5
V tom odhadu se však trochu zmýlil.
Nebyl žádný policejní lékař, jen docela obyčejný policajt, a to, co z Margie Ryderové v kuchyni na podlaze uviděl, značně svádělo k domněnce, že je po smrti přinejmenším týden.
Omyl, prohlásil muž, který mrtvolu ohledal. V bytě bylo příliš teplo, pravil ten muž, což je okolnost v takovéhle periferní díře a v měsíci říjnu neobyčejně vzácná, nebol většina domovníků v podřadných činžácích si schovává topnou rezervu až na mrazivé dny v lednu a v únoru a před koncem roku se s topením dvakrát nepřetrhne. Okna ovšem byla důkladně zavřená a od okamžiku vraždy do bytu nikdo nepřišel, což znamenalo, že všechno teplo, které radiátory vysálaly, zůstalo v místnostech a urychlilo rozklad chudinky Margie Ryderové.
V pátek v noci, oznámil lékařský expert.
V pátek v noci tedy tu ubohou švitorku zabili - plus minus několik hodin, bere-li se v úvahu lidská omylnost při posuzování takových faktorů, jako je kolísání teploty v bytě na periférii. Meyera při té příležitosti napadlo, jak vůbec hodlá velkoměsto zvládnout populační explozi, když obyvatelům periferního činžáku v zimě po jedenácté večer nezbývá nic jiného než zalézt do postele a hledat trochu toho živočišného tepla. Potom ho také napadlo, jestli Margie Ryderová trochu toho živočišného tepla minulý pátek v noci našla. a položil tu otázku lékařskému expertovi, který mu promptně oznámil, že ve vagíně žádné sperma neobjevil. Kromě toho nalezli chudinku švitorku plně oblečenou, neměla šaty ani potrhané, ani v nepořádku, někdo do ní prostě vrazil nůž, nic víc, docela běžné probodnutí.
Meyer dal lékařskému expertovi sbohem. Měl to úterý nastoupit do práce ve čtyři odpoledne a momentálně bylo půl páté. Odhadl proto, že bude nejlepší, když se do případu pustí rovnou. Zavolal do poručíkovy kanceláře a zeptal se Byrnese, kdo bude na tomhle případu pracovat s ním.
Byrnes mu přidělil Cottona Hawese. Chystali se právě ve dvou opustit služebnu a vydat se do bytu Margie Ryderové, když se u laťkového zábradlí, oddělujícího služebnu od vnější, chodby, objevil nějaký muž.
„Chtěl bych mluvit s tím, kdo má na starosti případ Margie Ryderové,“ řekl.
„Ten mám na starosti já,“ odpověděl Meyer.
„Můžu jít dál?“
„Jistěže,“ řekl Meyer a vstal, aby mu otevřel dvířka v zábradlí.
Muž měl přes ruku svrchník a v ruce držel šedý plstěný klobouk.
Zdálo se, že se cítí velice nesvůj v dvouřadových modrých šatech, které jako by si pro tuto návštěvu policejní strážnice specielně oblékl, ačkoli je mu mnohem líp ve sportovní bundě nebo ve svetru. Sedl si na židli, kterou mu Meyer nabídl, a se zájmem se podíval na Hawese, přisunujícího ke stolu další židli.
„Já jsem detektiv Meyer,“ řekl Meyer. „A tohle je detektiv Hawes.
Pracujeme na případu spolu.“
„Já jsem Jim Martin,“ řekl muž.
Byl to velký muž se širokými rameny a tvrdou hranatou tváří, hnědými vlasy ostříhanými nakrátko jako na vojně, očima tak tmavýma, že se zdály černé, a obrovskýma kloubovitýma rukama, jaké mívají pouliční rváči. Seděl vedle Hawese, který měřil metr osmdesát osm a vážil jednadevadesát kilo, a přesto ve srovnání s neznámým vypadal jako trpaslík.
Zdálo se, že škrtivé, modré biřmovací šaty na něm v nejbližším okamžiku prasknou, že jeho svaly explodují do místnosti strážnice nebo možná i do celé budovy. Navíc na něm byla patrná vnitřní nervozita - v tom, jak spínal a zalamoval prsty obrovských rukou, jak si neustále olizoval rty a střílel tmavýma očima z Hawese na Meyera a opačně, jako by byl na pochybách, komu z nich to má povědět. Detektivové trpělivě čekali. Nakonec Meyer řekl:
„No prosím, pane Martine?“
„Znal jsem ji,“ řekl Martin.
„Znal jste paní Ryderovou?“
„Nevěděl jsem, že je vdaná,“ řekl Martin.
„Byla vdova. Manžel jí zemřel krátce po válce.“
„To jsem nevěděl.“
Znova mlčel jak zařezaný. Zaťal pravou a pak levou pěst. Klobouk mu upadl na podlahu, zvedl jej a omluvně se podíval na Hawese, který ho upřeně pozoroval.
„Znal jste ji,“ pomohl mu Meyer.
„Ano.“
„Odkud?“
„Já jsem číšní…
