SEDMDESÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA
NEJJISTĚJŠÍ ZPŮSOB, jak překonat první polovinu zalomeného schodiště, je stoupat pozadu, dívat se nahoru a mít doširoka roztažené nohy. Pozadu a s pohledem upřeným nahoru proto, že při odporu seshora je nezbytné být k němu obrácen čelem. S doširoka roztaženýma nohama proto, že když schody vržou, vržou nejvíc uprostřed a nejméně po stranách. Dostal jsem se takhle až do zatáčky v polovině, posunul se bokem a druhou půlku vystoupal popředu. Vyšel jsem do chodbičky v prvním patře, která byla dvakrát tak velká jako chodbička v přízemí, ale pořád malá. Osmdesát čísel na sto šedesát. Jedny dveře nalevo, jedny napravo a dvoje přímo přede mnou. Všechny zavřené.
Zůstal jsem stát. Kdybych byl Lilou, měl bych po jednom muži v každé z místností naproti. Nechal bych je pozorně naslouchat s vytasenými zbraněmi. Měl bych je připravené rozrazit dveře a zahájit souběžnou palbu. Mohli by mě dostat, kdybych vycházel nahoru nebo scházel dolů. Nebyl jsem však Lila a Lila nebyla já. Netušil jsem, jak rozmístila síly. Až na to, že se zmenšil jejich počet, takže nejspíš cítila potřebu mít je co nejblíž u sebe. Což by znamenalo v druhém patře, ne v prvním. Protože pohyb jsem zahlédl v okně ve třetím patře.
V okně ve třetím patře nalevo, abych byl přesný, při pohledu zvenčí. Takže její pokoj byl napravo, při pohledu zevnitř. Pochyboval jsem, že v rozložení pater bude nějaký velký rozdíl. Byla to levná, užitková stavba. Neberoucí ohled na zvláštní přání zákazníků. Proto bude procházka po prvním patře stejná, jako kdybych se procházel u Lily o dvě patra výš. Získám přehled o konfiguraci terénu.
Odjistil jsem MP5 a položil ruku v rukavici na kliku dveří. Stiskl jsem ji dolů. Ucítil jsem, jak povolila západka. Otevřel jsem. Prázdná místnost.
Přesněji řečeno prázdná a částečně zdemolovaná garsoniéra. Hluboká jako jídelna pod ní, ale jen polovičně široká. Dlouhý, úzký prostor. Vzadu šatna, pak koupelna, kuchyňka a obývací část. Uspořádání jsem viděl jasně na první pohled, protože byly stržené všechny příčky. Vybavení koupelny zůstalo na svém místě, zvláštně nahé za vertikální hradbou starých trámků připomínajících žebra nebo mříže klece. Nedotčené zůstalo i zařízení kuchyně. Podlaha byla z borovicových prken, až na staromódní mozaiku v koupelně a dlaždice z linolea v kuchyni. Celá místnost páchla po havěti a vlhké omítce. Okno na ulici bylo černé od sazí. Napříč ho protínal spodek požárního schodiště.
Neslyšně jsem přešel k oknu. Požární schodiště bylo jako každé jiné. Z vyššího patra vedl úzký železný žebřík a končil úzkou železnou lávkou pod okny. Za lávkou ležela plošina, která se měla vyklopit pod váhou prchající osoby na chodník.
Okno bylo posuvné. Spodní díl se vysouval nahoru před horním. V místě, kde se díly setkávaly, je držel pohromadě jednoduchý mosazný jazýček zasunutý do štěrbiny. Spodní díl měl mosazná držadla jako u starých kartoték. Byla mnohokrát přetřená. Stejně jako okenní rámy.
Uvolnil jsem jazýček, popadl třemi prsty každé držadlo a nadzvedl je. Rám se o dvě čísla posunul a zasekl se. Zabral jsem o něco víc. Dostal jsem se téměř na sílu, kterou jsem použil při páčení klecí v požární zbrojnici. Rám několikrát poskočil o dvě čísla, zadrhl se napravo, zadrhl se nalevo, a celou dobu se zarputile bránil. Zastrčil jsem pod jeho spodní okraj rameno a vypjal se v nohách. Rám popojel o dalších patnáct čísel a definitivně odmítl poslušnost. Ustoupil jsem dozadu. Dýchal na mě noční vzduch. Celkový výsledek, padesáticentimetrová mezera.
Víc než dostatečná.
Přehodil jsem jednu nohu přes parapet, předklonil se v pase, protáhl se a přehodil druhou nohu.
V kapse se mi rozvibroval telefon.
Nevěnoval jsem mu pozornost.
Vystoupal jsem po železném žebříku, jeden tichý krok za druhým. V polovině hlavy jsem měl okna ve druhém patře a viděl jsem na ně.
Obě zakrývaly závěsy. Stará zčernalá bavlněná látka za zčernalým sklem. Žádné probleskující světlo. Žádné zvuky. Žádné stopy po činnosti. Otočil jsem se a pohlédl …
