4
Danny Gimp byl práskač, a jakožto udavač trpěl pocitem, že obecná americká averze ke krysám je součástí spiknutí, které začalo už na základní škole a existuje jen proto, aby ho připravilo o profesi, v níž byl mistr. Často uvažoval o tom, že si najme tiskového agenta nebo nějakého psychologického poradce, aby mu pomohli vytvořit přijatelnější obraz jeho já, který by se dal prezentovat veřejnosti; nicméně měl dost filipa na to, aby mu bylo jasné, že zmíněná averze je v Američanech zakořeněna příliš hluboko, než aby na ní mohl něco změnit jakkoli obratný manipulátor s fasádami ovlivňujícími veřejné mínění. Prostě nechápal, co lidé vidí špatného na tom, když někomu poví pár báchorek o nějakých dalších lidech. A právě tak nechápal, proč většina občanů dbalých zákona přijala za jednu z nejobecněji dodržovaných norem chování zásadu, která se zrodila v podsvětí a kterou právě podsvětí vždy nejvíc prosazovalo a fedrovalo. Věděl jen tolik, že člověk, který někoho uvidí či přistihne při nějaké levotě, si to moc rozmyslí, než o tom půjde informovat příslušná místa. A přestože Danny věděl, že tato zdráhavá liknavost je částečně motivována strachem z odplaty, stejně dobře věděl i to; že hlavně a převážně ji lze připsat na vrub nepsaného zákona, který zní: Mlč a nehas, co tě nepálí.
Proč ale vlastně?
On sám nemlčel. Povídal a povídal rád.
Byl expert přes klepy, drby a šuškandu; uši měl vždy našpicované pro každé pírečko zatoulané informace, které mu bezelstný vzduch přivál do cesty. Hlavu měl jak registraturu plnou šuplátek a přihrádek a v každé byla uskladněna zdánlivě bezcenná informace, která však po příslušném vyhodnocení rozhojnila a obohatila fond mimořádně cenných poznatků. Byl mistr v třídění a klasifikaci, v porovnávání a katalogizaci, a to všechno se naučil už jako kluk, když sváděl zápas s dětskou obrnou, která ho skoro na rok upoutala na lůžko. To se ví, když člověk nemůže vylézt z postele, začne si vymýšlet, jak by se pobavil aspoň v té posteli. A Danny Gimp, vezmeme-h v úvahu jeho schopnost najít si vždycky něco, čím by se pobavil, mohl se stát bankéřem nebo brilantním mozkem v pozadí nějakého mezinárodního kartelu, nemít ovšem tu smůlu, že se narodil a vyrostl na Culver Avenue, což věru nebyla žádná utěšená zahrádka v samém srdci velkoměsta. Poněvadž se ale narodil právě na Culver Avenue a dával ďáblu, co je ďáblovo, mohl se také klidně stát světově proslulým zlodějem šperků, nebo třeba - s větší pravděpodobností - i pasákem kurev. Obě tyhle šance si však nechal ujít. Místo toho se z něj stal práskač.
Jeho pravé jméno znělo Danny Nelson, ale jaktěživ mu tak nikdo neřekl. Dokonce i poštu, adresovanou na jméno Danny Gimp, čili něco jako střihoun, mu věrný pošťák spolehlivě doručoval, protože se domníval, že Danny je veterán z druhé světové války, raněný v Ardenách, a nikdy ho ani na okamžik nenapadlo, že by mohl být práskač. Když na to přijde - lidí, kteří věděli, že Danny Gimp je práskač, byla opravdu jen hrstka, to už tahle profese nese s sebou, člověk v ní musí mlčet o tom, co dělá, nechce-li se dočkat, že si ho jednoho krásného večera nebo noci podá pár najatých zabijáků s bouchačkami a ve městě se vyšetřuje o jednu vraždu víc. Stát se štvancem, po kterém jdou torpéďáci z gangsterské galerky - což je velice předpotopní označení pro týpky, jimž se dnes říká zabijáci -, není žádná velká zábava ani pro toho, kdo něco vydr, než se sesuje. A když je jeden sesutej, většinou mu to moc rychle neutíká, pročež Danny usoudil, že udělá nejlíp, když se vyhne jakýmkoli třenicím, ať už s těmi předpotopními torpéďáky nebo moderními zabijáky, takže enervující honičky ulicemi velkoměsta prostě odpadnou.
Danny každému říkal, že je lupič.
To bylo koneckonců společensky přijatelné a navíc to vedlo zloděje všech druhů a odstínů k tomu, že mu otvírali srdce dokořán. A pokaždé, když mu ta srdce otevřeli, Danny pohotově otevřel objemné kartotéky umístěné v dutině lebeční a začal shromažďovat informace, deponoval sebemenší zlomky a s…
