9
V sobotu se lidé baví různě.
Meyer s Hawesem šli na večer poezie, Carella slízl ránu do hlavy a Bert Kling dostal nabančeno.
Byla to zvlášť zdařilá sobota.
Večer poezie měl začít hodinu před půlnocí v YMCE v Butler Street, ale první náznaky, že se něco bude dít, začaly se projevovat až ve čtvrt na dvanáct, kdy zavalitý mladý muž s huňatými pejzy až na bradu a v hnědém tvídovém obleku rozhrnul oponu a sdělil shromážděnému publiku - dohromady asi padesáti lidem - že dnešní večer, jak ostatně všichni vědí, je věnován uctění památky Marguerity Ryderové, která měla včera pohřeb.
Zavalitý mladý muž pak pokračoval sdělením, že deset nejbližších Margiiných přátel a kolegů básníků za ni napsalo elegie, které teď, v prvních hodinách nového dne, budou recitovat sami autoři za doprovodu kytaristy Luise-Josafata Garzona. Potom zavalitý mladík představil Garzona, džentlmena s nažloutlou pletí a v tmavošedých šatech. Garzon slavnostně usedl na černou stoličku po levé straně scény, opona šla nahoru a první básník vystoupil před diváky a začal přednášet svůj hold mrtvé ženě.
V publiku panovala zvláštní atmosféra oslavné truchlivosti, zármutku spojeného se vzrušením, jaké by člověk spíš očekával při premiéře na Broadwayi. První básník četl svůj opus s dramatickým zanícením, jako by doufal, že někde v publiku sedí David Merrick a nabídne mu angažmá do divadla jednoho herce. Ve své básni přirovnával Margii Ryderovou k vrabčákovi, bezelstně narazivšímu na nenadálou překážku, která rozdrtila drobné tělíčko, takže „už nevzlétne“, intonoval, „a už nevzlétne, leč ve snech bez břehů, ve věčných snech“. Potom mu klesl papír s rukopisem, poklesla hlava, poklesly oči. Následovala krátká pauza a Meyer zcela vážně očekával, že všichni začnou tleskat. Byl jim skoro vděčný za projevenou noblesu, s níž si potlesk nechali od cesty. Druhý básník nazval svou báseň „Hlas“ a vyprávěl v ní o neuvěřitelně líbezném hlasu, který byl umlčen.
„Křič,“ křičel, „ječ na poplach proti tak hrůznému činu, pozvedni hlas, aby v něm zazněl hlas,
oloupený nestoudnou ocelí smrti!
Neboť - och, kde byla domovem krása,
zde byla domovem hloubka a tolik krásy,
že by naplnila zahradu,
hvozd,
svět.
Och, Marge, my pláčeme,
my pláčeme, věř!
Naše hlasy stoupají v bouřlivém hoři,
v naději, že je uslyšíš a že se dovíš,
že uslyšíš a že se dovíš,
och, Marge.“
Následovala další pauza. Hawes se chtěl vysmrkat, ale měl strach to, udělat. Luis-Josafat Garzon zahrál krátkou, rozryvně žalostnou Improvizaci na kytaru, aby zakryl opožděný příchod třetího básníka, vysokého, vychrtlého mládence s plnovousem a černými brýlemi. Jeho báseň, to Hawes vycítil, byla nejméně třetím odvarem čehosi nepříliš původního, nicméně publikum naslouchalo s úctou a během recitace se dokonce tu a tam ozval pláč.
„Je tomu teprv týden, a kdoví zdali,
seděl jsem nad sklenkou zbarvenou do zlatova,
když byla zabita žena kterou jste mocná znali,
jmenovala se Marguerite Ryderová.
Ta žena nebyla z těch, kteří lžou a šálí,
ne, obdarovávala své bližní vždy znova a znova.“
Hawes se podíval na Meyera, Meyer se podíval na Hawese a vychrtlý, plnovousatý a černobrýlatý básník začal číst druhou sloku.
„Byla jen dítě, ach, pouhé jen dítě,
v činžovních zahradách snů,
ač láska, jih dávala, byla víc, než vy o lásce víte,
s výkřikem skončila ve ztracenu.
Někdo ji zdrásal a zdupal v běsnivé brutalitě,
někdo jí zločinně sečet cval dnů.“
Recitace pokračovala přibližně podobně po celou dobu podivné popůlnoční tryzny. Na rozdíl od básníků čtoucích své výtvory, u nichž se to předpokládalo, nezdálo se, že by publikum bylo složeno převážně z individuí označitelných jako hippies. Zběžný pohled na shromážděné stačil, aby Hawes s Meyerem poznali dobře známé, typické tváře, jaké se najdou v každém sousedství. Obchodníci, ženy v domácnosti, lidé svobodných povolání, a dokonce i jeden pochůzkář z jejich vlastního revíru, který tam seděl v civilu a pozorně naslouchal. Nebyli tam samozřejmě proto, aby dělali stafáž, a…
