V TELEFONNÍM SEZNAMU organizací pověřených ochranou a prosazováním zákonnosti Carella zjistil, že pobočka ministerstva financí sídlí na adrese High Street 427, až dole ve městě, nedaleko bývalého policejního ředitelství. Ve sluchátku uslyšel hlas ze záznamníku, který ho poučil, že úřad je o svátcích zavřený a otevřeno bude mít zase až ráno v úterý 26. prosince.
Pro případ, že by zvláštní agent David A. Horne byl uveden v jednom z pěti městských telefonních seznamů, Carella zkusil nejdřív seznam Isoly a našel tucet záznamů pod jménem Horne, ale ani jednoho Davida A. Hornea. Přesto se jal vytáčet čísla. Dvanáctý pokus mu přinesl úspěch.
„Prosil bych Davida Hornea,“ řekl.
„Kdo volá?“
„Detektiv Steve Carella, osmdesátý sedmý revír.“
„Tady je David Horne.“
„Pane Horne, vyšetřujeme vraždu ženy jménem Cassandra Jean Ridleyová…“
„Ano?“
„… a objevili jsme spojitost mezi ní a mužem jménem Wilbur Struthers…“
„Ano?“
„Odseděl si tři roky a šest měsíců v Castleview za vloupání…“
„Ano, znám ho. Vyslýchal jsem ho v souvislosti s podezřelými stodolarovými bankovkami.“
„Které nějak souvisejí s únosem,“ přikývl Carella.
Na lince se rozhostilo ticho.
„Můžete mi povědět, o jaký únos jde?“ zeptal se Carella.
„Ne, obávám se, že ta informace je tajná,“ odvětil Horne.
„Dokonce i pro kolegu vyšetřovatele?“
„Bojím se, že ano.“
„Víte, tady jde o vraždu.“
„To už jste říkal.“
„No, můžete mi aspoň prozradit, jak to probíhalo?“
„Co jak probíhalo?“
„Ten výslech.“
„Zabavil jsem osm tisíc dolarů ve stodolarových bankovkách a porovnal jsem jejich čísla s naším seznamem; výsledek negativní. Týž den jsem panu Struthersovi jeho peníze vrátil. Konec příběhu.“
„Jaký to byl seznam? Ten, co jste s ním porovnával čísla bankovek?“
„Obávám se, že to je taky tajné.“
„Koho unesli, pane Horne? To mi můžete povědět?“
„I to je tajné.“
„Kdybych vám ukázal bankovky, které jsme našli v bytě oběti, povíte mi, jestli jsou to ty, které jste porovnával s vaším tajemným seznamem?“
„Zdá se mi to, nebo jsem zachytil ve vašem tónu náznak sarkasmu, detektive Coppolo?“
„Jmenuji se Carella.“
„Ach, promiňte. Ale dnes je Štědrý den, to víte…“
„Ano, vím.“
„Jsem doma s rodinou. Kdybyste mohl…“
„Páni, a já jsem ještě pořád v kanceláři,“ přerušil ho Carella.
„To je jistě obdivuhodné. Zavolejte mi v úterý, ano? Můžeme si promluvit.“
„Pane Horne, ta zavražděná už nikdy mluvit nebude.“
„To je nemilé. Ale jsem si jistý, že naše případy spolu vůbec nijak nesouvisí.“
„Proč tedy jste porovnávali čísla jejích bankovek se seznamem pořízeným z peněz, vyplacených jako výkupné? Neříkal jste něco takového?“
„Nic takového jsem neřekl.“
„Tak tedy mi to pověděl Struthers.“
„Chlap se záznamem v trestním rejstříku.“
Carella i po telefonu vytušil, že přitom pohrdavě pokrčil rameny.
„Zdálo se, že mluví pravdu,“ odpověděl.
„Ať už je to jak chce…“
„Pane Horne, pokouším se zjistit, kdo…“
„Mimochodem, jsem zvláštní agent Horne.“
„Ach, promiňte. Ale nedávno někdo předhodit jednu ženu lvům…“
„To má být nějaká metafora, detektive?“
„Přál bych si, aby byla. Snažíme se vypátrat, kdo to udělal. Pokud nám můžete nějak pomoct…“
„Nevím, jak bych vám pomohl. Jak říkám, naše vyšetřování je tajné. A kromě toho, ty bankovky, co jsme prověřovali, se smrtí té ženy nemají nic společného.“
„Jak to víte?“
„Jsem si jistý, že to nijak nesouvisí.“
„Proč jste je tedy prověřovali?“
„Detektive…“
„Prosím, abyste nemluvil tak otráveně,“ napomenul ho Carella.
Ve skutečnosti mu chtěl říci: speciální agente Horne, strčte si ten otrávenej tón do prdele, jasný?
„Můžu si vyžádat soudní příkaz na vydání těch čísel,“ prohlásil.
„To se vám nikdy nepodaří.“
„Pročpak ne?“
„Detektive,“ začal Horne a pak se odmlčel. „Nechte to být, ano? Nechte to plavat.“
„Ale ovšem,“ odsekl Carella a zavěsil.
Neměl v úmyslu nechat to plavat.
