13.
NASTALO SILVESTROVSKÉ ráno; zářivě jasné a pronikavě mrazivé. V noci se muselo něco stát s ústředním topením a zatímco technici čarovali s termostaty, tryskami a ventily, sestřičky pobíhaly po nemocnici ve svetrech a v kabátech, přehozených přes bílé stejnokroje.
Ve Willově pokoji se během noci vystřídala řada lidí. Pořád mu měřili teplotu či krevní tlak, měnili mu obvazy na rukou a obličeji, podávali mu léky a vůbec mu věnovali láskyplnou péči, jakou zraněný člověk potřebuje. Když za dveřmi pokoje uslyšel hlasy, pomyslel si, že přicházejí opět sestřičky vyměnit mu prostěradlo nebo obvaz nebo vaky zavěšené u postele, ale ve skutečnosti se jen někdo ptal sestry, jestli si může s pacientem promluvit.
Muž, který vešel do místnosti, byl nápadně podobný detektivu Stephenu Louisi Carellovi.
„Hoj ahoj,“ přivítal ho Will. „Co vy tady?“
Carella právě dohlédl na předpisové propuštění jisté Anny DiPalumbové – což bylo pravé a poctivé jméno světlovlasé vražedkyně – z Hochovy nemocnice, odkud měla být převezena do ženské vazební věznice v centru města, ale Willovi o tom nic neřekl, protože mluvit o informátorovi před někým, o kom se ví, že se již dopustil trestného činu, by byla obyčejná pitomost a mohlo by se mu to později nevyplatit. Pokud mají Hallowayovy hrozby reálný základ, může se stát, že jejich pokus obvinit ho stejně odplave kanálem, ale nikdy neškodí, když je člověk opatrný, jak kdysi podotkl jakýsi mudrc.
„Mám tu nějakou práci,“ odpověděl Carella, což byla v podstatě pravda. „Jak se vede?“
„No, řekl bych, že docela dobře,“ mínil Will. „Mnohem líp než některým jiným, to určitě.“
Ranní noviny psaly o tom, že izraelský houslista Svi Cohen zahynul při ‚údajném teroristickém útoku‘ – jak to novináři opatrně nazvali – v Clarendon Halí. Kromě něho zahynulo ještě šest členů orchestru ze skupiny hráčů na strunné nástroje. A také osm posluchačů v prvních dvou řadách. A k tomu i sám atentátník. Carella se nedomníval, že Hallowayovi příliš pomůže skutečnost, že tím, kdo se pokusil atentátníka zastavit, byi profesionální lupič, a ne někdo z elitních příslušníků skupiny bratří W&D, jak si je v duchu označil, nebo sester, pokud jste k nim počítali i Annu DiPalumbovou, která právě mířila sanitkou do města a již Carella netoužil už nikdy potkat na žádné zasněžené ulici nikde na světě, děkuju pěkně. Ale kde jste byl vy, když jsme vás potřebovali, pane Hallowayi? Když včera večer začala ta mela, kde byli vaši rytíři v lesklém brnění? Jediným hrdinou se včera večer stal tady starouš Wilbur Struthers, který tu teď sedí na posteli a culí se jako klučina o Vánocích.
„Dvoje noviny otiskly tvou fotku na titulní straně, víš o tom?“ poznamenal Carella.
„Jo, viděl jsem je. Taky jsem byl v televizi. Dneska časně ráno. Přišli za mnou až sem, do pokoje, věřil byste tomu? Hádám, že za to může ta smlouva.“
„Jaká smlouva?“ nechápal Carella.
„Přišel za mnou chlápek z jednoho nakladatelství tady ve městě a nabídl mi balík za můj životní příběh.
Ne tolik, kolik dostala Hillary, ale stejně je to slušná sumička. Rozhodl jsem se, že to vezmu.“
„A smíš mluvit o tom, kolik to opravdu dělá?“ zajímal se Carella.
„Milión a půl,“ řekl Will.
„To je fakticky solidní sumička,“ souhlasil Carella.
„Hádám, že se nakonec dá k prachům přijít všelijak, co?“
„Asi jo,“ přisvědčil Carella.
