Katuška a deset

9

Plukovník Westhanger pohlédl na hodinky.

„Je už o dvacet minut zpožděna,“ řekl.

Gregori si ukroutil novou cigaretu a pohlédl tázavě na doktora Philipa Garona, který se prohrabával ve svém řídkém vouse a mluvil trochu s obdivem k bledému muži středních let, jenž byl světu znám jako pan Cunningham, a policii jako odborník ve vylamování pokladen.

Celá Zločinecká ulice s výjimkou obdivuhodného pana Milleta, byla přítomna. Biskup se svým velikým, mírným a pokojným obličejem hrál s Francisem Stockmarem bezique. Colling Jacques, který měl vzezření blahobytného správce domu, který se konečně usadil pro sebe, aby vzal do rukou správu svého vlastního soukromého hotelu, četl noviny. Pan Mulberry, ctihodný muž s šedými licousy po stranách tváří a smutnýma, psovitýma očima, hovořil o renesanční architektuře s druhým Stockmarem. A plukovník přecházel netrpělivě pokojem sem a tam a prohodil chvílemi několik slov k některému ze společnosti.

Pak zazněl slabý zvuk ze síně dole a plukovník šel ke dveřím pokoje a otevřel je.

„Je zde,“ řekl, a vyšel ven na chodbu naproti Katuši.

Měla na sobě tmavý kabátový šat a velkou černou liščí kožešinu, kterou odepjala a odhodila, když vstoupila do pokoje. Bylo jistě významno, že plukovník, jenž měl jistě plné právo stěžovati si na její nedochvilnost, neučinil nijakého pokusu, aby jí vytknul její pozdní příchod, leda že mírně a zcela mimochodem poznamenal, že ji očekával dříve.

Rozhlédla se pokojem.

„Kde je Millet?“ ptala se.

„Millet pracuje na telegramech,“ odpověděl plukovník, a dívka přikývla uspokojeně.

„Všechno je teď připraveno,“ řekla. „Viděl jste Boltovera, pane Mulberry?“

Mulberry vstal a šel k ní svým zvláštním, neslyšným krokem.

„Nanejvýše roztomilý a příjemný mladý muž,“ řekl svým zpěvně dobromyslným hlasem. „Takový příjemný mladý muž! Mluvili jsme spolu velmi dlouho.“

„A?“

„Uspořádali jsme všechno.“

Vyňal z kapsy dlouhou obálku, vyňal z ní tuhý list nejlepšího papíru, a podal jí ho s vážností a uctivostí velvyslance, odevzdávajícího státní smlouvu své královské paní. Její oči přeběhly rychle dokument, obrátila jeho šustivý list a přečetla až k svižným podpisům.

„To je tedy v pořádku,“ řekla a vrátila dokument.

Dlouhý stůl byl postaven doprostřed pokoje a k němu sestoupila se teď bez vyzvání celá společnost.

Plukovník Westhanger usedl k jednomu jeho konci a Katuše ke druhému. Ze své kabelky vytáhla tlustý svitek rukopisu, přeřízla šňůrku, jíž byl svázán, a narovnala listy před sebou na stole. Pak volala jménem jednoho z přítomných po druhém a současně jim podávala některému jeden, jinému dva i tři lístky, popsané písmem.

„Máte celý týden, abyste si to vštípili a dokonale to ovládli,“ řekla. „A za týden se opět sejdeme a já se přesvědčím, zdali všichni dokonale rozumí.“

Zachytla Jacquesův pohled.

„A o lidech,“ řekla. „Kolik jste jich obstaral?“

„Šedesát,“ odpověděl. „Přivážel jsem je do Anglie po celý minulý měsíc.“

„Bude jich šedesát dosti?“ ptala se pochybovačně. „Kolik jsme jich užili pro Edinburskou banku?“

„To bylo zcela něco jiného – zcela jiná práce,“ řekl Jacques. „Byli jsme nuceni prokopati se třiceti stopami solidní skály a zdi. Tehdy jsem měl v práci sto dvacet mužů ve střídách po čtyřiceti.“

„Šedesát jich úplně postačí,“ řekla po chvilkovém rozmýšlení. „Uvidíte, že jsem sama počítala jenom s padesáti, ale jsou-li to doopravdy správní lidé –“

„Jsou to vesměs dobří lidé, většina z nich je z Itálie, několik jich je Francouzů a jeden je Portugalec. Je to skutečný výběr mých lidí a představuje celá léta pečlivé a trpělivé organisace.“

Přikývla a obrátila se k zakyslému muži.

„Zde máte úplné podrobnosti, Cunninghame,“ řekla, podávajíc mu listy proň určené. „Udělala jsem si těsnopisné poznámky o tom jeho zlatém vlaku a máte tam jména řidiče a úředníků, kteří budou ve vlaku, a mám všechny jejich adresy, až na jednu. Najdete u něho udělaný křížek. Zdá se mi, že jeho adresa zní Berne Street, Seahampton, ale neměla jsem už času přesvědčiti se znovu.“

„To bude docela snadné,“ řekl Cunningham, pročítaje svoje instrukce. „Doufám, že tyto časy už nebudou změněny?“

„Budou-li změněny, budu o tom věděti vše,“ řekla dívka. – „Každý z vás si musí teď hned učiniti výpis z těchto svých instrukcí ve svém vlastním tajnopisu, a musíte si s tím co nejrychleji pospíšit.“

„Proč pak takový spěch?“ ptal se plukovník Westhanger, který samo jediný z mužů kolem stolu neobdržel nijakých papírů.

„Chci viděti všechny tyto papíry spáleny na prach, nežli opustíme tento pokoj,“ odpověděla.

Plukovník se zamračil.

„Ale –“ počal.

„Chci viděti všechny tyto papíry spáleny na prach, nežli opustíme tento pokoj,“ řekla znovu s důrazem.

Její strýc mlčel, ale ostatní všichni ji znali sdostatek, aby věděli, že k tomu má dozajista velmi dobré důvody. A každý z nich pustil se ihned horlivě do věrného přepisování obdržených instrukcí, každý svým vlastním způsobem. Někteří do poznámkových knížek, jiní na volné lístky, jiný na zadní stranu různých papírů, užívajíce svých vlastních navyklých zkratek a svých vlastních osobních značek. A tak rychle, jak kdo z nich dokončil svůj opis, podávali originál dívce, pročetli s ní znovu celý úkol, opravili některý – zlepšili někde něco – a konečně Katuše, shromáždivši vše v ruce, šla ke krbu, položila je na rošt a přiložila k nim rozškrtnutou zápalku.

Hleděla na ně, až byly obráceny v černý popel a pak na ně šlápla nohou a rozšlapala doutnající zbytky na prach.

„Jsi snad nervosní?“ ptal se její strýc sarkasticky.

„Jsi ty?“ opáčila chladně.

„Nuže, víš, zdá se mi to trochu –“

Z rohu pokoje zaznělo tiché, ale vytrvalé bručení.

Všichni muži vyskočili rázem na nohy.

„Dejte stoly rychle pryč,“ řekla dívka tiše a prohlížela pečlivě zbytky papírů. Byla spokojena.

Rozložili stůl ve tři díly. S obratností a hbitostí pozoruhodnou při jeho věku, hodil plukovník přes každý z nich pokrývku, postavil a opravil na jednom vázu s květinami, na druhém několik fotografií, a ponechal třetí hráčům bezique. Dívka usedla k pian…