19
„Je čas jít do postele.“
„Cože?“ zeptal se Rhyme a zvedl oči od počítačové obrazovky.
„Do postele,“ zopakoval Thom. Choval se však poněkud ostražitě. Odtrhnout Rhyma od práce byl někdy těžký boj.
„Tak jo,“ řekl nicméně kriminalista. „Do postele.“
Ve skutečnosti byl vyčerpán _ a také deprimován. Právě pročítal e_mail, v němž mu ředitel věznice v Amarillu J. T. Beauchamp sděloval, že žádný z jeho zaměstnanců neidentifikoval počítačovou podobiznu pachatele 910.
Kriminalista nadiktoval krátký děkovný dopis, odpojil se a řekl Thomovi: „Ještě jeden telefonát a potom ochotně půjdu.“
„Já zatím trochu uklidím,“ řekl ošetřovatel. „Počkám na tebe nahoře.“
Amélie Sachsová již odjela na noc domů a za matkou, která bydlela nedaleko od ní a v poslední době byla nemocná _ nějaké srdeční problémy. Sachsová trávila většinu nocí u Rhyma, ale stále si držela svůj byt v Brooklynu, kde žili další její příbuzní a přátelé. (Jennifer Robinsonova _ pochůzkářka, která dnes ráno přivedla k Rhymovi ty dvě dívky _ například bydlela na stejné ulici.) Kromě toho Sachsová stejně jako Rhyme potřebovala čas od času samotu, takže jim toto uspořádání oběma vyhovovalo.
Rhyme zavolal k její matce, stručně s ní pohovořil a popřál jí vše dobré. Pak se na lince ozvala Sachsová a on ji seznámil s nejnovějšími informacemi _ byť jich bylo pomalu.
„Není ti nic?“ zeptala se ho Amélie. „Působíš ustaraně.“
„Jsem unavený.“
„Aha.“ Sachsová mu nevěřila. „Tak se trochu prospi.“
„Ty taky. Hezké sny.“
„Miluju tě, Rhyme.“
„Já tebe taky.“
Kriminalista ukončil hovor a přejel na vozíku k důkazní tabuli.
Nedíval se však na Thomovy zápisky k případu. Díval se na kopii tarotové karty připevněnou k tabuli, na dvanáctou kartu Viselce. Ještě jednou si přečetl odstavec vysvětlující význam této karty a pozorně si prohlédl Viselcovu poklidnou obrácenou tvář. Nato se otočil, vjel do malého výtahu, který propojoval laboratoř v přízemí s ložnicí v prvním patře, poručil výtahu, aby vystoupal nahoru, a opět vyjel z kabiny.
Stále přemýšlel o tarotové kartě. Stejně jako jejich iluzionistická přítelkyně Kara nevěřil ani Rhyme na spiritualismus nebo okultno. (Oba byli koneckonců vědci, i když každý po svém.) Nemohl si však nepovšimnout skutečnosti, že karta zobrazující šibenici figurovala shodou okolností jako důkaz v případu, v němž významnou roli hrálo slovo „Gallows“ neboli _ šibenice. Také výraz „Viselec“ v této souvislosti představoval podivnou shodu okolností. Kriminalisté se pochopitelně musí vyznat ve všech usmrcujících metodách a také Rhyme přesně chápal, jak funguje takové oběšení. Ze člověku zlomí vaz vysoko na krku, těsně pod lebeční baží. (Skutečnou příčinou smrti při popravách oběšením bylo sice udušení, ale to nebylo způsobeno uzavřením hrdla, nýbrž přerušením nervových signálů plícím.) Přesně to se ostatně téměř stalo Rhymovi při osudné nehodě, když před lety ohledával místo činu v metru. Šibeniční vrch… Viselec…
Nejvýznamnějším aspektem této shody okolností však byl význam tarotové karty: Jeho zjevení se při výkladu naznačuje duchovní pátrání vedoucí k rozhodnutí, přerod, změnu směřování. Karta často předpovídá odevzdání se zkušenostem, ukončení zápasu, přijetí toho, co je. Pokud se vám tato karta vyjeví při výkladu, musíte poslechnout své vnitřní já, i když se vám toto sdělení bude zdát v rozporu s logikou.
Rhyme pocítil pobavení, protože se v poslední době _ ještě před případem pachatele 910 a nálezem věštecké karty _ opravdu oddával usilovnému duchovnímu hledání. Lincoln Rhyme potřeboval učinit rozhodnutí. Změna směřování…
Nyní nezůstal v ložnici, ale odjel do pokoje, který byl epicentrem této jeho bouřlivé vnitřní debaty: do terapeutické místnosti, kde strávil stovky hodin tvrdé dřiny v rámci cvičebního režimu doktora Shermana.
Zastavil vozík ve dveřích a prohlédl si rehabilitační stroje rozestavené v potemnělém pokoji _ ergometrické kolo, šlapací mlýn. A pak se zadíval na svou pravou ruku uvázanou za zápěstí k vystlanému opěradlu červeného invalidního vozíku Storm Arrow.
Rozhodnutí…
Tak do toho, řekl si v duchu.
Zkus to. Hned teď. Pohni rukou.
Začal zhluboka dýchat. Oči mu sklouzly k pravé ruce.
Ne…
Svěsil ramena tak nízko, jak mohl, a zadíval se do místnosti. Pomyslel na všechno to trýznivé cvičení. Jistě, díky cvičení se mu zlepšila hustota kostí, svalová hmota i krevní oběh, snížilo se riziko infekce a pravděpodobnost neurovaskulární příhody.
Skutečná otázka spojená se cvičením se však dala shrnout do dvouslovného eufemismu lékařských specialistů: funkční přínos. Rhyme samotný to překládal méně mlhavě: cítit a hýbat se.
Což byly přesně ty aspekty jeho zotavení, které při dnešním rozhovoru se Shermanem tak striktně odmítl.
Řečeno bez obalu doktorovi lhal. Hluboko v jeho nitru, kde nemusel nikomu nic přiznávat, plála spalující potřeba vědět jednu věc: zda mu všechny ty mučivé hodiny cvičení navrátí ztracený cit a poskytnou schopnost hýbat svaly, jimiž po celá léta pohnout nedokázal. Zda dokáže otočil knoflíkem mikroskopu Bausch and Lomb a zaostřit vlákno nebo vlas. Zda dokáže na své dlani cítit dlaň Amélie Sachsové.
Pokud jde o cit, tam možná jisté nepatrné zlepšení zaznamenal. Kvadruplegik s poraněním čtvrtého krčního obratle však pluje v hotovém moři fantomové bolesti a falešných pocitů zesílených v mozku tak, aby se ještě více posmívaly a mátly. Člověk cítí, jak mu po kůži lezou mouchy, přestože tam žádné nedosedly. Nebo naopak necítí vůbec nic, ale když se podívá dolů, uvědomí si, že se mu rozlitá vařící káva propaluje vrstvami masa. Rhyme přesto věřil, že se mu cit v těle podařilo zlepšit.
No jo, jenže co nejsladší odměna _ pohyb? To byl pravý drahokam v koruně uzdravení poškozené páteřní míchy.
Lincoln Rhyme se znovu zadíval na svou ruku, na pravou ruku, jíž od nehody nedokázal pohnout.
Otázka se dala zodpovědět jednoduše a jednoznačně. Žádné okolky s fantomovou bolestí, žádné reakce typu „možná, že něco cítím“. Dala se zodpovědět hned teď. Ano, nebo ne. Rhyme nepotřeboval vyšetření na magnetické rezonanci, měření dynamického odporu ani žádné jiné vynálezy, které doktoři tahali z klobouků. Mohl jednoduše vyslat po neuronové dálnici drobné impulzy směrem ke svalu a dívat se, co se děje.
Dorazí poslové na místo a přinutí prst, aby se ohnul _ což by byl výkon srovnatelný se světovým rekordem ve skoku do dálky? Anebo ztroskotají na nějakém zmrtvělém nervovém snopu?
Rhyme měl za to, že je statečný, a to fyzicky i morálně. V době před nehodou neexistovalo nic, co by pro práci neudělal. Aby ochránil místo činu, držel kdysi na uzdě spolu s jedním kolegou čtyřicetihlavý zfanatizovaný dav snažící se vyrabovat prodejnu, v níž se strhla přestřelka, přestože mohli s kolegou snadno utéct do bezpečí. Jindy zase ohledával místo činu patnáct metrů od zabarikádovaného pachatele, přestože po něm ten člověk střílel to vše jen proto, aby objevil stopy, které by ho mohly dovést k rnístu, kde pachatel ukrýval unesenou dívku. A také dal jednou všanc celou svou kariéru, když zatkl vysoce postaveného policejního důstojníka, který kontaminoval místo činu v touze blýsknout se před novináři.
Nyní ho však odvaha opustila.
Jeho oči se zavrtaly do pravé ruky a propalovaly ji pohledem.
Ano, ne…
Měl dojem, že kdyby se pokusil hnout prstem a nedokázal to, kdyby nemohl zaznamenat ani jediné z oněch Shermanových malých vítězství ve vyčerpávající bitvě, kterou zde sváděl, byl by to jeho konec.
Temné myšlenky by se k němu vrátily jako přílivová vlna, která zabírá stále větší kus pobřeží, až by nakonec ještě jednou zavolal doktorovi _ jenže tentokrát by to už nebyl Sherman. Tentokrát by to byl úplně jiný doktor. Člen společnosti Léthé, skupiny bojující za právo na eutanazii. Před několika lety, kdy se snažil skoncovat se životem, ještě nebyl tak nezávislý jako dnes. Bylo méně počítačů, neexistovaly hlasem aktivované ovládací jednotky ani telefony. Se zlepšením životního stylu se však paradoxně dostavila také lepší schopnost se zabít. Doktor by mu jednoduše pomohl nainstalovat na ovládací jednotku nějaké to udělátko a nechal mu v dosahu prášky nebo zbraň.
Samozřejmě, na rozdíl od doby před pár lety dnes v jeho životě figurovali další lidé. Jeho sebevražda by každopádně zanechala ničivé následky na Sachsové, jenže na druhé straně představovala smrt v jejich vztahu vždy bytostně přítomný aspekt. Sachsové kolovala v žilách policajtská krev, a tak při zajišťování pachatelů často probíhala dveřmi jako první, třebaže to vůbec dělat nemusela. Obdržela několik vyznamenání za odvahu při přestřelkách a v autě jezdila jako rozžhavený blesk _ někteří lidé tvrdili, že i ona sama má v sobě cosi sebevražedného.
Když se spolu před několika lety seznámili _ při vyšetřování jednoho těžkého, přetěžkého případu, zkoušky ohněm v podobě násilí a smrti, chybělo Rhymovi k sebevraždě jen málo. Sachsová mu v tom rozuměla.
Také Thom to akceptoval. (Rhyme ošetřovateli dokonce při prvním pohovoru sdělil: „Možná tu už moc dlouho nebudu. Nezapomeňte si nechat proplatit šek, hned jak ho dostanete.“)
Přesto se mu protivila myšlenka, co by s nimi jeho smrt udělala _ a také s dalšími lidmi, které znal. Nemluvě o otázce, kolik zločinů by zůstalo nevyřešeno a kolik dalších obětí by zemřelo, pokud by nebyl na světě a nemohl provozovat řemeslo, jež tvořilo nedílnou součást jeho duše.
Proto tu zkoušku stále odkládal. Kdyby totiž nezaregistroval zlepšení, dost možná by to stačilo, aby spadl do propasti.
Ano…
Karta často předpovídá odevzdání se zkušenostem, ukončení zápasu, přijetí toho, co je,
… nebo ne?
Pokud se vám tato karta vyjeví při výkladu, musíte poslechnout své vnitřní já.
A právě v tom okamžiku se Lincoln Rhyme rozhodl: vzdá to. Zanechá cvičení, přestane uvažovat o operaci páteře.
Koneckonců, když člověk nemá naději, nemůže mu ji nic zničit. Vždyť si nakonec zařídil docela dobrý život. Jeho existence nebyla dokonalá, ale dala se snést. Lincoln Rhyme zkrátka přijme své směřování a spokojí se s tím, co Charles Singleton kdysi odmítl: že nebude celým, nýbrž jen třípětinovým mužem.
Víceméně spokojeným.
Zahýbal levým prsteníčkem, znovu otočil vozík a vyrazil zpátky k ložnici právě včas, aby na chodbě stihl potkat Thoma.
„Jsi připraven jít do postele?“ zeptal se ho ošetřovatel.
„Když to chceš slyšet,“ odvětil Rhyme zvesela, „tak jsem.“
