20
POBYL JSEM SI V KARTÁGU
skoro rok. (Právě ten rok zemřel Livius v Pataviu, kam ho stejně vždycky srdce táhlo.) Staré Kartágo srovnali Římané se zemí a toto nové město vybudoval Augustus v jihovýchodní části poloostrova. Mělo se stát nejdůležitějším africkým městem. Opustil jsem Itálii, vlastně poprvé od té doby, co jsem byl docela malý. Počasí mi připadalo velice svízelné; afričtí domorodci, primitivní, prolezlí nemocemi a udření; římští usedlíci protivní, otravní, hádaví, prodejní a staromódní. A nejvíc ze všeho se mi protivily roje divného lezoucího a létajícího hmyzu. Strašně mi scházel divoký lesnatý kraj. V Africe člověka nic neinspiruje k meditacím, ani pravidelně obdělaná půda – sady fíkovníků a oliv nebo obilná pole – ani holá, kamenitá trnitá poušť. Bydlel jsem v domě správce a byl to právě ten Furius Camillus, strýc mé drahé Camilly, o němž jsem už psal. Choval se ke mně velice hezky. Hned po mém příjezdu mi řekl, jak mu pomohl můj Ilyrský přehled tehdy při té výpravě a že jsem si rozhodně zasloužil veřejnou odměnu, poněvadž to bylo výborně sestaveno. Dělal, co mohl, aby můj dedikační obřad proběhl dobře a aby se ke mně provinciálové chovali s úctou příslušníci mému postavení. Horlivě mě obeznamoval se všemi zajímavostmi. Město vedlo čilý obchod s Římem: vyváželo tam nejenom ohromné množství obilí a oleje, ale také otroky, nachové barvivo, houby, zlato, slonovinu, eben a dravé šelmy pro gladiátorské zápasy. Neměl jsem tam však dohromady nic na práci a Furius mi navrhl, že by možná nebylo k zahození, kdybych svého pobytu využil k sbírání materiálu pro zevrubnou historii Kartága. V římských knihovnách neexistuje žádná taková kniha. Nedávno se mu dostal do rukou archiv starého města. Objevili ho domorodci, když kopali ve zříceninách a hledali skryté poklady, a jestli mám o něj zájem, je můj. Namítl jsem, že neznám fénický jazyk, ale on mi navrhl, že by mi mohl dát k dispozici jednoho ze svých propuštěnců, který by mi důležité rukopisy překládal do řečtiny.
Nápad napsat dějiny města se mi zalíbil. Cítil jsem, že Kartagiňanům se nikdy nedostalo spravedlivého historického ocenění. Ve volném čase jsem tedy s pomocí průvodce zkoumal ruiny starého města a seznamoval se s celkovou geografií země. Rovněž jsem ovládl základy jazyka, alespoň do té míry, že jsem mohl číst jednoduché nápisy a rozumět těm několika fénickým slovům, kterých používají autoři píšící o punských válkách z římského hlediska. Když jsem se vrátil do Itálie, začal jsem knihu psát souběžně se svou etruskou historií. Rád pracuji současně na dvou úkolech; když mě unaví jeden, přejdu k druhému. Ale snad jsem jako spisovatel až příliš pečlivý. Nestačí mi přebírat látku ze starých osvědčených pramenů, když mám sebemenší možnost ověřovat si jejich tvrzení studiem jiných pramenů zabývajících se týmž tématem, zvláště takových, které napsali příslušníci opozičních politických stran. A tak mi tyto dvě historické práce zabraly dohromady asi pětadvacet let, ačkoliv jsem každou z nich mohl napsat za rok za dva, kdybych byl méně svědomitý. Na každé slovo, které jsem napsal, jsem jich musel přečíst mnoho set. Nakonec se ze mne stal docela dobrý odborník jak na etruštinu, tak na punštinu a slušně jsem si osvojil ještě několik dalších jazyků a nářečí, jako například numidštinu, egyptštinu, oštinu a falištinu. Historii Kartága jsem dokončil první.
Krátce poté, co jsem vysvětil chrám, což proběhlo bez nejmenšího zaškobrtnutí, musel se náhle Furius postavit s nevelkým vojskem, které měl v provincii k dispozici, proti Tacfarinovi. Skládalo se z jediné pravidelné legie, Třetí, z několika výpomocných kohort a dvou čet jízdy. Tacfarinas byl numidský náčelník, původně dezertér z řad římského výpomocného vojska a neobyčejně úspěšný bandita. Nedávno si ve své vlastní zemi vybudoval jakousi armádu, založenou na římském vzoru, a spojil se s Maury k invazi do provincie ze západu. Obě armády dohromady převyšovaly početně Furiovo vojsko v poměru nejméně pět ku jedné. Vojá…
