47. KAPITOLA
Na počest císaře Jindřicha připravoval Vratislav na Vyšehradě turnaj. Blížil se podzim. Sedláci dokončili sklizeň obilí a rytíři porazili nepřátele. Letos se žně vyvedly všem. Sedlákům i vojákům.
V Míšeňsku zanechal císař několik oddílů a postupně dobýval hrady, jejichž páni se odmítli podrobit. Ale nebylo jich mnoho. Markrabě Ekbert zůstal zatím v císařově zajetí. Vše ale nasvědčovalo, že brzy dosáhne odpuštění a vrátí se domů. Císař měl skvělou náladu a byl mimořádně velkorysý. Zvláště, co se mu jménem saských vzbouřenců vzdal Ota z Northeimu. Veřejně se mu pokořil. Císař rozdělil Sasko na dvě marky. Otovi z Northeimu odpustil a ustanovil ho správcem jedné z nich. Druhou větší ponechal Magnovi.
Také Vratislav dostal vytouženou odměnu. Na jaře zemřel markrabě Dedi, správce Východní saské marky. I když měl dva syny, císař rozhodl, že jeho panství dostane český kníže. „Stejně tam žijí lidé, kteří hovoří tvým jazykem,“ usmíval se císař Jindřich dobromyslně. „Pokud vím, pocházela odtud tvoje prabába svatá Ludmila.“
„To je pravda, vznešený císaři,“ připustil Vratislav. „My té zemi říkáme Lužice a kdysi skutečně patřila lidu našeho jazyka. O to více si vážím vaší velkorysosti. I když vím, že mne tam vítat nebudou.“
„Jako všude jinde,“ zabručel císař. „Pokud máš vládnout, není důležité, aby tě lid vítal. Musí se tě bát. To pro dobrou vládu stačí. Jak jsem tě ale poznal, s tím problém mít nebudeš. Před tvými vojáky každý raději zaleze deset sáhů pod zem.“
„To přeháníte, vznešený císaři!“ bránil se šťastný Vratislav.
Převzít Lužici nebylo jednoduché. Dediho synové dělali vše, aby dostali ztracený majetek zpátky. Ale Vratislav měl silné vojsko. A to rozhodovalo. Sídelní hrad v Budyšíně svěřil Buzkovi Drslavicovi.
„Vznešený kníže,“ naléhal na Vratislava Kojata Hrabišic. „Jak jste mi poručil, vyplenil jsem celé polské pohraničí. Dokonce jsem se střetl s Boleslavem a porazil ho na hlavu. Mohl jste se přesvědčit, že jsem dobrý válečník. Proč nesvěříte správu Budyšína mně? Z Bíliny je to tam blíž než ze západních Čech. Mám víc vojenských zkušeností než Buzek.“
Vratislav jen zavrtěl hlavou a ani později se k Hrabišicově prosbě nevrátil. Právě proto, že byla Bílina a Budyšín blízko, svěřil správu Lužice raději Drslavicům. Kdo ví, co by se mohlo ctižádostivému Kojatovi začít honit hlavou? Moc vždy lákala a rod Hrabišiců byl jeden z nejdravějších.
Právě když Vratislav míjel dveře jizby, kde mezi službou odpočívali vojáci, zaslechl tlumený hlas velitele Markvarta. Protože si byl jistý, že velitel neseděl se svými vojáky na sucho, dostal před spaním chuť na pohár piva.
Dveře nikdo nehlídal, kdo by je knížeti otevřel. Vratislav se usmál, jako by mu udělala radost práce, které byl obvykle ušetřen. Nadzvedl závoru a tiše pootevřel dveře. Dával pozor, aby panty nezavrzaly. Chtěl své muže překvapit.
Sotva pootevřel dveře, úsměv mu rychle zmizel z tváře. Škvírou mezi okrajem dveří a kamenným ostěním zahlédl několik vojáků a velitele Markvarta, ale i Ruprechta, velitele císařovy družiny. Když císař porazil markraběte Ekberta, odpustil Ruprechtovi a svěřil mu opět velení. Takový už císař Jindřich byl. Prudký a vznětlivý, ale když měl dobrou náladu, i velkorysý.
Vratislavovi by tenhle hloupý a nafoukaný hrabě nevadil. Určitě by mu nezkazil chuť vypít pohár dobrého ležáku. Ale jako šlehnutí bičem zabolelo, co zaslechl.
„Váš kníže je ukřičený prcek!“ důležitě vykládal Ruprecht. „Každý chlap, který pořádně nevyrostl, se vytahuje. Prý statečný bojovník? Zkus dát křečkovi meč. Bude prskat a mávat tím mečem. Přitom bude sám se sebou spokojený, že se ho ostatní bojí. Jenže myslíš, že si medvěd prskajícího křečka vůbec všimne? No řekni, Markvarte. Ty se bojíš knížete?“
Markvart těžce zvedl kalné oči. Vypil toho už víc, než snesl. „Já?“ odpověděl. Snažil se pomalu vyslovovat, aby mu ostatní rozuměli. „Já se nebojím nikoho!“
„Počkejte, vznešený hrabě,“ ozval se jeden ze starších vojáků, který tam seděl a poslouchal. „Náš kníže p…
