Randalla Nesbitta našli dopoledne v sobotu 12. ledna v cukrárně na rohu Hitchcockovy a Dooleyovy v Riverheadu. Jedl banán s čokoládou. V boxu naproti němu seděla hubená světlooká blondýnka a popíjela sodovku s čokoládovou zmrzlinou. Vypadala ostýchavě, trochu chudokrevně a trochu anachronicky, jako kdyby vystoupila z filmu o mládeži ze čtyřicátých let. Nesbitt byl tmavovlasý, měl tmavé, přemýšlivé oči, dlouhý baňatý nos, těžkou dolní čelist a zřejmě i hustě zarostlou bradu, sice se asi nedávno oholil, ale brada i obě strany obličeje pod tvářemi měly namodralý nádech. Když se detektivové blížili k boxu, nezvedl oči. Určitě věděl, že přicházejí, protože z ulice viděli, jak do cukrárny vchází kurýr v modré džínové bundě se znakem Konfederace na zádech. Kurýr teď seděl u pultu a pozoroval detektivy, když se zastavili u boxu.
„Randall Nesbitt?“ zeptal se Carella.
„Copak?“ řekl Nesbitt a vzhlédl.
Na tváři měl úsměv, široký, vypočítavý úsměv hvězdy nočního televizního představení.
Carella pojal k tomu úsměvu okamžitou nedůvěru.
„Policie,“ řekl a ukázal odznak.
Nesbitt si odznak prohlédl s velkým zájmem. Pak zdvihl oči a znova se usmál.
„Ano,“ řekl. „Přejete si ode mne něco?“
„Jak se jmenujete vy, slečno?“ zeptal se Kling.
„Panenka,“ řekla dívka.
„Panenka?“
„Panenka Wilkeová.“
„Rádi bychom se vás zeptali na několik věcí,“ řekl Carella Nesbittovi. „Dovolíte, abychom si přisedli?“
„Prosím, jen si sedněte,“ řekl Nesbitt. „Dáte si zmrzlinu, kávu nebo něco?“
„Děkujeme, ne,“ řekl Carella a sedl si v boxu vedle Panenky.
Kling se posadil vedle Nesbitta.
„Vy jste prezident gangu, který se jmenuje Američtí rebelové?“
„Ano, tak se naše parta jmenuje, správně,“ přisvědčil Nesbitt.
„Snažíme se najít někoho, kdo se jmenuje Pískle,“ řekl Carella.
„Je vám to jméno povědomé?“
Panenka měla zřejmě něco na jazyku, ale Nesbittův kradmý pohled ji umlčel.
„Pískle,“ řekl Nesbitt zamyšleně, sepjal prsty a uvažoval o tom jménu, jako kdyby ho právě vyzvali, aby pokřtil válečný křižník.
„Pískle, Pískle,“ opakoval. „Nikoho mi to nepřipomíná.“
„Podle informací, které máme, jsme usoudili, že Pískle patří k vašemu gangu.“
„Skutečně?“ řekl Nesbitt. „Panenko, znáš někoho od nás, kdo by se jmenoval Pískle?“
„Neznám,“ řekla Panenka a nahnula se nad sklenici, vzala slámku do rtů a věnovala se svému pití.
„Je mi líto, ale v tom vám nemůžeme pomoct,“ řekl Nesbitt.
Pak, jako na znamení, že oba detektivy propouští, vzal lžičku, zabořil ji do banánu, nabral směs čokoládové polevy a třešňového sirupu a vložil si tu kaši do úst.
„My jsme ještě neskončili,“ řekl Carella.
„Promiňte,“ řekl Nesbitt a spolkl sousto.
Opět lžičku položil, příjemně a úslužně se usmál a řekl:
„Ano?“
„Jmenuje se někdo u vás Velký Anthony?“
„To ano,“ řekl Nesbitt.
„Víte, kde bychom ho našli?“
„Zkusili jste to u něj doma?“
„Jestli mluvíte o bytě, kde bydlí se svou matkou, na Osmatřicáté severní číslo 334, tak ano, zkusili jsme to.“
„Asi tam nebyl, že?“
„Máte pravdu, nebyl.“
„Já nevím, kde je,“ řekl Nesbitt a zase vzal do ruky lžičku a namáčel ji do tajícího kopečku jahodové zmrzliny.
„Má řidičský průkaz?“ zeptal se Carella.
„Kdo? Čára? To se rozumí, že má.“
„Jaké má auto?“
„Žádné.“
„Ale váš gang auto má?“
„Ne, my taky nemáme auto.“
„Ale pikap máte?“
„Ano, máme malou dodávku,“ řekl Nesbitt. „Promiňte, pánové, ale já opravdu nevím, kam tímhle vyptáváním směřujete?“
„Jen vydržte,“ řekl Kling.
Nesbitt se usmál.
„Jsem tady, jak vidíte.“
„A taky tady zůstanete,“ řekl Kling. „Dokud s vámi nebudeme hotovi.“
„Já ovšem znám svá práva,“ řekl Nesbitt. „A tak-“
„Tyhle řeči si ušetřte,“ řekl Kling.
„Chtěl jsem jen říct, že byste mě s nimi měli pro začátek seznámit vy. Totiž, jestli mě tu chcete vyslýchat jako na divadle, tak byste měli -“
„To je jen předběžný výslech a vaše práva nejsou ohrožena, řekl Kling.
„Jakou dodávku vlastníte?“
„Chevrolet.“
„Ročník?“
„Šedesát čtyři.“
„Kde je teď?“
„Nevím, který náš člen ji má zrovna teď,“ řekl Nesbitt a usmál se…
