KAPITOLA 3
Na pohřeb šla matka v modrém. Černá je příliš beznadějná a všechny ostatní barvy nevhodné. V modré byla i na Marianině pohřbu, měla ji na sobě i Marian. Udivilo ji, že si tohle nepamatuju. Podle mých vzpomínek byla Marian pohřbená ve světle růžových šatech. Ale vůbec mě to nepřekvapuje. Pokud šlo o mou zemřelou sestru, s matkou jsme se nikdy na ničem neshodly.
V den pohřbu Adora od rána pobíhala na vysokých podpatcích z pokoje do pokoje, tu na sebe stříkla parfém, tam si připnula náušnice. Já jen přihlížela a pila vařící kávu, až jsem si spálila jazyk.
„Zas tak dobře je neznám,“ řekla. „Drželi se hodně stranou. Ale myslím, že všichni bychom je měli podpořit. Natalie byla takový drahoušek. A lidé na mě byli tak hodní, když...“ Významně sklopila oči. Možná to bylo upřímné.
Byla jsem už pět dní ve Wind Gap a s Ammou jsem se doteď nepotkala. Matka se o ní nezmínila. A také se mi zatím nepodařilo promluvit si s Keeneovými. A nedostala jsem od rodiny ani pozvání na obřad, ale Curry chtěl jeho podrobný popis, co pamatuju, snad ještě nikdy dřív po ničem tolik netoužil, a já chtěla dokázat, že tohle zvládnu. Říkala jsem si, že Keeneovi se to stejně nikdy nedozvědí. Naše noviny beztak nikdo nečte.
* * *
Pološeptané pozdravy a parfémovaná objetí v chrámu Panny Marie Sedmibolestné. Několik žen mi zdvořile pokývlo poté, co se přestaly rozplývat nad matkou (jak je Adora statečná, že přišla) a posunuly se, aby jí udělaly místo. Panna Marie Sedmibolestná je nablýskaný katolický kostel: bronzově zlatý a vyšperkovaný jako z obchoďáku. Wind Gap je drobná država katolické víry v kraji převážně jižanských baptistů, obec byla založena skupinou Irů. Všichni ti McMahonové a Maloneové přistáli v New Yorku během bramborového hladomoru, kde nebyli zrovna vítáni, a tak (pokud byli chytří) zamířili na západ. V St. Louis už měli navrch Francouzi, a tak se dali na jih a založili vlastní osady. Po letech však v časech rekonstrukce byli bez dlouhých cavyků vyháněni. Missouri bylo vždy místem konfliktů, snažilo se setřást své jižanské založení, obrodit se coby řádný neotrokářský stát, a tak byli překážející Irové spolu s dalšími nežádoucími vyhnáni. Jejich náboženství tu však zůstalo.
Do začátku obřadu zbývalo deset minut a u vchodu se vytvořila fronta. Rozhlédla jsem se po obsazených lavicích. Cosi tu nehrálo. V kostele nebylo jediné dítě. Žádní chlapečci v tmavých kalhotách, co by jezdili autíčky po matčině klíně, žádné holčičky chovající hadrové panenky. Nikdo mladší patnácti let. Netušila jsem, zda to bylo z úcty k rodičům, či vyděšená obrana. Instinkt, jak ochránit vlastní dítě, aby se nestalo příští obětí. Představila jsem si stovky zdejších synků a dcerušek zavřených v zšeřelých obývácích, jak si žužlají prsty, koukají na televizi a zůstávají bez povšimnutí.
Bez dětí a péče o ně vypadali přítomní nehybně, jako postavy vystřižené z papundeklu, hlídající místo pro ty živé. Vzadu jsem zahlédla Boba Nashe v tmavém obleku. Stále bez manželky. Pokývl mi, vzápětí se zachmuřil.
* * *
Varhany vydechly tlumené tóny „Nebojte se,“ a rodina Natalie Keeneové, doteď v pláči, objímání a ve shluku u vchodu, zvolna vykročila. K nesení naleštěné bílé rakve stačili dva muži. Být jich víc, naráželi by jeden do druhého. V čele průvodu šli rodiče. Matka byla o pár centimetrů větší než otec, statná, vlídně vypadající žena s plavými vlasy staženými čelenkou. Ve tváři vstřícný výraz, jaký pobídne cizí lidi zeptat se na cestu nebo na čas. Pan Keene byl malý a štíhlý s kulatým dětským obličejem, k čemuž přispívaly i brýle s drátěnými obroučkami připomínajícími zlatá kola bicyklu. Za nimi kráčel hezký chlapec, asi tak osmnácti- či devatenáctiletý, hnědovlasou hlavu v pláči skloněnou. Nataliin bratr, šeptla žena za mnou.
Mé matce tekly slzy po tvářích a slyšitelně dopadaly na koženou kabelku na jejím klíně. Z kapsy saka jsem vytáhla notes a pootočená jsem začala s psaním, dokud mě matka neplácla přes ruku a nesykla: „Chováš se neuctivě a n…
