KAPITOLA 4
Kdosi posprejoval modrými spirálkami pilíře vodojemu v Parku Jacoba J. Garretta a nabylo to zvláštně půvabného vzhledu, jako kdyby měly háčkované botičky.
Park – místo, kde byla naposledy viděna Natalie Keeneová – byl pustý. Prach z baseballového hřiště poletoval ve vzduchu. Jeho chuť jsem vnímala v krku, jako když necháte příliš dlouho louhovat čaj. U lesa rostla vysoká tráva. Udivilo mě, že ji nenechali posekat, zlikvidovat jako ty kameny, mezi kterými uvízla Ann Nashová.
V dobách, kdy jsem byla na střední, byl Garrettův park místem, kde jsme se o víkendech scházeli, pili pivo nebo kouřili trávu či se vytráceli do lesa. Tam jsem dostala první pusu, to mi bylo třináct a byl to fotbalista, který měl za dásní žvanec tabáku. Pach tabáku na mě zapůsobil silněji než ta pusa; za jeho autem jsem pak vyzvracela vinný střik s malými lesklými kousky ovoce.
„James Capisi byl u toho.“
Otočila jsem se a uviděla světlovlasého, nakrátko ostříhaného kluka, asi tak desetiletého. V ruce držel chlupatý tenisák.
„James Capisi?“ zeptala jsem se.
„Je to můj kamarád a byl tady, když dostali Natalii,“ řekl kluk. „James ji viděl. Byla v županu. Házeli si s létajícím talířem tam u lesa a ona Natalii unesla. Mohl to být James, ale on chtěl zůstat na louce. A tak Natalie stála u lesa. James to tak chtěl kvůli slunci. Neměl by na něj chodit, protože jeho mamka má rakovinu kůže, ale on to stejně dělá. Tedy dělal.“ Hoch praštil tenisákem o zem, až se zvedl prach.
„Už nemá slunce rád?“
„Už nic nemá rád.“
„To kvůli Natalii?“
Odmítavě pokrčil rameny.
„Protože James je posera.“
Kluk si mě změřil pohledem a náhle prudce hodil míčem proti mně. Tenisák mě trefil do boku a odkutálel se.
Vyprskl smíchy. „Pardon.“ Pak se po něm okázale vrhl, vyskočil a znovu s ním házel o zem. Míč vyletěl do výšky, načež s ním začal driblovat a zůstal u toho.
„Nevím, jestli jsem správně pochopila, co jsi říkal. Kdo že měl na sobě župan?“ Nespouštěla jsem pohled z poskakujícího míčku.
„Ta ženská, co Natalii unesla.“
„Počkej, jak to myslíš?“ Podle toho, co já jsem slyšela, si tu Natalie hrála s kamarády, kteří jeden po druhém odešli, a mělo se za to, že cestou domů, kam neměla daleko, ji někdo unesl.
„James viděl tu ženu, jak Natalii unáší. Zůstali tu už jen sami dva a házeli si talířem, Natalie ho nechytla, talíř dopadl do trávy u lesa a ta ženská natáhla ruce a popadla ji. A byly pryč. James se rozběhl domů. A od té doby už nevylezl.“
„A jak tedy víš, co se stalo?“
„Jednou jsem u něj byl. Řekl mi to. Jsme kamarádi.“
„Bydlí James někde blízko?“
„Kašlu na něj. Raději pojedu na celé léto k babičce. Do Arkansasu. Lepší než zůstat tady.“
Kluk hodil míček proti drátěnému plotu kolem baseballového hřiště – uvízl tam, až plot zadrnčel.
„Vy jste zdejší?“ Teď vykopával do vzduchu prach.
„Původně jo. Ale už tu nežiju. Jsem tu na návštěvě.“ Zkusila jsem to znovu: „James bydlí někde blízko?“
„Chodíte na střední?“
„Ne.“
„Na vysokou?“ Po bradě mu tekla slina.
„Jsem ještě starší.“
„Už musím jít.“ Pozpátku odskákal, vytrhl míček z plotu jako bolavý zub, otočil se a znovu se na mě podíval. Kroutil nervózně boky jako při tanci. „Už musím jít.“ Hodil míček k silnici a já jsem slyšela, jak se tenisák s bouchnutím odrazil od mého auta. Rozběhl se za ním a byl pryč.
V obchodě se smíšeným zbožím, jediném ve Wind Gap, jsem si v tenoučkém telefonním seznamu našla jméno Capisiová, Janel. Pak jsem naplnila kornout jahodovými nanuky a rozjela se na adresu Holmes 3617.
Dům Capisiových se nacházel na samém okraji chudší čtvrti ve východní části městečka, stála tu řada neudržovaných malých domků. Většina místních pracovala na nedaleké prasečí farmě a jatkách; je to soukromý podnik, který dodává kolem dvou procent vepřového masa ve státě. Najděte ve Wind Gap kteréhokoli chudého člověka, a skoro každý vám poví, že pracuje na farmě a že tam dělal i jeho otec. Pokud jde o chov, jsou tam selata, která je třeba pochytat a naložit, u sviní provést inseminaci a zahnat d…
