Temno

XLVIII

I když doktor Globic předevčírem oznámil, že by paní Březinová mohla již na vinici, zašel její muž ke své první tchyni, paní Lerchové, poradit se. Byltě v nesnázích stran obsluhy; vyložil, že by Lyzlu s ženou poslal, ale že je Lyzly v domácnosti nezbytně třeba, že by nikoho za ni neměl, a žena že potřebuje svědomité obsluhy. Na to hned paní Lerchová, tu že je snadná pomoc, žeť má u ní svou poddanou, Helenu, toho myslivce ze Skalky, a chválila ji navýsost, jaká je ochotná, svědomitá a důvtipná, často že pomyšlení uhodne a udělá a že bývala v panské službě, u slečny Mladotovny.

„A co se jejího tatíka týče, nic nevadí, děvče se zcela obrátilo, pobožná je, do kostela chodí, pan P. Daniel ji také chválí. Já sic na ni už hodně zvykla, mám ji dost ráda, ale v tomhle pádu, na nějaký týden, jen si ji vemte, budete jistě spokojeni.“

Tak se dostala Helenka za opatrovnici a společnici mladé paní Březinové. Již za své druhé návštěvy na vinici zaslechl pan starý od své ženy jen chválu Helenčinu, jak všechno pěkně přichystala, jak na vše pamatuje, že má požehnané ruce.

Paní Březinová bydlila v pavilónu v přízemí; vedle jejího pokoje, jehož okna hleděla i na verandu v čele, i na zahrádku v boku, měla Helenka pěknou bílou světničku s oknem k malinovým keřům v travnatém břehu. Jiřík obýval dva pokoje ve vedlejším, starším stavení. Již za první čas tu patrně okříval; teď se mu zjasnilo tichou veselostí a spokojeností. Blažilo jej, že je blízko Helenky. Často ji vídal, každý den kolikrát, a namanuly se i chvíle, kdy s ní mohl promluvit. Nejednou ji zastal u macechy, když přišel návštěvou, nebo ji potkal na bílé, světlé chodbě nebo venku před stavením.

Hned prvního rána jí řekl o Tomášovi, že s ním mluvívá, že tu Tomáš bývá, zamlčel však, že dnes přijde. Když pozdě odpoledne se ukázal, řekl mu, aby chvilku počkal pod dubem. Sám šel pro Helenku, že někdo na ni čeká. Zůstal u verandy, odkudž viděl překvapení Helenčino a ještě větší Tomášovo z nenadálého shledání.

K maceše přicházel častěji; nebylo to jen kvůli ní, nýbrž také kvůli Helence. Ráno pokročil vždy jenom do chodby zeptat se, jak je panímámě, jak dnešní noci spala. U babičky vídal Helenku jen na chvilky, někdy jen na okamžik a vždycky v stejném okolí. Tady přes tu chvíli jinak, volněji, v ovzduší intimnějším. Udály se drobné výstupy, krátká i delší setkání, v nichž se mu Helenka zjevovala nově a vždy v přirozeném půvabu, mile překvapujíc. Vídal ji, jak starostně a něžně opatruje macechu, pozoroval ji tajeně, s tichou radostí a naslouchal jejímu hlasu, když s nelíčenou starostlivostí se ptala panímámy nebo jí nabízela tu onu službu, líbil se mu její úsměv, s jakým ochotně přisvědčovala na přání své nové paní.

Když paní Březinová nabývala sil a mohla před stavení na podloubíčko vínem obrostlé, sedal s ní Jiřík. Helenka stávala za křeslem pozdravující se paní. S Jiříkem vyprovázela ji také na její první vycházce pod starý dub. Paní Březinové se tu zalíbilo a skoro denně pak tam usedala s Helenkou. Pokaždé přišel Jiřík za nimi. Už vždycky čekal a vyhlížel, půjdou-li tam. Teď tu ještě raději meškával nežli dříve. Dívali se na Prahu, hovořili o ní, o návštěvách, které čekali nebo které u nich byly, o záležitostech své nové, tiché domácnosti, o zahrádce, naslouchali, zvláště podvečer, vzdálenému hlaholu pražských zvonů.

Jiřík sedával tu také sám jako předtím, ale již nečítal tak vytrvale; často se odtud obracel po stavení, vyhlížeje, nekmitne-li se tam Helenka. Jednou však, za pozdního dusného odpoledne, upíral zraky jen k obloze. Černé mraky vyvstávaly, letem rostly a vzdouvaly se a honily jako divoké vlny. Ohromný jejich stín ulehl na vinice, na Prahu, jejíž věže ztemněly pod chumly letících mračen, na cihlové hradby, na lada a pastviny před branou, na Vltavu olovově tupě šedou, bez lesku, na vysoké skupiny zčernalých stromů nad ní. Ten pohled jej tak uvábil, že nedbal ani, když rozložitá koruna starého dubu se nad ním rozšuměla.

V ten okamžik, když zhluboka zahřímalo, když s větrem přivanul úzkostný hlas zvonu, zvonícího na mračna, přiběhla k Jiříkovi Helenka, a patrně znepokojená, vyřizovala, že panímáma ji posílá, aby pan Jiří šel domů, aby neostával v bouřce. Byl by rád ještě poseděl, ale že mohl jíti s Helenkou, vstal ihned. Za nimi se nesl hukot starého dubu; první těžké krůpěje uhodily a prudčeji zahřímalo. Jiřík však nechvátal. Šlo se tak pěkně po boku Helenčině; líbilo se mu, jak vítr jí pocuchal vlasy nad čelem, jak nad ním zaplápolala uvolněná kadeř.

Paní Březinovou zastali všecku ustrašenou. Seděla v bílém čepečku na posteli v pokoji od bouře setmělém. Jí u nohou na stoličce stará kuchařka s růžencem v rukou. Helenka rozsvítila na panin rozkaz hromničku. V jejím kmitavém světle četl Jiřík, jak si matka přála, z jejích modliteb. Prosbu za odvrácení bouře říkal, vážně, s pochýlenou hlavou; když obracel list a vzhlédl, postřehl, že Helenčiny oči jsou na něj upřeny. A již se tak vroucně v modlení nevnořil.

A pak opět výjevy prosté idyly. Uviděl Helenku v malinovém houští, jehož keře hořely zralými plody. Trhala je paní staré tak jako jindy na zahrádce kvítí na kytku do pokoje, sama svěží jako malina a jako květ. Uviděl, jda chodbou, její světničku, náhodou otevřenou, bílou, čistě upravenou, s kvítím na okně, do níž nahlédl mile překvapen, jako v rozkošné tajemství, ale plaše, s uctivou bázní. Dlouho také měl v mysli, jak ji potkal za horkého dopoledne u zahrádky, jak měla bílý, kvítkovaný šátek, pod bradu lehce uvázaný, aby ji chránil proti sálajícímu slunci, jak byla svěží, zardělá.

V pokoji u macechy nemohl se dát s ní do řeči, také ne za těch nenadálých setkání, za kterých Helenka obyčejně spěchala za svým zaměstnáním. Jen někdy postáli v hovoru, jindá jen pozdravil, slovíčko promluvil; někdy pospíchajíc se jen usmála a zmizela jako motýl. To vše, i jen krátké slovo, i jen ten úsměv, blažilo. Krásněji bylo teď na vinici, zářivější byly teď jasné letní dny. Nepočítal jich, nedbal jejich jména. Ráno vycházel s rados…