Temno

LXIV

Minul týden, minul měsíc, co Tomáš uprchl z Prahy, a Helenka nic o něm nezaslechla. Přestávala se o něj lekat a již pevně doufala, že vyvázl. Když také říjen se nachýlil ke konci, věřila, že je i s Vostrým za hranicemi, u pantáty. Ten teď už ví také o ní. To pomyšlení tížilo skoro stále; temně za dne i při práci, prudčeji, když byla sama a v noci, kdy často probděla dlouhé chvíle v trudném myšlení a vzpomínání. Také sny ji děsily; otce vídala nebo Vostrého, bledého, s rudým puchýřem na víčku, jak ji honí, jak po ní sahá, a ona do země jako zarostlá, nohy slabé, bez vlády. Jindy ve snu se s Tomášem modlila, tady v komůrce, z Klejchovy knížky se modlili a ona ji přikrývala kabátkem, a vtom že přišel Lazar Kiš, žid ze Skalky, a hlásil, tak že pro ně přijel, aby šli a sedli si, pantáta že se nemůže dočkat. Tenkrát se ve spaní rozplakala.

Jinak měla v domě pokoj. Paní Lerchová přestala o Tomášově útěku mluvit a P. Daniel, jenž občas přicházel návštěvou, choval se k Helence zvlášť laskavě. Přinesl jí také mědirytinu, obrázek Jana Nepomuckého, na znamení své přízně. Když jí připomenul, že je svěcený, políbila obrázek a začervenala se. Skalka se jí kmitla, jak regent, starý pan Lhotský, podal jí také takový obrázek, který jí z Prahy přivezl, a jak tenkráte jen naoko jej políbila. A teď. Svědomí uhlodlo, smutek pocítila a se sklopenýma očima poslouchala, jak P. Daniel před ní a před starou paní vykládal, že došly dobré zprávy z Říma, že se tam jedná o kanonizaci blahoslaveného Jana Nepomuckého, že se jeho svatořečení už bohdá brzy dočkají.

O Tomášovi také přestal se zmiňovat; až pojednou, dobrých čtrnácte dní po jeho útěku, začal se jednou odpoledne před paní Lerchovou Helenky vyptávat na toho predikanta, na Vostrého, kterého již jménem jmenoval.

P. Daniel podjal se toho vyzvídání na popud P. Mateřovského, „hradeckého“, který mu svěřil, že běží o důležitou věc, o novou stopu kacířskou, že již kolik dní pátrá a že v tom je také ten uprchlý predikant, on, Mateřovský, že se na něj toho děvčete, Helenky, vyptával před komisí, že zvěděl to ono, že však děvče jistě všechno neřeklo, a tak že on, P. Daniel, když má nad ní takovou moc, měl by se znovu pokusit, jemu že by se tak netajila, zvláště nyní. A dal mu hned také direktivu. P. Daniel začal podle ní zkoumat zvolna, polehoučku, nejprve o bratru Tomášovi, hlavně však o Vostrém. P. Mateřovskému záleželo především na tom, aby zvěděl, měl-li Vostrý také tady v Praze spolky a s kým, ke komu chodil, kde se zdržoval, skrýval-li se tu v Praze samé.

Helence nebyly první zkoumavé dotazy ani nápadné, ani podezřelé; ale když se P. Daniel pokaždé vracel k Vostrému, vycítila, že v tom něco je, že mu na něm obzvláště záleží. Sice tušila najisto, že Vostrý se zná s tím tajemným měšťanem, jenž Tomášovi tajně dodal Klejchovu knížku a jenž s nimi mluvil o tajné pobožnosti poblíže Týnského kostela; ale o tom ani nehlesla. Jen to řekla, že s Vostrým jen jednou mluvila, když ji na Koňském trhu zastavil, že se ho tenkráte ptala, kde bude na noc, a on že se jen usmál a řekl, že tu má pelíšek, ale kde, že nepověděl, a že o tom už nemluvila ani pak s Tomášem.

Když poté P. Daniel podával Mateřovskému zprávu, horlivě, z přesvědčení dodal:

„To děvče řeklo jistě všechno a nelže, měl jste ji slyšet. Věřím jí, jistě víc neví.“

P. Mateřovský se zachmuřil.

„Tak jsem opět v koncích. Doufal jsem, že tady snad by se našla stopa. A zase nic. Lišky kacířské, ne a ne dostat se jim na kobylku. A je tu, tady v Praze, to hnízdo kacířské, tady v Praze. Ale já nepolevím!“ –

Poté se Helence uvolnilo; P. Daniel přestal se pátravě vyptávat. A volno jí bylo také v tom, že se nesplnilo, čeho se obávala, když sem k paní Lerchové se ubírala: že Jiří se změní, že se od ní odvrátí. A on přišel sem hned první den, kdy se vrátil z vinice; dále pak bylo, jako bývalo. Docházel zase tak jako před svou nemocí, jenže se skoro jen vídali; málokdy mohli spolu sami promluvit, a když, tak jen úkradem, na okamžik.

Jiří, jenž opět chodil do koleje, sedal za těch svých návštěv s babičkou, někdy s P. Danielem. Jindy býval rád, když zastal babičku samotnu ve sklípku; teď se mu jak mohl vyhnul, poněvadž když meškal v tom klenutém, útulném pokojíčku, Helenka tam s nimi nebývala. Proto vymýšlel i záminky, aby nemusil do sklípku. Přicházelať Helenka jen do velkého pokoje a také tam často s nimi sedala, šijíc stranou u okna.

Jiří teď už zase nemyslil na to, co jej na vinici po Tomášově útěku tak znepokojilo, na Helenčin původ a její příbuzenstvo. Utěšil se její pravověrností a vyhýbal se rozpomínkám na její minulost. Nikdá se teď před Helenkou nezmínil o Tomášovi, i kvůli sobě, i kvůli ní. Sám na něj teď nerad vzpomínal a také mu bylo líto Helenky; nechtěl se dotýkat té bolavé události, která jistě ji trudí a tíží.

Také u Hubátia nebylo již řeči o tom útěku a tajemném predikantu; Hubátia to vůbec málo zajímalo, deklamátor Svoboda, jenž teď ani jednou nevynechal, když hráli na housle, se také již nezmínil a Jiří sám ani slovem o to nezavadil, poněvadž se domníval, že měl deklamátora v nepravém domnění. Proto také o tom, že zahlédl toho predikanta na síni před bytem Hubátiovým a Svobodovým, nic nepověděl ani doma, ani u babičky před P. Danielem.

K Hubátiovi na concertum chodil rád, ale návštěvy u babičky se nemohl dočkat a pokaždé tam pospíchal. Zdálo se mu, že se Helenka uklidňuje. Byla vážná, ne však zasmušilá a tak těžce smutná jako poslední dobou na vinici. A když on vstoupil, zjasnilo se jí v pohledu. To jej blažilo. Babiččin velký pokoj s tmavým starodávným nábytkem, dosti zasmušilý, jako by teď prohlédl; připadalo mu v něm světleji a veseleji, když tam mohl meškat ve společnosti Helenčině, třebaže neseděla s nimi u stolu, nýbrž stranou u okna, obyčejně tu šijíc. Zůstával teď déle s babičkou, a jen když tu Helenky nebylo a věděl, že nepřijde, krátil návštěvy a vracel se nespokojen i mrzut domů. Pak už počalo se mu ozývat přání, kdyby Helenka mohla se opět vrátit k nim.

Jednou odpoledne před samými vánočními svátky seděl zase s babičkou ve velkém pokoji; také P. Daniel přišel. Helenka šila u okna, majíc kus vinutí špendlíkovým háčkem připevněný na přeslici. Venku tichý, jasný mrazivý den. Bělovlasý jezovita stál u velkých zelených kamen s kranclem, jež příjemné teplo vydávala, a poslouchal, jak stará paní, sedíc v koženém křesle u stolu, vykládala o přípravách k nastávajícím svátkům, hlavně o rybách a vánočkách. A tu si starý kněz vzpomněl také na betlém, co Jiříkův betlém.

„Zítra začnu ho stavět.“

„Tak, tak, přijdu se podívat, však to je pěkný, čistý betlém, krásně malovaný, figury jako živé, no, od nebožtíka starého Rainera, a to byl kumštýř. A Jiříčku,“ staroch zamžoural očima, „zdalipak si také u betléma zazpíváš, vánoční, pastýřskou, betlémskou a tu ‚Chtíc, aby spal, tak zpívala synáčkovi‘, to je tuze pěkná píseň, a stará, ó loutno má, ó labuť má, můj slavíčku –“ zacitoval, „tu si vám vánočního času někdy sám i doma, v pokoji zazpívám. A víte-li, že tyhle a jiné vánoční a jiné kostelní písně vyšly teď v novém kancionálu, a také svatovojtěšská ‚Hospodine, pomiluj ny,‘ ta také, a poutnická ‚Sem, sem, Čechové, putujte‘. Ty a co jiných ještě starých i nově složených, všechny jsou v Cithaře, v tom novém kancionálu. P. Koniáš ho vydal na světlo, víš-li, Rózičko, ten pan páter, kterého sedláci do krve ztloukli, jak jsem ti o tom vypravoval, však tu bouli tadyhle –,“ páter Daniel se otočil a ukazoval na svou bělovlasou hlavu nad týl, „má dosud, to má památku.“ A zase vykládal nadšeně o kancionálu, jaká to je znamenitá kniha. To vše bylo mnohomluvné a rozvláčné, Jiříka to však nemrzelo; byla tu Helenka, mohl kradmo po ní hledět, na její sličnou hlavu k šití skloněnou, mohl chvilkami zachytit i její pohled. Pak poustala, na šití zapomněla, když Jiřík se dostal zase k svému betlému a vypravoval, co bude letos na něm nového, že si dal namalovat nové pastýře a pastýřku, také poustevníka a jeskyni pod stromy.

„To bych se měla sama přijít podívat,“ zažertovala paní Lerchová a klepla holí opřenou o lenošku na ironickou připomínku, jaká je do chůze; a vtom dodala: „Tamhle Helena by se mohla spíš rozběhnout. Takový betlém jsi jistě neviděla.“

Jiří byl babičce v duchu vděčný za její nepřímé pozvání; a sám je hned vyslovil. Helenka radostně přisvědčila, že přijde, že se ráda podívá.

Jiří žádný rok nestavěl svůj betlém tak rád a tak pečlivě jako tentokráte. První den mu pomáhala macecha jako loni; druhého dne, když dílo dokonával, pracoval sám, vesele, těše se, a v duchu počítal, kdy asi Helenka přijde, zítra že je Štědrý den, to že nebude míti kdy, snad na Boží hod odpoledne, ale to že je jistě navštíví také paní obrstvachtmistrová, to kdyby Helenka raději všedního dne přišla.

Venku se spustila hustá chumelice; v pokoji se od ní až přišeřilo. Jiří, stoje na stole přitaženém pod betlém, začal rychleji zapichovat poslední skupiny oveček, zelený jeřáb plný rudých jeřabin a dál štíhlou palmu k městu s půlměsíci na barevných kopulích, ku bráně, z níž vycházeli lidé v orientálských turbanech i sedláčkové v pangrotkách, v brslenkách a kožichu a měšťané v třírohých kloboucích. Jen zabodl palmu do mechu, ozval se ve dveřích macešin hlas. Rychle se obrátil. Paní Březinová vstoupila a s ní Helenka v přiléhavém krátkém kožíšku z šedého sukna, v čapce kožešinou lemované, svěže zardělá od mrazu. Paní Březinová vyložila Jiřímu, že Helenka přišla pro nějaké koření a přitom že se optala, je-li snad už betlém hotový, že byla pozvána.

„Jdu asi časně –“

„Ó ne, ne, právě jsem dostavěl,“ horlivě ujišťoval Jiří mile překvapený. „Všecko je hotovo, jen škoda, že není dost světla, když se tak chumelí. Ale –,“ nedořekl, skočil se stolu, odběhl ven, hned však se vrátil s planoucí svíčkou v ruce. Tou zažehl bílé a barevné svíčičky krajem prkna kolem betlému i růžovou lampičku prostřed, před stájí s Jezulátkem, a odtáhl stůl.

Venku bílá prášenice a tady v jejím příšeří řada plamínků, v jejichž záři jako by vše rozkvetlo; vyjasnily se všechny barvy, zeleň stromů a mechu, bílé ovečky, brslenky pastýřů, pestré obleky žen, rozjiskřil se stříbřitý písek po skalách, zaleskla se zlatá hvězda nad chlévem; i anděl vysoko nad betlémem vyhoupl se ze šera, pestrá jeho křídla, bílý pruh legendy v jeho rukou s nápisem: Gloria in excelsis^[67] –

Helenka přistoupila blíž, překvapená nevídanou podívanou; v upřímném obdivu i v tiché radosti, že je u Jiřího, upírala zraky na betlém, z něhož pokmitovaly zásvity i po její svěží tváři. Jiří potěšen pozoroval Helenčino překvapení a měl radost z její chvály; zatrnulo v něm, když macecha hlásila, tak že to koření přichystá, ať se Helenka dívá.

Pojednou byli sami. Helenka neodvracela očí od betléma; ale té chvíle již mnoho z něho neměla. Stálť Jiří vedle ní.

„Helenko, pořád jsem na vás vzpomínal, když jsem to stavěl, a počítal jsem, kdy asi přijdete. A kdybyste tu ostala!“

Teď se po něm obrátila; v jejích zjasněných očích, na rtech úsměv.

„Panímáma se mne prve, když jsem přišla, žertem optala, tak jdu-li nadobro, zůstanu-li.“

„U babičky nemohu s vámi ani promluvit. Ó, jen když si panímáma vzpomněla!“

A vtom vstoupila.

„Tak, Helenko, koření je přichystáno. Proto ale nespěchej, počkej, pokoukej se. A tak ostat tu nechceš?“

„Kdybych i chtěla, co platno.“

„Pravda, i kdybych já chtěla. Pantáta rozhoduje. Teď by snad už nebránil, musíme mu to připomenout,“ dodala s úsměvem.

Když s Helenkou odešla, nechal Jiří betléma, nechal svíčky hořet a přiskočil k oknu, aby zahlédl Helenku, až bude z průjezdu vycházet. Dočkal se jí. Díval se za ní, až zmizela v bílé metelici.