KAPITOLA 9
V devět jsem naráz a tvrdě usnula a vzbudila se do prudce svítícího slunce v sedm ráno. Uschlý strom narážel větvemi do žaluzií na mém okně, jako kdyby toužil dostat se dovnitř a pohodlně se vedle mě uložit.
Oblékla jsem svou uniformu – dlouhé rukávy, dlouhou sukni – a sešla dolů. Gayla vzadu za domem v okolní zeleni přímo zářila ve svých bělostných šatech. Držela stříbrný podnos, na který matka kladla vytříděné růže. Matka byla oblečená v máslově žlutých letních šatech, které barvou ladily s jejími vlasy. Kráčela s nůžkami mezi trsy růžových a žlutých květů. Každý z nich dychtivě prohlédla, trhala plátky, ohýbala je a zvědavě prohlížela.
„Musíš je víc zalívat, Gaylo. Podívej, jaks’je zhuntovala.“
Oddělila z keříku světle růžovou růži, přitiskla ji k zemi, nohou zlehka přidržela a u kořene ustřihla. Gayla měla na podnose už nejméně dva tucty růží. Žádnou vadu jsem na nich neviděla.
„Camille, dnes si zajedeme na nákupy do Woodberry,“ zvolala matka, aniž by vzhlédla. „Co říkáš?“ Vůbec se nezmínila o té včerejší srážce u Nashových. To by bylo příliš osobní.
„Musím vyřídit pár věcí,“ řekla jsem. „Mimochodem, nevěděla jsem, že se znáš s Nashovými. A znalas Ann.“ Cítila jsem se trochu provinile, že jsem onehdy u snídaně tohle zpochybnila. Ne snad kvůli výčitkám svědomí, že jsem matku rozčílila – spíš jsem nesnesla představu, že jí cokoli dlužím.
„Hmm. V sobotu pořádáme s Alanem večírek. Byl plánovaný dávno předtím, než jsme se dozvěděli, že přijedeš. Vlastně jsme ani nevěděli, že přijedeš, dokud ses tu neobjevila.“
Další ustřihnutá růže.
„Já myslela, že ty holčičky skoro neznáš. Neuvědomila jsem si...“
„Fajn. Bude to hezká letní párty, spousta báječných lidí, a ty potřebuješ šaty. Určitě sis žádné nepřivezla, co?“
„Ne.“
„Tak dobře, aspoň budeme mít příležitost si popovídat. Už jsi tu víc jak týden, bylo by načase.“ Položila na podnos poslední stonek. „Tak, Gaylo, tohle vyhoď. Později vybereme do domu nějaké hezké.“
„Dám si je do pokoje, mami. Mně se zdají hezké.“
„Ale nejsou.“
„To nevadí.“
„Camille, právě jsem je prohlížela, ty květy nejsou hezké.“ Upustila nůžky na zem a škubala za stonek.
„Mně to ale stačí. Do mého pokoje.“
„Ale ne, podívej, za to můžeš ty. Teče mi krev.“ Matka zvedla od trnů rozpíchané ruce a po zápěstích jí stékala krev. Konec konverzace. Zamířila do domu, Gayla za ní, já za Gaylou. Klika u zadních dveří byla lepkavá od krve.
Alan obě ruce matce bohatě ovázal a vzápětí jsme téměř zakoply o Ammu, která se na terase opět zabývala svým domem pro panenky. Adora ji žertem zatáhla za cop a vybídla ji, ať jede s námi. Poslušně nás následovala a já čekala, kdy mně zase začne okopávat paty. V přítomnosti matky ne.
Adora si přála jet do Woodberry svým bleděmodrým kabrioletem, jsou tam hned dva nóbl butiky, ale nechtěla mít staženou střechu. „Jsme nastydlé,“ řekla a spiklenecky se usmála na Ammu. Ta seděla za matkou a přihlouple se pousmála, když jsem ji ve zpětném zrcátku přistihla, že mě pozoruje. Co chvíli přejela konečky prstů po matčiných vlasech, tak zlehka, aby si toho nevšimla.
Jen co jsem zaparkovala mercedes před jejím oblíbeným obchodem, Adora mě unaveně požádala, abych jí otevřela dveře auta. To bylo poprvé, co na mě po dvaceti minutách promluvila. Jak milé. Otevřela jsem jí i dveře butiku a něžné cinkání ladilo s potěšeným pozdravem prodavačky.
„Adoro!“ Vzápětí svraštila čelo. „Propána, zlato, co to máte s rukama?“
„Jen malá nehoda. Trocha práce kolem domu. Odpoledne jdu k doktorovi.“ No jasně, že půjde. Šla by, i kdyby se řízla o papír.
„Co se vám stalo?“
„Opravdu se mi o tom nechce mluvit. Ale chci vám představit svou dceru Camille. Přijela nás navštívit.“
Prodavačka se podívala na Ammu, pak se váhavě usmála na mě.
„Camille?“ Náhle si vzpomněla: „Já úplně zapomněla, že máte ještě další dceru.“ Při slově „dcera“ ztišila hlas, jako kdyby šlo o neslušné slovo. „Určitě je podobná otci,“ prohlásila žena a upřeně se mi dívala do obličeje, jako bych byla kůň, kterého …
