18
Jakmile se rozednilo, sešli jsme dolů do Finse. Mikkel elegantně sjížděl na lyžích, já klopýtal a klouzal ve svých polobotkách. Oba jsme měli modrošedé kruhy pod očima, sevřená ústa, oba jsme jevili zřetelné známky krajní únavy.
V noci už mi toho mnoho neřekl. Jednu chvíli si opřel hlavu o mé rameno a usnul vyčerpáním. Brzy ráno se probudil, klidný a vyrovnaný, jako by ze sebe shodil břemeno hrůzy tím, že o něm promluvil. Po dlouhých osmi týdnech se cítil osvobozený.
Zanechal jsem ho v péči dobrých lidí ve Finse a vydal se znovu do hor s několika místními muži. Tentokrát jsem si vzal lyže. Počínal jsem si na nich nešikovně a pobavil tak své průvodce. Museli na mne opakovaně čekat. Byli milí, veselí, dobromyslní. Mezi mraky začínalo vykukovat slunce. Viděl jsem je v Norsku poprvé.
Došli jsme ke srubu a šli po prošlapané stopě dál, kde se na sněhové pláni skoro vytrácela. Dva z mužů táhli lehké sáně s krásně klouzavými sanicemi, přípomínajícími lyže. Podobné sáně podle nich měla i Berit.
Hnědovlasý ležel tváří ve sněhu. Byl mrtvý.
Nezemřel však na střelné poranění, ale prochlazením, zabila ho zima.
Lidé z Finse se mlčky zadívali na stopy, vedoucí dál, pryč od mrtvého. Podle stop krve bylo jasné, že se poraněný kus cesty plazil po sněhu.
Zabalili ho do plachty, naložili na sáně a chystali se odjet dolů do Finse.
„Půjdu se podívat tamhle,“ ukázal jsem směrem, odkud se hnědovlasý před smrtí zřejmě připlazil.
Přikývli, chvíli se radili a pak vyslali jednoho z mužů, aby šel se mnou. Nevěřili mému lyžařskému umění.
Šli jsme po stopách krve na sněhu. Stoupali jsme do mírného kopce končícího plošinou před horizontem, rýsujícím se ostře proti světlému nebi. Stopy končily v rozšlapané změti. Muž z Finse změť hravě rozluštil a popsal.
„Tady toho člověka postřelili, vidíte tu krev? Byl s ním ještě jeden.“ Ukázal na stopy lyží, směřující šikmo přes sněhovou pláň. „By1 to někdo, kdo to na běžkách umí. Jel rychle. Toho druhého, zraněného, opustil. Nevrátil se, nepřivedl pomoc.“
Kdyby se chtěl vrátit, našel by ho podle krvavých stop. Žlutooký se jednoduše dal na útěk. Což o to, Knut ho dřív či později stejně najde.
Můj průvodce řekl: „Ti dva přijeli na běžkách tamhle odtud,“ ukázal rukou v teplé rukavici na stopy, vedoucí přes pláň.
Pak dodal: „Tamhle taky vede nějaká stopa.“
„Pojďme se tam podívat,“ navrhl jsem.
Vykročili jsme.
„Tudy jeli dva muži a táhli naložené sáně,“ řekl.
Nebylo to pro mne žádné překvapení, ale stejně se mi stáhl žaludek.
„Přišli odtamtud,“ řekl a ukázal na cestu ke srubu.
Přikývl jsem. Vraceli jsme se po stopě až k místu, kde se připojily stopy Mikkelových lyží.
„Chlapec dojel až sem, zastavil se, pak se otočil a vrátil se do srubu. Je vidět, že byl rozčilený, když sem jel, a úplně vyvedený z míry, když se vracel. Jen se podívejte na ty krátké, hluboké stopy.“
„Možná, že bychom mohli najít nějakou nábojnici,“ řekl jsem.
Přikývl. Chvíli jsme hledali, až jsme obě našli. Oranžové válečky zabořené ve sněhu.
„Teď...,“ ukázal jsem směrem od srubu, na stopy, po kterých šel Mikkel: stopy dvou mužů a naložených saní.
Stopy vedly napříč sněhovou plání až k horizontu. Sledovali jsme je.
Horizont nebyl na samém konci světa, ale na hraně svahu. Na druhou stranu spadal na krátkou vzdálenost strmější svah. Pak už nebylo vidět nic, jen vzdálené zasněžené vrcholky hor. Stáli jsme na temeni hory nad jezerem, u kterého žila Berit.
Stopy lyží obou mužů končily na vrcholku, pak bylo vidět, že se oba lyžaři otočili a sjeli pryč, dolů.
Stopy saní vedly dál, až k hraně svahu.
„Chci se tam podívat,“ řekl jsem a sundal lyže.
Mému průvodci se to moc nelíbilo, ale vytáhl zpod bundy lano, na které mne uvázal a kousek po kousku mne pak spouštěl. Sám stál ve sněhu pevně jako sloup.
Pomalu jsem sestupoval ve vypůjčených lyžařských botách. Překvapilo mne, jak je sníh kluzký, měl jsem co dělat, abych po něm neujel. Musel jsem se soustředit na každý krok a zaplašovat přitom závrať. Když jsem konečně stanul na kon…
