34
Jax si opět hrál na bezdomovce, tentokrát bez nákupního vozíku.
Navíc teď nepředstavoval schizofrenika jako předtím. Král graffiti se vydával za typického válečného veterána: odevšad ho vylili, sám sebe lituje a s umolousanou obrácenou kšiltovkou s logem New York Mets, v níž se _ Bůh vám žehnej _ povaluje třicet sedm centů, žebrá na chodníku posetém žvýkačkami o drobné. Laciné triky.
Momentálně na sobě neměl olivově zelenou vojenskou bundu ani šedé tričko, nýbrž otrhanou bezovou sportovní bundu (vytaženou z popelnice přesně tak, jako to dělají skuteční bezdomovci) a černé zaprášené triko. Seděl na lavičce naproti domu v západním Central Parku a pomalu usrkával z plechovky zabalené do umaštěného hnědého papírového pytlíku. Tohle měla být whisky, pomyslel si zatrpkle. Kéž by. Jenže to byl ve skutečnosti jen arizonský ledový čaj. Jax se opřel, jako by uvažoval, jakou práci se dnes pokusí sehnat, a zároveň si vychutnával chladný podzimní den, a znovu si lokl sladkého broskvového nápoje. Zapálil si cigaretu a vyfoukl kouř směrem k úžasně průzračné obloze.
Díval se, jak po ulici kráčí ten kluk ze školy Langstona Hughese _ ten, který před chvílí vyšel z domu v západním Central Parku, kde předal balíček Genevě Settleové. Z domu stále nikdo nevycházel zkontrolovat ulici, což ovšem neznamenalo, že uvnitř nikdo není. Kromě toho stála před domem hned u rampy pro vozík dvě policejní auta _ jedno hlídkové a jedno neoznačené. Jax se tedy posadil sem, o jeden blok dál, a čekal, až chlapec vyřídí pochůzku.
Po chvíli se vyzáblý výrostek doploužil k lavičce a kecl vedle Krále krvavého graffiti, jenž měl ve skutečnosti do bezdomovce daleko.
„Hej hej, chlape.“
„Proč vy mladí pořád říkáte ‚hej?“ dotázal se podrážděně Jax. „A proč to, kurva, říkáte dvakrát?“
„Říkaj to tak všichni. Máš s tím problém, čéče?“
„Dals jí tu tašku?“
„Co je to tam za chlapa, co nemá nohy?“
„Kdože?“
„Ten chlápek tam, co nemá nohy. Anebo je možná má, akorát mu nefungujou.“
Jax netušil, o čem adolescent hovoří. Mnohem raději by nechal doručit zásilku někoho chytřejšího, ale tenhle spratek byl na dvoře školy Langstona Hughese jediný, kdo měl alespoň nějaké vazby na Genevu Settleovou _ jeho sestra ji prý tak trochu znala.
„Dals jí tu tašku?“ zopakoval.
„Jo, dal jsem jí ji.“
„A co říkala?“
„Já nevím. Ňáký kydy. Dík, nebo co já vím.“
„Uvěřila ti.“
„Nejdřív vypadala, že neví, kdo jsem, ale potom už byla v po_ho. Teda jako když jsem se zmínil o ségře.“
Jax podal chlapci několik bankovek.
„Klasa… Hej, jestli pro mě budeš mít ještě ňákou práci, tak ji beru. Já…“
„Vypadni odsud.“
Kluk pokrčil rameny a vyrazil pryč.
„Počkej,“ řekl Jax.
Chlapec přestal klusat a otočil se.
„Jaká byla?“
„Ta štětka? Chceš vědět, jak vypadala?“
Ne, tohle Jaxe nezajímalo. Dost dobře ovšem nevěděl, jak by měl otázku formulovat. A tak nakonec usoudil, že ji vlastně ani nechce položit. Zavrtěl hlavou. „Běž si po svý práci.“
„Tak zatím, chlape.“
Výrostek odkvačil.
Něco Jaxovi říkalo, že má zůstat, kde je. Jenže to by bylo hloupé. Raději ať má mezi sebou a tímhle místem nějaký odstup. Tak či onak se velice brzy dozví, co se stalo, jakmile si ta holka pořádně prohlídne tašku.
Geneva se posadila na postel, opřela se, zavřela oči a přemýšlela, jak je možné, že se cítí tak dobře.
No, dopadli přece pachatele. Její pocity to však mohlo předurčovat jen částečně, protože člověk, který si vraha najal, stále běhal někde na svobodě. A pak zde také byl ten ozbrojený muž ze školního dvorku, muž ve vojenské bundě.
Takže by měla cítit spíš zděšení a sklíčenost.
Jenže je necítila. Místo toho pociťovala svobodu a povznesenost.
Proč?
A pak jí to došlo: protože se svěřila se svým tajemstvím. Odlehčila svému srdci prozrazením, že žije sama a jak je to vlastně s jejími rodiči. A nikoho její lež nevyděsila ani nešokovala, nikdo ji za ni nezačal nenávidět. Pan Rhyme a Amélie ji dokonce podpořili a detektiv Bell taky. Nezačali třeštit, neposlali ji k výchovné poradkyni.
Sakra, to je ale př…
