16
Odvezl jsem Thomase k Lucy. Když jsem odjížděl od těch podivných ultramoderních haciend, připadalo mi, že u Lucy by mohl Thomas najít přesně ten druh klidu a míru, jaký potřebuje. K Vivien jsem ho odvézt nemohl, ta by ho ještě víc ničila, a Joyce, která ho měla docela ráda, by to s ním neuměla. Upřímně řečeno, sám jsem si ho s sebou do Cookhamu vzít nechtěl. Donald také nebyl vhodný, díval se na Thomase svrchu, protože se to naučil od Berenice.
K mé velké úlevě byla Lucy doma. Otevřela dveře svého venkovského domku poblíž Marlow, kde s Edwinem žila v klidu a prostotě. Vytřeštěně na nás hleděla. Dívala se na mou zakrvácenou ruku a na zničeného Thomase.
"Moje drahá sestro," oslovil jsem ji vesele, "dva bratři potřebují sesterskou péči a buší na tvá vrata. Je nějaká šance, že bys nám dala čaj a trochu lásky? A možná kus náplasti?"
Za Lucy se objevil nepříliš vlídně se tvářící Edwin.
"Co se děje?"
"Rozbili jsme láhev ginu a já na ni upadl." To jsem řekl Lucy.
"Jsi opilý?" zeptala se.
"Ne, nejsem."
"Tak pojďte dovnitř. Volal nám Ferdinand," řekl Edwin, aniž nás pořádně uvítal, když jsme vstupovali do jeho domu. Díval se s nechutí, jak mi teče krev. "Řekl nám, že se tu nejspíš ukážeš. Mohl jsi mít alespoň tolik slušnosti, že ses mohl předem ohlásit."
"Promiň," omluvil jsem se stručně.
Lucy se na mne pátravě zadívala: "Průšvih?"
"Trochu."
Vzala Thomase za ruku a odvedla ho z malé předsíňky do knihami přeplněného obývacího pokoje, Edwinův a Lucyin domek sestával ze dvou spojených přízemních pokojů a moderní koupelny. Nahoru do patra se šlo po schodech schovaných za dveřmi na závoru. V podkroví byly tři ložnice, kde člověk sotva prošel kolem postelí a musel sklánět hlavu, aby se neuhodil o strop. Nerovné zdi byly polepené tapetami a na podlaze byly koberce upletené ze zbytků. Lucy měla všude knihy, měla jich celé stohy na podlaze, podél zdi v obývacím pokoji, protože už se jí všechny nevešly do knihovny. V kuchyni byly dřevěné misky, hmoždíř a od stropu viselo sušené koření.
Lucyin domov vznikl přirozeně. Nesnažila se násilně vzbudit dojem venkova. Lucy samotná, rozložitá, v tmavých kalhotách a v tlustém ručně pleteném svetru, posadila Thomase do křesla a za chvíli mu vtiskla do ruky hrnek s něčím horkým.
"Vypij to, Thomasi," řekl jsem mu. "A co takhle kdybys mu do toho dala trochu ginu?" obrátil jsem se k Lucy. "To víš, že je tam gin." Usmál jsem se na ni. "Chceš taky?" zeptala se.
"Já chci čaj jen s mlíkem," šel jsem za ní do kuchyně. "Máš něco, co bych si mohl dát tady na to rameno?" Zadívala se mi na ránu. "Myslíš, že stačí trochu mulu?" "A co takhle aspirin?" "Já na aspiriny nevěřím." "Aha."
Napil jsem se horkého čaje. Bylo to lepší než nic. Přinesla trošku mulu, ale ukázalo se, že ho má skutečně málo. Rozhodl jsem se, že bude lepší to nechat být a řekl jsem jí, že se pak zastavím v nemocnici a nechám si to ošetřit.
"O co vlastně jde?" zeptala se a sáhla do pytlíku s rozinkami. Také mi nabídla. Vzal jsem si.
"Thomas odešel od Berenice. Potřebuje azyl."
"U nás ne," bránila se. "Vezmi si ho s sebou."
"Když ho tu nenecháš, tak si ho s sebou vezmu. Ale tady by mu bylo líp."
Řekla, že její syn, tedy můj synovec, je nahoře v ložnici a píše domácí úkol.
"Thomas ho nebude rušit."
Pochybovačně se na mne zadívala. "Ty přede mnou něco tajíš."
"No, prostě na Thomase dopadla poslední kapka. Když se o něho teď někdo nepostará, a nebude k němu hodný, tak skončí v blázinci, nebo spáchá sebevraždu. A můžeš mi věřit, nedělám si legraci ani v nejmenším."
"V tom případě..."
"Jsi moje hodná holka."
"Nejsem žádná tvoje holka," řekla ostře, "ale možná Thomasova." Pak se zatvářila mírněji. "Dobře, nech ho tady."
Snědla další hrst rozinek a vrátila se do obývacího pokoje. Šel jsem za ní. Edwin se usadil v druhém křesle a Lucy si postavila koženou stoličku vedle Thomase. Já už si neměl na co sednout. Odevzdaně jsem se tedy svezl na zem a opřel se o zeď. Lucy ani Edwin nic nenamítali. Taky mi nepřinesli nic k sezení.
…
