Pochod Radeckého

XII

Na hranicích rakousko-uherské monarchie bylo tenkrát mnoho takových Kapturaků. Počínali kroužit okolo staré říše jako ti černí a zbabělí ptáci, kteří z nesmírné dálky vyslídí umírajícího. Netrpělivě bijíce temnými křídly, čekají na jeho smrt. Strmými zobany se vrhají na kořist. Nikdo neví, odkud přiletěli, ani kam letí. Jsou to opeření bratři tajemné smrti, její ohlašovatelé, doprovázeči a nástupci.

Kapturak je človíček bezvýznamného obličeje. Kolem jeho osoby se míhají pověsti, letí před ním po jeho klikatých cestách a sledují sotva znatelné stopy, které po sobě zanechává. Bydlí v pohraniční hospodě. Stýká se s agenty jihoamerických plavebních společností, kteří dopravují na svých parnících každý rok tisíce ruských zběhů do nového a krutého domova. Rád hraje a málo pije. Nešetří jistou bolestínskou blahosklonností. Vypráví, že dlouhá léta tam, na druhé straně, podloudně dopravoval přes hranice ruské dezertéry a že tam zanechal dům, ženu a děti, ze strachu, aby ho neposlali na Sibiř, když několik úředníků a vojáků chytili a odsoudili. A na otázku, co tu hodlá dělat, Kapturak odpovídá stručně a s úsměvem: „Obchody.“

Majitel hotelu, v němž bydlí důstojníci, jistý Brodnitzer, původem ze Slezska a octnuvší se z neznámých důvodů na hranici, otevřel hernu. Na okno kavárny vyvěsil velikánskou ceduli. Oznamoval na ní, že má k dispozici všechny možné hry, že každý večer bude v kavárně až do ranních hodin „koncertovat“ hudební kapela a že angažoval „známé kabaretní zpěvačky“. „Renovace“ lokálu začala koncerty kapely, skládající se z osmi namátkou posbíraných muzikantů. Později přijela zpěvačka, zvaná „mariahilfský slavíček“, plavovláska z Bohumína. Zpívala Lehárovy valčíky a k tomu odvážnou písničku: „Když já nocí opojnou do šedého rána pluji…“, dále jako „přídavek“: „Vespod nosím jedině – růžovoučké kombiné…“ Takto Brodnitzer napínal zvědavost zákazníků. Ukázalo se, že Brodnitzer dal kromě mnoha krátkých a dlouhých karetních stolků připravit do stinného a zastřeného rohu i malý stolek s ruletou. Hejtman Wagner to kdekomu vyprávěl a budil nadšení. Pro muže, kteří sloužili na hranici už dlouhá léta, byla ta malá kulička (mnozí z nich ještě nikdy ruletu neviděli) jednou z čarovných věcí velkého světa, s jejíž pomocí člověk naráz získá krásné ženy, drahé koně, skvostné zámky. Komupak z nich by ta kulička nepomohla? Všichni prožili nuzná chlapecká léta v klášterní škole, tvrdá léta jinošská v kadetních ústavech, kruté roky služby na hranici, čekali na válku. Místo ní přišla částečná mobilizace proti Srbsku, z níž se neslavně vrátili k obvyklému čekání na mechanický postup. Manévry, služba, kasino, služba a manévry! Ponejprv zaslechli drnčet malou kuličku a pochopili, teď že mezi nimi obíhá samo štěstí, aby se přiklonilo dnes k tomu, zítra k onomu! V herně sedali cizí, bledí, bohatí a němí páni, které předtím nikdy nebylo vídat. Jednoho dne vyhrál hejtman Wagner pět set korun. Příštího dne zaplatil všechny dluhy. Ten měsíc dostal po dlouhé době ponejprv neztenčenou gáži, celé tři třetiny. Pravda, poručík Schnabel a poručík Gründler prohráli každý sto korun. Jenže zítra mohou tisíc vyhrát! Když se bílá kulička rozeběhla, takže vypadala jako mléčný kruh, nakreslený po obvodu černých a červených políček, když i ta černá a červená políčka se smísila v jedno jediné splývavé kolo neurčité barvy, pak se srdce důstojníků zachvěla a v hlavách jim začalo divně hučet, jako by jim v mozku rotovala zvláštní koule, a před očima měli mlhu, černou a rudou mlhu. Třebaže seděli, kolena se jim podlamovala, oči v zoufalém chvatu letěly za kuličkou, kterou nestačily dostihnout. Kulička, opilá vlastním během, začala podle vlastních zákonů vrávorat a spočinula vyčerpána v očíslované jamce. Všichni zasténali. I ten, kdo prohrál, cítil ulehčení. Druhého dne to vyprávěli jeden druhému. A všech se zmocnila veliká závrať. Stále více důstojníků přicházelo do herny. Z nezbadatelných končin přicházeli i cizí civilisté. Právě civilisté živili hru, plnili pokladnu, vytahovali z náprsních tašek veliké bankovky, z kapes u vesty zlaté dukáty, hodinky a řetízky a s prstů stahovali prsteny. Všechny pokoje v hotelu byly obsazeny. I ospalé drožky, které vždycky čekaly na svém stanovišti se zívajícími vozky na kozlíku a s hubenými herkami vpředu a které vypadaly jako napodobené povozy v panoptiku, i ty se probudily, a vida: kola se točila, hubené herky klusaly klapajíce podkovami od nádraží k hotelu, od hotelu k hranici a zase zpátky do městečka. Omrzelí obchodníci se usmívali. Temné krámky jako by se rozsvětlily, vyložené zboží bylo najednou pestřejší a noc co noc zpíval mariahilfský slavíček. A jako by jeho zpěv probudil ještě i jiné slavíčky, objevila se v kavárně nikdy nevídaná nová vyšňořená děvčata. Odsunuli stoly od sebe a tančili při Lehárových valčících. Celý svět byl jiný. –

Ano, celý svět! Na jiných místech se totiž objevovaly divné plakáty, jaké zde nikdy nebylo vídat. Ve všech zemských jazycích vyzývaly dělníky z továrny na zpracování štětin, aby přerušili práci. Továrna na štětiny je jediný nuzný průmysl v kraji. Dělníci jsou chudí sedláci, část se jich v zimě živí dřevorubectvím, na podzim polní prací. V létě musí všichni do továrny. Další jsou chudí židé. Neumějí počítat, ani obchodovat, ani se nenaučili žádnému řemeslu. Široko daleko, snad na dvacet mil kolem, není jiná továrna. Pro výrobu štětin existují nepohodlné a nákladné předpisy; továrníci je dodržují jen neradi. Musili by pro dělníky opatřit masky filtrující prach a bacily, zřídit veliké a světlé místnosti, dávat dvakrát denně spalovat odpadky a místo dělníků, kteří začínají kašlat, najímat jiné. Neboť všichni, kteří čistí štětiny, začnou zakrátko plivat krev. Fabrika je stará zchátralá budova s malými okny, s děravou břidlicovou střechou, oplocená divoce bujícím vrbovím a obklopená pustým širým prostranstvím, kam se už nevím kolik let hází smetí, kde hnijí zdechlé kočky a krysy, rezaví plechové nádobí a válejí se rozbité hliněné hrnce vedle rozedranýc…