Temno

XXVI

Za chvilku poté kráčel pan Lhotský ze Ptení nádvořím, chutě si pokuřuje z bílé holandské dýmky; mířil do zahrady. Na schůdkách k myslivně zahlédl Tomáše. Zdálo se, že něco upřeně vyhlíží. Pan Lhotský na něj zavolal, co tatík. Všiml si, že výrostek sebou škubl a jako ulekaně vyrazil, že šel do lesa. A nesběhl se schodů tak čiperně a vesele jako jindy.

„A co ty, co tu děláš, na koho číháš?“

„Jedou sem, prosím –“

„Kdo –“

„Ti misionáři z Dobrušky, dva –“

„Blázníš! Kdo ti to povídal?“

„Viděl jsem je, budou tu co nevidět.“

A byli; jen dořekl, už vjížděli. Pan Lhotský překvapením přestal kouřit. Užaslý hleděl na nenadálé hosty. P. Firmus! A ten druhý, to není Mateřovský, to snad ten, co káže s řetězem. A takový nečesaný, a střevíce plné suchého bláta. Pan Lhotský bezděky pohlédl i po střevících P. Firma. Byly čisty a neokovány, bez hřebíků. Nemilá návštěva; než přemáhal se, aby nedal najevo nepříjemné překvapení, a když slezli ze sedla, šel jim naproti.

P. Firmus pozdravil zkrátka, zasmušile a dodal úsečně:

„Tu pan páter Koniáš.“

Ten pozdravil velmi zdvořile a prosil, aby směli se také urozené slečně Mladotovně poklonit. Pan Lhotský je zval, aby pokročili, a vedl je do zámku. Tomáše, který stál opodál, nikdo z nich si nevšiml. Díval se za nimi, pojednou však uskočil na schůdky k myslivně, v jejíchž dveřích právě stanula Helenka všecka ještě polekaná náhlým odchodem otcovým.

„Jdi, jdi domů!“ volal na ni tlumě hlas. Zmizela ve stavení a on za ní. To se vyhýbal správci Čermákovi, kterého zahlédl kvapně vycházeti z kancelářské síně.

Správce do té chvíle seděl v kanceláři a psal. Myslivce prve nezahlédl. Ale pak zalehly do kanceláře hlasy a dusot koní. Spatřiv jezovity, vyrazil ven v náhlém rozčilení. Když včera P. Firmovi mezi čtyřma očima svěřil, co věděl, čeho se domýšlel o Machovci myslivcovi, uznal P. Firmus jeho horlivost i to, že podle všeho je ten myslivec hrubě podezřelý, a že se o něm přesvědčí; kdy a jak, to neřekl. A tu jsou znenadání. Zahlédl je zacházet s regentem do zámku. Nu, ten jich neobrátí. P. Firmus také ví, jaký je horlivec a že se peklu směje –

Správce cítil škodolibou radost, vítězství; ale do toho vyzáření mráček mu padl: což kdyby nic nenašli, kdyby myslivci nemohli nic dokázat – Nechť; mají právo hledat a pátrat, a kdo je navedl, neprozradí. „Jako by to bylo zpovědní tajemství,“ ujistil ho P. Firmus.

V tu chvíli uváděl pan Lhotský hosty do pokoje slečny Polexiny. Byla velmi překvapena, ne však nemile. Chovalať, jsouc hluboce zbožná, velkou úctu ke kněžím; a ti tu byli členy svaté misie. Zajímalo ji seznat je, zvláště včerejšího kazatele. Ten ji teď i svým zevnějškem hodně nepečlivým překvapil; jinému by jej měla za zlé, než u kazatele s řetězem hned si jej omluvila jako zvláštnost neobyčejného muže. Pozvala jezuity do jídelny, chtějíc je uctít.

P. Koniáš děkoval, že dopoledne nic nejídají ani nepijí, a pak vůbec že není možná, poněvadž nesmějí promeškat čas, že přišli také se ohlásit a žádat o svolení –

V to uhodil jako sekerou P. Firmus:

„Přišli jsme se přesvědčit o tajném kacířství, o bludařských knihách ukrytých.“

„Tady? U nás?“ ptal se pan Lhotský, a s úsměvem. Tak to pokládal za nemožné.

Slečna vztyčila uraženě hlavu a pohleděla zpod víček na P. Firma. V to pan Lhotský zažertoval, u něho že budou brzo hotovi, s modlitbami katolickými, s nějakým starým kalendářem a s knihou o myslivosti.

„Nebo snad tady?“ Slečna Polexina řekla to ostře a ukázala na poličku s knihami. „Snad pohřební řeči nebožtíka pana strýce mého, kanovníka u sv. Víta?“

„Neračte se horšiti,“ žádal zdvořile P. Koniáš a uklonil se i slečně, i panu Lhotskému. „Ani nám na mysl nevstoupilo, ačkoliv, račte věřiti, také v knihárnách urozeného panstva i dobrého katolického smýšlení našly by se husitské knihy, ovšem po předcích zděděné. Předkové umřeli, ale knihy neumřely. Ty zůstaly, třeba zapomenuty a zastrčeny, nikdo jich z panstva nečte, snad o nich ani nevědí, ale bývají, skutečně se nalézají. Já sám, račte dovolit, abych pověděl, dle své zkušenosti jsem se přesvědčil, a sice tady, v Hradecku, u vzácného pána staročeského rytířského rodu, svaté římské církvi věrně oddaného. Na jménu nezáleží.

Ten urozený pán sám mne pozval, abych si jeho knihy prohlédl. A ejhle, víc než třicet knih bludem nakažených jsem našel. Ten pán trnul, lekl se, ale hned vzal ty knihy a sám, vlastníma rukama je do svého pivovaru u zámku vnesl a všecky pod kotel do ohně vmetal, a nic se nebál nějakého zahanbení, ještě mně děkoval, že jsem ho zbavil nepřítele božího, kterého nevědomě až posavad přechovával.“

Pan Lhotský za té řeči nepokojně sebou vrtěl v křesle a špičatě prohodil, že oni zde tak zatápět pod kotlem nebudou, protože nic nemají.

„Proto jsme také nepřišli,“ vpadl Koniáš. „Ale jinde musíme vykonat svou svatou povinnost. Dokud bludné knihy budou v rukou lidu, není naděje, že by katolické náboženství v jeho srdci se ujalo. Kacířské ty knihy jsou jako ponechané kořeny zla, ze kterých zlo ustavičně pučí.“

„Tedy u našich poddaných myslíte?“ ptala se slečna nejistě, nemohouc uvěřiti, že by bylo možná. „Ve vsi dole –“

„Tam není podezření,“ odpověděl Koniáš, „ale –“

„Tady, myslivec,“ uhodil zase znenadání P. Firmus a zahýbal svou mohutnou bradou.

Pan Lhotský zrudnuv vyskočil z křesla a zvolal:

„To není možná, v tom je pomluva, to –“ Chtěl vyrazit, to že jej asi správce očernil, jak se mu blesklo; nedořekl však.

Slečna úžasem, leknutím okamžik mlčela, až vydechla:

„Myslivec? Náš myslivec? Machovec? Velební pánové,“ vstala a bránila ne bez rozhorlení, „jeho rodina byla vždycky věrně katolická, on i otec jeho; i děda jeho jsem znala, všichni věrně poddaní –“

„A věrní snad také tajnému kacířství,“ doložil chmurně P. Firmus.

„A kdo, páni pátres, vám na myslivce žaloval?“ zeptal se Lhotský všechen popuzený.

P. Firmus obrátil na něj přísně, káravě zelenavé oči, cože se ptá, co si myslí, a P. Koniáš, jako by té otázky nezaslechl, zeptal se zdvořile, ale rozhodně:

„Ráčíte-li d…