8
"Kterými dveřmi jsi vyšel s těmi psy?" zeptal jsem se
"No přece kuchyňskými, jako vždycky."
"Dveře u kuchyně jsou tak pět kroků, když jdeš podle zdi pod střechou od dveří garáže."
"No ano, jistě," řekl Malcolm podrážděně. "Tys mi vyprávěl, že ses vydal do zahrady se psy a předpokládám, žes totéž řekl policii." "Ano, samozřejmě."
"Ty se ale nepamatuješ, že bys tam byl opravdu došel. Pamatuješ si jenom, že jsi chtěl jít do zahrady. Nemám pravdu?"
Zamračil se. "Nejspíš ano."
"Připusťme, že jsi vůbec do zahrady nedošel. Že tě někdo omráčil hned u kuchyňských dveří. V tom případě té do garáže vůbec nemuseli táhnout, ale někdo tě mohl odnést." Pootevřel ústa. "Ale já přece..."
"Nejsi příliš těžký," zarazil jsem ho. "Já bych tě klidně na zádech utáhl."
Měřil pět stop, sedm palců, byl statný, ale nebyl tlustý. Vážil něco málo přes deset kamenů, alespoň podle mého soudu. "A co ty otisky prstů?" namítl Norman West. "Když člověk někoho nese na zádech, jako nosí lidi hasiči, přehodíte si neseného přes levé rameno a hlava mu visí dozadu. Pak toho člověka chytíte levou rukou pod koleny a pravou rukou uchopíte jeho pravici, aby vám nespadl."
Oba přikývli. "Když takového bezvědomého držíte za zápěstí, klidně mu ruku můžete na cokoliv položit, na jakýkoliv povrch, včetně kliky od dvířek..." Chvíli jsem přemýšlel: "Pokud byste dvířka nejdřív sám otevřel v rukavicích, tak pak můžete snadno otisknout prsty oběti na rozmazané zbytky otisků setřené rukavicí."
"Kdyby ses dal na vraždění," poznamenal Malcolm, "určitě by ti to šlo."
"Dobře, takže takhle se Malcolm mohl dostat na zadní sedadlo vozu, kde zpola ležel. Pak útočník nastartoval a nechal otevřená dvířka, aby se výfukové plyny do vozu dostaly co nejrychleji."
"Dvířka?" přerušil mě Malcolm. "Dvířka u řidiče a jedny ze zadních dvířek, určitě." "Asi ano."
"No a máš tu sebevraždu."
"Když jsem se vzbudil," vzpomínal Malcolm zasmušile, "naplácal jsem otisky všude možně, taky na klíčky od zapalování..., prostě všude."
"Na to jsi přece nemohl myslet."
"Ale policii se to moc nelíbilo."
Uvažovali jsme o celém scénáři.
"Pokud to všechno proběhlo tak, jak říkáte," ozval se West, "a skutečně to tak mohlo být, pak ať už to byl kdokoliv, kdo vás, pane, napadl, musel to být někdo, kdo věděl, že chodíte ze zadních dveří, z dveří u kuchyně přibližně právě v onu dobu."
"Pokud jsem doma, vždycky vycházím se psy ve stejnou dobu," vzdychl Malcolm. "Jdu se s nimi projít, pak je přivedu zpátky, nakrmím je a sám si dám skleničku. To už je tak zaběhnuté."
"A... buďte tak laskav..., víte o nějakých členech vaší rodiny, kteří nevědí, kdy chodíte se psy?"
"Ne. Dělám to takhle celý život, celá léta."
Po krátkém tichu jsem se ozval já: "Lituji, že jsem tohle všechno nevěděl, když nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Měli jsme to opravdu tehdy ohlásit policii."
"Jenže já jsem jich měl plné zuby," bránil se Malcolm. "Strávil jsem s nimi celé hodiny, s těmi nedůvěřivými mizery, potom co umřela Moira. Já už jsem na ně alergický. Já z nich dostávám vyrážku."
"Nemůžete se na ně hněvat, pane. Pokud dojde k vraždám manželek, většinou jsou vrahy jejich manželé," namítl West, "a upřímně řečeno, jaksi se zdá, že byste mohl mít dosti silný motiv."
"Nesmysl," odsekl otec. "Nepochopím, jak vůbec někdo dokáže zavraždit někoho, koho miloval."
"Bohužel, je to běžné." West se odmlčel. "Přejete si, abych pokračoval, pokud jde o prověřování členů vaší rodiny, pane, ve světle zjištění, jak málo jsem až dosud pořídil?"
"Ano," vzdychl Malcolm, "pokračujte. Řeknu Joyce, ať je všechny přemluví, aby s vámi spolupracovali. Zdá se, že dokáže zařídit, aby dělali to, co ona chce."
Dokáže zařídit, aby dělali to, co sami chtějí, říkal jsem si. Nasměrovat někam, kam nechtějí, to přece jenom nedokáže.
Norman West schoval notes do kapsy saka a trochu se na židli posunul.
"Ještě než odejdete," zarazil jsem ho, "napadlo mne, že by vás mohlo zajímat, co jsem se dověděl od telefonistky v hotelu v Cambridge. Zeptal jsem…
