Pochod Radeckého

XI

Okresní hejtman se rozhodl, že navštíví syna v daleké pohraniční posádce. Pro muže, jako byl pan von Trotta, to nebylo rozhodnutí snadné. O východních hranicích monarchie měl představy dost zvláštní. Dva jeho spolužáky kdysi přeložili pro trapné přehmaty v úřadě do oné vzdálené korunní země, na jejímž okraji skučí už asi sibiřský vítr. Medvědi a vlci a ještě horší havěť, jako vši a štěnice, tam ohrožují civilizovaného Rakušana. Rusínští sedláci obětují pohanským bohům a židé tam krutě řádí a ničí všechno, co nepatří jim. Baron Trotta si vzal s sebou starý bubínkový revolver. Možnosti dobrodružství ho nijak nelekaly; naopak, prožíval znovu onen opojný pocit z dávno minulých klukovských let, který ho i jeho starého přítele Mosera pudíval na otcově statku do tajemných hlubin lesa na lov a o půlnoci na hřbitov. Se slečnou Hirschwitzovou se krátce a v dobré míře rozloučil s nejasnou a smělou nadějí, že už ji vícekrát nespatří. Na nádraží jel sám. Pokladník za přepážkou řekl: „Oh, konečně někdo jede někam daleko. Šťastnou cestu!“ Přednosta stanice vyběhl na perón. „Cestujete služebně?“ ptal se. A okresní hejtman v onom dobrém rozmaru, kdy člověk rád předstírá tajemnost, odpověděl: „Ano, skoro, pane přednosto! Takříkajíc služebně!“ – „Na delší dobu?“ – „To se ještě neví.“ – „Pravděpodobně navštívíte i syna?“ – „Bude-li to možné!“ – Okresní hejtman stál u okna vagónu a mával. Loučil se vesele se svým okresem. Nemyslil na návrat. V jízdním řádu si ještě jednou přečetl všechny stanice: „V Bohumíně přestoupit!“ opakoval si v duchu. Porovnával stanovené doby příjezdu a odjezdu se skutečnými příjezdy a odjezdy a své kapesní hodinky se všemi hodinami na nádražích, kterými vlak projížděl. Kupodivu, každá nepravidelnost těšila, ba osvěžovala jeho srdce. V Bohumíně nechal jeden vlak ujet. Rozhlížeje se na všechny strany, prošel zvědavě nástupišti, čekárnami a vydal se na dlouhou cestu k městu. Když se vrátil na nádraží, dělal, jako by se byl proti vůli opozdil, a vrátnému výslovně řekl: „Zmeškal jsem vlak!“ Byl zklamán, že se vrátný nediví. V Krakově musí přestupovat znovu. To mu bylo vhod. Kdyby nebyl Karlu Josefovi oznámil, kdy přijede, a kdyby do toho „nebezpečného hnízda“ zajížděly denně dva vlaky, byl by si s radostí popřál ještě jednu přestávku a prohlédl si svět. Budiž, i z okna se dá prohlížet. Po celou cestu ho pozdravovalo jaro. Odpoledne dojel na místo. Vesele a bezstarostně seskočil se stupátka oním „elastickým krokem“, který noviny vždycky vychvalovaly u starého císaře a který si ponenáhlu osvojilo mnoho starších státních úředníků. V té době vládl totiž v monarchii zcela zvláštní, od těch dob nadobro zapomenutý způsob, jak vystupovat z vlaku a z kočáru, vcházet do hostinských místností, na perón a do domů, přistupovat k příbuzným a přátelům; jistý druh chůze, ovlivněné možná i úzkými nohavicemi starších pánů a gumičkami, které si ještě mnozí z nich s oblibou navlékali přes perka a které nohavice napínaly. Tímto zvláštním krokem vystoupil tedy baron Trotta z vagónu. Objal syna čekajícího u stupátka. Baron Trotta byl jediný cizinec, který dnes vystoupil z vozů první a druhé třídy. Několik vojáků vracejících se z dovolené, pár železničářů a židů v dlouhých černých vlajících kaftanech vystoupilo z vagónů třetí třídy. Všichni se dívali na otce a syna. Okresní hejtman pospíchal, aby byli co nejdříve v čekárně. Tam Karla Josefa políbil na čelo. U bufetu objednal dva koňaky. Na stěně za policemi s lahvemi viselo zrcadlo. Při pití se navzájem otec a syn pozorovali. „Je to zrcadlo opravdu tak mizerné?“ zeptal se baron Trotta, „anebo skutečně tak špatně vypadáš?“ – „Opravdu jsi tak zešedivěl?“ měl na jazyku Karel Josef, neboť v otcových tmavých licousech i na skráních zahlédl hodně stříbra. „Ukaž, ať si tě prohlédnu!“ pokračoval okresní hejtman. „To ovšem není zrcadlem. To asi dělá ta služba zde! Je to tu zlé?“ Okresní hejtman zjišťoval, že syn nevypadá tak, jak má vypadat mladý poručík. „Snad je nemocen,“ pomyslil si. Kromě nemocí, na které se umírá, jsou už jen ony strašné nemoci, které si – podle doslechu – důstojníci velmi často uloví. „Smíš vlastně pít koňak?“ zeptal se, aby tak oklikou zvěděl, jak se věci mají. „Ale ovšem, tatínku,“ řekl poručík. Ten hlas, který ho před léty za tichých letních dopolední zkoušel, mu dosud zněl v uších, ten nosový hlas státního úředníka, ten přísný, vždycky trochu udivený a pátravý hlas, před kterým každá lež odumřela už na jazyku. „Líbí se ti u pěchoty?“ – „Moc, tatínku!“ – „A co tvůj kůň?“ – „Vzal jsem si ho s sebou, tatínku!“ – „Často na něm jezdíváš?“ – „Málokdy, tatínku!“ – „Nechce se ti?“ – „Ne. Nikdy jsem nejezdil rád, tatínku!“ – „Přestaň s tím: tatínku,“ řekl náhle baron Trotta. „Jsi už dost veliký! A já jsem na dovolené!“ Jeli do města. „No, není to tak divoké, jak jsem si myslel!“ řekl okresní hejtman. „Máte tady nějakou zábavu?“

„Spousty,“ odpověděl Karel Josef. „U hraběte Chojnického. Chodí tam kdekdo. Však ho poznáš. Mám ho velmi rád.“

„To by tedy byl první přítel, kteréhos kdy měl?“

„Plukovní lékař Max Demant byl také mým přítelem,“ odpověděl Karel Josef.

„Tady je tvůj pokoj, tatínku,“ řekl poručík. „Bydlí tu kamarádi a dělají někdy v noci rámus. Ale jiný hotel tu není. Ostatně si dají pozor, dokud tady budeš!“

„Nevadí, nevadí!“ řekl okresní hejtman.

Vybalil z kufru kulatou plechovou krabičku, sňal s ní víčko a ukázal ji Karlu Josefovi. „To je takový kořínek – pomáhá prý proti malárii. Posílá ti jej Jacques!“

„Co dělá Jacques?“

„Je v Pánu!“ Okresní hejtman ukázal rukou ke stropu.

„V Pánu!“ opakoval poručík. Okresnímu hejtmanovi připadalo, že to mluví starý člověk. Syn má asi lecjaká tajemství. Otec je nezná. Ono se řekne: Otec a syn, jenže mezi oběma leží dlouhá léta, vysoké hory! Neví o Karlu Josefovi o moc víc než o kterémkoli jiném poručíkovi. Narukoval ke kavalérii a potom se dal přeložit k pěchotě. Nosí zelené výložky myslivců místo červených dragounských. Inu ano! Víc baron Trotta neví! Zřejmě stárne. Co naplat! Stárne. Nep…