KAPITOLA 26
Ve své fantazii ležel Gary Soneji vedle Charlese Josepha Whitmana na střeše věže Texaské univerzity v roce 1966.
Všechno jenom v té své zatracené, neuvěřitelné fantazii!
Byl tam nahoře s Charliem Whitmanem už mnohokrát od roku 1966, kdy se tenhle masový vrah stal jedním z jeho chlapeckých idolů. Za ta léta upoutali jeho představivost i jiní vrazi, ale žádný tolik jako Charlie Whitman. Whitman byl americký originál a takových moc nebylo.
Soneji se probíral jmény svých favoritů: byl tu James Herberty, který spustil palbu v restauraci McDonalďs v kalifornském San Ysidiu. Zabil jí jednadvacet lidí ještě rychleji, než se tam servírují ty umaštěné hamburgry. Soneji vlastně střelbu u McDonalďs před pár lety napodobil. Tam se poprvé setkal tváří v tvář s Crossem.
Další z jeho oblíbenců byl pošťák Patrick Sherill, který oddělal čtrnáct svých spolupracovníků v oklahomském Edmondu a byl nejspíš příčinou rozšířené paranoidní představy co pošťák, to šílenec. V nedávné době obdivoval uměleckou práci Martina Bryanta v trestanecké kolonii v Port Arthuru v Tasmánii. Pak tady byl Thomas Watt
Hamilton, který šokoval celý svět střelbou ve skotské základní škole v Dunblane.
Gary Soneji zoufale toužil šokovat celý svět, stát se hrozivou hvězdou Internetu. Byl rozhodnutý toho dosáhnout. Všechno už měl promyšlené.
Charlie Whitman byl ale stále jeho sentimentální favorit. Whitman byl originál, „šílenec na věži“. Zlý chlapec z Texasu.
Bože, kolikrát už ležel v paprscích srpnového slunce na stejné věži vedle Zlého chlapce Charlieho!
To všechno ve své neuvěřitelné fantazii!
Whitman byl pětadvacetiletý student architektury na Texaské univerzitě, když mu jednoho dne přeskočilo. Vynesl celý arzenál na vyhlídkovou plošinu vápencové věže, která se tyčila sto metrů nad kampusem a kde si musel připadat jako bůh.
Těsně před tím, než vystoupal k věžním hodinám, zavraždil svou ženu a matku. Whitman udělal to odpoledne v Texasu z Charlieho Starkweathera úplného žabaře. To samé by se dalo říct i o Dickiem Hickockovi a Perrym Smithovi, bílých pankáčích, o jejichž nesmrtelnost se postaral Truman Capote ve své knize Chladnokrevně. I z nich udělal Charles Whitman ubožáky.
Soneji nikdy nezapomněl onen článek o střelbě z texaské věže v časopisu Time. Uměl ho slovo od slova: Jako mnoho masových vrahů, býval Charles Whitman vzorný chlapec, takový, kterého dávají matky v sousedství za vzor svým vzpurným potomkům. Sloužil jako ministrant v římsko-katolickém kostele a přivydělával si roznáškou novin.
Další mistr přetvářky. Nikdo nevěděl, co si Charlie myslí a co se chystá udělat.
Charles Whitman opatrně zaujal pozici pod číslicí IV věžních hodin. V 11:48 dopoledne zahájil palbu. Vedle něj na dva metry širokém chodníku, který obkružoval věž, ležela mačeta, lovecký nůž, puška Remington ráže 6 mm, Remington ráže 35 mm, pistole Luger a revolver Smith & Wesson ráže .357.
Místní a státní policie vystřelila na věž tisíce kulek a málem úplně rozstřílela ciferník hodin, ale trvalo to přes hodinu a půl, než se podařilo Charlieho Whitmana vyřídit. Celý svět obdivoval jeho smělost a originální životní názor. Celý všivý svět si toho všiml.
Někdo zaklepal na dveře Sonejiho hotelového pokoje! Zvuk ho vrátil zpátky do přítomnosti. Náhle si vzpomněl, kde je.
Byl v New Yorku, v pokoji 419 hotelu Plaza, o kterém jako dítě vždycky čítal. Pokaždé si představoval, jak přijede vlakem a ubytuje se v Plaze. No, a teď je tady.
„Kdo je?“ zavolal z postele. Z pod přikrývky vytáhl poloautomatickou pistoli. Namířil ji rozhodně na kukátko ve dveřích.
„Pokojská,“ ozval se ženský hlas se španělským přízvukem. „Mám vám rozesílat postel?“
„Ne, takhle mi to vyhovuje,“ řekl Soneji a usmál se sám pro sebe. Vlastně mám v plánu, seňorito, dosáhnout toho, že newyorští poldové budou vypadat jako amatéři, kterými také jsou. Zapomeň na rozestýlání postele a nech si svůj čokoládový bonbon. Už je příliš pozdě něco se mnou
Pak náhlý nápad FBI – „Hej! Můžete mi přinést pár těch b…
