Temno (Alois Jirásek)

Temno je historický román, jehož děj klade Jirásek do rozmezí šesti let 18. století (1723 – 1729). Již na počátku díla rozvíjí vyprávění o poddaných aa její vrchnosti na Skalce. Po úvodních kapitolách zachycujících poklidný život rodiny Machovcovy přicházejí první konflikty – nález kacířských knih, útěk Machovce a odchod dětí do poddanství do Prahy, do rodiny nábožnůstkářského měšťana Březiny. Zde se jejich cesty rozcházejí. Helenka žije v blahobytu u Březinů a téměř zapomíná na svou víru. Tomáš se mezi dělníky na vinicích nejen ve víře nezviklá, ale naopak utvrdí. Tento román nemá ústřední hodiny. Není jím ani Machovec, ani jeho děti, ani páter Kaniáš nebo pán Matěřovský, kněží, kteří věnují celý život úsilí, aby vyplenili každou vzpomínku na Mistra Jana Husa. Je jím živý kolektiv – sedláci, měšťané, kněží. Shrneme-li rysy děje i postav Temna, dospějeme k názoru, že pozadí příběhu je chmurné, temné – bolest poddaných, pronásledovaných nekatolíků, jezuitský fanatismus, poněmčování, smutná láska Helenky a Jiříka Březiny, nucená přetvářka Machovce, tragická smrt bratří Svobodových.

XXV

Slečna Polixina dověděla se zpráv o misii v Dobrušce později, nežli se nadála. Bouřka, jež se pozdě dopoledne strhla, zdržela tam všechny Skalecké. A slečna nemohl se dočkati. Dvakráte poslala Kačku podívat se, jsou-li myslivcovi už doma; stará kuchařeka přišla pokaždé s ohlášením, že se ještě nevrátili, a nikdo. Pan Lhotský se v duchu divil, což e neť je těchto novin tak žádostiva, nicméně ji těšil, však že se zítra sama přesvědčí, že jí nazejtří bude jistě tak obře, aby mohla jet do Dobrušky na misii. Když pak Kačka přišla potřetí a hlásila, že správce právě přijel, dala si ho slečna zavolat, ačkoliv pan Lhotský mínil, že by mohli ještě chvilku počkat, než myslivcovi už také brzo přijdou. Slečna čekat nechtěla.

Správce přišel a nadšeně vypravoval, jak byla krásná svatá mise, co lidstva se sešlo a ze všech stran, kdo přijel z Opočna ze zámku, kteří vyšší ouředníci, a kázání, och, takové že ještě co živ neslyšel, to že je kazatel, ten páter Koniáš, kterak do duše mluvil, a už hned jak vystoupil, že lidé žasli, když měl řetěz, těžký řetěz na krku, že jej tak kajícně nesl.

Pan Lhotský, jenž seděl stranou u okna a vyhlížel na nebe dosud zamračené, prudko se obrátil a zvolal:

"Řetěz? Řetěz měl na sobě?"

"Měl prosím, urozený pane."

Regent stáhl koutky rtů, mávl rukou, ni však neřekl.

Správce si toho povšiml, ale jako by nic nezahlédl, dál vypravoval slečně, jak pronikavé bylo to kázání, jak dojímalo, lidé že trnuli a plakali a jedna žena že i omdlela, když kázal o pekle, jaká muka stihnou hříšníky, obzvláště zatvrzelé kacíře a nevěřící. To řekl důrazněji.

"Myslivcových jste neviděl?" vskočil mu do řeči pan Lhotský.

"Neviděl, prosím."

"Ale byli tam," znělo to s úsměškem. Správce jej cítil a rozuměl, co regent tím chce; dohřát, stržen popuzením, neudržel se a zkrátka odvětil:

"Alespoň tam šli."

Vtom slečna se ptala na druhé dva misionáře, z nichž P. Mateřovského, šlechtice rodem, dobře znala.

"Ti v kostele zpovídali," odpovídal správce, "ráno i odpoledne. Všechno se hrnulo k jejich zpovědnicím, zvláště po kázání."

"A zítra?" ptala se slečna.

Pověděl, že bude zase kázání, ale zítra jenom jedno, odpoledne, a pak zase zpověď. Všecko zevrubně oznámil, jen jedno zamlčel: že byl také na děkanství a že tam mluvil s P. Firmem.

Když správce odešel, vstal pan Lhotský a zase jako prve a ještě nechutněji vyhrkl:

"Řetěz, na krku řetěz o kázání!"

"To je kajícnost."

"Ať se kaje doma!"

"Ale dává tím příklad."

"To může i bez řetězu."

"Pane strejčku, vám by se myslím nezachoval ať s řetězem, nebo bez řetězu."

"Protože, ech –," mávl rukou, "protože je to –," chtěl říci komedie, ale nevyslovil toho jména, aby slečna se nepohoršila; neumkl však, nýbrž ostře pokračoval: "Tenhle s řetězem, onen zas jinak. Milá Polexino, mám rád pobožnost a příkladné kázání, ale co tihle – Věříš-li já před lety slyšel v Rychnově jednoho kázat, že jezovité jsou andělé, že nejedí, nepijí, to že se jen zdá, že jedí a pijí, a haha, viděl jsem ho pak na zámku, jak chutě polykal koroptve a bažanty a zuňkal vínečko i pivečko. Ale to všechno se jen zdálo, jejich hlavní, skutečné jídlo, jejich šau-essen je moudrost a umělost, to také kázal, a to mu šlo asi nejvíc k duhu, po tom byl červený a baculatý."

"Jeden nejsou všichni."

"A tak slyš! Hned druhý den kázal druhý," odrážel pan Lhotský, už zardělý, "na to se také pamatuju, takové věci se pamatují, ten kázal, že Panna Maria je panímáma, která nám od nejvyššího táty pápu a papati zjedná a vyprosí. A třetí, to bylo na Opočně, ten zas, že zatracence v pekle krmí ropuchami a hady. Tohle má člověk s pobožnou myslí poslouchat a nepohoršit se? Takhle nemají mluvit, i kdyby kázali jen chlapům poddaným a hloupému lidu."

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):