Kapitola čtvrtá
Jel jsem rychle, a tak jsem dorazil do Paradise City několik minut před osmnáctou. Měl jsem štěstí, že jsem ještě zastihl Zajocha Barleyho, když si uklízel stůl.
„Ach bože!“ zvolal, když jsem vstoupil do kanceláře, o kterou jsme se dělili. „Hele, Dirku, já mám důležitou schůzku a ona ne bude čekat!“
„Jdeš na to špatně. Čím déle je necháváš čekat, tím jsou rozpálenější. Co pro mě máš?“
„Co si o nás myslíš… že umíme dělat zázraky? No, něco mám, ale za moc to nestojí.“ Posadil se, rozčileně se podíval na hodinky a vytáhl jednu zásuvku svého stolu. „Na, vem si to. Zpráva o Sydu Watkinsovi. Pořád ještě nemáme doklad, že se Mitch Jackson oženil a že měl dítě, ale jdeme za tím. Armáda tvrdí, že byl svobodný, ale armáda se může mýlit.“
„Žádný záznam o narození Johnnyho Jacksona?“
„Nevím. Pátráme dál.“ Podal mi na stroji psaný posudek. „To je všecko, brácho, a já letím.“
„Ještě ne, Zajochu, tys byl polda a sloužil jsi pod Parnellem. Jak to bylo u vás v pluku s narkomanií?“
„Prokristapána! Co sis to vzal do hlavy? Máš najít Jacksonova vnuka, ne?“
„Maříš čas, Zajochu. Jak to bylo v Parnellově pluku s narkomanií?“
Zaváhal, pak pokrčil rameny, „To je stará historie, ale dost zlá. Tam se s tímhle problémem po týkal každý pluk. Mně do toho nic nebylo. Na to jsme měli proti drogové komando; to byli profesionálové.“
„A o tvém pluku nic nehlásili?“
„Asi ano, ale to šlo rovnou k plukovníkovi. Říkám ti, že moje věc to nebyla.“
„A to komando. Kdo mu velel?“
„Plukovník Jefferson Haverford. On a plukovník Parnell byli spolu ohromně zadobře.“
„Kde ho najdu?“
Zajoch se na mě zahleděl a zamračil.
„Co se ti to děje v té věci, které říkáš mozek? Tohle je stařičká historie. Plukovník by neviděl rád, kdyby se provětrávala. Je na svůj pluk hrdý a má stokrát proč být na něj hrdý.“
„Kde najdu plukovníka Haverforda?“
Zajoch se znovu podíval na hodinky.
„Žije zrovna tady. Najdeš ho v telefonním seznamu, ale dej si říct, Dirku, pozor na to, co chceš dělat. Plukovník si nebude přát, abys prohrabával stařičkou historii.“ Zvedl se. „Jestli hned nepoletím, tak mi to ta moje prostě usekne.“ A zmizel.
Zapálil jsem si cigaretu, nalil jsem si doušek z úřední láhve a četl jsem zprávu o vojenské kariéře Sydneyho Watkinse.
Z té zprávy jsem se dověděl, že Syd Watkins byl odveden. Udělali z něj manipulanta s bombami: jednoho z mužstva, které obstarávalo bomby pro letectvo. Strávil čtyři roky na operační základně ve Vietnamu. Dodával bomby, nic víc. Pracoval uspokojivě. Když byl demobilizován, dopravili ho s ostatními demobilizovanými zpátky do Států. Poslední jeho armádě známá adresa byl jakýsi penzión ve východním New Yorku. Pak se ztratil z dohledu. A tady zpráva končila.
Na té zprávě mě zajímala jen jediná věc: že Watkins a Mitch Jackson byli ve Vietnamu současně.
Dal jsem zprávu do desek a pak jsem si vyhledal telefonní číslo plukovníka Haverforda. Měl vlastní, zakoupený byt v jednom nájemním domě na Oceán Boulevard, v jedné z nejluxusnějších čtvrtí města.
Ozval se v telefonu sám.
„Haverford,“ řekl hluboce vrčivým hlasem.
„Tady Dirk Wallace, pane plukovníku,“ představil jsem se. „Pracuju pro plukovníka Parnella.“
„A! No ovšem. Vy jste ten nový. Plukovník mi o vás říkal. Oč jde?“
„Mám problém, pane,“ řekl jsem. „Mohl byste mi věnovat několik minut?“
„Co tím myslíte, tím problémem?“
„Jde o úkol, na kterém pracuju. Zdá se, že to má co dělat s droga mi v armádě. Myslím, že vy byste mě mohl uvést na správnou cestu.“
„Buďte tu v deseti minutách. V osm mám schůzku u večeře.“
A zavěsil.
Ježto na Oceán Boulevard byly od agentury tři minuty, zvonil jsem u dveří plukovníka Haverforda už za sedm minut.
Černošská služka mě zavedla obrovským, komfortně zařízeným obývacím pokojem na terasu, která shlížela na bulvár s palmami, na neposkvrněný písek, na kterém skotačili playboyové a play girls, a na rozjiskřené modré moře.
Haverford se slunil na pohodlném lehátku. Ale když jsem přicházel, povstal. Byl to nevelký, podsaditý, č…
