53. KAPITOLA
Již druhý den obléhal Vratislav švábský Hohenwaldburg. Hrad nebyl nijak veliký, ale stál na vysoké příkré skále. Kontroloval důležitou cestu, která vedla údolím do lucemburského knížectví. Na tak malý hrad měl Hohenwaldburg silnou posádku a na rozdíl od předchozích pevností se nezdálo, že dobýt ho bude snadné. Bude to zřejmě vyžadovat čas. Proto nechal Vratislav postavit opevněný tábor a vztyčit stany. Vojáci se hned rozjeli po okolí opatřit dostatek zásob. Líbilo se jim tu a volali na sebe spokojeně: „Asi tu zůstaneme pár dní!“
Večer měl Vratislav špatnou náladu. Byl unavený a všichni kolem ho štvali. Nakonec si nechal přinést večeři do svého stanu. Vyhnal i panoše a naléval si sám. Zavřel se a nařídil, aby ho do rána nikdo neobtěžoval. Spát šel brzy, ještě nebyla tma.
Převaloval se na lůžku a každý hlasitější zvuk ho budil. Kolikrát se obrátil na bok ani nepočítal. Konečně hluk v táboře utichl a Vratislav usnul. Najednou ucítil, že se ho dotkla něčí ruka. Chtěl vyskočit a vyhodit toho, kdo ho rušil. Vždyť jasně přikázal, že ho nemají budit. Byla hluboká noc.
Ve stanu bylo šero. Vnitřek osvětloval mihotavý plamen malé lampičky, která hořela u vchodu. Jak si stačil všimnout, stan byl zavřený.
Ve skomírajícím světle uviděl na loži vedle sebe Rozárku. Na sobě neměla nic. Dlouhé černé vlasy měla rozpuštěné na záda.
Vratislav se posadil a nevěřícně si protřel oči. Pak si na ni sáhl. Byla teplá a živá. Dívka se tiše rozesmála.
„Kde ses tu vzala?“ zabručel nedůvěřivě.
„Je to důležité? Vezmi si mě!“
Protože však Vratislav zůstal tiše sedět a přemýšlel, místo aby poslechl, vrhla se mu kolem krku sama. Zasypala ho vášnivými polibky a za chvíli ho strhla do víru milostné hry. Milovali se dlouho a s divokou touhou. Rozárčiny žádostivé rty se přisály ve vášnivém opojení na Vratislavův krk. Uspokojení dosáhli společně. Pak se Rozárka rozplakala.
Vratislav ležel a prudce oddechoval. Rukou bezděčně hladil vláčné ženské tělo a znovu ho napadla otázka, kde se tu vlastně vzala.
Rozárka si setřela slzy a posadila se. Rukou se snažila upravit si rozcuchané vlasy. „Přišla jsem se rozloučit,“ řekla tiše.
„Co se stalo,“ znepokojeně vyhrkl a otočil se na bok, aby na ni lépe viděl.
„Miluji tě, Vratislave,“ vzlykla. „Ale stejně tě musím opustit.“
„Nerozumím ti,“ koktal rozpačitě. Cítil, jak se ho zmocňuje malátnost.
„Náš syn Vratislav dneska zemřel. Měl neštovice. Nezlob se, můj kníže, ale on byl moje všechno. Bez něj nemá můj život cenu. Už nikdy se neuvidíme. Je mi jedno, jestli moje duše skončí v pekle. Ale pro mě už není na tomto světě místa.“
Vratislav chtěl něco vykřiknout, ale zatočila se mu hlava. Najednou byla kolem něho tma. Byl k smrti unavený a víčka mu sama klesla. Spánek, který se ho zmocnil, neměl daleko k mdlobě.
Teprve když stálo slunce vysoko nad obzorem, probudil se. Cítil se odpočatý a včerejší slabost byla pryč. Posadil se a vrtěl hlavou nad podivným snem. Pak se podíval vedle sebe. Zbledl. Na polštáři ležel dlouhý černý vlas.
„Pojď sem,“ vykřikl a v jeho hlase byl slyšet panický strach.
Panoš, který čekal před vchodem, až se kníže probudí, vběhl rychle dovnitř a ukláněl se. Ale než mohl cokoli říci, chytil ho Vratislav za rameno a křičel: „Zrcadlo! Rychle sežeň nějaké zrcadlo!“
Panoš vyrazil a zoufale přemýšlel. Na vojenské tažení se takové zbytečnosti nevozily. Pak si vzpomněl, že by nějaké mohlo být mezi věcmi, které ukořistili. Když se za chvíli vracel, třímal vítězoslavně krásně cizelovalé stříbrné zrcadlo s pozlacenou rukojetí.
Vratislav se zatím oblékl. Nedočkavě popadl zrcadlo a začal studovat svůj krk. První, co mu padlo do očí, byl zahnědlý flek, jaký umějí udělat na kůži pouze vášnivé ženské rty. Dotkl se ho prstem. Jako by z dálky mu zněl v uších ženský pláč.
Za hodinu vyrazil z ležení spěšný posel. Nikdo nevěděl proč. Vratislav mu osobně vysvětlil, co má zjistit. „Pokud se stihneš vrátit do dvou týdnů, dostaneš kopu stříbrňáků,“ sliboval chvatně. Stále doufal, že všechno, co s…
