KAPITOLA 8
Amma. Dosud jsem se o ni příliš nezajímala. Teď už ano. Svíralo se mi hrdlo z toho, co jsem na farmě viděla.
Matka říkala, že je nejoblíbenější dívkou na škole, a já tomu věřila. Jackie zase, že je tou nejničemnější, a tomu jsem také věřila. Žít ve víru Adořiných jedovatostí určitě člověku nějak pokřiví povahu. Zajímalo by mě, co si Amma myslí o Marian. Musí být matoucí žít ve stínu jiného stínu. Amma je však chytré děvče – předváděla se mimo domov. V přítomnosti Adory byla poslušná, milá, ochotná – prostě taková, aby si vysloužila matčinu příchylnost.
Avšak ten násilnický rys – bouřlivé scény, facka kamarádce a teď tahle ohavnost. Záliba v provádění a pozorování nechutných věcí. Náhle mi to připomnělo historky o Ann a Natalii. Amma nebyla jako Marian, spíš možná jako ty dvě.
Bylo už k večeru, skoro čas na večeři, a tak jsem se rozhodla zkusit to podruhé u Keeneových. Potřebovala jsem jejich vyjádření do svého článku, a pokud ho nezískám, Curry mě odtud odvolá. Odjezd z Wind Gap by mi vůbec nevadil, ale musela jsem dokázat, že to tu zvládnu, zvlášť když teď byla má spolehlivost na vážkách. Holka, co se řeže do krve, nebývá první na řadě, když jde o nelehký úkol.
Projela jsem kolem místa, kde byla nalezena mrtvá Natalie. Co Amma považovala za nehodné ukradení, tvořilo tady smutnou hromádku: tři kusy uhaslých svíček a levné kytky, ještě v obalu ze supermarketu. Zplihle poletující heliem plněný balonek ve tvaru srdce.
Na příjezdové cestě u domu Keeneových seděl v červeném kabrioletu na místě řidiče Nataliin bratr a vedle něj blond dívka, skoro tak hezká jako on. Zaparkovala jsem za nimi a všimla si, že se oba kradmo ohlédli, ale dělali, že mě nevidí. Dívka se živě rozesmála, prsty s červeně nalakovanými nehty prohrábla hochovy tmavé vlasy. Krátce a nemotorně jsem jim pokývla, což podle mě ani nezaznamenali, a prošla kolem nich k přednímu vchodu.
Otevřela mi Nataliina matka. V domě se nesvítilo a bylo tam ticho. Tvářila se přívětivě; nepoznala mě.
„Paní Keeneová, moc se omlouvám, že vás obtěžuju pro vás v tak nelehké době, ale potřebuju s vámi mluvit.“
„O Natalii?“
„Ano, můžu dál?“ Byl to záludný trik, jak se dostat do domu, aniž bych se představila. Reportéři jsou jako upíři, říká s oblibou Curry. Bez pozvání se k vám domů nedostanou, ale pak se jich nezbavíte, dokud vás zcela nevycucnou. Otevřela dokořán.
„Je tu příjemně a chládek, díky,“ řekla jsem. „Dnes mělo být nejvýš třicet dva stupňů, ale řekla bych, že bylo víc.“
„Já slyšela třicet pět.“
„Věřila bych. Můžu vás poprosit o sklenku vody?“ Další trik, jak získat čas: žena vás hned tak nevyhodí, pokud vám něco nabídne. Pokud máte nějakou alergii nebo jste nastydlí, prosba o kapesníček je ještě lepší. Ženy vítají zranitelnost. Tedy většina žen.
„Jistě.“ Zůstala stát a zahleděla se na mě, jako kdyby měla pocit, že by mě měla nejspíš znát, ale styděla se zeptat. Pohřebáci, kněží, policisté, lékaři, účastníci pohřbu – v posledních dnech nejspíš potkala víc lidí než za celý minulý rok.
Hned jak paní Keeneová odešla do kuchyně, rozhlédla jsem se. Místnost dnes vypadala zcela jinak, nábytek stál opět na svém místě. Na nedalekém stolku byla fotka Keeneovic dětí. Oba se opírali o kmen velkého dubu, oblečení v džínách a červených svetrech. On se usmíval rozmrzele, jako kdyby tam raději nebyl. Ona byla skoro o polovinu menší a tvářila se zcela vážně, připomínalo to staré daguerrotypie.
„Jak se jmenuje váš syn?“
„John. Je to velmi hodný a milý chlapec, vždy jsem na něj byla pyšná. Právě dokončil střední školu.“
„Tak to je změna – když jsem tady do ní chodila já, končili jsme až v červnu.“
„Hm. Není špatné mít delší prázdniny.“
Usmála jsem se. Ona také. Usedla jsem a napila se vody. Nemohla jsem si vzpomenout, co Curry radil, když se člověk chytře vloudí do cizího obýváku.
„Ještě jsme se vlastně nesetkali. Jsem Camille Preakerová. Z Chicago Daily Post. Nedávno jsme spolu krátce telefonovaly.“
Přestala se usmívat. Otevřela pusu.
„To jste měla ř…
