09 KAPITOLA
První nejistý krok směrem K objasnění událostí jsem učinil v sedm nula jedna následujícího rána v márnici Fort Birdu. Spal jsem tři hodiny a odešel bez snídaně. Práce vojenské policie nemá mnoho pevně stanovených pravidel. Většinou se řídíme instinktem a volně improvizujeme. Avšak jedno z mála existujících pravidel praví: nikdy si nedávej snídani před účastí na vojenské pitvě.
Tak jsem hodinu určenou na snídani zasvětil zprávám z místa činu. Tvořily slušně silnou složku, ale neobsahovaly žádnou užitečnou informaci. Podrobně vyčíslovaly nalezené části uniformy. Popisovaly tělo. Uváděly časy a teploty. Tisíce slov dokládaly tucty polaroidových fotografií. Ale ani jediné slovo či fotografie mi neprozradily, co jsem potřeboval.
Odložil jsem složku do zásuvky a zavolal do kanceláře náčelníka vojenské policie, jestli neobdrželi hlášení o nepovoleném opuštění posádky nebo neoprávněné nepřítomnosti. Mrtvého už možné někde postrádali, a mohli bychom tak zjistit jeho totožnost. Žádná hlášení však nedorazila. Nedošlo k ničemu neobvyklému. Všechny včelky se ukázněně hemžily po včelíně.
Vyšel jsem do ranní zimy.
Márnici postavili za Eisenhowera a stále sloužila svému účelu. Nepotřebovali jsme nejvyšší kvalitu, nepohybovali jsme se v civilním světě. Věděli jsme, že oběť minulé noci neuklouzla na banánové slupce. Bylo mi značně jedno, které ze zranění ji zabilo. Šlo mi jen o přibližný čas smrti a o jméno.
Z vydlážděného vestibulu za hlavními dveřmi se dalo jít doleva, rovně a doprava. Když byste zahnuli doleva, ocitli byste se u kanceláří. Pokud byste zabočili doprava, došli byste do skladu. Já jsem zamířil rovně, za zvukem nožů, pil a tekoucí vody.
Uprostřed místnosti stály dva talířovitě prohnuté kovové stoly. Nad sebou měly jasná světla a dole hlučné kanálky. Obklopovaly je zelinářské váhy zavěšené na řetězech, připravené ke zvážení vyjmutých orgánů, a pojízdné ocelové vozíky s nádobami na tyto orgány. Na dalších vozících se na zeleném plátně leskly vyrovnané řady nožů, pil, nůžek a kleští. Stěny a podlahu pokrývaly bílé dlaždice a chladný vzduch sladce voněl po formaldehydu.
Pravý stůl byl čistý a prázdný. Levý obklopovala skupinka lidí. Sestávala z patologa, asistenta a zapisovatele. Z povzdálí je pozorovala Summerová. Dostali se zhruba do poloviny. Všechny nástroje nesly stopy použití. Některé sklenice se už zaplnily. Kanálek hlasitě zurčel. Ze skupinky trčely nohy mrtvého. Umyté. V jasném světle vypadaly modrobíle. Špína i krev zmizely.
Postavil jsem se k Summerové a podíval se. Mrtvý ležel na zádech. Oddělili mu vršek lebky. Udělali zářez doprostřed čela a stáhli kůži obličeje. Visela z něj jako pokrývka z postele. Sahala mu k bradě. Odhalovala lícní kosti a oční bulvy. Patolog se vrtal v mozku. Vršek lebky sundal jako poklici.
„Jak to vypadá?“ zeptal jsem se ho.
„Sejmuli jsme otisky prstů,“ oznámil.
„Odfaxovala jsem je,“ připojila se Summerová. „Ještě dneska bychom měli znát výsledek.“
„Příčina smrti?“
„Úder tupým předmětem,“ odpověděl doktor. „Zezadu do hlavy. Tři prudké rány čímsi jako kovová tyč. Všechna ta dramatická šaškárna vznikla až posmrtně. Jako pouhá dekorace.“
„Nějaká zranění vzniklá při obraně?“
„Vůbec žádná. K útoku došlo nečekaně. Z čistého nebe. Bez zápasu, bez boje.“
„Kolik útočníků?“
„Nejsem jasnovidec. Smrtelné rány patrně zasadil stejný člověk. Ale nemůžu říct, jestli ostatní nepostávali okolo a nedívali se.“
„Co odhadujete?“
„Jsem vědec, žádný hádankář.“
„Jenom jeden útočník,“ pravila Summerová. „Čistě pocitově.“
Přikývl jsem.
„Čas smrti?“ zeptal jsem se.
„Těžko říct,“ opáčil doktor. „Nejspíš mezi devátou a desátou včera večer. Ovšem bez záruky.“
Opět jsem přikývl. Devátá až desátá dávaly smysl. Dávno po setmění, několik hodin před tím, než hrozila reálná možnost, že ho někdo najde. Spousta času, aby se útočník stáhnul a v době poplachu se vynořil úplně jinde.
„Byl zabit na místě, kde jsme ho našli?“
Patolog přikývl.
„Nebo velice blízko. Nenašel jsem stopy, které b…
