KAPITOLA 12
Pozoroval policejní pitomce, jak se potloukají po nástupištích nádraží Union. Vypadali vyděšeně, zmateně a ztraceně, jako by už napůl přiznali svou porážku. Byla to cenná informace. Udávalo to tón věcem, které měly přijít.
Pohlédl na ženu, která seděla. I ona vypadala vyděšeně. Byla ztuhlá, jako přešlá mrazem. Na zaťatých rukou jí zbělaly klouby. Seděla zpříma jako vojenský kadet.
Soneji na ni promluvil. Když chtěl, dokázal být slušný a jemný. „Mám pocit, jako by celé tohle dopoledne byl jenom zlý sen. Když jsem byl malý kluk, měl jsem na ně trik – počítal jsem jedna, dva, tři, probuď se! Tak jsem se dokázal zbavit noční můry. Dneska to ale nefunguje.“
Žena proti němu přikývla, jako kdyby řekl něco hlubokomyslného. Navázal s ní spojení. Tohle Gary uměl vždycky, když potřeboval, a ten okamžik právě nastal. Bude to vypadat lépe, když ho policie, prohledávající vagon, uvidí mluvit se spolucestující.
„Jedna, dva, tři, probuď se,“ opakovala po něm nešťastným hlasem žena. „Proboha, myslela jsem, že jsme tady ve
Washingtonu v bezpečí. Doufám, že ho chytí. Ať je to kdokoliv, nebo cokoliv.“
„Jsem si jistý, že ano,“ ujišťoval ji Soneji. „Není to tak vždycky? Takovýhle blázni nakonec nachytají sami sebe.“
Žena jednou přikývla, ale netvářila se moc přesvědčeně. „Je to tak, viďte? Určitě máte pravdu. Doufám. Modlím se za to.“
Do vagonu vstoupili dva policejní detektivové. Tvářili se smrtelně vážně. Začínalo to být zajímavé. Viděl další policajty, jak se blíží jídelním vozem, který byl hned před jeho. Na nádraží teď musely být policajtů stovky. Začínalo druhé jednání jeho mistrovského kusu.
„Jsem z Wilmingtonu v Delaware,“ mluvil Soneji dál se ženou. „Jinak bych už odešel z nádraží. Tedy pokud by mě pustili zpátky do schodů.“
„Nepustili. Už jsem to zkoušela,“ odpověděla žena. Ztuhle zírala do prázdna. Tenhle pohled miloval. Jen ztěží z ní odtrhl oči, aby se podíval na blížící se policisty a hrozbu, kterou by mohli představovat.
„Potřebujeme vidět od každého doklady,“ oznámil jeden z policistů. Mluvil seriózním hlasem, který si dokázal zjednat pozornost. „Ukážete nám je, až budeme procházet kolem vás. Děkuji.“
Oba detektivové se přiblížili k jeho řadě sedadel. To bylo ono, no ne? Zvláštní bylo, že skoro nic necítil. Byl připravený oba policisty oddělat.
Soneji ovládal svůj dech stejně jako tlukot srdce. Sebeovládání je základ. Hlídal svaly v obličeji a hlavně oči. Pro dnešní den změnil jejich barvu. Změnil barvu vlasů z blond na šedou. Změnil tvar obličeje. Vypadal změkčile a vypaseně, stejně neškodně jako každý jiný obchodní cestující.
Ukázal jim řidičský průkaz a kartu Amex na jméno Neila Stuarta z Wilmingtonu v Delaware. Měl také kartu Visa a průkaz s fotografií ze sportovního klubu ve Wilmingtonu. Na tom, jak vypadal, nebylo nic, co by stálo za zapamatování. Jenom další ubohý obchodníček.
Detektivové právě studovali jeho doklady, když Soneji zahlédl venku u vagonu Alexe Crosse. Měl prostě svůj den. Bože, bože, tohle je ale bomba. Lepší droga než pořádná dávka přímo do žíly. Jsem tady, Crossi. Kdybys chtěl, mohl by ses mě skoro dotknout. Podívej se na mě. Podívej se na mě, Crossi. Přikazuji ti, aby ses na mě podíval!
Úžasný vztek a zuřivost, které v něm narůstaly, byly nebezpečné. Dobře to věděl. Mohl počkat, až bude Alex Cross přímo u něj a pak mu klidně vypálit půl tuctu ran do obličeje.
Šest ran do hlavy. Za to, co mu Cross udělal, by si zasloužil každou z těch šesti. Cross rozbil jeho život – ne, Cross ho zničil. Cross byl příčinou toho, co se právě dělo. Cross může za všechny ty mrtvé na nádraží. Všechno to je vina Alexe Crosse.
Cross, Cross, Cross! Blíží se teď konec? Velké finále? Je to možné?
Za chůze vypadal Cross mocně a neporazitelně. Měřil o pěkných pár centimetrů víc než ostatní poldové. Sametově hnědá kůže se mu leskla. Zlatíčko – tak mu říká jeho přítel Sampson.
Měl pro Zlatíčko překvapení. Velké, nečekané překvápko. Takové, ze kterého mu půjde hlava kolem.
Jestli chytíte mě, dok…
