Kapitola pátá
„Kam?“ zeptal jsem se, když jsme nasedli do auta.
„Rovně. U světel vlevo. Na příští křižovatce zase vlevo.“ Přiložila si ruku na tvář. „Ten gauner mi udělal bolest.“
„Zdaleka ne takovou jako já jemu,“ ujistil jsem ji, když jsem na startoval.
„Kruci! Už toho mám až semhle. Jdu pryč.“
Dojel jsem k dopravním světlům, odbočil jsem doleva, zpomalil a na příští křižovatce opět odbočil doleva.
„Ta barabizna vpravo,“ ukázala.
Nějakým zázrakem tam bylo místo k zaparkování, zastavil jsem tedy před zchátralým pětipatrovým barákem.
„Tohle?“
„Ano, fešáku. Moje smradlavá nora.“ Vyklouzla z auta a po nerovných stupních vystoupila k otlučeným dveřím. Kopla do nich, kráčela tmavou chodbou, šmátrala v kabelce, našla klíče, odemkla jedny dveře a vešla do nich. Držel jsem se těsně za ní.
Vstoupili jsme do mrňavé místnosti, kde bylo skládací lehátko, přenosný šatník, malý stolek a jedna židle. Podlahu zakrýval za prášený prošlapaný koberec. Otevřené dveře vlevo odhalovaly klozet a sprchu.
Zavřel jsem za sebou a rozhlížel se.
„Tohle je váš domov?“ zeptal jsem se.
Přešla k lehátku a sedla si na ně. Zavrzalo a prohnulo se.
„Je tu kde spát.“ Pokrčila rameny. „A všechny chvíle, kdy jsem vzhůru, trávím v klubu. Posaďte se, fešáku.“ Pokynula k židli. „Ta postel nás oba neunese, tak si nedělejte žádné naděje.“
Usedl jsem obkročmo na židli a zadíval se na dívku.
„Proč chcete najít Stellu?“ ptala se.
„Nechci. Chci najít Johnnyho Jacksona, což, jak se domnívám, je její syn.“
Přejela prstem po švů na džínsech.
„Proč si myslíte, že Stella měla syna?“
„A neměla?“
Maličko, hihňavě se zasmála.
„Proč chcete najít Johnnyho Jacksona?“
„Jeho děda mu odkázal žabí farmu. Někdo ji chce odkoupit. Bez Johnnyho souhlasu nemůže být prodána.“
„Má velkou cenu?“
„Dost velkou. Hele, zlatíčko, nemařme zbytečně čas. Když najdu Stellu, najdu taky Johnnyho a můžu si oddychnout a na tuhle bezvýznamnou akci zapomenout. Vy víte, kde Stellu najdu?“
Ohmatávala si tvář. Vyvstávala na ní slabá modřina.
„S Eddym toho už mám až po krk. Jdu od něho. Co kdybyste mi dal sto dolarů? Potřebuju prachy pro začátek.“
„Proč já bych vám dával peníze?“
„Mohla bych vám říct něco o Stelle a o Johnnym, abyste si moh oddychnout.“
Vytáhl jsem peněženku, vylovil z ní dvacetidolarovou bankovku a nabídl ji dívce.
„Nač je mi tohle?“ Ale vzala si ji.
„Začněte povídat, zlatíčko. Zbytek přijde později, když mi po skytnete to, co potřebuju.“
„Stella umřela, protože se předávkovala. Měsíce do sebe cpala heroin. Proto ji Eddy vykopnul.“
„Mně Eddy řekl, že ji porazilo auto.“
Přikývla.
„To on říká. Na drogy je alergický.“
„A ty injekce dostávala od něho?“
„To jsem neřekla, no ne?“ Její pohled zchladl. „Stella je mrtvá.“
„Vy jste ji znala?“
„Ovšem. Naučila mě striptýzové řemeslo. Mám teď práci po ní.“
„Řekla vám, že Johnny je její syn?“
„Jo.“
„A řekla, kdo je jeho otec?“
„Na tohle vám koupí odpověď další dvacka.“
Dal jsem jí tedy další bankovku.
„Jeho otec byl prý jeden voják z Vietnamu.“
„Byli oddáni?“
Ušklíbla se.
„Kdopak dneska stojí o vdavky?“
„Mluvívala o svém synovi?“
„Moc často ne, jenom sem tam, když byla zfetovaná.“
„A co vám o něm říkala?“
„Že utek, když to byl ještě špunt, a ona že je po čertech ráda, že to udělal.“
„Řekla proč?“
„Překážel jí. Měla chlapy, a těm se nelíbilo, když u toho bylo děcko.“ Zakývala hlavou. „To jsem dovedla pochopit.“
„Věděla, kam šel?“
„Proč se o to měla starat? Upláchnul a puntík.“
Zatím jsem se nikam nedostal.
„Vy jste se s Johnnym někdy setkala?“
Vesele, lišácky se na mě usmála.
„To vám trvalo, než jste se zeptal na tohle. A dovolte, abych vám řekla, fešáku, že je to otázka za šedesát dolarů.“
Instinkt mi napovídal, že konečně narazím na zlato. Co je to padesát dolarů pro agenturu? Nakoukl jsem do své vypleněné peněženky, našel padesátku a podal jí ji.
„Opakuju: vy jste se s Johnnym někdy setkala?“
„Před dvěma měsíci, den předtím, než Stella umřela.“
„Tak do toho, zlato,“ pobídl jsem ji netrpě…
