20.
ZÁPADNÍ BRAZÍLIE
23. DUBNA 2001
V sedm večer brazilského času vzlétly ze startovací plochy pro vrtulníky na základně ISS dva neoznačené ospreye Bell-Boeing V-22, díky své šedé barvě splývající s oblohou jako duchové, s motorovými gondolami na koncích křídel vyklopenými v devadesátistupňovém úhlu vůči trupům v poloze umožňující vertikální vzlet a přistávání. Vznesly se k purpurové obloze, ozářené zapadajícím sluncem, rychlostí tři sta metrů za minutu.
Na pravém pilotním sedadle ve skleněném kokpitu prvního ospreye seděl Ed Graham a vyhlížel zpětným zrcátkem ven. Uviděl druhé letadlo, jak se drží vlevo vzadu za ním. Na sobě měl přilbu s displejem umožňujícím vidění v různých vlnových délkách, která se hodila pro noční i denní hlídkové lety a silně připomínala vybavení, jež na hlavách nosili vzbouřenci v Hvězdných válkách. Vedle něj seděl Mitch Winter s horní částí obličeje skrytou pod stejnou přilbou.
Třebaže strávili výcvikem v ovládání ospreye řadu hodin a osvědčili své dovednosti a schopnost týmové práce tím, jak dobře si počínali s vrtulníkem Skyhawk při nečekaném napadení základny, tohle měla být jejich první bojová akce v konvertoplánu s překlopnou vrtulí.
Šest minut po vzletu Graham pomocí regulačního kolečka na své řídící páce změnil sklon vrtulí na pětačtyřicet stupňů vůči horizontální pozici - a v tom okamžiku začaly rotorové turbíny Allison T406-AD-400 fungovat jako běžné vrtule a unášely osprey ve výši devíti set metrů na západ směrem k Chapadas.
Každý osprey převážel ve velkém prostoru pro náklad a cestující oddíl pětadvaceti agentů Meče, oblečených v indigových polních uniformách a vybavených protiteroristickou výstrojí. Na hlavách měli ochranné přilby s kryty na obličeje, noktovizní brýle a sluchátka napojená na vysílačku pod přilbou. Jejich trupy kryly měkké neprůstřelné vesty, opatřené pouzdry na obušky, nože, ochromující spreje a další speciální vybavení pro bojové operace. Ve své výzbroji měli útočné pušky s nastavitelnou úsťovou rychlostí, brokovnice Benelli Super ráže 12 vybavené komorami pro třípalcové neletální náboje, samopaly FN Herstal ráže 5,7 vybavené laserovými oslňovači, a konečně sérii zápalných, kouřových a fosforových granátů. Úderný oddíl ve druhém letadle měl na sobě navíc ještě kolenní vycpávky a byl vybaven pro slaňování.
Nazítří měl uplynout týden ode dne, kdy je na základně překvapili útočníci a přiměli je k boji; tehdy museli odrážet ničivý vpád, vedený pomocí min a plastické trhaviny; při obraně základny utrpělo zranění nebo přišlo o život patnáct z jejich přátel a kolegů ve zbrani, a to rukou vetřelců, o jejichž totožnosti stále nic netušili.
Teď doufali, že se karta otočí v jejich prospěch.
Denní světlo sláblo, a tak Kuhl zastrčil letecké brýle do kapsy. Přes plošinu se přihnal chladný závan větru a osušil mu pot na hnědé čelence. Uslyšel, jak zvuk motorů lockheedu na provizorním letišti za jeho zády získává na síle, obrátil se od částečně vyklizeného tábora, ležícího dole pod strmým srázem, a pozoroval, jak jeho muži nakládají do letounu v obyčejných dřevěných bednách poslední a nejdůležitější části vybavení.
Přestože zatím všechno probíhalo podle plánu, cítil se tak trochu nesvůj, ale nedokázal rozpoznat z jakého důvodu. Možná to působilo jen napětí z náročného a přesně rozplánovaného programu, kterého se musel držet, kombinované s netrpělivostí, aby se už konečně dostal do Kazachstánu. Podobné napětí pociťoval pokaždé těsně předtím, než uskutečnil poslední a rozhodující úder. Přesto mu dnešní zvláštní neklid připadal něčím odlišný a napadlo ho, zda to nemůže být způsobeno až příliš hladkým průběhem celé akce - naprosto nic totiž nenasvědčovalo tomu, že by Gordianovi lidé udělali nějaký podstatný pokrok v pátrání po protivníkovi, který zaútočil na jejich základnu, nebo že by se vůbec do nějakého pátrání pustili. To bylo zvláštní a v rozporu se vším, co by člověk od tak mocné organizace očekával. Jako každý správný lovec znal Kuhl dobře výhody dravce krouží…
