11. KAPITOLA
Měsíce po svatbě s uherskou princeznou Adlétou patřily k nejšťastnějším ve Vratislavově životě. Žil v naději a očekávání, ve stavu vlastním většině mladých lidí. Připadal si jako mládě orla, které cítí, jak mu den po dni sílí křídla a zvětšují se smrtící drápy. Vnímal svou sílu a nosil v sobě naději a víru, že se vítězně vrátí domů. Sny totiž bývají obvykle krásnější než skutečnost, když se později naplní.
Život s Adlétou měl svůj půvab. Adléta byla vynikající milenka a svatba jako by alespoň na čas otupila její panovačnost. Mezi mladými manželi se jiskřilo jen výjimečně. Pili plnými doušky z poháru života. Hostiny, turnaje a lov střídaly chvíle příjemného lenošení.
Ke spokojenosti navíc přispělo, když jen několik měsíců po svatbě Adléta zjistila, že se přerušil její pravidelný ženský cyklus. Záhy mohla otci i manželovi sdělit radostnou novinku. Čekala dítě!
Na konci jara následujícího roku porodila syna. Tehdy mezi nimi došlo k první vážné hádce. Vratislav trval na tom, aby se chlapec jmenoval po jeho otci Břetislav. Adléta si přála, aby nesl jméno patrona arpádovského rodu Štěpána.
Protože ani jeden nechtěl ustoupit, musel spor urovnat král Ondřej. Vyslechl je pozorně a pak dal za pravdu Vratislavovi.
„Nezapomeň, dcero,“ nabádal Adlétu, „že jednou budete vládnout v Čechách. Až se pak naplní Vratislavův čas, bude vládu přebírat s Boží pomocí váš syn. Pro český lid bude určitě snazší přijmout muže se jménem v Čechách tak slavným, jako je Břetislav. Pro české knížectví se jméno Štěpán vůbec nehodí, ať mi náš slovutný praděd odpustí!“
Adléta se podrobila. Ale porážku nedokázala odpustit. Jak mohla, plísnila Vratislava. Mstila se někdy naivně, někdy hloupě. Ale vždy s převahou princezny, která má bezvýznamného manžela.
Vratislav její rozmary přičítal mateřství a promíjel je. S pýchou otce obdivoval svého syna. Pokud to šlo, trávil čas s malým Břetislavem. Občas dokonce zapomněl i na Spytihněva.
Za okny se již stmívalo. Vratislav kráčel zamyšleně chodbami ke své ložnici. Nevšiml si, že se za sloupem ukrývala postava zahalená v šedém plášti. Prudce sebou trhl, teprve když ho z šera oslovil tichý hlas: „Vznešený kníže, věnujte mi chvilku svého vzácného času!“
„Kdo jsi?“ optal se nedůvěřivě a marně se snažil proniknout pohledem tmu. Znal ten hlas, jen si honem nedokázal vybavit, komu patřil.
„Jděte do své ložnice, půjdu za vámi.“
Vratislav váhal. Co když to byl vrah, kterého poslal jeho bratr?
Maskovaný muž pochopil. Udělal krok stranou do světla, které vrhala louč. Shrnul kápi, staženou přes obličej. Byl to Kojata Hrabišic. Jeho otec Všebor patřil původně mezi oddané stoupence knížete Spytihněva. Ale ten se ho zbavil a odejmul mu správu hradů na Moravě. Kojata si obličej zakryl a ustoupil zpět do tmy.
Za chvíli už seděli ve Vratislavově ložnici. Z krbu sálalo příjemné teplo a Vratislav naléval pozdnímu hostu víno. Kojata byl urostlý černovlasý mladík, stejně starý jako on. Znali se, ale nikdy si nebyli příliš blízcí.
Mladý Hrabišic usrkl víno a zdvořile čekal, až ho Vratislav osloví. Teprve pak začal chvatně a skoro netrpělivě vysvětlovat, proč je zde.
„Přicházím z příkazu otce Všebora. Možná víte, vznešený kníže, jak váš bratr Spytihněv vládne v Čechách. Kníže Břetislav byl přísný, tvrdý, ale spravedlivý. Dbal na dodržování zemského práva. Pokud šlo o důležité záležitosti, vždy se radil s předními muži. Váš bratr jedná jinak. Bez ostychu nám bere, co předtím daroval.“ Na chvíli se odmlčel, aby si rozmyslel, jak dál.
„Vznešený kníže, přední mužové si přejí, aby vládl ten z Břetislavových synů, kterému bude ležet zájem země na srdci více než Spytihněvovi. Kníže se klaní před císařem Jindřichem a tupí staré české rody!“ končil ohnivě. Teď již nešeptal, ale hřímal, jako by hovořil na zemském sněmu.
„Přední mužové země potvrdili mého bratra Spytihněva na knížecím stolci,“ začal Vratislav. Přísně si hosta měřil. Potřeboval se lépe vyznat v neočekávané situaci. „Říkáš, že by měl vládnout ten z Břetis…
