Kočka a myš (James Patterson)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 56

 

Detektiv Groza vrávoral za mnou. Tvář měl pokrytou sazemi a černé vlasy ohořelé. Mával divoce oběma rukama a pokoušel se stopnout auto. Zastavil vedle nás policejní sedan a my naskočili dovnitř.

„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se ho.

„Asi jo. Jsem tady. Jedeme za ním.“

Kličkovali jsem mezi auty na První avenue za autobusem. Siréna kvílela naplno. Málem jsme narazili do taxíku, minuli jsme ho jen o pár centimetrů.

„Jste si jistý, že má další bombu?“

Přikývl jsem. „Nejméně jednu. Pamatujete si toho šílence, co odpálil v New Yorku několik bomb? Soneji nejspíš ano. Byl slavný.“

Všechno bylo bláznivé a neskutečné. Pršelo čím dál hustěji a kapky bušily na střechu sedanu.

„Má rukojmí,“ hlásil Groza do vysílačky ve voze. „Je v autobuse jedoucím po První avenue. Nejspíš má bombu. Číslo autobusu je M-15. Všechny vozy ať se drží za autobusem. Zatím se ho nepokoušejte zastavit.“

Ve smečce, která se hnala za autobusem, jsem napočítal už šest modrobílých sedanů. Městský autobus zastavil na červenou, ale na zastávkách už nestavěl. Lidé, stojící v dešti, za ním naštvaně mávali. Nikdo z nich nevěděl, jaké mají štěstí, že jim autobus nezastavil.

„Zkuste se k němu přiblížit,“ řekl jsem řidiči. „Chci si s ním promluvit. Chci zjistit, jestli bude komunikovat. Za pokus to stojí.“

Policejní sedan zrychlil a zadní kola se protočila na mokrém asfaltu. Po centimetrech jsme se přibližovali k modrobílému autobusu. Plakát na jeho boku lákal velkými písmeny na muzikál Fantom opery. V autobusu se vezl skutečný fantom. Gary Soneji byl zpět ve světle reflektorů, které tolik miloval. Na svém turné se právě zastavil v New Yorku.

Stočil jsem okénko auta. Do obličeje mi udeřil vítr a déšť, ale viděl jsem na Sonejiho v autobusu. Proboha, pořád improvizuje! V náručí držel něčí dítě, růžovomodrý ranec.

Vyklonil jsem se z auta, jak to jen šlo nejdál. „Gary!“ zařval jsem. „Co chceš?“ zavolal jsem znovu, pokusil se překřičet hluk dopravy a rachot v autobusu. „Gary! Tady je Alex Cross!“

Cestující v autobusu se na mě jenom dívali. Byli k smrti vyděšení.

Na křižovatce Čtyřicáté druhé a První avenue zahnul autobus náhle ostře doleva.

Podíval jsem se na Grozu. „Je tohle jeho normální trasa?“

„Rozhodně ne,“ odpověděl. „Soneji si cestou vytváří vlastní trasu.“

„Co je ve Čtyřicáté druhé ulici? Co je tam vpředu? Kam to sakra jede?“

Groza zoufale pokrčil rameny. „Times Square se táhne přes celé město, je to domov chudáků žijících ve zříceninách, ale patří do ní taky divadla a autobusové nádraží Porth Arthur. Blížíme se k nádraží Grand Central.“

„Potom míří na Grand Central,“ řekl jsem Grozovi. „Jsem si tím jistý. Přesně takhle to chce. Na nádraží!“ Další sklep, a velmi slavný, který se táhne pod několika bloky. Sklep sklepů.

Gary Soneji byl už venku z autobusu na Čtyřicáté druhé ulici Mířil k nádraží Grand Central, mířil ke svému domovu. V podpaží stále nesl to dítě a divoce s ním mával, aby nám ukázal, jak málo mu záleží na jeho životě.

K čertu s ním. Byl na svém domácím území a jen on věděl, co to znamená.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024