PATNÁCTÁ KAPITOLA
PORADIL JSEM MU: „Pusťte se do práce. Zavolejte na policejní oddělení Los Angeles nebo univerzitní ochrance a požádejte je o laskavost, jako policajt policajtovi. Ať tam někoho pošlou a zjistí, jestli je doma.“
„Vysmějou se mi. Ve čtyři ráno by nevzal telefon žádný školní atlet.“
Trval jsem na svém: „Prostě to udělejte.“
Jake požádal: „Pojďte se mnou.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Zůstanu tady. Chci si ještě jednou promluvit s těmi soukromými chlápky.“
„Nemáte šanci je najít.“
„Oni si najdou mě. Nezodpověděl jsem jejich otázky, jestli mi Susan něco dala. Mám pocit, že mi je budou chtít položit ještě jednou.“
Domluvili jsme se, že se sejdeme za pět hodin, ve stejné restauraci. Sledoval jsem, jak Jake nastupuje do svého auta, a pak jsem vyrazil po Osmé na jih, pomalu, jako bych neměl nic zvláštního v plánu, což jsem také neměl. Byl jsem unavený, protože jsem toho moc nenaspal, ale vzpružený vší tou kávou, takže jsem si připadal bdělý a plný energie. A utěšovalo mě, že ti soukromí chlapi na tom budou podobně. Všichni jsme byli celou noc vzhůru. Ta myšlenka mě přiměla k tomu, abych začal uvažovat o čase. Dvě hodiny ráno byla špatná doba nejen na sebevražedný atentát, ale i na schůzku a předávání informací. Tak jsem se zastavil u stojanu před lahůdkářstvím a prolistoval ranní noviny. To, s čím jsem napůl počítal, jsem našel ukryté v nitru Daily News. Placená dálnice v New Jersey byla předešlý večer ve směru na sever čtyři hodiny zavřená. V mlze havarovala cisterna. Unikla kyselina. Několik mrtvých.
Představil jsem si Susan Markovou uvězněnou na dálnici mezi dvěma sjezdy. Čtyřhodinová zácpa. Čtyřhodinové zpoždění. Nevíra. Hromadící se napětí. Žádná cesta vpřed ani zpátky. Skála, na které nejde obrátit. Odtíkávající čas. Blížící se poslední lhůta. Poslední lhůta promeškána. Výhrůžky, sankce a pokuty, nyní patrně velice živé a konkrétní. Vlak číslo šest mi přišel rychlý. Jí musel připadat strašlivě pomalý. Byl jste pro ni poslední kapka. Možná ano, v podstatě ji ale nepotřebovala.
Zastrčil jsem noviny do stojanu tak, aby se daly ještě prodat, a pokračoval jsem v chůzi. Chlap s roztrženým sakem se patrně vrátil domů převléknout, ale ostatní tři nebudou daleko. Pozorovali, jak jsem vešel do restaurace, a pak si počkali, až vyjdu. Nikde jsem je neviděl, ale ani jsem po nich nepátral. Nemá cenu hledat někoho, o kom víte, že tam stejně je.
Kdysi bývala Osmá avenue nebezpečná tepna. Rozbité pouliční osvětlení, prázdné pozemky, zabedněné obchody, crack, děvky, zloději. Viděl jsem tam spoustu věcí. Mě osobně však nikdo nenapadl. Což nebylo žádné velké překvapení. Aby se ze mě stala potenciální oběť, musela by se celosvětová populace zredukovat na dva lidi. Na mě a na lupiče, a já bych vyhrál. Nyní bylo na Osmé stejně bezpečno jako kdekoliv jinde. Vřela obchodním ruchem a všude se hemžili lidé. Takže mi bylo jedno, kde přesně mě ti chlapi osloví. Nesnažil jsem se je nalákat na místo podle svého výběru. Jen jsem pokračoval v chůzi. Byli na tahu. Den přecházel z teplého do horkého a z chodníku se zvedal nechutný zápach, jako připomínka kalendáře: odpadky smrdí v létě, ne v zimě.
* * *
Přistoupili ke mně jeden blok jižně od Madison Square Garden a velké staré pošty. Staveniště na rohovém pozemku nahánělo chodce do úzké uličky ohraničené plotem. Dostal jsem se metr do ní a jeden chlápek si stoupl přede mě, druhý za mě a vůdce se připojil vedle. Chytrý tah. Vůdce pravil: „Jsme ochotni zapomenout na to sako.“
„To je dobře,“ opáčil jsem. „Protože já jsem na něj už zapomněl.“
„Potřebujeme ale vědět, jestli nemáte něco, co patří nám.“
„Vám?“
„Našemu zaměstnavateli.“
„Kdo jste, pánové?“
„Máte naši vizitku.“
„A nejdřív na mě učinila dojem. Vypadala jako umělecké dílo, z matematického hlediska. Existuje přes tři miliony možností, jak nakombinovat sedmimístné telefonní číslo. Vy jste ho však nezvolili náhodně. Vybrali jste si takové, o kterém jste věděli, že ho nikdo nepoužívá. To patrně není jednoduché. Tak to na mě …
