Chladná zrada (Dick Francis)

10

Ráno jsem nůž odnesl na policii a vypověděl, jak jsem k němu přišel. Policista, který měl případ na starosti (týž, který dohlížel na prohledávání rybníka), se na mne polekaně podíval. Vyvedl jsem ho z míry.

„Pokusíme se zjistit, odkud je, když si to přejete, ale musím vás upozornit, že to je celkem běžný nůž, takových podobných je hodně. To na něm vyražené, Norsk Stdl znamená anglicky norská ocel.“

Policista se jmenoval Lund. Choval se jako všichni policisté, kteří už slouží dlouho: pozorný, opatrný, ve střehu, se zdvořílým odstupem. Zjistil jsem, že se policisté chovají přirozeně a uvolněně jen ve společnosti kriminálníků. Jeden náš zaměstnanec, pracovník Jockey Clubu, bývalý policista, určitě mluvil o drobných podvodníčcích s větší shovívavostí a laskavostí, než když hovořil o poctivých občanech. Byli mu bližší.

Policisté honí zločince důsledně a obětavě, ale taky k nim chovají určitý obdiv. Mluví stejným jazykem. Věděl jsem ze zkušenosti, že setká-li se detektiv s recidivistou ve společnosti, okamžitě k sobě tíhnou, i když se předtím nikdy nesetkali. Pokud jeden z nich právě druhého nesleduje, vycházejí spolu skvěle. To nejspíš vysvětluje společné dovolené rukou zákona s padouchy, úkaz, který veřejnost rozhořčeně čas od času odsuzuje.

Lund se ke mně choval zcela otevřeně a rovně, jako k dočasnému kolegovi. Upřímně jsem mu poděkoval za to, že mi dal k dispozici svou dokumentaci, a on mne ubezpečil, že je mi plně k dispozici, kdybych něco potřeboval.

Bez zaváhání jsem si řekl o auto s důvěryhodným řidičem. Doporučil mi jméno.

Zadíval se na nůž, ležící na psacím stole.

„Policejní vůz vám půjčit nemůžu.“ Zamyslel se, pak sáhl po telefonu, chvíli mluvil norsky, zavěsil a na něco čekal. „Požádám bratra, jestli by s vámi nejezdil, je spisovatel, ale psaním moc nevydělá. Bude-li mít šanci přivydělat si jako řidič, bude rád, protože rád šoféruje.“

Zazvonil telefon a Lund zřejmě vyslovil svůj návrh. Pochopil jsem, že pan spisovatel nabídku přijal, protože se mne Lund vzápětí zeptal, kdy chci, aby řidič nastoupil.

„Teď hned, prosím řekněte mu, aby mne tady vyzvedl.“

Lund přikývl, zavěsil a oznámil mi, že jeho bratr přijede za půl hodiny.

„Bude vám užitečný, mluví velmi dobře anglicky, kdysi v Anglii pracoval.“

Příští půlhodinu jsem si prohlížel snímky norských násilníků v kartotéce, ale toho svého z Londýna jsem tam nenašel.

 

Lundův bratr Erik byl dar z nebes po všech stránkách.

Čekal na mne dole v hale s nejistým úsměvem, jako by čekal někoho jiného. Vyšší, asi pětapadesátiletý člověk s prořídlými, pocuchanými světlými vlasy v beztvarém, ošumělém sportovním saku. Vypadal trochu zmateně, a když mne pak vezl, zdálo se mi, jako by ostatní účastníky provozu nebral vůbec na vědomí.

Odvedl mne od policejní stanice k malému světlému volvu, zaparkovanému u chodníku. Různé šrámy, rezavý, promáčklý plech a rezavé skvrny svědčily o dlouholeté věrné službě. Víko kufru bylo přivázané provázkem. Když jsem otevřel dvířka vozu, zjistil jsem, že větší část vnitřního prostoru zabírá velká doga.

„Lehnout, Odine,“ zavelel Erik, ale pes anglicky neuměl, zůstal stát a slintal mi jemně za krk.

„Tak kam to bude?“ zeptal se Erik.

Anglicky uměl skutečně velmi dobře. Sedl si za volant a vyčkávavě se na mne zadíval.

„Co vám bratr řekl?“

„Že vás mám vozit a dát pozor, aby vás nikdo neoddělal.“

Řekl to s takovou lehkostí, jako kdyby měl za úkol dovézt mne včas na vlak.

„V čem se nejlíp vyznáte?“ zeptal jsem se zvědavě.

„V autech, boxu a vymýšlení historek.“

Měl protáhlý obličej, hluboké vrásky kolem očí, jemnější kolem úst. Takové vrásky mívají lidé, kteří se častěji smějí než mračí. V průběhu několika dalších dní jsem poznal, že kdyby neměl takový smysl pro humor, pro absurdnost, byl by z něj nejspíš hluboce věřící komunista. Měl vyhraněné, výrazně levicové názory, ale současně si zoufal nad bezúsměvností těch, kdo tyhle názory sdílejí. V mládí psal jako novinář drby pro noviny, sem patřily i dva roky jeho působení na Fleet Street. O lidech, za kterými mne vozil, jsem se od něho dozvěděl víc, než bych sám dokázal vyšťourat za šest týdnů.

„Per Björn Sandvik?“ opakoval po mně, když jsem mu řekl, kam mám namířeno nejdřív. „Ten počestný naftař?“

„Asi to bude on.“

Vjel do proudu vozů, aniž by čekal, až se mezi nimi objeví mezera. Otevřel jsem ústa a zase je zavřel. Jestli jeho bratr věří, že mě udrží při životě, nebudu se mu do toho plést. Dvakrát zahnul za roh po dvou kolech, až člověku vstávaly vlasy na hlavě, ale před vchod do Norsk Oil Imports Ltd. mne dovezl bez úrazu. Doga si olizovala obrovské kýty a tvářila se zcela nezúčastněně.

„Tak jsme tady,“ řekl Erik a ukázal na impozantní dvoukřídlé dveře do nádvoří. „Tamhle tudy, pak doleva a do hlavního vchodu, jak jsou ty pilíře.“

„Vy to tu znáte?“

Přikývl. „Znám v Oslo většinu podniků a skoro všechny lidi.“

Pak mi vyprávěl o svém novinářském období.

„Povězte mi něco o muži jménem Per Björn Sandvik.“

Usmál se.

„Je škrobený, okázale spravedlivý, a plně se oddal velkopodnikání. Za války byl úplně jiný. Když jsme ještě všichni byli mladí, bojoval v podzemním hnutí proti nacistům, byl vynikající stratég a sabotér. Jenže od té doby uběhly roky a on jako by zdřevěněl nebo zkameněl, jako když vyhasne sopka a zbude jen studená ztvrdlá láva a popel.“

„Kousek ohně v něm zůstat musel, jinak by nemohl být v čele tak velké společnosti.“

Pobaveně si odfrkl.

„Všechny naftařské společnosti v celém Norsku jsou svázané na dvacet uzlů vládními vyhláškami, což je taky správné. Spekulace nepřicházejí v úvahu. Per Björn může manévrovat jen ve velmi malém prostoru, pokud jde o rozhodování. Ať jde o jakoukoli hloupost, musí žádat o povolení vládu. Samostatně může kupovat leda tak popelníčky.“

„S tím vy souhlasíte, že?“

„Samozřejmě.“

„Co víte o jeho rodině?“ zeptal jsem se.

Zajiskřilo mu v očích. „Vzal si velice nudnou a nezajímavou slečnu jménem Ragnhild. Tatínek té slečny byl náhodou právě tehdy šéfem Norsk Oil.“

Ušklíbl jsem se a vystoupil z vozu. Erikovi jsem řekl, že se vrátím nejdřív za půl hodiny.

„Mám s sebou knížku,“ řekl dobromyslně a vytáhl z kapsy saka anglický paperback.

Nádvoří bylo pěkně vydlážděné, se zvadlými, promrzlými kytkami v cihlové ohrádce ve středu dvora, obklopeného důstojnými světle žlutými budovami. Hlavní vchod vlevo byl vskutku impozantní, vedlejší vchod vpravo byl podobný, ale výrazně skromnější. V čelní frontě budovy byla vysoká okna s ozdobnými okenicemi. Celý komplex i s draze působícím nádvořím připomínal spíš vznešené soukromé sídlo než budovu průmyslové společnosti.

Zjistil jsem, že budova slouží oběma účelům.

Sekretářka Pera Björna Sandvika mne od vchodu dovedla po kobercem pokrytém schodišti do prvního patra, do Perovy kanceláře. Řekla mi, že Per Björn Sandvik je ještě na schůzi, ale že se tam už dlouho nezdrží. Pak mne opustila.

Dům byl sice starý, ale kancelář pana šéfa byla moderní, funkční a velmi skandinávská, s dvojitými okny do nádvoří. Na zdi viselo jednoduché schéma skalního útvaru s vyznačením jednotlivých vrstev označených jako nepropustná, zdrojová, propustná a tak podobně, a s údaji typu odkryto říj 71 či utěsněno a opuštěno led 72.

Na zdi byly taky tři výrazně barevné mapy Severního moře s různými pohledy na vrtné plošiny.

Na všečh mapách byla příslušná mořská oblast rozdělená na čtverečky podle poledníků a rovnoběžek a ve čtverečcích byly nálepky s nápisy Shell, Esso, Conoco a tak dále. Ať jsem koukal jak chtěl, čtvereček s nápisem Norsk Oil jsem nenasel.

Dveře za mnou se otevřely. Vstoupil Per Björn Sandvik, příjemný, neformální. Vzbuzoval dojem, že se na vrchol dostal bez námahy a bez loktů.

„Davide! Omlouvám se za zpoždění,“ řekl svou příjemnou angličtinou.

„Prohlížím si vaše mapy.“

Přikývl a přešel ke mně.

„Máme vrty tady... a tady.“ Ukázal na dvě políčka, kde byla jména jiných společností. Zmínil jsem se o tom a on mi podal vysvětlení.

„Patříme do konzorcia, soukromé naftařské společnosti v Norsku neexistují:“

„Čím se zabývala Norsk Oil, než se našla nafta v Severním moři?“

„Dováželi jsme naftu, samozřejmě.“

„Jasně.“

Usmál jsem se a sedl si do nabídnutého křesla.

„Tak spusťte,“ řekl. „Ptejte se.“

„Nepřivezl vám Bob Sherman z Anglie žádné doklady nebo obrázky?“

Potřásl hlavou. „Ne. Lars už se nás na to ptal v úterý. Sherman žádné papíry nikomu nepřivezl.“ Natáhl se přes psací stůl k telefonu. „Nechcete kávu?“ zeptal se.

„Rád.“

Přikývl a požádal sekretářku, aby to zařídila.

„No nic,“ pokračoval jsem. „Něco s sebou určitě přivezl a patrně to někomu předal. Pokud by někdo přiznal, že to od něho převzal, mohli bychom se tím přestat zabývat.“

Díval se nepřítomně před sebe.

„Totiž..., jestli opravdu přivezl pornografii, věděli bychom, že to s jeho smrtí nijak nesouvisí.“

Vzhlédl. „Rozumím,“ řekl.

„Protože se k tomu nikdo nepřiznal, domníváte se, že o pornografii nešlo.“

„Nevím, co dovezl, ale moc rád bych to věděl.“

Přinesli kávu a nalili nám ji do hrubých kameninových hrníčků.

„Tu teorii, že Boba Shermana zabil ten, kdo ukradl peníze, jste už nadobro opustil?“

„Mám ji v rezervě.“ Odmítl jsem mléko a cukr do kávy. „Mohl byste mi říct, jaký na vás Bob Sherman dělal dojem jako člověk?“

Zamyšleně našpulil rty.

„Nadprůměrně inteligentní nebyl. Poctivý, ale snadno se nechal ovlivnit. Dobrý jezdec, samozřejmě. Pro mne vždy zajel dobře.“

„Od Rolfa Torpa jsem vyslechl, že pro něho ten poslední den moc slavně nejel.“

Sandvik mírně pokrčil rameny. „Rolfovi je někdy těžko vyhovět.“

Pili jsme kávu a povídali si o Bobovi. Po chvíli jsem se zmínil, že bych se velmi rád setkal se synem Pera Björna Sandvika, s Mikkelem.

Zamračil se. „Chcete se ho vyptávat?“

„No..., trochu ano. Znal Boba přece jen trochu líp a je to jediný Bobův známý, se kterým jsem ještě nemluvil.“

Nelíbilo se mu to.

„Těžko vám v tom můžu bránit, tedy nebudu vám v tom bránit. Mikkel z toho všeho byl hodně rozrušený. Nejdřív si myslel, že se z jeho přítele vyklubal zloděj, a teď je teprve otřesený, když ví, že ho někdo zavraždil.“

„Budu se snažit, abych ho moc nerozrušil. Četl jsem jeho výpověď na policii a chtěl bych s ním mluvit o stejných věcech.“

„K čemu vám to bude, když už jste to četl?“

Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem řekl: „Rád bych se s ním sešel, chtěl bych si o Bobových cestách do Norska utvořit ucelený obraz.“

Špulil rty, ale už nic nenamítal.

„Je teď v internátní škole,“ řekl. „Zítra odpoledne by ale měl být doma, ve tři byste ho tu zastihl.

„Tady? Ve vaší kanceláři?“

Zavrtěl hlavou. „Ne, v našem bytě na druhé straně nádvoří.“

Vstal jsem k odchodu a poděkoval mu za to, že si na mne udělal čas.

„Moc jsem vám nepomohl,“ řekl. „Svěřili jsme vám věru nevděčný, skoro neřešitelný úkol.“

„Což o to...“ Pomyslel jsem si, že se někdy věci poddají, když do nich člověk vytrvale buší. „Budu dělat co můžu, abych si zasloužil, co jste do mne investovali.“

Doprovodil mne ke schodům a podal mi ruku.

„Dejte mi vědět, kdybych vám mohl být nějak prospěšný,“ řekl.

„Dám vám vědět... a děkuju.“

Sešel jsem po tichém schodišti do rozlehlé, prázdné haly. Jediné zvuky ke mně doléhaly od dveří na konci haly. Šel jsem k nim a otevřel je.

Dveře vedly do sousední budovy, kde už nebyly reprezentační místnosti, ale skutečné, pracovní kanceláře. I v těch však plynul život klidným, nenásilným tempem. Viděl jsem, jak u řady dveří malých kanceláří postávají v pohodě zaměstnanci a zaměstnankyně, ve svetrech, popíjející kávu. Podnikání tu určitě nepostupovalo tryskem.

Odešel jsem přes halu, přes nádvoří a vrátil se k Eriku Lundovi. Přestal si číst, když jsem nastoupil do vozu, a skoro jako by si nepamatoval, kdo jsem.

Pak se myšlenkami vrátil na zem.

„Jo...“ řekl.

„Oběd?“ zeptal j sem se ho.

Bylo mu skoro jedno, kde budeme jíst, když jsme se však usadili v jedné docela slušné restauraci, bez váhání si objednal cosi, čemu říkal gravlaks. Při pohledu na cenu té věci se mi dělaly mžitky před očima, myslel jsem na výlohy závodiště, dal jsem si však tu věc taky. Byl to neobyčejně vynikající losos, nakládaný, ne uzený.

„Jste ze Scotland Yardu?“ zeptal se po posledním soustu růžové lahůdky.

„Ne, jsem z Jockey Clubu.“

To ho překvapilo. Vysvětlil jsem mu tedy stručně, jak se stalo, že jsem přijel.

„Proč ale ten strach z toho, že by vás mohl někdo oddělat?“

„Protože mi někdo chce zabránit v tom, abych zjistil, co se stalo.“

Zamyšleně se díval doprázdna.

„To mému bratrovi moc nelichotí, co? Toho se nikdo oddělat nesnaží.“

„Když odpravíte jednoho policistu, vyskočí jich šest.“

„Vás asi šest není, co?“ poznamenal suše.

„Zásoby Jockey Clubu jsou minimální.“

Zamyšleně popíjel kávu. „Proč se na to nevykašlete, dokud jste bez úrazu?“

„Protože jsem paličatý, mám to od narození. Co víte o Rolfu Torpovi?“

„O kterém? O tom, co je postrachem sjezdovek, nebo o tom, co projektuje skleněné domy pro trpaslíky?“

„O Rolfu Torpovi, majiteli dostihových koní, který má něco společného s těžebním průmyslem.“

„Aha, o tom...“ Zamračil se, a pak se ušklíbl. „Kapitalista, vyčerpávající přírodní zdroje téhle země, aby se obohatil.“

„Víte o něm něco jako o člověku?“

„To snad stačí, ne?“

„Ne.“

Rozesmál se. „Vy nepovažujete hrabivost za dostatečně charakterizující?“

„Všechno lidské počínání vypovídá o duši člověka.“

„Vy se ze všeho vytáhnete.“

„Taky vytahuju věci z lidí.“

„To taky,“ usmál se. „Moc vám toho o Rolfu Torpovi nepovím. Za prvé jsem se s ním nikdy osobně nesešel, a za druhé o kapitalistech toho člověk moc pro noviny nevydoluje, leda když je chytí v posteli se sekretářkou, pokud možno bez pyžama.“

P-snímky na vydírání, napadlo mne bez spojitosti. Hm, a proč vlastně ne?

„Znáte Larse Baltzersena?“ zeptal jsem se.

„Jistě. Myslíte předsedu dostihového výboru závodiště Ovrevoll? Je to přímo vzorný pilíř společnosti, velmi úctyhodný. Chodí k němu na návštěvu velvyslanci. Předává ceny. Často bývá na titulních stránkách sportovních časopisů, a to vždy po boku muže okamžiku. Musím ovšem dodat, že Lars byl svého času torpédo. Kdysi jezdil motocyklové soutěže, většinou ve Švédsku. Nakonec ho zardousilo bankovnictví.“

„Rodina?“

„Žena Holanďanka, spousta dobře vychovaných dětí.“

Zaplatil jsem účet. Šli jsme pomalu k vozu. Odin koukal z předního okénka, velikou hlavu přílepenou na sklo. Ani nezamžikal. Několik lidí se u auta zastavilo a snažili se psa získat výkřiky jako „to je-hodný-pejsek“. Odin na ně za odměnu otevřel obrovskou tlamu a zívl.

Erik otevřel dvířka a psa odstrčil. Doga se bez urážky stáhla na zadní sedadlo a my se vydali na další cestu.

„Co dělal Lars za války?“ zeptal jsem se.

„V Norsku nebyl,“ odpověděl bez uvažování. „Byl v Londýně a četl zprávy ve vysílání pro Norsko.“

„Neřekl mi, že žil v Londýně.“

„Teď už je krotký. Další vyhaslá sopka. Další studená láva s popílkem.“

Erik projel třemi světelnými křižovatkami tři vteřiny předtím, než naskočila červená, a skutečně nevnímal zuřivé skřípění brzd ostatních vozů. Odin mu přítulně položil hlavu na rameno a Erik ho hladil po vlhkém čenichu, místo aby si hleděl řazení.

Zastavil před moderní, hranatou, prosklenou budovou obloženou kamennými kachlíky asi jeden a půl kilometru od středu města, zcela odlišnou a vzdálenou od Sandvikovy architektonické elegance.

„To je adresa, kterou jste mi dal,“ řekl Erik nejistě.

„V pořádku. Nechcete na mne počkat v hale?“ zeptal jsem se.

Zavrtěl hlavou, přestože bylo chladno a rychle se stmívalo.

„Odin vyzařuje teplo jako nukleární reaktor a já nerad sedím v halách z umělé hmoty, kde si lidi jeden druhého prohlížejí.“

„Dobře.“

Zanechal jsem ty dva, at si dělají společnost, a vyjel výtahem ke kanceláři Rolfa Torpa. Bylo ještě brzy, musel jsem čekat. Tentokrát mne nedovedli přímo do kanceláře šéfa, ale do malé místnosti pro návštěvníky, kde byly všude stohy nabádavých brožurek o společnosti Torp-Nord Associates.

Na zdech taky visela schémata skalních formací a mapy oblastí, ve kterých probíhaly práce. Tentokrát to nebyly mořské mapy, ale mapy pevniny, kde nejvíc vlajčiček vyznačujících činnost bylo na západ od Oslo, v horách.

Slyšel jsem od kohosi, že Rolf Torp obchoduje hlavně stříbrem, ale jak jsem viděl, změnil zaměření, soustředil se na jiné rudy, především titan.

Přišel až za deset minut půl páté, ačkoli jsme se domluvili na čtvrtou. Dozvěděl jsem se nedobrovolně o titanu mnoho podrobných informací. Že váží jen 0,163 libry na kubický palec a že ve slitině dosahuje pevnosti v tahu 200 000 liber na čtvereční palec. Ať žije titan, pomyslel jsem si.

Rolf Torp byl v tahu pevný jako jeho produkt, zato ale co do lehké váhy se s ním rovnat nemohl. Dal mi otevřeně najevo, že moji návštěvu nevítá, sotva vrazil do místnosti.

„Tak pojďte, pojďte, mám na vás jen deset minut.“

Spěchal do své kanceláře, ani se neohlédl, jestli jdu za ním.

Samozřejmě jsem ho následoval. Kancelář měl podobnou jako Sandvik, podobné zařízení, čalounění i koberec. Vše obráželo současný trend, osobnost uživatele ne. Na zdech byly zarámované fotografie různých fází výroby kovu. Čestné místo měla velká mapa s barevnými napínáčky.

„Jak se dobývá titan?“ zeptal jsem se a posadil se bez vyzvání do křesla pro návštěvníky.

Podrážděně si sedl za psací stůl posetý písemnostmi a zapálil si cigaretu.

„Nechcete?“ zeptal se poněkud opožděně a přistrčil mi krabici s cigaretami.

„Ne, děkuju.“

„Titan se nevyskytuje ve velkých kusech jako uhlí,“ řekl. „Jste si jistý, že chcete obětovat vašich deset minut na titan?“

„Proč ne.“

Nechápavě se na mne zadíval nad tmavým knírem, ale jemu blízké, míň rozčilující téma rozhovoru mu přece jen bylo milejší než to mé.

„Titan je desátý nejrozšířenější prvek na zemi. Nachází se v devadesáti osmi procentech hornin, i v naftě, uhlí, vodě, rostlinách, zvířatech a taky v planetách.“

„Z lidí byste ho asi těžko dobýval,“ poznamenal jsem.

„To jistě. Nejčastěji se dobývá z minerálu nazývaného ilmenit..., ten obsahuje víc než třicet procent titanu.“

„Zabývá se vaše firma i vlastním dolováním?“

„Provádíme průzkum, vrtné sondy, dáváme doporučení a pomáháme v začátcích.“

Ohlédl jsem se na fotografie na stěnách.

„K čemu se titan používá, kromě rychlých člunů?“ zeptal jsem se.

Začal ze sebe sypat technické údaje, jako by mu tu otázku lidé kladli často. Ke konci výklad zpomalil. Uvedl ještě rtěnky, barvy a kouřové clony. Pochopil jsem, že sílu Titana člověk potřebuje skoro ke všemu.

„Nepřivezl vám Bob Sherman nějaké fotografie?“ zeptal jsem se jako mezi řečí, ani jsem se na Torpa přitom nepodíval.

Těžko říct, jestli to s ním trhlo či ne, protože si právě v tu chvíli velkým gestem odklepával popel.

„Ne, nepřivezl.“

„Neradil se s vámi o ničem?“

„Proč by se radil?“

„Lidé se občas potřebují poradit.“

Pohrdavě se zasmál. „Dal jsem mu radu, o kterou nestál. Řekl jsem mu, že buď musí podávat v dostizích lepší výkon, nebo ať radši zůstane v Anglii.“

„Vy jste s ním nebyl spokojený?“

„Mám dobrého koně, se kterým měl správně zvítězit. Jenže zaspal, dost se nesnažil a zůstal vzadu. Taky vůbec nejel podle mých pokynů.“

„Myslíte, že mu někdo zaplatil, aby nezvítězil?“

To ho vylekalo. Byl sice nepříjemný a věčně nespokojený, ale na úplatek vůbec nepomyslel, ani se té myšlenky nechytil.

„To ne,“ řekl důrazně. „Chtěl toho koně jet ve Velké národní. Kůň ve Velké běžel jako favorit a zvítězil.“

Přikývl jsem. „Viděl jsem ten dostih.“

„Ano. Bob Sherman toho koně chtěl jet, ale já bych posadil do sedla někoho jiného v každém případě. Sherman zajel hodně slabě.“

Pomyslel jsem si, že kdykoli některý z Torpových koní neuspěl, bylo to nepochybně vinou jezdce. K Torpově překvapení jsem vstal a začal se loučit. Podali jsme si ruce.

„Zbytečně jste se mnou ztrácel čas,“ řekl.

„Kdepak, to ne... Neobtěžujte se, trefím ven sám.“

Nebránil mi. Vyšel jsem ven, zavřel za sebou a trochu jsem se porozhlédl po okolí. Víc kanceláří, činnost živější než u Sandvika, výraznější dojem, že se skutečně pracuje. Něco tak zemitého, jako je kus horniny, se tam samozřejmě nevyskytovalo.

Erik neparkoval tam, kde mne vysadil. Prošel jsem skleněnými dveřmi, zadíval se do tmy a nedůstojně ustoupil. Nehodlal jsem pochodovat v noci sám, nehodlal jsem to vrahům usnadnit.

Asi po deseti minutách jsem dostal strach, že na mne Erik jednoduše zapomněl a odjel domů, ale to se nestalo. Malé světlé volvo se přihnalo a zastavilo před vchodem. Majitel vozidla se z plechové krabice vynořil a zamířil zvolna k domu.

„Ahoj,“ řekl, když jsem mu vyšel vstříc. „Doufám, že jste nečekal dlouho, musel jsem opatřit Odinovi něco k večeři. Málem jsem na to dočista zapomněl.“

Když jsem nastoupil, Odin se mi hladově tyčil za hlavou a z tlamy mu tekly sliny. Ještě že už dostal nažrat, pomyslel jsem si.

Erik mne dovezl ke Grandu závodní rychlostí a zatvářil se skoro zklamaně, že už se ten den na žádné další cesty nechystám.