7
Dostihy ve Stratfordu odpadly kvůli sněhu, což bylo nakonec dobře, protože Yardman na poslední chvíli na ten den naplánoval jeden let navíc. Sedm tříletých do Francie. Když jsme nakládali, bylo koní osm.
Cestou do Cambridge mě zdržel napříč silnice stojící nákladní vůz, který dostal smyk na ledovatém povrchu, takže než jsem dojel na letiště, už tam byly všechny dopravní boxy s naším nákladem. Řidiči boxů podupávali, aby se zahřáli, a proklínali mě. Billy, zase Billy, nikoli Conker a Timmie, tam stál s rukama v kapsách, rty zkroucené úsměškem, který jako kdyby měl pevně přilepený. Radoval se z toho, že jsem v nemilosti. Samozřejmě ho ve snu nenapadlo začít s prací před mým příjezdem.
Billy, hluchý Alf, kterého s sebou přivedl, a já jsme naložili koně v disharmonickém tichu. Jel s námi ještě čtvrtý stájník, člověk středního věku, nezajímavý, s mohutným ježatým knírem, nastydlý. Doprovázel koně odesílaného z jedněch vznešených stájí. S ostatními koňmi nám nepomohl ani v nejmenším. Nepomáhal nám ani cestou, seděl vedle svého svěřence a chránil ho před neexistujícím nebezpečím. Billy mi za letu nasypal do kávy rašelinu a svou vlastní přeslazenou kávu mi vylil na hlavu. Zbytek cesty jsem strávil v koupelně a snažil se vymýt z vlasů lepkavý cukr. Přísahal jsem si, že to všechno jednou Billymu odvedu, ovšem jednou, až nebudu mít na starosti plnokrevníky v hodnotě tisíců liber.
Při vykládání jsem si pečlivě prohlížel nenápadnou hnědou klisnu a snažil se zapamatovat všechno, co se na ní zapamatovat dalo. Pamětihodná věru nebyla. Taky nebyla tříletá jako ostatní koně, ale vypadala stejně jako ta, kterou jsme přednedávnem vezli do Francie, když jsem poprvé letěl s Billym, a taky nápadně připomínala tu, kterou jsme týž den odpoledne vezli zpátky. Tři klisny, všechny tři vypadající úplně stejně… Dobrá, taková věc je možná, zvlášť když klisna nemá žádné výrazné odznaky.
Externí stájník nás opustil v Paříži, doprovázel svého svěřence až do jeho nového domova. Oznámil nám, že má za úkol zpátky do Anglie doprovodit jiného koně, francouzského hřebce, kterého jeho stáj koupila, a že ho máme vyzvednout příští týden. Skutečně jsme ho příští týden v úterý vyzvedli i s hřebcem, svalnatým statným koněm s ohnivým okem a neklidným ocasem. Kvičel jako hříbě, když jsme ho zaváděli na palubu, takže tentokrát opravdu bylo na místě, aby ho stájník s ježatým knírem po celou cestu hlídal.
Mezi naloženými koňmi byla opět nenápadná hnedka. Stál jsem opřený o stěnu jejího boxu a prohlížel si ji. Pořádně na ni nebylo vidět proti tmavému pozadí rašeliny a koně stojícího za ní. Vtom se za mne připlížil Billy a surově mě uhodil řetězem přes záda. Rychle jsem se otočil, rychleji než očekával, a dvakrát jsem ho mohutně kopl do stehna. Zkřivil rty bolestí, zuřivě se znovu napřáhl a krátký řetěz se ve vzduchu zakroutil jako rozdrážděný had. Skrčil jsem se do chodbičky mezi boxy, takže řetěz s hrozivým rachotem dopadl na roh boxu, před kterým jsem předtím stál. Bez váhání jsem se pak rozběhl podél stěny letadla dopředu, až k bufetu. Doslova jsem se uchýlil pod ochranu mechanika, což jistě nebylo zvlášť ušlechtilé, ale za daných okolností moudré. S mechanikem jsme popíjeli kávu až do chvíle, kdy jsme se už blížili ke Cambridgi.
Tu noc jsem mnoho přemýšlel a výsledek toho přemýšlení se mi příliš nelíbil.
Dopoledne jsem čekal před Yardmanovou kanceláří, až Simon vyjde na oběd.
„Nazdar,“ řekl se zářivým úsměvem. „Kde ses tu vzal. Pojd, dáme si něco pro zahřátí u Anděla.“
Přikývl jsem a vykročil po jeho boku. Klouzali jsme v tajícím sněhu z předchozího týdne a od úst nám stoupala pára. Den byl nevlídný, bylo zataženo, zima, lezavo a vlhko, chlad pronikal až na kůži. Počasí přesně odpovídalo mé náladě.
Simon strčil do dveří s barevnou vitráží a vstoupil. Ihned zamířil ke své oblíbené stoličce u baru, svlékl si ošumělou manšestrovou bundu a pobízel barmanku, aby mu honem a rychle nalila rum a citronovou šťávu s horkou vodu. Objednal pro každého jednu skle…
