9
Šimonův byt jsem našel podle adresy na jeho kartě pojištěnce, kterou jsem získal od poněkud natvrdlé slečny sekretářky. Byt byl ve velkém, neutěšeném činžovním bloku na zevním okraji St John's Wood. Vyšlapaný trávník nikdo nekosil určitě už od předchozího srpna. Budova vypadala pochmurně a jako kdyby ji někdo vzal a zahodil do sena. Prošel jsem ušpiněnými skleněnými dveřmi hlavního vchodu, po nezajímavých schodech, a nikoho jsem nepotkal. Zastavil jsem se před číslem patnáct na laciné destičce z umělé hmoty přišroubované na nevalně vyhlížejících, zeleně natřených dveřích.
Patentní klíč vklouzl so zámku s mírným drhnutím, jako kdyby tam nikdy předtím nebyl. Nicméně jsem s ním úspěšně otočil a otevřel. Za dveřmi byla – schránkou propadlá – asi půlmetrová halda novin a časopisů. Když jsem na dveře zatlačil, hromada se sesula. Obešel jsem ji a zavřel za sebou.
Byt se skládal z malé haly u vchodu, z malé ložnice, minikuchyně, koupelny a celkem slušného obývacího pokoje. Převládala tu hnědočervená, depresivně působící barva, a nábytek jako kdyby někdo posbíral kus po kuse ve vetešnictví. Celkově mohl byt působit slušně, ale nepůsobil. Nebylo to ani tak nedostatkem vkusu, jako nedostatkem představivosti. Bylo zřejmé, že Simon se prostředí, ve kterém žil, nijak nevěnoval, a proto byt vypadal pochmurně. Bylo tam chladno a zatuchlo. V kuchyni v dřezu leželo neumyté plesnivějící nádobí, a v ložnici byla neustlaná postel. V koupelně v umývadle Simon nechal nevypuštěnou vodu po holení, takže špinavá pěna uschla a tvořila po kraji tvrdý, šedý škraloup. Chudák Simon, pomyslel jsem si smutně. Mizerný život, bez ženy, bez tepla domova. Není divu, že rád chodil do hospody.
Při jedné zdi obývacího pokoje byly knihovny. Jediný nový a na první pohled luxusní předmět v celém bytě představovala velká stereofonní hudební skříň hned za dveřmi pokoje. Televize žádná. Na stěnách žádné obrázky. Simon zřejmě nenacházel potěšení v optických vjemech. Vedle velkého ošumělého křesla, pěkně po ruce, stála basa s pivem.
Potuloval jsem se po bytě a najednou si uvědomil, jak málo mě šlechtí, že jsem tam předtím nikdy nebyl. Toho velkého, shovívavého a nepoctivého člověka jsem nejspíš považoval za svého jediného přítele a přitom jsem nevěděl, kde a jak žije. Nikdy mě nepozval a mě nikdy nenapadlo pozvat jeho k sobě domů. Takže i v případě, kdy jsem o přátelství stál, jsem se k němu neuměl hlásit. Připadal jsem si najednou studený, stejně studený jako Šimonův byt a stejně neobydlený. Gabriela byla příliš daleko.
Posbíral jsem kupu papírů za dveřmi u vchodu, odnesl je do obývacího pokoje a roztřídil. Bylo tam šestnáct deníků a pět různých sportovních a dostihových týdeníků, všechny po třech. Několik nezalepených hnědých obálek nevypadalo nijak slibně. Po chvilkovém váhání jsem ostatní obálky otevřel. Žádná z nich nebyla z Francie, žádná od spolupachatelebratrance. Jediný zajímavý dopis byl psaný špičatým rukopisem, černě na modrém dopisním papíru. Začínal Drahý Simoně, pak následovaly díky za dárek k narozeninám a podpis Tvoje milující teta Edna. Nahoře na dopise byla rukou psaná adresa: 3 Gordon Cottages, East Road, Potteťs Green, Berkshire, telefon žádný.
Simon nevlastnil psací stůl, ale všechny účty a jiné písemnosti roztříděné podle obsahu měl v horní zásuvce otlučeného prádelníku v ložnici. Pokud tam byla adresa jeho bratrance, nebyl bych ji stejně rozpoznal. Vedle písemností byl do ruličky stočený časopis Horse and Hound přelepený hnědou lepenkou, připravený k odeslání. Vzal jsem časopis a otáčel jím. Nic, ani adresa na něm nebyla. Silné vrstvy lepenky byly tuhé, pružné, takže i když jsem se snažil balíček otevřít co nejopatrněji kapesním nožem, vypadalo to, jako kdyby ho ohlodal tygr. Konečně jsem se dostal až k časopisu. Sešit se neochotně srovnal, já ho vzal a vyklepal. Nic. Teprve když jsem časopis začal prolistovávat stránku po stránce, našel jsem peníze. Pětilibrové bankovky připevněné lepicí páskou. Bankovky byly použité, ne nové, a byl…