15.
K domu, v němž Beruška bydlel, dorazili Vápenec s Kotáskem bez větších obtíží. Pak už to bylo horší, protože chybělo jakékoli označení. Jmenovky byly nečitelné a rezavé schránky na dopisy jako by chtěly obyvatele domu utajit. Naštěstí se jako deus ex machina objevila správcová. Nemela ráda okounějící občany, alespoň ne v domě, který by měla uklízet. Tuto povinnost sice zřetelně zanedbávala, ale zato jí neušlo, když dva neznámí chlápkové nejistě přešlapovali v průjezdu. Houkla na ně, co tu vlastně chtějí, a dočkala se přijatelné odpovědi, která byla zároveň otázkou.
„Jo, Berušku, znám,“ přikývla uštěpačně, „pokud vám jde ovšem o toho nezodpovědnýho psychiatra, co radí matkám od čtyřech dětí, aby místo sebevraždy raději cestovaly do Itálie, neboť je to přivede na jiné myšlenky.“
„Ano, to je on!“ zaradoval se Kotásek. „Myslíte, že je doma?“
„To určitě ne,“ řekla správcová. „On je totiž děsně vytíženej. Buď se producíruje ve sdělovacích prostředcích, nebo někde u táboráku radí mladejm slečnám, jak ve dvanácti letech neotěhotnět.“
Kriminalisté si nemohli nepovšimnout, že z chraplavého hlasu správcové čiší značná míra pohrdání, ne-li celou psychiatrickou vědou, tedy alespoň progresivními metodami doktora Berušky. Také to nedokázali smlčet.
„No,“ ušklíbla se správcová, „já nechci panu doktorovi odhánět pacienty, protože je to hodnej člověk, neplive na schody a vždycky mě pozdraví první. Jenomže co je to platný, když to jeho povídání o manželství je mi proti mysli. Podle mne se do takovejch věcí nemá vůbec plést. Psychiatr má postříkat studenou vodou člověka, který si vo sobě myslí, že je Napoleon nebo Vochomůrka, a dát svěrací kazajku zuřivci, co vytlouká veřejné místnosti. Kromě toho ještě může odborně léčit ty pány, co choděj do parku děsit mladý holky v pršiplášti, pod kterým lautr nic nemají. Ale mluvit lidem do manželství, to je naprostá troufalost. Kór, když tomu vůbec nerozumí!“
„Nerozumí?“ podivil se Kotásek. „Je to přece vyhlášený odborník a mládež jeho poznatky doslova hltá!“
„Taky na ty jeho řečičky může skočit akorát mládež,“ mínila správcová, „která ještě nemá dost životních zkušeností a nevyzná se prakticky v ničem. Kdyby ty experimenty doktora Berušky za něco stály, tak by je uplatnil alespoň ve vlastním manželském životě!“
„On je neuplatňuje?“ divil se Vápenec.
„Někdy se o to snaží,“ přiznala správcová, „ale málokdy s tím uspěje, což vyplývá z toho, že je počtvrtý ženatej!“
„Pánové!“ vydechl obdivně Kotásek. „To už je tedy výkon!“
„Poprvé měl herečku,“ vzpomínala správcová, „s kterou jezdil na nudistický pláže po celý Evropě. Když byl v Praze, poskakovali v bytě nahatý, pili koňak a diskutovali vo věčnejch pravdách. Potom ta herečka utekla k nějakýmu režisérovi vod Krátkýho filmu a doktor Beruška se věšel ve špajzu, ačkoli právě otiskl seriál článků proti sebevraždám. Naštěstí je to nešikovný člověk, a tak akorát rozbil pár lahví třešňového kompotu.“
„I to je škoda,“ podotkl lítostivě Kotásek.
„Je,“ souhlasila správcová, „ale lidskej život je lidskej život. Druhou Beruškovou ženou byla lékárnice, která baštila prášky jako králík pampelišku a měla přitom rozličná vidění. Při některejch se modlila a při jinejch honila doktora Berušku po kvartýru se sekerou. Jednou ho ťala pod pravou lopatku a jemu nezbylo nic jiného, než se dát rychle rozvést.“
„Chudák,“ litoval ho poručík, „kdo by to řekl, že už v životě tak zkusil!“
„Každý je svýho štěstí strůjcem!“ poučila ho správcová. „A doktora Berušku nikdo nenutí, aby se ženil s takovými případy. Kdyby si vzal slušnou holku, nikdy by se mu nic podobnýho nestalo. Nechci se chlubit, ale podívejte se na mý manželství! Žijeme s tátou v lásce a věrnosti pětatřicet let, vychovali jsme tři děti a obešli jsme se bez psychiatra. Člověk si ovšem musel ledacos odepřít. Na nudistický pláži jsem v životě nebyla a prášky jsem jedla akorát, když mě bolely zuby.
Když je jeden střídmej a uvážlivej, tak mu manželství nabeton vyjde. Ale kdepak doktor Beruška! Do tře…
