F.L.Věk (Alois Jirásek)

F. L. Věk je největší pětisvazkové dílo a také umělecky hodnotné a vrcholné Jiráskovo dílo o našem národním obrození. Jirásek dokázal, že jedinec, ale celý lid tvoří dějiny. Líčí život prostého lidu. Všímá si vesnice, venkovského města i Prahy. Události nejsou vymyšlené, autor čerpá z autobiografie dobružského kupce Heka, který popisoval své mládí v Benediktínském klášteře v Praze. Nemluví abstraktně o té či oné vrstvě, ale ztělesňuje ji na osobách. F. L. Věk je veliké klasické a historické dílo naší literatury.

I. díl

Nejmladším synem kupce Věka byl hodný a hezký František. Měl velmi rád hudbu a vynikal výborným hlasem. Díky němu se dostal na doporučení svého kmotra Havránka do benediktinského kláštera ke studiu a zpěvu ve sboru. Tam získává přítele, pátera Matyáše, který se stává knihovníkem a umožní mu navštěvovat klášterní knihovnu. Nachází tam i knihy označené: " Hibri prohibiti " ( kacířské ) a mezi nimi i Bibli Kralickou, která dříve patřila sousedovi Žalmanovi. Když císař Josef zrušil klášter i knihovnu, skoupí všechny knihy za hodnotu papíru. František vrací Žalmanovi bibli a ten se stává jeho přítelem. Po skončení středoškolských studií, které si hradí penězi, které získal za prodej knih. Po střední škole se dal František zapsat na filosofii a seznamuje se s hereckou rodinou Butteaových, kde dává němé dceři Paule kondice ve hře na housle. Poznává i její sestry Lotty a Betty. Obě působí v divadle, kde se František seznamuje s vlastencem Václavem Thámem. František se zamiluje do Pauly, ale ta má ráda Václava a stává se jeho manželkou. Díky lásce k českému jazyku a české historii se František seznamuje s uznávaným matematikem, vlastencem páterem Vydrou a jeho spolužákem Hněvkovským. Věk vypomáhá v Mozartově premiéře opery " Don Giovanni ", která se stala velmi významnou kulturní událostí. Otec se dozví, že František účinkuje v divadle a odjíždí z Dobrušky do Prahy. S Františkem se pohádá. Ten stále vzpomíná na svou milovanou matku. Dozvídá se o Paulině lásce k Thámovi a dostává zprávu o matčině nemoci. Odjíždí z Prahy a vrací se do Dobrušky. S jeho příjezdem se matka uzdravuje a odpouští mu. Otec si přeje, aby se František stal obchodníkem, ale František chce do Prahy. Na jedné obchodní cestě se setkává s Paulou, které se narodil syn a při porodu se jí vrátil hlas. Thám mu vypráví o trampotách, které zažily a radí mu, aby zůstal v Dobrušce a nejezdil nikam.

II. díl

V druhém díle se opět vracíme do Prahy. Tam se seznamujeme s vlastenci okolo Krameriovy expedice, jimiž jsou páter Vrba, Šedivý i sám Kramerius. Páter Vrba vyjíždí každé jaro na venkov, aby prodával Krameriovy knihy a časopisy, čímž podporoval vlastenectví. Do děje se dostává příběh chudé vdovy Terezie Mattennové. Když přichází do Prahy, je to obyčejná česká dívka, která se ve společnosti svých přátel velmi změnila. Za svůj mateřský jazyk se stydí a mluví pouze německy. Po smrti svého strýce utíká s italským hercem. Také v Dobrušce se mnoho změnilo. Starý Věk zemřel a František se stal principálem. Stal se z něj velmi obratný obchodník a dobrý kupec. Všude si ho vážili. Odjíždí za obchodem do Prahy a tam se setkává s bývalými přáteli. Seznamuje se s páterem Vrbou a ostatními vlastenci. Setkává se i s Betty Butteaovou, která by si Františka ráda přivlastnila jen a jen pro sebe. Ne proto, že by po něm tolik toužila, ale líbí se jí jeho majetek. Ten ji však odhalí, a s ní i s rodinou Butteaových se rozchází. František se vrací domů a zanedlouho se zamiluje do krásné vlastenky Márinky Smíškové, V Praze se mezitím chystá velká událost. Má být za českého krále korunován Leopold II. I z Dobrušky, jako z mnoha jiných měst vyjíždí vlastenci ku Praze. Samozřejmě s Františkem a Márinkou. Při plese jí vyzná lásku a po návratu do Dobrušky si ji bere za manželku.

— 1 —

Obsah a charakteristika díla

Obsah:

František Věk se narodil do šťastně žijící rodiny, jen dobu si dobře nevybral, právě po jeho narození začaly špatné časy. Tehdy i u Věků bylo špatně, jídlo nebylo a to, co dříve bylo samozřejmostí dnes bylo vzácností. Malý František se však měl lépe něž ostatní, maminka mu přilepšovala, co to šlo. Jednou dokonce mu jejich soused Žalman, kterého nikdo neměl ráda sám byl mrzout,dal kus černého chleba. František si k němu vypracoval úctu a občas chodil k němu na zahradu. Všichni dožili zdrávy do dob, kdy zase bylo lépe.

Žalman se hlásil k jiné výře než ostatní lidé, také proto ho nikdo neměl rád. Jen František zašel někdy k mu a dokonce se odvážil i k němu do domu. Ale tohle všechno přestalo, když se František zeptal Žalmana na Knihu, kterou viděl v okně minulého večera. Žalman se na Františka rozzlobil a druhého dne si pro knihu přišlo komise a zabavila ji. Starý Žalman svalil vinu na malého Františka a už se s ním od té doby nebavil a vyhýbal se mu.

František začal chodit do školy. Moc se mu tam nelíbilo, možná by to bylo lepší, kdyby po večerech nemusel chodit na hodiny Němčiny, které měl tuze nerad. V tu dobu přišel k Věkovým strýc Havránek, že prý pro ně má zajímavou zprávu, že v Praze hledají Choralistu, a že František je ten pravý kdo se na to hodí. A tak František po prázdninách odjel do Prahy. Byl ubytován v klášteře, ještě s několika staršími chlapci. Chodil do Hlavní školy a pracoval v klášteře.

Jednou když se vracel pozdě večer domu, tak v kapli shodil mnicha uloženého na věčný spánek. Nakonec se díky jemu zjistilo, že mnich je ještě živý. František se tolik polekal, že s toho onemocněl a málem umřel, ale uzdravil se. Od té doby ho mnich měl velice rád a bral ho sebou do Bibliotéky. František tam chodil velmi rád, četl vše co mu přišlo pod ruku, i knihy zakázané, české. Stále četl a ukládal si vědomosti. Po čtyřech letech měl přečtené skoro všechny.

František byl po dokončení školy přijat na gymnázium, kde studoval s výbornými výsledky. Učil se výborně a jeho známky na vysvědčení tomu odpovídaly.

Netrvalo dlouho a do Prahy přijel císař Josef II a postupně začal rušit a zavírat kláštery, i na klášter ve kterém prožil František poslední léta svého života měl být zrušen. Když se jednou František vracel do kláštera potkal na chodbě císaře s jeho dužinou. Císař Františka zastavil a dal se s ním do řeči. Vyptával se ho na různé věci a pak řekl, že i o Františka bude dobře postaráno. Zanedlouho po tom přišli do kláštera nějací úředníci a klášter zavřeli. Začaly se rozprodávat knihy z Bibliotéky, i František si jich spoustu levně koupil a poslal je domů, kde je rodiče prodali a vydělali tak mnoho peněz.

František dokončil gymnázium, velmi úspěšně a přihlásil se na filosofickou fakultu, kde ho brzy přijali. Seznámil se se spoustou nových lidí rozličných charakterů. Většina z nich však měla jednu věc společnou, a to že to byli vlastenci. František se věnoval hodně hudbě, sám také hrát na housle, tedy spíše se na ně učit v rodině Butteauových, a divadlu a také učil jednu pěknou dívku, Paula se jmenovala, do které se bláznivě zamiloval.

Také se seznámil s dr. Thámem, který se ho jednou optal jestli je vlastenec a František samozřejmě odpověděl že ano. Od té doby se z nich staly nejlepší přátelé. František také díky svým zálibám zameškal první rok na fakultě, a to hlavně díky divadlu a zpěvu. Když se o tom dozvěděl starý Věk, přijel za Františkem do Prahy, aby mu domluvil a vyhuboval. Bohužel se ale rozešli ve špatném.

Právě byl v Praze Mozart a František byl na návštěvě u profesora, když také zavítal k němu. Mozart nabídl Františkovy neodolatelnou nabídku, a sice, že se může připojit ke sboru a zpívat s ním v jeho nové opeře. František samozřejmě tuto nabídku přijal. František se s Mozartem rozloučil a ten mu dal dvacetníky, které si František schoval jako vzácnou památku.

Po nějakém čase rodina Butteauových uspořádala piknik, kam pozvala několik svých přátel z divadla. I Františka pozvali, aby se s nimi pobavil.František však přišel později než měl a nikdo z jeho vrstevníků tady nebyl. František se zdržel jen chvíli, něco pojedl a šel je hledat. Místo toho, aby je našel spatřil však něco, co mu určitě zamotalo hlavu. Našel svého přítele Tháma se svou milou jak se líbají. Něco takového s ním otřáslo a zmateně se rozhodl, možná i ze zoufalství, že pojede domů a požádá o odpuštění za to že se nevěnoval pořádně svým povinnostem, a že dával přednost zábavě před studiem.

Doma ho sice přijali, ale starý Věk s ním nechtěl vůbec mluvit, vše mu zakazoval a dělal mu naschvály. Po nějakém čase se však udobřili. Otec už mu důvěřoval, a tak ho poslal do hor, aby nakoupil nějaké zboží. Františkovi se tuze stýskalo po Praze, a tak se rozhodl že uteče. Odjel do hor a náhodou potkal nějaké herce, kteří ho dovedli ke starému příteli Thámovi.

Thám stále byl ještě s Paulou, a když František viděl v jaké bídě žijí, a že je Paula těhotná, popovídal si se svými známými dal jim nějaké peníze, hlavně paní Butteauové, aby se dobře postarala o Paulu. Ještě než se rozloučil mu Thám vymluvil útěk a po rozloučení František směřoval opět domů.

František se vrátil domů s nakoupeným zbožím. Všichni ho již očekávali a matka, která tušila že se pokusí utéci byla velmi ráda, že tak neučinil. Otec ho pochválil za dobře nakoupené zboží. František se rozhodl, že už zůstane doma a do Prahy nepojede, a proto napsal svému příteli, aby mu posílal nové české knihy, aby pozdravoval několik lidí a aby se na něho nezlobil, že stále zůstane dobrým čechem.

Charekteristiky hlavních postav:

• František Věk:

  Velký vlastenec, rád četl, od malička byl zvídavý, miloval doopravdy Paulu, dobře zpíval a hrál, také byl učenlivý.
  Vztah k matce: Téměř bezchybný, dobře spolu vycházeli a matka mu věřila.
  Vztah k otci: Ne tak dobrý jako s matkou, časté rozepře, ale stejně se měli rádi.

• dr. Thám:

  Vlastenec, vzdělaný člověk, kvůli svému vlastenectví ztratil své postavení, četl velmi rád hlavně české knihy, miloval Paulu a byl Františkův přítel.

• Žalman:

  Františkův přítel, velmi uzavřený člověk, asi vzdělaný a hodný člověk.

• Paula:

  Františka milovala jen na oko, jinak milovala Tháma , byla vlastenka.

• otec Františkův:

  Velmi přísný a neústupný, měl rád svého syna a chtěl, aby z něho někdy něco bylo, poctivý.

• matka Františkova:

  Milovala Františka, dávala mu asi nejvíc lásky ze všech dětí, které měla, důvěřivá a dobromyslná.

   

  crazy.wz.cz

— 2 —

O autorovi:

Alois Jirásek (1851-1930)

Na vrcholu českého historického románu stojí dílo Aloise Jiráska. Dominující sférou jeho spisovatelského zájmu je období husitské a doba národního obrození. Když ve svých románech dotvořil široce pojatý obraz husitství, uchvátila Jiráska obrozenecká úloha natolik, že jí věnoval nejednu ze svých povídkářských, novelistických a románových prací. Jmenujme např. Na dvoře vévodském (1881), Poklad (1885), U nás (1897-1904), Maloměstské historie (1890). V těchto dílech hovoří však Jirásek jen o jedné nebo k jedné vrstvě národa. To autorovi tak bohatého epického nadání v určité etapě literárního vývoje už nepostačovalo. K vyjádření tak veliké a převratné doby potřeboval také velikost látky a rozsáhlost cyklické románové skladby. Námět nalezl v pamětech dobrušského kupce Heka. "Ještě jsem nedočetl a již jsem hořel," zmiňuje se později Jirásek. A Jiráskovi se skutečně podařilo vytvořit z tohoto materiálu a mnoha jiných dokumentů - z dobové korespondence, z různých pamětí a zápisů - horoucí, životný obraz českého národního života, jako snahu o vzmach k samostatnějšímu hospodářskému, kulturnímu, společenskému, jazykovému a konečně i politickému životu. Není snad jediné kladné postavy v tomto Jiráskově díle, která by nezápasila s temnými silami absolutismu, není snad jediné události, které by autor nedovedl využít pro svůj záměr zobrazit boj proti národnostnímu a tím i politickému útlaku českého národa. Vznikl tak román, který je nejucelenějším a nejpravdivějším obrazem této doby.

— 3 —

Ukázka z knihy

Posel, pantáta jakýs, bosý a v beranici, v platně a úzkých plátěnkách něco přes kolena, takže mu bylo vidět nahá lýtka, přinesl F. Věkovi uměle složené psaní, zavřité malou pečetí červeného vosku. Na adrese bylo dosti vypsanou, ale třesoucí se rukou: "Monsieur, Monsieur Fr. Wiek à Dobruschka." V psaní četl mladý kupec:

"Zaslechl jsem, že v Jejich prodárně kupujou staročeské knihy, ale ne jako starou popisnici na kornouty pro koření nebo chřípoprach, ale že jsou jejich milovník. To mne moc těší, nebo dnešního času i učení i knihovtipníci smějou se všemu starobylému jsouc jen utrháčkové a smějíc se obzvláště každému, kdo naši řeč zanedbanou chtějí napraviti a očistiti od vypůjčených latinských a obzvláště německých slov a novými, českými jakoby ránoklady jí přikládati."

Psaníčko končilo vyzváním, aby Věk, až by měl pokdy a přijel někdy na Opočen, neopominul pisatele navštívit, že ostává zrovna na "prostranově". Že byl také knihovtipníkem a sice "učencem smyslu latinského"; až oženiv se stal se "spěšnovedem", ale sestrav a dětí nemaje že prodal rychlojezdku a že se teď přistěhoval k svému setromuži a že nyní doplňuje znamenitý, starý slovař český, a že by rád svůj poklad, ten slovař a jiné knihy staré, jemu, mladému vlastenci, ukázal a s ním také promluvil straniva těch českých slov, a že jsouc (jako Věk) hudebník, jak slyší, aby přemýšlel, jak by se řeklo po česku basa, on ("spěšnoved") že by myslil "bručka".

Psaní způsobilo mladému kupci dosti nesnází, a nebýt posla, jenž vypověděl, že ho posílá starý pan poštmistr Sýkora, který žije u svého švagra, nebyl by úplně ani obsahu vystihl.

— 4 —