Čtvrtý v pořadí (James Patterson)

Kapitola 102

„CO KDYBYCHOM DNESKA ODEŠLI předním vchodem?“ zeptal se Mickey a vzal mě za paži. „Je pátek.

Případ zůstane přes víkend u ledu a to mě přivádí na myšlenku, že je pravý čas postavit se tisku.“

Kráčela jsem mezi svými obhájci chodbou, pak dolů po mramorovém schodišti a ven do McAllister Street. Roh budovy civilního soudu je zkosený a sousedí se širokou křižovatkou a upraveným parkem na druhé straně náměstí Civic Center Plaza.

Po šeru v soudní budově nás slunce venku oslepilo.

A jako pokaždé od začátku mého procesu byla McAllister Street tak přecpaná, že jsem ani neviděla přes všechna ta auta novinářů a televizní přenosové vozy, které ji lemovaly.

Bylo to jako scéna před soudní síní při procesu s O. J.

Simpsonem. Totéž šílenství poháněné adrenalinem, které zastírá pravdu, ať už je jakákoliv. Tenhle proces nebyl hoden takové pozornosti. Médiím šlo jen o diváky, sledovanost, dolary za reklamu. Ale tak či tak, dnes jsem byla „někdo“.

Reportéři mě zpozorovali a seběhli se kolem mě jako psi kolem králíka. Mickey měl připravené prohlášení, ale nedostal se k tomu, aby ho přednesl.

„Jak dlouho myslíte, že bude porota zasedat, pane Shermane?“

„Nevím, ale jsem si jistý, že ať jí to bude trvat jakkoliv dlouho, shledá poručíka Boxerovou nevinnou v plném rozsahu obžaloby.“

„Poručíku Boxerová, pokud porota rozhodne ve váš neprospěch –“

„To je velmi nepravděpodobné,“ odpověděla Yuki za mě.

„Slečno Castellanová, tohle je váš první případ takového významu. Jak byste zhodnotila svůj výkon?“

O tři metry dál se dav shlukl také okolo Masona Broylese, jeho klientů a asistentů. Kamery bzučely, když ošetřovatelka svážela Sama Cabota po dřevěné rampě a nakládala ho do dodávky. Reportéři běželi za nimi, vykřikovali na Sama otázky a jeho otec dělal, co mohl, aby před nimi chlapce chránil.

Zpozorovala jsem v davu Cindy. Prodírala se mezi natěsnanými těly a snažila se dostat ke mně. Proto jsem nevěnovala velkou pozornost Mickeymu, když mluvil do mobilu.

Pak jsem ucítila na rameni jeho ruku. Byl úplně šedý v obličeji.

„Právě mi volali od soudu,“ křikl mi do ucha. „Porota měla dvě otázky.“

Protlačili jsme se davem k Mickeymu čekajícímu autu.

Yuki a já jsme nasedly dozadu, Mickey vedle řidiče.

„Co chtěli?“ zeptala se Yuki, jakmile se zavřely dveře.

Vůz se pomalu rozjel davem směrem k Redwood Street.

„Zajímali se o důkaz o přítomnosti alkoholu v Lindsayině krvi,“ odpověděl Mickey a otočil se tváří k nám.

„Proboha,“ zvolala Yuki, „proč se o to ještě zajímají?“

„Co ještě?“ vyhrkla jsem. „Zmínil jste se o dvou otázkách.“

„Chtěli vědět, jestli je částka, kterou mohou přiřknout žalující straně, nějak omezená,“ řekl.