KAPITOLA 17
Kdyby měl člověk pořád myslet na to, co ho čeká, nejspíš by ráno ani nevstal. Služebna na policejním velitelství byla přecpaná zvonícími telefony, blikajícími monitory počítačů a dalším nejnovějším vybavením. Celý ten mumraj mě neoklamal. Zatím jsme se nikam nedostali.
Nejdříve jsem byl požádán, abych všechny seznámil s fakty o Sonejim. Předpokládalo se, že ho znám lépe než kdokoliv jiný, i když jsem si někdy myslel, že toho nevím dost, a to hlavně teď. Uspořádali jsme to, čemu se říká kulatý stůl. Asi za hodinu jsem jim předal všechny informace o Sonejiho únosu dvou dětí, ke kterému došlo před několika lety Georgetownu, jeho následném dopadení a o několika desítkách rozhovorů, které jsem s ním vedl ve vězení v Lortonu před jeho útěkem.
Když se všichni s týmu rozprchli za svými úkoly, vrátil jsem se ke své práci. Potřeboval jsem zjistit, co je Soneji opravdu zač a proč se teď rozhodl vrátit do Washingtonu.
Nevnímal jsem čas a pracoval přes oběd. Prohrabat se horou údajů, které jsme o Sonejim nasbírali, trvalo věčnost. Okolo druhé odpoledne jsem se přistihl, jak tupě zírám na velikou nástěnku, na kterou jsme připichovali důležité informace.
Služebna by nebyla služebnou bez přišpendlených map a nástěnky. Na samém jejím vrcholu bylo jméno, které dal případu velitel detektivů. Nazval ho „Síť“, protože Soneji si už dříve v policejních kruzích vysloužil přezdívku „Pavouk“. Sám jsem to jméno prosazoval. Výborně se hodilo ke složitým sítím, které splétal.
Jedna část nástěnky byla vyhrazena „civilním stopám“. Byly to převážně věrohodné výpovědi očitých svědků s předchozího dopoledne na nádraží. Další část tvořily „policejní stopy“, většinou hlášení detektivů, kteří byli na nádraží.
Civilní stopy byly zprávy „nekvalifikovaných“ svědků; policejní stopy byly „kvalifikované“. Všechny zprávy měly jedno společné – neobsahovaly ucházející popis, jak teď Soneji vypadá. Protože Soneji prokázal v minulosti, jak je dobrý v převlecích, nebylo to žádné překvapení, ale i tak nás to všechny znepokojovalo.
Na další části nástěnky byl Sonejiho životopis. Dlouhý pás papíru z tiskárny počítače obsahoval všechny trestné činy, se kterými kdy byl jakkoliv spojován, včetně několika nevyřešených vražd z dob jeho mládí v Princetonu v New Jersey.
Byly tam také přišpendlené polaroidové fotografie doličných předmětů, které jsme zatím získali. Fixem na nich byly napsány popisky „známé dovednosti, Gary Soneji“; „místa úkrytů, Gary Soneji“; „fyzické charakteristiky, Gary Soneji“, „oblíbené zbraně, Gary Soneji“.
Na nástěnce byl prostor pro „známé komplice“, ale ten byl ještě prázdný. Bylo pravděpodobné, že to tak i zůstane. Pokud jsem věděl, pracoval Soneji vždycky sám. Platí tento předpoklad ještě? ptal jsem se sám sebe. Nezměnil se od poslední akce?
Okolo půl sedmé večer jsem měl telefon z laboratoře FBI v Quantiku ve Virginii. Curtis Waddle je můj přítel a věděl, jak se cítím. Slíbil mi, že mě bude informovat co nejdříve.
„Sedíš pevně, Alexi? Nebo se potloukáš po kanceláři s nějakým tím fikaným bezdrátovým telefonem v ruce?“ zeptal se.
„Chodím, Curtisi. Ale nosím si s sebou staromódní aparát. Dokonce je černý. Schvaloval ho sám Alexander Graham Bell.“
Šéf laboratoře se zasmál a já si představil jeho široký pihovatý obličej, rezavé kudrnaté vlasy svázané gumičkou do ohonu. Curtis strašně rád klábosí a já už dříve zjistil, že je lepší ho nepřerušovat, nebo se urazí a začne být dost nepříjemný.
„Srandista jako vždycky. Poslouchej, Alexi, něco bych měl, ale bojím se, že se ti to nebude líbit. Mně se to nelíbí určitě. Dokonce se mi tomu ani nechce věřit.“
Zpozorněl jsem. „A co tedy máš, Curtisi?“
„Jde o tu krev na pažbě a hlavni pušky. Podařilo se nám ji přesně určit. Přesto, jak říkám, nevím, jestli tomu mám věřit. Kyle je na tom stejně. Uhodl bys to? Není to Sonejiho krev.“
Curtis měl pravdu. Vůbec se mi nelíbilo, co slyším. Při vyšetřování vražd nenávidím překvapení. „Co to má sakra znamenat? Čí je to tedy krev, Curtisi? Už to víte?“
Slyšel jsem, jak se zhluboka nadechl a se zasyčením vzduch vypustil. „Je tvoje, Alexi. Na té ostřelovačské pušce byla tvoje krev.“
