15.
RŮZNÁ MÍSTA
21. DUBNA 2001
„Comment ca va, Rollie?“
„Ve dveřích se objevují krásné ženy, mluví na mě francouzsky a přijely sem až ze Států, aby se na mě podívaly, takže se mám moc hezky.“
Megan se na Thibodeaua usmála a vstoupila do místnosti. Pod zády měl postel zvednutou, takže vlastně napůl seděl. Megan viděla, že má v břiše vývod a do paže mu zavedli ze stojanu umístěného vedle postele infuzi.
Posadila se na židli po jeho pravici a Thibodeau pokynul bradou k nákupnímu pytlíku z hnědého papíru, který držela v rukou.
„Ještě mi pověz, že jsi mi přinesla masopustní koláč, nebo pikantní aligátoří omáčku, a já přísahám, že tě požádám o ruku!“
„Opravdu existuje něco takového jako aligátoří omáčka?“
„Samozřejmě, klidně bych si ji dával každý den.“
„Brrr.“ Položila pytlík na zem vedle své židle. „Vy přistěhovalci z Francie musíte mít žaludky ze železa!“
„Kdoví, drahoušku, třeba mi právě tohle zachránilo život,“ poznamenal Thibodeau. „Podle doktorů mi ta střela mířila skrz žaludek přímo na aortu, ale naštěstí se odklonila. Takhle mě jen připravila o část tlustého střeva a o slezinu.“
„Ty říkáš jenom?“ podivila se.
Nepatrně pokrčil rameny. „Když člověka střelí do břicha, musí se radovat i z takových maličkostí.“
„Bolelo to hodně?“
„Mohlo to být horší,“ odpověděl. „Podle doktorů bych ale mohl mít ještě problémy s infekcí. Říkají, že slezina pomáhá tělu v obraně proti bakteriím v krvi. Játra a další orgány prý časem převezmou její funkci, ale bude to ještě nějakou chvíli trvat.“
Rollie se odmlčel a posunul se na polštáři. Megan si dobře všimla, že se přitom snaží nedat najevo bolest.
„No, ale radši tě už ušetřím dalších nechutných podrobností,“ prohlásil. „Co kdybychom se radši vrátili k otázce, co je v tom pytlíku, a k mé žádosti o ruku? Případné taky k té omáčce?“
Megan se zase usmála.
„K obojímu se hned dostanu, slibuju.“ Naklonila se k němu blíž a dotkla se jeho paže. „Jsi spokojený s lékařskou péčí?“
„Ale ano,“ odpověděl. „Až na to, jak mě věčně vyšetřují, zkoumají a ve všem se šťourají.“
„To je jejich práce,“ odpověděla. „Máš za sebou zatraceně těžký týden, Role.“
„Aspoň že jsem zůstal naživu.“ Najednou zvážněl. „Všichni takové štěstí neměli.“
„To je pravda,“ musela uznat. „Hrozně lituju těch mužů, o které jste přišli.“
Thibodeau se na chvíli odmlčel. Pak pomalu přikývl.
„Jak jsi říkala, byl to zatraceně těžký týden, a nejen pro nás.“ Olízl si rty. „Slyšelas o té vlakové nehodě u pobřeží?“
„Ano, bylo to ve zprávách,“ odpověděla. „Je to strašné neštěstí.“
„V těchhle končinách tečou v poslední době potoky krve,“ konstatoval. „Teď čekám na další pohromu, jako kobylky, mor a bůhvíco dalšího nás ještě může postihnout.“
Zavrtěla hlavou.
„Nejsem nábožensky založená,“ prohlásila, „ale nikdy bych neuvěřila, že by taková neštěstí mohl způsobit prst Boží.“
Rollie neutrálně pokrčil rameny.
„Pokud nám nechce tím prstem na něco ukázat,“ uvažoval nahlas. „Neříkali ve zprávách, jak se daří té holčičce? Víš, myslím to dítě...“
„Daniellu Costasovou,“ dopověděla za něj Megan. „Podle posledních zpráv se jí daří dobře. Myslím, že je u některého z rodičů.“
„Bon,“ prohlásil. „Kdybych byl já její táta, počkal bych, až se ten strojvůdce zotaví, a pak bych ho vlastnoručně zaškrtil.“
„Strojvůdce tvrdí, že to nebyla jeho chyba.“
„A komu tedy to neštěstí přičítají?“
„Otázka nezní komu, ale čemu,“ vysvětlovala. „Selhání techniky.“
Rollie se zatvářil zamyšleně a pak znovu pokrčil rameny. „No dobrá,“ uzavřel pak tohle téma hovoru. „Samozřejmě tě vždycky rád vidím, ale od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že přijedeš, přemítám, jaký k tomu máš důvod.“
„Roger byl toho názoru, že bych tady měla pomáhat, dokud se nepostavíš na nohy,“ objasnila mu Megan. „Ale měla jsem i své vlastní důvody, proč jsem se s tebou chtěla vidět, Rollie. A jeden z nich je, že ti chci věnovat věc, která je v tomhle pytlíku.“
„Myslíš, že si zasloužím pěkný dárek?“
Přikývla.
„Je to speciální osobní dárek pro tebe. Něco, co právě ty oceníš …
