16
Vrátili jsme se s Knutem do jeho kanceláře a sedli každý z jedné strany psacího stolu.
„Můžete to dokázat?“ zeptal se Knut.
„Můžeme dokázat, že šel do Grandu, vzal z mého pokoje kíček a otevřel úschovní skříňku.“
„Jinak nic?“
Řekl jsem zasmušile: „Máme jen nepřímé důkazy. Dobrý obhájce ho z toho vyseká.“
Knut hryzal tužku.
„Ten skandál ho ale zničí,“ řekl.
Přikývl jsem.
„Vsadím se, že má někde ulité celé jmění, že se postaral o to, aby na ty peníze nikdo nemohl.“
„Podle mého mu jde o dobrou pověst víc než o peníze,“ řekl Knut. „Jinak mohl jednoduše z Norska odjet a nemusel si objednávat smrt Boba Shermana.“
„Jistě.“
Mlčeli jsme.
„Jste unavený,“ řekl Knut.
„Jo. Vy taky.“
Ušklíbl se, a v tom okamžiku vypadal jako Erik.
„Váš bratr mi řekl, že Per Björn Sandvik byl za války v podzemním hnutí,“ poznamenal jsem.
„Ano.“
„Nervy má vskutku dobré, neselhaly mu tehdy, neselhaly mu ani teď.“
„Navíc my nejsme gestapo,“ řekl Knut, „ví, že ho nebudeme mučit. Musíme mu pňpadat neškodní ve srovnání s těmi, kterým musel čelit, když byl mladý. Kdepak, ten se nevzdá, nepřizná se. Nikdy.“
Přikývl jsem.
„Ti dva chlapi..., ten žlutooký a hnědovlasý... Na to, aby za války byli v ilegalitě, jsou příliš mladí, ale... nebyla by naděje, že v podzemním hnutí pracoval někdo z jejich rodičů? Nemohl byste se podívat na Sandvikovu skupinu a zjistit, jestli někdo z jejích členů náhodou není otec žlutookého?“
„Dáváte mi hodně neschůdné úkoly.“
„Já vím. Navíc je tu malá naděje na úspěch.“
„Dám se do toho zítra,“ slíbil.
Donesli nám kávu, ale já bych si s chutí dal trojitou skotskou a Emminy horké vdolečky.
Po delším mlčení jsem řekl: „Pořád si myslím... Víte, musí existovat ještě nějaká jiná cesta. Musí být... určitě.“
„Jak to myslíte?“
„Chci říct... to, že jsme našli ten klíček, bylo obyčejné štěstí. Kdyby Paddy nevyměnil ty helmy, ten záznam ve Fornebu bychom nikdy neobjevili.“ Napil jsem se kávy. Za moc nestála, ale žízeň uhasila. „Přece... Pokoušeli se mě zabít, ještě než zjistili, že Bob Sherman, pohřbený v rybníce, ten záznam u sebe nemá. Musí tedy existovat něco, co jsem se za žádnou cenu nesměl dozvědět.“
„Co?“ zeptal se Knut. „Bozi vědí.“
„Musí to být něco, co mi uniká,“ řekl jsem zasmušile.
„Něco, co mi uniklo,“ prohlásil zasmušile.
„Proč si myslí, že na to přijdu já, když jste na to nepřišel vy?“
„Protože na to přijdete, a Arne to velmi dobře ví.“
Arne..., můj přítel Arne.
„Proč vás neodpravil sám, už na fjordu?“ zeptal se Knut. „Proč vás jednoduše nepraštil po hlavě a nehodil do vody?“
„Ono to není tak úplně jednoduché, vzít někoho po hlavě, když sedí na opačném konci vratkého člunu. Kromě toho... je něco jiného vést dobytče na jatka a něco jiného je podříznout.“
„Nerozumím...“
„Arne si přál, abych nebyl, ale sám mne odpravit nechtěl.“
„Jak to víte?“
„Protože to neudělal. Během posledních týdnů měl příležitostí víc než dost, víc než kdo jiný, ale neudělal to.“
„Stejně si nemůžete být jistý, že by to nedokázal.“
„Je to komplikovaný člověk, ale reaguje a počíná si stále stejně... Když to neudělal při první příležitosti, neudělá to ani teď.“
Plynul čas a já se snažil soustředit na to, co mi ušlo, na co jsem nepřišel.
Bylo to marné.
Pak jsem si řekl: včera jsem ještě nevěděl, kdo manipuloval se společností Interpetro Oil. Dnes to vím. Vyplývá z toho něco?
„Bože!“ vydechl jsem a málem jsem spadl se židle.
„Co je?“ zeptal se Knut.
„Jsem pitomec!“
„Jak to?“
„Vzpomínáte si na tu bombu...“
„Samozřejmě.“
„Byl to tak hloupý, nedůsledný způsob atentátu,“ řekl jsem. „Bomba mohla vybuchnout před naším příchodem... Nezabila nás, proto jsme si mysleli, že nesplnila svůj úkol. Omyl, splnila svůj úkol, skvěle! Způsobila přesně to, co způsobit měla.“
„Davide...“
„Vzpomínáte si, kam jsem se to odpoledne chystal? Nakonec jsem nikam nejel, protože mi v tom zabránila ta bomba. Jsem opravdu pitomec... Vtip není v tom, co mi ušlo, ale kdo mi ušel.“
Nechápavě se na mne díval.
„Nesetkal jsem se s Mikkelem Sandv…
