23
Tak abys věděl, Rhyme, malá místa činu existují.
Vím to, protože se teď na jedno koukám.
Amélie Sachsová stála před impozantním domem Hirama Sanforda na Západní Dvaaosmdesáté ulici nedaleko od Broadwaye _ před velkou a temnou viktoriánskou budovou, v níž sídlila Sanfordova nadace. Všude kolem ní se nacházely objekty evokující historický New York: kromě sídla samotného, které bylo více než sto let staré, zde stálo i muzeum umění z roku 1910 a řada nádherných pamětihodných městských domů. Sachsová tak vůbec nepotřebovala neznámé pachatele v kombinézách potřísněných oranžovou barvou, aby cítila hrůzu _ přímo vedle sídla nadace stál zdobný a přízračný hotel Sanford (proslýchalo se, že film Rosemary má děťátko se měl původně natáčet právě zde).
Z domovních říms na Sachsovou shlížely desítky chrličů, jako by se vysmívaly jejímu současnému úkolu.
Uvnitř ji zaměstnanci nasměrovali k muži, s nímž Mel Cooper před chvílí hovořil, totiž k Williamu Ashberrymu, řediteli nadace a jednomu z nejvyšších manažerů společnosti Sanford Bank and Trust, která tuto neziskovou organizaci vlastnila. Nakrátko ostříhaný muž středního věku ji přivítal s pobaveným vzrušením. „ještě nikdy jsme tady neměli policistu, pardon, chtěl jsem říct policistfci _ vlastně jsme tady nikdy neměli ani jedno.“ Ředitel působil zklamaně, když mu Sachsová vysvětlila, že potřebuje jen pár obecných informací o historii této čtvrti a nehodlá sídlo nadace využívat k čekání na pachatele nebo k nějaké tajné operaci.
Ashberry ji pak s radostí křížem krážem, provedl archivy i knihovnou, přestože on sám jí pomoci nedokázal: jeho specializací nebyly dějiny, nýbrž finance, nemovitosti a daňové zákony. „V podstatě jsem bankéř,“ doznal se, jako by to Sachsová již dříve nepoznala podle jeho oblečení skládajícího se z tmavého obleku, bílé košile a proužkované kravaty, jakož i podle nesrozumitelných obchodních dokumentů a tabulek, které mu ležely na stole v pečlivě urovnaných hromádkách.
O patnáct minut později si ji vzal do péče kurátor _ mladý muž se zálibou v tvídu, který ji provedl temnými chodbami do suterénních archivů. Sachsová mu ukázala počítačovou podobiznu pachatele 910 v naději, že sem třeba někdy zavítal i pachatel, aby vyhledal článek o Charlesi Singletonovi. Kurátorovi však portrét nic neříkal a nevzpomínal si, že by se ho někdo v poslední době ptal na jakákoliv čísla Coloreds Weekly Illustrated. Ukázal na hromady písemností a Sachsová zakrátko seděla na tvrdé židli v kukani malé jako rakev _ nabroušená, zdeptaná a obklopena desítkami knih, časopisů, počítačových sjetin, map a nákresů.
Rozhodla se, že k tomuto pátrání přistoupí stejně, jak ji Rhyme učil přistupovat k místu činu: nejprve se zaměří na celek, poté si zorganizuje logický plán a nakonec provede samotné hledání. Ze všeho nejdříve tedy rozdělila materiály do čtyř hromádek: obecné informace, dějiny West side a Gallows Heights, občanská práva v polovině devatenáctého století a Potters Field. Rozhodla se začít u hřbitova. Pročetla každou stránku a ověřila zmínku Charlese Singletona, že se jeho pluk šikoval na Harťs Islandu. Dozvěděla se, jak hřbitov v Potters Field vznikl a jak byl frekventovaný, zejména během epidemií cholery a chřipky v polovině a koncem devatenáctého století, kdy celý ostrov posévaly hromady laciných borových rakví čekajících na pohřbení.
Byly to fascinující detaily, které jí však nepomohly. Upřela tedy pozornost k materiálům o občanských právech. Přečetla přímo obluzující množství informací včetně zmínek o sporu kolem Čtrnáctého dodatku, ale nic se netýkalo otázek, které jim profesor Mathers nastínil jako možný motiv pro podvodné obvinění Charlese Singletona. V jednom článku v New York Times z roku 1867 se dočetla, že se Frederick Douglass a další význační předáci tehdejšího boje za občanská práva objevili v jednom kostele v Gallows Heights. Douglass poté sdělil reportérovi, že se do této čtvrti přišel setkat s několika muži bojujícími za schválení dodatku. To už však vyšetřovate…
