5
Pochopil jsem, že něco podobného neočekávali.
Per Björn Sandvik rozčileně vyhrkl svou vybroušenou angličtinou: „Víme, že je zloděj. Proč by měl být mrtvý?“
Kdosi jiný zamručel: „Stejně si myslím, že je někde na francouzské riviéře a užívá si slunce.“
Rolf Torp, majitel vítěze Velké národní, si zapálil doutník a prohlásil: „Nechápu vaše uvažování!“
Arne nepřestával potřásat hlavou a mrkal o sto šest.
Lars Baltzersen se na mne dlouze zadíval a pak mne vyzval, abych věc vysvětlil.
„Dobře.“ Přikývl jsem. „Tak za prvé... vezměme v úvahu provedení krádeže. Všichni jste se shodli na tom, že místnost byla prázdná jen několik minut a že nikdo nemohl předem vědět, že bude prázdná, ani kdy a na jak dlouho. Všichni jste se taky shodli na tom, že Bob Sherman ty peníze, ležící v pytlích na zemi, viděl. Věříte, že podlehl pokušení a otočil..., promiňte,“ všiml jsem si, že mi nerozumějí. „Promiňte..., že je ukradl, zcizil.“
Hlavy přikyvovaly.
„Jenže od té chvíle narážíme na těžkosti. Za prvé, peníze byly v pěti naducaných... pardon... objemných, pevných pytlích, nahoře svázaných a zajištěných visacími zámky. Drobný, hubený žokej těžko takové pytle vynese během několika minut pod kabátem. I velký, mohutný člověk by těžko vynesl všech pět pytlů najednou. Podle mého pokud Sherman vůbec na krádež pomyslel, určitě na ni zase rychle zapomněl. Nemohl vědět, kolik peněz v pytlích je, nevěděl, jsetli by se mu taková krádež vyplatila. Po pravdě řečeno, vždyť nikdo ani nemůže tvrdit, že byl v pokušení, že chtěl krást, když ty pytle viděl, když se tam přišel na něco zeptat. Nemáme sebemenší důkaz, že Bob Sherman peníze ukradl.“
„Ale ano, máme,“ namítl Rolf Torp. „Přece zmizel.“
„Jak?“ zeptal jsem se stručně.
Někteří z přítomných se rozpačitě zamračili, jiní se tvářili neutrálně. Mlčeli.
„Tahle krádež by musela vzniknout neplánovaně, muselo by jít o okamžitý nápad. V případě, že by lupič vzal všechny pytle s penězi, musel by se pod tíhou toho balíku..., tedy lupu, prohýbat, a to kdekomu na očích. Co tedy asi udělal? I kdyby měl u sebe ostrý nůž, nebylo by snadné pytle rozříznout a peníze vyndat. Takovou úvahu můžeme ale pustit z hlavy, protože k tomu na závodišti dojít nemohlo, prázdné pytle se tu nenašly.“
Několik hlav přikývlo, některé projevily nesouhlas.
„Bob Sherman měl s sebou jen malou tašku na nejnutnější věci, jak jsem vyslechl od jeho ženy, pět pytlů s penězi by se do ní nemohlo vejít, a navíc tam měl oblečení. Oblečení se nikde nenašlo, takže pytle do tašky nedal.“
Lars Baltzersen se tvářil zamyšleně.
„Teď zvažme dopravu,“ pokračoval jsem. „Objednal si taxi, aby ho odvezlo na letiště Fornebu, ale k taxíku nepřišel. Policie nenašla žádného taxikáře, který by někam vezl osamělého Angličana. Gunnar Holt Shermana vezl v poledne na závodiště, ale nazpět ne. Protože krádež nemohla být naplánovaná, nemohl mít Sheiman k útěku nachystané pronajaté auto. Policie taky žádný podezřelý nájem vozu nezjistila. Sherman ani auto neukradl, v ten den k žádné krádeži auta nedošlo. Mohl tedy odjet jedině s někým známým…“ Odmlčel jsem se. „Připusťme, že ho některý kamarád odvezl do Švédska a později si to nechal pro sebe.“
„To by byla spoluvina,“ ohradil se Rolf Torp.
„Jistě... Sherman byl v Norsku už po sedmé, ale přijel vždy jenom na jeden nebo dva dny. Jediní dva lidé, se kterými se sblížil, a kteří ho měli natolik rádi, že by kvůli němu riskovali, jsou Paddy O'Flaherty, Holtův stájník, a možná taky..., snad mi prominete..., Mikkel Sandvik.“
Tentokrát se Sandvik tvářil hodně dotčeně, ale nahlas neprotestoval, jen se mračil.
„Paddy O'Flaherty má ale auto na špalkách už šest týdnů, a Mikkel Sandvik ještě neumí řídit. Ani jeden z těch dvou nemohl v příslušnou dobu nabídnout odvoz.“
„Snažíte se říct, že když peníze ukradl, nemohl s nimi utéct? Není možné, že je někam schoval s tím, že si později pro ně přijde?“
„Zase by měl potíže s dopravou, navíc by si musel nějak poradit s nočním hlídačem. Ne..., podle mého, pokud ty peníze ukradl …
