Celá e-kniha Sekera ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
5
Když je člověk policajt, nemusí mu o úplatcích nikdo nic povídat.
Ví, že když někdo bere, je to zpravidla postarší strejda-pochůzkář, který se o to ještě musí dělit, poněvadž jede na holport s ostatními pochůzkáři, kteří ho ve službě střídají. Ví to, poněvadž je mu taky až moc dobře známo, že nic nemůže celou věc zesrabit tak, jako početná horda. strážníků s nataženýma rukama. Tam, kde je těch natažených rukou moc, může si totiž příslušný křen z ničeho nic postavit hlavu, říct si, že toho oškubávání už bylo trochu příliš a užitku málo, a jednoho krásného dne pak má službukonající seržant v policejní centrále na drátě někoho, kdo mu prostě a jednoduše ohlásí: „Rád bych mluvil s některým detektivem.“
Seržant Ralph Corey si nepřál pohovořit si s některým detektivem.
Bylo pondělní ráno a právě se chystal vyrazit do terénu na obchůzku, skládající se z pěti kol a trvající od osmi ráno do čtyř odpoledne, což byla šichta, po níž si mohl padesát šest hodin dáchnout a pak nastoupit do rachoty až zas v neděli o půlnoci, aby se vydal na další pětikolovou obchůzku na šichtě, které se říká hrobařská a která trvá od půlnoci do osmi ráno. Následující šichta pak začíná ve čtyři odpoledne a vleče se do půlnoci, a tak se to střídá v jednom kuse, celý ten kolotoč se opakuje pořád dokola, až se zas na tu pětikolovou obchůzku vydá v osm ráno.
Policejní oddělení je něco jako malá armáda. Ani ve velké armádě se ale člověk nemůže chovat tak, aby to šlo na nervy seržantovi. Corey nebyl jen seržant a nejstarší pochůzkář ve svém rajónu, náhodou byl také nejstarší seržant ze všech dvanácti seržantů v celém revíru, s výjimkou Dave Murchisona. Murchisona však nikdo do počtu nebral, poněvadž od té doby, co obsluhoval domácí telefonní ústřednu a tabuli s rozpisem směn, nikdy na žádné obchůzky nechodil.
Seržant Ralph Corey byl tudíž významná osobnost, velké zvíře, potentát, gonsuh mackuh, kolo, podle kterého se všecko točí, a chlápek, v jehož přítomnosti si každý dá dobrý pozor, než něco plkne.
Nepříjemná byla jen jediná věc.
Steve Carella měl vyšší hodnost než on.
Steve Carella byl v té malé armádě, kterou připomínal policejní sbor, v té armádní jednotce, jíž se 87. revír podobal, detektivem 2. stupně, což je hodnost vyšší než seržant. O celé dva stupně vyšší než seržant. I kdyby býval měl Carella Coreye rád, přece jen pořád měl vyšší hodnost. A jelikož ho rád neměl, měl vyšší hodnost par excelence. Corey vypadal jak ukázková karikatura hřmotného, sprostého a poťouchlého policajta s nařvanou krevnatou papulou; jenže v jeho případě ta karikatura odpovídala pravdě. On totiž byl sprostý a poťouchlý polda a na seržanta ho povýšili z toho jediného důvodu, že kdysi dávno, v roce 1947, čirou a slepou náhodou postřelil prchajícího bankovního lupiče. Revolver spustil naprosto nepředvídaně, když jej vytáhl z pouzdra, to prostě už měl Corey takové štěstí, a střela zasáhla pádícího lupiče do levé nohy. Za což Corey obdržel pochvalu, byl povýšen na seržanta a nechybělo moc k tomu, aby se stal detektivem 3. stupně. To si ale přece jen rozmysleli.
Carella ho neměl rád v roce 1947 a neměl ho rád ani teď; nicméně se usmál, když Corey vstoupil do služebny, a řekl: „Posaď se, Ralphe. Nechceš cigaretu?“ a postrčil k němu po stole balíček. Corey ho mezitím pozoroval a uvažoval, co mu hrome může ten taliánskej superparchant chtít.
Carella mu to nehodlal povědět, aspoň teď ještě ne. Carella chtěl vědět, jak to, že se Corey nikdy ani slovem nezmínil o černé herně, kterou má v rajónu na trase pravidelné obchůzky, a hlavně jak to, že se o ní nezmínil ani poté, co tam v pátek zabili člověka, a když se tam údajně hrálo ve sklepě, kde ten nebožtík kraloval, a když právě on tu hernu vedl - a to určitě už nějaký čas před tím, než se z něho ten nebožtík stal. A jestli Corey o té herně nic nevěděl, pak Carellu zajímalo, jak to, že o ní nic nevěděl. A jestli o ní věděl, pak zase Carellu interesovalo, proč jako se o ní nikdy nezmínil. Zatím však byl ochoten sedět, na Corey…
