Nepřítel (Lee Child)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

16 KAPITOLA

VRÁTILI JSME TRIFONOVI STEYR A VYSADILI HO U BRÁNY DELTY. Patrně zbraň spořádaně odevzdal, vrátil se do své cely a popadl knihu. Pokračoval ve čtení tam, kde přestal. My jsme odjeli k vozovému parku vojenské policie a zaparkovali humvee. Došli jsme do mé kanceláře. Summerová okamžitě přistoupila ke kopii z knihy od brány. Stále visela na zdi, vedle mapy.

„Vassell s Coomerem,“ oznámila. „Kromě Trifonova jsou jediní, kdo ten večer opustil základnu.“

„Zamířili na sever,“ upozornil jsem. „Pokud tvrdíte, že zahodili aktovku, museli jet na sever. Nikoliv na jih do Columbie.“

„Dobře,“ povzdechla si. „Tak Carbona a Brubakera nezabil stejný člověk. Případy spolu nesouvisejí. Jenom jsme ztratili spoustu času.“

„Vítejte do reálného světa,“ opáčil jsem.

* * *

Reálný svět se ukázal z nejčernější stránky, když o dvacet minut později zazvonil telefon. Ozvala se seržantka. Žena s malým synem. Měla na lince Sancheze volajícího z Fort Jacksonu. Spojila mě.

„Přetrpěl jsem Willarda,“ oznámil Sanchez. „Neuvěřitelný člověk.“

„Varoval jsem vás.“

„Natřásal se jako chřestýš.“

„Nic proti vám ale nenašel.“

„Zaplaťpánbůh.“

Odmlčel jsem se. „Pověděl jste mu o pachateli?“

Odmlčel se. „Přesně, jak jste si přál. Neměl jsem snad?“

„Byla to slepá ulička. Ze začátku vypadala dobře, ale skončila fiaskem.“

„Willard se za vámi jede podívat. Rozloučil se před dvěma hodinami. Bude velice zklamaný.“

„Paráda,“ zavěsil jsem.

* * *

„Co podnikneme?“ zeptala se Summerová.

„Kdo je Willard?“ opáčil jsem. „Ve své podstatě?“

„Kariérista.“

„Správně,“ potvrdil jsem.

Armáda má celkem dvacet šest hodností. Bačkorák začíná jako vojín E-l a pokud neprovede nějakou pitomost, je po roce automaticky povýšen na vojína E-2 a po dalším roce na E-3, vojína první třídy. Klidně i o něco dřív, pokud je dobrý. Žebříček se pak zvedá až k jednohvězdičkovému armádnímu generálovi, i když kromě George Washingtona a Dwighta Davida Eisenhowera jsem neznal nikoho, kdo by se vypracoval tak daleko. Když vezmete hlavního seržanta E-9 jako tři samostatné stupně k velícím hlavním seržantům a armádnímu seržantovi, a když započítáte všechny čtyři hodnosti praporčíku, má major jako já sedm stupňů nad sebou a osmnáct pod sebou. Což takovému majorovi dává bohaté zkušenosti s neposlušností oběma směry: nahoru i dolů, z vlastní strany a ze strany ostatních. S milionem lidí na žebříku o dvaceti šesti příčkách je neposlušnost skutečné umění. A dochází k ní v soukromém ringu mezi čtyřma očima.

* * *

Tak jsem poslal Summerovou pryč a čekal na Willarda sám. Summerová se bránila. Nakonec jsem ji však přesvědčil, že jeden z nás musí zůstat u kormidla. Odešla na pozdní večeři. Mně přinesla seržantka sendvič. S rostbífem, švýcarským sýrem, bílým chlebem, trochou majonézy a trochou hořčice. Rostbíf byl růžový. Sendvič chutnal výborně. Potom mi přinesla kávu. Právě jsem se pustil do druhého hrnku, když dorazil Willard.

Vešel rovnou ke mně. Dveře nechal otevřené. Nepostavil jsem se. Nezasalutoval. Nepřestal jsem upíjet kávu. Nic nenamítl, přesně jak jsem očekával. Dával si pozor. Domníval se, že mám podezřelého, který vezme vítr z plachet columbijskému oddělení, přehraje případ do našich rukou a přeruší spojení mezi elitním důstojníkem a obchodníky s drogami z temné uličky. Tak se chystal chovat přátelsky a vřele. Nebo se chystal navázat dobrý vztah se členem svého štábu. Posadil se a začal se tahat za kalhoty. Vykouzlil spiklenecký výraz mezi námi muži.

„Nádherná jízda z Jacksonu,“ prohlásil. „Skvělé silnice.“

Mlčel jsem.

„Koupil jsem si starý pontiac GTO,“ pokračoval. „Pěkné auto. Přidělal jsem na něj pochromované nárazníky a velké proděravělé výfuky. Startuje jako raketa.“

Mlčel jsem.

„Máte rád silná auta?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Dávám přednost autobusům.“

„Autobusy jsou nuda.“

„Dobře, tak se vyjádřím jinak. Jsem spokojený s velikostí svého penisu. Nepotřebuji jej kompenzovat.“

Zbělel. Zrudl. Do odstínu Trifonovy corvetty. Probodával mě rádoby tvrdým pohledem.

„Povězte mi, jak pokračuje případ Brubaker,“ nařídil.

„Brubaker není můj případ,“ namítl jsem.

„Sanchez mi řekl, že jste našel pachatele.“

„Falešný poplach.“

„Jste si jistý?“

„Naprosto.“

„Koho jste vyšetřoval?“

„Vaši bývalou manželku.“

„Cože?“

„Dozvěděl jsem se, že se vyspala s polovinou všech plukovníků. Měla to jako koníčka. Tak mě napadlo, že k nim patřil i Brubaker. Šance padesát na padesát.“

Zíral na mě.

„Jenom si dělám legraci,“ ujistil jsem ho. „Nikoho nemám. Dostal jsem se do slepé uličky.“

Odvrátil pohled, vzteky bez sebe. Já jsem vstal a zavřel dveře kanceláře. Zasunul jsem se opět za stůl. Posadil jsem se a zadíval se na něj.

„Vaše drzost je nehorázná,“ pravil.

„Tak si, Willarde, stěžujte. Obraťte se na nadřízené a oznamte, že jsem se dotkl vašich citů. Schválně, jestli vám uvěří. Nebo jestli vám uvěří, že si s takovými věcmi nedokážete poradit sám. Představte si záznam ve své složce. Jak bude působit, až se bude rozhodovat o vašem jednohvězdičkovém povýšení.“

Zavrtěl se na židli. Zhoupl se ze strany na stranu a přejel očima po místnosti. Zastavil se na mapě Summerové.

„Co to je?“ zeptal se.

„Mapa.“

„Čeho?“

„Východu Spojených států.“

„Co znamenají ty špendlíky?“

Neodpověděl jsem. Willard vstal a přikročil ke zdi. Dotkl se špendlíků prsty, jednoho po druhém. D.C., Sperryville, Green Valley. Potom Raleigh, Fort Bird, Cape Fear, Columbia.

„Co to je?“ zeptal se.

„Špendlíky.“

Vytáhl špendlík z Green Valley ve Virginii.

„Paní Kramerová,“ pravil. „Říkal jsem vám, abyste ji nechal na pokoji.“

Vytahal i ostatní špendlíky. Mrštil je na zem. Pak si všiml stránky z knihy od brány. Přelétl ji a zastavil se na Vassellovi s Coomerem.

„Tyhle jste měl taky nechat na pokoji.“

Serval mapu ze zdi. Na lepence ulpělo trochu barvy. Potom strhl kopii stránky. S další barvou. Po špendlících zůstaly malé dírky. Vypadaly jako samostatná mapa. Nebo souhvězdí.

„Zničil jste zeď,“ obvinil mě. „Armádní majetek. Nepřipustím, aby se s ním takhle zacházelo. Je to neprofesionální. Co si pomyslí návštěvníci?“

„Pomyslí si, že na zdi visela mapa,“ pravil jsem. „A vy jste ji strhl a zničil armádní majetek.“

Odhodil zmačkaný papír na zem.

„Chcete, abych zašel za Deltou?“ zeptal se.

„Chcete, abych vám přerazil vaz?“

Ztuhnul.

„Měl byste si dělat starosti kvůli vlastnímu povýšení,“ poradil. „Myslíte si, že to pode mnou dotáhnete na podplukovníka?“

„Ne,“ opáčil jsem. „To si nemyslím. Ale na druhou stranu neočekávám, že se u nás zdržíte dlouho.“

„Dobře si rozmyslete, co děláte. Tohle je krásně teplé místo. A armáda bude policisty vždycky potřebovat.“

„Nebude ale potřebovat zabedněné kretény jako jste vy.“

„Mluvíte se starším důstojníkem.“

Rozhlédl jsem se kolem sebe. „Co mu ale říkám? Nevidím žádné svědky.“

Neodpověděl.

„Máte problémy s autoritou,“ upozornil jsem. „Bude zábavné sledovat, jak se je budete snažit řešit. Možná bychom je mohli vyřešit jako muž proti muži v tělocvičně. Nechtělo by se vám?“

„Máte bezpečný fax?“ zeptal se.

„Samozřejmě. Ve vnější kanceláři. Šel jste okolo. Trápí vás i jiné problémy? Nejste jenom blbý, ale i slepý?“

„Zítra přesně v devět ráno se k němu postavte. Pošlu vám písemné rozkazy.“

Ještě jednou mě probodl pohledem. Potom vyšel ven a zabouchl za sebou. Tak silně, že se otřásla zeď a průvan nadzvedl mapu a kopii na podlaze.

* * *

Zůstal jsem za psacím stolem. Zavolal jsem bratrovi do Washingtonu, ale nikdo se neozval. Zvažoval jsem, jestli nezatelefonovat mámě. Nevěděl jsem však, co říct. Ať bych povídal cokoliv, znamenalo by to Jsi ještě naživu? Bylo by jí jasné, že právě proto volám.

Tak jsem se postavil, zvedl mapu a uhladil ji. Připevnil jsem ji zpátky na zeď. Sebral jsem všech sedm špendlíků a zastrkal je na původní místa. Vedle mapy jsem přilepil kopii stránky z knihy od brány. Pak jsem ji zase strhl. Byla k ničemu. Sbalil jsem ji do koule a odhodil do koše. Mapu jsem nechal viset. Seržantka mi přinesla další kávu. Na okamžik mě napadlo, co je s otcem dítěte. Kde je? Surový manžel? Pokud ano, leží patrně ukrytý někde v bažině. Nebo v několika bažinách, část po části. Zazvonil telefon a seržantka ho za mě zvedla. Podala mi sluchátko.“

„Detektiv Clark,“ oznámila. „Z Virginie.“

Protáhl jsem šňůru kolem stolu a znovu se posadil.

„Dosáhli jsme pokroku,“ sdělil. „Páčidlo ze Sperryvillu je inkriminovanou zbraní. Určitě. Ze železářství jsme získali identický vzorek a náš policejní lékař ho porovnal.“

„Dobrá práce,“ pochválil jsem ho.

„Volám, abych vás upozornil, že nebudu pokračovat v hledání. Naši zbraň máme a vaší se už nemůžu věnovat. Nepodařilo by se mi ospravedlnit tolik přesčasů.“

„Chápu,“ ujistil jsem ho. „Tolik přesčasů by vám určitě nezaplatili.“

„Takže si musíte poradit sami. Opravdu mě to moc mrzí.“

Mlčel jsem.

„Podařilo se vám něco zjistit?“ zeptal se. „Nějaké jméno?“

Usmál jsem se. Zapomeň na jméno, kamaráde. Bez práce nejsou koláče. A stejně jsme žádné neměli.

* * *

Summerová se vrátila za třicet minut. Poradil jsem jí, aby se šla pořádně vyspat. Sejdeme se ráno v důstojnickém klubu. V devět, přesně v době, kdy mají dorazit Willardovy rozkazy. Představoval jsem si dlouhou, lenivou snídani se spoustou vajec a kávy. Do kanceláře zajdeme kolem čtvrt na jedenáct.

„Posunul jste mapu,“ všimla si Summerová.

„Willard ji strhnul. Pověsil jsem ji zpátky.“

„Je nebezpečný.“

„Možná ano,“ souhlasil jsem. „Možná ne. To ukáže čas.“

Odešla na ubytovnu a já zamířil k sobě. Bydlel jsem v bloku pro svobodné důstojníky. Připomínal motel. Ulice se jmenovala po dávno mrtvém nositeli čestné medaile. Větvily se z ní chodníčky vedoucí k jednotlivým dveřím. Každých dvacet metrů stály sloupy pouličního osvětlení. Nejbližší u mých dveří nesvítilo. Někdo ho rozbil kamenem. Na chodníku jsem zahlédl střepy. A tři muže postávající ve stínu. Prošel jsem kolem prvního. Byl to opálený vousatý seržant z Delty. Ukazováčkem poklepal na hodinky. Druhý udělal to samé. Třetí se jen usmál. Vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou. Neslyšel jsem, že by odešli. Nespal jsem moc dobře.

* * *

Ráno jsem na ně nenarazil. Bez nehody jsem se dostal do důstojnického klubu. V devět se v něm nic nedělo, což bylo dobře. Nevýhoda spočívala v tom, že všechno jídlo už nějakou dobu leželo na pultě. Celkový výsledek mě však uspokojil. Byl jsem spíš samotář než gurmán. Usadili jsme se se Summerovou naproti sobě ke stolu uprostřed místnosti. Společně jsme zlikvidovali skoro všechny zbytky. Summerová spořádala půl kila zrní a téměř kilo vdolků. Byla malá, ale dokázala toho sníst hodně a s obrovskou chutí. V klidu jsme dopili kávu a do kanceláře dorazili v deset dvacet. Přivítalo nás peklo. Všechny telefony zvonily. Desátník z Louisiany vypadal zničeně.

„Neberte to,“ upozornil mě. „Shání vás plukovník Willard. Chce, abyste okamžitě potvrdil, že jste dostal rozkazy. Úplně šílí.“

„Kde jsou ty rozkazy?“

Sklonil se ke svému stolu a podal mi list papíru z faxu. Telefony vyzváněly. Papíru jsem se ani nedotkl. Jen jsem si ho přečetl přes desátníkovo rameno. Dva hustě popsané odstavce. Willard mi nařizoval zkontrolovat knihy zásobovacího důstojníka. Seznamy dodávek a výdejů. Vypracovat na jejich základě soupis všech položek ve skladu. A potom prověřit výsledek praktickým zkoumáním. Měl jsem sepsat chybějící předměty a následovně vypátrat, kam se poděly. S okamžitou platností a neprodleně. A měl jsem mu zavolat a potvrdit příjem rozkazů, jakmile se mi ocitnou v ruce.

Jednalo se o klasické potrestání zbytečnou prací. Za starých zlých časů se muselo natírat uhlí nabílo, plnit pytle po lžících pískem nebo drhnout podlahu kartáčkem na zuby. Tohle byl moderní ekvivalent vojenské policie. Stupidní úkol, který by mi zabral dva týdny. Usmál jsem se.

Telefony stále zvonily.

„Rozkaz se mi nedostal do ruky,“ pravil jsem. „Nejsem tady.“

„Kde jste?“

„Do záhonu před kanceláří velitele základny někdo odhodil papírek od žvýkačky. Povězte mu, že takové znečištění armádního majetku nemohu dopustit. Rozjel jsem se tam ještě před svítáním.“

Vyvedl jsem Summerovou na chodník, pryč od zvonících telefonů.

„Kretén,“ ulevil jsem si.

„Měl byste poslechnout,“ podotkla. „Nepřestane telefonovat.“ Zastavil jsem se. Rozhlédl jsem se. Chladné počasí. Šedé budovy, šedá obloha.

„Pojďme si udělat den volna,“ navrhl jsem. „Jet na výlet.“

„Máme spoustu práce.“

Přikývl jsem. Carbone. Kramer. Brubaker.

„Tady zůstat nemůžeme,“ řekl jsem. „Takže s Carbonem nepohneme.“

„Co takhle podívat se do Columbie?“

„To není náš případ,“ odmítl jsem. „Věnuje se mu Sanchez. A víc než on stejně nedokážeme.“

„Na pláž je moc zima,“ pravila Summerová.

Opět jsem přikývl. Najednou jsem zatoužil, aby nebyla příliš velká zima. Summerová by se mi na pláži líbila. V bikinách. Pokud možno hodně malých.

„Musíme pracovat,“ upozornila.

Zahleděl jsem se na jihozápad, za budovy základny. Na horizontu se tyčilo několik stromů, prokřehlých a černých. O trochu blíž jsem si všiml vysoké, do zimního spánku ponořené borovice. Musela stát kousek od místa, kde jsme našli Carbona.

Carbone.

„Pojedeme do Green Valley,“ rozhodl jsem. „Navštívíme detektiva Clarka. Zeptáme se ho na podrobnosti o páčidle. Udělal za nás začátek. Tak bychom mohli dodělat konec. Z toho hlediska je čtyřhodinová cesta dobrá investice.“

„A čtyři hodiny zpátky.“

„Dáme si oběd. Třeba i večeři. Prodloužíme si nedovolené opuštění posádky.“

„Najdou nás.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Mě nikdo nenajde. Ani náhodou.“

* * *

Zůstal jsem na chodníku a Summerová odešla pro auto. Vrátila se za deset minut v zeleném chevy, kterým jsme už jeli. Zastavila těsně u obrubníku a stáhla okýnko.

„Je to rozumné?“ zeptala se, než jsem se stihl pohnout.

„Nic jiného nám nezbývá.“

„Myslím to jinak. Na bráně vás zapíšou. Čas odjezdu, deset třicet. Willard si to bude moct přečíst.“

Neodpověděl jsem. Usmála se.

„Schovejte se do kufru,“ navrhla. „Za bránou vás pustím ven.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Nehodlám se schovávat. Ne kvůli kreténovi jako Willard. Když si přečte knihu, vysvětlím, že pátrání po odhazovací papírků dosáhlo mezistátní dimenze. Nebo klidně i globální. Mohli bychom se podívat na Tahiti.“

Nastoupil jsem, posunul sedadlo co nejvíc dozadu a začal znovu myslet na bikiny. Summerová sundala nohu z brzdy a vyrazila po hlavní ulici. Před bránou zpomalila a zastavila. Vyšel vojín vojenské policie s psací deskou v ruce. Zaznamenal poznávací značku a nechal si ukázat průkazy. Doplnil jména. Podíval se do auta, prohlédl zadní sedadla. Potom kývl na kolegu v budce a závora před námi se začala pomalu zvedat. Silné břevno se závažím a červenobílými pruhy. Summerová počkala, až se vyhoupne do vertikální polohy a pak sešlápla plyn. Odjeli jsme v oblaku modrého kouře z vládou placených pneumatik.

* * *

Počasí se směrem na sever zlepšovalo. Opustili jsme nízkou vrstvu šedých mračen a vjeli do zářivého zimního slunce. Vojenská auta nemají rádio. Jen černý panel, tam kde u civilních modelů bývá AM, FM a škvíra na kazety. Tak jsme čas od času prohodili pár slov a jinak ujížděli v naprostém tichu. Byl to zvláštní pocit, ocitnout se na svobodě. Celý život jsem trávil na armádou přidělených místech, každou minutu každého dne. Připadal jsem si jako záškolák. Otvíral se přede mnou nový svět. Chaotický, neuspořádaný a nedisciplinovaný a já jsem se měl na krátkou chvíli stát jeho součástí. Zabořil jsem se do sedadla a sledoval, jak ubíhá okolo. Jasný, stroboskopický, plný náhlých obrazů, jako rychle plynoucí, sluncem zalitá řeka.

„Nosíte bikiny nebo jednodílné plavky?“ zeptal jsem se.

„Proč?“

„Jenom pro zajímavost. Vzpomněl jsem si na pláž.“

„Je moc velká zima.“

„V srpnu bude tepleji.“

„Myslíte, že v srpnu tady ještě budete?“

„Ne.“

„Škoda. Nedozvíte se, co nosím.“

„Mohla byste mi poslat fotku.“

„Kam?“

„Patrně do Fort Leavenworthu. Do křídla s maximální ostrahou.“

„Ne, vážně. Kde budete?“

„Nemám tušení. Do srpna zbývá osm měsíců.“

„Které bylo nejlepší místo, kde jste sloužil?“

Usmál jsem se. Poskytl jsem stejnou odpověď, jakou na tuto otázku vždycky dávám.

„Tady. Na současné základně.“

„I přes to, že máte v zádech Willarda?“

„Willard nic neznamená. Odejde dřív než já.“

„Proč tady vůbec je?“

Zavrtěl jsem se na sedadle. „Můj bratr se domnívá, že napodobují velké firmy. Nezasvěcené nezatěžuje stav status quo.“

„Takže odborníka na algoritmy spotřeb paliva zaskočily v prvním týdnu dvě mrtvoly. Nechce je vyšetřovat.“

„Protože takový postup by byl zastaralý. Musíme se pohnout z místa. Hledět do budoucnosti a utvořit si celkový obraz.“

Usmála se a pokračovala v řízení. Zahnula na nájezd do Green Valley. Jako obvykle příliš rychle.

* * *

Budova policejního oddělení v Green Valley stála na severu města. Větší než jsem čekal, protože Green Valley se ukázalo mnohem rozlehlejší, než jsem si myslel. Mělo hezké centrum, které jsme už znali, pak se ale táhlo na sever, většinou nudná předměstská výstavba a budovy lehkého průmyslu, až ke Sperryville. Do policejní stanice se muselo vejít přes dvacet policistů. Bylo vidět, že ji postavili na levném pozemku. Rozmařile se roztahovala, nízká a dlouhá, s jednopatrovým jádrem a dvěma křídly. Křídla tvořila pravý úhel, takže budova stála do tvaru písmene U. Betonová fasáda se tvářila jako kámen. Vepředu byl hnědý trávník a po obou stranách místa na parkování. Uprostřed trávníku se tyčil vlajkový stožár. Visela na něm schlíplá a ošlehaná Stará sláva. Celé místo působilo v slabém slunečním světle napůl majestátně a napůl vybledle.

Zasunuli jsme se napravo mezi dva bílé policejní vozy. Vystoupili jsme do jasu. Došli jsme k hlavním dveřím, vstoupili a požádali na recepci o detektiva Clarka. Recepční použil domácí telefon a pak ukázal k levému křídlu. Propochodovali jsme neutěšenou chodbou a skončili v místnosti velikosti basketbalového hřiště. Očividně sloužila svému účelu. Dřevěný plůtek ohrazoval čtyři židle pro návštěvníky. Vedle židlí byla branka a recepční pult. Za brankou se nacházela kancelář šéfa, daleko v rohu, a pak už v místnosti stály jen tři dvojice stolů obrácených zády k sobě, pokryté telefony a papíry. O stěny se opíraly kartotéky. Okna potřebovala umýt a většina měla zborcené a polámané žaluzie.

Recepční pult byl opuštěný. V celé místnosti se nacházeli jen dva detektivové, oba v tvídových sportovních sakách, zády k sobě u psacích stolů. Jeden z nich byl Clark. Hovořil po telefonu. Zarachotil jsem západkou na vrátkách. Detektivové se otočili. Clark na vteřinu ztuhl překvapením a pak nám pokynul, abychom vešli. Přitáhli jsme si židle a sedli si k jeho stolu, každý na jeden konec. Pokračoval v hovoru. Čekali jsme. Čas jsem trávil rozhlížením. Šéfova kancelář měla skleněné stěny sahající do výšky pasu. Za nimi prosvítal velký psací stůl. Opuštěný. Ležely na něm však dva sádrové odlitky, úplně stejné jako patologovy. Nevstal jsem a nešel jsem se podívat. Nepřišlo mi to zdvořilé.

Clark dotelefonoval, zavěsil a udělal si poznámku do žlutého bloku. Potom vydechl a odsunul židli, aby nás viděl oba najednou. Mlčky. Věděl, že jsme nepřijeli na společenskou návštěvu. Ale nechtěl vypálit otázku, jestli pro něj máme jméno. Aby se před námi neshodil.

„Jenom projíždíme,“ oznámil jsem.

„Aha,“ přijal informaci.

„Potřebujeme trochu pomoct,“ pokračoval jsem.

„S čím?“

„Napadlo mě, jestli byste nám nepřenechal poznámky o páčidle. Když už je nepotřebujete. Abychom našli naše.“

„Poznámky?“

„Sestavil jste seznam železářství. Ušetřilo by nám čas, kdybychom mohli pokračovat tam, kde jste přestal.“

„Mohl jsem vám je odfaxovat.“

„Předpokládám, že je jich spousta. Nechtěli jsme vás obtěžovat.“

„Nemuseli jste mě zastihnout.“

„Stejně bychom projížděli.“

„Dobře,“ souhlasil. „Poznámky o páčidle.“ Otočil se na židli, vstal a přešel ke kartotéce. Vytáhl zelené, přes centimetr tlusté desky. Pustil je na stůl. Tlumeně bouchly.

„Mnoho štěstí,“ popřál.

Znovu se posadil a pokývl Summerové. Vzala si desky. Otevřela je. Byly plné papírů. Prošla několik stránek. Udělala obličej. Podala mi je. Zarazila se na velice dlouhém seznamu míst od New Jersey až po Severní Karolínu. Se jmény, adresami a telefonními čísly. Prvních devadesát bylo odškrtnutých. Zbývalo zhruba čtyři sta.

„Dávejte si pozor,“ poradil Clark. „Někde jim říkají páčidla a jinde sochory. Musíte si být jistí, že víte, o čem mluví.“

„Existují v různých velikostech?“

„Ve spoustě velikostí. Naše je pěkně veliké.“

„Můžu se podívat? Nebo ho máte v místnosti na důkazy?“

„Nejedná se o důkaz,“ opáčil Clark. „Tímhle páčidlem ji nezabili. V obchodě v Sperryville nám dali jen identický vzorek. Před soudem bychom s ním neuspěli.“

„Ale odpovídá vašim odlitkům.“

„Naprosto,“ potvrdil. Vstal, odešel do šéfovy kanceláře a vynořil se s odlitky. Nesl každý v jedné ruce. Položil je na svůj stůl. Vypadaly velice podobně jako ty naše. Jeden pozitivní a druhý negativní. Paní Kramerová měla o něco menší hlavu než Carbone. Proto páčidlo zasáhlo užší obvod. Otisk smrtelné rány byl o něco kratší. Ale stejně ošklivý a hluboký. Clark ho pozvedl a přejel prsty po kráteru.

„Hodně prudká rána,“ pravil. „Hledáme vysokého, silného praváka. Neviděli jste nějakého?“

„Pokaždé, když se podívám do zrcadla,“ opáčil jsem.

I odlitek páčidla byl kratší. Ale jinak se ve všech směrech podobal našemu. Stejný sádrový profil, tu a tam poďobaný mikroskopickými nerovnostmi, ale jinak rovný, hladký a brutální.

„Smím se podívat na skutečné páčidlo?“ požádal jsem.

„Jistě,“ souhlasil Clark. Předklonil se a otevřel zásuvku psacího stolu. Nechal ji vysunutou a odstrčil židli, abych se mohl podívat. Natáhl jsem se a spatřil stejný zahnutý předmět, který jsem zahlédl předchozí ráno. Totožný tvar, kontury, barva, velikost, ozubení, osmiboký průřez. Totožný lesk i dokonalost. Ve všech směrech se podobalo páčidlu, které jsme zanechali v kanceláři márnice Fort Birdu.

* * *

Ujeli jsme patnáct kilometrů do Sperryvillu. Podíval jsem se do Clarkova seznamu a našel adresu železářství. Stálo hned na pátém řádku, protože nebylo daleko od Green Valley. Místo fajfky však mělo u telefonního čísla poznámku: nikdo to nevzal. Majitel měl patrně plné ruce práce se sklenářem a pojišťovnou. Clarkovi hoši se mu chystali ještě jednou zavolat, ale předběhl je počítač.

Sperryville nebylo velké, tak jsme hledali z auta. Narazili jsme na krátkou ulici s několika obchody a když jsme jí projeli potřetí, všimli jsme si správného jména na zeleném ukazateli. Tentokrát nás doslova zavedl do slepé uličky. Prosmýkli jsme se mezi dvěma budovami pobitými prkny a ulička se rozšířila do malého náměstí. Z protilehlého konce nás vítalo železářství: malá jednopatrová vesnická stodola, přetřená do městského stylu. Skutečně rodinný obchod. Na starém vývěsním štítu stálo příjmení. Ani zmínka o koncesi. Prostě jen malý americký podnik, zcela nezávislý, předávaný navzdory všem nástrahám trhu z generace na generaci.

Přímo zval k nevítané noční návštěvě. Tichý, osamělý, skrytý před zraky z hlavní ulice, bez obyvatel v prvním patře. Vepředu měl výlohu, posazenou zleva ke vchodu a pokračující doprava. Dělil ji jen rám dveří. Ve skle se rýsovala díra ve tvaru měsíce, dočasně zakrytá překližkou. Pečlivě vyříznutou do správné velikosti. Díru patrně způsobila podrážka boty. Blízko u dveří. Představil jsem si vysokého muže, jak dírou prostrkává levou paži až po rameno a uvolňuje zástrčku. Musel však postupovat opatrně. Nechat paži nataženou a teprve pak pomalu ohnout loket, aby si nepotrhal oblečení. Tiskl levou tvář na studené sklo, ztěžka oddechoval a šmátral v temnotě.

Zaparkovali jsme před obchodem. Vystoupili a minutu si prohlíželi výklad. Byl plný vystavených předmětů. Aranžérovi však chyběly ambice luxusních obchodů na Páté Avenue. Rozhodně se nepokusil o jejich vyhlášenou vánoční výzdobu. Nepoužil jediný prvek umění. Jediný líbivý trik. Nesnažil se přilákat. Jen úhledně vyrovnal zboží na ručně vyrobené police. S cenovkami. Výkladní skříň hlásala: přesně tohle nabízíme. Jestli chcete, vstupte a nakupte. Všechno však vypadalo na kvalitní zboží. Některé hodně podivné. Neměl jsem tušení, k čemu slouží. V nářadí jsem se však nevyznal. Kromě nožů jsem dosud žádné nepoužil. Bylo mi však jasné, že majitel svůj sortiment pečlivě vybírá.

Vstoupili jsme. Ohlásil nás mechanický zvonek nade dveřmi. Prostá pečlivost z výkladu pokračovala i uvnitř. Úhledné police, přihrádky a krabice. Podlaha ze širokých prken. Slabý zápach strojního oleje. V obchodě panoval klid. Byli jsme jedinými zákazníky. Za pultem stál postarší muž. Šedesátník, možná sedmdesátník. Díval se na nás, upozorněný zvonkem na dveřích. Středně vysoký, štíhlý a trochu nahrbený. Měl kulaté brýle a šedivý propínací svetr. Vypadal v nich inteligentně, ale také zranitelně, jako by si nedokázal poradit s ničím větším než šroubovák. Před prodáváním nářadí by dal možná přednost vyučování na univerzitě, o jeho designu, historii a vývoji.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se.

„Přišli jsme kvůli ukradenému páčidlu,“ oznámil jsem. „Nebo kvůli sochoru, jestli mu tak říkáte.“

Přikývl.

„Kvůli páčidlu. Sochor je podle mého názoru trochu těžkopádný.“

„Dobře, tak ukradené páčidlo,“ souhlasil jsem.

Krátce se pousmál. „Jste vojáci. Vypukl válečný soud?“

„Provádíme souběžné šetření,“ vysvětlila Summerová.

„Patříte k vojenské policii?“

„Ano,“ odpověděla Summerová. Pak sdělila naše jména a hodnosti. Prodavač se také představil, příjmením z vývěsního štítu.

„Potřebujeme trochu poučit,“ přidal jsem se. „O trhu s páčidly.“

Zatvářil se zaujatě, ale ne příliš nadšeně. Jako bychom se odborníka na stopy zeptali místo na DNA na otisky prstů. Nabyl jsem dojmu, že vývoj páčidel se zastavil před dlouhými lety.

„Kde mám začít?“ otázal se.

„Kolik druhů existuje?“

„Tucty. S šesti výrobci bych možná navázal styky. A se spoustou dalších by mě to ani nenapadlo.“

Rozhlédl jsem se po obchodě. „Protože prodáváte jen kvalitní zboží.“

„Přesně tak,“ potvrdil. „V ceně nemohu soutěžit s velkými řetězci. Tak nabízím absolutní kvalitu a servis.“

„Osobní přístup,“ poznamenal jsem.

Opět přikývl.

„Nejpodřadnější páčidla pocházejí z Číny. Masová výroba, litina, tepané železo, falešná ocel. Naprosto nezajímavá.“

„Tak co máte na skladě?“

„Dovážím vzácná titanová páčidla z Evropy. Velice drahá, ale velice silná. A hlavně hodně lehká. Určená pro policii a požárníky. Nebo pod vodu, kde by jiná zničila koroze. Anebo pro kohokoliv jiného, kdo potřebuje malý, trvanlivý a snadno přenosný nástroj.“

„Takové vám však neukradli.“

Starý prodavač zavrtěl hlavou. „Ne. Titanová páčidla jsou pro specialisty. Vedu i lehce komerčnější kusy.“

„Jaké?“

„Tohle je malý obchod. Musím pečlivě vybírat. Což je svým způsobem břemeno, ale zároveň i radost, protože volba osvobozuje. Rozhodnutí záleží pouze na mně. Takže pro páčidlo bych zvolil vysoce uhlíkovou chromovou ocel. Pak by se naskytla otázka, jednou propouštěnou nebo dvakrát? Kvůli síle. A kvůli funkčnosti bych chtěl velice úzké zuby a vzhledem k bezpečnosti tvrzené. V některých situacích by mohly zachránit život. Vezměte si muže na vysokém střešním trámu, kterému prasknou zuby na páčidle. Zřítil by se dolů.“

„Takže dvakrát přepouštěná ocel s tvrzenými zuby,“ shrnul jsem. „Co jste si vybral?“

„Musel jsem přistoupit ke kompromisu. Dal bych přednost výrobku, jenž by nešel pod čtyřicet pět centimetrů. Potřeboval jsem ale třicet čísel.“

Musel jsem se tvářit naprosto nechápavě.

„Na svorníky a stropní trámy. Když pracujete v čtyřiceticentimetrovém prostoru, nemůžete použít pětačtyřiceticentimetrové páčidlo.“

„To máte pravdu,“ souhlasil jsem poslušně.

„Tak jsem zvolil třiceticentimetrové, s centimetrovým profilem. Sice jen jednou propouštěné, z hlediska odolnosti to však myslím stačí. Při třiceti centimetrech nevyvinete tolik páčivé síly.“

„Chápu,“ opáčil jsem.

„Kromě tohohle kousku a titanových specialit odebírám výhradně od velice staré pittsburské firmy jménem Fortis. Dělají pro mě dva modely. Pětačtyřiceticentimetrový a devadesáticentimetrový. Oba mají dvoucentimetrový profil. Jsou z vysoce uhlíkové, dvakrát propouštěné chromové oceli, s tvrzenými zuby. Natřené velice kvalitní barvou.“

„Ukradli vám devadesáticentimetrový model.“

Podíval se na mě jako na jasnovidce.

„Detektiv Clark mi ukázal vzorek, který jste mu půjčil,“ vysvětlil jsem.

„Aha,“ opáčil.

„Takže ten devadesáticentimetrový Fortis s dvoucentimetrovým profilem je vzácný?“

Zklamaně protáhl obličej.

„Prodávám jeden za rok. Dva, když mám štěstí. Jsou drahé. A lidé hanebně ztrácejí smysl pro kvalitu. Perly sviním, řekl bych.“

„Je to všude stejné?“

„Všude?“ zopakoval.

„V ostatních obchodech. Ve vašem okrese. S páčidly Fortis.“

„Promiňte,“ pravil. „Patrně jsem se nevyjádřil dost jasně. Dělají je pro mě. Podle mého návrhu. Podle mých přesných specifikací. Je vyrobený na zakázku.“

Vytřeštil jsem na něj oči. „To ho dělají výlučně pro tenhle obchod?“

Přikývl. „Výsada nezávislosti.“

„Doslova výlučně?“

Opět přikývl. „Je zcela unikátní. Na celém světě.“

„Kdy jste prodal poslední?“

„Zhruba před devíti měsíci.“

„Odloupe se barva?“

„Vím, na co se ptáte. A odpověď zní ano, samozřejmě. Když najdete takové, které vypadá jako nové, jedná se o kus, který mi ukradli na Silvestra.“

* * *

Půjčili jsme si od něj vzorek pro srovnání, stejně jako detektiv Clark. Bylo napuštěné strojním olejem a omotané hedvábným papírem. Vítězoslavně jsme ho položili na zadní sedadlo chevy. Potom jsme se v autě najedli. Dali jsme si burgery z bistra pro motoristy sto metrů severně od železářství.

„Sdělte mi tři nová fakta,“ vyzval jsem Summerovou.

„Za prvé, paní Kramerová a Carbone byli zabiti stejnou unikátní zbraní. Za druhé, zblázníme se, jak se budeme snažit objevit mezi nimi souvislost.“

„A za třetí?“

„Nevím.“

„Za třetí, pachatel znal velice dobře Sperryville. Dokázala byste ten obchod najít, ve tmě a ve spěchu, aniž byste se tu vyznala?“

Oba jsme se podívali předním sklem. Ústí uličky se téměř ztrácelo. Věděli jsme však, kde hledat. A bylo světlo.

Summerová zavřela oči.

„Zaměřme se na zbraň,“ pravila. „Zapomeňme na všechno ostatní. Představme si ji. Páčidlo vyrobené na zakázku. Jedinečné na celém světě. Vynesli ho tady z téhle uličky. Pak se vynořilo v Green Valley, ve dvě hodiny ráno prvního ledna. A potom uvnitř Fort Birdu čtvrtého. Cestovalo. Víme odkud vyrazilo a kde skončilo. Nevíme jistě, kde se potulovalo v mezičase, ale s jistotou víme, že minulo jeden určitý bod. Hlavní bránu Fort Birdu. Nevíme kdy, ale určitě to udělalo.“‚

Otevřela oči.

„Musíme se vrátit,“ prohlásila. „Podívat se ještě jednou do knihy. Nejdřív mohlo projet bránou v šest ráno prvního ledna, protože Bird leží čtyři hodiny od Green Valley. Nejpozději dejme tomu v osm večer čtvrtého ledna. Tím vzniká osmdesátišestihodinové okno. Musíme se podívat, kdo v té době vstoupil bránou. Protože s jistotou víme, že se páčidlo dostalo dovnitř a je nám jasné, že nešlo samo pěšky.“

Neodpověděl jsem.

„Promiňte,“ omluvila se. „Bude to spousta jmen.“

* * *

Pocit záškoláka naprosto vyprchal. Vrátili jsme se na silnici a zamířili na východ. Hledali jsme I-95. Narazili jsme na ni a zabočili na jih, směrem k Birdu. Směrem k Willardovi na telefonu. K rozhněvané Deltě. Před státní hranicí Severní Karolíny jsme vklouzli pod vrstvu šedivých mraků. Obloha potemněla. Summerová zapnula světla. Minuli jsme policejní stanici na opačné krajnici. Místo, kde našli Kramerovu aktovku. O kilometr a půl později odpočívadlo. Napojili jsme se do východozápadního pruhu a sjeli po čtyřlístku u Kramerova motelu. Nechali jsme ho za sebou a urazili posledních padesát kilometrů k bráně Fort Birdu. Strážný vojenské policie nás zapsal přesně v 19.30. Požádal jsem ho o kopie všech stránek od 06.00 prvního ledna do 20.00 čtvrtého ledna. Až budou mít těch osmdesát šest hodin oxeroxovaných, ať mi je okamžitě pošlou do kanceláře.

* * *

V mé kanceláři panoval klid. Ranní peklo pominulo. Službu převzala seržantka s dítětem. Vypadala unaveně. Uvědomil jsem si, že toho moc nenaspí. Celou noc pracuje a celý den si patrně hraje se synem. Nelehký život. Právě uvařila kávu. Nejspíš ji potřebovala stejně jako já. Možná víc.

„Delta je neklidná,“ oznámila. „Vědí, že jste zatkl toho Bulhara.“

„Nezatkl jsem ho. Jenom jsem mu položil pár otázek.“

„Tak jemný rozdíl je nezajímá. Pořád vás tady hledali.“

„Ozbrojení?“

„Nemusejí být ozbrojení. Ne Delta. Měl byste jim znemožnit volnost pohybu. To můžete. Děláte velícího důstojníka vojenské policie.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Něco dalšího?“

„Máte do půlnoci zavolat plukovníku Willardovi. Jinak nahlásí nepovolené opuštění posádky. Prý vám to slibuje.“

Přikývl jsem. Přesně tenhle krok jsem čekal. Nedovolené opuštění posádky nepostaví velícího důstojníka do špatného světla. Nebude vypadat, že se mu situace vymkla z rukou. Obvinění z nedovoleného opuštění posádky jde vždy na adresu muže, který utekl, jasně a spravedlivě.

„Něco dalšího?“ zopakoval jsem.

„Sanchez žádá deset-šestnáct. Do Fort Jacksonu. A znovu volal váš bratr.“

„Nechal vzkaz?“

„Nenechal.“

„Dobře,“ uzavřel jsem.

Vešel jsem k sobě a posadil se k psacímu stolu. Zvedl jsem sluchátko. Summerová se postavila k mapě. Přejela prsty po špendlících. Z D.C. do Sperryville, ze Sperryville do Green Valley, z Green Valley do Fort Birdu. Vytočil jsem Joeovo číslo. Ozval se po druhém zazvonění.

„Mluvil jsem s mámou,“ oznámil. „Pořád je naživu.“

„Řekla brzy, Joe. Což neznamená, že musíme každý den držet vigilie.“

„Připrav se, že to může být dřív, než si myslíme. A než chceme.“

„Jak se jí daří?“

„Zněla dost roztřeseně.“

„Jsi v pořádku?“

„Docela ano. A ty?“

„Už jsem zažil lepší roky.“

„Měl bys jí zavolat,“ upozornil. ‚Jsi na řadě.“

„Udělám to,“ slíbil jsem. „Za několik dní.“

„Zavolej jí zítra.“

Zavěsil jsem a zůstal minutu nehnutě sedět. Potom jsem ťuknul do vidlice, abych uvolnil linku, a požádal seržantku o Sancheze. Aby mě spojila s Jacksonem. Držel jsem sluchátko u ucha a čekal. Summerová mě bedlivě sledovala.

„Držet vigilie?“ podotkla.

„Čeká, až jí sundají sádru. Hrozně jí vadí.“

Summerová mě ještě chvíli probodávala pohledem a potom se obrátila k mapě. Přepnul jsem telefon na hlasitý poslech a položil na stůl sluchátka. V telefonu cvaklo a pak se ozval Sanchezův hlas.

„Uháněl jsem Columbijské policejní oddělení kvůli Brubakerovu autu.“

„Už ho našli?“ zeptal jsem se.

„Ne. A ani se nesnaží. Což jsem nechápal. Tak jsem pokračoval v nátlaku.“

„Co jste se dozvěděl?“

„Konečně přiznali pravdu.“

„A jak zní?“

„Brubakera nezabili v Columbii. Jenom ho do té uličky položili.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024