Během těch týdnů, které uplynuly od té chvíle, co opustila Normana, si s chutí uvědomovala všechna malá potěšení, jež si mohla dopřát: půlhodinku si před spaním číst, popovídat si s některou z ostatních žen o filmech nebo pořadech v televizi při mytí nádobí po večeři nebo si na pět minut sednout a sníst si banán.
Také bylo úžasné vědět, co bude dál, být si jistá, že budoucnost nebude obsahovat nic náhlého ani bolestivého. Například, vědět, že má ještě udělat další dva pokoje a pak s Pam sjedou služebním výtahem dolů a odejdou zadním vchodem. Cestou na zastávku autobusu (bez problémů teď rozlišovala mezi autobusy Oranžové, Červené a Modré linky) se asi zastaví u Horké konvice na kávu. Prosté věci. Prostá potěšení. Svět může být dobré místo. Předpokládala, že jako dítě to věděla, ale pak na to zapomněla. Nyní se to učila znovu a byla to velice příjemná lekce. V žádném případě neměla všechno, co by chtěla, ale prozatím jí to stačilo… zvlášť, když nevěděla, co by to mohlo být. To bude muset počkat do té doby než se dostane pryč od Dcer a Sester, ale cítila, že to bude brzy, možná tehdy, až se uvolní nějaký pokoj na seznamu, kterému obyvatelky D & S říkaly Annin seznam.
V otevřených dveřích pokoje se objevil stín, a než stačila byť jen pomyslet na to, kam schovat nedojedený banán nebo vyskočit, objevila se ve dveřích Pamina hlava. „Kuk, bejby,“ řekla a zachichotala se, když sebou Rosie trhla.
„Tohle mi už nikdy nedělej, Parny! Málem jsem z tebe měla infarkt.“
„Áále, nikdo by tě přece nezastřelil za to, že si sedneš a sníš banán,“ řekla Pam. „Měla bys vidět, jaký věci se tady někdy dějí. Co ti ještě zbývá, dvaadvacítka a dvacítka?“
„Ano.“
„Chceš s tím pomoct?“
„Ach, to nemusíš –“
„Mně to nevadí,“ řekla Pam. „Opravdu. Když se do toho pustíme obě, tak ty dva pokoje můžeme mít za patnáct minut hotové. Co ty na to?“
„Říkám ano,“ souhlasila vděčně Rosie. „A až skončíme, u Horké konvice to platím já – koláč i kafe, jestli si dáš.“
Pam se zazubila. „Jestli budou mít ten jejich čokoládove…
