Čtvrtý v pořadí (James Patterson)

Kapitola 126

V NOCI JSEM ŠPATNĚ SPALA, budily mě noční můry plné přestřelek, zbičovaných mrtvol a vrahů bez tváří a jmen. Probudila jsem se do ponurého, šedého ráno, takového, které člověka přímo nutí zůstat v posteli.

Ale Marta a já jsme potřebovaly pohyb, proto jsem si oblékla modrou teplákovou soupravu, zasunula pistoli do podpažního pouzdra a zastrčila si mobil do kapsy džínové bundy.

Pak jsme vyrazily na pláž.

Ze západu se hnaly bouřkové mraky a obloha byla tak nízko, že mořští ptáci prolétávající mraky vypadali jako letadla z dokumentů o druhé světové válce.

Před námi a za námi jsem zahlédla jen několik odolných jedinců, kteří si šli zaběhat nebo se jen projít, tak jsem pustila Martu z vodítka. Rozběhla se za malým hejnem kulíků, kteří se před ní rozlétli do všech stran. Já zamířila mírným klusem na jih.

Urazila jsem jen půl kilometru, když začalo pršet. Kapky brzy zhoustly, bušily do písku a zpevňovaly mou běžeckou dráhu.

Obrátila jsem se za Martou a běžela chvilku pozpátku, než jsem ji zpozorovala, jak se drží těsně za mužem ve žlutém pršiplášti s kapucou asi sto metrů daleko.

Nastavila jsem tvář dešti a znovu nabrala tempo, když mou pozornost upoutal Martin pronikavý štěkot. Ňafala u kotníků toho muže za mnou. Hnala ho jako ovci!

„Marto,“ křikla jsem. „Stačí!“

Na ten povel se Marta měla vrátit ke mně, ale zcela mě ignorovala. Místo toho odháněla toho člověka v pravém úhlu ode mě a nahoru k travnatým vrcholkům dun.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že to, co Marta dělá, není hra. Ona mě chránila.

Ten parchant.

Už zase mě sledoval!