KAPITOLA SEDMÁ
o inspektorovi v přední linii a o dívce, která se vydala na schůzku s osudem
Janvier zašel do domu pro informace a Maigret stál zatím s rukama v kapsách na okraji chodníku a říkal si, že ulice Ponthieu je tak trochu zákulisí ChampsElysées nebo jejich schodiště pro služebnictvo. Za každou velkou pařížskou třídou bývá taková užší rušná ulice, často rovnoběžná, kde jsou malé bary a krámky s potravinami, šoférské hospůdky, laciné hotýlky, holiči a malí živnostníci.
Tady zrovna byla vinárniěka, kam měl chuť zajít, a byl by to bezpochyby udělal, když vtom vyšel z domu Janvier.
„Je to tady, šéfe.“
Strefili se hned napoprvé. Domovnická lóže nebyla o nic světlejší než většina ostatních v Paříži, ale domovnice byla mladá, vábná, a v dětské ohrádce z lakovaného dřeva se batolilo dítě.
„Vy jste také od policie, že?“
„Proč říkáte také?“
„Protože včera večer tu už někdo od policie byl. Zrovna jsem se chystala do postele. Takový mužíček s moc smutným pohledem. Než jsem si všimla, jakou má rýmu, myslela jsem, že ztratil ženu a pláče pro ni.“
Nebylo snadné při tomto popisu Protivy zachovat vážnost.
„Kolik bylo hodin?“
„Asi deset. Zrovna jsem se svlékala za zástěnou a musela jsem ho nechat čekat. Jdete kvůli stejné věci?“
„Patrně se vás vyptával na slečnu Armenieuovou ?“
„A na její přítelkyni, na tu zavražděnou.“
„Poznala jste její fotografi v novinách?“
„Myslela jsem si, že je to ona.“
„Bydlela tady?“
, „Posaďte se, pánové. Dovolíte, abych dodělala malému oběd? Jeli vám moc teplo, odložte si kabáty.“
Sama jim položila otázku:
„Vy nepatříte do stejného oddělení jako ten pán ze včerejška? Vlastně nevím, proč se vás na to ptám. Nic mi do toho není. Jak jsem už řekla vašemu kolegovi, skutečnou nájemnicí byla slečna Armenieuová, slečna Jeanine, jak jsem jí říkala, a na tu taky byla napsaná smlouva. Ta se teď vdávala, psalo se o tom v novinách. Znáte ji?“
Maigret souhlasně přikývl. „Bydlela tu dlouho?“
„Asi dva roky. Když se sem přistěhovala, byla ještě mladičká a neotrkaná a často ke mně přicházela na radu.“ „Pracovala někde?“
„Tehdy byla zaměstnaná jako písařka v kanceláři nedaleko odtud, nevím přesně kde. Najala si malý byt ve třetím patře 8 výhledem do dvora, ale hezoučký.“ „Její přítelkyně s ní nebydlela?“
„Ale ano. Jenomže jak už jsem říkala, nájemné platila slečna Jeanine a nájemní smlouva byla na její jméno.“
Nepřála si nic jiného než mluvit. A ilo jí to tím lépe, že stejné informace dávala už předchozího dne.
„Vím přesně, na co se mě budete ptát. Odstěhovaly se asi před půl rokem. Přesně řečeno první se odstěhovala slečna Jeanine.“
„Vždyť jste říkala, že byt byl na její jméno?“ „To ano. Měsíc byl skoro u konce, zbývaly tři čtyři dny. Jednou slečna Jeanine přišla, sedla si tam, co teď sedíte vy, a povídá:
,Už toho mám dost, paní Marcelo. Tentokrát jsem se rozhodla s tím skoncovat.“
Maigret se zeptal: „Skoncovat s čím?“ „S tou druhou, s tou přítelkyní, Louisou.“
„Nesnášely se?“
„To bych vám právě chtěla vysvětlit. Louisa se tu nikdy nezastavila na kus řeči, skoro nic o ní nevím, kromě toho, co mi řekla její přítelkyně, takže všechno mám jen z doslechu. První dny jsem si myslela, že jsou to sestry nebo sestřenice nebo přítelkyně z dětství. Teprve pak mi slečna Jeanine řekla, že se před dvěma třemi měsíci prostě seznámily ve vlaku.“ „Neměly se rády?“
„Měly i neměly. Těžko říct. Prošla tudy hezká řádka děvčat v tomhle věku. Ještě tu máme dvě, obě tančí v Lidu. A další, ta dělá manikérku v Claridgi. Většina mi o sobě poví i co sama neví. Po několika dnech byla slečna Jeanine jako ty ostatní. Ale ta druhá, Louisa, ta se nikdy nesvěřovala. Dlouho jsem si myslela, že je tak nafoukaná, ale pak jsem si řekla, že je to u ní možná spíš ostýchavost, a ještě teď si myslím, že to bylo ono.
Podívejte, když takové holky přijedou do Paříže, cítí se mezi těmi milióny lidí úplně ztracené, a to se pak buď vytahují, předvádějí se, mluví hlasitě, anebo se uzavřou do sebe. Slečna Jeanine patřila spíš k tomu prv…
