Pole pro třináct (Dick Francis)

Jasná bílá hvězda

Z venkovského časopisu Cheshire Life přišel dopis:

"Napište pro nás povídku. "

Zeptal jsem se: "O čem?"

" Tak asi tři tisíce slov."

Bylo to v zimě. Projížděl jsem tehdy často přes jeden kopec, kde ve vyhloubené díře v zemi žil nějaký tulák. Napsal jsem tedy povídku o tulákovi v zimě.

Je to vyprávění o tom, jak snadno lze ukrást koně přímo z dražeb.

Nepokoušejte se o to!

Tulák byl prochladlý až na kost.

Teplota vzduchu i půdy se blížila k bodu mrazu a nad krajinou visela výhružně těžká, zažloutlá sněhová mračna. Černé, holé větve stromů skřípaly ve větru a pustá, holá, tmavá pole v klidu vyčkávala.

Tulák se belhal po úzké cestě hladový, promrzlý, naplněný neurčitým, ale velmi silným pocitem vzdoru. Touhle dobou už si přál být v teplém hnízdě, v malé prohlubni na závětrné straně kopce, pod silnou střechou z propletených větví vyztužených lepenkou, s pohodlným ložem ze suchého listí, prostěradlem z polyetylénu a pytlů. Těšilo ho, když před jeho norou hořel celý den oheň, když jeho žhavé oharky svítily do noci. Byl rád v teple a v pohodě, když byl mráz a sníh a když lilo jako z konve. Jakmile přišlo jaro, stačilo přístřešek strhnout a rozmetat.

Vůbec se mu však nelíbilo, když jeho přístřešek strhl a rozmetal někdo jiný, což se stalo právě tenkrát ráno. Byli tři - člověk, kterému patřil pozemek, kde se usadil, a dva členové městské rady, mužský středního věku s bezúsměvnýma očima a důležitá ženská se sešitem v ruce. Vzpomínka na jejich pronikavé hlasy a nesmyslné poznámky tuláka znovu popudila.

"Říkal jsem mu minulý týden den co den, že z mého pozemku musí vypadnout..."

"Tato konstrukce slouží trvalému bydlení a následně podléhá stavebnímu řízení..."

"Ve městě je ubytovna s noclehárnou, ve které bezdomovci smějí přespat..."

Člověk z městské rady začal jeho obydlí rozebírat od střechy, větev po větvi, jeden kus kartonu po druhém. Druzí dva mu začali pomáhat. Poznal na nich, že jim vadí, jak zapáchá, a že se snaží nesahat na to, na co sahal on. V tu chvíli dostal vztek. Protože však nesnášel styk s lidmi a nikdy nemluvil, když nemusel, jednoduše se otočil na patě a odešel. Neforemný, v uválených šatech, belhal se v příliš velkých botách, neoholený, dopálený a zapáchající.

Zvolna ušel k deseti kilometrům.

Potřeboval se někde najíst a schovat se, než začne sněžit. Chtěl si odpočinout, rozdělat oheň, potřeboval úkryt. Jeho vztek na lidi rostl každým dalším těžkým krokem.

Týž den odpoledne stál ředitel Dostihové bezpečnostní služby u okna a díval se dolů na provoz na Portman Square. V místnosti za ním se rozčiloval pan Melbourne Smith. Stěžoval si. Stěžoval si poslední dva týdny denně, buď telefonicky nebo osobně, na nedostatečná bezpečnostní opatření při prosincových dražbách rocků, při nichž mu někdo ukradl nesmírně drahé hříbě vzápětí poté, co si je koupil.

Melbourne Smith vynakládal na britský dostihový sport mnoho peněz, nebylo radno jeho stížnosti přehlížet, i když celá záležitost byla věcí policie a dražební společnosti a nespadala do kompetence Jockey Clubu. Melbourne Smith, padesátiletý, panovačný, každým coulem čachrář. Zuřil ani ne tak kvůli krádeži samé, ale že si někdo troufl něco ukrást právě jemu.

"Jednoduše si hříbě odvedli," řekl pohoršené už asi po padesáté. "A vy se sakra vůbec nesnažíte, abyste ho našli."

Ředitel si povzdechl. Neměl Melbourna Smithe rád, ale nedával to najevo, zakrýval svůj názor zdvořilou srdečností. Ředitel, za jehož tváří s knírkem se skrýval vynalézavý, bystrý mozek, marně přemýšlel, co by ještě mohl udělat, aby ukradeného ročka našel. Snad aby se modlil o zázrak.

Za prvé stopa už dávno vychladla, protože Melbourne Smith objevil svoji ztrátu víc než měsíc po dražbách. Jako obvykle koupil těch nohatých mladých stvoření asi deset. Začnou běhat za rok, až jim budou dva roky. Jako obvykle zařídil, aby hříbata odvezli k jeho trenérovi, který je naučí chodit pod sedlem a vybíhat ze startovních boxů.

Za nějaký čas se do dostihových stájí vydal, aby se přesvědčil, jak si jeho investice vedou.

Zarazil ho hřebeček, který by měl být ze všech nejcennější. Melbourne byl zaražený jen chvíli, pak v něm vzklíčilo podezření a nakonec dostal hrozný vztek. Zaplatil celé jmění za urostlého aristokratického hřebečka a místo toho mu dovezli vyčouhlého, nanic dobrého se slabou šíjí. Oba zaměnění ročci měli jen dvě věci společné: barvu srsti, tmavě hnědou, a jasně bílou hvězdu na čele.

"Je to skandál," rozčiloval se Melbourne. "Příští rok utratím peníze raději ve Francii."

Ředitel byl toho názoru, že ke krádeži dostihového koně dochází jen zcela výjimečně a že bezpečnost při dražbách spočívá spíš na úřednickém postupu, na dokladech, než na bezpečnostních zámcích a závorách. Za běžných okolností je vyřizování dokladů dostatečným bezpečnostním zajištěním.

Každý plnokrevník musí být zaregistrován brzy po porodu, v jeho dokladech se neuvádí jen jeho původ, jeho rodiče, ale též barva srsti, odznaky a přesný popis vírů srsti a jejich přesné umístění. Odznaky a víry se pečlivě zaznamenávají na předepsané schéma koně z pohledu ze stran, zepředu a zezadu.

Později, když hříbě dospívá a má vstoupit na dostihovou dráhu, veterinář znovu vyplňuje předepsaná schémata a posílá je do registru. Pokud zákresy na prvních schematických záznamech souhlasí s druhými, je vše v pořádku. Pokud ne, kůň nesmí startovat v žádných dostizích.

Schematický zákres ročka, kterého Melbourne Smith koupil, se zcela jednoznačně lišil od znaků, zjištěných u podstrčeného hříběte. Souhlasila barva srsti a bílá hvězda, ale víry na srsti byly na zcela odlišných místech.

Ředitel pověřil svého asistenta sisyfovskou prací porovnat znaky podstrčeného zvířete s dvaceti tisíci schématy zaregistrovanými v onom roce. Asistent zatím nenarazil na schéma, které by nepravému hříběti padlo. Ředitel si myslel, že podvržené hříbě bude nejspíš honební polokrevník, který v Plemenné knize nemůže být, o kterém se nikde nic nenajde.

"Kontrola u brány je směšná!" rozčiloval se Melbourne Smith.

Ředitel musel v duchu uznat, že na tom něco je. Stráž u brány kontrolovala jen dražebníkovy propustky pro vyjíždějící koně, jestli číslo na propustce odpovídá číslu, které má kůň přilepené na zádi. Stráži nikdo nemohl vyčítat, že číslo 189, které propustila na propustku 189, byl ve skutečnosti beznadějný dorostenec se slabou šíjí, a nikoli Smithův vznešený aristokrat. Ptát se, jestli si strážný pamatuje, pod kterým číslem urozený kůň opustil areál dražebního podniku, nemělo žádný smysl (ředitel se však stejně strážného zeptal). Strážní si to pamatovat nemohli, a taky že si to nepamatovali.

Řediteli se do jisté míry podařilo zrekonstruovat, jak záměna mohla být provedena. Dílem jen hádal.

Při dražbách jsou koně určení k vydražení ustájeni v budovách stájí uvnitř areálu. Kůň, který má podle katalogu číslo jedna, je v boxu číslo jedna a má na zádi nalepenou jedničku. Kůň číslo sto osmdesát devět by v tom případě byl ustájen v boxu číslo sto osmdesát devět, se stejným číslem na zádi. Podél boxů prochází před dražbami spousta lidí, hlavně zákazníci, hodnotící, srovnávající, zvažující, zda budou přihazovat či ne. Jakmile je kůň prodán, zavádí ho stájník bývalého majitele do jeho boxu s odpovídajícím číslem. Tam si ho pak vyzvedne nový majitel. Tak se snadno stává, že se starý a nový majitel vůbec nesetkají.

Stájník, který číslo sto osmdesát devět přivedl do arény, po dražbě hříbě zavedl zpět do jeho boxu a tam zanechal. Stájník Melbourna Smithe je vyzvedl z boxu sto osmdesát devět a poslal k trenérovi, aniž by tušil, že je podvržené.

Když se na poměrně malé prostoře pohybuje tolik koní a tolik lidí, provést záměnu, aniž by si jí kdo povšiml, není těžké.

Ředitel předpokládal, že podvrženého ročka jeho majitelé taky přihlásili do dražby, ale nasadili tak vysokou cenu, aby ho nikdo nekoupil. Předpokládal, že příslušné hříbě muselo být mezi těmi, která se nepodařilo prodat, mezi číslem jedna až sto osmdesát devět, ale zaměstnanci dražebního podniku si po tak dlouhé době jednoho jediného koně z mnoha pamatovat nemohli. Každý týden podnikem procházely stovky koní. Prý nesledují, odkud zboží pochází a kam se odesílá. Vedou si záznamy o těch, kteří nenašli kupce, a předpokládají, že si je odvážejí původní majitelé.

"Ta vaše mediální akce je pro smích!" poškleboval se Melbourne Smith. "Spousta rámusu a nic z toho!"

Ředitel se unaveně odvrátil od okna a zadíval se na noviny, rozložené na svém psacím stole. V týdnu, ve kterém se skoro nic neodehrálo, redaktoři text, který jim přistrčil, uvítali. Těžko v novinách přehlédnout tučný titulek otázky KDE JE? nad fotografií ztraceného hříběte. Slušnější noviny dokonce uveřejnily i původní zákresy na schématech. V televizi ukázali jak obrázek, tak schémata. Dva dny kampaně však nepřinesly žádné ovoce. Telefon, na který mohli posluchači zavolat v kteroukoli hodinu, mlčel.

"Koukejte ho najít," zuřil Melbourne Smith a konečně se vzchopil k odchodu. "Nebo prodám všechny svoje koně ve Francii."

Ředitel myslel na svoji ženu a děti. Všichni se ten den chystali na večírek. Věděl, že ho doma uvítají dychtivé tváře a rozzářené oči. Zatraceně, pomyslel si, dva dny vynechám, dva dny na toho proklatého ročka nebudu myslet. Pomodlím se, aby se stal zázrak.

"Já vím, co potřebuju," myslel nahlas v prázdné kanceláři. "Potřebuju bílou hvězdu, jasnou bílou hvězdu, co by zazářila nad těmi stájemi, kde to hříbě stojí, hvězdu, která by napovídala - tady je, pojďte, najděte si ho tady."

Kéž mi Bůh odpustí, že se rouhám, pomyslel si. Ve čtyři hodiny odešel domů.

V týž den odpoledne měli Jim a Vivi Turnerovi před sebou na kuchyňském stole v domě u svých venkovských stájí rozložené noviny a pilně si je při šálcích čaje četli.

"Nenajdou ho, že ne?" ubezpečoval se Jim.

Vivi potřásla hlavou. "Hnědák s bílou hvězdou..., těch je jako kvítí."

Oba mysleli na aristokratického ročka stojícího ve zchátralých stájích o dvaceti boxech, pečlivě přikrytého přikrývkou. Od chvíle, kdy ho ukradli, už uběhlo víc jak pět týdnů, a čas, který uplynul, jim dodával pocit bezpečí.

"Stejně...," dodala Vivi. "Tyhle noviny vyšly už před dvěma dny, a dodnes se nic neděje."

Jim Turner se upokojil a přikývl. Věděl dobře, že by celou věc bez Vivi provést nedokázal. Ji napadlo, že chce-li uspět jako trenér, potřebuje aspoň jednoho opravdu dobrého koně, takového, jakého by k trenérovi, který přednedávnem vzdal nijak slavnou dostihovou kariéru, nikdo neposlal, navíc když tomu dotyčnému jako jezdci dvakrát odebrali licenci za přijímání úplatků.

Dvojí pozastavení jezdeckého oprávnění bylo hodně mírný trest, zváží-li člověk, že Jim Turner bral, kdykoli mu někdo něco dával. Byl by se ochotně spokojil místem hlavního stájníka ve větších dostihových stájích, protože tam příležitosti k uplácení rostou jako kvítí. Vivi však chtěla být ženou trenéra, ne ženou hlavního stájníka. Marná věc, tomu děvčeti to myslelo.

Byla to ona, Vivi, bystrá, dobrá pozorovatelka, kdo si uvědomil, jak snadno je možné ukrást dobrého ročka při dražbách. Byla to Vivi, moderní lady Macbeth, kdo Jima povzbuzoval a popoháněl, když váhal, byla to taky ona, kdo vymyslel, jak uskutečnit výměnu hříbat v boxu sto osmdesát devět. Jim přivedl podvržené hříbě, ona odvedla aristokrata.

Vivi rozhodla, aby do dražeb přihlásili bezvýznamného polokrevníka. Odkoupili ho za směšnou částku z jatek. Tmavý hnědák s bílou hvězdou. Takových je nespočetně. Rozhodli se, že hřebečka vymění za kteréhokoli jiného, slibného, který po něm ve dražbách přijde na řadu a bude splňovat základní podmínky. Vivi si byla jistá, že se podobný kůň určitě při dražbách objeví, a taky že ano, číslo sto osmdesát devět bylo přímo ideální.

Vivi všechno naplánovala dávno předem, dávno předem chtěla poslat Jima na jaře na sever, aby koupil laciného ročka, aspoň trochu slušně vyhlížejícího hnědáka s bílou hvězdou. Pak měl Jim zajít za veterinářem, aby pro něj do registračního schématu vyplnil odpovídající znaky koně, čímž bude mít Jim Turner, trenér dostihových koní, ve svých stájích řádně zaregistrovaného hnědáka s bílou hvězdou, a bude ho smět přihlašovat do dostihů.

Jim a Vivi dobře věděli, stejně jako ředitel bezpečnostní služby, že se mladí koně během dospívání mění, jako chlapci, když dorůstají v muže, věděli, že aristokrata na pohled těžko kdo pozná. Bude běhat celá léta pod svojí novou identitou, a nikdo na to nepřijde. Vivi s jistotou nepředpokládala žádné potíže, nepočítala s vytrvalostí ředitele bezpečnosti, který právě v tu chvíli plánoval na řadu roků namátkové kontroly vírů v srsti hnědáků s bílou hvězdou.

"V létě to tu musíme trochu zvelebit," řekla Vivi. "Chce to trochu barvy a sem tam nějakou kytku. Na podzim hříbě začne vítězit a lidi si nás konečně všimnou. To už to tady musí vypadat k čemu, aby se tu majitelům líbilo."

Jim přikývl. Vivi to určitě dokáže, je to fakt chytrá ženská.

"Jime Turnere, objevíš se konečně na mapě, a ty nafoukaný trenérský paničky už se na nás nebudou ohrnovat. Už nikdy!"

Vtom se za zadním vchodem ozvala rána, jako něco kovového. Oba manželé se vylekali, vyskočili a běželi ven.

U popelnice stál neupravený člověk a hrabal se v odpadcích z kuchyně. Užuž se chystal vycouvat.

"Je to tulák," vydechla Vivi překvapeně. "Krade odpadky."

"Padej odsud," Jim proti tulákovi vykročil. "Seber se a padej odsud!"

Tulák se pomalu vzdaloval směrem k silnici. Turnérovi se uklidnili a vrátili se do teplé kuchyně s pocitem, že učinili spravedlnosti a pořádku zadost.

Majitel pozemku celé odpoledne litoval, že ráno tomu bezdomovci zbořil přístřešek. V takový den nemá člověk jiného člověka připravovat o střechu nad hlavou, i když je ta střecha jenom nad dírou v zemi.

Když se svými dvěma společníky z městské rady chýši načisto rozebrali, našel na zemi plastový pytlík plný nedopalků z cigaret. Přestože nebyl nadán zvláštní představivostí, přece jen si uvědomil, že tuláka připravili o všechno, co měl, o domov. Zadíval se na zachmuřené nebe a zachvěl se.

Celé odpoledne procházel po svých pozemcích a rozhlížel se po tulákovi. Trápilo ho svědomí. Když ho však opravdu zahlédl, jak jde po cestě na hranici jeho pozemků, překvapilo ho to.

Tulák pomalu, klopýtavě mířil k němu. Nebyl sám, šel za ním kůň.

Tulák se zastavil a taky kůň zůstal stát. Tulák koni přidržel u huby dlaň, na dlani krmnou hrudku.

Majitel pozemků se zaraženě na tu podivnou dvojici zadíval. Špinavý, neupravený člověk a pěkný kůň s pěknou pokrývkou na hřbetě.

"Kde jste k tomu přišel?" zeptal se statkář a ukázal na koně.

"Našel jsem ho. Na silnici," řekl tulák chraptivě, nebyl zvyklý mluvit. Bylo mu dobře rozumět, pravdu však neříkal.

"Poslyšte," řekl statkář rozpačité, "tu boudu si tu zase můžete postavit, jestli chcete, můžete se tady nějaký ten den zdržet. Co vy na to?"

Tulák chvíli uvažoval, pak potřásl hlavou. Věděl, že se na místě zdržovat nemůže právě kvůli koni. Vypustil koně ze stáje a odvedl ho s sebou. Řekli by, že je zloděj a zavřeli by ho. V minulosti se důsledné vyhýbal všem druhům institucí, vyhnul se dětskému domovu a pak vojenské službě. Nedokázal by snášet kasárenský život, natož život v base, za mřížemi. Zimu a hlad snese, ale na svobodě. Teplo a dostatek jídla ve vězení, to ne.

Odvrátil se, ale ještě kývl na statkáře a ukázal na koně. Bylo jasné, že chce, aby ho majitel pozemků odvedl, aby ho chytil za stájovou ohlávku a odvedl, jak se sluší. Statkář skoro bez uvažování udělal přesně to, co od něj tulák očekával..

"Počkejte...," řekl, když se tulák dal na ústup. "Počkejte..., vezměte si aspoň tohle..." Vytáhl z kapsy cigarety a podával mu je. "Prosím, vezměte si to."

Tulák se váhavě vrátil a cigarety si vzal. Uznale přikývl na znamení, že dar přijímá. Pak se znovu otočil na patě a odcházel po silnici. V tu chvíli začal zvolna padat sníh. Mezi velkými bílými vločkami tulák v uhasínajícím dni brzy zmizel z dohledu.

Statkář byl nesvůj, dělalo mu starost, kam se ten člověk poděje. Tulák se rozhodl, že prochodí celou noc, aby se v tom sněhu zahřál. Nijak si s tím hlavu nedělal. Ráno si někde najde skrýš a nají se toho, co jiní, sytí, vyhodí. Ranní vztek, který soustředil na Jima Turnera, už z něho vyprchal. Jak se vzdaloval, měl jen jedno přání, přehlušující všechna ostatní. Chtěl být sám.

Statkář se zadíval na koně s bílou hvězdou na čele a pobaveně potřásl hlavou při myšlence, která ho v tu chvíli napadla. Když koně bezpečně zavřel do stáje za domem, vyhledal noviny z předchozího dne s křiklavým titulkem Najděte bílou hvězdu. Prohlédl si taky reprodukci registračního záznamu hříběte v dalších, "serióznějších" novinách. Pak váhavě zatelefonoval na policii.

"Našel jste koně, co?" řekl vesele seržant ve službě. "To nejste sám. Tady ve vesnici se našlo několik koní. Nějakej blázen otevřel všechny vrátka boxů ve stájích Jima Turnera a koně vypustil. Možná to byl tulák. Turner tvrdí, že jednoho tuláka od baráku předtím vyhnal. Hledáme toho, co se uhnízdil tady na vašem pozemku. Už ale bude tma, sněží a já mám málo lidí. To víte, zítra je Boží hod."

Vánoce!

Statkář v první chvíli dostal na tuláka vztek, ale pak si najednou, jako když ho bodne, uvědomil, že ten tulák by koně nevypustil, kdyby ho předtím nevyhnali z jeho vlastního domova. Rozhodl se, že seržantovi neřekne, že tuláka s koněm, kterého teď má ve svých vlastních stájích, viděl, ani že nepoví, kterým směrem se tulák vydal.

"Řeknu Jimu Turnerovi, aby si pro koně přišel," nabídl se seržant. "Bude rád, že se našel. Byl z toho všeho celej pryč."

"Já..." Statkář se na chvíli zarazil. Nechtěl, aby ho měli za blázna. "Nevím, jestli jste četl noviny, jestli víte o tom ukradeným hříběti, seržante, ale já být vámi, tak než bych hříbě vrátil Turnérovi, zavolám na to číslo, co se na ně dá volat kdykoliv a spojím se s ředitelem Dostihové bezpečnostní služby." Odmlčel se. "Pan ředitel asi na vánoční zázraky nevěří, ale ten kůň, co mi teď stojí ve stájích, je hnědák s výraznou bílou hvězdou na čele... a všechny víry na srsti má na správných místech..."