Nejznámější pohádky

Božena Němcová

62 

Elektronická kniha: Božena Němcová – Nejznámější pohádky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: nemcova58 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Božena Němcová: Nejznámější pohádky

Anotace

 

O autorovi

Božena Němcová

[4.2.1820-21.1.1862] Původ této spisovatelky, jedné z výrazných autorek české obrozenecké éry a zakladatelky novodobé české prózy, je zahalen tajemstvím (podle některých odborníků je nemanželskou dcerou kněžny Kateřiny Zaháňské, nebo její sestry Dorethey a nejistota panuje i okolo jejího roku narození). Dle oficiálních pramenů se Němcová narodila jako Barbora Novotná (později Barbora Panklová) ve Vídni, vyrůstala v rodině Panklových v Ratibořicích u...

Božena Němcová: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Nejznámější pohádky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pohádka o perníkové chaloupce

Byl jeden chudobný otec a měl dvě děti, Honzíčka a Marušku. On chodíval do lesa dřevo kálat (porážet) a nemohl na děti pozor dávat; proto když jim, malým dětem, matka umřela, oženil se, aby měly děti zase matku. Ale ta druhá matka nebyla hodná, neměla ráda ani otce, ani děti, a otec měl proč naříkat. Jednou se té maceše ty děti tak zprotivily, že muži poručila, aby je zavedl a více aby domů se nevracely; darmo se tomu muž zprotivoval děti svoje zavést, ale žena pokoj nedala, on se jí bál, a proto se smutným srdcem jednoho dne dětem řekl:

„Vezměte si džbánečky, půjdete dnes se mnou do lesa na jahody.“

Děti radostí skákaly, vzaly hned džbánečky a s otcem do lesa se ubíraly. Když přišli hluboko do lesa, zavedl je otec na velké mejtiště jahod, kde se vše jen červenalo, a řekl jim:

„No, milé moje děti, tuto sbírejte si jahody, a já tamto půjdu dříví kálat, dokud mne budete slyšet tlouci, budete vědět, že jsem na tom místě.“

Děti dychtivě padly na jahody a otec odešel opodál, přivázal mezi stromoví palici, která větrem pohazována do stromů tloukla, jako když dříví kálá. Když tak děti ošálil, vrátil se domů a děti v lese nechal.

Když měly děti plné již džbánky a dosyta se najedly, začaly myslit, aby se k otci podívaly. I šly tam, odkud se po chvílích udeření palice ozývalo, ale nenašly tátu, jen jeho palice visela na stromě.

„Kdepak jen náš tatínek bude, snad šel domů a nás tu nechal,“ řekl Honzíček.

„Ale copak si to myslíš, však on tatínek někde bude a přijde zajisté pro nás, jen tu buďme,“ řekla Maruška.

A tedy čekaly a z dlouhé chvíle jedly zase jahody ze džbánku, až byly džbánky prázdné – musely je tedy zase naplnit, a tak jim ušla chvíle. Než začalo se stmívat, přestal tlukot palice a dětem bylo úzko, i vzaly džbánky a šly hledat otce.

„Slunéčko se níží, k večeru se blíží, táto, pojďte domů!“ volaly lesem; ale žádného ohlasu neslyšely. „To jsme už, milý Honzíčku, zabloudily a tatínka nenajdeme; musíme tu zůstat přes noc,“ řekla Maruška; ona byla starší a moudřejší.

„Ale já se bojím,“ Honzíček na to.

„No, tedy počkej, já vylezu na strom, jestli uvidím nějaké světlo, a v tu stranu bychom se potom dali,“ těšila ho Maruška a hned taky na strom lezla. Ze stromu dívala se kolem dokola, když viděla zdaleka světýlko, zavolala na Honzíčka, aby se už nebál, slezla dolů, a v tu stranu, kde světlo viděla, se daly. I přišly z lesa ven, na zelenou louku; na té louce viděly hezkou chaloupku a ta chaloupka byla perníková. Šly až k okénku, koukly dovnitř a viděly tam sedět starou bábu a dědka.

„Počkej,“ řekl Honzíček, „já vlezu na střechu, ulomím kus perníčku a budem se mít dobře.“

„A jestli na nás přijdou,“ Maruška se strachovala – ale Honzíček byl už na střeše a loupal perníček a Marušce dolů házel. I poslala bába dědka, aby se šel podívat, že se jí zdá, jako by někdo loupal perníček. Šel dědek ven a ptá se:

„Kdopak to na mé střeše loupá perníček?“

„I ne dědečku, to větříček,“ tenkým hláskem odpověděla Maruška…

Mohlo by se Vám líbit…