9
Vyslýchat Tonyho Lassera bylo hotové utrpení a jak Hawes, tak Carella jen doufali, že si něco podobného už nikdy v životě nebudou muset zopakovat. Vyhnout se tomu utrpení ale nemohli: koneckonců se ten člověk přiznával k vraždě.
Při výslechu seděli ve služebně u zamřížovaných oken pokrytých jinovatkou, jejichž tabulky drnčely v náporech lednového větru; v místnosti se ozývalo slabé syčení radiátorů. Lasser seděl na židli naproti nim a celý se třásl. Policejní stenograf byl pekelně nastydlý a navíc se nudil, takže skoro nezvedal oči od bloku a nedíval se na Lassera, který se tetelil, polykal naprázdno a působil dojmem, že co nevidět vypustí duši. Stenograf posmrkával.
„Proč jste ho zabil?“ zeptal se Carella.
„Nevím,“ řekl Lasser.
„Musel jste k tomu mít důvod.“
„To ano. To jsem měl.“
„A jaký?“
„Neměl jsem ho rád,“ řekl Tony Lasser a znova se zatetelil.
„Povíte nám, co vlastně se přesně stalo?“ zeptal se Hawes.
„Co chcete vědět?“
„Kdy vás napadlo, abyste to udělal?“
„Nějak... nějak minulý týden.“
„Minulý týden?“ zeptal se Hawes.
„Ne, to ne - řekl jsem minulý týden?“
„Ano, řekl.“
„Myslel jsem ten týden, kdy jsem to udělal.“
„Kdy to bylo, pane Lassere?“
„Před tím pátkem.“
„Kterým pátkem?“
„No tím... jak bylo třetího. Před tím pátkem třetího ledna.“
„Pokračujte, pane Lassere.“
„Tehdy mě napadlo, abych ho zabil. Ten týden.“
„Nějak kolem Silvestra nebo tak?“
„Dřív.“
„Kdy? O vánocích?“
„Mezi vánocemi a Novým rokem.“
„Dobrá, pane Lassere, mluvte prosím sám. Tehdy vás to napadlo - a co bylo pak?“
„Odešel jsem ten pátek z domu - hned po obědě.“
„My jsme ale mysleli, že vy nikdy nevycházíte. Jak to, pane Lassere?“
Na několik okamžiků Lassera přemohl nepotlačitelný třas, zuby mu drkotaly, ruce se mu chvěly. S velkou námahou se ovládl a řekl:
„Já... já... já většinou nikam nechodím. Tentokrát jsem... jsem... jsem šel. Abych ho za... za... zabil.“
„Jak jste měl v úmyslu ho zabít, pane Lassere?“
„Co prosím?“
„Jak jste chtěl svého otce zabít?“
„Sekerou.“
„Přinesl jste si ji s sebou, ano?“
„Ne, j...j... já... našel jsem ji tam, když jsem tam přišel. Ve sklepě.“
„Sekera byla ve sklepě?“
„Ano.“
„Kde ve sklepě?“
„No... u kotle.“
„Nebyla náhodou venku v kůlně na nářadí?“
„Ne.“
„Věděl jste, že tam sekera bude, ano?“
„Co prosím?“
„Byl jste v tom sklepě někdy předtím, pane Lassere?“
„Nebyl.“
„Tak jak jste věděl, že tam bude sekera?“
„Co prosím?“
„Jak jste věděl, že ve sklepě najdete sekeru, pane Lassere?“
„No, já... já... nevěděl jsem to.“
„Tak jak jste si pak představoval, že otce zabijete?“
„Já... já... o tom jsem předem do detailů neuvažoval.“
„Chtěl jste se rozhodnout až na místě, je to tak?“
„Ano, je.“
„Píšeš to, Phile?“ zeptal se Carella stenografa.
„Jo, mám to,“ řekl stenograf, aniž zvedl hlavu.
„Jen mluvte, pane Lassere,“ řekl Hawes.
„Co... c... co ch... chcete, abych vám řek?“
„Co jste udělal, když jste ho zabil?“
„Já... já... já... já...“
Nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo.
Polkl a zkusil to znova: ,,Já... já... já...“
Třásl se ale jak v zimnici a slovo se mu vzpříčilo v krku. Zpopelavěl v obličeji a Carellovi bylo jasné, že v příštím okamžiku buď omdlí, nebo začne zvracet. S obavami Lassera pozoroval a přál si, aby mu mohl nějak pomoct.
„Nechcete trochu kávy, pane Lassere?“ zeptal se. „Nechcete se napít něčeho teplého?“
„N... n... ne,“ řekl Lasser.
„Pane Lassere, ten den, kdy jste zabil otce, dostavila se u vás nějaká podobná reakce... něco jako teď?“
„C... co pr... pros...?“
„Myslím po odchodu z domova.“
„Ne, b... b... byl jsem v pořádku.“
„Pane Lassere...“ řekl pomalu Carella.
„Pane Lassere,“ přerušil ho Hawes, „proč nám lžete?“
Lasser pojednou zvedl oči, zamrkal a znova se roztřásl.
„Proč nám tu vykládáte, že jste otce zabil, když jste to neudělal?“ zeptal se Carella.
„Udělal!“
„Ale prosím vás.“
„Udělal jsem to! Co... co vás to n... na... napadlo? C... co... pak...?“
„Uklidněte se, pane Lassere.“
„Copak nevidíte, že vám ř... ř... říkám pravdu?“
…
