Katuška a deset

8

Žádný muž nikdy nerozuměl ženě, z toho prostého důvodu, že je žena nesrozumitelnou i svým vlastním družkám. Kdyby nebyla, kdyby jí vlastní její sestry mohly porozuměti, buďme jisti, že by její vlastní sestry neztratily ani chvilenku času, aby pověděly prvnímu muži na potkání vše, co o ní vědí.

Lady Moya Feltonová měla onu vzácnou kombinaci nadání, krásy a bystroduchého důvtipu. Oblékala se dobře, mluvila dobře, a vypadala dobře. Byla výrobkem Newhamu, ústavu to, jenž častěji nežli ne, obdaruje svět bytostmi, které jsou něčím méně nežli ženami a něčím více nežli evropsky vzdělaný indický babu. Taková bytost je natlačena vědomostmi a vzděláním a stráví mnohá léta tím, že potírá život knihou. Někdy v tom vytrvá až do konce, velmi sebevědomá, velmi přesvědčena o faktech, která vysála z tištěných stránek, a velmi rozhodnuta, že se nikdy nevzdá svých mechanických fakt nebo svých strojně vyrobených hodnot. Někdy podlehne zlidšťujícím vlivům, které jí přináší denní styk s pravdami života a vyvine se v užitečnou a půvabnou členku lidské společnosti.

Moya vsála právě tolik životnosti, kolik měla za potřebné pro svoje pohodlné blaho. – Nechala toho, nežli opravdověji narazila na svrchované naučení života, které dochází výrazu v radostné obětavosti, ale byla nanejvýš příjemnou osobou a nikdy nevykládala o biologické spravedlnosti, aniž vydávala za svoji onu levnou filosofii, které jí naučili v ústavu. A proto byla snesitelnou. A co více, uvědomila si – a v tom jí pomohl její neubitý pud – že ji Newham poslal do světa neschopnou k ničemu lepšímu, nežli aby byla kostelíčkářskou, školáckou starou pannou, hleděla, aby spíše působila dojmem vychovanosti a vzdělanosti, nežli aby se namáhala dokázati to příliš opravdově.

Ač byla velmi praktickou, měla přece skryté tajemství, ukrývané jako hřích; nejen velmi drahé a milé tajemství, které nutno tuliti těsně k srdci, ale tajemství, které vyvolávalo neobvyklý vzruch hlubokého nesouhlasu a pokárání ve spořádanějších odděleních její mysli. Moya byla tajný snílek – chladnokrevný romantik, jenž si svoji chladnost v „praktickém žití“ nahrazoval divuplnými dobrodružstvími s divuplnými lidmi, kdykoliv si vyšla anebo vyjela mimo dům. V soukromí své velké limusiny hroužila se do výtvorů své vlastní obraznosti, úplně monopolisované lidmi, muži a ženami, kteří neměli nejmenší podobnosti a nejmenšího vztahu s kýmkoliv, kdo byl na listině jejích značně rozsáhlých známostí. Ocitala se velmi často v situacích tak nesmyslně nemožných, že by je byl i nejdětinnější čtenář levných novelových svazečků zavrhl se zaslouženým opovržením pro jejich hrubou nemožnost a násilnost. Nesnila o živoucích lidech, a pouhá myšlenka – uspaný kritický rozum mívá tu vlastnost, že se náhle vplete do věcí – že některý z jejích visionářských hrdinů má svůj pravzor v komsi z masa a krve, měla za následek úplné vyloučení a vypuzení urážlivého občana snů a jeho nahrazení kýmsi jiným, divočeji pravdě nepodobným, ale zároveň určitěji neschopným, aby se hlásil ku příbuzenství s někým z tohoto hmotného světa.

A tak žila Moya dvojím životem, a nikdy jí nenapadlo, aby obě stránky nějak sloučila dohromady. Dovedla sníti – a přece přijmouti chladnou praktičnost takového Ralpha Sapsona, a chladně uvažovati o tak beznadějně prosaickém manželství.

Bylo to vysvětlitelno? – Výchova!

Jako zasnoubený milenec byl Ralph opravdu neobyčejně pozadu. Přišel na návštěvu jen jedinkrát od chvíle svého nevznětlivého vyznání lásky. Abychom mu nekřivdili, přehoupl se přes něžnější projevy, které obyčejně provázejí i nejformálnější a nejstřízlivější zásnuby, a přešel k otázce svatby a smlouvy tak rychle, jak bylo možno. To však bylo jenom, jak si to Moya mohla přáti, neboť ji uvádělo do rozpaků pomyšlení, že by se některá žijící lidská bytost mohla pokoušeti o to, aby se přiblížila – a ovšem ke své nevýhodě a jenom trpíc tímto přirovnáním – k výstřednosti jejích vysněných přátel – nemluvných a nehmatatelných, ale krajně romantických.

Je jistě velmi zajímavou okolností, že se romantika v hmatatelné, životné formě nepřiblížila k Moye dříve nežli až právě v týž týden, kdy slíbila provdati se za sira Ralpha Sapsona. A pak k ní přišla podivnou cestou. Moya zajela na Leicesterské náměstí, podívat se na výstavu obrazů. Byla to jedna z oněch výstav, které se náhle vynořují v Londýně, přinášejíce s sebou jméno, o němž před tím nikdo neslyšel, leda ve velmi vybraném kroužku známých odborníků, a o němž pak opět není nikdy slyšeno mimo tento užší kroužek. Planeta, která krouží mimo meze obyčejných smrtelníků.

Moya šla do galerie a nalezla tam opravdovou poušť. Až na jediného mladého muže a na jedinou suchou dívku, která byla velmi zamyšlena a měla na hrdle veliký medailon se vsazenou fotografií svého snoubence, byl sál úplně prázdný. Dívka s medailonem měla omluvu své přítomnosti v rukou, v podobě kupy výstavních katalogů. Pro mladého muže bylo méně omluvy, neboť vypadal, jako by byl dokonale zdráv a venku nepršelo.

Moya počala s velmi svědomitou prohlídkou obrazů, pozoruhodných zvláště svým zbarvením a atmosférou, kterou se umělci podařilo zachytiti. Opravdu obrazy byly samé ovzduší. Moya postupovala velmi pomalu podél zdi, porovnávajíc každou zarámovanou příšernost se svým katalogem a snažíc se vycítiti nejasně cosi z umělcových ctihodných úmyslů.

Jednou se ohlédla, aby se podívala, jaký účinek mají obrazy na jejího druha v pozorování. Stál před dlouhým obrazem, představujícím – byl-li katalog sestaven správně – „Modrý vítr na zeleném kopci“. Jeho tvář nesla výraz nejhlubšího těžkomyslného trudu. Měl klobouk nasazený nazad do týla a ruce vstrčeny hluboko v kapsách kalhot. Čím déle hleděl na „Modrý vítr na zeleném kopci“, tím mrzutěji a nešťastněji vypadal.

Toto tedy bylo tváření, které nová koloristická škola vyžadovala – tváření rozhodného, ale schvalujícího odporu – je-li dovolen takový paradox. –

Šla dále, až byla téměř po jeho boku, a nenapadlo jí ani ve snách, že by se odvážil osloviti ji v přítomnosti dívky s&n…