28.
V bílém plášti vypadal doktor Beruška důvěryhodněji než ve společenském oděvu. To musel uznat i kapitán Vápenec, který byl přesvědčen, že jeho averze k psychiatrovi je trvalá. Nyní měl dojem, že se setkal se zcela jiným člověkem.
„Není to nic vážného,“ ujistil Beruška oba kriminalisty. „Liliana Ptáčkova je v naprostém pořádku. Šlo zřejmě o takzvanou demonstrativní sebevraždu. Dívka je zcela mimo nebezpečí. Přesto si myslím, že jsem měl důvod vás zavolat. Dokonce dva důvody. První je ten, že Liliana je gravidní.“
Vápenec hvízdl, ačkoliv se to v nemocničním prostředí příliš nehodilo. Kotásek zase udiveně mlaskl, což se nehodilo rovněž.
„Druhým důvodem je to,“ nedal se vyrušit Beruška, „že Liliana obvinila svého otce z vraždy Jiřího Orobejla. Protože byla zcela při smyslech a několikrát to opakovala, musel jsem vám to oznámit.“
„Dobře jste udělal, doktore,“ řekl kapitán, „a můžeme tu dívku vidět?“
„Ovšem,“ přikývl psychiatr. „Velice se na vás těší. Už mě dokonce podezírala, že jsem se s vámi nespojil a jsem ve styku s jejím zločinným otcem. Buďte tak laskavi a pojďte za mnou!“
Liliana ležela na pokoji číslo dvanáct. I když její hlavní půvaby byly zakryty přikrývkou, nemohl nikdo pochybovat o tom, že jde o dívku krásnou a okouzlující. Jiří Orobejl měl zatraceně dobrý vkus a ještě větší drzost.
Vápenec několikrát naprázdno polkl. Pomyslel si, že kdyby sám byl otcem tak půvabné dívky, neváhal by vůči vilnému humoristovi použít násilí. Jenže o to tady už nešlo. Humorista byl podle předpisů zpopelněn a dívka s ním čekala dítě.
„Liliano,“ pravil doktor Beruška. „Tito pánové jsou od Policie. Přivolal jsem je na vaše přání. Přesto vás žádám, abyste si ještě jednou rozmyslela to, co jim chcete říci.“
„Není toho tolik,“ usmála se hořce krasavice, „ale říci to musím. I kdyby měli tatínka posadit na elektrické křeslo.“
„Budete muset, slečno, změnit kontinent,“ upozornil ji Vápenec, „u nás tuhle legraci neprovozujeme.“
„Já na tom netrvám,“ ujistila ho Liliana, „ale chci vám říci něco, co musíte vědět, protože můj Jirka byl otráven, a já vím, kdo to udělal.“
„Dejme tomu,“ řekl Vápenec, „ale snad by bylo lépe, kdybyste nám všechno, co víte, pověděla pěkně od začátku.“
„No dobrá,“ souhlasila, „ale ten začátek je trochu staršího data. Asi před čtrnácti měsíci jsem začala chodit s Jirkou Orobejlem. On si nerozuměl se ženou, a proto trávil dovolenou u nás na mlejně. Strašně jsem se do něj zamilovala.“
„To se stává,“ chápal kapitán, „ale dle názoru ostatních jste se k sobě příliš nehodili. Byl zde například značný věkový rozdíl…“
„Názory ostatních nás nezajímaly,“ tvrdila dívka, „a byli jsme nad ně zcela povzneseni. Důležité bylo jen to, že jsme se milovali. Věkový rozdíl? Cožpak historie nezná spoustu velikých lásek, kde byl daleko větší? Stačí si vzpomenout na Goetha!“
„Něco jsem o tom slyšel v Mariánských Lázních,“ vzpomněl si Vápenec, „kde jsem se léčil po operaci ledvinových kamínků. Ale byly zde ještě jiné okolnosti, které mohly negativně ovlivnit váš vztah. Orobejl přece nebyl žádný krasavec. Vážil sto dvacet kilo a jeho tvář připomínala dva polštáře připlácnuté k sobě. Je dost nepochopitelné, že jste právě tomuto muži věnovala svou přízeň.“
„Co je to mužská krása?“ téměř vykřikla Liliana Ptáčkova. „Byl snad krásný Cyrano z Bergeracu? Byl šeredný. Nos měl jako okurku. Ale na druhé straně sršel vtipem a okouzloval plody svého ducha. Právě tak jako Jiří! Nikdy jsem neslyšela muže mluvit tak chytře a duchaplně!“
„Dejme tomu,“ děl skepticky Vápenec. „Svými řečičkami si vás omotal kolem prstu. Co bylo pak?“
„Poměr,“ pravila hrdě dívka. „Neboli intimní styk. Stali jsme se milenci.“
„No nazdar!“ hvízdl Vápenec. „Z toho měl asi tatínek radost!“
„Reagoval jako každý přízemní člověk,“ ohodnotila svého otce Liliana. „Byl vzteklý a trapný. Jenomže byl také dokonale bezmocný. Proti takové lásce, jaká vzplanula mezi mnou a Jiřím, nemohl absolutně nic podniknout. Jiřího vyhnal, mně mluvil několik hodin denně do duše, ale…
