Hawes se otočil a podíval se na hodiny. Meyer jeho pohled následoval a najednou se všichni v místnosti dívali na hodiny.
Detektivové mysleli na to, že těžký sníh jim možná protáhne službu až do rána, takže se domů dostanou pozdě. Muži v cele přemýšleli o tom, že sníh by mohl nějak oddálit procesy. Chlapec sedící u Meyerova stolu myslel na to, že zbývá už jen půl hodiny do konce Štědrého večera a jeho sestra nejspíš nedostane ovcí, kterou si přála. Strážní místnost byla v tu chvíli stejně tichá, jako když v ní byl Carella sám.
A do toho vstoupil Andy Parker se svými vězni.
„Pohni se,“ řekl a otevřel vrátka na ohrádce.
Parker měl na sobě koženou bundu, takže vypadal jako motocyklista. Pod bundou měl vlněný svetr a červenou šálu. Modrá pletená čepice na jeho hlavě byla mokrá od sněhu. Téměř třídenní strniště na jeho bradě se třpytilo sněhovými vločkami. Jeho vězni byli stejně zafoukaní jako on, jen jejich obličeje byli bledší a vyděšenější.
Mladý muž měl na sobě zmačkaný černý oblek, bílý od sněhu, který rychle tál. Stál nejistě v otevřených vrátkách do místnosti. Pod sakem měl pouze košili, u krku rozepnutou, bez kravaty. Carella odhadoval, že by mu mohlo být tak dvacet. Mladá žena, která přišla s ním - dívka, ještě vyděšenější než on - vypadala, že jí nemůže být víc než šestnáct. Měla na sobě světlé kalhoty a krátkou halenku z potištěné bavlny. Stejné oblečení nosí Carellova matka na doma. Její dlouhé černé vlasy byly pocukrovány sněhem. Obličej jí zdobily velké hnědé oči. Stála tam u zábradlí křehká a rozechvělá, ještě nikdy nikoho Carella neviděl tak vystrašeného.
Byla ve vysokém stupni těhotenství.
Jak se na ni Carella díval projela jí křeč, až se jí obličej stáhl bolestí. Náhle mu to došlo - ona bude rodit.
„Řekl jsem, pohni se,“ mluvil dál Parker a Carellovi připadalo, že ve skutečnosti by měl donést tu těhotnou dívku dovnitř. Místo toho strčil znovu do páru a šel přímo k věšáku. „Sedněte si tamhle,“ řekl, pověsil si bundu a čepici. „Co tu ksakru chce ta ovce?“
„To je vánoční dárek pro mou sestru,“ řekl chlapec i když jeho se právě Parker neptal.
„Ta se teda má,“ ohodnotil ovci Parker.
Vedle stolu byla jenom jedna židle. Mladík v mokrém obleku ji přidržel dívce a ta se ztěžka posadila. Postavil se těsně vedle ní, takže Parker si musel vzít jinou židli a potom se posadil za stůl. Když zakládal papíry pro D.D. zprávu do psacího stroje, utrousil poznámku: „Doufal jsem, že nám dají na auta řetězy,“ nikdo nereagoval, tak se otočil a zeptal se dívky, „vaše jméno, sestro?“
„Marcia Garcia Lopez,“ odpověděla dívka a ucukla bolestí.
„Má bolesti,“ upozornil Carella a šel rychle k telefonu. „Hraješ si na doktora?“ řekl Parker a otočil se zase na dívku.
„Kolik je ti let Maria?“ zeptal se.
„Šestnáct.“
„Kde bydlíš, Maria?“
„Ona za nic nemoct,“ vložil se do toho mladík.
„Ptal se tě někdo?“ uzemnil ho Parker.
„Vy se ptát Maria…“
„Slyšels mě? Rozumíš anglicky?“ řekl Parker. „Když mluvím k této dívce zde, tak nepotřebuji pomoc od…“
„Chcete vědět kde my bydlet…“
„Já chci adresu této dívky zde, to je to co…“
„Chcete adresu, kde my být přihlášeni k trvalému bydlení?“ řekl mladík.
„Tak dobrá, jaké je vaše jméno, moudrý muži?“ rezignoval Parker.
„Jozé Lopez.“
„Ten slavný toreador?“ řekl Parker a otočil se na Carellu, doufajíc, že se zasměje.
Carella, ale telefonoval. Říkal zrovna do sluchátka: „…já vím, vždyť jsem vám to já říkal, ale teď tu máme těhotnou ženu. Můžete mi poslat tu ambulanci urychleně?“
„Já nebýt toreador,“ odporoval Jozé Parkerovi.
„Co tedy jste?“
„Já řezat cukrovou třtinu v Puerto Rico, ale teď nemít práci. Takže proto moje žena a já být tady u vás ve městě. My čekat narození dítěte.“
„Tak co jste dělali v té opuštěné budově?“ řekl Parker a otočil se zase na Carellu.
„Našel jsem je v opuštěné stavbě na Šesté Severní, krčili se u ohýnku.“
Carella se právě rozčiloval u telefonu. „Nic se tam, nezměnilo,“ řekl. „Oni neví, kdy by ta ambulance mohla přijet.“
„Víte, že je protizákonné u…
