9
JMENOVAL SE POLLIO A UVEDU
přesné okolnosti našeho setkání, k němuž došlo právě týden po mých zásnubách s Urgulanillou. Četl jsem si v Apollónově knihovně, když tam přišel Livius s nějakým drobným čiperným staříkem v senátorské tóze. Livius říkal: „Nedělám si moc nadějí, že bychom ji našli, ledaže by snad… Ale tamhle máme Sulpicia! Jestliže o ní neví on, tak už nikdo. Dobré jitro, Sulpicie. Chtěli bychom od tebe, tady Asinius Pollio a já, jednu laskavost. Potřebujeme nahlédnout do jisté knihy, jsou to takové poznámky od jednoho Řeka, jmenuje se Polemoklés, o Polybiově Vojenské taktice. Kdysi jsem ji tu někde viděl, ale katalog ji neuvádí a vaši knihovníci tu nejsou k ničemu.“ Sulpicius si chvíli poškubával plnovous a potom řekl: „To jméno máš chybně. Jmenoval se Polemokratés a nebyl to Řek, přestože to tak zní, ale Žid. Vzpomínám si, že jsem ji před patnácti lety viděl tamhle na té hořejší polici, čtvrtou od okna, až vzadu, a na titulním štítku stojí pouze Pojednání o taktice. Já vám ji podám. Myslím, že ji od té doby neměl nikdo v ruce.“
Pak mě Livius spatřil. „Buď zdráv, příteli, jak se daří? Znáš slavného Asinia Polliona?“
Pozdravil jsem je a Pollio pravil: „Copak to čteš chlapče? Vsadil bych se, že nějaký brak podle toho, jak provinile to schováváš. Dnešní mládež čte jenom brak.“ Obrátil se na Livia: „Sázím deset zlaťáků, že je to nějaké zpropadené Umění milovat nebo nějaký arkadský pastorální nesmysl nebo něco takového.“
„Přijímám sázku,“ řekl Livius. „Mladý Claudius k takové mládeži nepatří. Tak, Claudie, kdo z nás vyhraje?“
Řekl jsem zajíkavě Pollionovi: „Jsem moc rád, pane, že prohráváš.“
Pollio se na mě zlostně zamračil: „Co si to dovoluješ? Rád, že prohrávám? Takhle se mluví se starým mužem, a ještě k tomu senátorem?“
Namítl jsem: „Myslel jsem to ve vší úctě, pane. Jsem rád, že prohráváš. Moc by mě mrzelo, kdyby někdo tu knihu považoval za brak. Je to tvá vlastní historie občanských válek, a jestli smím vyslovit svůj názor, je to vskutku výborná kniha.“
Pollionova tvář změnila výraz. Celý se rozzářil a pochechtával se a vytáhl měšec a nutil Liviovi peníze. Livius, který se s ním zřejmě rád přátelsky škádlil, je tvrdošíjně, s předstíranou vážností odmítal. „Můj milý Pollione, vždyť já bych ty peníze nemohl vzít. Měl jsi docela pravdu: ta dnešní mládež skutečně čte nejmizernější brak. Už ani slovo, prosím tě. Souhlasím s tím, že jsem sázku prohrál. Tady je deset zlaťáků ode mne a platím je ze srdce rád.“
Pollio se obrátil na mě: „Nuže, hochu – nevím, kdo jsi, ale působíš dojmem rozumného mládence – četl jsi dílo tady našeho přítele Livia? Řekni nám upřímně, není to přinejmenším ještě horší šmejd než moje spisy?“
Usmál jsem se: „Nu, alespoň se to lehčeji čte.“
„Lehčeji? Jak to myslíš?“
„U něho se lidé starého Říma chovají a mluví, jako by žili dnes.“
Polliovi se to líbilo: „Ten tě chytil, Livie, co? Vyhmátl tvou největší slabinu. Ty připisuješ Římanům z doby před sedmi sty lety nemožně moderní pohnutky a zvyklosti a způsob mluvy. Ano, je to ohromně čtivé, ale není to historie.“
Než zaznamenám, jak rozhovor pokračoval, musím uvést několik slov o starém Pollionovi, možná nejnadanějším muži své doby, nevyjímaje ani Augusta. Teď už mu bylo skoro osmdesát, ale těšil se ještě plné duševní svěžesti a zřejmě lepšímu tělesnému zdraví než mnohý šedesátník. S Juliem Caesarem překročil Rubikon a bojoval po jeho boku proti Pompeiovi, sloužil pod mým dědečkem Antoniem, než vypukl jeho spor s Augustem, býval konzulem a správcem Zadní Hispánie a Galie Zapádské, za vítězství v Dalmácii si vysloužil triumf, byl osobním přítelem Ciceronovým, než se mu řečník zprotivil, a patronem básníků Vergilia a Horatia. Vedle toho všeho vynikl jako řečník, poněvadž si zakládal na důsledné pravdě, a to až puntičkářsky, což se dost dobře nesrovnávalo s konvencemi těch druhých dvou literárních útvarů. Z kořisti z dalmatské výpravy založil veřejnou knihovnu, první veřejnou knihovnu v Římě. Teď už tam byly dvě další: v té…
