Kapitola sedmá
Harry Meadows, vysoký, hubený a bezmála už sedmdesátiletý, býval jeden čas představeným policejní laboratoře v Paradise City.
Když nastal čas, aby odešel do penze, plukovník Parnell mu nabídl, aby se ujal vedení malé, ale výborně vybavené laboratoře agentury. Meadows tu nabídku s radostí přijal. Býval považován za nejlepšího patologa na Floridě a pořád ještě, přes svůj věk, patřil k vybraným kádrům a jeho nástupce v policejní laboratoři se s ním často radil.
Zastihl jsem Meadowse, jak sedí na vysoké židli a prohlíží si pod mikroskopem nějaké sklíčko.
Přijel jsem rychle ze Searleu a přivezl jsem tu krabici, obsahující jednu konzervu žabích stehýnek.
„Ahoj, Harry,“ zavolal jsem, když jsem vpadl do laboratoře. „Ně co pro vás mám.“
Mávl ke mně rukou, abych zmizel, a nezvedl oči od mikroskopu.
„Harry! Je to naléhavé a důležité!“
Povzdychl si, otočil se na židli a usmál se na mě.
„Vy mladí jste v jednom kuse v kalupu. Oč jde?“
Vytáhl jsem z náprsní tašky sáček a položil ho na jeho pracovní stůl.
„Prosím vás, Harry, analyzujte mi to. Má to být rychlá omáčka k žabím stehýnkům.“
„Ale jdi! Dobrý nápad, jestli je ta omáčka dobrá. Já žabí stehýnka rád. Kdes k tomu přišel, Dirku?“
„Třeba to není omáčka, Harry.“ Zamířil jsem ke dveřím. „Hroz ně to spěchá. Budu u sebe v kanceláři. Zavoláte mě?“
Přikývl a sebral sáček ze stolu.
V kanceláři jsem zjistil, že Zajoch Barley je někde pryč. Celou cestu ze Searleu jsem si v hlavě dával dohromady zprávu, kterou bych měl předložit plukovníkovi. Teď jsem se posadil a začal mlátit do psacího stroje. Byl jsem hotov asi s polovinou zprávy, když zazvonil Harry.
„Přijď ke mně, Dirku,“ řekl a jeho hlas zněl ostře.
Nechal jsem zprávu zprávou a pospíchal jsem dlouhou chodbou k laboratoři.
„Co to všechno znamená?“ ptal se Harry a přísně se na mě podíval. „Kdes přišel k tomu sáčku?“
Zavřel jsem za sebou dveře a přistoupil těsně k němu.
„Co je v něm?“
„Padesát procent čistého heroinu a padesát procent glukózy.“
„Já tušil, že to bude něco takového. Je vám známo, jakou to má tržní cenu?“
„Tenhle sáček by stál tři sta dolarů.“
Trochu jsem v duchu počítal. Jeden sáček v konzervě, dvě konzervy v krabici, takových pět set krabic. Náklad auta bude mít cenu tří set tisíc dolarů. Jestli se zboží dodávalo jednou za měsíc – to jsem ovšem nemohl vědět jistě – ale jestli tomu tak bylo, Weatherspoonův obrat dělal tři milióny šest set tisíc ročně.
„Tou cenou jste si jist, Harry?“
Přikývl.
„Tohle je pravá droga. A cifry dostávám každý měsíc od lidí z protidrogového oddělení kriminálky. Tenhle sáček má cenu tří set dolarů.“
„Díky, Harry. Píšu zrovna zprávu pro plukovníka. Víc vám říct nemůžu. Ten sáček opatrujte. Bude to usvědčující materiál.“ Ode šel jsem od něho a spěchal zpátky do své kanceláře. Trvalo mi ještě půl hodiny, než jsem dopsal zprávu. Pak jsem ji vložil do obálky a tu obálku a krabici s jedinou konzervou žabích stehýnek jsem odnesl Glendě Kerryové.
Glenda byla plukovníkova nejbližší spolupracovnice. Vysoká, tmavovlasá a pohledná, asi tak třicetiletá, s bezvadným účesem a strohým oblečením vypadala na to, co doopravdy byla: stoprocentně schopná a podnikavá žena.
Když jsem vstoupil do její kanceláře, listovala v nějakém fasciklu.
„Ahoj, Glendo!“ Položil jsem jí na stůl lepenkovou krabici. „Dala byste tohle, prosím vás, do sejfu? Má to obrovskou cenu. A při dejte k tomu tuhle obálku.“
„Co to je? Vy pořád pracujete na Jacksonově případu?“
„Ovšemže pracuju na Jacksonově případu. Plukovník mi řekl, abych na něm pracoval, tak na něm pracuju.“
„Utrácíte spousty peněz.“ Glenda vždycky posuzovala naše výsledky podle výdajů. „Jak jste s tím daleko?“
„To je všechno v té zprávě, ale ta je jen a jen pro plukovníkovy oči. Velká věc, Glendo! Ty vaše nenechavé prstíčky ať se toho ani nedotknou!“
Pokrčila rameny.
„Kam teď jdete?“
„To všechno vyjde najevo zítra, až se plukovník vrátí. Vrátí se zítra, že?“
„Řekl, že ano. Neozval se od chvíle, kdy odjel do Washingtonu.“
„Do…
