24
TIBERIUS A LIVIA SE TEĎ UŽ
vůbec nestýkali. Livia urazila Tiberia, když na jejich společném dedikačním nápise jedné Augustovy sochy uvedla napřed své jméno a teprve na druhém místě Tiberiovo. On jí za to provedl něco, co mu nemohla nikdy odpustit: když za ním přišli vyslanci Hispánie s prosbou, aby jim dovolil vybudovat chrám pro něho a jeho matku, on jménem jich obou odmítl. Senátu vysvětlil, že kdysi ve slabé chvilce dovolil zasvětit jeden chrám v Asii senátu a jeho principovi (totiž sobě) – což mělo společně symbolizovat oteckou vládu Říma. Na dedikačním nápise se objevilo také jméno matky jako nejvyšší kněžky Augustova kultu. Ale dát souhlas k deifikaci své a matčiny osoby, to už by přesahovalo všechny meze.
„Mně, otcové senátoři, plně stačí, že jsem člověk smrtelný, omezen pouty lidské povahy, a že zastávám mezi vámi vedoucí postavení, snad k vaší spokojenosti, ujišťuji vás se vší vážností. A je mým přáním, aby si mě právě takového uchovalo v paměti potomstvo. Jestliže budou příští generace přesvědčeny, že jsem byl hoden svých předků, že jsem bděl nad vašimi zájmy, nenechal se zastrašit nebezpečím, hájil neochvějně říši, nebojácně čelil osobním nepřátelům, taková památka mi postačí. Láskyplná vděčnost senátu a římského lidu jakož i našich spojenců je nejkrásnější chrám, jaký si mohu přát – chrám nikoli z mramoru, nýbrž mnohem pevnější, chrám srdcí. Když uctívané bytosti, jimž se zasvěcují mramorové chrámy, ztratí přízeň, stávají se i z chrámů pouhé opovrhované náhrobky. Proto vzývám nebesa, aby mi až do konce života přála nezkaleného ducha a schopnost s jasnou myslí vykonávat všechny povinnosti světské i kněžské; a proto také vzývám všechny naše občany a spojence, aby po skonu mého smrtelného těla oslavovali můj život a mé skutky (budou-li toho hodný) vděčnou vzpomínkou a chválou, nikoli okázalou pompou a budováním svatyní a výročními bohoslužbami. Skutečná láska, kterou cítil Řím k mému otci Augustovi, dokud byl mezi námi jako člověk, je už zastíněna posvátnou úctou, kterou jeho božství vyvolává v nábožných lidech, i tím, že se jeho jménem zaklíná kdejaký kramář. A když už o tom hovoříme, otcové senátoři, navrhuji, abychom od nynějška považovali za hrdelní zločin, bude-li někdo brát posvátné Augustovo jméno pro jiné účely než pro ty nejzávažnější, a abychom tento zákon tvrdě prosazovali.“ Ani zmínka o tom, jak se k tomu bude stavět Livia. A den předtím odmítl jmenovat na uvolněné soudcovské místo jednoho z jejích chráněnců; totiž byl ochoten svolit s podmínkou, že do doporučení uvede výslovně: „Tohoto člověka doporučila moje matka Livia Augusta, jejímuž naléhání proti své vůli ustupuji, neboť vím, že svou povahou a schopnostmi se na toto místo nehodí.“
Krátce nato si Livia sezvala všechny urozené Římanky na celodenní zábavu. Vystupovali tam žongléři a akrobati, recitovaly se básně, podávaly se báječné moučníky a bonbóny a likéry a každá z přítomných dam dostala na památku krásný drahokam. Na závěr programu se Livia jala předčítat některé z Augustových listů. Bylo jí teď třiaosmdesát, hlas měla slaboučký a hodně šišlala, ale přesto dovedla své posluchačky na hodinu a půl zaujmout a udržet v napjaté pozornosti. První dopisy obsahovaly určité zásady státní politiky, které všechny vypadaly jako přímé varování proti nynějšímu stavu věcí v Římě. Vyskytly se v nich některé výstižné poznámky o procesech se zrádci, jako například tento odstavec:
„Byl jsem sice nucen legálně se zabezpečit proti nejrůznějšímu nactiutrhání, ale ze všech sil se budu, má drahá Livie, vyhýbat inscenacím takových trapných podívaných, jako jsou procesy se zrádci. To by bylo sousto pro kdejakého omezeného historika, karikaturistu nebo satirika, kteří by si na mně chtěli brousit vtip nebo vyřídilku. Můj otec Julius Caesar si nechal od básníka Catulla líbit nejohavnější hanopisy, jaké si jen můžeš představit. Napsal mu, že se nejspíš snaží dokázat, že není patolízal a lichometník jako většina jeho básnických kolegů; to se mu už dokonale p…
