40
„Profesore?“
„Vy jste Steve Macy?“ Staromódní profesor s motýlkem a v tvídovém saku seděl za stohy lejster, které se mu vršily na stole.
Ashberry se usmál. „Ano, pane.“
„Já jsem Richard Mathers. A toto je Geneva Settleová.“
Dospívající holka s kůží stejně tmavou, jako měl profesor, pohlédla na Ashberryho a kývla. Nato se dychtivě zadívala na krabici, kterou Ashberry nesl v ruce. Je tak mladá, pomyslel si bankéř. Opravdu ji dokážu zabít?
Pak se mu ovšem před očima objevil obraz dceřiny svatby na terase chaty a po něm série rychlých myšlenek: na Mercedes AMG, který si přála manželka, na jeho členství v golfovém klubu v Auguste, na dnešní plánovanou večeři v restauraci LEtoile, které dali nedávno v New York Times tři hvězdičky.
Tyto výjevy jeho otázku zodpověděly.
Ashberry položil krabici na podlahu. S úlevou si všiml, že uvnitř nehlídkují žádní policisté. Podal Mathersovi ruku a pomyslel si: doprdele, vždyť oni už dokážou sejmout otisky i z lidské kůže. Takže se tu po střelbě budu muset ještě zdržet a otřít tomu chlapovi dlaně. (Vzpomněl si, co mu říkal Thompson Boyd: Když se jedná o smrt, musíte dělat všechno podle knihy, jinak radši jděte od toho.)
Na dívku se Ashberry usmál, ale ruku jí nepodal. Rozhlédl se po kanceláři a strategicky ji posoudil.
„Omlouvám se za nepořádek,“ řekl Mathers.
„U mě to nevypadá líp,“ opáčil Ashberry a chabě se zasmál. Místnost byla plná knih, časopisů a fotokopií naskládaných na hromadách. Na stěnách visela řada diplomů. Ukázalo se, že Mathers není profesorem dějepisu, nýbrž práva. A podle všeho velice známým. Ashberry se zadíval na fotografii, na níž Mathers pózoval s Billem Clintonem na dalším snímku mu pak dělal společnost bývalý newyorský starosta Giuliani.
Když Ashberry tyto fotografie spatřil, výčitky svědomí se opět probudily k životu, ovšem v této fázi už nemohly znamenat nic významnějšího než slabé zablikání na jeho radarové obrazovce. Bankéř se bez problémů smířil s faktem, že je v místnosti se dvěma mrtvými lidmi.
Několik minut spolu nezávazně klábosili. Ashberry mlhavě hovořil o školách a knihovnách ve Filadelfii a vyhýbal se přitom přímému prozrazení, co vlastně zkoumá. Místo toho přešel do ofenzivy a sám se zeptal profesora: „A čemu přesně se vlastně věnujete?“
Mathers přenechal slovo Genevě, která vysvětlila, že se společně snaží zjistit nějaké informace o jejím předkovi, bývalém otrokovi Charlesi Singletonovi. „Bylo to docela zvláštní,“ prohlásila. „Policie si myslela, že existuje spojitost mezi ním a několika zločiny, které se nedávno staly. Nakonec se sice ukázalo, že je to přitažené za vlasy a že to bylo jinak, ale stejně jsme všichni zvědaví, co se mu vlastně přihodilo. Vypadá to, že to nikdo neví.“
„Tak se podívejme, co jste nám přinesl,“ řekl Mathers a uvolnil místo na nízkém stolku před svým pracovním stolem. „Přinesu vám další židli.“
Tohle je ono, pomyslel si Ashberry. Srdce se mu zběsile roztlouklo. Poté si však vzpomněl, jak čepel nože zajížděla majiteli krámku do masa a vykrojila v něm čtyřcentimetrovou jizvu za dva dny nesplaceného výpalného. Ashberry tehdy mužův křik prakticky neslyšel.
Vzpomněl si na všechna ta léta lopotné práce, aby se dostal tam, kde dnes je.
Vzpomněl si na zmrtvělé oči Thompsona Boyda. A okamžitě byl klidný.
Jakmile Mathers vyšel na chodbu, bankéř vyhlédl z okna. Policista stále seděl v autě dobrých patnáct metrů od budovy, která byla navíc tak mohutná, že se z ní zvuk výstřelů možná ani nerozlehne. Ashberryho teď od Genevy dělil pouze pracovní stůl. Sklonil se, chvíli listoval papíry v bedně a pak uchopil brokovnici.
„Našel jste nějaké fotky?“ zeptala se Geneva. „Docela ráda bych zjistila něco bližšího o tom, jak tahle čtvrť tenkrát vypadala.“
„Myslím, že tu nějaké mám.“
Mathers se pomalu vracel. „Dáte si kávu?“ zavolal z chodby.
„Ne, děkuji.“
Ashberry se otočil ke dveřím.
Teď!
Vytáhl brokovnici z bedny a pomalu začal vstávat, aby Geneva prozatím zbraň nespatřila.
Položil prst na spoušť a namířil na dveře.
J…
