Pochod Radeckého

XXI

Ještě tu noc vyrazil prapor myslivců k severovýchodní hranici. Dalo se do deště, zprvu mírně, potom víc a víc a bílý prach silnice se proměnil v stříbrošedé bahno. Bláto se pleskavě sráželo nad botami vojáků a stříkalo na bezvadné uniformy důstojníků kráčejících podle předpisu na smrt. Dlouhé šavle jim překážely, nádherné, dlouhé střapce černozlatých polních pásů visely jim u boku zašmodrchané, zmáčené, zacákané nesčetnými stříkanci bláta. Za úsvitu dosáhl prapor svého cíle, spojili se se dvěma cizími pěšími pluky a utvořili rojnice. Tak se čekalo dva dny a o válce nebylo slechu dechu. Z dálky, z pravé strany, zaslechli občas ojedinělé výstřely. Šlo o menší pohraniční přestřelky mezi jezdeckými oddíly. Občas zahlédli raněné příslušníky finanční stráže, tu a tam i mrtvého pohraničního četníka. Saniťáci nosili kolem čekajících vojáků raněné i mrtvé. Válka ne a ne začít. Otálela, jako bouřky někdy váhají celé dny, než propuknou.

Třetího dne přišel rozkaz k ústupu a prapor se seřadil k pochodu. Důstojníci i vojáci byli zklamáni. Proslýchalo se, že dvě míle dál na východ byl zničen celý dragounský pluk. Kozáci prý už vtrhli do země. Mlčky a nevrle pochodoval prapor k západu. Brzy pochopili, že ústup nebyl připraven, neboť na rozcestích, ve vsích i malých městečkách naráželi na zmatené shluky vojáků všech možných zbraní. Od armádního velitelství docházelo mnoho velmi protichůdných rozkazů. Týkaly se většinou evakuace vesnic a měst a zacházení s rusky smýšlejícími Ukrajinci, kněžími a špióny. Ukvapené stanné soudy vyhlašovaly ve vsích ukvapené rozsudky. Tajní špióni dodávali nekontrolovatelné zprávy o sedlácích, popech, učitelích, fotografech, úřednících. Nezbývalo času. Musilo se kvapem ustupovat, ale honem taky trestat zrádce. A zatímco se ve vytrvalém dešti na rozměklých silnicích v bezradných a náhle vznikajících chumlech setkávali sanitní vozy, vozatajské kolony, polní dělostřelectvo, dragouni, huláni i pěšáci, zatímco kurýři cválali sem a tam a obyvatelé malých městeček prchali v nekonečných zástupech k západu, ovíváni bílou hrůzou, obtěžkáni bílými a červenými duchnami, šedými pytli, hnědými kusy nábytku a modrými petrolejkami, praskaly z návsí vesniček a samot výstřely překotných vykonavatelů překotných rozsudků a chmurné bubnování doprovázelo monotónní vyhlašování rozsudků auditorů, a ženy zavražděných se vrhaly k zabláceným botám důstojníků, úpěnlivě ječíce o milost, a z chalup a stodol, chlévů a snopů šlehal plápolavě rudý a stříbrný oheň. Válka rakouské armády začala vojenskými soudy. K zastrašení žijících viseli praví i domnělí zrádci celé dny na stromech na prostranství před kostely. Ti živí prchali. Kolem mrtvol visících na stromech hořelo, už začínalo praskat i listí a požár byl mocnější než neustálý, jemně crčící šedivý trvalý déšť, tvořící úvod ke krvavé jeseni. Stará kůra prastarých stromů zvolna uhelnatěla a mezi rýhami se začínaly plazit malinké hořící stříbrné jiskry, ohniví červi zachvátili listy, zelený list se svinul a zčervenal, potom zčernal a zešedl; provazy se uvolnily, mrtvoly spadly na zem, tváře zuhelnatělé, těla dosud neporušená.

Jednoho dne odpočívali ve vesnici Krutinách. Dorazili tam odpoledne, příštího rána ještě před rozbřeskem měli pochodovat dál k západu. Toho dne déšť ustal a slunce pozdního zářijového dne rozprostřelo laskavé stříbrné světlo po širých polích, na kterých ještě stálo obilí, ten živoucí chléb, který už nikdo nebude jíst. Vzduchem pomalu plulo babí léto. I havrani a vrány ztichli, ošáleni prchavým mírem toho dne, který nedával naději na očekávanou mršinu. Již osm dní se vojáci nesvlékli ze šatů. Boty měli nasáklé vodou, nohy opuchlé, kolena ztuhlá, lýtka je bolela, hřbet už nebyli s to ohnout. Ubytovali se po chalupách, pokoušeli se vytáhnout z kufrů suché kusy oděvu a umýt se u těch několika málo studní. V noci – bylo jasno a ticho, jenom opuštění psi v osamělých dvorcích, na které se zapomnělo, vyli hladem a strachy – Poručík Trotta nemohl spát. Vyšel z chalupy, kde byl ubytován. Kráčel dlouho po silnici směrem ke kostelní věži, která svým řeckým dvojitým křížem trčela k hvězdám. Kostel se šindelovou střechou stál uprostřed hřbitůvku, obklopený šikmými dřevěnými kříži, které jako by v nočním světle tančily. Před velikými, šedými, dokořán otevřenými vraty hřbitova visely tři mrtvoly, uprostřed vousatý kněz, po stranách dva mladí sedláci v pískově žlutých kamizolách, na nehybných nohou hrubě pletené lýkové střevíce. Černá kutna kněze, který visel uprostřed, sahala až k botám. Chvílemi pohnul noční vítr nohama kněze tak, že bily jako němé paličky nějakého hluchoněmého zvonu do jeho kněžského šatu, a třebaže nevydávaly hlesu, zdálo se, že zvoní.

Poručík Trotta přistoupil k oběšencům a podíval se jim do zduřelých tváří. A zdálo se mu, že v těch třech lidech poznává toho a onoho ze svých vojáků. Byly to tváře lidí, s kterými každý den cvičil. Knězovy černé, vějířovitě rozprostřené vousy mu připomínaly vousy Onufrijovy. Takhle naposled vypadal. Kdož ví, možná že Onufrij je bratrem toho oběšeného kněze. Poručík Trotta se rozhlédl. Naslouchal. Nebylo slyšet jediného lidského hlásku. V kostelní zvonici harašili netopýři. V opuštěných dvorcích štěkali opuštění psi. Poručík Trotta vytasil šavli a odřízl ty tři oběšence jednoho po druhém. Potom si mrtvoly jednu po druhé přehodil na rameno a odnesl je na hřbitov. Holou šavlí začal rýt hlínu na pěšinkách mezi hroby; ryl tak dlouho, až jámy byly dost hluboké, aby mohl mrtvoly pohřbít. Uložil mrtvoly do země, šavlí a pochvou na ně nahrnul hlínu a pevněji ušlapal a udusal nohama. Pak se pokřižoval. Od poslední mše v kadetce v Hranicích neudělal kříž. Chtěl ještě odříkat otčenáš, ale rty se mu jen pohybovaly, nevydaly hlesu. Zakřičel jakýsi noční pták. Netopýři šustili. Psi vyli.

Druhý den ráno před východem slunce pochodovali dál. Stříbřité mlhy podzimního rána zahalovaly svět. Brzy se z nich vyhouplo slunce, žhoucí jako ve vrcholném létě. Dostali žízeň. Procházeli opuštěnou písčitou kraji…