14.
Vápenec s Ježdíkem si rozhodně nepadli do oka. Proto se musel ujmout slova poručík Kotásek, což učinil s přívětivostí jemu vlastní.
„Mne by strašně zajímalo,“ řekl, „jak to bylo s Orobejlovou vynalézavostí v pokrmech. Vyměňovali jste si recepty?“
„Takhle by se to říct nedalo,“ odpověděl po chvilce přemýšlení Ježdík, „protože já jsem profesionál a on byl amatér. Nemohl jsem dost dobře akceptovat jeho nápady, kterých bylo bezpočet, i když mě zajímaly, zejména pokud se týkaly čínské kuchyně. Ta však má svou tradici a zabývají se jí znalci na celém světě. Amatér si může dovolit spoustu zajímavých experimentů, které profesionál musí oželet. Jinak by se nutně zesměšnil. Orobejl dosahoval zajímavých chutí tím, že používal koření a přísady, které staří Číňané neznali a ani v moderní čínské kuchyni se nevyskytují. Jako česká hospodyňka neudělá pomerančové či banánové knedlíky posypané burskými oříšky, a ani ji takové zvěrstvo nenapadne, tak nemůže profesionální kuchař z čínské kuchyně sáhnout po koření nebo jiné surovině, která je typická třeba pro karibskou oblast. To prostě nejde“. Orobejl naše zábrany neměl a díky svému smyslu pro chuť vytvořil řadu výtečných hybridních pokrmů, jimiž udivoval společnost.“
„Znáte houbový guláš, který Orobejl nazval Ohňostrojem chutí?“ zeptal se poručík. „Dost se jím prý pyšnil.“
„On se pyšnil vším, co kdy vytvořil,“ usmál se Ježdík, „a svých gulášů si vážil víc než své tvorby literární. Jenomže na této půdě se hovořilo spíše o čínské kuchyni, a s tou nemá Ohňostroj chutí nic společného.“
„Takže neznáte jeho složení?“
„Ani přibližně. Nepídil jsem se po něm, protože sám houby nesnáším. Leží mi dlouho v žaludku.“
„Škoda,“ vzdychl Kotásek. „Tolik jsem o něm slyšel, že bych si ho tuze rád doma udělal.“
„Jste také kuchař amatér?“
„Snad je to na mně alespoň trochu vidět. Ale tak, jak jsem si dnes pochutnal u vás, se mi ještě doma nepodařilo.“
Ježdík se zatvářil polichoceně.
„Takové zjištění není pro vás hanbou, i když nám působí radost,“ prohlásil. „Myslím, že si jakoukoliv chválu zasloužíme, a také ji velice často sklízíme. A ne od ledajakých lidí!“
„Také sem prý chodí psychiatr doktor Beruška?“
„Ano. Kdysi sedávali u jednoho stolu s Mistrem Orobejlem. Později se z nějakých důvodů rozkmotřili a chodili sem každý zvlášť.“
„Ten důvod neznáte?“
„Říká se, že Orobejl napsal něco proti psychiatrům. Stejně je to divné povolání, když člověk musí soustavně někoho napadat a urážet!“
„Ale v ten den, kdy byl Orobejl otráven, se s Beruškou opět smířil. Dokonce natolik, že k němu odjel na večeři.“
„To dříve činil často. Doktor Beruška patří mezi známé kuchaře amatéry a velice rád hostí kulinární znalce, kteří jsou ovšem povinni projevovat nadšení. Musí hýřit hlasitou chválou a neskrývaným obdivem.“
„Chápu,“ přikývl Kotásek. „Také jsem tak ješitný.“
„To nemá s ješitností nic společného,“ tvrdil Ježdík. „Každé umění má smysl jen tehdy, když je konzument dokonale prožívá. Posloucháte-li klavírní koncert, svěsíte hlavu, přivřete oči a plně se soustředíte na hudbu. Jste-li na veselohře v divadle, předpokládá autor i herci, že se budete hlasitě smát. Jestliže je vám dopřáno obědvat nebo večeřet v domě kuchařově, sluší se řičet nadšením, pomlaskávat při každém soustu a všemožně vzdávat hold tvůrci. To je obvyklý rituál, který patří ke každé hostině.“
„Snad abychom šli,“ ozval se Vápenec, který naslouchal předešlým slovům s krajní nelibostí. „Ještě že na mně nikdo nevyžaduje, abych řičel rozkoší při tlačence s cibulí!“
