Kapitola 15
9.45
„Nancy,“ řekla Sheila tiše, „jsme tady.“
Nancy otevřela polekaně oči.
„Kolik je hodin?“ zeptala se a snažila se orientovat, kde vlastně je.
Sheila jí odpověděla.
„Je mi hrozně,“ hlesla Nancy.
„Mně taky,“ ujistila ji Sheila a položila jí ruku na rameno.
Většinu noci strávily na letišti v Atlantě plny strachu, že je někdo pozná.
Když v časných ranních hodinách nasedly do letadla, trochu se uklidnily.
Nespaly téměř čtyřicet hodin. Jakmile se letadlo vzneslo do vzduchu, obě tvrdě usnuly.
„Co jen řeknu synovi?“ zoufala Nancy, a ani nečekala na odpověď. Pokaždé když si vzpomněla na zmizení svého manžela, zalily se jí oči slzami.
Obě ženy si vzaly zavazadla a zamířily k východu. Pronásledoval je paranoidní pocit, že je stále někdo pozoruje. Když vešly do letištní haly, zahlédla Nancy Jonathana a vrhla se k němu. Pár minut se tiše objímali, zatímco se Sheila přivítala s Jessem, Pittem a Cassy.
„Půjdeme,“ pobídl je Jesse a poklepal Nancy a Jonathanovi na rameno.
Společně se vydali na cestu. Jesse neustále sledoval lidi, které míjeli. Byl rád, že si jich nikdo nevšímá, zejména nikdo z letištní bezpečnostní služby.
Za patnáct minut už seděli v poručíkově dodávce a mířili k městu. Sheila a Nancy podrobně vyprávěly průběh celého pobytu v Atlantě. Třesoucím se hlasem vylíčila Nancy Eugenovy poslední okamžiky. Po jejím vyprávění všichni zmlkli.
„Musíme se rozhodnout, kam půjdeme,“ ozval se po chvíli Jesse.
„Náš dům bude asi nejvhodnější,“ řekla Nancy. „Není sice příliš nóbl, ale je v něm dost místa.“
„Myslím, že to není právě nejlepší místo,“ odporoval Jesse. Vysvětlil Nancy a Sheile, co se stalo včera večer.
Nancy se rozzlobila.
„Vím, že je to nesmyslně sobecké, dělat si starosti o dům, když se kolem mě děje to, co se děje, ale je to můj domov!“ prohlásila.
„Kde jste zůstali přes noc?“ zeptala se Sheila.
„V bytě mého bratrance,“ odpověděl Pitt. „Problém je, že jsou tam jen tři ložnice a jedna koupelna.“
„Za současných podmínek je pohodlí luxus, který si nemůžeme dovolit,“ prohlásila Sheila.
„Dneska ráno mluvili v televizi nějací lékaři a ujišťovali všechny, že epidemie chřipky, která se šíří po celém světě, má mírný průběh a není třeba se kvůli ní znepokojovat,“ řekla Nancy.
„Nejspíš byli z Ústřední hygienicko-epidemiologické stanice,“ poznamenala Sheila. „Hajzlové.“
„Je divné, že se nikdo veřejně nezmínil o těch černých discích,“ ozval se Pitt. „Proč se o ně nikdo nezajímá? Vždyť se jich najednou objevilo tolik!“
„Ty disky vypadají nevinně, jsou jen taková kuriozita,“ soudil Jesse. Lidi se o nich bezpochyby baví, ale všichni si myslí, že nejsou tak důležité, aby se
o nich veřejně diskutovalo. Bohužel nikdo nepochopil, že mezi nimi a chřipkou existuje přímá souvislost. Nebo pochopil, ale to už bylo pozdě.“
„Musíme přijít na způsob, jak lidi varovat,“ přemýšlela Cassy.“Nemůžeme už na nic čekat.“
„Cassy má pravdu,“ souhlasil Pitt.“Musíme s tím na veřejnost, využít televizi, rozhlas, noviny, všechno, co se nám podaří. Lidi se to musí dozvědět.“
„Na veřejnost se vykašlete,“ namítla Sheila.“Musíme zainteresovat lékaře a vědce. Jinak tu za chvíli nebude nikdo s odpovídajícím vzděláním, kdo by byl schopen vymyslet, jak tohle všechno zastavit.“
„Myslím, že děcka mají pravdu,“ odporoval Jesse„ Zkusili jsme hygieniky, a víte sama nejlíp, jak to dopadlo. Musíme najít někoho z masmédii, kdo ještě není nakažený, a poslat zprávu po celém světě. Já bohužel neznám nikoho, jen pár novinářů, co se nám pletou do vyšetřování.“
„Ale ne, Sheila má pravdu,“ ozvala se Nancy.
Jonathan se otočil.Od chvíle, kdy se dozvěděl, jaký osud potkal jeho otce, seděl a mlčel. Představa smrti pro něj byla naprosto neskutečná, jako pro většinu mladých lidí. Zatím nebyl schopen vyrovnat se s tím, co slyšel.
Střídavě sledoval,o čem se mluví v autě a co se děje venku. Všude byla spousta lidí. Zdálo se, že ulice jsou čím dál tím plnější. Lidé chodili po ulicích ve dne i v noci a všichni měli na tváři strnulý úsměv.
Když pr…