ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA
OPĚT JSEM SE PROBUDIL, ale tentokrát jsem neotevřel okamžitě oči. Připadalo mi, že hodinky v mé hlavě zase fungují, a chtěl jsem, aby se v klidu nastavily a vyrovnaly. Právě v tu chvíli ukazovaly šest hodin večer. Což znamenalo, že jsem spal dalších osm hodin. Měl jsem obrovskou žízeň a hlad. Ruka mě bolela stejně jako noha. Nahoře na nadloktí mě pálila malá modřina. Cítil jsem, že mi chybějí boty. Ale zápěstí a kotníky jsem neměl připoutané k posteli. Což byla úleva. Protáhl jsem se a přejel si dlaní přes obličej. Ještě větší strniště. Blížil jsem se do stadia opravdového plnovousu.
Otevřel jsem oči. Rozhlédl se kolem sebe. Zjistil dvě věci. Za prvé: V kleci napravo byla Theresa Leeová. Za druhé: V kleci nalevo byl Jacob Mark. Oba byli policajti. Oba byli bez bot. V tu chvíli jsem si začal dělat starosti.
* * *
Pokud jsem měl pravdu a bylo šest hodin večer, odvlekli Theresu Leeovou z domova. A Jacoba Marka z práce. Oba se na mě dívali. Leeová stála za mřížemi, zhruba metr a půl daleko. Měla na sobě modré džíny a bílou košili. Jake seděl na posteli. Měl na sobě policejní uniformu, bez opasku, zbraně, vysílačky a bot. Také jsem se posadil, spustil nohy na zem a prohrábl si rukama vlasy. Potom jsem se postavil, přešel k umyvadlu a napil se z kohoutku. Rozhodně New York. Poznal jsem chuť vody. Pohlédl jsem na Theresu Leeovou a zeptal se jí: „Víte, kde přesně jsme?“
Leeová opáčila: „Vy to víte?“
Zavrtěl jsem hlavou.
Leeová upozornila: „Musíme počítat s tím, že nás odposlouchávají.“
„Určitě. Už ale vědí, kde jsme. Takže jim neprozradíme nic nového.“
„Myslím, že bychom neměli vůbec mluvit.“
„Můžeme si popovídat o geografických údajích. Zákon Patriot Act podle mě nezakazuje jména ulic, alespoň zatím.“
Leeová neodpověděla.
Zeptal jsem se: „Co se děje?“
Leeová vypadala znepokojeně.
Pravil jsem: „Myslíte si, že s vámi hraju nečestnou hru?“
Leeová neodpověděla.
Řekl jsem: „Myslíte si, že se vás snažím nalákat, abyste řekla něco, co nemáte?“
„Nevím. Vůbec nic o vás nevím.“
„Co se vám honí hlavou?“
„Ty kluby v Bleecker jsou blíž u Šesté avenue než u Broadwaye. Měl jste tam linku A. Nebo B nebo C nebo D. Proč jste jel tedy vlakem šest?“
„Zákon přírody,“ vysvětlil jsem. „Jsme naprogramovaní. V našich mozcích. Uprostřed noci, za naprosté tmy, všichni savci míří instinktivně na východ.“
„Vážně?“
„Ne. To jsem si právě vymyslel. Neměl jsem kam jet. Vyšel jsem z baru, zahnul doleva a pokračoval pěšky. Lépe to nedokážu vysvětlit.“
Leeová neodpověděla.
Zeptal jsem se: „Co ještě?“
Leeová řekla: „Nemáte zavazadla. Nikdy jsem nepotkala bezdomovce bez ničeho. Většina z nich s sebou tahá víc věcí, než vlastním já. V nákupních vozících.“
„Já jsem jiný,“ sdělil jsem. „A nejsem bezdomovec. Ne ve stejném smyslu jako oni.“
Leeová neodpověděla.
Zeptal jsem se jí: „Zavázali vám oči, když vás sem vedli?“
Leeová se na mě dlouze zadívala a pak zavrtěla hlavou a povzdechla si. Řekla: „Jsme ve staré požární zbrojnici v Greenwich Village. V Západní třetí ulici. Horní patra jsou opuštěná. My jsme ve sklepě.“
„Víte, kdo přesně ti agenti jsou?“
Leeová nepromluvila. Jen se podívala na kameru. Pravil jsem: „Stejný princip. Vědí, kdo jsou. Alespoň doufám. Neublíží jim, když se dozvědí, že to víme také my.“
„Myslíte?“
„V tom to spočívá. Nemůžou nám zabránit v myšlení. Víte, kdo jsou?“
„Neprokázali se mi. Ani dneska, ani tenkrát poprvé, když přišli v noci na okrsek.“
„Ale?“
„Neukázat průkaz je to samé, jako kdyby ho ukázali. Můžou to udělat jen jistí lidé. Už jsme o nich slyšeli spoustu historek.“
„Tak kdo jsou?“
„Pracují přímo pro ministra obrany.“
„To odpovídá,“ souhlasil jsem. „Ministr obrany je obvykle největší blbec ve vládě.“
Leeová opět vzhlédla ke kameře, jako bych ji urazil. Jako by to byla její vina, že jsem ji urazil. Řekl jsem: „Nebojte. Ti chlapi mi připadají jako bývalí vojáci, takže už určitě vědí, jaký je ministr obrany blbec. Ale i tak, ministerstvo je kabinetní post, takže tihle chlapi vlastně pracují pro Bílý dům.“
Leeová se na chvíli odmlčela a pak se zeptala: „Víte, co chtějí?“
„Trochu.“
„Neprozrazujte nám to.“
„To nemám v úmyslu,“ sdělil jsem.
„Je to dost velké na Bílý dům?“
„Potenciálně patrně ano.“
„Do prdele.“
„Kdy si pro vás přišli?“
„Dneska odpoledne. Ve dvě hodiny. Ještě jsem spala.“
„Měli s sebou někoho z newyorského policejního oddělení?“
Leeová přikývla, s náznakem bolesti v očích.
Zeptal jsem se: „Znáte ty policisty?“
Leeová zavrtěla hlavou. „Esa z protiteroristické jednotky. Píšou si svá vlastní pravidla a separují se. Celé dny jezdí ve speciálních autech. Občas ve falešných taxících. Jeden vepředu, dva vzadu. Věděl jste o tom? Ve velkých kruzích, až k Desáté a ke Druhé. Jako dřív B-52 hlídaly oblohu.“
„Kolik je teď hodin? Přibližně šest minut po šesté?“
Leeová se podívala na hodinky a zatvářila se překvapeně.
„Na minutu přesně,“ oznámila.
Otočil jsem se na druhou stranu.
„Jakeu?“ zeptal jsem se. „Jak to vypadá s vámi?“
„Pro mě si přišli jako pro prvního. Jsem tady od oběda. Pozoroval jsem, jak spíte.“
„Nějaké zprávy od Petera?“
„Žádné.“
„To je mi líto.“
„Víte o tom, že chrápete?“
„Napumpovali mě sedativem pro gorily. Narkotizační pistolí.“
„Nedělejte si legraci.“
Ukázal jsem mu skvrnu od krve na kalhotách a druhou na rameni.
„To je šílenství,“ vyděsil se.
„Byl jste v práci?“
Jake přikývl. „Dispečer zavolal mé auto zpátky na stanici a tam na mě čekali.“
„Takže vaše oddělení ví, že jste tady?“
„Ne úplně přesně. Ale ví, kdo mě odvedl.“
„To je alespoň něco,“ opáčil jsem.
„V podstatě je to jedno,“ namítl Jake. „Oddělení pro mě nic neudělá. Když si pro vás přijdou takoví chlapi, jste ocejchovaný. Považují vás za vinného. Kolegové se už ode mě odvraceli.“
Leeová poznamenala: „Jako když si pro vás přijdou z vnitřních záležitostí.“
Zeptal jsem se: „Proč tady není Docherty?“
„Ví méně než já. Vlastně si dal záležet na tom, aby věděl méně. Nevšiml jste si toho? Vyzná se v tlačenici.“
„Je to váš partner.“
„Dneska ano. Příští týden ale zapomene, že měl kdy nějakou partnerku. Víte přece, jak to chodí.“ Jake upozornil: „Jsou tady jenom tři cely. Docherty je možná někde jinde.“
Zeptal jsem se: „Už s vámi ti chlapi mluvili?“
Oba zavrtěli hlavami.
Otázal jsem se: „Máte strach?“
Oba přikývli. Leeová se zeptala: „Vy ho nemáte?“
„Spím dobře,“ odpověděl jsem. „Nejspíš ale díky tomu sedativu.“
* * *
V půl sedmé nám přinesli jídlo. Z lahůdkářství, v umělohmotných sáčcích, které prostrčili bokem mřížemi. A lahve s vodou. Já jsem svou hned vypil a naplnil vodou z kohoutku. Můj sendvič byl se salámem a sýrem. Nejlepší jídlo, jaké jsem kdy jedl.
V sedm hodin odvedli Jacoba Marka k výslechu. Bez pout. Bez řetězů. Theresa Leeová a já jsme seděli na postelích, něco přes tři metry od sebe, oddělení mřížemi. Moc jsme nemluvili. Leeová se tvářila sklíčeně.
V jednu chvíli pravila: „Když se zřítila Dvojčata, přišla jsem o několik dobrých přátel. Nebyli to pouze policisti. Ani požárníci. Jenom lidé, kteří tam pracovali. Lidé, které jsem léta znala.“ Řekla to, jako by ji ta pravda mohla ochránit před šílenstvím, které přišlo potom. Neodpověděl jsem. Většinu času jsem tiše seděl a přehrával si v hlavě rozhovory. Mluvil jsem se spoustou lidí. Hodiny. S Johnem Sansomem, s Lilou Hothovou, s muži ve vedlejší místnosti. Zkoumal jsem, co mi všechno řekli, stejně jako přejíždí umělecký truhlář dlaní po kusu ohoblovaného dřeva a hledá hrubá místa. Pár jsem jich našel. Nedořčené poznámky, zvláštní odstíny, lehké náznaky. Nevěděl jsem, co znamenají. Ne tehdy. Ale stačilo mi, že vím, že tam jsou.
* * *
V půl osmé přivedli Jacoba Marka a odvedli Theresu Leeovou. Bez pout. Bez řetězů. Jake se posadil se zkříženýma nohama na postel a otočil se zády ke kameře. Podíval jsem se na něj. Tázavě. Jake pokrčil nepatrně rameny a obrátil oči v sloup. Nechal ruce v klíně, mimo dosah kamery, a udělal z pravého palce a ukazováčku zbraň. Poklepal si na stehno a pohlédl na moje. Přikývl jsem. Narkotizační pistole. Položil si dva prsty mezi kolena a třetí prst podržel vlevo vepředu. Opět jsem přikývl. Dva muži za stolem a třetí vlevo se zbraní. Pravděpodobně ve dveřích třetí místnosti. Na stráži. Proto žádná pouta a řetězy. Promnul jsem si spánky a s rukama stále u obličeje jsem se neslyšně zeptal: „Kde máte boty?“ Jake stejně neslyšně odpověděl: „Nevím.“
Pak jsme jen mlčky seděli. Nevěděl jsem, na co Jake myslí. Nejspíš na svou sestru. Nebo na Petera. Usoudil jsem, že patrně na oba. Bojovat s něčím se dá dvěma způsoby. Zevnitř, nebo zvenku. Já dávám přednost boji zvenku. Odjakživa.
V osm přivedli Theresu Leeovou a odvedli mě.
