1
Pátou ženu svého otce jsem měl velice nerad, ale zase ne natolik, aby mě to dohnalo k vraždě. Já, plod jeho druhého neuváženého pochodu k oltáři, jsem se poslušně účastnil dvou jeho dalších sňatků a výměna matek v šesti a čtrnácti letech pak dělila moje dětství na etapy.
Ve třiceti jsem se nicméně vzbouřil. Ani čtyřmi páry koní by mě nedotáhli k otcově svatbě s jeho pátou vyvolenou, s Moirou, paní s medovým hlasem a ostrýma očima. Moira se stala příčinou nejostřejšího sporu, jaký jsem kdy měl, a způsobila, že se mezi námi rozprostřela pustina, ve které nepadlo slovo po celá tři léta.
Ihned po Moiřině smrti se na mém prahu objevila policie, plná podezření. Čirou náhodou jsem mohl zcela jednoznačně dokázat, že jsem byl co do místa zcela jinde než tam, kde Moiřina hrabivá duše opustila její pečlivě pěstované tělo. Na pohřeb jsem Moiře nešel, ale v tom jsem nebyl sám. Otec nešel také.
Měsíc po její smrti telefonoval. Neslyšel jsem jeho hlas předtím tak dlouho, že mi připadal zcela cizí.
"Jsi to ty, Iane?"
"Ano."
"Tady je Malcolm."
"Nazdar."
"Děláš teď něco?"
"Čtu si ceny zlata."
"Sakra, tak jsem to nemyslel," řekl podrážděně. "Myslím, jestli toho máš hodně jaksi obecně."
"Obecně toho mám dost."
Na klíně jsem měl noviny a u lokte prázdnou skleničku od vína. Byl pozdní večer, už po jedenácté, a začínalo být chladno. Ten den jsem dal v zaměstnání výpověď a oděl se do zahálky jako do pohodlného županu.
Slyšel jsem, jak si povzdechl. "Předpokládám, že víš, co je s Moirou?"
"Bylo to všude na prvních stránkách," přikývl jsem. "Zatímco cena zlata je..., hm... na straně třicet dva."
"Jestli očekáváš, že se ti omluvím, tak na to zapomeň."
Vybavil jsem si ho zcela zřetelně: sporý, šedovlasý muž s jasně modrýma očima, z něhož čišela vitalita jako jiskry statické elektřiny v chladném počasí. Podle mého byl paličatý, panovačný, občas se choval unáhleně a často hloupě. Byl však také, pokud jde o finanční věci, bystrý, předvídavý, rychle mu to myslelo a měl odvahu. Přezdívku Midas si nevysloužil jen tak pro nic za nic.
"Jsi tam ještě?" zeptal se.
"Ano."
"Tak tedy..., potřebuji tvou pomoc."
To prohlásil, jako by to bylo zcela běžné. Já si nicméně nepamatoval, že by kdy byl vůbec kohokoliv požádal o pomoc, natož mě.
"Já...," začal jsem nejistě. "Jakou pomoc?"
"To ti řeknu, až tady budeš."
"Co je to tady?"
"V Newmarketu. Přijeď zítra odpoledne na dražby."
V jeho hlase byl tón, který bych sice nenazval prosebným, ale určitě nebyl rozkazovačný. Já u něho byl zvyklý pouze na rozkazy.
"Tak tedy dobře," odpověděl jsem zvolna.
"Domluveno."
Zavěsil, než jsem měl čas se na něco zeptat. Vzpomínal jsem, kdy jsme se naposledy viděli. Tehdy jsem se mu snažil vymluvit sňatek s Moirou. Byl pevně rozhodnutý a já mu postupně vykreslil, že se dopouští velkého omylu, protože Moira je dovedná falešná manipulátorka. Skončil jsem tím, že je nenasytná, krvežíznivá mrcha. Jedinou strašlivou tvrdou ranou mě srazil na podlahu. Byly tomu už tři roky a on tehdy ve svých pětašedesáti letech měl dost síly. Se vztekem ode mne odešel a nechal mě ležet napůl omámeného na koberci. Pak se choval, jako kdybych neexistoval. Věci, které jsem měl ve starém pokoji v jeho domě, nechal zabalit a poslal mi je poštou do mého bytu.
Čas ukázal, že jsem měl pravdu, ale neodpustitelná slova zůstala neodpuštěna až do Moiřiny smrti a jak se zdálo, i po ní. Onen říjnový večer však jako kdyby byla prozatím dána k ledu.
Já, Ian Pembroke, páté z otcových devíti dětí, jsem otce od útlého dětství slepě miloval během bouřlivých let domácích půtek, které způsobily, že jsem si vybudoval tvrdou odolnost na zvýšené hlasy a bouchání dveřmi. Za ta léta jsem prožil nepravidelná, nepříliš šťastná období se svou zahořklou matkou, ale většinu času jsem prožil v otcově domě, kde si mě předávala jedna z jeho žen druhé jako kus nábytku nebo jiného zařízení. Otec se ke mně choval s občasnou, ale upřímnou laskavostí, stejnou, jakou věnoval svým psům.
Teprve s příchodem Coochie,…
