Temno

XLVI

Ale když se pak jaro otvíralo, přestalo tajemství paní Březinové býti tajemstvím. Florián Mariánek jeden z prvních je vystihl pohledem a svěřil je v březnu měsíci jednou večer náramně důvěrně stolu blíženců s významným úsměvem a mžikaje očima. Přitom také upozornil svůj zalíbený stůl, aby si povšimli pana starého, jak radostí a spokojeností jen září a že mu teď už nic neschází nežli „fon“, když paní manželka je rodem fon, tak aby synek, a jistě že to bude synek, měl také fon, a to že pan starý také pořídí.

Pak už i po nákladnickém domě mezi čeledí a chasou pošuškávali vážně i s úsměvy o vráně a křtinách, o princi nebo princezně. Jen Jiřík neměl o nastávající události dosud ani tušení. V ten čas, kdy zima přecházela, nebyl zdráv. Útlý jeho organismus snášel tentokrát nesnadno dny plískanic, mlh a sychravých větrů. Babička, paní Lerchová, starostně jej pozorovala, zvláště když i za pohody prvního jara se nějak tratil. Napomínala jej, radila mu za každé návštěvy, až jej to již unavovalo. Byl by proto rád polevil a řidčeji přicházel, ale nedokázal toho kvůli Helence.

Od toho podvečera, co s ní kráčel Jezovitskou zahradou, nepromluvil za celý ten čas s ní samotnou. Jen ji vídal za svých návštěv, a ještě ne pokaždé. Ale jen když ji alespoň spatřil, když se mu jen kmitla, bylo mu jasněji. Nespokojen však a smuten se vracíval, když se jí nedočkal, když do pokoje ani nevstoupila, jsouc paní Lerchovou jinde zaměstnána. Začátkem května jednou odpoledne vypravil se k babičce, ačkoliv mu bylo hrubě nevolno. Zima, horko jej obcházely; náhlá však touha uvidět dnes Helenku byla mocnější. Cestou si maloval, kdyby ji tak zastal samotnu, kdyby s ní samotnou mohl promluvit. A když docházel, zabušilo mu srdce dychtivostí i nejistotou. Ale v pokoji zastal jen babičku a ta hned začala o jeho zdraví, a že neposlouchá, že se nešetří, takhle že nebude moci s ní do Hájku na pouť –

„Včera jsem si na ni vzpomněla, že by teď bylo pěkně tam zajet, a povídám tomu děvčeti,“ mínila Helenku. Nedořekla, jak si pojednou vzpomněla.

„Tys taky slyšel o její bábě,“ zvolala.

„Že se s ní ani rozloučit nesměla, slyšel,“ přisvědčil čileji Jiřík.

„Už se s ní nerozloučí, nikdá.“

Jiřík sebou trhl.

„Umřela.“

„Umřela! A co, jak jste se dověděli?“

„Přijel zase ten žid a ten tu novinu Heleně přinesl.“

Jiřík hleděl okamžik před se, aby přemohl své překvapení; pak se optal, co Helenka.

„Hrozně, to jsem neviděla.“

„Kdy přišla ta zpráva?“

„Dnes dopoledne. Ale po funuse je už dávno, už asi tři neděle. A jak s tím Hájkem, Jiříku, na pouť –“

Neměl chuti o ní poslouchat a mluvit, myslil jen na Helenku. Za chvilku vstal, věda, že se jí nedočká. Když vyšel na síň, zahleděl se po dveřích její komůrky. Nehnuly se a ticho za nimi. Na schodech ji také nepotkal. A přece ještě nevykročil rovnou z průjezdu na ulici. Chodba na zahrádku vedoucí jej zvábila. Kdyby snad – A nezklamal se.

Helenka seděla, kropicí konev u nohou, pod javorem, jehož koruna mladě zelená nesla se do patra blízko k oknu malého sklípku. V svém trudném zamyšlení nezaslechla, že někdo vešel. Až když blízko ní ozvaly se kroky v písku, kvapně povstala. Jiřík, ubledlý, chvěje se, podal jí ruku. „Helenko, potěš vás pánbůh ve vašem zármutku.“ Nemohla promluvit a oči se jí zalily slzami. Nežli se rozplynuly a skanuly, stála zase sama. Ale Jiříkův hlas jí ještě zněl. Ztišil v ten okamžik bolest a dojal ji blaživým pohnutím.

Nazejtří večer oznamoval s vážnou tváří Florián Mariánek stolu blíženců, že filozof pana starého, pan Jiřík, ulehl. Včera navečer že přišel od babičky nějak obklíčený, že paní stará hned poznala, že mu není dobře. Musil do postele; v noci mu bylo hůř a dnes časně ráno že poslali pro pana doktora Globice; přišel hned a navečer že tu byl zas, že to něco vážného, dle všeho horečka, a on, Mariánek, že musil k staré paní u Pražáků, oznámit jí to, paní stará že se tuze lekla a že má o pana Jiříka velkou starost. To však nepověděl, poněvadž jednaje se starou paní, toho nepostřehl, že Helenka stojící opodál zbledla –

Královský zemský fyzik fil. a med. doktor Globic z Budčína chodil teď k Březinům každý den a první čas dvakrát denně. Nežertoval s Jiříkem jako jindy, nemluvil latinsky, ale psal latinsky, dlouhé recepty psal, když byl Jiříkovi nejprve žilou pustil; psal samá cephalia, lékařství pro hlavu, a cordica, pro mdlé srdce, a balsamum vitae i perlový traňk. S těmi dlouhými pruhy papírovými chodili od Březinů do lékárny U zlatého noha pana Augustina Dutoye na Koňském trhu a nosili odtud láhve a lahvičky, které stavěli ubohému Jiříkovi na stolek u jeho zelené postele s bílými nebesy. Plná tvář doktorova ve spoustě kadeří velké paruky zvážněla, zchmuřila se, když Březina i mladá macecha úzkostně se venku ptali, jak je. Doktor netěšil, nesliboval, spíše na horší připravoval a jen opakoval, ať dávají nemocnému medicíny, jak napsal, a v pomoc boží ať doufají. On, jenž za velkého moru před třinácti lety ordinoval jako všichni pražští lékaři také modlení k sv. patronům proti moru, k sv. Šebestiánu, Rochovi a k sv. Rozálii, a dával nemocným klásti na srdce morový štítek s modlitbičkou, doporučil teď u Březinů, když bylo s Jiříkem hůř, aby mu pověsili na krk svěcený škapulíř, to že v takových případech je prospěšno, tak jako modlitby k čtrnácti svatým pomocníkům, o škapulíř ať řeknou panímámě, myslil paní Lerchovou, ta že má, jak se pamatuje, škapulíř v samém Římě svěcený.

Když došlo paní Lerchové vzkázání od Březinů o svěcený škapulíř, rozhodla se ihned, že jej sama pověsí vnukovi na hrdlo. Pěšky však až na Koňský trh nemohla. Dala si zapřáhnout do svého starého kočáru. Helenka pomáhala jí horlivěji nežli kdy jindy se strojit a dovedla ji k vozu. Nahoře a ještě cestou po schodech čekala, žádostivě čekala, že ji stará paní vybídne, ať přisedne a ji doprovodí, že jí bude potřebovat do schodů. Ale nedočkala se. Kočár zvolna odhrčel. A již za chvíli jej vyhlížela; rozčileně, nedočkavě očekávala paní starou. Pak, když vůz jen zahlédla, sběhla, seskočila se s…