3
Říjen se vydařil.
Říjen je vůbec nejlepší měsíc, ale tenhle říjen byl opravdu výjimečný. Pršelo jenom jeden den, hned na počátku měsíce, ale pak už byla obloha pořád jasně modrá, vítr štípal jen natolik, že bylo třeba obléct svrchníky, ani zdaleka to však ještě nebyla hrozivá, zlověstná zima, ačkoli už stála za rohem.
Carella někde četl, že jejich velkoměsto je na druhém místě v množství slunečního svitu v celé Americe, přičemž na prvním místě je Los Angeles, a dnes tomu byl ochoten věřit. V úvahu nepochybně přicházelo i Miami, nemluvě o Palm Springs a možná i Fresnu, ale v tom solidním, v celé Americe čteném časopise to stálo černé na bílém: jejich velkoměsto je ve Spojených státech na druhém místě v množství slunečního svitu, což znamenalo, že tu slunce svítí i ve dnech, kdy je zima, že by člověk přimrzl k chodníku.
Slunce zářilo i toho jasného pondělního rána, 28. října, když Carella a Bert Kling vyšli ze služebny pátracího oddělení a vydali se do centra.
Kling neměl svrchník ani klobouk a světlé vlasy. mu jemně čechral větřík, který vál od řeky směrem k severu. Carella měl na sobě světle hnědý nepromokavý plášť a připadal si jako soukromý detektiv. Oba muži rychle sešli po schodech policejní strážnice, Kling stejně vysoký jako Carella, ale zavalitější a mohutnější, oba kráčeli rázným atletickým krokem, zastavili se na chodníku, aby se podívali na to nádherně modré nebe, spokojeně se zazubili a pak rychle, energicky a čile šli dál ulicí k místu, kde měl Kling zaparkovaný vůz.
„Panebože, to je ale den !“ řekl. „Když je venku takhle, mám chuť spát až do oběda, pak se jít projít do parku a dát si ještě dvacet.“
„Fakt, je krásně,“ řekl Carella.
Kling nastartoval vůz. Carella otevřel okno na té straně, kde seděl, zhluboka se nadechl a usmál se.
Do centra jeli zvolna, nic je nehonilo, nebylo proč pospíchat. Proud River Harbu se ve slunci oslnivě třpytil. Skály na protějším břehu se ve strmé nádheře rýsovaly na pozadí nesmírného, svítivě modrého nebe.
Červenozelený remorkér se líně prodíral proti proudu, občas mečivě zahoukala siréna a osamělý racek se v šedých a bílých obloucích snesl na pozlacenou vodu. Oba muži se cestou do centra zmínili o případu jen jednou, a to ve chvíli, kdy se Kling zeptal, zda už jim FBI vrátila otisky prstů nalezené v bytě manželů Leydenových. Carella řekl: „Ne, nevrátili je,“ a oba zas pustili celý případ z hlavy.
Americká traktorová a strojní společnost měla úřadovny na Bixby, dva bloky západně od Remington Circle. Byly v desátém poschodí budovy ze skla a z ocele, která odrážela nebe i slunce závratným vírem nesčetných oken, takže to vypadalo, jako by budova byla živá. Výtah je vyhoupl nahoru, dveře z lesklého hliníku se neslyšně otevřely a oba muži se octli v přijímacím salónku, vyloženém přepychovými koberci. Iniciály AT&S kovově svítily nad křehkým stolkem z ořechového dřeva, u něhož seděla plavovlasá recepční v minisukni. Na první pohled bylo těžké si představit, že má něco společného s těžkým strojírenstvím. Dívka byla drobná, asi devatenáctiletá, s očima jak pomněnkový porcelán, které zabodla nejdřív do Carelly a vzápětí do Klinga, když na Carellově ruce postřehla snubní prsten.
„My jsme detektivové,“ řekl Carella a ukázal jí placku. „Chtěli bychom si pohovořit s nadřízeným Andrewa Leydena.“
„Och ano. Je to strašné. Strašné, že?“ řeklo děvče.
„Jistě,“ řekl Carella.
„Strašné, že?“ řekla Klingovi a znova ho probodla modrýma očima, oplocenýma neuvěřitelně dlouhými a pravděpodobně umělými řasami, jak Carellu hned napadlo.
„Strašné,“ řekl Kling. „Znala jste pana Leydena?“
„Ano, ovšem,“ řekla dívka a dodala: „Vrhá to snad na mě podezření?“
„Ne zcela nutně,“ řekl Kling a usmál se.
„Myslela jsem, že mě třeba jdete vyslechnout nebo tak něco,“ řekla dívka a dala se do smíchu. Snažila se přitom o hluboký hrdelní tón, který jí naprosto chyběl: „Tak co - jdete mě vyslechnout?“
„No, teď zrovna ne,“ řekl Kling.
Carella si odkašlal.
„Kdo byl nadřízeným pana Leydena?“ zeptal se.
…
