Pochod Radeckého

DRUHÝ DÍL

IX

Paprsky habsburského slunce sahaly na východ až k hranicím ruského cara. Bylo to totéž slunce, pod kterým se povznesl rod Trottů k vážnosti a urozenosti. Vděčnost Františka Josefa měla dlouhou paměť a jeho milost dlouhou ruku. Chtělo-li některé z dítek, kterým nadržoval, vyvést nějakou hloupost, císařovi ministři a sluhové zavčas zasáhli a přinutili blouda k opatrnosti a k rozumu. Nebylo by zrovna vhodné, aby nechali jediného potomka nově pošlechtěného rodu von Trotta a von Sipolje sloužit v provincii, odkud pocházel hrdina od Solferina, vnuk negramotných slovinských sedláků, syn četnického strážmistra. Potomku se zlíbilo zaměnit službu u hulánů za skromnější službu u pěších útvarů, budiž: tím zůstával věren památce děda, který jako prostý poručík od pěchoty zachránil císaři život. Prozíravost císařského královského ministerstva války se však vystříhala poslat nositele šlechtického přídomku, který měl v titulu jméno slovinské vesnice, odkud pocházel zakladatel rodu, do blízkosti této vsi. Podobně jako úřady smýšlel i okresní hejtman, syn hrdiny od Solferina. Dovolil sice synovi – a jistě ne s lehkým srdcem – aby se dal přeložit k pěchotě, ale s přáním Karla Josefa, aby se dostal do slovinské provincie, nikterak nesouhlasil. On sám, okresní hejtman, nepocítil nikdy touhu spatřit domov svých předků. Byl Rakušan, úředník a sluha Habsburků, a jeho domovem byl císařský hrad ve Vídni. Kdyby byl měl nějaké politické představy o prospěšném přebudování té velké různotvárné říše, byl by asi pokládal všechny korunní země jen za veliká a rozmanitá „předdvoří“ císařského hradu a všechny národy mocnářství za sluhy Habsburků. Byl okresním hejtmanem. Zastupoval ve svém okrese Apoštolské Veličenstvo. Nosil zlatý límec, ohnutý klobouk a kord. Netoužil po tom, chodit za pluhem po požehnané slovinské zemi. V rozhodujícím dopise synovi byla věta: „Osud z nás Trottů, pohraničních sedláků, udělal Rakušany. Zůstaňme jimi.“

Tak se stalo, že Karlu Josefovi, svobodnému pánu von Trotta a Sipolje, zůstala hranice uzavřena a mohl si jen vybrat, chce-li sloužit uvnitř říše nebo na její východní hranici. Rozhodl se pro prapor myslivců, který byl posádkou pouhé dvě míle od ruských hranic. Nablízku byla vesnice Burdlaki, rodiště Onufrijovo. Ten kraj byl spřízněn s vlastí ukrajinských sedláků, teskných tahacích harmonik a nezapomenutelných písní: byla to severní sestra Slovinska.

Sedmnáct hodin seděl poručík Trotta ve vlaku. V osmnácté hodině se vynořila poslední východní železniční stanice monarchie. Tam vystoupil. Provázel ho sluha Onufrij. Kasárna myslivců stála ve středu městečka. Dřív než vkročili na dvůr kasáren, Onufrij se třikrát pokřižoval. Bylo ráno. Jaro, jinde v říši už dávno zdomácnělé, dospělo sem teprve před nedávnem. Na svazích železničního náspu svítil už zlatý déšť. Ve vlhkých hvozdech už kvetly fialky.

V nekonečných bažinách kvákaly žáby. Nad nízkými slaměnými střechami vesnických chalup kroužili čápi a hledali stará kola, fundamenty svých letních obydlí.

Hranice mezi Rakouskem a Ruskem na severovýchodě monarchie byla v té době jedním z nejpodivnějších území. Prapor myslivců Karla Josefa byl posádkou v městečku, které mělo deset tisíc obyvatel. Mělo prostorné náměstí, uprostřed něhož křižovaly dvě veliké ulice. Jedna vedla od východu na západ, druhá od severu na jih. Jedna vedla od nádraží na hřbitov, druhá od zříceniny zámku k parnímu mlýnu. Z těch deseti tisíc obyvatel městečka se asi třetina živila všemi možnými řemesly. Druhá třetina žila nuzně ze skrovných pozemků. A ostatní provozovali cosi jako obchod.

Říkáme: cosi jako obchod, protože ani zboží, ani obchodní zvyky neodpovídaly představám, jaké si v civilizovaném světě lidé utvořili o obchodu. Obchodníci toho kraje žili spíše z náhody než z vyhlídek, mnohem víc z nevypočitatelné prozřetelnosti než z obchodních úvah a každý obchodník byl kdykoliv ochoten popadnout zboží, které mu osud právě v tu chvíli dal na pospas, nebo si nějaké zboží vymyslel, když mu Bůh žádné nenadělil. Opravdu, život těchhle obchodníků byl záhadou. Krámy neměli. Jméno neměli. Úvěr neměli. Měli však ostře vybroušený, takřka zázračný smysl pro všechny tajné a tajemné zdroje peněz. Žili z práce jiných, ale opatřovali práci pro jiné. Byli skromní. Žili tak nuzně, jako by se živili prací svých rukou. Jenže to byla práce druhých. Neustále v pohybu, neustále na cestách, s hbitou vyřídilkou a jasným mozkem by byli mohli dobýt polovinu světa, kdyby byli věděli, co svět znamená. Oni to však nevěděli. Žili daleko od něho, mezi východem a západem, vtěsnáni mezi noc a den, sami jakési živoucí přízraky, které zrodila noc a které ve dne obcházejí.

Řekli jsme, že žili „vtěsnáni?“ Příroda jejich rodného kraje jim to nedávala pocítit. Příroda ukula kolem lidí na hranici nekonečný obzor a obklopila je ušlechtilým kruhem zelených lesů a modrých kopců. A když chodili mezi temnými jedlemi, mohli si dokonce myslit, že je Bůh vyznamenává, kdyby jim ovšem vezdejší starost o chléb pro ženu a děti dovolovala poznat boží dobrotu. Oni však chodili jedlovými lesy, aby – jakmile se blížila zima – nakoupili dříví pro kupce z města. Obchodovali totiž i s dřívím. Obchodovali ostatně i s korály pro selky z okolních vsí a také pro selky, které žily na druhé straně hranic, v ruské zemi. Obchodovali s peřím, s koňskými žíněmi, s tabákem, s tyčemi stříbra, se šperky, s čínským čajem, s jižním ovocem, s koni a s dobytkem, s drůbeží a vejci, s rybami a zeleninou, s jutou a bavlnou, s máslem a sýrem, s lesy a pozemky, s mramorem z Itálie a s lidskými vlasy z Číny na výrobu paruk, s hedvábnými bourci i hotovým hedvábím, s látkami z Manchestru, s bruselskými krajkami a moskevskými galošemi, s vídeňským plátnem a českou tuhou. Žádné vzácné zboží ani žádné laciné zboží, na nějž je svět tak bohatý, nezůstalo obchodníkům a dohazovačům této končiny neznámé. Co nemohli dostat nebo prodat podle platných zákonů, to sehnali a prodali pod rukou, obratně a tajně, se lstí a vypočítavostí, mazaně…