10
Oheň potřebuje vzduch, aby hořel. Jestliže zamezíme přístup kyslíku, oheň v uzavřeném prostoru vyhasne. Stav věcí byl tehdy stejný jako v uzavřeném pokoji, kde něco doutná. Dohromady nic by se nestalo, kdybychom se nepokoušeli najít Simona. Když jsme se konečně dopátrali stopy, jako bychom otevřeli dveře dokořán. Dovnitř vproudil čerstvý vzduch a z uhasínajících oharků vyšlehly plameny. Vznikl požár.
V pátek, den po Zlatém poháru, přetrvávalo krásné počasí, jaké bylo v Cheltenhamu. Podle meteorologické předpovědi, která visela v kanceláři charterové společnosti, bylo nad celou Evropou hezky, jasno, vysoký tlak vzduchu nad Francií. Neočekával se rozpad vysokého tlaku na nejméně příští dvacet čtyři hodiny. Někdo mě poplácal po zádech, já se ohlédl a vidím, že Patrick mi čte přes rameno.
„To by mělo být bez obtíží,“ řekl s uspokojením. „Snadná práce.“
„Vidím, že máme zase starou DC4,“ poznamenal jsem a zahleděl se z okna na letištní plochu, kde letadlo stálo.
„Spolehlivý starý autobus.“
„Ale taky zatraceně nepohodlný.“
Patrick se ušklíbl. „Nakonec vstoupíš do odborů.“
„Ano, pracující všeho světa spojte se.“
Prohlédl si mě od hlavy k patě. „Ty teda vypadáš na pěknýho pracujícího. Připomínáš mi Fanny Cradockovou.“
„Koho že?“
„Tu ženskou v televizi, jak vaří ve večerních šatech a nikdy se neumaže.“
„Jo tak.“ Zadíval jsem se na svůj vlněný oblek, černou kravatu, bílé manžety. Měl jsem s sebou věci na přespání, ty jsem ted nosil stále, černé tričko s rolákem a ramínko na pověšení saka. Upravenost a pečlivost si člověk vštípí natrvalo, jen tak se jí nezbaví, i když už jaksi není na místě.
„Taky nevypadáš jako šupák,“ bránil jsem se. Měl na sobě tmavomodrou uniformu zdobenou zlatem, vyhlížel důstojně, pěkný chlap, ze kterého vyzařovala sebejistota a autorita. To se samozřejmě nejistým, neklidným cestujícím líbí, pomyslel jsem si. Když se na Patricka cestující podívají, mají pocit, že stačí dodržovat všechna pravidla a nic zlého je nemůže potkat. Nebezpečná představa.
„Po osmi tam a zpátky?“ zeptal se.
„Osm tam, čtyři zpátky. Samé březí klisny.“
„Nerozsypou se nám?“
„Doufám že ne.“
„Taky doufám.“
Ušklíbl se a odvrátil, aby s jedním zaměstnancem kanceláře ještě zkontroloval letový plán. Ohlédl se přes rameno. „Předpokládám, že by se ti líbilo, kdybychom se v Miláně zdrželi přes noc.“
„Předpokládáš správně.“
„Mohl by sis to zařídit sám.“
„Jak?“
„Že bys všechny koně naložil a pak bys od toho prvního někam dejme tomu založil dokumentaci. Jak řekl John Kýle, než by se všichni vyložili a zase naložili, měli bychom už přes normu a nemohli letět.“
Zasmál jsem se. „To je geniální myšlenka. Zařídím se podle tvé rady.“
„Výborně, to je ono.“ Usmál se nad svými papíry a seznamy.
Dveře se zprudka otevřely a vešel Yardman. S Yardmanem vevanul do místnosti chladný vzduch.
„Tak co, můžeme vyrazit?“ řekl, čímž naznačil, že se dostavil včas a pohotově.
„Koně tu ještě nejsou,“ poznamenal jsem. „Zase se zdrželi.“
„Aha.“ Zavřel za sebou. Odložil aktovku a třel si hubené ruce, aby se zahřál.
„Měli přijet v šest.“ Zamračil se a zadíval se na Patricka. „Vy jste pilot?“
„Ano.“
„Jak se nám dneska poletí?“
„Dobře,“ řekl Patrick. „Počasí je perfektní.“
Yardman spokojeně přikývl. „To je dobře, to je dobře.“ Přitáhl si židli, sedl si, sáhl po aktovce a otevřel ji. Přinesl s sebou všechny průvodní papíry klisen. Zdálo se, že se chystá papíry probrat s letištními úředníky sám, tak jsem se tedy líně opřel o zed kanceláře a vzpomínal na Gabrielu. Úřadování zdárně pokračovalo, přestože byla tak časná hodina. Na letištích pracovní doba od devíti do pěti neplatí. Jako obvykle tu několik zaměstnanců spalo. Jeden člověk na lehátku pod pultem, o který se opíral Patrick, další pod velkým stolem, u kterého seděl Yardman, třetí po mé pravici na jedné z dlouhých polic. Všichni byli zabalení do přikrývek i s hlavou jako mumie, leželi bez hnutí, takže jsem si jich hned nepovšiml. Dokázali spát navzdory hluku příchodů a odchodů, telefonům, …
