Kapitola 7
20.15
Stará pitevní váha zaskřípala, když doktor Curtis Lapree položil na její misku játra Charlieho Arnolda. Ručička se rozkývala.
„Váha je normální,“ prohlásil Curtis.
„čekal jste, že nebude normální?“ zeptal se Jesse Kemper. Přišel se spolu s detektivem Vincem Garbonem podívat na pitvu mrtvého zaměstnance univerzitní nemocnice.
Oba policisté byli oblečeni v pláštích na jedno použití.
Jessemu ani Vinceovi nečinil pohled na pitvu žádné obtíže. Za léta služby u policie se zúčastnili nejméně stovky podobných akcí, především Jesse, který byl o jedenáct let starší než Vince.
„Ne,“ odpověděl patolog. „Játra vypadala normálně, měla normální konzistenci a čekal jsem, že budou mít i normální váhu.“
„Napadá vás, co toho chudáka zabilo?“ ptal se dál Jesse.
„Ne,“ zavrtěl Curtis hlavou. „Vypadá to, že to bude další záhada.“
„To mi neříkejte,“ zamračil se Jesse. „Spoléhám na vás, že mi řeknete, jestli šlo o vraždu nebo o nehodu.“
„Uklidněte se, poručíku,“ zasmál se Curtis. „Dělám si srandu. Měl byste vědět, že vlastní pitva těla je jen začátek. V tomhle případě čekám, že nám něco řekne až histologie. Myslím, že by nám mohla říct něco celkově u příčině smrti. Nevím, co si mám myslet o té díře v ruce. Jen se na ni podívejte!“
Curtis zvedl ruku Charlieho Arnolda do výšky. „Ta díra je dokonale kulatá!“
„Mohla by to být střelná rána?“ zeptal se Jesse.
„Na tuhle otázku si nejlíp odpovíte sám,“ prohlásil patolog. „Viděl jste jiţh nejspíš víc než já.“
„Máte pravdu, nevypadá to jako střelná rána,“ souhlasil Jesse.
„To bych řek, že ne,“ přitakal Curtis. „Ta kulka by musela letět rychlostí světla a být horká jako vnitřek Slunce. Podívejte, jak jsou okraje spálené. Co se stalo s tou tkání, která chybí? Říkal jste, že na místě nebyla žádná krev ani jiná lidská tkáň.“
„Ne, nebylo tam nic,“ přikývl Jesse. „Tedy žádné stopy fyzického násilí.
Bylo tam roztavené sklo a roztavený kovový nábytek, ale žádná krev nebu jiná tkáň.“
„Říkal jste roztavený nábytek?“ podivil se Curtis. Sundal játra z váhy a utřel si ruce o zástěru.
Poručík popsal, jak přesně pokoj vypadal. Patolog žasl.
„To mě podržte,“ prohlásil.
„Napadá vás něco?“ vyptával se znovu Jesse.
„Možná,“ připustil Curtis. „Ale nebude se vám to líbit. Mně se to taky nelíbí. Je to šílenost.“
„Jen mi to řekněte,“ nutil ho policista.
„Nejdřív vám něco ukážu,“ pronesl patolog. Odešel ke stolku s nástroji a přinesl si háky. Vsunul je mezi rty zemřelého a odhalil zuby. Mrtvý měl děsivou křečovitou grimasu.
„Ale fuj,“ zabručel Vince. „Budu z toho mít noční děsy.“
„Dobrá, doktore,“ ozval se Jesse. „Co mám vidět kromě zkažených zubů?
Vypadá to, že si je ten člověk nikdy v životě nečistil.“
„Podívejte se, jak vypadá sklovina na předních zubech,“ upozornil ho Curtis.
„Koukám,“ přikývl Jesse. „Vypadá trochu poničeně.“
„To je přesně ono,“ prohlásil patolog, vytáhl háky a vrátil je zpátky na stolek.
„Tak už konečně přestaňte chodit kolem horké kaše,“ řekl poručík netrpělivě. „Co máte na mysli?“
„Jediné, co podle mého názoru může tohle udělat se zubní sklovinou, je radioaktivní záření,“ prohlásil lékař.
Policista se zatvářil zklamaně.
„Upozornil jsem vás, že se vám to nebude líbit,“ uklidňoval ho Curtis.
„Jesse půjde za chvíli do důchodu,“ vložil se hovoru Vince. „Neměl byste si z něj takhle utahovat.“
„Já to myslím vážně,“ přesvědčoval je patolog. „To je totiž jediné, co by odpovídalo všem nálezům, včetně díry v ruce a změnám skloviny. Dokonce i ten zákal, po kterém nebylo při posledním očním vyšetření ani stopy.“
„Tak co se podle vás tomu chudákovi stalo?“ zeptal se poručík.
„Vím, že vám to bude připadat přitažené za vlasy,“ varoval je Curtis. „Ale jediný způsob, jak bych mohl vysvětlit všechno, co jsem na něm našel, je předpokládat, že mu někdo hodil do dlaně kus plutonia. Od toho má tu díru v ruce a od toho taky dostal tu obrovskou dávku záření. Když říkám obrovskou, myslím tím letální dávku, která ho okamžitě usmrtila.“
„To je absurdní,“ kroutil hlavou poli…
