KAPITOLA PÁTÁ
o dámě, která si na živobytí vydělává ruletou, o staré panně, která musí všechno vyklopit, a o jedné uličnici, schované pod postelí.
Dvakrát nebo dokonce třikrát toho odpoledne zvedl Maigret oči od papírů a podíval se na oblohu; a protože byla Čisté modrá, mráčky měly zlaté třásně a střechy byly zalité sluncem, s povzdechem přerušil práci a šel otevřít okno.
Pokaždé měl sotva čas vrátit se na místo a s gustem potáhnout z dýmky, která na jaře chutnala zase nějak jinak, když papíry začaly šustit, zvedly se a rozletěly se po místnosti. Tam nahoře se mezitím bílé mraky změnily na modrošedé a spustil se déšť, bušil do okenních parapetů, lidé na mostě SaintMichel šli najednou rychleji jako ve starých němých filmech a ženy si držely sukně.
Podruhé nepadal déšť, ale kroupy, odskakovaly jako ping pongové míčky, a když opět zavřel okno, našel jich pár uprostřed místnosti.
Jestlipak je Lognon pořád ještě venku a se zasmušilým pohledem a ušima sklopenýma jako honící pes sleduje bůhsuď jakou stopu v davu? Možné to je. Je to dokonce pravděpodobné. Netelefonoval. Nikdy s sebou nenosil deštník. A nepatřil k lidem, kteří se vtisknou mezi ostatní do výklenku vrat a počkají, až se déšť přežene; právě naopak, ten jistě zakoušel přímo hořkou rozkoš nad tím, že promoká až na kůži a v největší plískanici rázuje po chodníku úplně sám, oběť nespravedlnosti a vlastní svědomitosti.
Janvier se vrátil kolem třetí s malou špičkou. Takhle ho viděl zřídkakdy, oči mu neobvykle svítily a hlas zněl veseleji.
„A je to, šéfe!“
„Co je?“
Když ho tak člověk poslouchal, moh mít dojem, že našel to děvče živé.
„Měl jste pravdu.“
„Vyjádři se jasně.“
„Byl jsem ve všech barech a ve všech kavárnách.“
„To vidím.“
„Zastavila se teprve na rohu ulice Caumartin a ulice Saint Lazare. Číšník, který ji obsluhoval, se jmenuje Eugěne.
Je plešatý, bydlí v BéconlesBruyéres a má dceru přibližné stejně starou, jako je ta mrtvá.“
Janvier zamáčkl cigaretu v popelníku a zapálil si jinou.
„Přišla asi v půl jedenácté a sedla si do rohu nedaleko pokladny. Zřejmě jí bylo zima a objednala si grog. Později, když jí ho Eugěne přinesl, požádala o telefonní známku. Zašla do kabiny. Vyšla téměř okamžitě. A od té chvíle skoro až do půlnoci se nejméně desetkrát pokusila někoho dovolat.“
„Kolik grogů vypila?“
„Tři. Co chvíli se vracela do kabiny a vytáčela číslo.“
„Dovolala se nakonec?“
„Eugěne neví. Čekal pokaždé, že se dá do pláče, ale neudělala to. Jednu chvíli se pokusil zapříst rozhovor, ale dívala se na něho beze slova. Vidíte, jak to všechno vychází. Z toho krámu v ulici Douai vyšla po desáté. Měla čas dojít pěšky do ulice Caumartin. Tam se usadila v kavárně a pokoušela se někam dovolat až do chvíle, kdy se vydala do Romea. Tři grogy na mladé děvče, to není špatný výkon. Určitě byla trochu nalíznutá.“
„A v kabelce jí nezbyly už vůbec žádné peníze,“ podotkl Maigret.
„Na to jsem nepomyslel. Ale je to tak. Co mám dělat dál?“
„Nemáš nic na práci?“
„Jen běžné věci.“
Ted byl také skloněn nad psacím stolem a nepochybně litoval, že jeho pochůzka nebyla delší. Maigret listoval spisy, dělal si poznámky, občas zavolal do jiného oddělení. Blížila se pátá, když do jeho kanceláře vstoupil Priol et. Ještě než si sedl, zeptal se:
„Neruším?“
„Vůbec ne. Likviduji staré případy.“
„Ty znáš Luciena, toho mého inspektora, co bydlí pár kroků od vás?“
, Maigret se na něho nejasně upamatoval. Byl to malý tlouštík s velice černým porostem a jeho žena měla obchod léčivými bylinami v ulici CheminVert. Maigret ho vídal hlavně v létě na prahu krámu, když šel se ženou na večeři k doktoru Pardonovi.
„Před čtvrthodinkou jsem Lucienovi položil pro každý případ stejnou otázku jako všem svým lidem.“
„O Jeanine Armenieuové?“
„Ano. Koukal na mě, a vraštil čelo.
,To je zajímavé, povídá. ,Moje žena o ní zrovna při obědě mluvila. Ale moc jsem ji neposlouchal. Počkejte. Pokusím se zopakovat, co říkala Pamatuješ na tu hezkou rusovlásku s krásnými ňadry, co bydlela vedle v domě? Teď se bohatě vdala. Na svatbu si najali celý noční podnik.
Žena vyslovila její jméno. Je to ta Armenieuová. Dodala ještě:
Ta už ke mně baňku kupovat nepřijde „ I Maigret ji mohl potkávat ve čtvrti, kde bydlel, paní Maigretová možná nakupovala ve stejných obchodech jako ona, protože skoro pro všechny potraviny chodila do ulice CheminVert.
„Lucien se ptal, jestli se má do věci pustit, fiekl jsem mu, že jistě budeš chtít mít tu věc pod palcem sám.“
„A pokud jde o Santoniho?“
„Nic zajímavého, až na to, že jeho přátelé byli sňatkem překvapeni. Až dosud neměly jeho lásky dlouhého trvání.“
Bylo to mezi dvěma přeháňkami. Slunce zářilo, louže vysychaly. Maigret zatoužil vyjít yen a už už si bral kabát a nasazoval klobouk, když zazvonil telefon.
„Haló! Komisař Maigret, slyším.“
Byla to Nice. Féret měl patrně novinky, protože byl stejně rozčilený jako před chvílí Janvier.
„Našel jsem mámu, šéfe. Abych s ní vůbec mohl promluvit, musel jsem jet do Monte Carla.“
Takhle to chodí skoro vždycky. Člověk přešlapuje celé hodiny, dny, někdy i celé týdny, a potom se informace hrnou všechny najednou.
„Byla v kasinu?“
„Je tam ještě pořád. Vysvětlila mi, že nemůže odejít od rulety, dokud nedostane zpátky svou sázku a nevydělá si na živobytí.“
„Chodí tam každý den?“
„Přesně tak, jako chodí jiní lidé do kanceláře. Hraje tak dlouho, až získá těch pár franků, které potřebuje na holé živobytí. Potom jde domů, o víc se nikdy nepokouší.“
Maigret tenhle systém znal.
„Jaké je u vás počasí?“
„Nádherné. Je tu spousta cizinců, kteří přijeli na karneval. Zítra je tu soutěž s průvodem, a tak se budují pódia.“
„Jmenuje se Laboineová?“
„V průkazu to má zapsané. Germaine Laboineová, ale dává si říkat Lilian. Croupieři ji znají pod jménem Lili. Nechybí jí moc do šedesátky, je silně nalíčená a ověšená nepravými šperky. Znáte ten typ? Dělal jsem, co jsem mohl, abych ji odtrhl od stolu, kde má vy sezené místo. Abych s ní vůbec pohnul, musel jsem jí říct brutálně:
,Vaše dcera je mrtvá. „
Maigret se zeptal:
„Nevěděla to z novin?“
„Nečte noviny. Tyhle lidi zajímá jen a jen ruleta. Každé ráno kupují seznam čísel, která vyšla předchozího dne a v noci. Patří k určité společnosti, která denně odjíždí stejným autobusem do Nice a vrhá se ke stolům, jako se prodavači v obchodních doN mech ženou ke svým pultům.“
„A jak na tvá slova reagovala?“
„Těžko říct. Právě popáté vyšla červená a ona vsadila na černou. Nejdřív pošoupla po zeleném suknu několik žetonů. Pohybovala rty, ale neslyšel jsem, co říká. Teprve když konečně vyhrála černá a ona shrábla výhru, zvedla se.
,Jak se to stalo? zeptala se. .
,Nechcete jít se mnou ven?
,Teď nemohu. Musím sledovat, co se děje na stole. Ale nic nám nebrání promluvit si tady. Kde se to stalo?
,V Paříži.
,Zemřela v nemocnici?
,Byla zabita. Našli ji mrtvou na ulici.
,Nějaké neštěstí?
,Vražda.
Zdálo se, že je překvapená, ale zpovzdáli nepřestávala sledovat, co říká croupier. Jednu chvíli mě přerušila: povolíte?
Nechala mě stát a položila žetony na jedno pole. Ptal jsem se sám sebe, jestli je pod vlivem drog. Když jsem o tom přemýšlel, dospěl jsem k závěru, že ne. Dostala se do stadia, kdy se člověk etává pouhým mechanismem, víte, co mám na mysli?
Maigret řekl, že ano. Viděl v životě takových lidí už víc.
„Trvalo dlouho, než jsem z ní dostal pár informací. Pořád opakovala:
,Proč nepočkáte na večer, až se vrátím do Nice? Povím vám všechno, co budete chtít. Nemám co tajit.
Posloucháte mě, šéfe? Všimněte si, že nelhala, když tvrdila, že nemůže z kasina odejít. Ti lidé to v podstatě berou jako zaměstnání. Mají určitý kapitál, a tak mohou několikrát sázku opakovat. A protože si mohou dovolit sázku opakovat a protože jejich barva nakonec přece jen vyhraje, nic neriskují. Musí se ovšem spokojit s malou výhrou, která jim stačí jen na živobytí a na každodenní autobus. Ředitelství kasina je zná. Ve skupině je několik mužů, ale hlavně ji tvoří stárnoucí ženy. Když je v kasinu mnoho lidí a všechny stoly jsou obsazené, zbavují se jich tak, že jim dají, co by během několika hodin nakonec stejně vyhráli.“
„Žije sama?“
„Ano. Musím k ní zajít, až se vrátí. Má pronajatý zařízený pokoj v ulici Greuze nedaleko bulváru Victor Hugo. Šaty má nejméně deset let staré a stejně tak klobouky. Zeptal jsem se jí; jestli byla vdaná, a na to mi řekla:
,To záleží na tom, čemu říkáte vdaná.
Vysvětlila mi, že byla umělkyní a že pod jménem Lili France pořádala turné po východních zemích a po Malé Asi . Předpokládám, že víte, o co běží?“
Pařížské agentury se kdysi zabývaly náborem takovýchto umělkyň. Stačilo je naučit pár tanečních kroků nebo několik písniček. A pak je agentury vyslaly do Turecka, do Egypta, do Bejrútu, kde holky pracovaly jako animírky v kabaretech.
„A tam se jí narodila dcera?
„Ne. Narodila se ve Franci , když bylo matce už skoro čtyřicet.
„V Nice?“
„Pokud jsem dobře rozuměl, tak ano. Není snadné klást otázky člověku, který má oči upřené na desku rulety a svírá ruce pokaždé, když kulička zapadne. Nakonec mi řekla vážně:
,Ničeho špatného jsem se nedopustila, nemám pravdu? Tak mě nechte na pokoji. Když vám slíbím, že vám dnes večer odpovím na všechny otázky.“
„To je všechno, co jsi se dozvěděl?“
„Ne. Malá odjela před čtyřmi roky a zanechala dopis. Oznámila v něm, že už se nevrátí.“
„To znamená, že jí bylo asi tak šestnáct.“
„Přesně šestnáct. Odešla v den svých narozenin a nikdy už matce o sobě nedala vědět.“
„Matka se neobrátila na polici ?“
„Ne. Můj dojem je, že se nezlobila, když se dcery zbavila.“
„Takže se nikdy nedozvěděla, co se s ní stalo?“
„Před několika měsíci dostala dopis od jisté slečny Poréové, která bydlí v ulici CheminVert. Napsala jí, že by měla lépe dohlížet na svou dceru a že by ji zejména neměla nechávat samotnou v Paříži. Číslo domu neznám. Paní Laboineová mi slíbila, že mi je večer poví.“
„Vím, kde jí hledat.“
„Vy víte, o co jde?“
„Víceméně.“
Maigret pohlédl na Priol eta, který poslouchal. Stejná zpráva teď přicházela z několika stran zároveň.
„V kolik se s ní máš večer sejít?“
„Jakmile se vrátí z Nice. To může být v sedm zrovna jako až o půlnoci. Všechno záleží na ruletě.“
„Zavolej mi do bytu.“
„Jasně, šéfe.“
Maigret zavěsil.
„Podle toho, co mi Féret telefonoval z Nice,“ řekl, „je osobou, u níž bydlela Jeanine Armenieuová v ulici CheminVert, jistá slečna Poréová. A ta taky zná Louisů Laboineovou.“
„Zajdeš tam?“
Maigret otevřel dveře.
„Půjdeš se mnou, Janviere?“
O pár minut později nasedli do vozu. V ulici CheminVert zastavili před bylinkářstvím a v šerém krámku, kde to vonělo třezalkou, našli za poltem Lucienovu manželku.
„Čím mohu sloužit, pane Maigrete?“
„Prý znáte Jeanine Armenieuovou?“
„Manžel vám to řekl? Zrovna jsem o ní mluvila dnes v poledne, protože jsem v novinách četla o té svatbě. Je to skutečná krasavice.“
„Jak je to dávno, co jste ji viděla naposledy?“
„Nejmíň tři roky. Počkejte. Ještě předtím, než manžel dostal přidáno. A to je pňlčtvrtého roku. Byla tehdy mladičká, ale měla pěknou postavu, už to byla ženská a všichni chlapi na ulici se za ní ohlíželi.“
„Bydlela prý v sousedním domě.“
„U slečny Poréové, to je má dobrá zákaznice. Pracuje v telefonní ústředně. Slečna Poréová je její teta. Mám dojem, že se nakonec nepohodly a Jeanine se rozhodla osamostatnit.“
„Myslíte, že zastihneme slečnu doma?“
„Jestli se nepletu, tak tenhle týden pracuje od šesti. Je tedy možné, že bude doma.“
O chvíli později vešel Maigret s Janvierem do sousedního domu.
„Slečna Poréová?“ zeptali se domovnice.
„Druhé patro vlevo. Někdo už k ní šel.“
V domě nebyl výtah. Na schodišti panovalo šero. Místo tlačítka visela u dveří plochá šňůra, která uvnitř uvedla do pohybu neobyčejně pronikavý zvonek.
Dveře se okamžitě otevřely. Hubená osůbka s malýma černýma očima, celá špičatá, si je přísně přeměřila.
„Co si přejete?“
Ve chvíli, kdy se Maigret chystal odpovědět, zahlédl uvnitř, v polostínu, tvář inspektora Lognona.
„Žádám vás o prominutí, Lognone. Netušil jsem, že vás tu zastihnu.“
Protiva na něho hleděl rezignovaně.
Slečna Poréová zamumlala:
„Pánové se znají?“
Rozhodla se vpustit je dovnitř. V čistoučkém bytě byla cítit kuchyň. Teď stáli v malé jídelně čtyři a nevěděli, jak se zachovat.
„Už jste tu dlouho, Lognone?“
„Sotva pět minut.“
Teď nebyla vhodná chvíle ptát se, jak tuto adresu objevil.
„Už jste se něco dozvěděl?“
Odpověděla slečna Poréová:
„Začala jsem mu vyprávět, co vím, a ještě jsem neskončila. Když jsem v novinách viděla tu fotografi , nešla jsem na polici , protože jsem si nebyla jistá, jestli je to opravdu ona. Za půlčtvrtého roku se lidé mohou změnit, zvláště v tomhle věku. Ostatně se nerada míchám do věcí, které se mě netýkají.“
„Jeanine Armenieuová je vaše neteř, že?“
„O té nemluvím, ale o její přítelkyni. Pokud jde o Jeanine, je to dcera mého nevlastního bratra a není nejmenšího důvodu blahopřát mu k tomu, jak ji vychoval.“
„Pochází z jihu?“
„Jestli považujete Lyon za jih. Chudák bratr pracuje v prádelně a od té doby, co ztratil ženu, to už není on.“
„Kdy mu zemřela žena?“
„Loni.“
„Ale Jeanine Armenieuová přišla do Paříže už před čtyřmi roky?“
„Ano, jsou to tak asi čtyři roky. Lyon jí nebyl dost dobrý. Bylo jí sedmnáct a chtěla žít podle svého. Zdá se, že dnes jsou všechny takové. Bratr mi napsal, že ji nedokáže udržet doma, že se rozhodla odejít, a prosil mě, abych ji přijala na byt. Odpověděla jsem, že to udělám a že jí možná najdu i zaměstnání.“
V hovoru pečlivě vyslovovala všechny slabiky, jako kdyby vše, co říkala, bylo mimořádně důležité. Jednoho po druhém si je prohlédla a potom se najednou zeptala:
„Když jste všichni od policie, jak je možné, že jste přišli každý zvlášť?“
Co jí na to říct? Lognon svěsil hlavu. Maigret řekl:
„Patříme každý do jiného oddělení.“
Při pohledá na Maigretovu statnou postavu řekla bezohledně:
„Domnívám se, že vy jste tady ten nejdůležitější? Jakou máte hodnost?“
„Komisař.“
„Tak vy jste komisař Maigret?“
Když kývl hlavou, přistrčila mu židli.
„Posaďte se. Všechno vám to vyložím. Kde jsem to přestala? Aha ano, u bratrova dopisu. Mohu ho najít, jestli si přejete, protože já schovávám všechny dopisy, které dostávám, včetně rodinných.“
„To není potřeba. Děkuji.“
„Jak chcete. Zkrátka dostala jsem ten dopis, odpověděla jsem na něj a jednou ráno asi v půl osmé přijela má neteř. Už tahle maličkost vám napoví, co je to za povahu. Ve dne je výborné spojení, ale trvala na tom, že pojede v noci. Protože je to romantičtější, chápete? Naštěstí jsem ten týden zrovna pracovala ve druhé směně. Budiž, přejděme to. Vůbec už nemluvím o tom, co měla na sobě a jak byla učesaná. Ale řekla jsem jí k tomu své a netajila jsem se s tím, že nemajíli si na ni lidé ve čtvrti ukazovat prstem, bude muset změnit způsoby.
Tenhle byt, ve kterém bydlím dvaadvacet let, není sice velký ani přepychový, ale přece jen má dvě ložnice. Jednu jsem přenechala Jeanine. Celý týden jsem s ní chodila po Paříži, aby poznala město.“
„Jaké měla úmysly?“
„Že se ptáte! Najít nějakého pracháče, to byl její úmysl. A jestli mám věřit tomu, co píšou v novinách, tak se jí to podařilo. Jenom bych nechtela projít tím, čím prošla ona.“
„Našla si nějaké místo?“
„Uchytila se jako prodavačka v jednom obchodě koženou galantérií na velkých bulvárech nedaleko Opery.“
„Pracovala tam dlouho?“
Chtěla vypravovat tu historku po svém a nikterak se s tím netajila.
„Jestli mi budete pořád klást otázky, celou mé popletete a já ztratím nit. Povím vám všechno, nic se nebojte! A tak jsme si tu žily ve dvou. Přesněji řečeno to jsem si myslela já, že tu žijeme ve dvou. Každý druhý týden mám volno dopoledne a ob týden zase od tří odpoledne. Uteklo pár měsíců, přišla zima. Tehdy to byla zima velice studená. Na nákup jsem chodila v naší čtvrti jako vždycky. A právě při těch nákupech se mě zmocnilo podezření. Všechno jídlo, ale hlavně máslo, ubývalo neuvěřitelně rychle. A chleba taky. Několikrát se mi stalo, že jsem ve spížce nenašla zbytek masa nebo koláče, ačkoli jsem to tam určitě sama dávala.
„To ty jsi snědla tu kotletu?
,Ano, teto. Přišel na mě v noci hlad.
Zkrátka nějakou dobu mi to trvalo, než jsem pochopila. Víte, jak to bylo doopravdy? Po celou tu dobu bydlela bez mého vědomí v mém bytě třetí osoba.
Předesílám, že to nebyl muž. Byla to holka. Ta, co ji našli mrtvou na náměstí Vintimile a co pak v novinách byla její fotografie. Což je, mezi námi řečeno, nejlepší důkaz, že jsem si dělala starosti právem, protože takovéhle věci se lidem jako vy nebo já nestávají.“
Vůbec se nepotřebovala nadechnout. Stála zády k oknu, ruce složené na plochém životě, a chrlila slovo za slovem, větu za větou jako korálky růžence.
„Už budu končit, nemějte strach. Nechci vás okrádat o čas, protože mám za to, že jste velíce zaneprázděný.“
Mluvila pouze k Maigretovi a Lognon se v jejích očích stal pouhým statistou.
„Jednou ráno, když jsem uklízela, upadla mi špulka nití a zakutálela se pod postel mé neteře, a tak jsem se pro ni shýbla. Musím přiznat, že jsem strašně vykřikla, kdo ví, co byste na mém místě udělal vy! Někdo byl pod postelí a díval se na mě kočičíma očima. Ještě štěstí, že to byla žena. Ta mi aspoň uenaháněla takový strach. Šla jsem pro pohrabáč, pro každý případ, a povídám:
,Vylezte tamodtud!
Nebyla ani tak stará jako Jeanine, hádala bych jí takových šestnáct. Ale jestli si myslíte, že plakala, že mě požádala za prominutí, tak se mýlíte. Koukala na mě pořád tak, jako bych z nás dvou byla tou stvůrou já.
,Jak jste se dostala do mého bytu?
,Jsem přítelkyně Jeanine.
,A to je důvod k tomu, abyste se schovávala pod postelí? Co jste tam pod tou postelí dělala?
,Čekala, až odejdete.
,A co potom?
,Byla bych taky odešla.
Umíte si to představit, pane komisaři? Tohle trvalo celé týdny, celé měsíce. Přijela do Paříže zároveň s mou neteří. Seznámily se ve vlaku. Cestovaly třetí třídou, a protože nemohly spát, celou noc si vykládaly ty svoje holčičí osudy. Ta dívka se jmenovala Louisa a peníze měla tak na dva tři týdny.
Našla si místo, lepila známky na obálky nevím v jaké kanceláři, ale její vedoucí jí ihned začal dělat milostné návrhy a ona mu dala facku.
Totiž tak mi to aspoň řekla, ale to ještě neznamená, že je to pravda. Když zůstala bez peněz a z podnájmu ji vyhodili, šla za Jeanine a ta jí nabídla, aby těch pár nocí, než si najde jiné místo, přespávala tady.
Jeanine se mi to neodvážila říct. Zavedla kamarádku do bytu, když jsem nebyla doma, a dokud jsem neusnula, schovávala se Louisa pod postelí mé neteře.
V týdnech, kdy jsem chodila na odpolední směnu, musela být pod postelí až do půl třetí odpoledne, protože dělám od tří.“
Maigret se od počátku snažil udržet vážnou tvář, protože teta ho nespouštěla z očí a neprominula by mu ani záblesk ironie.
„Zkrátka.,“ opakovala.
Tohle slůvko použila přinejmenším už potřetí a Maigret se neudržel a pohlédl na hodinky.
„Jestli vás to nezajímá.“
„Právě naopak.“
„Máte nějakou schůzku?“
„Ještě mám čas.“
„Jsem u konce. Ráda bych jenom, abyste si uvědomil, že po celé měsíce všechno, co jsem řekla, vyslechla třetí osoba, dobrodružka, kterou jsem ani neznala a která číhala na mé příchody a odchody. Žila jsem si svůj skromný každodenní život a domnívala jsem se, že jsem doma, netušíc.“
„Napsala jste její matce?“
„Jak to víte? Řekla vám to?“
Lognon byl viditelně zklamaný. Na stopu slečny Poréové přišel on a pravděpodobně ho to stálo dlouhé a. vyčerpávající pochody po Paříži. Kolikrát jenom zmokl, protože se nezdržoval hledáním přístřeší?
Naproti tomu Maigret nemusel vytáhnout paty z kanceláře.
Nehnul ani prstem a informace se mu valily samy. A teď nejen že přišel na stopu Poréové takřka ve stejnou chvíli jako Lognon, ale zdá se, že toho dokonce ví víc.
„Nenapsala jsem její matce hned. Nejdřív jsem holku vyhodila a doporučila jsem jí, aby už nikdy nepřekročila tenhle práh. Myslím, že bych ji byla mohla zažalovat?“
„Pro porušení domovního práva?“
„A pro krádeže jídla po celé ty měsíce. Když se neteř vrátila, řekla jsem jí bez servítků, co si myslím o ní i o jejích známých. Jeanine nebyla o moc lepší, to jsem si uvědomila, když mě o pár týdnů později taky opustila a přestěhovala se do hotelu. Slečinka potřebovala mít volné ruce, chápete?
Aby mohla přijímat muže.“
„Jste si tím jistá?“
„Proč by jinak potřebovala jít do hotelu, když u mé měla kde spát i co jíst? Vyptala jsem se jí na tu přítelkyni. Řekla mi jméno a adresu matky. Asi týden jsem váhala, ale pak jsem jí poslala dopis a kopi jsem si schovala. Nevím, jestli to k něčemu bylo. Ale nemůže se vymlouvat, že jsem ji neupozornila. Chcete si jej přečíst?“
„Není potřeba. Stýkala jste se s neteří i později, když se od vás odstěhovala?“
„Nepřišla ani jedinkrát, ani aby mě pozdravila a na Nový rok ji nikdy nenapadlo poslat mi přání. Myslím, že celá ta nová generace je taková. To málo, co jsem. o ní věděla, jsem se dozvěděla od bratra, který je jako slepotou raněný. Holka ho uměla opít rohlíkem. Čas od času mu napsala, napovídala mu, že pracuje, že je zdravá, a pokaždé slíbila, že se brzy na něho přijede podívat.“
„Do Lyonu se už nevrátila?“
„Jednou, na vánoce.“
„Bratra ani sestru nemá?“
„Měla bratra, ale ten umřel někde v sanatoriu. Zkrátka.“
Maigret ta „zkrátka“ mechanicky začal počítat.
„Je plnoletá. Bratrovi snad oznámila, že se vdává. Mně neřekla nic. Já se to dozvěděla až z novin. Nezdá se vám zvláštní, že tu její kamarádku zabili zrovna té noci, co měla Jeanine svatbu?“
„Stýkaly se pořád dál?“
„Jak bych to mohla vědět? Ale chceteli vědět, co si o tom myslím, tak holka jako Louisa se jen tak kamarádky nepustí, Tyhle lidi, co žijí na útraty druhých a schovávají se pod postelí, se nedají snadno odradit. A ten Santoni je opravdu boháč.“
„Takže neteř jste neviděla tři roky?“
„Přes tři roky. Loni, někdy v červenci, jsem ji jednou zahlédla ve vlaku. Bylo to na nádraží SaintLazare. Vypravila jsem se na jeden den do ManteslaJolie. Bylo hrozné vedro. Měla jsem dovolenou a zatoužila jsem po venkově. Na kolejích vedle našeho vlaku stál luxusní rychlík, prý jel do Deauvile. Když jsme se rozjížděli, zahlédla jsem v jednom kupé Jeanine. Ukázala na mne osobě, která seděla vedle ní, a v posledním okamžiku mi ironicky zamávala.“
„Cestovala s nějakou ženou?“
„To jsem neviděla. Měla jsem dojem, že je dobře oblečená, a v tomhle vlaku bývá jenom první třída.“
Janvier jako obvykle dělal poznámky, jenom pár, protože tohle tlachání se dalo shrnout do několika slov.
„Když u vás neteř bydlela, měla jste přehled, s kým se stýká?“
„Podle toho, co říkala, se nestýkala s nikým. Ale těžko věřit děvčeti, které si schovává lidi pod postelí.“
„Děkuji vám, slečno.“
„To je všechno, co jste si přál vědět?“
„Pokud nemáte další informace.“
„Nemyslím. Ne, pokud mě něco ještě napadne.“
S lítostí sledovala, jak jdou ke dveřím. Tolik by si byla přála ještě něco dodat. Lognon pustil napřed Maigreta a Janviera a sám šel ze schodů poslední.
Na chodníku komisař nevěděl, co říct.
„Prosím vás za prominutí, kolego. Kdybych byl věděl, že jste tam.“
„Na tom nezáleží.“
„Udělal jste kus dobré práce. Je pravděpodobné, že ted to půjde rychleji.“
„Znamená to, že mě nepotřebujete?“
„To jsemneřekl.“
Lucienova manželka je pozorovala skleněnými dveřmi bylinkářství.
„V této chvíli pro vás nic nemám. Není na čase, abyste si odpočinul a vyléčil tu bronchitidu?
„Je to jenom rýma. Přesto vám děkuji.“
„Mám vás někam zavézt?“
„Ne. Pojedu metrem.“
Opět chtěl ukázat, jaký je rozdíl mezi ním a těmi, kdo odjíždějí autem, on pojede metrem, a protože je právě šest, bude se tlačit v davu.
„Blahopřeji vám. Dozvíteli se něco nového, zavolejte mi. Já vás budu také informovat.“
Když se zase ocitl ve voze o samotě s Janvierem, povzdychl si:
„Chudák Lognon! Nevím, co bych dal za to, kdybych byl přišel až po jeho odchodu.“
„Vracíte se na Nábřeží?“
„Ne. Zavez mě domů.“
Bylo to pár kroků. Neměli ani čas probrat novinky, které se dozvěděli. Oběma určitě ležela v hlavě Šestnáctiletá holka, která utekla od mámy a pak se musela po celé měsíce schovávat den co den pod postelí.
Vdova Crémieuxová o ní řekla, že to byla hrdopýška, nikdo jí nebyl dost dobrý, aby s ním promluvila. Rose, služka Larcherových, viděla, jak tráví celé hodiny úplně sama na lavičce na náměstí Svaté Trojice. Úplně sama navštívila také dvakrát obchod slečny Ireny. Sama šla i do Romea a úplně sama tamodtud také odešla, odmítla nabídku taxíkáře, který ji později viděl na náměstí SaintAugustin v dešti a potom znovu na třídě Faubourg SaintHonoré. Dále nebylo už vůbec nic, jen tělo ležící na mokrém dláždění na náměstí Vintimile. Neměla už sametovou pláštěnku ani stříbrnou večerní kabelku, které si vypůjčila, a rovněž chyběl jeden střevíček s vysokým podpatkem.
„Tak na shledanou, milý Janviere.“
„Nějaký příkaz?“ .
Vyloučeno vyslýchat Jeanine Armenieuovou, která se stala paní Santoniovou a tráví líbánky ve Florenci .
„Čekám dnes večer zprávu z Nice.“
Pořád ještě zůstávala spousta bílých míst, která museli zaplnit. Někde byl někdo, kdo tu dívku zabil a pak ji dopravil na náměstí Vintimile.
