3
Instinkt.
U všech pochůzkám _ neboli šlapáků _ se časem vyvine šestý smysl, díky němuž poznají, když někdo ukrývá zbraň. Veteráni u sboru vám řeknou, že to není ničím jiným než způsobem, jak se podezřelý nese _ nejde ani tak o hmotnost samotné zbraně jako spíše o tíhu důsledků spojených s její blízkostí. O sílu, kterou člověku dává.
A pak je tu i riziko dopadení. Na držitele neregistrované zbraně čeká v New Yorku speciální dáreček: automatický nepodmíněný trest. Nedovoleně se ozbrojujete, půjdete bručet. Jednoduché jako facka.
Ne, ani Amélie Sachsová nedokázala přesně vysvětlit důvod, ale bylo jí jasné, že muž opírající se o zeď naproti Muzeu afro_americké kultury a dějin je ozbrojen. S rukama zkříženýma na prsou kouřil cigaretu a upřeně civěl na policejní pásku, blikající majáčky a hemžící se policisty.
Když se Sachsová blížila k místu činu, pozdravil ji světlovlasý muž v uniformě newyorské policie _ byl tak mladý, že muselo jít o nováčka. „Ahoj,“ řekl. „Byl jsem první důstojník na místě činu. Jsem…“
Sachsová se usmála a zašeptala: „Nedívejte se na mě. Sledujte pohledem tu hromadu harampádí nahoře na ulici.“
Nováček na ni pohlédl a zamžoural. „Prosím?“
„To harampádí,“ zopakovala Sachsová chraplavým šeptem. „Ne mě.“
„Promiňte, detektivko,“ prohlásil mladík, který se honosil úhledným sestřihem a jménem R. Pulaski na štítku na prsou. Štítek neobsahoval jedinou šmouhu nebo škrábanec.
Sachsová ukázala na hromadu. „Pokrčte rameny.“
Muž pokrčil rameny.
„A teď pojďte se mnou. A pořád tu hromadu pozorujte.“
„To snad…“
„Usmějte se.“
Já…“
„Kolik policajtů je zapotřebí k výměně žárovky?“ zeptala se Sachsová.
„To nevím,“ odpověděl mladík. „Kolik?“
„Já to taky nevím. To není vtip. Ale zasmějte se tak, jako bych vám právě řekla skvělý kameňák.“
Muž se zasmál. Trochu nervózně, ale smích to byl.
„Sledujte ji dál.“
„Tu hromadu?“
Sachsová si rozepnula sako. „Teď už se nesmějeme. Teď se soustředíme na tu hromadu.“
„Proč…?“
„Tak šup.“
„Jasně. Už se nesměju. Dívám se na tu hromadu.“
„Dobře.“
Ozbrojený muž se stále poflakoval u zdi. Mohlo mu být něco po čtyřicítce, měl statnou postavu a strojový výbrus na hlavě. Sachsová si nyní všimla boule u jeho boku, která jí prozradila, že jde o zbraň s dlouhou hlavní _ pravděpodobně revolver, protože v místě válce jako by byla vyboulenina větší. „Vysvětlím vám situaci,“ řekla tiše nováčkovi. „Šedesát stupňů napravo od nás stojí muž. Ozbrojený.“
Nováček se špičatými chlapeckými vlasy, které se bezově leskly jako karamel, se _ Bůh mu žehnej _ dál díval na hromadu harampádí. „Pachatel? Vy myslíte, že je to pachatel toho napadení?“
„Nevím. A je mi to jedno. Zajímá mě jen fakt, že je ozbrojen.“
„Co uděláme?“
„Pokračujte v chůzi. Projdeme kolem něj a stále budeme sledovat tu hromadu. Pak usoudíme, že nás nezajímá, a vrátíme se zpátky k místu činu. Vy zpomalíte a zeptáte se mě, jestli chci kafe. Já řeknu, že ano. Vy odbočíte doprava za roh. On se bude dál dívat na mě.“
„A proč bude sledovat zrovna vás?“
Osvěžující naivita. „Prostě bude. Vy se pak nepozorovaně vrátíte. Dojdete k němu co nejblíž a vydáte drobný zvuk _ třeba si odkašlete nebo tak něco. On se k vám otočí a v tu chvíli se na něj já zezadu vrhnu.“
„Jasně, rozumím… Neměl bych, totiž, neměl bych na něj vytasit zbraň?“
„Ne. Jen o sobě dejte vědět a postavte se za něj.“
„A co když ji vytasí on?“
„V tom případě budete tasit i vy.“
„A co když začne střílet?“
„Myslím, že nezačne.“
„A když ano?“
„Tak ho zastřelíte. Jaké je vaše křestní jméno?“
„Ronald. Ron.“
„Jak dlouho už sloužíš, Rone?“
„Tři týdny.“
„Zvládneš to. Jdeme.“
Ustaraně zamířili k hromadě haraburdí. Poté jako by však usoudili, že nepředstavuje hrozbu, a vyrazili zpátky. Pulaski se zničehonic zastavil. „Heledte, nedala byste si kafe, detektivko?“
Přehrával _ zřejmě ho nikdy nepozvali do pořadu Za kulisami, ale s ohledem na okolnosti to byl věrohodný výkon. „Jasně, díky.“
Pulaski zamířil za roh, ale pak se zarazil a křikl: „Jak ho chcete?“
„Ehm,…
