SEDMDESÁTÁ OSMÁ KAPITOLA
V PRŮCHODU SVÍTILO SVĚTLO. Jediná matná žárovka ve špinavém drátěném krytu. Mrtvého muže jsem poznal podle fotografie ze Springfieldovy složky od Home Security. Bylo to číslo sedm z původních devatenácti. Nepamatoval jsem si jeho jméno. Odtáhl jsem ho dál od dveří. Po betonové podlaze, oblýskané chozením. Prohledal jsem ho. Nic v kapsách. Žádný průkaz totožnosti. Žádná zbraň. Nechal jsem ho u malé popelnice na kolečkách s odpadky spečenými tak, že už nepáchly.
Pak jsem našel vnitřní dveře do budovy, rozepnul si bundu a čekal. Zajímalo mě, jak dlouho jim to bude trvat, než začnou postrádat svého kamaráda. Usoudil jsem, že méně než pět minut. Uvažoval jsem, kolik lidí po něm pošlou pátrat. Předpokládal jsem, že jednoho, ale doufal jsem, že jich bude víc.
* * *
Počkali sedm minut a poslali dva muže. Vnitřní dveře se otevřely a vyšel první z nich. Číslo čtrnáct na Springfieldově seznamu. Udělal krok směrem ke dveřím na ulici a druhý muž vyšel za ním. Číslo osm.
Pak se staly tři věci.
Za prvé, prvni muž se zastavil. Všiml si, že dveře jsou zavřené. Což nehrálo. Nedaly se zvenku bez klíče otevřít. Původní pátrač by je tedy nechal při obhlídce otevřené. Otevřené ale nebyly. Což znamenalo, že původní pátrač se už vrátil dovnitř.
Prvni muž se otočil.
Za druhé, druhý muž se také otočil. Aby za sebou pečlivě a tiše zavřel. Nechal jsem ho to udělat.
Pak pozvedl oči a spatřil mě.
Spatřil mě i první muž.
Za třetí, oba jsem je zastřelil. Dvě tříranné dávky, krátké tlumené vrnivé exploze, každá čtvrt vteřiny dlouhá. Mířil jsem jim na spodek hrdla a nechal hlaveň vystoupat nahoru k jejich bradám. Oba byli malí. Měli úzké krky sestávající jen z tepen a míchy. Ideální cíle. Zvuk samopalu se rozléhal v zastřešeném průchodu hlasitěji než na otevřené ulici. Natolik hlasitě, aby mě to znepokojilo. Vnitřní dveře však zůstaly zavřené. A byly z masivního dřeva. Kdysi to bývaly vnější dveře, před tím, než dřívější majitel prodal volný vertikální prostor.
Oba muži se skáceli k zemi. Na betonu zazvonily prázdné nábojnice.
Čekal jsem.
Žádná okamžitá reakce.
Osm nábojů vystřeleno. Zbývalo jich dvacet dva. Sedm mužů polapených, tři zlikvidovaní, tři stále naživu a v akci.
Plus samotné Hothovy.
Prohledal jsem čerstvé mrtvoly. Žádné průkazy totožnosti. Žádné zbraně. Žádné klíče, což znamenalo, že vnitřní dveře nejsou zamčené.
Nechal jsem je ležet vedle první mrtvoly, ve stínu u popelnice.
Pak jsem čekal. Nepředpokládal jsem, že dveřmi přijde někdo další. Staří Britové na severozápadní hranici pravděpodobně nakonec zmoudřeli a přestali vysílat pátrací čety. Nejspíš zmoudřela i Rudá armáda. A Hothovy tu historii podle všeho znaly. Měly by. Světlana jí kus napsala.
Čekal jsem.
V kapse se mi rozvibroval telefon.
Vytáhl jsem ho a podíval se na okýnko vepředu. Tajné číslo. Lila. Nevšímal jsem si jí. S mluvením jsem už skončil. Zastrčil jsem si telefon do kapsy. Přestal vibrovat.
Položil jsem ruku v rukavici na kliku vnitřních dveří. Stiskl jsem ji. Cítil jsem, jak vyskočila západka. Byl jsem docela uvolněný. Tři muži vyšli ven. Předpokládalo se, že se vrátí. Jestli je někdo uvnitř a čeká a pozoruje, ztratí životně důležitý zlomek vteřiny rozhodováním, jestli se vrací přítel, nebo nepřítel. Jako když se pálkař hlavní ligy rozhoduje, jestli se jedná o rychlý míč, nebo o faleš. Pětina vteřiny, možná víc.
Ale žádná prodleva na mé straně. Každý, koho uvidím, bude můj nepřítel.
Úplně každý.
Otevřel jsem dveře.
Nikdo za nimi.
Díval jsem se do prázdné místnosti. Do kuchyně opuštěné restaurace. Byla temná a rozebraná. Na policích starých skříněk a v mezerách na kuchyňských linkách kdysi stávalo vybavení, které skončilo v obchodech s použitým zbožím na Bowery. Ze stěn čněly trubky bez kohoutků. Na hácích na stropech visívaly pánve. Uprostřed stál obrovský kamenný stůl. Studený, hladký, mírně vyhloubený dlouhými léty používání. Dřív na něm možná váleli těsto.
Mnohem později na něm zabili Petera Molinu.
Neměl jsem p…
