Zítra bude po všem (Lee Child)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

DVACÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

V SEDM VEČER SE VE WASHINGTONU už stmívalo a všechny podniky na Dupontu měly rozsvícená světla. V afghánské restauraci svítily lampiony rozvěšené přes přední zahrádku. U chodníku se hromadily limuzíny. Většina venkovních stolů už byla obsazená. Ale ne Sansomem a jeho doprovodem. Seděli u nich jen mladí muži v oblecích a mladé ženy v sukních. Tvořili skupinky po dvou, po třech a po čtyřech, bavili se, telefonovali, četli e-maily na zařízeních typu hand-held, vytahovali papíry z aktovek a cpali je zpátky. Usoudil jsem, že Sansom je vevnitř za dřevěnými dveřmi.

U chodníku stál pult pro hostesku, ale než jsem se k němu dostal, prodral se hloučkem lidí Browning a zastoupil mi cestu. Kývl k černé limuzíně dvacet metrů odtud a vybídl mě: „Pojďte.“

Podivil jsem se: „Kam? Myslel jsem, že Sansom je tady.“

„Tak to ještě jednou zvažte. V takovémhle podniku by nikdy nejedl. A nedovolili bychom mu to, ani kdyby chtěl. Nesprávné složení obyvatelstva, příliš nebezpečné.“

„Tak proč jste mě sem nahnali?“

„Někam jsme vás nahnat museli.“ Browning tam stál, jako by mu bylo úplně jedno, jestli půjdu s ním, nebo odejdu.

Zeptal jsem se: „Tak kde je?“

„Nedaleko. Má jednání. Může vám dát pět minut, než začne.“

„Dobře,“ souhlasil jsem. „Pojďme.“

V limuzíně seděl řidič. Motor už běžel. Nastoupili jsme s Browningem dozadu a řidič se odlepil od chodníku, objel téměř celé náměstí a pak odbočil na jihozápad na New Hampshire Avenue. Minuli jsme Historical Society. Pamatoval jsem si, že na New Hampshire Avenue jsou takřka jenom hotely a vzadu Univerzita George Washingtona.

Nezastavili jsme u žádného z hotelů. Nezastavili jsme u Univerzity George Washingtona. Místo toho jsme rychle zahnuli doprava na Virginia Avenue, urazili pár stovek metrů a vjeli do Watergate. Známý starý komplex. Místo činu. Hotelové pokoje, byty, kanceláře, pod nimi tmavý a pomalý Potomac. Řidič zastavil před kancelářskou budovou. Browning zůstal na sedadle. Prohlásil: „Základní pravidla. Vezmu vás nahoru. Vejdete sám dovnitř. Ale já zůstanu přímo za dveřmi. Je vám to jasné?“

Přikývl jsem. Bylo mi to jasné. Vystoupili jsme. U pultu ve vestibulu stála ostraha v uniformě, ale nevěnovala nám pozornost. Nastoupili jsme do výtahu. Browning zmáčkl čtyřku. V tichosti jsme vyjeli nahoru. Vystoupili jsme z výtahu a ušli šest metrů po šedém koberci ke dveřím označeným Univerzální výzkum. Nic neříkající název, obyčejné dřevěné dveře. Browning je otevřel a uvedl mě dovnitř. Do nepříliš luxusně zařízeného přijímacího pokoje. Prázdná recepce, čtyři nízká kožená křesla, zavřené kanceláře napravo a nalevo. Browning ukázal k té nalevo a nařídil: „Zaklepejte a vstupte. Já počkám tady.“

Přistoupil jsem ke dveřím nalevo, zaklepal a vstoupil.

V kanceláři seděli tři muži. Ani jeden z nich nebyl Sansom.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024