Detektiv Steve Carella zůstal sám ve strážní místnosti. Byl klidný Štědrý večer. Normálně bývá na policejní stanici boží dopuštění, až do večera, ale dnes vypadala celá stanice nezvykle klidně. Nezvonily telefony. Neklapaly psací stroje. Žádný z obchůzkářů nechodil po schodech a neptal se, jestli někdo náhodou nemá uvařené kafe. Jen sám Carella seděl za svým stolem a pročítal D.D. zprávu, kterou právě napsal a snažil se ji vylepšit. Našel chybu, a tak opravil původně „otbrojenou loupež“ na „ozbrojenou“. Přeškrtnul překlep kuličkovým perem a dal těžkému zločinu správný název. Ozbrojená loupež. Malý obchod s alkoholem na Culver Avenue. Chlap vešel dovnitř s 357 Magnumem a prázdným sáčkem od brambor. Majitel měl naštěstí tichý, ale fungující alarm napojený na policejní okrsek a tak ho dvě uniformované hlídky zatkly a dovedly na stanici.
Carella oddělil kopíráky od tří kopií, bílou do nejvyššího košíku, růžovou do nižšího košíku, originál pro Miscola v kanceláři, žlutou pro poručíka. Podíval se na hodinky. Deset třicet. Dnešní vánoční směna by mohla skončit ve třičtvrtě na dvanáct, možná i trochu dřív. Byl přece Štědrý večer.
Bože, všude kolem byl takový dokonalý klid. Zvedl se od stolu a přešel kolem řady vysokých pořadačů, oddělujících menší část místnosti, tak trochu ztracené v rohu naproti vyšetřovací cele. Tak klidnou noc, jako je tato, můžeš celou prospat v práci.
Přešel k umývadlu, naplnil si dlaně vodou a opláchl si obličej. Carella byl vysoký muž a zrcadlo nad umývadlem bylo příliš nízko, aby vyhovovalo jeho postavě. Proto viděl v zrcadle jenom část svojí hlavy.
Odrážely se tam pouze jeho tmavé a hluboké oči a drobná brada, které mu dodávaly trochu orientální vzhled, hnědé vlasy v zrcadle chyběly. Osušil si obličej a ruce papírovým ručníkem a hodil ho do koše pod umývadlem. Zívl si a znovu se podíval na hodiny. Vůbec ho nepřekvapilo zjištění, že mu to celé trvalo pouze dvě minuty. Takové tiché noci nebyly pro něj, byl mnohem raději, když věci braly pořádný spád.
Přešel k oknu na delší straně místnosti a podíval se na ulici. Všechno tam dole vypadalo velmi klidně, občas projelo nějaké auto nebo se objevil jen stěží postřehnutelný chodec. Tam venku už jistě všichni dali poslední ozdoby na vánoční stromeček. Meteorologové sice předpovídali pravidelně na Štědrý večer sněžení, ale tolik sněhu kolik ho padalo teď už nebylo několik let. Otočil se od okna. Všechno náhle dostalo krvavou barvu.
První čeho si všiml, byla krev crčící z Hawesovy tváře. Strkal před sebou dva bílé muže do ohrádky oddělující strážní místnost od chodby. Muži měli každý na zápěstí jedné ruky želízka, která je poutala k sobě. Jeden z nich si stěžoval Hawesovi, že jsou mu želízka příliš těsná.
„Můžu ti je ještě utáhnout,“ zabručel Hawes a strčil znovu do muže. Ten ztratil rovnováhu a skoro po hlavě vpadl do místnosti. Za sebou vlekl svého kumpána. Oba byli o dost menší než Hawes, který na ně shlížel ze své výšky bledý vzteky. Jeho zlost jako by zvětšoval bílý pramen vlasů na pravém spánku, slepený krví z čerstvé rány. Ta se mu táhla vedle starého, již zahojeného šrámu po noži a pokračovala dolů přes celou pravou tvář jeho obličeje. Bolelo ho to, a jeho vztek nezmírnila ani skutečnost, že oba muži byli také zranění a krváceli.
„Co se proboha stalo?“ zeptal se Carella.
Přešel místností, jako kdyby chtěl zavolat pomocného strážníka a to i přesto, že bylo jasné, že Hawes už má situaci pod kontrolou. Nevelká policejní stanice byla jistota a nevlídné a nepřátelské ulice zůstaly venku. Ti dva muži, které Hawes přivedl, se rozhlíželi po místnosti jako by chtěli posoudit, je-li to pro ně vhodné místo ke strávení Štědrého večera. Prázdná cela v rohu místnosti nevyhlížela nijak lákavě. Jeden z nich se podíval přes rameno na Hawese a snažil se odhadnout, jestli je tam chce strčit. Ten se ale tvářil tak, že to vypadalo, že je spíš okamžitě uškrtí.
„Sednout!“ vyštěkl a přešel k zrcadlu nad umyvadlem, kde si začal pozorně prohlížet svůj obličej.
…
