KAPITOLA 7
Kdysi jsem stála v zimě na rohu ulice v Chicagu a čekala, až naskočí zelená, když vtom tam došel nějaký slepec. To je křižovatka jakých ulic, zeptal se, a když jsem neodpověděla, otočil se ke mně a řekl: Je tu někdo?
„Já jsem tady,“odpověděla jsem a ta slova byla tak neskutečně konejšivá. Vždycky když zpanikařím, nahlas je odříkám. Já jsem tady. Obvykle ten pocit nemívám. Připadám si, jako kdyby se ke mně přihnal vlahý závan větru a já navždy zmizela a nezůstal tu ze mě ani střípek nehtu. Jsou dny, kdy mě ta představa uklidňuje; jindy mě z ní mrazí.
Řekla bych, že ten pocit beztížnosti pramení z toho, že vím tak málo o své minulosti – tedy vlastně s tím přišli cvokaři na klinice. Už dávno jsem vzdala pátrání dozvědět se něco o svém tátovi; představuju si ho jako obecně vžitou „otcovskou“ postavu. Nechce se mi myslet na něj příliš konkrétně, vidět ho, jak nakupuje jídlo nebo si dává ranní kávu, vrací se domů k rodině. Narazím někdy na holku, která vypadá jako já? Jako dítě jsem pořád na sobě hledala jasnou podobu s matkou, nějaký rys, který by potvrdil, že mě porodila. Studovala jsem ji, když se nedívala, kradla zarámované portréty z jejího pokoje a přesvědčovala sama sebe, že mám po ní oči. Nebo to nemusí být přímo v obličeji. Třeba tvar lýtkové kosti nebo prohlubenina hrdla.
Nikdy mi neprozradila, jak se seznámila s Alanem. Co já o tom vím, vše jsem se dozvěděla od jiných. Otázky nejsou vítány, jsou považovány za vyzvídání. Pamatuju si ten šok, když jsem slyšela svou spolubydlící na koleji, jak telefonuje se svou matkou. Ty popisované podrobnosti, bez jakékoli cenzury, to mi připadalo dekadentní. Vykládala hlouposti, třeba jak zapomněla, že si zapsala přednášky – úplně jí vypadlo z hlavy, že má být třikrát týdně v zeměpisné posluchárně č. 101 – a vyprávěla to stejným tónem, jako když se dítě ve školce chlubí vystaveným výkresem.
Pamatuju si, jak jsem se později s její mámou seznámila; brousila po našem bytě a ptala se na kdeco, hodně toho o mně věděla. Dala Alison plastový pytlík se zavíracími špendlíky, že se nám třeba budou hodit, a když odešly na oběd, rozbrečela jsem se. To gesto – tak vzácné a laskavé – mě zaskočilo. Tohle matky dělají, uvažují, že možná budete potřebovat zavírací špendlíky? Ta má volala jednou měsíčně a vždy se zajímala jen o praktické záležitosti (známky, přednášky, budoucí výdaje).
Nevzpomínám si, že bych jako malá někdy Adoře vykládala, jaká je má oblíbená barva nebo jak se bude jmenovat má dcera, až vyrostu. Myslím, že vůbec nevěděla, jaké jídlo mám nejraději, a já za ní rozhodně v noci nikdy neběhala, když jsem měla zlý sen. Vždy mi přijde líto té malé holky, kterou jsem byla, protože mě nikdy ani nenapadlo, že by mě matka mohla utěšovat. Nikdy mi neřekla, že mě má ráda, a já to nikdy nepředpokládala. Starala se o mě. To ano, a jednou mi koupila tělové mléko s vitaminem E.
Nějaký čas jsem si říkala, že Adořin odstup je obranou vzniklou po Marianině smrti. Ale myslím, že ve skutečnosti měla vždy s dětmi problém, který by nikdy nepřiznala. Vlastně bych řekla, že je nenávidí. Co si vzpomínám, jde o žárlivost a zášť, kterou vnímám doteď. Jednu chvíli se jí nejspíš zalíbila představa, že bude mít dceru. Jako malá určitě snila, že se stane matkou, bude se mazlit a olizovat své dítě jako kočičí máma. Pokud jde o děti, je nenasytná. Přímo se po nich vrhá. I já byla podle lidí milovaným dítětem. Jen co skončilo její truchlení kvůli Marian, vodila mě do města, smála se a dobírala si mě, šimrala mě, zatímco se zastavovala a bavila s lidmi. Po návratu domů se beze slova vytratila do svého pokoje a já tam zůstala, tvář přitisknutou ke dveřím, a v duchu si přehrávala celý den, hledala, čím jsem ji pohněvala.
Mám jistou vzpomínku, která se mě drží jako nepěkná krvavá skvrna. Marian byla už zhruba dva roky mrtvá, když matka pozvala své přítelkyně na svačinu. Jedna z nich přišla s batoletem. Celé hodiny se mu věnovaly, pusinkovaly ho a nechávaly na něm otisky rtěnky, kterou pak stíraly …
