Čtvrtý v pořadí (James Patterson)

Kapitola 135

NA POSTELI SEDĚLA CAROLEEIN A DCERKA Allison.

To bylo dost znepokojující samo o sobě – ale to, jak vypadala, mě vyděsilo ještě víc. Ali byla bosa, na sobě měla tenkou noční košili a zoufale plakala.

Odložila jsem pistoli, klekla si před ni a vzala ji za hubená ramínka.

„Ali? Ali, co se stalo? Co se stalo?“

Osmileté dítě se ke mně přitisklo a pevně mi obtočilo paže kolem krku. Holčička se chvěla, tělem jí otřásaly vzlyky. Držela jsem ji v náručí a bombardovala ji otázkami, na které ani neměla čas odpovídat.

„Jsi v pořádku? Jak ses sem dostala, Ali? Co se proboha děje?“

„Bylo otevřeno, tak jsem šla dovnitř,“ řekla Ali.

Z očí jí vytryskly další slzy, vyvolané tajemnou hrůzou, kterou jsem nedokázala pochopit.

„Mluv se mnou, Ali,“ řekla jsem, posadila ji zpátky na postel a prohlížela, jestli není zraněná. Nohy měla poškrábané a špinavé. Catin dům byl od školy dva kilometry daleko a na druhé straně dálnice.

Snažila jsem se z ní něco dostat, ale Ali mluvila nesrozumitelně a nesouvisle. Držela se mě, lapala po dechu a polykala slzy.

Natáhla jsem si džíny na hedvábné modré pyžamo a vklouzla do tenisek. Do podpažního pouzdra jsem si zastrčila glock a ukryla ho pod džínovou bundu.

Zabalila jsem Ali do mikiny s kapucou a vzala ji do náručí. Zavřela jsem Martu v ložnici a zamířila s Ali k domovním dveřím.

„Zlatíčko,“ řekla jsem hysterickému dítěti. „Odvezu tě domů.“