Já, Claudius (Robert Graves)

7
VRÁTIL JSEM SE NA ČAS O PÁR

let zpátky, abych vyprávěl o strýci Tiberiovi, ale když jsem jeho příběh rozvíjel až k době, kdy ho Augustus adoptoval, vlastně jsem hlavní vyprávění předběhl. Tyto příští kapitoly se teď pokusím věnovat přesnému sledu událostí, jak se odehrály mezi mým devátým a šestnáctým rokem. Bude to většinou záznam o zásnubách a sňatcích mezi námi, mladými šlechtici. Nejdřív dosáhl plnoletosti Germanicus – 30. září měl čtrnácté narozeniny, ale plnoletost se oslavovala vždycky v březnu. Podle zvyku vyšel časně ráno ověnčený z našeho domu na Palatiu naposled ustrojený do své chlapecké tógy s nachovým lemováním. Před ním běžely se zpěvem houfy dětí a rozhazovaly květiny, doprovázela ho družina jeho přátel z významných rodů a pak následoval početný zástup občanů podle hodností. Průvod sestoupil pomalu z pahorku, prošel přes Forum Romanum, kde lidé Germanika bouřlivě zdravili. V krátkém projevu za pozdravy poděkoval. Konečně se pak zástup hnul nahoru na Kapitolium, Tam čekali Augustus a Livia, aby ho uvítali, a Germanicus v chrámu obětoval Jupiterovi Kapitolskému Hromovládnému bílého býka a poprvé si oblékl bílou mužskou tógu. Já jsem se toho k svému velkému zklamání nesměl zúčastnit. Pěšky bych tam nedošel a nepůsobilo by dobrým dojmem, kdyby mě nesli v nosítkách. Z celého obřadu jsem tedy viděl jenom to, jak po návratu obětoval svou chlapeckou tógu a ozdoby domácím bůžkům a jak se ze schodů před domem rozhazovaly koláče a mince shromážděnému lidu.

Za rok se oženil. Augustus všemožně podporoval zákonodárstvím sňatky urozených. Říše se obrovsky rozrostla a potřebovala víc úředníků a vyšších důstojníků, než kolik se jich mohlo získat z řad patricijů, přestože se mezi ně přijímalo neustále i mnoho nových lidí z vrstev plebejů. Když si urození stěžovali na sprostý původ těch nových, Augustus jim podrážděně odpovídal, že se snaží vybírat ty nejméně sprosté. Lék proti tomu mají v rukou sami, říkal: ať každý muž a žena patricijského původu uzavřou sňatek v mládí a vychovají co největší rodinu. Augustus se stále víc obíral starostmi s neustále klesající porodností a počtem sňatků ve vládnoucích vrstvách.

Jednou, když si vznešený stav jezdecký, z něhož se vybírali senátoři, stěžoval na přísnost jeho zákonů proti svobodným mužům, dal celý stav shromáždit na Foru a tam k nim držel řeč. Když se všichni sešli, rozdělil je do dvou skupin: ženaté do jedné a neženaté do druhé. Svobodní tvořili daleko větší skupinu než ženatí a Augustus pronesl ke každé skupině zvláštní proslov. Nad neženatými se postupně tak rozlítil, že je nazýval hovady a lupiči a obrazně dokonce vrahy svých potomků. Tenkrát už byl Augustus stařec, svárlivý a vrtošivý, poněvadž si za ta dlouhá léta zvykl být v čele všeho dění. Ptal se jich, jestli snad nemají halucinace, že jsou vestálkami. Ale vestálky spí alespoň samy, a oni nedělají ani to. Nechtěli by laskavě vysvětlit, proč utrácejí celou svou mužnou sílu se špinavými otrokyněmi a ohavnými asijsko-řeckými nevěstkami, místo aby sdíleli lože se slušnými ženami své vlastní třídy a počali s nimi zdravé děti? A má-li věřit tomu, co se říká, provozují své noční hry častěji s individui jistého odporného řemesla, které ani nebude jmenovat, aby se neřeklo, že jeho existenci v Městě schvaluje, když o něm ví. Kdyby mohl prosadit svou, dal by takového muže, který se vyvléká ze svých společenských povinností a zároveň se oddává nemravným prostopášnostem, potrestat právě tak přísně jako vestálku, která zapomněla na svůj slib – pohřbít zaživa.

Nás ženaté, já byl tehdy už mezi nimi, chválil až do nebe a rozpínal k nám náruč, jako by nás chtěl obejmout. „Je vás jenom velice málo ve srovnání s obrovským počtem obyvatel Města. Je vás daleko méně než tamhletěch vašich druhů, kteří se zdráhají splnit své přirozené společenské povinnosti. Ale právě proto vás chválím tím víc a jsem vám dvojnásob vděčný, že jste uposlechli mých přání a udělali, co je ve vašich silách, abyste zalidnili stát. Budete-li dodržovat tyto zásady, jedině tak vytvoří budoucí Římané velký národ. Zpočátku nás byla jen hrstka, jak víte, ale jakmile jsme se začali ženit a plodit děti, mohli jsme soupeřit s našimi sousedy nejen mužností našich občanů, ale i počtem našeho obyvatelstva. To musíme mít vždycky na paměti. Smrtelnou složku naší podstaty musíme vyvážit nekonečným řetězem generací, jako běžci s pochodněmi v závodu, tak abychom jeden s druhým učinili nesmrtelnou právě tu stránku naší bytosti, ve které nemůžeme dosáhnout božského štěstí. Vždyť hlavně proto první a největší bůh, který nás stvořil, rozdělil lidský rod vedví: jednu polovinu lidstva učinil mužskou a druhou ženskou, obě tyto poloviny obdařil vzájemnou plodností, aby tak ustavičným množením proměnil v jistém smyslu i smrtelnost v nesmrtelnost. Vždyť podle tradice i někteří bohové jsou pohlaví mužského, jiní ženského a jsou spřízněni pohlavními pouty příbuzenství a rodičovství. Z toho plyne, že i mezi těmi bytostmi, které v podstatě takové zařízení nepotřebují, je sňatek a plození dětí schvalováno jako ušlechtilý zvyk.“

Chtělo se mi smát, nejen proto, že mě chválí za něco, co mi vnutili značně proti mé vůli – brzy vám budu vyprávět o Urgulanille, s níž jsem byl tehdy ženat – ale také proto, že celý ten podnik byl pouhá fraška. Jaký mělo smysl, že do nás Augustus tak hučel, když si přece musel být vědom, že se tady nevyvlékají, jak to nazval, ze svých povinností muži, ale ženy? Měl si sem zavolat ženské a je docela možné, že tím mohl něčeho dosáhnout, kdyby byl uhodil na správnou strunu.

Vzpomínám si, jak jsem jednou vyslechl rozhovor dvou služek mé matky, které probíraly moderní manželství ze stanoviska urozené ženy. Co tím získá, ptaly se. Mravy jsou teď tak uvolněné, že už nikdo nebere manželství vážně. Pravda, pár staromódních mužů je ještě drží ve vážnosti natolik, že mají předsudky proti tomu, aby jim do rodiny nasadili děti přátelé nebo sluhové, a několik staromódních matron si tak dalece váží svých manželů, že si dávají veliký pozor, aby neotěhotněly s někým jiným než s nimi. Ale jinak se dneska každá pohledná žena může vyspat, s kým se jí zlíbí. Kdyby se vdala a manžel se jí pak zprotivil, jak se to obvykle stává, a chtěla se pobavit s někým jiným, mohla by snadno narazit na manželovu hrdost nebo žárlivost. A ani finančně na tom není po svatbě obyčejně líp. Její věno přejde do rukou manžela nebo tchána jako pána domu, jestli je náhodou ještě naživu. A s manželem nebo tchánem se nedá vyjít tak snadno jako s otcem nebo starším bratrem, jejichž slabůstky už dávno prokoukla. Vdát se, to pro ženskou znamená prostě otravné domácí povinnosti. A co se týče děcek, kdopak o ně stojí? Nabourávají paní zdraví a zábavu několik měsíců předtím, než se narodí, a i když je dá potom hned chůvě, přece jen to trvá nějakou chvíli, než se sebere z porodu, to není jen tak, a když má harantů víc než dva, kolikrát jí to zkazí postavu. Jen považ, jak se změnila krásná Julia, když se snažila poslušně zavděčit Augustovi, aby měl co nejvíc potomků. A od manžela nemůže taková paní očekávat, i když ho má ráda, že si bude přes její těhotenství držet jiné ženské od těla, a děcka si pak beztak skoro nikdo nevšimne. A potom taky, jako by to ještě nestačilo, chůvy jsou dnes strašně nedbalé a dítě nejednou umře. Ještě že máme ty řecké doktory, ti jsou tak chytří, že když se to moc dlouho nepředrží, mohou každé paní od nežádoucího dítěte během dvou tří dnů pomoci a nikdo na tom neprodělá ani z toho nezmoudří. To se ví, některé paničky, a to i hodně moderní, pořád o děti stojí jako za starých časů, ale tady je lehká pomoc, protože si mohou do manželovy rodiny vždycky nějaké dítě koupit k adopci od nějakého muže slušného rodu, kterého uhánějí věřitelé…

Augustus dal jezdectvu povolení, aby se ženili s plebejkami, dokonce i s propuštěnými otrokyněmi. ale tím se situace příliš nezlepšila. Pokud se jezdci vůbec ženili, pak to dělali pro věno, ne pro děti nebo z lásky, a propuštěnkyně nebyla valná partie. A kromě toho jezdci, hlavně ti, kteří byli do stavu povýšeni teprve nedávno, měli silnou nechuť ženit se pod svou úroveň. V rodinách staré nobility to bylo ještě horší. Nejenže měli na vybranou méně žen patřičného rodu nebo postavení, ale také svatební smlouva byla přísnější. Žena sňatkem přecházela do absolutního područí pána domácnosti, do které se přivdala. Každá žena si to důkladně rozmyslela, než se podvolila takovým podmínkám, z nichž nebylo úniku, leda rozvodem. A po rozvodu bylo těžké získat zpátky majetek, který přinesla manželovi jako věno. Avšak mimo vrstvu starých šlechtických rodin se mohla žena zákonně provdat, a přece si zachovat nezávislost, ba dokonce i kontrolu nad vlastním majetkem – jestliže si vymínila, že tři noci v roce stráví mimo dům svého manžela. Tato podmínka totiž rušila jeho právo nad ní jako nad movitým majetkem. Tenhle způsob sňatku měly ženy rády, právě z těch důvodů, pro které ho jejich manželé měli neradi. Takový zvyk byl zaveden v nejnižších vrstvách Města, ale šířil se stále výš, až se zanedlouho stal pravidlem všude, kromě těch nejstarobylejších patricijských rodin. Tam se proti němu stavěly náboženské námitky. Z těchto rodin se totiž vybírali státní knězi a kněz musel být podle náboženského zákona ženat, a to starým přísným způsobem, a pocházet z manželství uzavřeného rovněž přísným způsobem. Postupem času bylo stále těžší nalézt vhodné kandidáty na kněžství. Nakonec zůstávala na kněžských školách neobsazená místa, která se nedala zaplnit, a něco se s tím muselo udělat. Právníci tedy našli východisko. Ženy z urozených rodin si směly při uzavírání přísných sňatků vymínit, že plné podrobení jejich osoby i majetku je „posvátné“ a nedotknutelné, ale jinak že budou užívat všech výhod volného manželství.

Ale to přišlo až později. Zatím Augustus kromě trestů, jež ukládal svobodným a bezdětným mužům, naléhal všemi prostředky na pány rodin, aby se synům a dcerám postarali o včasné manželství (s příkazem množit se), dokud budou ještě tak mladí, že si neuvědomí vážnost závazku a nebudou moci dělat nic jiného než bezvýhradně poslouchat. Aby sám šel příkladem vstříc, zasnuboval nás, všechny mladší členy rodiny své a Liviiny, a uvazoval do manželství ve věku co nejmladším. Zní to možná divně, ale Augustus byl ve čtyřiapadesáti letech pradědečkem, a než zemřel, když mu bylo sedmdesát šest, prapradědečkem. A Julia měla ze svého druhého manželství vnučku na vdávání, ještě než překročila věk, kdy mohla mít sama děti. A tak se v císařské rodině generace překrývaly a splétaly, až mohl její rodokmen klidně soupeřit propleteností s rodokmenem olympských bohů. Došlo k tomu nejen pro časté adopce a sňatky členů rodiny v bližším příbuzenském vztahu, než to dovolovaly náboženské zvyklosti – neboť císařská rodina se tou dobou už povznesla nad zákon – ale proto, že jakmile nějaký muž zemřel, musela se jeho vdova ihned vdát, a to vždycky v úzkém příbuzenském kruhu. Pokusím se teď tu věc co nejlépe a bez zbytečných oklik objasnit.

Už jsem hovořil o Juliiných dětech, hlavních dědicích Augustových, protože Julia sama byla ve vyhnanství a vyškrtnuta z jeho testamentu; totiž o jejích třech chlapcích, Gaiovi, Luciovi a Postumovi, a dvou dcerách Julille a Agrippině. Mladšími členy Liviiny rodiny byli Tiberiův syn Castor a jeho bratranci a sestřenice z prvního kolena, totiž můj bratr Germanicus, má sestra Livilla a já. Nesmím však zapomenout na Juliinu vnučku – pro Julillu se totiž nevyskytl žádný vhodný manžel z rodiny Liviiny, a tak se provdala za bohatého senátora Aemilia (svého vlastního bratrance z dřívějšího manželství Scriboniina) a porodila mu dcerušku Aemilii. Julillino manželství bylo nešťastné, neboť Livia se nemohla smířit s tím, že se Augustova vnučka provdala za někoho jiného než za jednoho z jejích vnuků. Ale jak brzy uvidíte, dlouho ji to netrápilo, a mezitím se Germanicus oženil s Agrippinou, hezkou, vážnou dívkou, která se mu už dávno líbila. Gaius si vzal mou sestru Livillu, ale brzy nato zemřel a nezůstavil po sobě žádné děti. Lucius, zasnoubený původně s Aemilii, byl mrtev, ještě než se s ní oženil.

Po smrti Luciově vyvstala otázka, kde najít vhodného ženicha pro Aemilii. Augustus vytušil, že Livia má v úmyslu dát Aemilii za manžela právě mě, ale měl to dítě něžně rád a nesnesl představu, že by si měla vzít takového mrzáka. Rozhodl se, že se postaví proti tomu sňatku. Aspoň jednou, sliboval si, Livia neprosadí svou. Krátce po smrti Luciově obědval jednou Augustus s Medullinem, jedním ze svých nejstarších vojevůdců, jenž odvozoval svůj původ až od diktátora Camilla. Medullinus mu s úsměvem řekl, když se číše po několikáté naplnily vínem, že má mladou vnučku, velice milou dívenku. Najednou se u ní projevil překvapující pokrok ve studiu literatury a on z toho vyrozuměl, že za ten úspěch může vděčit jednomu mladému příbuznému svého váženého hostitele.

Augustus nechápal. „Kdo by to tak mohl být? Já jsem o tom nic neslyšel. Co se děje? Jde o nějakou tajnou lásku s literární pomazánkou?“

„Ano, něco takového,“ řekl Medullinus, uculuje se. „Už jsem s tím chlapcem hovořil a musím říct, že se mi přes všechny ty jeho tělesné nedostatky a vady docela líbí. Má upřímnou a ušlechtilou povahu a udělal na mě ohromný dojem jako mladý učenec.“

Augustus se užasle zeptal: „Snad nemyslíš mladého Tiberia Claudia?“

„Ano, právě toho,“ řekl Medullinus.

Augustovi se rozzářil obličej náhlým nápadem a zeptal se, snad chvatněji, než velela slušnost: „Poslyš, Medulline, starý příteli, měl bys něco proti tomu, kdyby se s tvou vnučkou vzali? Jestli s tím sňatkem budeš souhlasit, milerád všechno zařídím. Hlavou domácnosti je teď sice mladý Germanicus, ale v takových věcech se řídí radami starších. Ne každá dívka by dokázala hned tak překonat fyzický odpor k takovému nahluchlému, koktavému chudáčkovi a my s Livií jsme neměli to srdce ho s někým zasnoubit. Ale jestliže tvá vnučka sama ze svobodné vůle…“

Medullinus řekl: „To dítě se mnou už samo hovořilo o sňatku a všechno velmi pečlivě zvážilo. Říká, že mladý Tiberius Claudius je skromný, přímý a hodný a že právě pro tu chromou nohu nebude moci nikdy jít do války a nechat se tam zabít…“

„Nebo běhat za ženskými,“ zasmál s Augustus.

„A že nedoslýchá jenom na jedno ucho, a pokud jde o jeho celkové zdraví…“

„Ta lasička už asi přišla na to, že není mrzák na té části těla, o kterou počestné manželky projevují největší zájem. No ano, proč by s ní nemohl zplodit dokonale zdravé děti? Můj starý, dýchavičný chovný hřebec Bucefalus zplodil tolik vítězných závodních koní, že se mu v tom v celém Římě žádný nevyrovná. Ale žerty stranou, Medulline, tvůj dům je úctyhodný a rodina mé ženy si bude pokládat za čest, když s ním bude spojena sňatkem. Ty s tím manželstvím vážně souhlasíš?“

Medullinus řekl, že si podle jeho názoru děvče nevybralo špatně, nemluvě už o té nečekané poctě, že by jeho rodina byla sňatkem spřízněna s Otcem vlasti.

Jeho vnučka Medullina byla má první láska. A přísahám, že svět nespatřil krásnější dívenku. Setkal jsem se s ní jednoho letního odpoledne v Sallustiových zahradách, kam mě zavedl Sulpicius, když Athénodórovi nebylo dobře. Sulpiciova dcera byla manželkou Medullinina strýce Furia Camilla, vynikajícího vojáka, který se o šest let později stal konzulem. Když jsem Medullinu poprvé spatřil, strnul jsem překvapením, nejen pro její krásu, ale protože se tam objevila tak zčistajasna. Přiblížila se totiž z té strany, na kterou neslyším, já jsem si četl knihu, a když jsem zvedl oči, stála tam nade mnou a smála se, že jsem tak zabrán do četby. Byla štíhlá, měla bohaté černé vlasy, bílou pleť, temně modré oči a hbité ptačí pohyby.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se přátelsky.

„Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus.“

„Bohové, to všechno! To já jsem jenom Medullina Camilla. Kolik je ti let?“

„Třináct,“ odpověděl jsem a usilovně jsem se snažil ovládnout koktání.

„Mně je teprve jedenáct, ale o co, že budu dřív tamhle u toho cedru a zpátky.“

„Copak jsi závodnice?“

„Předběhnu každou holku v Římě a taky svoje starší bratry.“

„To tedy vyhraješ, protože já nepoběžím. Já nemohu vůbec běhat. Jsem chromý.“

„Ach ty chudáčku. A jak jsi sem přišel? Dobelhal ses?“

„Ne, Camillo, přinesli mě sem v nosítkách jako líného dědka.“

„Pročpak mi říkáš druhým jménem?“

„Protože se k tobě víc hodí.“

„Jak jsi na to přišel, ty chytrý?“

„Protože Etruskové výrazem ,Camilla‘ nazývají mladé kněžky lovu, zasvěcené Dianě. Když se někdo jmenuje Camilla, musí to být výborný běžec.“

„To je hezké. V životě jsem o tom neslyšela. Od teďka budu chtít, aby mi všichni známí říkali Camilla.“

„A mně říkej Claudius, ano? To jméno se zase hodí pro mě. Znamená mrzák. Mí příbuzní mi obyčejně říkají Tiberius, ale to se nehodí, protože Tiber teče hodně rychle.“

Zasmála se. „Tak dobře. A teď mi, Claudie, pověz, co celý den děláš, když nemůžeš běhat s jinými chlapci?“

„Většinou čtu a píšu. Letos jsem už přečetl spousty knih a to je teprve červen. Tahle je řecká.“

„Já ještě neumím řecky. Naučila jsem se teprve jakžtakž abecedu. Dědeček se na mě zlobí – já nemám tatínka, víš – říká, že jsem lenoch. Samozřejmě že řečtině rozumím, když někdo mluví; vždycky musíme hovořit řecky u stolu a když k nám přijde návštěva. O čem je ta kniha?“

„Je to část Thúkýdidovy historie. Tahle pasáž zrovna pojednává o tom, jak jeden koželuh jménem Kleón kritizoval vojevůdce, kteří drželi Spaťany v obklíčení na jednom ostrově. Tvrdil, že si nepočínají nejlíp, a že kdyby byl vojevůdcem on, do dvaceti dnů by přivedl celé spartské vojsko jako zajatce. Athéňané už měli jeho řečí dost a jmenovali ho vrchním velitelem.“

„To je ale legrační nápad. A co se stalo dál?“

„Dodržel slovo. Vybral si k ruce dobrého důstojníka a řekl mu, aby bojoval jak chce, jen ať bitvu vyhraje, a ten muž se ve svém řemesle vyznal. A tak do dvaceti dnů přivedl Kleón do Athén sto dvacet Sparťanů nejvyšších hodností.“

Camilla řekla: „Můj strýček Furius tvrdí, že nejchytřejší vůdce je ten, který si umí vybrat chytré lidi, aby za něho mysleli.“ Pak dodala: „Ty jsi asi hrozně moudrý, Claudie.“

„Všichni mě mají za úplného hlupáka, a čím víc čtu, za tím většího blázna mě považují.“

„Mně se zdáš úžasně rozumný. Umíš tak hezky vyprávět.“

„Ale já koktám. Můj jazyk je taky mrzák.“

„Třeba jsi jenom nervózní. Ty neznáš moc děvčat, že ne?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „A ty jsi první, která se mi nevysmála. Nemohli bychom se občas vídat, Camillo? Ty mě sice nemůžeš naučit běhat, ale zato já tebe mohu učit číst řecky. Chceš?“

„Hrozně moc. Ale budeš mě učit ze zajímavých knih?“

„Z jakých chceš. Máš ráda historii?“

„Nejvíc se mi líbí poezie. V historii je taková spousta dat a jmen, která si má člověk pamatovat. Moje nejstarší sestra horuje pro milostnou poezii Partheniovu. Četl jsi z něho něco?“

„Něco ano, ale mně se moc nelíbí. Připadá mi hrozně vy–umělkovaný. Já mám rád opravdové knihy.“

„Já taky. Ale je nějaká řecká milostná poezie, která není vyumělkovaná?“

„Ale ano, třeba Theokritos. Toho mám velmi rád. Řekni tetičce, aby tě sem zítra ve stejnou dobu přivedla, a já si přinesu Theokrita a můžeme hned začít.“

„Slibuješ, že není otravný?“

„Ne, určitě se ti bude líbit.“

Pak jsme se scházeli v zahradě skoro každý den, sedávali jsme spolu ve stínu a četli Theokrita a rozprávěli. Sulpicius mi musel slíbit, že o tom nikomu neřekne; bál jsem se totiž, že by se o tom mohla doslechnout Livia a že by mi zakázala tam chodit. Jednou mi Camilla řekla, že jsem nejhodnější hoch, jakého zná, a že mě má radši než všechny kamarády svých bratrů. Pak jsem jí zase řekl já, jak moc ji mám rád, a ona měla velkou radost a nesměle jsme se políbili. Zeptala se, jestli je nějaká možnost, abychom se vzali. Řekla, že její dědeček by pro ni udělal všechno na světě a že ho s sebou jednou přivede do zahrady, abychom se seznámili; ale souhlasil by s tím můj otec? Když jsem jí řekl, že nemám otce a že všechno bude záležet na Augustovi a Livii, velice zesmutněla. Až do té doby jsme o svých rodinách příliš nemluvili. O Livii neslyšela nikdy nic dobrého, ale já jsme byl toho názoru, že její souhlas není vyloučen, poněvadž já jsem jí tak protivný, že jí celkem nesejde na tom, co dělám, jen když jí neprovedu nějakou ostudu.

Medullinus byl přímočarý, důstojný starý pán a taky trochu historik, takže jsme se měli o čem bavit. Býval velitelem mého otce za jeho prvního tažení a znal o něm plno žertovných příběhů, které jsem si vděčně zaznamenal pro svůj životopis. Jednou jsme začali hovořit Camillině předkovi Camillovi, a když se mě zeptal, který Camillův čin obdivuji nejvíc, odpověděl jsem: „Když ten zrádný učitel z Falerií přivedl děti, které měl na starosti, jako návnadu na římské hradby a tvrdil, že Faliskové přijmou jakékoli podmínky, jen aby je dostali zpátky, Camillus takovou nabídkou opovrhl. Dal z něho strhnout šat, svázat mu ruce za zády, chlapcům dal do rukou provazy a metly, aby zrádce domrskali zpátky domů. Nebylo to skvělé?“ Když jsem ten příběh četl, představoval jsem si vždycky toho učitele jako Catona a ty chlapce jako Postuma a sebe, a tak mé nadšení pro Camilla bylo trochu popletené. Ale Medullinovi se to líbilo.

Germanicus s naším sňatkem ochotně souhlasil, protože jsem mu už předtím vyprávěl o své lásce ke Camille. Ani strýc Tiberius neměl žádné námitky. A babička Livia se ovládla, ututlala svůj vztek jako obvykle a blahopřála Augustovi, že to s Medullinem tak rychle sfoukl – ten prý byl nejspíš opilý, že s tím manželstvím souhlasil; věno je ovšem malé a takový příbuzenský svazek ohromná čest pro člověka jeho původu. Z Camillova rodu už po řadu generací nevzešel žádný muž vynikajících schopností nebo pověsti.

Germanicus mi řekl, že je všechno zařízeno a zásnuby že se budou konat o nejbližším šťastném dnu – my Římané jsme hrozně pověrčiví, co se týče dní; nikoho by například ve snu nenapadlo, aby zahájil bitvu nebo se oženil či koupil dům 16. července, v den, kdy za Camillových časů došlo k pohromě u řeky Alia^[11]. Skoro jsem ani nemohl věřit svému štěstí. I já jsem se bál, že se budu muset oženit s Aemilií, zlostnou, afektovanou malou holkou, která mě podle vzoru mé sestry Livilly pokaždé škádlila a posmívala se mi, když k nám přišla na návštěvu – a to bylo často.

Zásnubní obřad se měl na přání Livie uspořádat v nejužším rodinném kruhu, protože prý na mě není spolehnutí, že bych se před velkým shromážděním nějak nezesměšnil. Mně to tak bylo milejší, velké obřady se mi z duše protivily. Zúčastní se toho jenom nezbytní svědkové a nebude se konat ani hostina, pouze obvyklé rituální obětování berana, z jehož vnitřností se pak bude věštit, zda jsou znamení příznivá. Samozřejmě budou, vždyť ve funkci kněze vystoupí Augustus, aby se zavděčil Livii; ten se o to postará. Pak se podepíše smlouva, že druhý obřad se bude konat, jakmile dosáhnu plnoletosti, s doložkou o věnu. Camilla a já si podáme ruce a políbíme se, já jí pak dám zlatý prsten a ona se vrátí do dědečkova domu – tiše, stejně jako přišla, bez průvodu a zpěvů.

Ještě teď mě bolí, když musím hovořit o tom dnu. Stál jsem celý neklidný s věncem na hlavě a v čisté tóze s Germanikem u rodinného oltáře a čekali jsme, kdy se objeví Camilla. Opozdila se. Dlouho nepřicházela. Svědkové začali jevit netrpělivost a kritizovali Medullinovu nezdvořilost, že je nechává tak dlouho čekat při tak důležitém obřadu. Vrátný konečně ohlásil Camillina strýce Furia a ten vstoupil popelavě bílý ve tváři a v smutečním oděvu. Krátce pozdravil Augusta i celou společnost a omluvil se jim za zpoždění i za to, jak vypadá. „Potkalo nás velké neštěstí,“ řekl. „Má neteř je mrtva.“

„Mrtva!“ zvolal Augustus. „Jaký je to vtip? Vždyť jsme ještě před půlhodinkou dostali zprávu, že už je na cestě.“

„Zemřela jedem. Před domem se shromáždil dav lidí, jak už to bývá, když se doslechli, že dcera z domu má jít k zásnubám. Když moje neteř vyšla, všechny ženské se kolem ní s obdivem tlačily. Tu ona trošku vykřikla, jako by jí někdo dupl na nohu, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost a Camilla vstoupila do nosítek. Ještě jsme nedošli na konec ulice, když má žena Sulpicia, která byla s ní, zpozorovala, jak jí z tváří mizí barva, a zeptala se jí, jestli má strach. ,Ach tetičko,‘ řekla, ,ta žena mě bodla jehlou do ruky a je mi mdlo.‘ To byla její poslední slova, přátelé. Zemřela za několik minut. Letěl jsem k vám hned, jakmile jsem se převlékl. Prominete mi.“

Já jsem se rozplakal a začal jsem hystericky vzlykat. Matka, zuříc nad mým nedůstojným chováním, řekla jednomu propuštěnci, aby mě odvedl do mého pokoje. Tam jsem zůstal celé dny a zmítal jsem se v nervové horečce, neschopen spát ani jíst. Nebýt útěchy, kterou mi poskytl drahý Postumus, asi bych byl přišel o rozum. Vražedkyni nikdy nenašli a nikdo nedovedl pochopit, jaký mohla mít důvod. Za několik dní oznámila Livia Augustovi, že prý podle spolehlivých zpráv jedna z žen v davu byla jakási Rekyně, která se domnívala, samozřejmě bezdůvodně, že jí dívčin strýc ukřivdil, a možná že se mu chtěla pomstít tímhle obludným způsobem.

Když jsem byl zase zdráv, anebo ne víc nemocný než obvykle, stěžovala si Livia Augustovi, že smrt malé Medulliny Camilly přišla v krajně nevhodnou dobu. Obává se, že se teď bude muset její nemožný vnuk přece jen zasnoubit s mladičkou Aemilií, i když chápe Augustovy citové námitky proti tomu sňatku; každý prý se beztak diví, že je nedali dohromady už dříve. A tak si Livia zase prosadila svou, jako obvykle. Za několik týdnů mě zasnoubili s Aemilií. Při obřadu jsem neprovedl žádnou ostudu, protože jsem byl tak zničen žalem pro Camillu, že mi na ničem nezáleželo. Ale Aemilia měla oči zarudlé, když přišla, nikoli slzami žalu, ale vzteku.

Chudák Postumus se zamiloval do mé sestry Livilly, s kterou se hodně vídal, protože se přestěhovala do paláce, když se provdala za jeho bratra Gaia, a stále tam ještě bydlela. Všeobecně se očekávalo, že se s ní ožení, aby obnovil rodinný svazek, přetržený smrtí jeho bratra. Liville jeho oddaná láska lichotila. Stále s ním laškovala, ale doopravdy ho nemilovala. Vybrala si Castora – krutého, prostopášného, hezkého mladíka, který byl pro ni jako stvořený. Já jsem věděl o vztahu mezi Livillou a Castorem, přišel jsem na to náhodou, a kvůli Postumovi mě to mrzelo, o to tím spíš, že Postumus neměl tušení, jaká je její skutečná povaha, a já neměl odvahu mu to prozradit. Kdykoliv jsme byli všichni tři pohromadě, projevovala mi na oko něžnou náklonnost, která dojímala Postuma a mě vztekala. Věděl jsem, že jakmile Postumus vytáhne paty, začne mě sestřička zase dožírat. Livia se doslechla o pletkách mezi Livillou a Castorem a ostražitě je hlídala. Dočkala se odměny jednou v noci, když od spolehlivého sluhy dostala zprávu, že se Castor právě vyšplhal po balkóně k Livillinu oknu. Postavila na balkón ozbrojenou stráž, a pak zaťukala na Livilliny dveře, volajíc ji. Asi za minutu Livilla otevřela a tvářila se, že tvrdě spala. Ale Livia vstoupila dovnitř a za záclonou našla Castora. Otevřeně s nimi promluvila a zřejmě jim dala na srozuměnou, že to neoznámí Augustovi, který by je jinak určitě vyhostil, kdyby se to dověděl, ale pod jistými podmínkami; a jestliže ty podmínky do puntíku dodrží, dokonce jim umožní sňatek. A tak zanedlouho po mých zásnubách s Aemilií to zařídila Livia u Augusta tak, že Postuma k jeho velkému žalu zasnoubili s jednou dívkou jménem Domitia, mou sestřenici z matčiny strany; a Castor si vzal Livillu. To bylo v roce, kdy Augustus adoptoval Tiberia a Postuma za syny.

Livia se domníval, že Julilla a její manžel Aemilius by mohli být na překážku jejím záměrům. Naštěstí se jí dostaly do ruky důkazy, že Aemilius a Cornelius, vnuk Pompeia Velikého, připravují spiknutí na odstranění Augusta a na rozdělení jeho funkcí mezi sebe a jisté bývalé konzuly, mezi nimiž byl i Tiberius, ačkoliv s ním dosud nejednali. Spiknutí se daleko nedostalo, protože první bývalý konzul, na kterého se Aemilius s Corneliem obrátili, s nimi odmítl spolupracovat. Augustu neuvalil ani na Aemilia, ani na Cornelia trest smrti nebo vyhnanství. Dostal vlastně vítaný důkaz o pevnosti svého postavení, když získali pro svůj plán tak chabou podporu, a tím, že je nepotrestal, podal další důkaz o své moci. Dal si je pouze zavolat a udělal jim kázání o tom, jak pošetile a nevděčně se zachovali. Cornelius mu padl k nohám a pokorně mu děkoval za jeho milosrdenství a Augustus ho napomenul, aby už ze sebe nedělal blázna. On přece není žádný tyran, řekl, proti kterému je třeba kout pikle nebo kterého je nutno uctívat jako boha za to, že projevil milosrdenství tyrana. On je pouze úředním zástupcem římské republiky, kterému byla dočasně svěřena široká pravomoc, aby mohl lépe udržovat pořádek. Aemilius ho zřejmě svedl zkreslením faktů na scestí. Nejlepším lékem na celý ten nesmysl bude, když se Cornelius stane příští rok konzulem, a ukojí tak svou ctižádost, neboť bude zastávat stejnou hodnost jako Augustus sám; v Římě není vyšší hodnosti nad konzulskou. (Teoreticky to platilo.) Aemilius byl hrdý a zůstal stát. Augustus mu vyčetl, že jako příbuzný, přiženěný do rodiny, měl projevit víc slušnosti a jako bývalý konzul měl mít víc rozumu. Potom ho zbavil všech hodností.

Komické na celém tom případě bylo, že Livia strhla veškeré zásluhy o Augustovo odpuštění na sebe; tvrdila totiž, že s veškerou něhou svého ženského srdce prosila o život obou spiklenců, které prý chtěl Augustus příkladně potrestat. Dovolili jí uveřejnit malou knížečku, kterou napsala a nazvala Noční rozprava o moci a shovívavosti, plnou důvěrných narážek. Augusta v ní představuje plného neklidu a starostí, pro které nemůže spát. Livia ho hezky prosí, aby se jí se vším svěřil, a probírají spolu otázku, jak správě vyřešit případ Aemilia a Cornelia.

Augustus vysvětluje, že se mu nechce dát je popravit, ale že to žel bude muset udělat, protože nepotrestá-li je tak, budou si lidé myslet, že se jich bojí, a další dostanou chuť dělat proti němu spiknutí. „Být stále tlačen nutností vykonávat pomstu a ukládat tresty je pro každého čestného muže velice bolestná povinnost, má nejdražší ženo.“

Livia odpoví: „Máš naprostou pravdu a já ti dám jednu radu – totiž budeš-li ochoten ji přijmout a nebudeš-li mi mít za zlé, že se jako pouhá žena opovažuji navrhnout ti něco, co by se ti neodvážil navrhnout nikdo jiný, ani tví nejdůvěrnější přátelé.“

Augustus řekne: „Sem s ní, ať je jakákoliv.“

Livia odpoví: „Řeknu ti to bez váhání, neboť s tebou sdílím dobré i zlé, a pokud v bezpečí vládneš, podílím se i na tvé vládě; avšak kdyby tě postihlo nějaké neštěstí, nedopusťtež bohové, byl by to i můj konec…“ Radí mu, aby jim odpustil. „Mírná slova odvracejí hněv, stejně jako drsná slova hněv vzbuzují, a to i v duši nejmírnější; odpuštění roztaví i to nejzatvrzelejší srdce, jako zase trest zatvrzuje i to nejpokornější… Tím nechci říci, že bychom měli ušetřit všechny zločince bez rozdílu; vždyť existuje i nenapravitelná a trvalá zkaženost, na niž by bylo zbytečné plýtvat laskavostí. Jestliže se některý člověk takto proviní, měl by být ihned odstraněn z těla obce jako sněť. Ale ostatní, jejichž provinění, ať už spáchané záměrně, nebo ne, zavinilo mládí, nevědomost či nepochopení, ty bychom měli pouze pokárat nebo potrestat co nejmírněji. Nuže, udělejme pokus a vyzkoušejme to pro začátek právě s těmito muži.“ Augustus je nadšen její moudrostí a uznává, že má pravdu. Ale všimněte si, jak dává světu na srozuměnou, že se Augustovou smrtí skončí i její vláda, a dále si zapamatuje vazbu „nenapravitelná a trvalá zkaženost“. Má babička byla mazaná!

Pak Livia Augustovi sdělila, že se můj chystaný sňatek s Aemilií musí zrušit na znamení císařské nespokojenosti s jejími rodiči. S tím Augustus rád souhlasil, protože Aemilia si mu trpce stěžovala na své neštěstí, že si mě musí vzít. Teď se už Livia nemusela Julilly nijak bát, neboť Augustus ji podezíral, že měla v manželových intrikách také prsty. Ale ještě si ji pojistí. Zatím musí splatit čestný dluh své přítelkyni Urgulanii, ženě, o které jsem se zatím nezmínil, ale která bude hrát v mém příběhu jednu z nejprotivnějších rolí.