Temno

VI

Pan Lhotský hrubě nenadsazoval, když řekl, že s pražskými novinami vystačí na celý podzimek. Skoro každého večera a někdy také při obědě zabloudil do Prahy a jejích slavných dnů. Pokaždé ovšem tak dlouho nevypravoval jako ze začátku. Někdy také, nevěda, opakoval, co již předtím pověděl, obzvláště o „hloupém titulárním kalendáři“, to jest jak holdoval králi atd.

Někdy slečna Polexina sama jej zavedla na to opakování, když si na něco vzpomněla, co již sice slyšela, ale co ji obzvláště zajímalo, jmenovitě korunovační hostina, kterou pan strejc na své vlastní oči viděl ne sice jako stolovník, ale jako divák mezi šlechtici, když jí připadlo zeptat se, jak císař seděl u povýšené tabule a s kým, jak hosté při ostatních tabulích, jak byli rozsazeni, když žádný nesměl býti k němu zády, kteří z mladých šlechticů nosili mu jídla a jaká.

Lhotský mnoho o tom věděl, neboť si těch věcí schválně, kvůli ní bedlivě všímal a i se dotazoval, aby mohl doma o tom vyprávěti. Pamatoval si všechny znamenitější hosty, obzvláště vyslance Benátské republiky, nezapomněl ani na postříbřený bochník chleba, který dědičný kráječ hrabě Valdštejn podal korunovanému králi. Nejvíce však se neteři zachoval, když i o konfektech a dortech měl zevrubné líčení, to že byly celé bělostné stavby s figurami, bělostné, ale i s barvami, s pozlátkem; na jednom dortu příkladně že stála figura Čech a ještě jedna, ta že držela znaky Moravy a Slezska, a na jiném dortu, také náramně velikém a nákladném, že byl jiskrně bílý portál a pod ním figura zbožnosti, ta že jiné figuře, a to byly zase Čechy, věšela kolem hrdla zlatý řetěz.

To o figuře zbožnosti a zlatém řetěze vypravoval pan Lhotský živěji, s patrnou chutí, s radostným uspokojením; a starou slečnu to až dojímalo. Žádný z nich neuvážil a již ani nemohl uvážit, jaký původ té „zbožnosti“, jaké kruté změny pro ni po veškeré koruně, co v jejím jménu dál se koná, co ten řetěz, třeba zlatý.

Tak Praha, korunovace a její slavnosti krátily dny i večery na Skalce. Občas také karty, německé a někdy také trapulky, když měli třetího, když si pozvali faráře z Oujezda, jenž těm obrázkům znamenitě rozuměl. Na panovníkův dvůr, kdy asi už vyjede z Prahy, nejednou vzpomněli. Ale zpráv o něm teď neměli. Na jejich samotu tak rychle nedocházely a novin, ani německých, ani českých Resenmüllerových Český postilión, neodbírali.

A tak v ten čas nic nezvěděli o velkém, nádherném divadle, jež jezovité po Korunovaci uspořádali králi a jeho dvoru, že sto padesát z jejich studentů sehrálo hru o sv. Václavu s hudbou od královského polského komorního hudebníka Jana Zelenky, rodáka lounského, v kterémž kuse, plném pochlebenství přítomnému králi, hrál úlohu sv. Václava mladý hrabě Kinský, také nic o velikých honech v poděbradské oboře a jinde, kam císař vyjížděl, nic o „muzikální serenádě Contessa de Numi“ od Caldary, provozované na Hradě v Španělském sále, nic o jiných zábavách.

Pan Lhotský chodil s Machovcem a jeho synem na hony, slečna Polexina, ušivši své Panně Marii brokátové šatičky, hleděla si své apotéky a hospodářství. Nevycházela leda na rozlehlý dvůr nebo do zahrady; do té jen za pěkných dní v září, dokud ovoce zrálo a pak se česalo. Jinak se tam neomeškala. Pustlo tam; listí pršelo z ovocných stromů i v nedlouhé aleji lip prostřed zahrady, jež „paní hrabinka“ dala před několika léty vysázet a pak jim po módě koruny přistřihovat.

Slečna Polexina se teď pod nimi neprocházela a nevkročila na konci toho krátkého stromořadí do prkenného lusthauzu s dřevěnými sloupky, s zelenými žaluziemi a lomenou šindelovou střechou. Byl zavřen a vítr zavíval zlaté i brunátné listí na jeho kryt i práh.

Tak míjel podzimek toho roku hrubě nevlídný. Často pršelo, zvláště v říjnu. Širé nádvoří rozmoklo, bylo plno kalužin, spadlého listí a bláta, z něhož se leskly mokré oblázky v úzkém pruhu dláždění vedoucího k portálu starého zámečku. V polovici listopadu, již kolik dní po Všech svatých, kdy vítr sháněl z ohromného topolu poslední žlutavé listí, došlo z Prahy psaní synovcovo, v němž mimo jiné také oznamoval, že císař s dvorem odjeli dne 6. listopadu z Prahy, císař v krytém voze, císařovnu však, hledíc k jejímu stavu, že nese šest nosičů v zavřené sesli, ministři že většinou už předtím odjeli, také princ Eugenius, vůbec že všechen odjezd odbyl se v tichosti, tak jak si toho císař přál.

To byla poslední novina na Skalce. Ticho v zámečku, ve dvoře i v stodolách. Těžká jejich vrata deštěm ošlehaná byla zamčena. Robotníci měli na čas pokoj s mlácením; zato však sedali v ratejně, nejvíce ženské, a přadly vrchnosti nebo draly peří. V tento čas i pak, když mrazy uhodily, sáhala slečna Polexina do poličky svého čtení, nejčastěji po Šteyerově Postile katolické. Vedle té stála také nehrubá knížka v zelené koži vázaná, obsahující německé kázání proslovené P. Kašparem Mayerem, když za jeptišku d…