Temno

I

Antonín Josef Mladota ze Solopysk, pán na Skalce, měl na slavný vjezd Karla VI. do Prahy v červnu roku 1723 trvalou památku: znamenitý dluh, kterýž udělal v Praze pro ten slavný vjezd a pro korunovaci Karla VI. po tom vjezdu. Kromě toho dluhu zůstal mu na památku drahý postroj na jízdeckého koně, kantár^[2], prsosiny se střapci a řemení vysekávané, stříbrem hojně kované, i nové sedlo nádherné a pod ně čabraka malinové barvy s mladotovským znakem bohatě vyšívaným. Na ten králův vjezd pořídil si pan Mladota také, a to za kolik set tolarů, novou paruku francouzskou grand in-folio, jejíž husté kadeře hrnuly se mu na ramena a přes týl až na záda, a zlatem premovaný klobouk s krásným bílým peřím i kabát aksamitový, skvostně vyšívaný.

Než drahou paruku a vzácné peří na klobouku zcuchal mu hrozný lijavec, který se náhle spustil, právě když slavný vjezd císařův z pole před Žitnou branou do Prahy se začínal.

Škoda z toho na všem veliká. Ale rytíř Mladota se ukázal, jakož se ukázali Mladotové všichni, všechen rod. Mezi pěti sty českými šlechtici, kteří se chystali koňmo provodit krále na Hradčany, bylo jich z Mladotů devět; z nich dva královští krajští hejtmané, František Josef, pán na Zahrádce atd., hejtman kraje Berounského, a Jan Ignác, pán na Předboře, Lhotě atd., hejtman kraje Kouřimského. Vlastně nebylo v tom průvodě Mladotů devět, nýbrž ještě více, třináct.

Desátý Mladota, Karel, v černém kyrysu a v bílé uniformě jel s kyrysary pluku Caraffova, v němž jako kornet sloužil; s těmito jezdci jel pod vlajícími praporci za hlaholu trub a pestře ozdobených kotlů, bílým koňům přes šíje zavěšených, v čele toho nekonečného, oslňujícího průvodu královského. Jedenáctý, mladičký Jan, byl jako edlknob či pachole v komonstvu knížete Filipa z Lobkovic, vévody zaháňského, dvanáctý pak, Josef, societatis Jesu studiosus, a třináctý, František, už kněz téhož tovaryšstva Ježíšova, stál mezi jezovity vítajícími krále na Vlašském placu u kostela sv. Mikuláše na Malé Straně.

Ten nádherný postroj na jízdeckého koně měl po korunovaci dopraviti na Skalku, zámeček v kraji Hradeckém, za Dobruškou pod horami Orlickými, Karel Henrych Lhotský ze Ptení. V Praze o tom slavném vjezdu nebyl; teprve až na korunovaci přijel. Koňmo dorazil do Prahy posledního srpna několik hodin po tom, co dojel vůz plný vajec, másla i sádla, plný hus a kapounů, koroptví a zajíců a srnčího, kterýž vůz on jako regent panství skaleckého vrchnosti do Prahy vypravil.

Pan Lhotský byl šlechtic starého rodu, ale chudý, zchudlý. Nemíval mnoho, jenom dvůr v Mastech nedaleko Skalky, ale ten před šestnácti lety prodal hraběti Norbertu z Kolovrat Libštejnskému na Rychnově. Musil prodat; měltě dluhů jako kvítí. A dluhy mají nohy a vodí do Chudobic. Hlavně karban mu je nadělal; bývalyť ty čertovy obrázky biblí pana Lhotského.

Když tenkráte sjednání o ten dvůr podepsal, podal mu vrchní rychnovského hraběte smluvenou sumu na cejnové míse, samé tvrdé peníze na hromádky vysázené, stříbrné i zlaté; ale z těch nemnohých tisíc, ani ne plných pěti, zůstalo panu Lhotskému čistých nemnoho set. Byl sám, starý mládenec, tenkráte v čas prodeje roku 1707 ve věku víc než padesáti let. Nějakou dobu přiživoval se po šlechtických zámcích a dvorech, mezi přáteli a známými, až naposledy na Skalce uvázl. Byltě vlastní bratranec nebožky paní Anny Kateřiny Mladotky, rodem Ostrovské ze Skalky, s kterouž děd nynějšího pána na Skalce vyženil panství skalecké a s kterouž měl šestnáct dětí.

Pan Lhotský, nevysoký, kulaté ruměnné tváře, pořád čilý a rychlého kroku, ještě teď, roku 1723, ač sedmdesátník, dobře si pamatoval jména všech těch šestnácti dětí, z nichž bylo synů sedm a dcer devět. Znal ta jména zpaměti; ale měl je také zapsána i s daty, kdy kdo z tohoto hojného potomstva se rozloučil se světem, počínaje Janem Jiřím, otcem nynějšího pána na Skalce, a konče Rudolfem a Filipem, u kterých obšírněji poznamenal:

„Ti dva byli dvíčata, poslední, a po nich jejich paní mater umřela na Skalce a v Oujezdě odpočívá v kostele Proměnění Krista Pána. Její manžel taky na Skalce svůj věk dokonal a též v Oujezdě při nich odpočívá.“

Z těchto šestnácti dětí žilo toho roku 1723 už jenom jediné, jedenáctá z nich, panna slečna Polexina Lidmila Mladotovna. Přečkala také svého nejstaršího bratra, pána na Skalce, a zůstala tu u jeho syna, stará slečna, dobrých šedesáti let. Pan Lhotský, chystaje se po korunovaci z Prahy domů na Skalku, těšil se na tuto svou letitou neteř a vlastně na to, jak jí bude vypravovat, co novin jí vysype. Den před svým odjezdem vypravil vůz, ten, který sem přivezl ze skaleckého dvora to rozmanité a hojné živobytí. Vypravil jej opět napřed, aby povoz mohl stejně s ním dorazit na Skalku. Vůz ten vyjel z Prahy hodně lehčí, ačkoliv ne prázdný.

Vezl truhlu se slavnostními šaty pana Lhotského a tři bedny. Dvě z nich chovaly to skvostné řemení a sedlo, třetí pak různé nákupy, jak je slečna Polexina svému panu strejci uložila, pěkné fábory, brokátu kus a stříbrné krajky na šatečky její Panně Marii, kromě toho limouny, různé koření a také vzácné zrní ze zámoří, nevelký pytlík kávy. To všecko pan Lhotský opatřil nebo dal si opatřit. Sám do té bedny přidal nemnohé dárky a také balík tabáku.

Pěknou „kalantérii“, kterou koupil slečně Polexině, a kolečko pestrých, kvítkovaných pentliček Helence myslivcově vložil do tlumoku za sedlem svého koně. Do toho tlumoku přistrčil také hru nových trapulí^[3] a hru německých karet, ne aby je měl na „passadieci“ nebo na „pod hromádky“, na ty hazardy divoké, jako před léty hrával o veliké peníze. Toho již dávno nechal. Ty karty byly vlastně také pro slečnu Polexinu; hrával s ní za zimních večerů, na skalecké samotě zvláště dlouhých, ne však o zlato, ale také ne o zdrávasy a otčenáše jako páni patres jezovité, nýbrž jen o krejcary a nejvýše o groš.

Tak tedy dal ten tlumok za sedlo upevnit a před sedlo do holster zastrčil dvě ostře nabité bambitky, ne proto, že titulární kalendář, na který z osobních příčin hleděl s opovržením, ve svém „di…