Katuška a deset

3

Michal Pretherston byl nazpět ve Scotland Yardu včas, aby zastihl svého šéfa, nežli odešel ze své úřadovny.

Komisař T. B. Smith, jehož doporučením děkovala tato mladá ratolest aristokracie za svoje povýšení, nevěděl mu pražádné pomoci.

„Kdybychom Katu zatkli za jakoukoliv záminkou, dojista by to nijak nezabránilo, aby kousek, který je v běhu, pokračoval ve svém vývoji,“ řekl. „Nemůžeme ji držeti dosti dlouho bez důkazů. Můžete býti jist, že zmobilisovala všechny své pomocné síly a že je její malá armáda pohotova až na poslední knoflík poslední kamaše. Má se za to, že máme nějakého chlapíka, který ji nespouští z očí – ale zdá se, že ji ztratil nějak opravdu obratně a důkladně. Je to ale jedno – mám opravdu za to, že nelze mnoho získati nějakým hlídáním nad ní, protože to ví, že je pozorována a jedná podle toho. Znamená to, že je ještě důkladnější – nebo že dělá něco jiného. – Ale mám slovo rady pro vás, můj mladý příteli z Hibernie, a ta zní, abyste měl velmi dobrý pozor na svůj vlastní drahocenný život. Katuše se vás bojí.“

„Nepůsobila na mne takovým dojmem dnes odpoledne,“ řekl Michal Pretherston smutně.

„Katuše je znamenitá v oslňování. Napálit dovede! Nesmíte vůbec dáti na to, co mluví anebo jak se dívá. Přijměte radu přítelovu a jděte v této věci kupředu s největší možnou opatrností. – Nejsem si příliš jist, že jste si dnes odpoledne nepočínal neopatrně a neprozřetelně.“

„To je nemožno – proč?“ řekl Michal uraženě a T. B. Smith se zasmál.

„Co jste měl učiniti, bylo, že jste jí neměl poznati, ale že jste ji měl podržeti pod dozorem, a jednati v zámku obvyklým policejním způsobem a vyslýcháním všech osob.“

„Jestliže mi můžete naznačiti nějaký způsob, jak jsem mohl zabrániti, aby ona nepoznala mne a aby nepoznala tu skutečnost, že jsem ji ihned poznal – vždyť nebyla nijak přestrojena – pak přiznám, že jsem chybil,“ řekl Michal a T. B. Smith mu přisvědčil.

„Máte asi pravdu,“ řekl. „Ale ať je to jak chce, dejte na sebe co největší pozor.“

Michal ovšem zapomněl na radu svého představeného skorem ihned a strávil svůj večer, prováděje osamělou obhlídku Zločinecké ulice.

Zločinecká ulice není zaznamenána na žádném plánu Londýna. Ale pohlédnete-li na kterýkoli větší plán Hampsteadského okrsku, naleznete v dosti nepravidelné spleti budov na dohození kamenem od Heathu podivnou vejcovku, která je nápadna na plánu nejenom svou vlastní souměrností, ale i půvabnými čarami ulic, které od ní vyzařují různými směry.

To jsou Amberscombské zahrady.

Střed této vejcovky je zabrán čtyřmi domy – čísly 2, 4, 6 a 8. Severní strana zahrad je zabrána pěti domy, čísly 1, 3, 5, 7 a 9.

Do Amberscombských zahrad ústí ze severu tři ulice, z nichž první (ústící do vejcovky mezi číslem 1 a 3) se jmenuje Přístup. Druhá ulice, ústící mezi číslem 5 a 7, je Bethburnská třída. Třetí, mezi číslem 7 a 9, je Coleburnská třída. – Na jižní straně vejcovky je uspořádání ulic velmi podobné. – Původně byl střed zahrad zastaven devíti domy, ale tyto byly zbořeny od majetníků oněch zbylých čtyř čísel uprostřed a na jejich místě byl od majitelů pozemku zřízen soukromý sad, společný všem čtyřem domům, z něhož ke každému domu patří kus vlastní zahrádky, mimo společný sad. Takže na jižní straně středního oválu nebylo žádných domů, ale jenom pevná zeď, proražená v pravidelných mezerách prostými zahradními dveřmi, které tvořily tak obvyklý rys londýnských předměstských sídel.

Vpravdě je široká cesta na jih i na sever města celá Amberscombskými zahradami, ale vejcovka, která se prohýbá k severu, byla v době tohoto příběhu známa policii jako „Zločinecká ulice“. A v toto označení bylo zahrnuto všech devět domů po obou stranách severní křivky.

Číslo 1, nejskromnější ze všech těchto budov, bylo obydleno doktorem Philipem Garronem, americkým praktikem, který konal časté návštěvy za Atlantickým oceánem a vracel se, aby pokaždé uložil velmi pěkný výtěžek své cesty v místní odbočce Banky pro Londýn a Západní hrabství. Doktor Garron děkoval za svůj znamenitý finanční úspěch známé vznešené domýšlivosti všech pasažérů, plujících přes oceán, kteří jsou vesměs přesvědčeni, že vyhlášky, tak nápadně vyvěšené ve všech kuřáckých pokojích na všech lodích, varující, aby cestující nehráli v karty s nikým neznámým, s kterým se seznámili teprve na lodi, jsou určeny pro kdekoho, jenom ne pro jejich vlastní osobu. –

Číslo 3, velmi hezký dům, zarostlý planou čili psí révou a zvlášť rozkošný za letní i podzimní doby, se svými bílými okenními rámy a střízlivě rudou omítkou, byl městským bydlištěm pana Cunninghama, který podle všeho neměl kromě svého příjmení žádného křestního nebo jiného jména. Svým důvěrným přátelům byl znám jakožto Mush, kteréhožto jména význam je velmi nejasný. Pan Cunningham označoval se jakožto „neodvislý soukromník“, což znamenalo dle pravdy jenom tolik, že byl úplně neodvislým ode všech organisovaných společenských nutností a cest k vydělávání živobytí a že měl svoje soukromé cesty. V jistém smyslu byl nejznámějším z celé této znamenité osady, neboť Mush si odseděl dvě léta v trestnici, jeden rok v Anglii a jeden na pevnině ve Francii. Měl pověst, že je schopen vyříznouti otvor do ocelových pokladen s větší rychlostí nežli kterýkoliv jiný gentleman, konkurující v jeho povolání, a praví se, a to nejspíše zcela oprávněně, že velmi zdokonalil proces tavení a spájení kovů kyslíko-vodíkovou dmuchavkou tím, že zavedl kterýsi nový prvek, jenž práci zkracoval na polovinu.

Vlastníkem domu čísla 5 byl pán velmi dobrodušného a srdečného vzezření, a velmi dobrotivý k chudým. Byl nazýván biskupem – od svých přátel i nepřátel. Jeho pravé jméno bylo Brown, a byl již účasten na větším počtu a znamenitějších bankovních podvodů nežli kterýkoliv jiný z osadníků, ačkoli měl posud proti sobě jenom jediné odsouzení, a to bylo poměrně jenom bleší bodnutí devíti měsíců těžkého žaláře.

Majitel čísla 7 byl znám jako „Pan Colling Jacques, civilní inženýr“, ve všech místních adresářích. Úřední policejní seznam poznamenával, že byl znamenitým …