PĚT MINUT PŘED ŠESTOU hodinou večer týž den, ve čtvrtek, vstoupila Cass do obchodu firmy Eyewear Fashions na rohu Stemmler Avenue a Dvaadvacáté ulice. Byl jasný, chladný večer. Černá obloha byla posetá krůpějemi hvězd, vozovky i chodníky pokrýval zářivě čistý nový sníh, ale Cass neměla ani pomyšlení na bílé Vánoce. Chtěla jenom najít toho chlapa, co jí ukradl peníze, norkový přehoz a dlouhý sobolí kožich, který ji měl v tomhle strašném ledovém počasí příjemně hřát. Odjakživa byla zimomřivá a první, co si koupila z výdělku za ten mexický kšeft, byla sobolina. Ať jdou k čertu všichni ti naháči, co protestují proti nošení kožešin. Každý, kdo by se její kožich pokusil postříkat barvou, by měl mít předem zajištěnou parcelu na krchově.
Místo sobolího kožichu si teď oblékla krátký liščí kabátek, modré džíny a zelený svetr s rolákem, ale stejně jí mrzl zadek. Jedním z důvodů, proč odjela z Fal s River ve státě Massachusetts, byla ta zatracená zima.
A také její otec, který na ni od rána do večera řval a vyhrožoval jí peklem a zatracením. Její matka učila ve škole matematiku. Cass se dohadovala, že její máti asi považovala za smysluplné provdat se za presbyteriánského duchovního a obdařit ho dvěma dcerami, z nichž jedna dospěla ve stejného svatouška, jakým je její papá. Druhá, mladší dcera, Cassandra Jean Ridleyová, měla tamního života po krk a utekla z domova. Žila potom v jedné komuně v New Hampshiru, kde byla ještě větší zima než na tomhle nároží v Isole. Odešla odtamtud, když jednou přesně o půlnoci vstoupil do jejího pokoje rádce mladých příslušníků komuny, úplně nahý, a trval na tom, že jí přečte jeden článek z časopisu Hustler. Cass ho vzala po hlavě pánvičkou.
„Nazdar,“ pozdravila muže za pultem. „Jsem: Harriet Danielsová.“ Tak se jmenovala majitelka penziónu v Eagle Branch v Texasu, kde kdysi bydlela. „Našla jsem pouzdro na brýle označené názvem vaší firmy a napadlo mě, jestli byste mi nemohli pomoct vypátrat majitele těch brýlí.“
„Páni, to tedy nevím,“ zaváhal muž.
„Vy jste kdo?“ otázala se.
„Wesley Hand,“ představil se. Mohlo mu být tak osmadvacet devětadvacet; kulatý mužíček s vlhkýma modrýma očima a příjemným obličejem, když jste si odmysleli jeho pleť. Zdálo se, že se o pouzdro, které nyní položila na pult, upřímně zajímá. A také vypadal zmateně. Usoudila, že je to jeho přirozený výraz.
„Mohl byste mi nějak pomoct?“ zeptala se. „Vyhledat majitele?“
„To asi bude dost těžké,“ namítl. „Kromě některých speciálních předpisů většina brýlí…“
„Nemáte nějaký stroj nebo něco, kam byste je dali, a zjistili tak, na jaký jsou předpis?“
„No, to jistě, ale…“
„Protože možná to přece jenom jsou nějaké speciální brýle, víte.“
„Inu…“
„Byla bych vám moc vděčná.“ Pokusila se o zářivý, přesvědčivý úsměv.
„Zavíráme v šest,“ odpověděl a pohlédl na hodinky.
„A jak dlouho by trvalo…“
„Za chvíli musím někde být.“
„Jde o to, že jsem je našla dnes už před nějakou chvílí,“ vysvětlovala. „Takže je možné, že touhle dobou už je ten dotyčný postrádá.“
„Mhm.“
„Takže kdybyste je mohl dát do té vaší mašiny a zjistit…“
„Teď ne,“ zarazil ji. Při těch slovech už mířil kolem pultu k malé skříni u stěny obchodu. „Zavolejte mi zítra ráno,“ dodal.
„Děkuju vám,“ řekla. Oblékal si kabát. „Jsem vám zavázaná,“ dodala se sladkým úsměvem.
Kreténe, pomyslela si.
