Čtvrtý v pořadí (James Patterson)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 129

KEITH SI VŠIML, jak zírám na jeho tričko.

„Líbí se ti?“ zeptal se vesele a na tvář se mu vrátil úsměv, jako bychom byli zpátky v jeho servisu. „Je to vlastně klasika,“ řekl. „V Distillery se už ani trička neprodávají.“

Možná ne, ale zakrvácené dvojče tohohle bylo zamčené ve skladu důkazních materiálů v Budově spravedlnosti.

„Kdes byl předevčírem v noci, Keithe?“ uhodila jsem na něj.

„Máš zbraň?“

„Před čím jsi mě chtěl varovat?“

„Pověz mi něco, čemu se dá věřit.“

Nejdřív byl vzdorovitý, pak veselý, pak ufňukaný a chvílemi prostě nemluvil. Jak se hodiny vlekly, převzal výslech Stark a zeptal se Keitha, jestli znal oběti nedávných vražd.

Keith přiznal, že je znal všechny.

Také nám řekl, že zná skoro každého, kdo bydlí v Half Moon Bay nebo kdo projede jeho malou benzínkou na křižovatce.

„Máme svědka,“ řekl velitel. Opřel se dlaněmi o stůl a upřel na Keitha pohled, kterým by propálil ocel. „Viděl tě, kamaráde, jak odcházíš od Sarducciových tu noc, co umřeli.“

„Ale no tak, Pete. Nechtěj mě rozesmát. To je dost ubohá finta.“

Nikam to nevedlo a Keith mohl každou minutou prohlásit „Dejte mi pokutu za ten nůž a nechte mě jít“ a my bychom ho nemohli zadržet.

Vstala jsem od stolu a promluvila k veliteli přes Keithovu hlavu hlasem zabarveným soucitem.

„Víte co? On to neudělal, veliteli. Měl jste pravdu. Na to by neměl. Podívejte se na něj. Není moc chytrý a zdá se být psychicky labilní. Promiň, Keithe, jsi docela dobrý mechanik, ale bylo by bláznivé si myslet, že bys ty vraždy dokázal spáchat. A beze stopy? To bych neřekla.“

„Jo, je to ztráta času,“ řekl velitel – rychle pochopil, o co mi jde. „Tenhle srábek by ani neukradl deseťáky z parkovacího automatu.“

Keith se podíval na velitele, na mě a pak znovu na velitele. „Chápu, o co vám jde,“ řekl.

Ignorovala jsem ho a mluvila dál přímo na Starka.

„A myslím, že jste měl pravdu s Agnewem,“ pokračovala jsem. „To je chlap s takovou kuráží, aby dokázal zabíjet zblízka. Díval se, jak se svíjejí a umírají. A taky má dost rozumu, aby mu to prošlo.“

„Jasně. To on v tom všem má prsty,“ řekl velitel a prohrábl si vlasy. „Jenom tak to dává smysl.“

„Takhle byste mluvit neměli,“ zamumlal Keith.

Obrátila jsem se k němu s tázavým pohledem.

„Keithe, ty Agnewa znáš,“ řekla jsem. „Co si myslíš? Je to náš člověk?“

Bylo to, jak by dotikal časovač a hluboko pod zemí vybuchla bomba. Nejdřív přišlo dunění, pak rachot a nakonec všechno vylétlo do vzduchu.

„Dennis Agnew?“ vyrazil ze sebe Keith. „Ten zasranej pornoherec, co myslí koulema? Má štěstí, že jsem já nezabil jeho. A věřte mi, že mě to napadlo.“

Keith udeřil pěstí do stolu, až všechny tužky, blok a plechovky od koly nadskočily.

„Tak poslouchej. Jsem chytřejší, než si myslíš. Zabít ty lidi bylo to nejjednodušší, co jsem kdy dělal.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024