DÍL II
Král graffiti
8
Velký muž kráčel po chodníku v Harlemu a přemýšlel o telefonním rozhovoru, který absolvoval před hodinou. Naplnil ho štěstím, naplnil ho nervozitou, naplnil ho ostražitostí. Ze všeho nejvíce si však myslel, že se věci možná konečně obracejí k lepšímu.
Koneckonců si nějakou vzpruhu zasloužil _ něco, co by mu pomohlo všechno překonat.
V poslední době Jaxovi štěstí zrovna nepřálo. Samozřejmě měl radost, že se dostal z vězení. Dva měsíce od jeho propuštění však byly tvrdé jako řemen: byl sám a do klína mu nespadlo vůbec nic, co by alespoň vzdáleně zavánělo přízní osudu. Dnešek však byl jiný. Telefonát o Genevě Settleové mohl navždy změnit jeho život.
S cigaretou v koutku úst kráčel po Páté Avenue a mířil k parku St. Ambrose. Vychutnával si chladný podzimní vzduch, vychutnával si slunce. Vychutnával si i skutečnost, že se mu místní lidé vyhýbali obloukem. Částečně to bylo dáno jeho neusměvavým obličejem. Částečně vězeňským tetováním. A taky pajdavostí. (I když jeho pajdavost nebyla po pravdě řečeno žádným povýšeneckým plážovým kulháním, ani žádným šmajdáním gangstera vyžadujícího respekt _ bylo to pajdání typu: „Doprdele, oni mě postřelili.“ Což tady ovšem nikdo nevěděl.)
Jax měl na sobě totéž co vždycky: džínsy, otrhanou vojenskou bundu a neelegantní kožené pracovní boty s téměř prošoupanou podrážkou. V kapse nesl pořádnou ruličku bankovek, vesměs dvacetidolarovek, nůž s rohovinovou střenkou, krabičku cigaret a řetízek s jediným klíčem od jeho malého bytu na Stošestatřicáté ulici. V jeho dvou pokojích se městnala jedna postel, jeden stůl, dvě židle, počítač z druhé ruky a zlevněné nádobí z koloniálu. Byt tak byl jen o stupínek lepší než jeho poslední místo pobytu v newyorském státním nápravně výchovném ústavu.
Jax se zastavil a rozhlédl kolem sebe.
Tady je _ ten vychrtlý chlápek s prachově hnědou kůží, kterému by mohlo být pětatřicet, ale taky šedesát. Opíral se o vratký pletivový plot oddělující tento park v srdci Harlemu. Sluneční paprsky se odrážely od vlhkého hrdla lahve whisky nebo vína, napůl ukryté v zažloutlé trávě za ním.
„Co je, člověče?“ zeptal se }ax, zapálil si další cigaretu, přistoupil k muži a zastavil se.
Vychrtlý chlapík na něj zamžoural a pak upřel pohled na krabičku, kterou mu Jax nabídl. Nebyl si jistý, co to má všechno znamenat, ale cigaretu si přesto vytáhl a strčil si ji do kapsy.
„Ty seš Ralph?“ pokračoval Jax.
„A kdo seš ty?“
„Kámoš DeLisleho Marshalla. Byl jsem s ním na bloku S.“
„S Lislem?“ Vychrtloun se uklidnil. Trochu. Odhlédl od muže, který by ho mohl zlomit vejpůl, a zadíval se ze svého místa u plotu na okolní svět. „On už je venku?“
Jax se zasmál. „Lisle napálil čtyři kulky do hlavy ňákýho pitomýho sráče. To dřív bude negr v Bílým domě, než se Lisle dostane ven.“
„Oni pouštěj na podmínku,“ prohodil Ralph, avšak jeho rozhořčení nemohlo zamaskovat skutečnost, že ho Jax přistihl, jak si ho testuje. „Tak co Lisle říkal?“
„Pozdravuje tě. Říkal mi, že tě mám vyhledat. Přimlouvá se za mě.“
„Přimlouvá se, přimlouvá se. Dobrá. Tak mi pověz, jak vypadá jeho tetování?“ Tenký malý Ralph s tenkou malou bradkou získal svou sebejistotu částečně zpět. Znovu Jaxe zkoušel.
„Který?“ odpověděl Jax. „Ta růže, nebo ta čepel? A prej má ještě další někde kolem péra. Ale tak blízko jsem se k němu nikdy nedostal.“
Ralph pokýval hlavou, aniž se pousmál. „Jak se jmenuješ?“
„Jackson. Alonzo Jackson. Ale říkají mně Jax.“ Tuto přezdívku doprovázela výtečná pověst. Jax přemýšlel, jestli o ní Ralph někdy slyšel. Zdálo se však, že ne _ žádné zvednuté obočí. To Jaxe naštvalo. „Jestli si mě chceš u DeLisleho proklepnout, tak si klidně posluž, akorát v telefonu nevyslovuj my jméno, jestli chápeš, co tím chci říct. Prostě mu řekni, že se u tebe zastavil na kus řeči Král graffiti.“
„Král graffiti,“ zopakoval Ralph a očividně si kladl otázku, co má tohle znamenat. Třeba to, že Jax rozstřikuje krev zabitých troubu po stěnách jako sprejer? „Dobře. Možná to prověřím. To se ukáže. T…
