Temno

LXIV

Minul týden, minul měsíc, co Tomáš uprchl z Prahy, a Helenka nic o něm nezaslechla. Přestávala se o něj lekat a již pevně doufala, že vyvázl. Když také říjen se nachýlil ke konci, věřila, že je i s Vostrým za hranicemi, u pantáty. Ten teď už ví také o ní. To pomyšlení tížilo skoro stále; temně za dne i při práci, prudčeji, když byla sama a v noci, kdy často probděla dlouhé chvíle v trudném myšlení a vzpomínání. Také sny ji děsily; otce vídala nebo Vostrého, bledého, s rudým puchýřem na víčku, jak ji honí, jak po ní sahá, a ona do země jako zarostlá, nohy slabé, bez vlády. Jindy ve snu se s Tomášem modlila, tady v komůrce, z Klejchovy knížky se modlili a ona ji přikrývala kabátkem, a vtom že přišel Lazar Kiš, žid ze Skalky, a hlásil, tak že pro ně přijel, aby šli a sedli si, pantáta že se nemůže dočkat. Tenkrát se ve spaní rozplakala.

Jinak měla v domě pokoj. Paní Lerchová přestala o Tomášově útěku mluvit a P. Daniel, jenž občas přicházel návštěvou, choval se k Helence zvlášť laskavě. Přinesl jí také mědirytinu, obrázek Jana Nepomuckého, na znamení své přízně. Když jí připomenul, že je svěcený, políbila obrázek a začervenala se. Skalka se jí kmitla, jak regent, starý pan Lhotský, podal jí také takový obrázek, který jí z Prahy přivezl, a jak tenkráte jen naoko jej políbila. A teď. Svědomí uhlodlo, smutek pocítila a se sklopenýma očima poslouchala, jak P. Daniel před ní a před starou paní vykládal, že došly dobré zprávy z Říma, že se tam jedná o kanonizaci blahoslaveného Jana Nepomuckého, že se jeho svatořečení už bohdá brzy dočkají.

O Tomášovi také přestal se zmiňovat; až pojednou, dobrých čtrnácte dní po jeho útěku, začal se jednou odpoledne před paní Lerchovou Helenky vyptávat na toho predikanta, na Vostrého, kterého již jménem jmenoval.

P. Daniel podjal se toho vyzvídání na popud P. Mateřovského, „hradeckého“, který mu svěřil, že běží o důležitou věc, o novou stopu kacířskou, že již kolik dní pátrá a že v tom je také ten uprchlý predikant, on, Mateřovský, že se na něj toho děvčete, Helenky, vyptával před komisí, že zvěděl to ono, že však děvče jistě všechno neřeklo, a tak že on, P. Daniel, když má nad ní takovou moc, měl by se znovu pokusit, jemu že by se tak netajila, zvláště nyní. A dal mu hned také direktivu. P. Daniel začal podle ní zkoumat zvolna, polehoučku, nejprve o bratru Tomášovi, hlavně však o Vostrém. P. Mateřovskému záleželo především na tom, aby zvěděl, měl-li Vostrý také tady v Praze spolky a s kým, ke komu chodil, kde se zdržoval, skrýval-li se tu v Praze samé.

Helence nebyly první zkoumavé dotazy ani nápadné, ani podezřelé; ale když se P. Daniel pokaždé vracel k Vostrému, vycítila, že v tom něco je, že mu na něm obzvláště záleží. Sice tušila najisto, že Vostrý se zná s tím tajemným měšťanem, jenž Tomášovi tajně dodal Klejchovu knížku a jenž s nimi mluvil o tajné pobožnosti poblíže Týnského kostela; ale o tom ani nehlesla. Jen to řekla, že s Vostrým jen jednou mluvila, když ji na Koňském trhu zastavil, že se ho tenkráte ptala, kde bude na noc, a on že se jen usmál a řekl, že tu má pelíšek, ale kde, že nepověděl, a že o tom už nemluvila ani pak s Tomášem.

Když poté P. Daniel podával Mateřovskému zprávu, horlivě, z přesvědčení dodal:

„To děvče řeklo jistě všechno a nelže, měl jste ji slyšet. Věřím jí, jistě víc neví.“

P. Mateřovský se zachmuřil.

„Tak jsem opět v koncích. Doufal jsem, že tady snad by se našla stopa. A zase nic. Lišky kacířské, ne a ne dostat se jim na kobylku. A je tu, tady v Praze, to hnízdo kacířské, tady v Praze. Ale já nepolevím!“ –

Poté se Helence uvolnilo; P. Daniel přestal se pátravě vyptávat. A volno jí bylo také v tom, že se nesplnilo, čeho se obávala, když sem k paní Lerchové se ubírala: že Jiří se změní, že se od ní odvrátí. A on přišel sem hned první den, kdy se vrátil z vinice; dále pak bylo, jako bývalo. Docházel zase tak jako před svou nemocí, jenže se skoro jen vídali; málokdy mohli spolu sami promluvit, a když, tak jen úkradem, na okamžik.

Jiří, jenž opět chodil do koleje, sedal za těch svých návštěv s babičkou, někdy s P. Danielem. Jindy býval rád, když zastal babičku samotnu ve sklípku; teď se mu jak mohl vyhnul, poněvadž když meškal v tom klenutém, útulném pokojíčku, Helenka tam s nimi nebývala. Proto vymýšlel i záminky, aby nemusil do sklípku. Přicházelať Helenka jen do velkého pokoje a také tam často s nimi sedala, šijíc stranou u okna.

Jiří teď už zase nemyslil na to, co jej na vinici po Tomášově útěku tak znepokojilo, na Helenčin původ a její příbuzenstvo. Utěšil se její pravověrností a vyhýbal se rozpomínkám na její minulost. Nikdá se teď před Helenkou nezmínil o Tomášovi, i kvůli sobě, i kvůli ní. Sám na něj teď nerad vzpomínal a také mu bylo líto Helenky; nechtěl se dotýkat té bolavé události, která jistě ji trudí a tíží.

Také u Hubátia nebylo již řeči o tom útěku a tajemném predikantu; Hubátia to vůbec málo zajímalo, deklamátor Svoboda, jenž teď ani jednou nevynechal, když hráli na housle, se také již nezmínil a Jiří sám ani slovem o to nezavadil, poněvadž se domníval, že měl deklamátora v nepravém domnění. Proto také o tom, že zahlédl toho predikanta na síni před bytem Hubátiovým a Svobodovým, nic nepověděl ani doma, ani u babičky před P. Danielem.

K Hubátiovi na concertum chodil rád, ale návštěvy u babičky se nemohl dočkat a pokaždé tam pospíchal. Zdálo se mu, že se Helenka uklidňuje. Byla vážná, ne však zasmušilá a tak těžce smutná jako poslední dobou na vinici. A když on vstoupil, zjasnilo se jí v pohledu. To jej blažilo. Babiččin velký pokoj s tmavým starodávným nábytkem, dosti zasmušilý, jako by teď prohlédl; připadalo mu v něm světleji a veseleji, když tam mohl meškat ve společnosti Helenčině, třebaže neseděla s nimi u stolu, nýbrž stranou u okna, obyčejně tu šijíc. Zůstával teď déle s babičkou, a jen když tu Helenky nebylo a věděl, že nepřijde, krátil návštěvy a vracel se nespokojen i mrzut domů. Pak už počalo se mu ozývat přání, kdyby Helenka mohla se opět vrátit k nim.

Jednou odpoledne před s…