KAPITOLA TŘETÍ
v níž vystupuje služtička, která neumí telefonovat, a stará dáma z ulice Clichy
Maigret, trochu rozmrzelý a trochu zklamaný, zůstal na Zlatnickém nábřeží až do sedmi večer a pak se autobusem vrátil na bulvár Richard Lenoir. Na stolku ležely rozložené noviny s fotografií neznámé na první straně a v textu jistě stálo, že případ vyšetřuje komisař Maigret. Přesto mu žena nepoložila žádnou otázku. A ani se nepokoušela ho rozptýlit; v jistém okamžiku večeře ve dvou, když byli už téměř u moučníku, ho napadlo se na ni podívat a s překvapením zjistil, že je stejně ustaraná jako on.
Neptal se, jestli myslí na totéž. Později si šel sednout do svého křesla, zapálil si dýmku a prolétl očima noviny, zatímco paní Maigretová sklidila ze stolu a umyla nádobí. Teprve když si sedla proti němu a na kolena položila košíček na punčochy a ponožky, vrhl na ni dva tři kradmé pohledy a nakonec zabručel, jako by to nepovažoval za důležité:
„Tak si kladu otázku, v jakých případech potřebuje mladá holka večerní šaty.“
Jak mohl tak jistě vědět, že na to po celou dobu myslela? Když si uspokojeně povzdechla, byl by dokonce přísahal, že čekala, až s ní o tom začne mluvit.
„Možná že není třeba chodit pro vysvětlení daleko.“
„Co tím chceš říct?“
„Že muže by například asi nikdy nenapadlo vzít si smoking nebo frak bez konkrétního důvodu. U děvčete je to jiné. Když mi bylo třináct, strávila jsem celé hodiny tím, že jsem tajné, přešívala šaty, které maminka odložila.“
Podíval se na ni překvapeně, jako by najednou objevil neznániý rys v povaze své ženy.
„Někdy večer, když si všichni mysleli, že spím, jsem vstala, navlékla ty šaty na sebe a obdivovala jsem se v zrcadle. A jednou, když rodiče odešli, jsem si je oblékla i s maminčinými střevíčky, které mi byly velké, a došla jsem až na roh ulice.“
Mlčel víc než minutu a ušlo mu, že se za prozrazené tajemství zastyděla.
„Jenže to ti bylo třináct,“ řekl konečně.
„Jedna z mých tet, teta Cecile, kterou neznáš, ale o níž jsem ti často vyprávěla, víš ta, co byla několik let strašně bohatá a ze dne na den se její muž ocitl na mizině, tak ta se často zavírala do svého pokoje a tam se celé hodiny česala a oblékala, jako by měla jít do Opery. Když někdo zaklepal na dveře, odpovídala, že má migrénu. Jednou jsem se koukala klíčovou dírkou a zjistila jsem, jak se věci mají. Prohlížela se v zrcadle na dveřích skříně, pohrávala si s vějířem a usmívala se.“
„Od té doby uplynula spousta času.“
„Chceš říct, že se ženy změnily?“
„Člověk musí mít vážnější důvod k tomu, aby v devět večer zaklepal u slečny Ireny a vypůjčil si večerní šaty, když nemá v kabelce víc než dvě stě nebo tři sta franků, a aby si je hned vzal na sebe a odešel, přestože venku prší.“
„Chtěla jsem tím říct jen to, že nemusela mít důvod, který by muž považoval za vážný.“
Chápal, co myslí, ale nepřesvědčila ho.
„Nejsi ospalý?“
Přikývl, že ano. Šli spát časně. Ráno foukal vítr, obloha věštila březnové přeháňky a paní Maigretová ho přiměla, aby si vzal deštník. Na Zlatnickém nábřeží málem propásl telefon, protože zrovna odcházel ze své pracovny na pravidelné hlášení, když vtom uslyšel zvonění. Byl už u dveří, ale vrátil se.
„Haló! Komisař Maigret u aparátu.“
„Někdo, kdo nechce říct své jméno, si přeje mluvit s vámi osobně,“ hlásil mu telefonista.
„Dejte mi to.“
Od první chvíle, kdy je spojil, slyšel vřískavý hlas, tak ostrý, že rozechvíval membránu, hlas někoho, kdo není zvyklý telefonovat.
„Komisař Maigret?“
„Ano, to jsem já. Kdo volá?“
Následovalo ticho.
„Haló! Poslouchám vás.“
„Volám vás kvůli ty zabitý holce.“
„Kvůli té dívce z náměstí Vintimile?“
Opět ticho. Kladl si otázku, jestli u aparátu není dítě.
„Tak mluvte. Vy ji znáte?“
„Jo. Vím, kde bydlela.“
Byl přesvědčen, že osoba na druhém konci drátu dělá tak dlouhé odmlky mezi jednotlivými větami nikoli z váhaVosti, ale protože ji telefon uchvacuje. Křičela, místo aby mluvila, ústa měla příliš blízko mluvítka. Kdesi v pozadí hrálo rádio. Rozeznal pláč dítěte.
„K…
