10
Ráno jsem nůž odnesl na policii a vypověděl, jak jsem k němu přišel. Policista, který měl případ na starosti (týž, který dohlížel na prohledávání rybníka), se na mne polekaně podíval. Vyvedl jsem ho z míry.
„Pokusíme se zjistit, odkud je, když si to přejete, ale musím vás upozornit, že to je celkem běžný nůž, takových podobných je hodně. To na něm vyražené, Norsk Stdl znamená anglicky norská ocel.“
Policista se jmenoval Lund. Choval se jako všichni policisté, kteří už slouží dlouho: pozorný, opatrný, ve střehu, se zdvořílým odstupem. Zjistil jsem, že se policisté chovají přirozeně a uvolněně jen ve společnosti kriminálníků. Jeden náš zaměstnanec, pracovník Jockey Clubu, bývalý policista, určitě mluvil o drobných podvodníčcích s větší shovívavostí a laskavostí, než když hovořil o poctivých občanech. Byli mu bližší.
Policisté honí zločince důsledně a obětavě, ale taky k nim chovají určitý obdiv. Mluví stejným jazykem. Věděl jsem ze zkušenosti, že setká-li se detektiv s recidivistou ve společnosti, okamžitě k sobě tíhnou, i když se předtím nikdy nesetkali. Pokud jeden z nich právě druhého nesleduje, vycházejí spolu skvěle. To nejspíš vysvětluje společné dovolené rukou zákona s padouchy, úkaz, který veřejnost rozhořčeně čas od času odsuzuje.
Lund se ke mně choval zcela otevřeně a rovně, jako k dočasnému kolegovi. Upřímně jsem mu poděkoval za to, že mi dal k dispozici svou dokumentaci, a on mne ubezpečil, že je mi plně k dispozici, kdybych něco potřeboval.
Bez zaváhání jsem si řekl o auto s důvěryhodným řidičem. Doporučil mi jméno.
Zadíval se na nůž, ležící na psacím stole.
„Policejní vůz vám půjčit nemůžu.“ Zamyslel se, pak sáhl po telefonu, chvíli mluvil norsky, zavěsil a na něco čekal. „Požádám bratra, jestli by s vámi nejezdil, je spisovatel, ale psaním moc nevydělá. Bude-li mít šanci přivydělat si jako řidič, bude rád, protože rád šoféruje.“
Zazvonil telefon a Lund zřejmě vyslovil svůj návrh. Pochopil jsem, že pan spisovatel nabídku přijal, protože se mne Lund vzápětí zeptal, kdy chci, aby řidič nastoupil.
„Teď hned, prosím řekněte mu, aby mne tady vyzvedl.“
Lund přikývl, zavěsil a oznámil mi, že jeho bratr přijede za půl hodiny.
„Bude vám užitečný, mluví velmi dobře anglicky, kdysi v Anglii pracoval.“
Příští půlhodinu jsem si prohlížel snímky norských násilníků v kartotéce, ale toho svého z Londýna jsem tam nenašel.
Lundův bratr Erik byl dar z nebes po všech stránkách.
Čekal na mne dole v hale s nejistým úsměvem, jako by čekal někoho jiného. Vyšší, asi pětapadesátiletý člověk s prořídlými, pocuchanými světlými vlasy v beztvarém, ošumělém sportovním saku. Vypadal trochu zmateně, a když mne pak vezl, zdálo se mi, jako by ostatní účastníky provozu nebral vůbec na vědomí.
Odvedl mne od policejní stanice k malému světlému volvu, zaparkovanému u chodníku. Různé šrámy, rezavý, promáčklý plech a rezavé skvrny svědčily o dlouholeté věrné službě. Víko kufru bylo přivázané provázkem. Když jsem otevřel dvířka vozu, zjistil jsem, že větší část vnitřního prostoru zabírá velká doga.
„Lehnout, Odine,“ zavelel Erik, ale pes anglicky neuměl, zůstal stát a slintal mi jemně za krk.
„Tak kam to bude?“ zeptal se Erik.
Anglicky uměl skutečně velmi dobře. Sedl si za volant a vyčkávavě se na mne zadíval.
„Co vám bratr řekl?“
„Že vás mám vozit a dát pozor, aby vás nikdo neoddělal.“
Řekl to s takovou lehkostí, jako kdyby měl za úkol dovézt mne včas na vlak.
„V čem se nejlíp vyznáte?“ zeptal jsem se zvědavě.
„V autech, boxu a vymýšlení historek.“
Měl protáhlý obličej, hluboké vrásky kolem očí, jemnější kolem úst. Takové vrásky mívají lidé, kteří se častěji smějí než mračí. V průběhu několika dalších dní jsem poznal, že kdyby neměl takový smysl pro humor, pro absurdnost, byl by z něj nejspíš hluboce věřící komunista. Měl vyhraněné, výrazně levicové názory, ale současně si zoufal nad bezúsměvností těch, kdo tyhle názory sdílejí. V mládí psal jako novinář drby pro noviny, sem patřily i dva roky jeho působení na Fleet …
