Na paměť mým smutným courám (Gabriel García Márquez)

Podpořte LD sdílením:

Share

Anotace

Příběh novely, umístěné do kolumbijského města na karibském pobřeží, vypráví či spíše sepisuje jako "paměť" v poněkud starobylém smyslu slova její protagonista: starý mládenec, profesí hudební kritik a nedělní fejetonista místních novin, učenec a filozof, jak je místními lidmi občas nazýván, který celý život pěstoval pouze účelové erotické vztahy. Ke svým devadesátinám se rozhodne dopřát si zvláštní dárek, strávit noc s pannou. Nezletilou pannu, přišívačku knoflíků, mu skutečně obstará majitelka místního nevěstince Rosa Cabarcasová, jeho dlouholetá známá. K očekávanému vývoji však nedojde - učený muž dochází za objednanou panenkou do "pokoutního domu" takřka každou noc, avšak dívka se nikdy neprobouzí ze skutečného nebo předstíraného spánku...

— 1 —


Ukázka z knihy:

V roce svých devadesátin jsem se rozhodl věnovat si noc ztřeštěné lásky s nedospělou pannou. Vzpomněl jsem si na Rosu Cabarcasovou, majitelku jednoho pokoutního domu, která svým dobrým zákazníkům obvykle dávala vědět, když měla k mání nějakou novinku. Nikdy jsem nepodlehl tomuto ani jinému z mnoha jejích necudných pokušení, Rosa Cabarcasová však nevěřila v ryzost mých zásad. I morálka je věc času, říkala se škodolibým úsměvem, však uvidíš. Je o něco mladší než já a neslyšel jsem o ní takovou řádku let, že mezitím docela dobře mohla umřít. Ale hned po prvním zazvonění jsem v telefonu poznal její hlas a bez okolků jsem na ni vypálil:

"Dnes ano."

Vzdychla. Ach, ty má smutná hlavo učená, na dvacet let si zmizíš a vrátíš se, jen abys chtěl nemožnosti. Vzápětí znovu nabyla své řemeslné sebevlády a předložila mi půl tuctu nabídek, rozkošných, ale do jedné použitých. Trval jsem na tom, že nikoli, že to musí být panna, a hned na tuhle noc. Znepokojeně se zeptala: co si to chceš dokazovat? Nic, odpověděl jsem, zasažen v nejbolavějším místě, moc dobře vím, co svedu a co nesvedu. Bezcitně řekla, že učené hlavy jsou vševědi, ale všechno přece jen nevědí: jediné Panny, co ještě zbývají na světě, jste vy srpnoví. Proč jsi mi na tu zakázku nedal víc času? Inspirace se neohlašuje předem, řekl jsem. Ale třeba počká, řekla Rosa Cabarcasová, vždy vědoucnější než kterýkoli muž, a požádala mě o strpení, i kdyby jen dva dny, aby mohla důkladně prozkoumat trh. Vážně jsem jí namítl, že v obchodní věci, jako je tato, znamená v mém věku každá hodina rok. Pak to teda nejde, řekla bez sebemenší pochyby, ale nevadí, takhle je to napínavější, krucinálfagot, za hodinu ti brnknu.

Netřeba to říkat, poněvadž je to na mně na míle znát: jsem ošklivý, nesmělý, přežitek z jiné doby. Silou vůle jsem však dokázal předstírat pravý opak. Až do slunce východu dnešního dne, kdy se z vlastního svobodného rozhodnutí odhodlávám se vylíčit, jaký jsem, i kdyby jen pro úlevu vlastnímu svědomí. Své líčení jsem započal oním nezvyklým telefonátem Rose Cabarcasové, neboť právě ten, viděno z pohledu dneška, znamenal počátek nového života ve věku, kdy většina smrtelníků je již po smrti.

Bydlím na sluneční straně Svatomikulášského parku v koloniálním domě, ve kterém jsem bez ženy i majetku prožil veškeré dny svého života, kde žili a zemřeli mí rodiče a kde jsem si sám a v téže posteli, v níž jsem se narodil, předsevzal i zemřít, až nadejde ten den, jak doufám vzdálený a bezbolestný. Můj otec dům zakoupil ve veřejné dražbě koncem devatenáctého století, přízemí pronajal jedné italské společnosti na luxusní obchody a sám si ponechal toto první patro, aby zde byl šťasten s dcerou jednoho z Italů, Florinou de Dios Cargamantosovou, znamenitou interpretkou Mozarta, polyglotkou a přívrženkyní Garibaldiho, nejkrásnější a nejnadanější ženou, jaká se kdy ve městě vyskytla: mou matkou.

Dům je to prostorný a světlý, se štukovanými oblouky, šachovnicí florentské mozaikové dlažby na podlahách a čtverými prosklenými dveřmi na balkon táhnoucí se po celé šíři domu, na němž za březnových večerů sedávala má matka, aby tu se svými italskými sestřenicemi zpívala milostné árie. Z balkonu je vidět Svatomikulášský park s katedrálou a sochou Kryštofa Kolumba, za ním skladiště na říčním molu a široširou vodní pláň řeky Magdaleny dvacet mil od ústí. Jedinou nevýhodou domu je, že slunce během dne střídá okna, takže se musejí zavírat všechna, pokud si člověk chce o siestě zdřímnout v rozpáleném šeru. Když jsem ve svých dvaatřiceti zůstal sám, přestěhoval jsem se do bývalé ložnice rodičů, dal prorazit spojovací dveře do knihovny a v dražbě jsem začal rozprodávat vše, co jsem nepotřeboval k životu, což nakonec bylo skoro všechno, až na knihy a pianolu na válečky.

Po čtyřicet let jsem se živil nafukováním kabelogramů v deníku El Diario de La Paz, kterážto činnost obnášela rekonstruovat a v domorodé próze dotvořit zprávy ze světa, které jsme za letu lapali na krátké vlně či v Morseově abecedě z hvězdného prostoru. Dnes nevalně žiji z penze z onoho zaniklého povolání; ještě nevalnější příjem mi skýtá důchod učitele kastilské gramatiky a latiny, téměř žádný pravidelné nedělní fejetony, jež bez oddechu sepisuji více než půl století, a vůbec žádný hudební a divadelní noticky, které mi z laskavosti tisknou při četných návštěvách význačných interpretů v našem městě. Nikdy jsem se nezabýval ničím jiným než psaním, postrádám však spisovatelské sklony i vlohy, nevím zbla o zákonech dramatické stavby, a pakliže jsem se pustil do tohoto díla, pak v důvěře, že celoživotní četba vnese do mého tápání paprsek světla. Řečeno bez obalu, jsem poslední ratolest rodu bez zásluh i lesku a neměl bych přeživším co odkázat, nebýt událostí, jež se v tomto pamětním spisu své velké lásky chystám vylíčit, seč budu schopen.

V den svých devadesátin jsem se jako vždy probudil v pět ráno. Ježto byl pátek, mou jedinou povinností bylo napsat podepsaný sloupek na aktuální téma, který vychází každou neděli v El Diario de La Paz. Ranní příznaky byly dokonalé, abych nebyl šťasten: od rozbřesku mě bolely kosti, pálila mě řiť a po třech měsících bez kapky deště hřímalo. Zatímco se vařila káva, vykoupal jsem se, pak vypil velký hrnek oslazený včelím medem, pojedl k němu dva kousky koláče z maniokové mouky a oblékl si široké plátěné kalhoty pro doma.

Námětem onoho aktuálního fejetonu byly pochopitelně mé devadesátiny. Nikdy jsem na věk nemyslel jako na kapající díru ve střeše, která člověku naznačuje, kolik mu ještě zbývá života. Odmalička jsem slýchal, že když někdo zemře, vši z hnidů ve vlasech se poděšeně rozutečou po polštáři k hanbě rodiny. Vštípil jsem si toto ponaučení natolik, že jsem se před začátkem školní docházky dal ostříhat dohola a dodnes si svých pár zbylých vlasů myji mýdlem Vděčný pes. Což znamená, říkám si teď, že jsem měl odmalička lépe vyvinutý cit pro společenský stud než pro smrt.

Již s několikaměsíčním předstihem jsem měl promyšleno, že můj jubilejní sloupek nebude obvyklou lamentací nad odešlými roky, právě naopak: bude oslavou stáří. Začal jsem otázkou, kdy jsem si uvědomil, že jsem starý, a domnívám se, že se tak stalo velmi krátce před oním dnem. Ve dvaačtyřiceti jsem zašel k lékaři s bolestí v zádech, kvůli níž se mi špatně dýchalo. Nepřikládal jí žádný význam. Ve vašem věku je taková bolest přirozená, řekl mi.

"V tom případě," řekl jsem mu já, "není přirozený můj věk."

Doktor mi věnoval soucitný úsměv. Vidím, že jste filozof, řekl. Tehdy poprvé jsem na svůj věk pomyslel v pojmech stáří, avšak brzy jsem na to zapomněl. Zvykl jsem si probouzet se každý den s jinou bolestí, jež postupem let měnila místo i způsob. Někdy se jevila jako spár smrti a nazítří po ní nebylo stopy. Tou dobou jsem se doslechl, že prvním příznakem stáří je, když se člověk začne podobat svému otci. Patrně je mi tedy souzeno být věčně mlád, řekl jsem si tenkrát, neboť můj koňský profil se nikdy nebude podobat neklamně karibským rysům mého otce ani imperiálnímu římanství mé matky. Změny se ve skutečnosti začínají dít tak pomalu, že skoro nejsou znát, a člověk se zevnitř dál vidí, jaký byl vždycky, ale druzí si jich všimnou zvenčí.

V páté dekádě jsem začal mít ponětí, co je stáří, když jsem zaznamenal první díry v paměti. Zpřevracel jsem dům, jak jsem hledal brýle, dokud jsem nezjistil, že je mám na nose, stoupal jsem si v nich pod sprchu anebo si nasazoval okuláry na čtení, aniž jsem si sundal ty na dálku. Jednou jsem dvakrát snídal, poněvadž jsem zapomněl, že už jsem nasnídaný, a naučil jsem se rozeznávat zneklidnění svých přátel, neodvažujících se mě upozornit, že jim právě vykládám totéž, co jsem jim vykládal před týdnem. Tou dobou jsem měl v paměti jednak seznam známých tváří, jednak seznam příslušných jmen, ale při pozdravu se mi nedařilo docílit, aby pasovaly k sobě.

Můj sexuální věk mi nikdy nedělal starost, neboť mé schopnosti nezávisely ani tak na mně jako na nich, a ony už vědí, jak a proč, když chtějí. Dneska se musím smát osmdesátiletým hochům, kteří se jdou radit s lékařem, když je zaskočí tato překvapení, a nevědí, že v devadesáti přijdou horší, ale už na nich nesejde: jsou to prostě rizika toho, že je člověk naživu. Triumfem života naopak je, že se paměť starců ztrácí v nepodstatných věcech, kdežto málokdy selže v tom, co nás skutečně zajímá. Cicero to objasnil jediným tahem pera: Žádný stařec nezapomene, kam ukryl svůj poklad.

— 2 —

Informace

Bibliografické údaje

  • Autor: Gabriel García Márquez
  • Jazyk: Čeština
  • Rok vydání: 2005
  • Žánr(y): román
  • Název originálu: Memoria de mis putas tristes
  • Rok vydání originálu: 2004
  • Jazyk originálu: Španělština
  • 13. 5. 2023