11 KAPITOLA
ODJEL JSEM HUMVEEM ZPÁTKY KE KANCELÁŘI. Zaparkoval jsem přede dveřmi. Seržantka s malým synem už odešla. Službu převzal malý snědý desátník, o kterém jsem se domníval, že pochází z Louisiany. Konvice na kávu byla studená a prázdná. Na stole mě čekaly dva vzkazy. První oznamoval: Volal major Franz. Zavolejte mu, prosim, zpátky. Na druhém stálo: Telefonoval detektiv Clark, jak jste si přál. Nejdřív jsem vytočil Franzovo číslo do Kalifornie.
„Reachere?“ ozval se. „Ptal jsem se na ten pořad jednání konference obrněnců.“
„Co jste se dozvěděl?“
„Tvrdí, že žádný neexistoval. Tvrdí to pěkně vehementně a nehodlají se nechat zviklat.“
„Ale?“
„Oba víme, že je to kravina. Pořad jednání vždycky existuje.“
„Podařilo se vám zjistit něco dalšího?“
„Moc ne,“ přiznal. „Můžu ale dokázat, že třicátého prosince přišel z Německa tajný fax a odpoledne třicátého prvního se hodně xeroxovalo. Na Nový rok pak následovala skartace a pálení, když dorazila zpráva o Kramerovi. Mluvil jsem s klukem ze spalovny. Odhadoval to tak na dobrých šedesát stran.“
„Jak bezpečná je jejich tajná faxová linka?“
„Jak bezpečnou byste si ji přál?“
„Mimořádně bezpečnou. Protože smysl to dává jen tehdy, pokud byl pořad jednání opravdu tajný. Mám na mysli skutečně tajný. Pokud však byl skutečně tajný, dávali by ho vůbec na papír?“
„Jde o Dvanáctý sbor, Reachere. Už čtyřicet let žijí na frontové linii. Nic jiného než tajemství neznají.“
„Kolik lidí se mělo konference zúčastnit?“
„Ptal jsem se v jídelně. Objednali patnáct balíčků na oběd.“
„Šedesát stránek, patnáct lidí, to dělá čtyřstránkový pořad jednání.“
„Přesně tak to vypadá. Proletěl ale komínem.“
„Nikoliv originál, který odfaxovali z Německa,“ upozornil jsem.
„Také ho spálili. V Německu.“
„Ne, myslím si, že když Kramer zemřel, měl ho u sebe.“
„Tak kam se poděl?“
„Nikdo neví. Prostě zmizel.“
„Stojí za hledání?“
„Nikdo neví,“ zopakoval jsem. „Až na člověka, který ho sepsal, a ten je mrtvý. A Vassella s Coomerem. Určitě ho viděli. Možná s ním pomáhali.“
„Vassell s Coomerem se vrátili do Německa. Dneska ráno. Prvním letadlem z Dullesu. Povídali si o tom štábní důstojníci.“
„Už jste se někdy setkal s Willardem?“ zeptal jsem se. „Právě ho k nám převeleli.“
„Nesetkal.“
„Tak se mu vyhněte. Je to kretén.“
„Děkuji za varování. Jak jsme si ho zasloužili?“
„Nemám tušení,“ odpověděl jsem. Zavěsili jsme a já vytočil virginské číslo a požádal o detektiva Clarka. Musel jsem čekat. Pak v telefonu cvaklo, na okamžik se ozval hluk z místnosti pro mužstvo a na lince zazněl hlas.
„Clark,“ ohlásil se.
„Reacher,“ představil jsem se. „Americká armáda, Fort Bird. Přál jste si se mnou mluvit?“
„Pokud si dobře vzpomínám, vy jste si přál mluvit se mnou,“ opáčil Clark. „Měl jsem vám sdělit, jak pokračuje vyšetřování. Musím vás zklamat. Přešlapujeme na místě. Ocitli jme se v mrtvém bodě. Vlastně bychom potřebovali pomoct.“
„Nemůžu sloužit. Je to váš případ.“
„Kéž by nebyl,“ povzdechl si Clark.
„Co jste vypátrali?“
„Spoustu zbytečností. Pachatel vstoupil a odešel, aniž by se něčeho dotkl. Očividně měl rukavice. Půda byla lehce zmrzlá. Získali jsme trochu zbytkového štěrku z příjezdové cesty a chodníčku, k otisku nohy má však hodně daleko.“
„Co sousedé?“
„Většina odjela, nebo se propila do bezvědomí. Stalo se to na Nový rok. Poslal jsem policisty, aby se poptali v ulici, ale nic podstatného se nedozvěděli. Projížděla tam nějaká auta, to ale není na Nový rok nic neobvyklého. Lidé odjíždějí na večírky a vracejí se domů.“
„Otisky pneumatik na příjezdové cestě?“
„Nepodstatné.“
Neodpověděl jsem.
„Oběť byla zabita páčidlem,“ pokračoval Clark. „Patrně stejným, kterým byly vypáčeny dveře.“
„To jsem si myslel.“
„Pachatel ho po útoku otřel o koberec a umyl ve výlevce v kuchyni. Objevili jsme stopy v rouře. Ale žádné otisky na kohoutku. Opět rukavice.“
Neodpověděl jsem.
„Nenašli jsme ještě něco jiného,“ navázal Clark. „Rozhodně se nedá říct, že by tam generál bydlel.“
„Proč?“
„Pečlivě jsme celý dů…
