Kočka a myš (James Patterson)

KAPITOLA 61

Japonci mají přísloví –po vítězné bitvě si přitáhni řemínek helmy. Snažil jsem se tím řídit. V úterý časně ráno jsem byl zpátky ve Washingtonu a strávil celý den s Nanou, dětmi a kočkou Rosií. Ráno začalo tím, že mi děti připravily něco, čemu říkaly „bublkoupel“. Pak už se to jenom zlepšovalo. Nejen že jsem si nepřitáhl řemínek helmy, ale dokonce jsem tu mizernou věc sundal.

Snažil jsem se nemyslet na Sonejiho strašnou smrt a hrozbu, kterou pronesl. Už jsem od něj přežil horší věci. Mnohem horší. Soneji byl mrtvý a zmizel z našich životů. Viděl jsem na vlastní oči, jak si ho peklo bere. Sám jsem ho tam poslal.

Přesto jsem několikrát za celý den zaslechl jeho hlas, jeho varování, jeho výhrůžku.

Zemřeš. Nemůžeš tomu nijak zabránit.

Přijdu si pro tebe, i z hrobu, když, budu muset.

Zavolal mi Kyle Craig z Quantika, aby mi pogratuloval a zeptal se, jak se mi daří. Bylo jasné, že má postranní úmysly. Snažil se mě zatáhnout do případu pana Smithe, ale řekl jsem mu ne. V žádném případě. Chtěl, abych se sešel s jeho superagentem Thomasem Piercem. Ptal se, jestli jsem četl jeho faxy o Piercovi. Ne.

Večer jsem jel k Christině. Věděl jsem, že jsem se rozhodl správně, když jsem odmítl pomoci FBI s panem Smithem. Nezůstal jsem u ní přes noc kvůli dětem, i když jsem mohl. Chtěl jsem. „Slíbils, že mi budeš nablízku, dokud nám nebude aspoň osmdesát,“ řekla, když jsem v noci odjížděl. „Tohle je docela dobrý začátek.“

Ve středu jsem musel do kanceláře, abych uzavřel případ Soneji. Nebyl jsem nadšením bez sebe, že jsem ho zabil, ale byl jsem rád, že to skončilo. Nezbývalo nic než zatracené papírování.

Z práce jsem se vracel kolem šesté. Byl jsem naladěný na další „bublkoupel“, možná lekci boxu a noc s Christine.

Došel jsem ke dveřím svého domu – a peklo se otevřelo.