2
Vyprávěl mi, že už je to podruhé, co se ho kdosi pokusil zabít.
Jel jsem směrem na Cambridge. Jel jsem pomaleji, než mám ve zvyku a úzkostlivě jsem sledoval zpětným zrcátkem, kdo za námi jede, jestli tam není nějaký šílený pronásledovatel. Naštěstí za námi nebyl nikdo. Pravá noha mě bolela od nárazu, který jsem před dvaceti minutami utržil, ale na takové rány jsem byl zvyklý, protože jsem v průběhu let několikrát jel v překážkových dostizích a při té příležitosti jsem se opakovaně setkal rychle a náhle se zemí. Nebývalo to příjemné.
Malcolm řídil nerad. Coochie svého času správně odhadla, že nemá na řízení vozu dost trpělivosti. Coochie s ním také nerada jezdila, jednoduše se bála, jak říkala, proto se sama ujala úkolu rodinného šoféra. Já sám jsem byl zvyklý Malcolma vozit od okamžiku, kdy jsem získal řidičský průkaz. Byl bych blázen, kdybych ho pustil za volant jenom proto, že mám odřenou nohu.
Někdo se ho podruhé pokusil zabít...
"Kdy se ti to stalo poprvé?" zeptal jsem se.
"Minulý pátek."
"Jak se to stalo?"
Chvíli mlčel, než mi odpověděl. Když konečně promluvil, hovořil spíš smutně než rozhněvaně, a já, jak jsem ho poslouchal, jsem zvolna pochopil, čeho se tolik bojí.
"Víš, byl jsem na procházce se psy..., tedy, alespoň si myslím, že to tak bylo, ale já si vlastně dohromady nic pořádně nepamatuji," odmlčel se. "Myslím, že mě asi někdo uhodil do hlavy... Prostě, vzpomínám si, jak jdu, jak volám psy a jak otevírám zadní dveře u kuchyně. Chtěl jsem psy vyvést zadem ven a pak na pole, tam, jak teče ten potůček, co jsou vrby. Kam až jsem došel, nevím. Ale odhadl bych, že daleko ne. Prostě, když jsem se probral, vidím, že jsem v Moiřině autě v garáži..., to auto tam pořád ještě stojí..., a že mám veliké štěstí, že jsem se vůbec probudil..., protože běží motor..." Na chvíli se odmlčel. "Stejně je to zvláštní, jak člověku funguje mozek. Bylo mi v tu chvíli naprosto jasné, že první, co musím udělat, je vypnout motor. Opravdu zvláštní. Prolétlo mi to hlavou jako blesk. Ležel jsem na zadním sedadle, tedy napůl ležel, napůl seděl. Rychle jsem se zdvihl a více méně jsem propadl mezi opěradly předních sedadel, abych dosáhl na klíčky od zapalování. Jakmile se mi podařilo vypnout motor, zůstal jsem ležet, kde jsem byl. Umíš si to představit? Bylo to nepohodlné, ale já už prostě neměl energii na to, abych se pohnul."
"Přišel ti někdo na pomoc?" zeptal jsem se.
"Ne..., za chvíli mi začalo být líp. Vymotal jsem se z vozu a začal jsem zvracet."
"Zavolal jsi policii?"
"Samozřejmě, že jsem to oznámil," řekl unaveně při vzpomínce na to, jak všechno probíhalo. "Když jsem vyšel se psy, bylo asi pět. Policii jsem volal přibližně v sedm. Mezitím jsem si už dal dvě pořádné whisky a přestal jsem se třást. Když přijeli, tak se ze všeho nejdřív ptali, proč jsem je nezavolal ihned. Pitomá otázka. Byli to stejní policajti, kteří za mnou přišli po Moiřině smrti. Oni si myslí, že to mám na svědomí, že jsem ji nechal zabít."
"Já vím."
"To víš také od čarodějnic?"
"To vím od Joyce. Joyce je ale přesvědčená, že to je nesmysl. Říkala, že bys dokázal..., tedy," nechtělo se mi opakovat doslova to, co řekla moje matka, protože prohlásila: "Dokázal by tu štětku uškrtit jedině ve vzteku." Místo toho jsem vyslovil poněkud umírněnou verzi: "... že bys možná byl schopný ji zabít, ale že bys nikdy nebyl takový, aby sis na to někoho najal."
Spokojeně zabručel, ale neřekl nic. Já dodal: "Myslím, že se na tomhle závěru shodla celá rodina."
Povzdechl si. "No, policie se na tom neshodla. Zdaleka ne. Řekl bych, že vůbec nevěří, že se mě někdo pokoušel zabít. Všechno možné si zapsali, vzali všelijaké vzorky... No uznej, co je to za pitomost... Taky z toho, co jsem vyzvracel. Pak vzali otisky prstů z Moiřina vozu, taky moje, ale mně bylo úplně jasné, že mi moc nevěří. Myslím, že usoudili, že jsem chtěl spáchat sebevraždu a pak si to rozmyslel... Nebo že jsem to celé nastrojil v naději, že lidé uvěří, že ten, kdo možná zabil Moiru, se pokusil zabít i …
